ikoktejl

Jan Hájek
Tag: Jan Hájek Nalezeno 5 výsledků.
Tag: Jan Hájek Řazení

Kanici z Lanzarote

Kanici z Lanzarote

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Vystupuji z letadla na letišti v Arrecife a vdechuji tu charakteristickou vůni, po níž se mi stýskalo. Jsem zase na Lanzarote! Po příjemném letu není naše výprava nijak unavena a tak už se těšíme na setkání s přáteli, Carmen Portellou, která má na starosti náš program na Lanzarote, a Joachimem, majitelem potápěčské základny Aquatis. Za chvilku už nás Carmen nakládá do mikrobusu a jedeme do městečka Costa Tequise. Carmen vysvětluje, že právě pomáhá při organizaci rockového festivalu v Costa Tequise, chvíli před námi vezla z letiště známou americkou kapelu Living Colour. Ubytováváme se v hotelu Lanzarote bay, s jehož ředitelem Javierem, také potápěčem, jsme společně večeřeli v Praze v Kolkovně. Inu, svět je malý.

Číst dál...

VRULJA, podmořský vývěr

Vrulja, podmořský vývěr 

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Je jen málo unikátních potápěčských lokalit, které jsou nám přitom poměrně snadno dostupné. Jednou z nich je Vrulja, podmořský vývěr sladké vody z krasových jeskyní, v jehož okolí se nachází unikátní živočišné a rostlinné společenství. Tato lokalita, popisovaná ve všech potápěčských průvodcích jako absolutní „top“, se nachází na chorvatském pobřeží mezi Omiší a Makarskou. Přímo ze břehu však není přístupná a tak nejsnáze se k ní dostanete lodí české potápěčské základny, sídlící na ostrově Brač.

Číst dál...

RNDr. Jiří Hovorka

RNDr. Jiří Hovorka

 

   Rozhovor připravil Jan Hájek

 S Jirkou Hovorkou, legendou našeho speleopotápění a vynikajícím potápěčským instruktorem, jsem se seznámil v roce 1996 prostřednictvím bulletinu Cyber Dive Club. Ten Jirka založil jako předobraz pozdější potápěčské elektronické konference a pro naši generaci potápěčů se stal kultovním zdrojem informací. Od té doby jsme se setkávali při potápěčských akcích, na jeho potápěčských přednáškách na Přírodovědecké fakultě UK a v posledních letech na přednáškách v jeho „domácí“ Barakudě. Vzhledem k tomu, jaké prestiži se Jirka mezi potápěči těší a jak si ho já osobně vážím, pro mne bylo ctí, že jsem mu mohl pro magazín Oceán položit několik otázek.

 

   Tak jako většinu potápěčů své doby, i tebe prý nasměroval na cestu potápění film Jacquese-Yvese Cousteaua Svět ticha. Dokázal bys své tehdejší pocity po zhlédnutí tohoto filmu nějak popsat?

Bylo to úžasné dobrodružství pro všechny kluky, bylo to takové pokračování verneovek, ale reálné, teoreticky dosažitelné a v krásných barvách. A ještě to podpořila stejnojmenná kniha, kterou mám od JYC podepsanou.

   Dovol mi jednu osobní otázku, ve tvém potápěčském životopise jsem v roce 1977 našel poznámku „osudový výcvik Marcely Krbůškové“. Jak jste se tehdy seznámili?

Původně to byl jen výlet kamarádek na romantický lom Nová Ves, základnu Pragoaquanautu, ale protože jim plavání a potápění s ABC výstrojí výborně šlo, tak jsme je vzali do výcviku s dýchacím přístrojem, ten proběhl úspěšně. Marcela pak brzy dosáhla kvalifikace bronzový odznak. Při těchto zkouškách v průměru uspělo asi 10 % uchazečů.

   Tak bronzový odznak rozhodl! Ale vraťme se do historie. Od roku 1971 se ti dařilo jezdit celkem pravidelně do tehdejší Jugoslávie, později i do západní Evropy. Jak to tehdy bylo vůbec možné?

