ikoktejl

Alena Voráčková
Tag: Alena Voráčková Nalezeno 8 výsledků.
Tag: Alena Voráčková Řazení

Jak chutná norský Vevang

Jak chutná norský Vevang

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voračková

 Po více než dvou stovkách ponorů ve středozemních mořích a čtyřleté absenci slané vody v logbooku (mateřské povinnosti) bylo pro mě potápění v norském Vevangu zcela neotřelým zážitkem. Zvlášť, když jsme si, připraveni na nejhorší, užívali slunečné počasí a klidné moře.

Číst dál...

Dugi Otok - potápění s Erikem

Potápění s Erikem - Dugi OTOK

 

   Text a foto Alena Voráčková

   Dlouhý nebo také velký ostrov

Dugi Otok (otok = chorvatsky ostrov) – největší ostrov severní Dalmácie, je také jedním z největších v Jaderském moři. Má rozlohu 124 km², jeho největší délka dosahuje 43 km, minimální 4 km. Jihozápad pobřeží charakterizují strmé vápencové útesy s nejvyšším vrcholem Vela Straža (338 m), odkud je překrásný výhled na rezervaci souostroví Kornati.

Zbytek ostrova sestupuje k moři pozvolna a nabízí bezpočet menších a větších zátok s plážemi. Silnice, spojující jednotlivé usedlosti, nabízejí překrásné výhledy na malé ostrůvky, které Dugi Otok obklopují. Přímo na ostrově můžete navštívit přírodní rezervaci Telašćica.

 Erik, majitel potápěčské báze, ubytovacích zařízení a potápěčský průvodce, je mladý a milý člověk se smyslem pro humor, ochotný splnit všechna potápěčská přání svých klientů. Vytknout se mu dá snad jen jistá nedbalost na potápěčský zevnějšek, někdy chodil do vody v příšerně odrbaném žaketu a obscénním růžovém neoprenu, respektive pouze v jeho svrchní části, kterou si bez skrupulí natáhl přes vyšisované šortky. Z mého pobavení si pranic nedělal a já fotila, div mně čočka nepraskla. Prostě chlapík sympaťák. J

Byli jsme tu koncem září a přišlo mi, že jsme na ostrově téměř jediná skupina turistů. Vše bylo dobře zorganizované: potápěčské věci jsme přímo z garáže domu přehodili do Erikovy dodávky, kterou je Erik dovezl buď pár metrů ke své lodi do přístavu, nebo třeba rovnou na druhou stranu ostrova na krásnou pláž, kde měl k dispozici člun. Ponory byly zajímavé, ale nejvíc mně utkvěl v paměti poslední do jeskyně „Pools“.

 

   Potápění v „Pools“

Poslední den našeho potápění u Erika byl slunečný a teplý, radost nám kazil jen silný vítr. Jeli jsme proto na západ ostrova do zátoky Brbiščica, doufali jsme, že tam bude klidněji. Moře nás ale na pláži přivítalo bouřlivým příbojem. Erik nás zavezl za ústí zátoky a po hodině nás měl vyzdvihnout u „Pools“ – jeskyně s různě velkými „okénky“ s výhledem na volnou vodu.

Ponor začíname u rozměrné skalní dutiny vysoké asi 11 metrů a hluboké 13 metrů. Jdeme ve trojici: já, Petr a svérázný Němec Heiko, který je výborný buddy. Možná je až trochu moc „free“ – nenosí vůbec žádný budík a chodí nenápadně koukat na můj. Jinak je velmi trpělivý k mým pokusům o focení s digitálním přístrojem. Zpočátku ponoru se pohybujeme okolo 17–19 metrů. Po levici máme téměř kolmou stěnu, o kterou se nahoře rozbíjejí velké vlny. Potkáváme spousty ryb, například skupiny mořanů obecných, kteří plují spořádaně jeden za druhým, nebo hejna opravdu velkých parmic pruhovaných. Hledají u dna potravu a nechávají nás přiblížit se i na metr. Podvodní terén nabízí spousty skrýší ve formě menších či větších skalek. Svítíme do nich na barevné porosty hub a objevujeme i různé živočichy. Z ryb tyto stinné úkryty vyhledávají třeba oranžoví parmovci zlatohlaví. Heiko na cosi ukazuje – a hurá, máme tu čest s největším poustevníčkem středomoří (Dardanus calidus). S těžkým nákladem sasanek cizopasných se stává snadnou kořistí pro můj pomalý digitál. Je opravdu překrásný a nechce se mi od něj odejít.

Z rozjímání mě vytrhává Petrův manometr před maskou. Je na polovině vzduchu, zatímco já jsem se sotva začala potápět. Dost mě to udivuje, potápí se přece s 15 l láhví. Omlouvá ho ale to, že má za sebou jen pár ponorů po kurzu a také je to chlap jako hora. Vystupujeme proto do menší hloubky, ve stěně nás ještě upoutal krásný exemplář nereidky: mnohoštětinatého červa s výrazným zbarvením, který dorůstá délky až 30 cm.

