ikoktejl

Severní Amerika
Tag: Severní Amerika Nalezeno 316 výsledků.
Tag: Severní Amerika Řazení

Nejmladší na zemi

Nejmladší na zemi

TEXT A FOTO: Martin Mykiska

Všudypřítomný kouř a prach, stoupající žár a otevírající se země. Před téměř sedmdesáti lety se zničehonic zrodila před zraky lidí v Mexiku nová sopka a pohřbila vše, co ji stálo v cestě.

Pohled na svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, říká staré arabské přísloví. V okolí mexické sopky Paricutín se pohled z koňského hřbetu může navíc zdát jedním z nejzajímavějších. Spolu s indiánským průvodcem jsme vyjeli z vysokého lesa na zvláštní mýtinu. Z plochy pokryté šedým pískem bylo vidět vyrážející mladé, čerstvě zelené borovičky. Působily trochu nepatřičně, jako by je tam někdo napíchal. Za nimi byl vidět začátek jakési skalnaté hradby – čelo lávového pole. Podél čela lávy jsme pokračovali dalších sedm kilometrů. Povrchu dominovala popelově šedá barva, z ní v pravidelných intervalech trčely sazeničky mladých stromků. Někde bylo vidět i stromy vzrostlé – tam se začalo se zkulturněním krajiny dříve, asi tam byla menší vrstva sopečné strusky. Rostlinný svět pomalu, ale jistě osidluje panenské území lávy. Ke konci jízdy jsme stále častěji viděli za lávou vrchol přibližujícího se pravidelně kuželovitého kopce. Byla to sopka, a ne ledajaká.

Číst dál...

Grizzly na dosah

Grizzly na dosah

TEXT A FOTO: Pavel Záhorec

Jsou oprávněně považováni za krále severu. Majestátní, neoblomní, ale také tolerantní, pokud je zbytečně neprovokujete. A když se poštěstí, dostanete se k nim téměř na délku paže.

Z pravého okénka malého letadla vidíme zasněžené štíty pohoří Chigmit s dominantní činnou sopkou Iliamna. Její vrchol dosahuje až do výšky 3053 metrů. Na protější straně se vlní modrý Pacifik lemovaný obrovskými plochami písku a bahna. Uprostřed tohoto kontrastu se leskne hladina posetá miliony žlutých květů vodních lilií. Do této žlutozelené nádhery bezcitně ponoří své plováky hydroplán a ladným pohybem doklouže do míst, kde je vodní porost natolik hustý, že unese i vystupujícího pasažéra. Jezero, kde se každoročně vytírají tisíce lososů, nese výstižný název Silver Salmon Lakes.

Ledový vítr upozorňuje na to, že Aljaška nebude ani ve slunečném období, které zde nyní panuje, k návštěvníkům z teplé Evropy přívětivá. Krvelační komáři si nenechávají ujít svou příležitost přivítat návštěvníky jako první. Úzkou blátivou cestou se dostáváme do cíle naší cesty – Silver Salmon Creek Lodge. Privátní kemp poblíž „Stříbrného lososového potoka“ byl založen v roce 1983 Davidem Corayem původně jako rybářské zázemí. V posledních patnácti letech je však více využíván ke sledování a fotografování medvědů hnědých, všeobecně známých jako grizzly.

Číst dál...

V harlejářském nebi

V harlejářském nebi

TEXT A FOTO: PETR TŮMA

Posvátné místo indiánského kmene Siouxů. Little Bighorn a gigantické hlavy pěti prezidentů vytesané v Mount Rushmore… Klasika, když poznáváte Spojené státy. Ale dá se to ještě vylepšit. Třeba když projíždíte Jižní Dakotou na stroji, který váží přes 400 kilo, a zvuk čtyřtaktního dvouválce připomíná blížící se bouřku...

Všude kolem byly harleje. Jako by se doposud ubíhající filmový pás náhle zasekl v jediném záběru. Lidé se zastavili, dívají se i batolata v kočárcích. Bezstarostná jízda bikerů výhradně na strojích legendární značky Harley-Davidson měla jako cíl městečko Sturgis. Běžně ho obývá nějakých 15 000 obyvatel, ale ti všichni odjedou první týden v srpnu na dovolenou, neboť vědí, že se na jejich hlavní ulici budou dít věci… Jako kobylky ji zasypou hordy motorkářů, a sjede se jich tam přes půl milionu! Největší podobné srazy v Evropě, ty na Faaker See nebo Faru, jsou proti tomu akcičky okresního formátu.

