ikoktejl

Bali
Tag: Bali Nalezeno 12 výsledků.
Tag: Bali Řazení

Nejzelenější škola světa

Nejzelenější škola světa

TEXT A FOTO: Lucie Lipovská

Zastavme se na chvíli. Vraťme se do doby, kdy jsme chodili na základní školu. Bylo nám osm, devět, možná dvanáct let. Někdy jsme se těšili. Ale taky se nám často nechtělo zavřít se na několik hodin denně, pět dní v týdnu, mezi tlusté školní zdi. Poposedávali jsme na tvrdých židlích, ztráceli jsme pozornost a těšili jsme se, až školní část dne skončí, praštíme aktovkou do kouta a půjdeme s kamarády ven. Co kdybych vám nabídla školu bez zdí a oken s výhledem do zeleného lesa, kde stále zní zpěv ptáků a šum řeky, ke svačině dostáváte třeba citronový koláč z vlastních přírodních surovin a vyučování je vedeno jako oboustranná komunikace mezi žákem a učitelem? Myslíte si, že je to nesmysl? Pak vám ukážu, že není. Ne v srdci indonéského ostrova Bali, kde takovou školu najdete. Jmenuje se Green School a je to opravdu ta nejzelenější škola na světě. A má na to papír. V roce 2012 totiž vyhrála přesně takovou cenu.

Číst dál...

Krvavá polévka

Krvavá polévka

TEXT A FOTO: BLANKA JÍLKOVÁ

Všechno trvá jen pár sekund. Chlapi kolem ringu křičí víc než ta ubohá zvířata, která se proti sobě pro zábavu lidí vrhají už stovky let. Kohoutí zápasy k Bali prostě patří stejně jako panensky krásná příroda.

Je to jen tři čtyři kilometry cesty,“ říká mi usměvavě Gedy z Tulambenu, vesničky na východu Bali. Naskakujeme na pronajatou babetu a já se těším jako malá holka, až uvidím proslulé kohoutí zápasy. Podle balijského kalendáře tento rituál existuje už od roku 933. Výraz pro kohoutí zápas – tajen – pochází ze slova tajian, což znamená ostří.

Když stoupáme do kopců s krásným výhledem na sopku, potkáváme Gedyho známého. „Je mi líto, ale už je po všem,“ rozhazuje rukama. „Běžné zápasy trvají tři hodiny, ale tito kohouti byli snad rychlejší než samotní ninjové.“ Snažím se to brát jako osud, ale v duchu si říkám, že z exotického Bali neodjedu, dokud alespoň jeden zápas neuvidím!

Číst dál...

BALI-OSTROV, KDE BOHOVÉ JEŠTĚ NEVYMŘELI

BALI-OSTROV, KDE BOHOVÉ JEŠTĚ NEVYMŘELI

Artha, náš drobný, chlapecky vypadající průvodce, dokončil své krátké vyprávění o setkání s bohem Garudou. Jeho suchá tvář barvy kávy se smetanou vyzařuje nadšení a oči mu září štěstím. Dlouhý červený sarong se žlutým květinovým vzorem se dotýká jeho kotníků a lehký přímořský vánek tropického dne nadouvá jemnou látku. Mně tečou po zádech čůričky potu a sluncem spálené, loupající se tělo touží po stínu.

Číst dál...

Dřevěné duše

Dřevěné duše

TEXT A FOTO: KATI ŠTOLCPARTOVÁ

Loutky v asijském divadle jsou svaté a přitom lidské, slouží k ponaučení, k zábavě i k uměleckému zážitku. Strávila jsem skoro rok na Bali, abych pronikla do jejich duší.

Sedím nad svými deníky z cesty do Indonésie a přemítám, kolika lidem asi tato země podobně přirostla k srdci. Nebude jich právě málo. Má touha po poznání kořenů umění a tradice loutkového stínového divadla jihovýchodní Asie vyústila v realizaci několikaměsíčního pobytu v ostrovní zemi, uskutečněného spolu s mou hereckou kolegyní. Poznání kultury vyžaduje hlubší výzkum, dlouhodobější pobyt v prostředí, v němž divadlo vzniká a existuje. Průlom v našem nesmělém objevování Bali nastal při setkání s populárním dalangem (loutkářem) z gianyarské oblasti. Anglicky hovořící stále mladý I Made Sidia a jeho rodina nás přijali velice pohostinně, s otevřenou náručí, věčným úsměvem a takřka každodenním pozváním na účast při nějaké slavnosti.