Jeskyně dosahujeme, když má Petr 60 bar. Naznačuje, že chce vstoupit dovnitř. Protože Heiko i já máme vzduchu dost, rozhodujeme se „Pools“ proplavat. Krátkou jeskyňkou se nechá vplavat do „bazénu“ s hloubkou okolo 8 metrů, kde je velké okno na hladinu. Druhým, o málo delším tunelem se dostáváme bezpečně ven. Vše vychází a Petr se po pobytu v jeskyni přisává Heikovi na octopus. Mám ještě spoustu vzduchu a nechce se mi nahoru. Malé zdržení přináší bonus – setkávám se v kamenech před jeskyní s pyskounem tmavým. Je šedomodrý a prsní ploutve má lemované neonově fialovou. Škoda, že oba někam chvátáme…

Nabízím klukům, že půjdu obhlídnout na hladinu, zda už pro nás Erik nejede. „Venku“ to pekelně houpe, skrz vlny není nic pořádně vidět. Po několika málo minutách ale s úlevou rozeznávám známou siluetu a mávám pod vodu na kluky, aby se šli také pohoupat.            

 

   Potápěčská báze

Eric Šešelja se na Dugi Otok přistěhoval v roce 1996 z Kanady (Vancouveru), kde se narodil a žil 27 let. Naučil se potápět ve studených vodách Pacifiku a potom se rozhodl vrátit se na místo, kde žili jeho předkové (jeho rodiče pocházejí přímo z ostrova Dugi).

Podniká v malém (s maximálním počtem dvanáct hostů) a snaží se, aby potápění v místních vodách bylo pro jeho klienty skvělým zážitkem. Nedělá kurzy a půjčování výstroje drží na minimu. Věnuje se jen hotovým potápěčům a průvodcovství ve zdejších vodách.

Jeho základnu najdete v obci Zaglav na jižní straně ostrova. Jsou zde dvě restaurace a malý obchod. Z hlavního města ostrova Sali jsou to pouhé tři minuty jízdy.

Ledové Altausser See

LEDOVÉ Altausser See

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voráčková

 Malebné a potápěčsky méně navštěvované rakouské jezero Altausseer See najdete ve Štýrsku (Steiermark), 5 km severně od lázeňského městečka Bad Aussee. Ze známé meky Solné komory – Hallstattu je Altausser See dostupné autem za pouhých 25 minut. Přestože je tak doslova za rohem, narazíte tu na odlišnou kulturu krojů, jiný dialekt i zákony. Patří přesto také ke skupině jezer Solné komory, kterou ohraničuje na východě horský masiv Totes Gebirge, na jihu Dachstein a Tennengebirgen a na západě Berchtesgadenské Alpy a protékají jí řeky Traun a Salzach.

Pod vládou Habsburků bylo celé území dlouhou dobu izolováno od ostatních částí Rakouska. Bez povolení se nesměl nikdo přistěhovat ani odstěhovat. Spojení s okolním světem obstarávala v minulosti hlavně lodní doprava. Stavba silnice do Bad Ischlu byla zahájena až v roce 1872. Jižní část Solné komory byla v roce 1997 zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO.

 

   Chladné jezero Solné komory

Rakousko se může pochlubit nezanedbatelným počtem jezer v pánvích, které zůstaly po ustoupení ledovců a Altausser See mezi ně také patří. Jezero je 3 km dlouhé, 1 km široké a zaujímá celkovou plochu 2,1 km2. Leží v nadmořské výšce 712 m a potopíte se zde maximálně do hloubky 50 m. Krajinnou dominantu nejbližšího okolí tvoří na severní straně jezera 1800 m vysoká hora Loser. Spádový obvod Altausser See, který představuje převážně horský masiv Toten Gebirge, činí 54 km2. Obec Altaussee je jedinou osídlenou oblastí jezera, a to u jeho jihozápadního břehu. Z hotelu na kraji městečka mají výhled na jediný významnější odtok – říčku Altausser Traun.

Zvláštní je, že toto alpské oko nemá prakticky žádné nadzemní přítoky a napájí jej převážně podzemní prameny z vápencového horského systému Toten Gebirge. Řadí se díky tomu k nejčistějším, ale také k nejchladnějším alpským jezerům. Teplota vody tu klesá bez ohledu na roční dobu na pouhé 3–4 °C, což je o celý 1° C méně než v okolních jezerech. Výrazně méně se prohřívá horní vrstva vody i v létě, čehož si nelze nevšimnout okamžitě po zanoření.

Jedná se o tzv. oligotrofní jezero, má tedy nízkou produkci fytoplanktonu (řas, sinic a prvoků), což je dáno především jeho vyšší nadmořskou výškou. Voda je průzračná s vysokým obsahem kyslíku u dna.

Žijí tady mimo jiné ryby upřednostňující kyselou vodu – například siven alpský a pstruh jezerní. Altausser See zamrzá spolehlivě každým rokem a ponor pod led by se zde určitě vyplatil. Platí tu ale bohužel oficiální zákaz potápění pod ledem i nočního potápění (výjimku mohou mít akce organizované některým z místních potápěčských center, například Zauner v Hallstattu). Na některých místech je vyhlášena doba hájení od 15. září do 31. prosince.

 

   Altaussee – pod kostelem

Je tu možnost potápění ze břehu – k vodě se dostanete pozvolným svahem poblíž veřejné pláže u loděnice a přístaviště parníku. Je tu mělká plocha s hojností vodních travin a bohatým životem. Místy narazíte na velké kvádry z okolních hor. Pozor na parník, který zde často projíždí, a na majitele občerstvení u mola – je to jeho pozemek. 