Číst dál...

Historické klenoty

Historické klenoty

TEXT A FOTO: JANA BÉBAROVÁ

Kalifornie je rájem pro turisty. Více než který jiný stát symbolizuje rozmanitost USA. Nekonečné pláže, strmé útesy, nedotčená krajina národních parků, horské štíty či rozlehlé pouště, ale již málokdo by zde čekal též americké dědictví po předcích.

Kalifornské misie zdaleka nepatří mezi prvoplánově vyhledávané turistické lokace. Může se to však jevit jako paradox, vzhledem k tomu, že se společně s presidii, bývalými vojenskými pevnostmi, které chránily nové kolonie, jedná o nejstarší architektonické památky ve státě. Obzvlášť když vezmeme v úvahu vztah místních lidí k vlastní historii. Řečeno s jistou mírou nadsázky, každá budova starší osmdesáti, devadesáti let se v Kalifornii může pyšnit plaketou označující místo historického zájmu. Více než dvě stovky let staré misijní komplexy se proto vskutku dají vnímat jako rarity, které by neměly ujít pozornosti nikoho, kdo zaslíbenou zemi na západním pobřeží Ameriky navštíví. Pravda, ne všechny misie se dochovaly ve své původní podobě, a na místě řady z nich dnes stojí více či méně věrné repliky, i tak ale svým historickým významem nutí k zastavení. Téměř tisíc kilometrů dlouhou koloniální cestu El Camino Real, na které byl mezi San Diegem a Sonomou řetězec jednadvaceti misií v letech 1769–1823 vybudován španělskými františkánskými misionáři, dnes prakticky kopíruje nejdelší kalifornská dálnice č. 101 (nezřídka lze u cesty spatřit repliku misijního zvonu, která místo historické trasy označuje). Silnice vedoucí po západní části státu a spojující Město andělů s vyhledávanou Bay Area tedy k návštěvě alespoň některé z misií vybízí sama.

Číst dál...

Žhavé noci

Žhavé noci

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Náhodou jsem potkala baristku (specialistka na přípravu kávy) roku, náhodou mě ten den pozvala do kavárny na přednášku jednoho z nejlepších panamských pěstitelů kávy. Náhodou jsem ten večer měla čas a náhodou mě energický farmář pozval do jeho země. Mimochodem, na náhody nevěřím.

Jak dovedou být noci v hlavním městě Panama žhavé, jsem poznala krátce po svém příletu. Odehrávalo se to asi takto: přistání ve 22.15 hod., prohlídka starého města ve 23.30 hod., v baru Plaita místní pivo, velmi hlasitá hudba a já na parketu v 1.00 hod., pozdní večeře v podobě vyhlášeného kuřecího vývaru ve 2.30 hod., buenas noches ve 3.30 hod. Netřeba myslím dodávat, že jsem v závěru svého pobytu trpěla chronickým spacím deficitem. Nutno podotknout, že v Panamě neexistuje něco jako noční klid, proto buďte připraveni na dunivou hudbu i ve tři v noci. Panama přetéká mrakodrapy a na první pohled byste si město klidně mohli splést s nějakým americkým protějškem. Je tu ale rozhodně co zdokonalovat, například vystavět kanalizaci, která by z části města nedělala smrdutou stoku. V části starého města, které bylo zapsáno na seznam UNESCO, na mě dýchla koloniální architektura a já jsem zapomněla na moderní dobu. Z mnohých domů tady zůstaly jen fasády podpírané pilíři, zdi jsou často pomalované a občas se na mě zvědavě z balkonu podívá neposedný ušatý tmavovlasý kluk. Setkáte se tu i s policisty vypadajícími jako vojáci (Panama však armádu nemá), kteří tu usměrňují dopravu v blízkosti prezidentského paláce. Minout jsem nemohla ani prodavače takzvané hoblované zmrzliny. Z obřího kvádru muž hbitě nahobluje led, dá ho do papírového kornoutu, zalije ovocným sirupem, třtinovou melasou a kondenzovaným mlékem. Doprostřed zapíchne brčko, neboť tato přeslazená zmrzlina se cucá.

Číst dál...