Přísliby do Jugoslávie dostávalo z banky poměrně dost lidí, tak ½ až ¾, ovšem problém byl, když někdo z plánovaných skupin klubu Pragoaquanaut příslib nezískal. Pak jsem chodil s neúspěšnými kolegy k ředitelům jejich obvodních bank a ukecával je a „uplácel“ je jadranskými lasturami. Vždycky se to povedlo. Celá Praha mohla navíc žádat v Živnobance a tak jsem se tam jednou vydal pro přísliby pro pět členů. V prvorepublikové honosné kanceláři mě přijal zástupce ředitele, nemluvný a nepřístupný úředník asketického vzhledu. Jako obvykle jsem si barvitě vymýšlel, proč se tam s námi ti nešťastní kolegové musejí jet potápět a na závěr jsem položil pár mušlí na stůl. Nic na to neřekl, s kamennou tváří zvedl telefon. Čekal jsem to nejhorší, od vyhození ochrankou po příchod VB. Místo toho řekl: ať mi sekretářka přinese pět příslibů. A v roce 1998 ho najednou vidím v televizi: nový premiér přechodné vlády Ing. Tošovský!

Devizové přísliby dolarů pro cesty na západ se nedaly prakticky sehnat, a pro skupinu už vůbec ne. Ovšem shodou okolností jsme se začali potápět v jeskyních, vznikl Speleoaquanaut a tak rizikovou a nebrannou činnost Svazarm nechtěl. To bylo štěstí, protože Česká speleologická společnost, kde tato činnost nakonec zakotvila, patřila pod ministerstvo kultury. Vedení ČSS se podařilo zjistit a zajistit speleo klubům podobný status jako měly umělecké skupiny, které mohly v rámci kulturní výměny vycestovat kamkoli. Tak se jeskyňáři a jeskynní potápěči mohli podívat konečně do světa, i když za drsných administrativních a finančních podmínek, a nebyly to výlety, ale tvrdé exkurze a průzkumy jeskyní.

   Pracoval jsem v České národní bance, a tak ti potvrdím, že pan guvernér Tošovský byl velice slušný člověk. Ale zpět k tobě, co tě přivedlo do potápěčského klubu Pragoaquanaut, jehož předsedou jsi se v roce 1976 stal?

Jako studenti jsme se s bratrem Liborem asi deset let potápěli na nádech a po nástupu do zaměstnání jsem chtěl začít s dýchacím přístrojem, někdo nám doporučil Prago, že je to dobrý klub. A byl. Na tu dobu špičková výstroj od Spirotechnique, kompresor Bauer a hlavně výborný instruktor Petr Krhan, který to vše zajistil a táhl klub kupředu.

   Od roku 1980 jsi se začal věnovat i speleopotápění, stal ses členem České speleologické společnosti a předsedou nově vzniklého klubu Speleoaquanaut. To už jsi pracoval na Přírodovědecké fakultě UK v sekci geologie, nebo tě naopak speleo ke geologii přivedlo?

Na fakultě jsem byl o něco později, ale do jeskyní Českého krasu jsme lezli jako kluci už dříve, než se sem v roce 1961 dovezly první masky a ploutve z NDR. Začali jsme se potápět v krásných zatopených vápencových lomech na Berounsku. Zájem o vodu i jeskyně probíhal skoro současně, až se při určité úrovni metodiky, zkušeností a techniky toto vše spojilo dohromady.

   V roce 1986 jsi měl příležitost se na festivalu potápěčských filmů v Antibes setkat s takovými veličinami potápění, jako byli Philippe Tailliez, André Laban, Jacques Mayol a Jacques Piccard. Jak na tebe tenkrát setkání s nimi zapůsobilo?

Festival v Antibes byl úžasný, něco takové jsme dosud nezažili. Také jsme viděli filmy režiséra a potápěče Karla Prokopa, který emigroval do Francie. Dvoumetrový Jacques Piccard se nás při poskytování autogramů do našich potápěčských deníků ptal: „A vy jste Češi z Československa, nebo z Francie? Tedy Československo! To dobře znám, můj strýček ho pomáhal zakládat.“ Kdo byl váš strýček? „Jmenoval se Ernest Denis.“ Škoda, že v tu dobu už bylo nejhezčí pražské nádraží s jeho jménem zbouráno kvůli magistrále.

   To myslíš Denisovo nádraží na Těšnově? To si ještě matně pamatuji. Zanedlouho potom jsi se setkal s další legendou, nejlepším tehdejším speleopotápěčem Jochenem Hasenmayerem. Mimochodem, proč používal v jeskyních nerezový vodící drát?