 

   4000 let starý les

V pravé části jezera poblíž hotelu leží paralelně k řadě hausbótů potopený les. Obrovské kmeny stromů, z nichž některé stojí vzpřímeně na dně, jsou údajně staré až 4000 let. Jejich obvod může být odhadem 3–5 m. Jedna skupina stromů je v hloubce jen 12–15 m, tyto kmeny končí jen pár metrů pod hladinou.

 

   Hausbóty

Naproti hotýlku uvidíte řadu dřevěných hausbótů. Zdržují se zde hejna rybek (třeba chráněných střevlí potočních nebo okounků) a za slunečného dne si můžete vychutnat působivou stínohru – je to zkrátka poměrně fotogenické místo. U hausbótů nejblíže hotelu to trochu „táhne“ – jezero tu totiž ústí do říčky Altaussee Traun. Proud je natolik silný, že většina podvodních rostlin v okolí je ohnutá jako luk.

K hausbótům můžete buď přeplavat od hotelu (asi 35 m), nebo se zanořit z druhé strany – jsou tam ale omezené možnosti parkování.

 

   Hotel

Podél severního břehu nad hotelem naleznete ve velmi čisté vodě porosty rákosí, leknínů a řady vodních rostlin, které představují domov pro celou plejádu sladkovodních ryb (střevlí, pstruhů, mníků, štik, okounů nebo plotic) a také třeba ráčků. Směrem k rybářské boudě leží v hloubce 12 m karoserie sanitního vozu SS. O 50 m dál v 18 m jeho podvozek. Hlouběji v jezeře narazíte na kolmou lavinovou stěnu, padající do hloubky 45 m. Poblíž, ve 39 metrech, vyvěrá jeden z podzemních přítoků jezera.

Přestože poslední tři lokality leží v jedné části jezera, vyžaduje každá z nich trochu jiný přístup a doporučuji věnovat každé z nich většinu ponoru. Například řada hausbótů se táhne téměř na 150 m a tak jejich prohlídka a cesta zpět zaberou, zvlášť v tak studené vodě, bez problémů celý ponor. V mělčinách je zase výhodné nespěchat, spatříte tak více šupinatých obyvatel, a i tady pak hodinka uteče jako nic. Do mělčiny si nezapomeňte vzít i šnorchl – pokud budete chvíli na místě bez bublin, odváží se střevle až do vaší bezprostřední blízkosti.

S přístupem k ostatním břehům je to trochu složitější – podél celého jezera ale vede alespoň lesní stezka – můžete výstroj dopravit na vozíku, případně si pronajmout loďku. Trasa parníku vede od kostelíku do nejodlehlejší části jezera, kde stojí malebná hájovna, fungující jako rodinný hotýlek.

 

   O potápění v Altausser See

Altausser See bude stěží přitahovat davy potápěčů vzhledem k široké nabídce jiných jezer v okolí, která mohou poskytnout trochu jiné vyžití: snazší přístupnost většího počtu lokalit a především trochu odlišné terény. Oblast Altausser See poblíž hotelu je, co se týče terénu, pro řadu potápěčů méně zajímavá. Severní břeh od hotelu směrem ke kostelu je velmi mělký a pozvolný, navíc sediment dna je značně kalivý a to může spoustu lidí odradit. Ponory jsou zde ale nezapomenutelné pro výjimečnou viditelnost i v malých hloubkách, kterou cení zlatem nejen podvodní fotografové. Například v letním období zdaleka není samozřejmá pro většinu okolních jezer. Třeba i ve vyhlášeném celoročně čistém Gosausee se v horních 8–15 metrech hloubky viditelnost pohybuje v letních měsících „jen“ mezi 6–12 m. Zatímco v Altausser See to může být i 15–20 m. Další jezera, jako Attersee nebo Wolfgangsee, jsou v létě do 20 i více metrů hloubky „mléčná“, s dohledností sotva pár metrů!

Dalším kladem může být pro některé jiné klima: klid a příjemné prostředí, které bude jistě vyhovovat i případnému nepotápěčskému doprovodu. Na zmíněný hotýlek navazují například tenisové kurty a na své si tu přijdou i děti.           

Strasti a slasti vystavování

Strasti a slasti vystavování

 

   Připravila Alena Voráčková

 Co je to vůbec za nápad investovat v dnešním kybernetickém světě prostředky a drahocenný čas do fotografické výstavy? Dát pár fotek do rámů nebo na web, není to jedno? Ta druhá, méně bolestná varianta je ale podstatně méně efektní, jelikož nakonec i nezasvěcené oko spolehlivě pozná a ocení rozdíl mezi kulturou tištěné fotografie a pár komprimovanými pixlíky na mnohdy nevkusném a přehlceném webu. Autorská výstava přináší tvůrčí posun a sebereflexi vlastně hned ze začátku při samotném výběru fotografií. Najednou člověk zjišťuje, jak málo kvalitních, unikátních nebo něčím zajímavých snímků ulovil. Když už je něco výjimečného, není vše ve vyhovující technické kvalitě pro zvětšeninu (to, co snese monitor, nemusí na papíru vypadat dvakrát lichotivě). Na druhou stranu pro oko suchozemce představuje fotka z podvodního prostředí, navíc třeba sladkovodního, exotiku sama o sobě.

Číst dál...

Okrouhlák - lom u Konstatntinových lázní

Okrouhlák - Lom u Konstantinových Lázní

 

   Text a foto Alena Voráčková

 

Z ptačí perspektivy vypadá vodní plocha v lomu na Hradišťském vrchu (632 m n. m.) trochu jako obří otisk tlapy psa. Krásné prostředí v sousedství přírodního parku Úterský potok a poklidného, v zeleni ponořeného městečka Konstantinovy Lázně podtrhují atmosféru této málo známé lokality.