Chihuahua!

Chihuahua!

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?

Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.

Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.

Číst dál...

Nočník Kuby

Nočník Kuby

TEXT A FOTO: ZDENĚK PRŮŠA

V roce 1511 přikázala španělská královna kolonizaci Kuby a první městem se stala Baracoa. Královna si předsevzala, že bude ve všem první, a tak se také stalo. Poprvé se zde vylodil Kolumbus, stojí tu první kostel na Kubě, Baracoa je nejvýchodnějším městem, nejdeštivější oblastí a protékají tudy největší řeky ostrova Duaba a Toa.

KOLUMBOVA HORA

Každého, kdo tento doposud nepříliš turismem zasažený kus země navštíví, ohromí El Yunque. Jedná se o stolovou horu ležící asi sedm kilometrů od Baracoy, která je součástí pohoří Sierra del Purial. Její název v překladu znamená kovadlina, protože El Yunque tvarem opravdu připomíná známý kovářský nástroj. Od místních se dozvídáme, že horu pojmenoval Kryštof Kolumbus, který na ni ale nikdy nevylezl.

Číst dál...

Psí muži

Psí muži

TEXT: ROMAN TADIČ, FOTO: archiv autora

Na webu kultovní kapely Psí vojáci čteme, že si dali jméno podle válečnické organizace Šajenů z románu Malý Velký Muž. Psí vojáci si ve skutečnosti říkali Hotametaneo'o, Psí muži, a byli jedním ze šesti šajenských válečnických bratrstev. Existují dodnes. Před pár lety navštívil jeden ze šajenských Psích mužů Česko. Přijel bez tomahavku a četl zde své verše. Inu, časy se mění.

Dějiny Šajenů (Čejenů) jsou plné putování a válčení. Sousedé je téměř vždy převyšovali počtem. Jestliže chtěli přežít, museli prokázat více bojovnosti a organizovanosti než jiní. Není proto divu, že v 19. století drtivá většina bojeschopných Šajenů patřila k některému z válečnických spolků. Každý uchovával mýtus o svém původu a magické předměty. Spolky se těšily velké úctě, ale občas svého postavení a moci zneužívaly.

Číst dál...

Divoká růže

Divoká růže

TEXT A FOTO: VLADIMÍR ŠOLTYS

„To je můj včelín,“ říká pyšně náš hostitel. Ten první mi v zimě odnesl medvěd!“ Medvěd? Jsme přece ve městě! „To nic není. Sousedovi ulovila puma psa přímo na zahradě...“

Sedíme na verandě rodinného domu v Canmore, městečko usazené v klínu Skalnatých hor máme jako na dlani. Údolí řeky Bow ho utápí v záplavě paprsků, když slunce zapadá za jeden z vrcholů horského masivu Mt. Rundle. Kanadské babí léto je stejně přívětivé jako to naše. Usrkáváme ze širokých sklenic skotskou single malt whisky, jsme návštěva z daleké domoviny, a tak si užíváme čechokanadské pohostinnosti. Pár metrů od domu je pečlivě narovnaná hranice dřeva. Ne na topení, tady se topí levným zemním plynem. Dřevo je na letní opékání steaků a v podstatě čehokoliv, co se opéci dá, jak už je na tomto kontinentu zvykem.

Číst dál...

On the road

On the road

TEXT A FOTO: VÍT MOUDRÝ

Byla to touha poznat americkou legendu. Bylo to splnit si víc než jen americký, ale i klukovský sen po velkém dobrodružství. Byla to touha projet stylově na velkém a těžkém motorbiku Harley Davidson legendami opředenou, slavnou a téměř mystickou „Route 66“.

V roce 2001 jsem se po návštěvě kouzelných ostrovů kolem Tahiti rozhodl, že si splním další z mých klukovských snů. Od chvíle, kdy jsem o ní jako kluk četl kdesi v Magazínu 100+1 zajímavostí, jsem byl uchvácen. Projet legendární americkou dálnici Route 66 v přesné trase? No jasně! Samozřejmě, že ne s pohodlným zázemím některé z cestovek, být veden v její přibližné stopě jako bernardýn a spát hezky podle programu v předem rezervovaných motelech. Kdepak, hezky na férovku. Ráno vyjet, nevěda, kde večer složíme hlavu. A samozřejmě i ve směru trasy Chicago – L.A. tak jako kdysi, tedy z východu na západ, a každý den být tudíž od odpoledních hodin týrán a smažen pekelnou sluneční výhní pálící přímo do obličeje. Výhní, kdy člověk mnohdy nevidí, jede-li po silnici, po poli či poušti. Vyjet z Grant Parku v Chicagu a skončit až na slavném molu v kalifornské Santa Monice, součásti dnes přelidněného Los Angeles. Byla to i výzva poznat svůj limit, protože 33 mi bylo před dvaceti lety. Tak vznikla „Expedice Route 66 – 5000 miles across USA 2009“.