Jochen Hasenmayer nám v té předinternetové, předinformační době se železnou oponou poskytl mnoho cenných rad a informací. Nerez drát, který se používal na sportovní lov tuňáků, jsme ale od něho nepřevzali. Jochen dělal dlouhé průniky, ale moc nemapoval, nepoužíval značenou vodicí šňůru, nic nesmotával. Několik cívek, na každé bylo 250 m drátu, měl upevněno u pasu a drát z nich volně sklouzával i při používání skútrů. Ty dráty byly dost hrozné, nebyly vypnuté, dělaly nebezpečné smyčky a nebyly vždy dobře vidět. Začal je nejprve používat v Aachquelle, protože tam polyamidová šňůra vzhledem k velkým průtokům (max. 16 m3/sec) nevydrží. Do „zadrátovaných“ zatopených jeskyní museli pak potápěči nosit i štípačky. Ale drátů už moc není, potápěči si je časem rozebrali jako suvenýry.

   V roce 1993 jsi vyzvedával z vyvěračky Teplica u Tisovce mrtvého potápěče. U tohoto zápisu máš poznámku „nejhorší krizovka“. Co se tehdy stalo?

Celá záchranná akce musela být dost rychlá. Nejprve hledání pohřešovaného, který udělal několik hrubých chyb, nepodařilo se ho zachránit. Pak stejně rychlé vyzvedávání těla, protože vyvěračka byla zdrojem pitné vody pro několik tisíc obyvatel. Při návratu zpět v úžině v nulové viditelnosti mě něco zastavilo, někde vzadu jsem se výstrojí chytil do jedné ze čtyř špatně vyvázaných volných starých vodicích šňůr. Táhl jsem za sebou tělo s výstrojí a kolega Dan ho tlačil. V té situaci nic nepomáhalo, ani jsem nemohl Danovi něco signalizovat. On se snažil protlačovat vše dále, nemohl vědět, co se děje. Dost šílená situace, hlavou mi bleskla vzpomínka na analogickou fatální nehodu na Hévízu. Volnou rukou se mi podařilo vyndat nožík umístěný na předloktí, a poslepu, pohmatu jsem obtížně za zády přeřízl šňůru která se zdála nejnapjatější. Naštěstí sevření povolilo a pokračovali jsme k nejbližší vzduchové kapse. Na manometrech bylo 30 bar! Naštěstí to na proplutí posledního sifonu stačilo.

   Jestli si dobře vzpomínám, potápěčský přístroj tohoto potápěče následně ověřoval Fero Novomeský a zjistil, že jeho záložní automatika byla zcela nefunkční... No, nechme tuto tragédii v paměti pro naše poučení. Když už jsme se dotkli tvého milovaného speleopotápění, jaký byl tvůj nejobtížnější průnik jeskynním sifonem?

Nejtěžší sifon se nám postavil do cesty při průzkumu podzemního toku Černého potoka v Silické ľadnici ve Slovenském krasu. Potok opouštěl monumentální Archeologický dóm bahnitým sifonem, aby se po několika kilometrech objevil na povrchu v Gombasecké jeskyni. Odtokový sifon nebyl ani hluboký, ani dlouhý, jen asi 50 m, jak se později zjistilo. Ale… Bylo to po proudu, takže v naprosto nulové viditelnosti, a navíc byl nízký: láhve nemohly být na zádech, protože jsme přilbou drhli o skalní strop a bradou ryli v bahnitém dně. Láhve na boku se také neosvědčily, protože sifon byl navíc úzký a „bokovky“ se zachytávaly o bahnité stěny. Prostě takový kanál, klasická plazivka, ale pod vodou. Dalo to spousty práce, experimentování a postupných prolongací, než se podařilo najít jedinou perspektivní metodu. Desítková dvojčata jsme spolu s vodicí šňůrou, světly, karbidkami, topografickým a fotografickým náčiním a s jídlem na 14 hodin umístili do „kufrů“ ve tvaru dětských bobů. Z toho vyčnívala pouze automatika a druhá jako záložní, světlo bylo zbytečné a celý ten systém tlačil potápěč poslepu před sebou. Když už to bylo vyvázáno a zaveden polní telefon, tak už to nebyl takový horor, ale stejně to bylo psychicky náročné. Odměnou ovšem byl objev jednoho kilometru chodeb s monumentálními dómy a unikátní krápníkovou výzdobou.