 

Těžba čediče zde byla zahájena koncem 19. století. Objem těžby ohrožoval celý kopec, naštěstí práce v roce 1997 ustaly. I tak lidé stačili těžbou zničit část hradiště, které zde fungovalo mezi 12.–4. stoletím př. n. l. v pozdní době bronzové a řadilo se k nejrozsáhlejším hradištím své doby (plocha 50 ha a obvodové opevnění dlouhé téměř 4 km). V kamenném valu bylo pět vstupních bran, které se, až na jednu, zachovaly. Cesty, které jimi procházejí, jsou stále používané. Během archeologického výzkumu nad lomem byla nalezena zahloubená obydlí s důkazy o zemědělství, chovu koní a skotu.

Rána po těžební činnosti umožňuje nahlédnout do nitra kopce – jak v dávných dobách láva chladla a tuhla, docházelo k jejímu smršťování a pukání do šestibokých nebo pětibokých sloupců. Eroze také udělala své a z rozpukaných čedičových stěn lomu se čas od času uvolní nějaký ten kamínek, proto se pohybujte v suché části i pod vodou s maximální opatrností. Při potápění je zvlášť nebezpečná jižní strana, kde je nad vodou poměrně nestabilní vrstva rozlámané čedičové sutiny. V tomto místě se vyplatí plavat dále od stěny.

 

   Pod vodou „Okrouhláku“

Podvodní svět lomu, na první pohled chladný a prázdný, překvapí svou bohatostí. Potkáváme tu totiž velmi slušný vzorek sladkovodních ryb od plotic, karasů, kaprů, línů, tloušťů, štik a okounů až po majestátního sumce. Nechybí tady ani raci, vodní šneci, brouci a na jaře roztoužené žabí páry. Navíc plánuje správce vysadit do lomu pstruhy.

Vpravo u vstupu do vody rostou lekníny a v jihovýchodní části narazíte na pár zatopených stromků, ve kterých postávají štičky a soustředí se zde nejvíce podvodní vegetace – převážně rdestu kadeřavého a stolístků. Sem tam lze pozorovat nějaké ty relikty těžební činnosti, nic z toho ale nestojí za zvláštní zmínku. Maximální hloubka nepřekročí 11 metrů. Od 7 metrů hloubky bývá mléčný zákal. Zato viditelnost v hloubkách 0–7 metrů může při troše štěstí dosáhnout na podzim i k 10 metrům. Podél kolmé jihovýchodní stěny stojí za to zvednout pohled směrem k hladině na stromky a keře okolo lomu. Obzvlášť na podzim je to pěkná podívaná. Pokud si naplánujete obeplavat při ponoru celý lom, počítejte s tím, že urazíte pod vodou téměř 400 metrů. Vodní plocha má totiž přibližně 10 arů. Berte na vědomí, že pohyb v lomu, koupání a potápění jsou zde na vlastní nebezpečí.

Díky vyšší nadmořské výšce se tu drží ledový krunýř o něco déle než na jiných lokalitách. Třeba na jaře 2009 jsme sem přijeli natěšení na ponor v době, kdy už bylo všude dávno rozmrznuto, a uvítal nás tady přes deset centimetrů silný led. Kvůli pozdnímu tání se zde život probírá trochu později a viditelnost se zlepšuje až začátkem letního období, kdy bývají na většině našich lokalit nejhorší podmínky. Nejlepší vodu budete mít na „Okrouhláku“ v září a říjnu. Koncem listopadu a v prosinci vlivem ochlazení klesne svrchní čistá vrstva a se spodní kalnou vodou se promíchá. Dojde tak k výraznému omezení viditelnosti na pouhý 1–1,5 m.

 

   Podmínky pro potápění

Lom je v soukromých rukou, a přestože sem někteří plzeňští potápěči jezdí už řadu let, oficiálně toto místo nebylo příliš propagováno. Správce lomu, kterého najdete v domku před bránou, vybírá stokorunový poplatek za ponor a jako potápěčům vám bude umožněn vjezd prakticky až k vodě (od brány ještě asi 200 m). Jižní plato nad lomem je od roku 2008 v pronájmu – přes léto zde funguje stánek s občerstvením a nesmí se sem již zajíždět autem. To jsou prozatím veškeré nabízené služby. Po domluvě lze u lomu stanovat a opéct nějakého toho buřta. Po většinu roku, zvlášť v pracovních dnech, tu nenarazíte na živáčka. Jen za letních veder se tady na malé pláži smaží pár „koupačů“. Voda se zde ale nikdy příliš neohřeje, takže rušno bývá spíš na břehu.

Potápění v lomu je nejlépe předem telefonicky domluvit se správcem, bez kterého se do areálu nedostanete (tel. 607 775 804). Nejbližší možnost nafoukat potápěčské láhve máte v obci Pňovany, kde je plnírna potápěčského klubu Hracholusky (22 km ve směru na Plzeň). Kontaktní telefon 724 308 315. Vstup do vody je možný zatím jen z pláže na severním břehu, kde také můžete parkovat. Pohyb a pobyt psů na břehu i ve vodě není zatím nijak omezován.

 

   Jak k lomu?