Číst dál...

Karibu v ohrožení

TEXT A FOTO: MARTIN LIPINA

Pro většinu Američanů je Aljaška vrcholem představ o naprosté divočině. Pro Aljaškany je však tím pravým pokladem kanadský sever. Ubrání se však zájmům těžařských firem?

Konečně! Řekneme si v údolí Wind River. Řeka o něco širší než potok má více vody a rychlejší proud, než byste čekali. Kotvíme u protějšího břehu jako stvořeného pro tábořiště. Žasneme nad průzračnou vodou řeky Wind. Nemá snad ani zrníčko kalu a oblázkové dno jako by bylo z vybroušených krystalků verdelitu, čím hlubší, tím je voda zelenější. Plnými doušky hltáme ledově křišťálovou vodu. Lepší jsem v životě nepil! Za kopcem pokrytým smrky se rozléhá plochá část údolí. Suť oblázků a travnaté louky nažloutlé po drsné zimě. Před úpatím oblé rezavé hory se z tajícího ledu a sněhu splétá potok. Potůčky vytékají zpod ker, které s bílými, okrovými a červenými oblázky tvoří úchvatnou barevnou mozaiku.

Číst dál...

Duch divočiny

Duch divočiny

TEXT A FOTO: MICHAL TYL

Na začátku bylo skromné přání naplánovat nejlepší svatební cestu na světě. Cestu do nádherné přírody slibující silné zážitky. A tak jsme vyrazili do jednoho z nejdivočejších míst na Zemi.

Naše dobrodružství s ledovci, medvědy a velrybami začalo v malé chráněné zátoce se symbolickým názvem Bear Cove neboli Medvědí zátoka. Bylo to krátce po svatbě, sotva jsme stačili dospat oslavy a zařídit všechny formality, už nás čekal přesun letadlem do Anchorage, největšího města Aljašky. Dál jsme pokračovali stopem na jih, do městečka Seward a odtud si převezli kajaky s veškerým vybavením do ústí fjordu Aialik Bay. Před sebou jsme měli jedenáct dní pádlování podél pobřeží národního parku plného hlubokých fjordů, gigantických ledovců a divokých zvířat. Právě díky vysoké koncentraci zvířat je plavba po Kenai Fjords jedním velkým, neuvěřitelným zážitkem. Na vodě vás tu čeká setkání s velrybami, kosatkami, vydrami, tuleni a lachtany, zatímco na břehu vás nenechá v klidu hlavně neustálá blízkost medvědů černých. Také tu určitě uvidíte orla bělohlavého, říční vydry nebo, když budete mít štěstí, i medvěda grizzly. Na druhou stranu je pobřeží národního parku Kenai Fjords relativně málo chráněné proti rozmarům oceánu a je třeba počítat s rychlými zvraty počasí, větrnými poryvy a častými dešti.

Číst dál...

Tajný tanec

TEXT A FOTO: PETR NAZAROV

Havaj? To je přeci ráj na zemi. Nekonečné bílé pláže, kde pod palmami tancují za zvuků ukulele polonahé krásky s květinami kolem krku. Jejich ladné pohyby ale neslouží jen k okouzlení turistů. Tanec hula má své hluboké poselství.

Tanec hula hula je nejen symbolem Havajských ostrovů, ale představuje také kulturní dědictví celé Polynésie. Na oslavu tohoto tance probíhá každoročně v květnu již od roku 1991 jednodenní festival na ostrově Molokai, kde hula kdysi vznikl. Festival se příznačně jmenuje Molokai Ka Hula Piko, tedy Molokai – centrum tance, a sjíždějí se sem tanečníci ze všech Havajských ostrovů. Pláž Papohaku Beach v Kaluakoi na západním cípu ostrova, na které se festival koná, se promění v pestrobarevnou směsici barev a ladných pohybů tanečnic a tanečníků všech věkových kategorií. Je to skvělá příležitost, jak poznat původ této mimořádné havajské tradice.