Číst dál...

Selamat datang di Bali

Selamat datang di Bali
Jaká je tvoje nejlepší cena?“ slyšel jsem při návštěvě jedné z manufaktur na ostrově bohů, indonéském Bali, mnohokrát a ze všech stran, asi stejně jako každý turista.

Číst dál...

Chrámy i v moři

Chrámy i v moři 

 

   Text a foto Bohumil Bochník

 Mezinárodní konference o ochraně klimatu, která proběhla v prosinci roku 2007 na Bali, skončila k neuvěření obyčejných lidí prakticky krachem. Původní předpoklady, že vznikne nová úmluva, která nahradí Kjótský protokol, se nenaplnily. Výsledek se ztenčil na vytvoření jednací skupiny pro jednání o druhém období platnosti Kjótského protokolu a jeho revizi přesto, že význační politici strávili jednáním na Bali celých čtrnáct dní.

Když jsem navštívil Bali, na každém místě, ba dokonce kroku, jsem si velmi intenzivně uvědomoval, že zvolené místo je skutečně to nejlepší pro diskusi o ochraně světového životního prostředí.

Bali je neuvěřitelný ostrov v Indonéském souostroví, kde je nejenom úžasná příroda, ale i pestrá směsice kultur a náboženství. Najdeme zde azurové bílé písečné pláže, černé pláže s lávovým pískem, rozlehlé palmové lesy, příkré stráně s terasovitými rýžovými políčky, vysoké hory plné rozeklaných skal a vodopádů, vyhaslé sopečné krátery Gunung Agung a Nátur a prastaré chrámy prakticky všude v džungli, na skalách i ve vodě.

To vše je doplněno směsicí neutuchajících zvuků místní fauny. Opice volně pobíhají kolem silnic, papoušci sedí na stromech, ovce, kozy, krávy a koně jsou vidět všude. S tím se pojí pohled na děti ve školních uniformách, obyvatele ležící ve stínu bambusových chýší a usměvavé ženy a dívky s malým či velkým nákladem na hlavě. Na první pohled nádherná symbiosa lidí a přírody, skoro jako ve filmu Avatar. Na druhé straně je zde však bída a nedostatek práce, proto se lidé na Bali živí čím se dá a jak se dá, včetně toho, že loví ryby výbušninami a zabíjejí vzácné mořské želvy karety, čímž tento ráj na zemi devastují. Zkrátka, pro konferenci o ochraně země je to ideální místo se všemi kontrasty vztahu naší populace k přírodě.

Bali je dnes populární destinací, kam jezdí turisté z celého světa především za surfováním na obrovských příbojových vlnách Indického oceánu. V posledních letech zde zaznamenává velký rozvoj i sportovní potápění a potápěčské základny tu rostou jako houby po dešti. Potápění je především byznys, kterým se dokáže na Bali uživit spousta místních lidí zaměstnaných v místních potápěčských centrech. Převážně zahraniční majitelé sem však přijíždějí především proto, aby na tomto turistickém odvětví vydělali. Byl jsem proto nesmírně překvapen, když jsem na východním cípu ostrova narazil na člověka, který uvažuje a jedná zcela jinak. Setkání s ním bylo pro mne pohlazením po duši a potvrzením toho, že na světě stále ještě jsou lidé, kterým záleží více na věcech prospěšných než na vlastním zisku. Australan Chris Brown, majitel potápěčské základny Reef Seen Aquatics v městečku Pemuteran na východě Bali, zde žije již mnoho let. Přijel před sedmnácti lety a ostrov jej okouzlil natolik, že se tu rozhodl usadit trvale. Založil zde potápěčské centrum, které má však úplně jiné poslání než jiné základny na Bali. Vydělané peníze investuje zpět do záchrany původní kultury a přírodních krás Bali, a to prostřednictvím různých projektů a dalších prostředků, které získává ze sponzorských příspěvků a grantů. Chris je nesmírně energický, usměvavý padesátník, který miluje místní lidi, a oni zase nedají dopustit na něho. Po celou dobu našeho setkání jsem měl pocit, že hovořím s moderním misionářem, jehož misií je potápěčská základna. V době mého návratu z ponoru byla totiž základna proměněna v taneční školu, kde se pod dohledem místních učitelek učilo tradičním baliským tancům na padesát dětí od tří asi do dvanácti let. Chris je zakladatelem projektu „Reef Seen Bali Dancers“ zaměřeného na snahu o zachování mizejícího původního tanečníhofolkloru. Uvedl do života i „Project Penyu“ a „The Turtle Hatchery Project“ na záchranu karet, zejména karet pravých (Eretmochelys imbricata), které jsou nejohroženějším druhem želv na světě. Dále je také autorem a realizátorem projektu „Tempel garden“, neuvěřitelného podvodního hinduistického chrámu. Podílí se aktivně na projektu na záchranu korálů u břehů Bali „The Pemuteran Karang Lestari Coral Conservation Project“, který se zabývá obnovou korálových útesů na kovových klecích pomocí elektrického proudu.