Na trase Plzeň–Karlovy Vary odbočte buď u obce Štipoklasy směrem na Pláň a Ostrov u Bezdružic, nebo o kilometr dál na Krsy. Pokračujte na Konstantinovy Lázně. Odtud je po třech stech metrech směrem na Okrouhlé Hradiště odbočka do lomu (je tu cedule „přírodní jezero“). Druhá varianta je pro romantiky, kteří se cestou chtějí kochat malebnými vesničkami, lesy a pořádně si zatočit volantem v úterských serpentinách. Chcete-li absolvovat tuto pomalejší trasu, jeďte z Plzně ve směru na Stříbro, odbočte v Kozolupech na Město Touškov, kde je již ukazatel na Konstantinovy Lázně.

 

   Tip na výlety v nejbližším okolí

Pokud sem budete vážit dlouhou cestu, můžete potápění v lomu spojit třeba s výletem po okružní naučné stezce Šipín, která leží v samém srdci přírodního parku Úterský potok. S délkou 7 km vám zabere asi 4 hodiny. Začátek trasy je u Dudákovského mlýna, jen 3 km jihovýchodně od Okrouhlého Hradiště. Dále máte možnost navštívit zříceniny gotických hradů Krasíkov a Gutštejn.

I nejbližší soused lomu – Konstantinovy Lázně mají své kouzlo. Jsou jediným lázeňským městem Plzeňského kraje. První zmínka o výskytu minerální vody zde pochází ze začátku 16. století. V současnosti jsou zaměřeny především na prevenci, léčbu a rekonvalescenci kardiovaskulárních chorob. Poklidné a krásné prostředí městečka uprostřed lesů kontrastuje s nabídkou sportovního a odpočinkového vyžití. Lze zde sehnat cenově rozumné ubytování.

Gurmánům doporučuji navštívit vyhlášenou pizzerii v Dolních Polžicích (2 km od KL), kde výtečné jídlo podtrhuje výhled na zříceninu hradu Krasíkov.

Potápěč pod plachtami

Potápěč pod plachtami

 

   Text a foto Alena Voráčková

Je sobota ráno, září 2009. Přijíždíme do italského přístavu Piombino. V dálce na moři tušíme kontury naší destinace – ostrova Elby. Obzor zakrývají temné mraky, které co chvíli prosvítí jasná záře. Zatím ještě neprší. Do přístavu se valí z města mohutná kalná řeka a moře se zdá být špinavější než Bolevecký rybník u nás v Plzni. Tak takové uvítání jsme vskutku nečekali!

Náš kapitán už je na lodi – jsme jeho druhá posádka. Jeli jsme celou noc a jdeme se na loď dospat. O pár hodin později vozíme za hustého deště ke kotvišti na vozíčcích všechny věci a potraviny. Alespoň využívám nepromokavý overal, který jsem zakoupila těsně před cestou v prodejně pracovních oděvů. Naštěstí je to jediný den, kdy ho budu potřebovat – ty další jsou již ve znamení slunce, teplého a čistého moře, které jsou pro Elbu tak příznačné.

Číst dál...

Tajemná "tygří" ryba v rakouském Gimbachu

Rakousko

   Tajemná „tygří“ ryba v rakouském Gimbachu

 

   Text a foto Alena Voráčková

 Určitě to také znáte – neplánované nebo pochybné akce většinou vycházejí překvapivě dobře a dlouho se na ně vzpomíná. Takovým „ohřejváčkem pro šedivé dny“ se pro mne stal jeden slunečný srpnový víkend v Rakousku. Posádka i plány se sice měnily jako aprílové počasí a do poslední chvíle nebylo jisté, zda se vůbec pojede. Chaos naštěstí vynahradilo počasí jako na objednávku, skvělá nálada a jako třešnička na dortu jedno kuriózní podvodní setkání.

V potoce Gimbach jsem šnorchlovala již před čtyřmi roky. Byla jsem tenkrát ve čtvrtém měsíci těhotenství, nesměla jsem se tedy potápět s přístrojem a brala jsem to jako nouzový plán. Místo se mi ale tak zalíbilo, že se tam chci podívat znovu. Je 15. srpna 2009, po 320 km z Plzně přijíždíme na Attersee a po dalších pár kilometrech podél jezera přichází odbočka na Bad Ischl. Jsme už teď jen pár stovek metrů od „naší“ lokality a tak se snažím vybavit si, jak to tu vypadalo před roky: pohádkový les, kde jsme si oddechli od příšerného vedra a potok s kaskádami schovaný v džungli stromů. Jsme už opravdu na místě? Cosi mi nesedí, proto jdu terén nejprve obhlédnout sama. Stezka tu sice je, ale po pár metrech lesík řídne na paseku a okolí potoka je jeden velký polom. V jednom úseku ale rozpoznávám shora velký vymletý hrnec v potoce. Voda vypadá nádherně a tak chvátám zpátky k autu zorganizovat transfer věcí.