Číst dál...

Vymítač Ďábla

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.

Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.

Číst dál...

Doma v divočině

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.

Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.

Číst dál...

Yetti z Colorada

Yetti z Colorada

TEXT A FOTO: JAKUB KOTAS

Samota Skalnatých hor je všeobjímající. Jednu polovinu vašich myšlenek zde stimulují vzpomínky z knih Jacka Londona a tu druhou týrá představa o divokosti medvědů grizzly. To vše umocněno nedostatkem kyslíku a pocitem totálního osamění a odloučení od všeho, co vás až dosud obklopovalo. Ale jsem zde skutečně sám?

Colorado má devět horských masivů, z toho sedm obývá kamzík bělák Oreamnos americanus. Mohli byste ho tedy potkat všude, pokud provozujete horskou turistiku. Je tomu však opravdu tak? Jak snadné je potkat v horách kamzíka, přezdívaného „coloradský yetti“? Patřičně vybaven jsem vyrazil k místům, kde se vyskytuje mnoho solných vřídel. Je to vysoko nad hranicí lesa, tam, kde už žádné stromy nerostou. Sluníčka bylo poslední týdny dost, stejně jako srážek. Nejspíš bude všechno pěkně zelené, šťavnaté. Kromě kamzíků se nahoře mohou popásat srny a dokonce i laně s jeleny. Navíc mláďata by měla být touhle dobou už taky dostatečně silná, aby zvládla vyšlapat tyhle strmé stěny...

Číst dál...

Čekání na zázrak

Čekání na zázrak

TEXT A FOTO: JIŘÍ HAVRDA

Blankytné nebe svítí nad vodami obklopujícími hotelové komplexy kubánského Varadera. Pod nablýskanou slupkou ale hnisají vředy více než padesátileté devastace castrovským totalitním režimem. Jak vypadá ostrov svobody těchto dnů?

Turismus, pláže, doutníky a rum. To jsou ikony kubánského hospodářství. Nic dalšího. Snad jen bída kolabujícího socialismu. Armádní režim se snaží držet pevně v rukou drolící se systém bezplatných vymožeností, které vzešly z marxisticko-leninských idejí, zároveň s tím ale zbídačil obyvatelstvo přídělovým systémem na potraviny a základní potřeby denního života. Každý Kubánec má oficiální přídělovou knížku, se kterou jde na začátku nového měsíce pro povolené základní potraviny a zboží. Obvykle je to rýže, fazole, cukr a stále se zmenšující dávky masa. Pro pětičlennou rodinu je to například polovina slepice na měsíc nebo jedna zubní pasta na dva a půl měsíce. V knížce je proveden záznam a další možnost čerpání je opět až za měsíc. Příděl tabáku, donedávna velmi oceňovaný i nekuřáky, neboť fungoval při dalším směňování zboží, byl z ekonomických důvodů vládou před časem zrušen. Na mléko mají nárok pouze rodiny s dětmi do osmi let. Kubánci nemohou oficiálně využívat ani darů moře, které by si sami opatřili. Za zabití krávy bez speciálního povolení hrozí až dvacet let vězení. Ti šťastní, kteří mají legální práci, mají průměrný plat okolo patnácti dolarů měsíčně. Vše ostatní, mimo tento oficiální rámec, pak probíhá v šedé nelegální zóně, někdy režimem mlčky trpěné, jindy tvrdě potlačované. Záleží na tom, jak je konkrétní člověk loajální se systémem, s vládou a je případně ochoten se angažovat požadovaným způsobem. Vyžaduje se naprostá poslušnost.

Číst dál...

Gejzír za plotem

Gejzír za plotem

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Záplava barev a neustávající příval horké vody z útrob Země. Toto místo jsme znali jen z vyprávění a dlouhá léta ho toužili najít. Kde se jen nachází?

Na svých cestách po divokém americkém západě jsme několikrát slyšeli o tajuplných oblastech, kam podle vyprávění zabloudí jen málokdo a krásy přírody tak odpočívají ničím nerušeny. Některá z těchto míst se nám podařilo najít celkem brzo, jiná až za pár let, několik dalších na naše objevení stále ještě čeká. Jedním takovým málo známým a námi dlouho hledaným místem byla i podivná termální oblast, ukrývající se bůhví kde.