Především ale šíří osvětu mezi místními obyvateli, hlavně dětmi, které vychovává k pozitivnímu vztahu k přírodě a vlastní kultuře. Jeho příběh je natolik poutavý, že jsme se dohodli a udělali spolu rozhovor. 

   Ahoj, Chrisi, rád tě osobně poznávám. Úplně jsem oněměl, když jsem se dozvěděl o tvém působení zde na Bali a o všech tvých projektech. Můžeš mi prosím říct pár podrobností k několika z nich? Co třeba něco o chrámové zahradě?

Žiju tady na Bali už dlouho, potápím se tady už skoro dvacet let. Asi po prvních čtyřech letech jsme při potápění našli místo, kterému jsme začali říkat Chrámová stěna. Přes den je tam krásné potápění, ale v noci je to ještě lepší. Chrámová stěna se to jmenuje proto, že na útesu nad ní, na kopci, jsou dva chrámy. Pak jsem dostal nápad, že bych tam rád vytvořil celý podmořský chrám - něco, co by připomínalo místní kulturu. To se mi honilo hlavou dlouho a často jsem o tom s lidmi mluvil, ale nikdy jsem neměl peníze, abych to opravdu zrealizoval.

Asi před dvěma lety se nakonec objevil chlápek, kterého jsem znal už z Jakarty. O svém nápadu jsem mu vyprávěl. On se mě zeptal, proč si na to neseženu nějakou dotaci. Nejsem moc na papírování, ale on mi poradil australský vládní program na rehabilitaci Bali a vnukl myšlenku, že mohu zaměstnat místní lidi. Napadlo mě založit tým, se kterým bychom se potápěli a starali se pod vodou o korály.

Mohl bych při tom využít zkušeností místních rybářů, nabídnout jim práci a vyšší výdělky a získat je tak pro udržování místní přírodní kultury. Byla by to výhra pro obě strany. Na tenhle projekt jsme peníze dostali, všechno šlo hladce a program měl úspěch. Později jsem vypracoval nový návrh na vybudování podmořského chrámu, na jěhož základě jsem dostal další grant a mohl jsem uskutečnit svůj dávný sen.

Po dně jsme rozmístili nějaké sochy a začali budovat podmořský chrám. Na začátku jsme museli vyřešit několik problémů - například oficiálně se zahrada nemůže jmenovat „chrám“, protože by se mohlo jednat o urážku některých hinduistických věřících. Místním by to ani nevadilo, ale nechtěli jsme mít potápění v chrámu jako atrakci. Proto jsme se nakonec rozhodli pro název Podmořská Chrámová zahrada. Dále jsme museli podepřít lávový vchod tak, abychom znemožnili parmicím podhrabávat vstupní bránu. Museli jsme se k tomu několikrát vracet a nakonec vybudovat silnější a větší základy a obložit je kameny tak, aby se k nim parmice nedostaly.

Stálo nás to hodně úsilí, všechno však - zdá se - spěje ke zdárnému konci.

Některým návštěvníkům říkám, že to je potopený chrám starý tisíce let, vystavěný v době, kdy hladina vody byla ještě mnohem níže, a oni tomu věří! Nakonec jim ale vždycky řeknu pravdu.