   Návrat do potoka

Méně zkušení parťáci se naštěstí před cestou optali na výstroj – byli překvapeni, že budou na mělké srpnové cachtání v potůčku potřebovat i teplé rukavice a haubny. Bez nich to ale opravdu nejde, voda tu nemá víc než 10 °C, přestože coby kamenem dohodil je Attersee, kde se v 26° vodě koupou i malé děti. Po nanosení věcí na malinkou pláž pod strmým svahem (asi 5 minut chůze z parkoviště) přichází konečně schlazení v korytě Gimbachu. Voda tu má žlutavý nádech, jinak je dokonale průzračná s viditelností asi 6–7 metrů. Hned po vstupu do potoka je mi jasné, že jsem moc „lehká“, přikládám si ještě další olovo. Více již nemám, a tak pro úplné zanoření, které je nutné pro focení, musím být v maximálním výdechu. Je to docela dobrý tělocvik. Voda je opravdu jako led – jak z pod hladiny vystrčím hlavu nebo foťák, 35° rozdílem v teplotách se maska i „kejz“ okamžitě zamlžují.

Nejprve se pohybuji pod kaskádami. Hned v první minutě si všímám dospělého pstruha potočního a pár mladých jedinců téhož druhu. I když nebublám, nelíbím se jim. Po chvíli ale přivykají na to „podivné nemotorné zvíře“ a dostávám se k nim blíž. Najednou se objevuje další ryba. Tvarem těla připomíná nejvíce sivena, vybarvení, respektive vzor, má ale jako makrela nebo mník. V životě jsem nic takového neviděla. Samozřejmě chci takovou raritu zvěčnit, ale má výdrž pod vodou ve výdechu v ledové vodě není nikterak úchvatná, manévrovací schopnosti bez ploutví takřka nulové a ryba ne a ne spolupracovat. Ale nakonec se na mne štěstí přece jen usmálo: neznámá krasavice se na chvíli přitiskla k ohlazené stěně potoka a mně se podařilo udělat záběr, kde je s ní zároveň i pstruh.

Po úspěšném fotolovu se vydrápu (s 8 kg fototechniky doslova) ještě o dvě „patra“ kaskád výš. V prvním na mě pod vodou čeká velká „duna“ z bělostných kamínků, na které leží jediný barevný javorový list. Prostě kýč. Vzniklé fotky ale moc neukazuji. Jednoduše proto, že mi sotva někdo uvěří, že jsem scénu nenaaranžovala. O patro výš a o pár minut později obdivuji zmíněný vymletý „hrnec“ s průměrem 2,5 metru a hloubkou 3 metry. Voda se v něm rychle točí a skrz miliony drobných bublinek není jednoduché jeho krásně omleté stěny vyfotit. Na dně „hrnce“ se blýskají dokonale ohlazené valouny velikosti lidské pěsti. Nepřijde mi to, ale už jsem ve vodě skoro hodinu a zima mnou začíná pěkně lomcovat. Aleš je tu poprvé a je tak nadšený, že zůstává v náručí potoka nejdéle. I on viděl „tygra“, použitelný záběr tajemné ryby se mu ale s pomalým kompaktem nepodařil. Nikam se nechvátá a u Gimbachu trávíme další hodinku pozorováním vážek, motýlů a nasloucháním zurčení kaskád. I přes dramatické změny v okolním porostu je tu stále krásně. Sluníčko mi pomalu rozproudilo krev až do zimou ztuhlých konečků prstů a znovu mlsně pokukuji po té nádherně čisté vodě.

   Odhalení neznámé ryby

Doma mě zvědavost dohnala pátrat po identitě podivné ryby. Ptala jsem se zkušených rybářů, odborníků i nestorů sladkovodního potápění. Nikdo si s „tygrem“ nevěděl rady. Podařilo se mi nakonec zjistit, že se jedná o vzácného křížence pstruha obecného (Salmo trutta) a sivena amerického (Salvelinus fontinalis). Siven byl do sladkých vod Evropy zavlečen ze Severní Ameriky a vytírá se na podzim, stejně jako náš pstruh obecný. Ojediněle tak dochází ke zkřížení těchto druhů a vznikají pozoruhodně zbarvení kříženci označovaní jako „tygří“ nebo „tygrovité“ ryby. Ti se již dále nerozmnožují, jsou neplodní.           

DĚTI a voda

   DĚTI a voda

 

   Připravila Alena Voráčková

   Odborná konzultace: Mgr. Petra Obytová

instruktorka kojeneckého plavání (praxe 15 let), fyzioterapeut a předsedkyně Aliance přátel plavání kojenců a malých dětí

  

 Voda nás fascinuje a přitahuje už od útlého věku. Fakt, že život – tedy i naši předkové – vznikl v moři, si neseme ve svých genech, navíc se počáteční fáze každého lidského života odehrává v plodové vodě mateřského lůna. Je tak velmi přirozené, že se novorozenec v tomto živlu bude cítit příjemně. Termín „plavání“ je ale u malých dětí trochu nepřesný. Jedná se spíše o hru, cvičení a potápění. Zvládat koordinaci rukou a nohou – plavat – jsou děti schopné až ve věku 4–5 let.

Jako rodič-potápěč si určitě představujete, jak vaše ratolest bude časem tento koníček sdílet s vámi, nebo si s vodou alespoň dobře porozumí. Co tedy udělat proto, abyste svým dětem vyšli v tomto směru maximálně a nenásilně vstříc?

   Co a kdy dítě ve vodě dokáže?

Pro novorozence se nabízí splývání na zádech na hladině s oporou ruky rodiče v domácím prostředí (s možností zaplatit si návštěvu školené instruktorky). Od dokončeného druhého měsíce lze navštěvovat tzv. „vaničkové plavání“ (nabízí se nejen v bazénech). Kojenec si zvyká na větší množství vody, otužuje se a rodič si nacvičí úchopy a manipulaci s „plaváčkem“ ve vodě. Podle chuti rodiče se může začít s přípravou na potápění.