   Nejenom potápění v jeskyních, ale i rekreační potápění v Chorvatsku může s sebou přinést adrenalinové zážitky. Řekneš mi, co se vám přihodilo v roce 2000 v Novi Vinodolski?

Dramatických zážitků s místní policií při podivných až šílených předpisech ohledně potápění bylo vždycky dost. Jeden rok se například objevilo nařízení, že se smí potápěč potápět pouze sám, prý aby ve dvojici nemohli něco vynášet. Takže 20 dnů dovolené, 10 potápěčů, každému povolili 2 dny sólo potápění. A to za situace nesnadno získaných devizových příslibů! No a tak nás vojenský vrtulník a policejní loď předposlední den odchytily. Kolem přelomu století se rozšířily nějaké fámy o zákazu používání vlastních kompresorů, jedno z těch nařízení, které nikdo neviděl a každý si ho vykládal po svém. Místní majitel báze ve Vinodolském nám při jedné akci zabavil po dobu pobytu kompresor, jinak že zavolá policii a bude pokuta. Tak jsme vytáhli z autobusu záložní kompresor a jelo se dál, k němu jsme plnit nešli. Stejně na nás poštval policii při ponoru, ale když zjistili, že máme doklady a poplatky v pořádku, tak zase nadávali jemu, že je zbytečně vytáhl o Velikonocích do sněhové vánice…

   Když se dívám na tvé potápěčské curriculum vitae, skoro nevěřím svým očím, jiným by vystačilo na deset životů. Jak to vnímáš ty, nemáš už toho potápění dost?

Koho to vzalo, tak nikdy nemá potápění dost!

   V podstatě jsi se celý život věnoval výcviku, vycvičil jsi asi tisíc potápěčů. Myslíš si, že by mělo dojít v nejbližších letech ke změnám? A k jakým?

Myslím, že metodika výcviku je už poměrně dobře propracovaná, systémy konvergovaly a navíc to sjednotila evropská norma. Výcvik je základ, ale pak závisí hodně na formě následující praxe a na osobní zodpovědnosti a soudnosti potápěčů. To je nutné při výchově nových adeptů zdůrazňovat a po skončení kurzu jim umožnit získat zkušenosti v rozumné partě zodpovědných potápěčů. Většina nehod byla způsobena nedodržováním bezpečnostních zásad, nezkušeností a podceňováním náročné situace.

   Jaký je tvůj „TOP 5“ mezi potápěčskými lokalitami?

To je dost těžké, každá lokalita má něco specifického. Zajímavější mi připadá sledovat změny na lokalitě v průběhu roku, v průběhu let. Fascinuje mě nezvykle čistá voda pod ledovým příkrovem nebo objevy v zatopených i suchých jeskyních. Líbilo se mi potápění v Plitvických jezerech, prvosestup v Imotských jezerech, v Krkonoších, v Dubníku, mapování Tornaľy, potápění v jižní Francii a samozřejmě Sardinie, kterou nám kdysi doporučil Jochen Hasenmayer, Sardinie s nejkrásnější monumentální jeskyní Bue Marino. Ale úplně obecně, co nikdy nezevšední: být u svislého útesu, vypustit kompenzátor, roztáhnout ruce a nohy a padat dolů do modra jako parašutista ve zpomaleném filmu.     

 

Fotografujeme ryby

Fotografujeme ryby

 

   Text a foto Jan Hájek

Ryby (a další vodní živočichové) bývají zpravidla nejčastějším objektem zájmu podvodních fotografů. Mohou měřit od několika málo centimetrů až po několika metrů. Ryby žijící na korálovém rifu hýří všemi barvami, zatímco ryby volného moře jsou zbarveny spíše monochromaticky. Některé nám dovolí se přiblížit, jiné prchají sotva nás zahlédnou. Při fotografování ryb tedy musíme být schopni se vyrovnat s velkou variabilitou okolních podmínek.

Číst dál...

Fotografujeme potápěče

   Fotografujeme potápěče

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Snímky podvodní přírody s potápěči působí velmi atraktivně, vnášejí do neznámého světa lidský element a tím vtahují diváka do dění na snímku. Potápěč na fotografii je kreativním prvkem, který umožňuje  „dotáhnout“ kompozici snímku, dodat mu další dimenzi a především přivézt dobré fotografie i z méně atraktivních míst.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group