Doufám, že se z Chrámové zahrady stane vyhledávaná a oblíbená potápěčská destinace na Bali. Přitáhneme nové návštěvníky a tím posílíme místní ekonomiku a podpoříme lidi. Práci nabízíme pouze místním, abychom investice udrželi tady. Teď začínáme s druhou fází projektu. Sháníme další investice, artefakty a sochy, které bychom mohli umístit do menší hloubky a nabídnout zajímavé potápění už v patnácti metrech pod hladinou. 

   Organizujete v chrámě také noční potápění?

Ještě jsem se tam v noci nepotápěl, ale myslím, že by to mohlo být úžasné. Celá ta stěna je krásně barevná a v noci musí vypadat magicky. Myslím, že noční potápění by byl trochu strašidelný, ale silný zážitek. 

   Co děláte s tím, že stavba obrůstá korály? Čistíte sochy pravidelně?

Přestože tam chrám není dlouho, stačilo už všechno obrůst korálem. Teď máme dilema, jestli korál ze soch seškrabávat, aby bylo sochy lépe vidět, nebo to nechat tak. Kdybychom to ale úplně nechali napospas moři, za chvíli by přes korál nebylo vidět vůbec nic. Takže se snažíme najít vyváženost, čistíme zatím sochám jenom tváře a některé části, aby bylo poznat, o jakou sochu se jedná. Jinak necháváme korály volně růst spíš zespodu a ze stran, a navrchu jenom někde. Staráme se o to, aby místo stále vypadalo jako chrám se sochami, a ne jako korálová jeskyně. 

   Z vlastní zkušenosti mohu říci, že chrám skutečně působí velice magicky a tajuplně, hlavně ta část se vstupní branou v hloubce, kde je i v poledne docela šero. Co přinesla tato stavba místním lidem?

Samozřejmě práci při jeho výstavbě. Také začali toto místo uctívat, jak je tady zvykem v každém chrámu, a přestali v této části moře lovit ryby. Za každé potápění se platí malý příplatek, který jde přímo na podporu zahradníků z útesů, aby mohli pokračovat ve své práci. 

   Můžeš mi prosím přiblížit svůj další projekt se želvami „Penyu Turtle Hatchery“?

Měl jsem štěstí, protože jsem byl ve správný čas na správném místě.

Jednou jsem šel po pláži a uviděl malou želvu přivázanou u dveří. Zeptal jsem se, k čemu tam je, a dozvěděl jsem se, že bude usmažena k večeři, pokud ji nechci koupit. To mi vyrazilo dech a nabídl jsem, že želvu koupím. Zaplatil jsem za ni 1300 rupií, což jsou asi tři dolary. Doma jsem ji na noc dal do nádrže a ráno ji přivázal a nechal plavat u břehu moře. Mezitím jsem přemýšlel, co s ní.

Kdybych ji jenom pustil, zase by ji někdo chytil a zabil. Za dva týdny se mi stalo totéž. Znovu jsem želvu koupil a nechal si ji. Lidi na mě vrhali pohoršené pohledy a někteří mi vynadali, jak jsem k želvám krutý. O to víc jsem se snažil rychle přijít na to, jak želvám pomoci, jak přimět okolí k zájmu o ně a jak sehnat prostředky na projekt pro ochranu želv.

Peníze jsem nakonec sehnal. Později jsem kontaktoval místní vládní resort ochránců a nabídl jim spolupráci. Oni mi přivezli vejce, z kterých se zakrátko vylíhly želvy. Nejdřív jsme je měli jen tak v kbelících, ale následně jsme pro ně vybudovali speciální nádrže. Stále jsem však přemýšlel, jak zařídit, aby lidi želvy nelovili a nezabíjeli. Museli jsme najít nějaký strategičtější způsob pomoci. Když místním totiž řekneme, že nesmějí zabíjet želvy, protože pak tady žádné želvy nezbudou pro jejich vnuky, odpovědí nám, že když je nebudou moci zabíjet a jíst, tak žádné vnuky mít nebudou. Na jihu Bali je myšlení jiné, želvy jsou uctívány a využívají se při ceremoniích, ale tady? Když nějaké želvy chytí do sítí nebo když najdou na pláži vejce, jsou vděční, že mají co jíst nebo co prodat, aby mohli nakoupit rýži.