Od dokončeného čtvrtého měsíce se může začít se splýváním v poloze na bříšku.

Další pokračování výuky koncem kojeneckého období dítěte může být již v dětském bazénu. Kurzy probíhají v 10–15 lekcích a doba pobytu ve vodě se pohybuje okolo půl hodiny. V některých zařízeních přijímají děti na lekce kojeneckého plavání již od dokončeného šestého měsíce. (V takovýchto případech by ale měli mít speciální režim úpravy vody.)

Děti starší jednoho roku se učí pohybovat ve vodě na destičkách, potápět se bez signálu a orientovat se pod vodou. Lekce bývají prokládány oddechovým časem s říkankami a jednoduchými pohybovými cviky v kolektivu. Na závěr se přistupuje k otužování, kdy instruktorka děti pod vodou sprchuje chladnější vodou nebo navrhne krátký pobyt ve velkém bazénu.

Postupně s pokročujícím věkem děti lépe zvládají pohybovou koordinaci a průprava v bazénu se více přibližuje výuce konkrétních plaveckých způsobů. Pokud je dítě ve vodě „jako doma“, může začít plavat už kolem tří let a to tak, že plave pod vodou a při potřebě nádechu vystrčí hlavičku z vody. Plavání pod vodou je pro dítě přirozenější a jednodušší. Učí je také hospodařit s dechem i energií. Co se týče výuky plaveckých způsobů, je nejlepší začít s kraulem, jako poslední se učí „prsa“.

   Potápění dětí na nádech

Základní přípravu na potápění představuje otírání obličeje dítěte od čela přes kořen nosu, zezačátku mokrou rukou, později lze nabrat do dlaně trochu vody. Před každým otřením je třeba dítě oslovit jménem a říci signální slovo (zvolené „heslo“, které upozorňuje dítě, že by mělo zadržet dech). Začít s touto průpravou můžete již od narození dítěte – nutná je i přesto, že dítě má do tří měsíců tzv. reflex zatajení dechu.

Po čase se může přistoupit k polévání hlavičky plaváčka – zezadu, aby se dítě naučilo reagovat výhradně na slovní signál. Po zvládnutí tohoto prvku přichází první potopení dítěte pod vodu, ze začátku ještě za polévání hlavičky, časem už pouze na oslovení a slovní signál. Další „level“ představují první samostatné vteřiny dítěte pod vodou, tj. po zanoření následuje krátké přerušení úchopu. Potápění lze dětem zpestřit položením hračky na dno bazénu, podplaváváním překážek, apod. Dítě může také zkoušet jednoduchý přepad do vody (ze začátku ze sedu) s tím, že je s mírným potopením chyceno rodičem.

Vrchol potápění u malých dětí je spontánní pohyb, kdy pod vodou komunikují, hrají si, smějí se na sebe a loví předměty.

   Reakce dětí

Ideální je, když dítě neztratí kontakt s vodou od útlého věku. Reakce dítěte na pobyt v bazénu ale může být zpočátku negativní i přesto, že se doma rádo koupe. Horší je však strach z vody ze strany rodičů – jejich pocity se na dítě přenášejí.

Je třeba si uvědomit, že lektorka je odborník na plavání a rodič na projevy dítěte. Aktivity by proto měly vycházet ze vzájemné komunikace a spolupráce. Dítě by se v žádném případě nemělo do ničeho nutit, a to i tehdy, když ostatní v kolektivu daný cvik nebo aktivitu již zvládají.

Pro mne osobně byl moment, kdy jsem měla svou tehdy sedmiměsíční dceru skutečně potopit pod vodu velmi nelehký. Zareaguje dobře na signál? Nevdechne vodu? Nevycítí mou nervozitu? Navíc koordinace vyslovení jména – hesla s potopením a vynořením pomalu a bez zbrklosti není zpočátku vůbec jednoduchá. Pro případ, kdy se dítě skutečně „napije“, se doporučuje zachovat klid, dát dítě do svislé polohy a počkat, až vodu vykašle a uklidní se.

   Když se dítě bojí vody

Je dobré, aby dítě vodu nejprve prozkoumalo a získalo k ní důvěru. Rodiče mohou mít pocit, že se nic neděje a že je už na čase dítě začít něco učit. Nejvíce svému potomkovi pomohou vlastním nadšením a dobrým vztahem k vodě: když uvidí, jak si vodu užíváte, bude chtít být s vámi. Když ale vycítí nátlak, bude veškeré vaše snažení spíše bojkotovat.

Krize ve vztahu k vodě může přijít i u dítěte, které před časem nemělo problém žádný. Překonání takového období může trvat měsíce i roky a vyžaduje od rodičů velkou trpělivost.

U velmi malých dětí může negativní vztah k vodě způsobit třeba komplikovaný porod (dítě se „napilo“ plodové vody).

   Pomůcky

Používání vhodných nadlehčovacích pomůcek je přínosné – děti plavou pomalu a bez pomůcky mají problém s udržením splývavé polohy a méně se tak soustředí na správnou techniku. Pokud chcete dítě pouze zabezpečit během pobytu u vody, lze doporučit rukávky. Pokud má ale dítě nacvičovat plaveckou lokomoci, ideální je nadlehčovací pás (v oblasti beder) nebo destička přiměřené velikosti k věku dítěte.