Je tomu už hodně let, co se nám náhodou dostala do ruky fotografie, zobrazující zvláštně tvarovaný a velmi barevný gejzír. A pak zase za dalších pár let koukáme nechápavě na jednu vystavenou fotografii. Nechce se nám vůbec věřit, že se jedná o zachycení pozemské skutečnosti. První fotografie nám prozradila jméno gejzíru, ta druhá přibližně oblast, kde se nachází. Ale hledejte v ní, když je tato končina ohromně rozlehlá, nikde se o ní moc nepíše a už vůbec ne o termální oblasti s gejzírem jak z jiné planety.

Číst dál...

Frisco je cool

Frisco je cool

TEXT: KATEŘINA KOMBERCOVÁ

Kdysi malá španělská vesnička Yerba Buena má dnes nálepku nejkrásnějšího a nejliberálnějšího amerického velkoměsta. Přehnala se jím zlatá a později umělecká horečka. Jako magnet dodnes přitahuje bohémy všeho druhu.

Beatnici a hippies, tak by se dalo popsat San Francisco v 50. a 60. letech 20. století. Dnes je to především město mezinárodních finančních institucí a internetových společností, které se soustřeďují v nedalekém Silicon Valley. Filmový fanoušek si jistě vybaví kopcovité ulice na obou koncích s viditelným horizontem, po nichž se řítí velké americké káry, milovník vína zase známé kalifornské víno, které se vyrábí v oblasti Sonoma, Napa nebo Mendocina, vzdálené asi hodinu od města. V nedalekém Santa Cruz si můžete zasurfovat a zalyžovat zase v Tahoe. Pohled na rozbouřené moře a panenskou přírodu vám poskytne záliv Monterey a pláže Carmel. Zátoka San Francisco neboli Bay Area, která spolu s městy Berkeley a Oakland tvoří velkou metropolitní oblast s více než šesti miliony obyvatel, je tak rozmanitá, že člověku nestačí ani měsíc, aby si pořádně užil toho pravého „kalifornského“ stylu života.

Číst dál...

Sám proti oceánům

Sám proti oceánům

PTAL SE: MILAN ŠVIHÁLEK, FOTO: ARCHIV RICHARDA KONKOLSKÉHO

Nejznámější český osamělý mořeplavec Richard Konkolski žije od roku 1982 v americkém Newportu, ale pochází z Bohumína. V lednu 2011 se na několik dní vrátil na Moravu, aby navštívil svou maminku, příbuzné a kamarády a aby veřejnosti představil svou novou knihu Aljašský deník. Známe se skoro čtyřicet let, a tak mi v den křtu svého po třiceti letech vydaného cestopisu věnoval svůj čas, abychom zavzpomínali na dobu, kdy jsme společně s kamarádem režisérem Jirkou Vrožinou pro ostravskou televizi připravovali dokumenty o jeho velkých plavbách.

Asi se tě už ptali mnohokrát, ale co tě vlastně přivedlo na myšlenku obeplout svět?

Jako kluk jsem miloval dobrodružné knížky ilustrované Zdeňkem Burianem a Václavem Junkem. Inspirovali mě k vlastnímu malování, hlavně plachetnic. Když jsem se skicákem seděl na břehu rybníka s nohama ve vodě, kolem šumělo rákosí a na hladině se kolébal vlastnoručně vyrobený model plachetnice, získávalo mé snění konkrétní obrysy. Někdy jsem za to samozřejmě zaplatil výpraskem, protože jsem se nestačil vrátit včas domů. Reálná myšlenka obeplout zeměkouli se však zrodila až v roce 1968, kdy jsem se připravoval na svůj první start v sólo závodě přes Atlantik. Tehdy jsem již začal stavět Niké a plánoval jsem trasu plavby z Anglie do Spojených států. Při pohledu na globus mě napadla myšlenka pokračovat po doplutí do cíle dále. Nedávalo mi totiž smysl plout zpět stejnou trasou. Začal jsem tedy připravovat nejdelší cestu, jakou může člověk na naší planetě uskutečnit, samozřejmě tajně, protože bych předem nikdy nedostal svolení od našich úřadů.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group