   Přínos pobytu malých dětí ve vodě

Voda představuje především přirozené prostředí pro spontánní pohyb. Dítě procvičuje jemnou i hrubou motoriku, posiluje svalový korset. Také si zvyšuje kapacitu plic a zlepšuje práci srdce. „Plaváčci“ bývají otužilejší a mají lepší imunitu, jsou čilejší a lépe spí.

Fyzický kontakt upevňuje důvěru mezi dítětem a rodičem i sebedůvěru dítěte. Batolata, která projdou kvalitním kurzem, by se měla ve vodě lépe orientovat, umějí zadržet dech, případně se dohrabou ke břehu. Pokud spadnou do vody, kde vystačí, dokážou se postavit na nohy.

Díky společnosti vrstevníků v bazénu přijmou lépe nové kolektivy a snáze se tak adaptují například na předškolní docházku.

   Rizika

Někteří odborníci stále zastávají názor, že by se malým dětem neměli potápět uši. Dobrý pediatr ale od „podvodních aktivit“ dětí odrazovat nebude a spíše zdůrazní péči o uši po plavání.

Další strašák jsou infekce v bazénu. Výběr kvalitního zařízení je jedna věc, druhá – neméně důležitá – je přístup a chování rodičů v oblasti hygieny. Třeba to, že se pár miminek do vody vyčurá napáchá méně škody než jeden neumytý dospělák.

Zvláštní názor prosazuje nedávná studie z USA, kde se zhruba praví, že kojenecké plavání podporuje rostoucí počty utonutí dětí. Odůvodňují to tím, že kvůli „plavání“ děti ztrácejí respekt z vody. V každém případě by se dětem i rodičům mělo připomínat, že i ratolest, která se umí potápět, není plavcem a nesmí zůstat bez dozoru.

   S čím se také můžete na baby plavání setkat

Jednou z poněkud pochybných metod je výuka drilem – na děti jsou kladeny přehnané nároky se zaměřením na výkon. Pro ambiciózní rodiče to může být přijatelné s vidinou, že jejich dítě bude umět dříve plavat. Takový výcvik ale může paradoxně vést k návyku špatných pohybových stereotypů.

Další zvláštní metodikou je tzv. „delfínkování“. Jedná se o systém řízeného zátěžového potápění, který se k nám dostal z Ruska. Aliance přátel plavání kojenců a malých dětí tento styl důrazně nedoporučuje.

Některé kluby zařazují i prvky sebezáchrany dítěte po pádu do vody. Mohou být velmi prospěšné, například nácvik zachycení okraje bazénu. Nácvik záchranných mechanismů ale není vhodný pro děti kojeneckého věku.

   Plaváčci jako podvodní modelky

Focení a pobyt s malými plaváčky ve vodě považuji za jeden ze svých cenných zážitků. Přirozenost a pohodu, kterou pod vodou vyzařují, jim může ledaskterý dospělý závidět – jsou uvolněné, bez problémů otevřou oči i ústa. Situace se pro fotografa začne komplikovat v momentu, kdy se rozhodne zvěčnit pod vodou celou rodinku. Nejen, že se maminky vymlouvají na účes či make-up, když už se přemluvit nechají, bývá to většinou katastrofa: nafouklé tváře, křečovitě zavřené nebo naopak vypoulené oči... Některým pomůže, když jim ukážete tuto hrůzu na displeji a snaží se polepšit.

U malých dětí vidím jako handicap fakt, že je většinou lze fotit jen v malých bazénech (kvůli teplotě vody), kde bývá často kalnější voda než ve velkém bazénu. Kvůli malé hloubce jsou navíc možnosti kompozice a vůbec focení výrazně omezené.

Někteří instruktoři dětského plavání fotografy zcela odmítají s tím, že děti blýskání fotografického blesku pod vodou stresuje. Lépe je domluvit se individuálně s konkrétní rodinkou (někým, koho znáte), a ten vás k bazénu pozve – buď přímo na lekci, nebo mimo placené lekce plavání.

   Kdy může dítě začít s potápěním s přístrojem?

Minimální věk pro získání první kvalifikace (např. u CMAS – bronzový delfín, u PADI „Bubblemaker“ nebo „Scuba Rangers“ u SSI ) je 8 let. Dítě po absolvování výcviku může s přístrojem do maximální hloubky 5 m v chráněném prostoru za doprovodu oprávněného instruktora.

Od 12 let věku a za předpokladu zvládnutí vstupních požadavků může dítě projít kurzem na kvalifikaci „potápěč junior“ (CMAS), nebo Junior OWD (SSI). Po dokončení kurzu se smí potápět s držitelem kvalifikace nejméně CMAS P** (nebo odpovídající v jiném systému) do malých hloubek (tato osoba musí být zároveň zákonný zástupce nebo jím pověřená osoba).

U systému PADI je vstupní věk pro kurz „Junior Open Water Diver“ 10 let.

   Tipy pro baby plavání:

před výběrem kurzu si nechte instruktorem ukázat osvědčení o absolvování kurzu pro instruktory kojeneckého a batolecího plavání,

zjistěte na příslušné hygienické stanici, pod kterou bazén spadá, zda splňuje podmínky pro plavání dětí,

teplota vody by se měla pohybovat mezi 28–30 °C,

slušnost je ukázková lekce před zapsáním do kurzu,

je dobré znát storno podmínky (pro případ, že bude vaše dítě dlouhodobě nemocné, případně bez udání důvodu po 1. lekci).

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group