Řekli jsme si, že jsme to my, lidé ze západu, kterým zabíjení želv vadí, takže jsme to my, kdo za to bude muset zaplatit. Začali jsme želví vejcevykupovat za vyšší cenu, než byla tržní. Nechtěli jsme, aby nám vejcenosili, ale aby nám raději ukázali, kde jsou, a my jsme si je šli posbírat. Nato jsmenálezci zaplatili za každé vejce.

Nejdřív z toho byli celí udivení, ale když si to spočítali, došlo jim, že kdyžbudou želvy ochraňovat, vydělají na tom.Přestali želvyzabíjet, nechali je v klidu naklást vejce a odejít. Želvy se mohly znovu vrátit a naklást více vajec, za které místní dostali další peníze. Tahle logika začala brzo fungovat a když někdo náhodou zabil želvu, zlobili se na něj, že sice vydělal na prodeji masa, ale překazil výdělek mnoha dalším. Nemuseli jsme pak na ně ani dohlížet.

Já jsem se neustále staral, aby přicházely peníze, a napadlo mě, že návštěvníci a turisté by mohli platit za vypouštění želv a my bychom mohli využívat tyhle příjmy na výkup vajec. Co bylo pro místní nejzvláštnější, byl fakt, že za vypuštění malých želv do moře se tehdy platilo 25 tisíc rupií, dnes je to myslím mezi 75 až 100 tisíci. To bylo mnohem víc, než mohli dostat za prodej velké želvy.

Místní rybáři si sami zavedli pravidlo, že kdokoli, kdo úmyslně chytí želvu nebo ji zabije nebo sní, dostane pokutu 100 000 rupií (10 USD).

Také spolupracujeme s dětmi ze škol a školek. Například na každý Den nezávislosti k nám přijdou a můžou vypustit do moře spoustu malých želviček, na cestu jim řeknou něco, co v překladu znamená „budeme žít v míru a harmonii“.

Přicházejí k nám lidé z celého světa, ale nejlepší jsou reakce těch, kteří přijdou z druhé strany Bali jenom proto, aby nám poděkovali. Přijdou a řeknou mi: „Ty jsi k nám přišel jako cizinec a ukázal nám, co děláme špatně, bez toho, abys nás káral, a rovnou jsi nám ukázal, jak to dělat líp.“ Je to velmi jednoduchý projekt, který úspěšně funguje už přes šestnáct let a je vymyšlený tak, aby co nejvíce lidí přiměl se také zapojit. 

   V jedné z místních nádrží je veliká kareta pravá se jménem Billy. Co je to za želvu?

Billy byla do Želvího projektu přinesena majitelem restaurace v Sanuru roku 1999. Byla podvyživená a ve velmi špatném stavu. Po několika měsících se zotavila, a tak jsme se rozhodli ji pustit. Další den ale opět vypadala nemocně, a tak jsme se rozhodli její propuštění ještě o jeden den odložit. To se opakovalo celkem třikrát. Kdo ví – ačkoliv u nás nevyrostla, třeba může být součástí šlechtícího programu. 

   Je to skutečně skvělý projekt! A co ta spousta dětí, co se tady navzájem malují?

To souvisí s mým dalším projektem, s „Reef Seen Bali Dancers“. Pracujeme s malými dětmi a znovu je učíme jejich tradičním tancům, které zde pomalu vymizely. Tyhle děti jsou moje druhé malé želvičky. Mimo jiné jsme vytvořili nový tanec o mořských želvách. Na Bali měli tance snad o všem. O lásce, nenávisti, zvířatech, ptácích, o čemkoli, jen ne o želvách, což se nám zdálo zvláštní. Tanec vznikal přímo tady a tady se také běžně tančí. A malují se proto, že mají dnes večer v hotelu na pobřeží vystoupení pro zahraniční turisty. 

   Ještě mi řekni, kdy a proč jsi na Bali vůbec přišel?

No, abych řekl pravdu, nikdy jsem neplánoval odjet na Bali. V Austrálii je Bali známé jenom jako levné letovisko. Předtím jsem pracoval jako počítačový inženýr, ale ve třiceti jsem svoji práci opustil a začal podnikat v potápění. Nejdřív jsem se potápěl a pracoval v Sydney, v Cannes a pak v Miami, a pak jsem odjel na Bali. Moc se mi tu zalíbilo a rozhodl jsem se tu zůstat. Dlouhou dobu jsem tu bydlel jako jediný cizinec v okruhu padesáti kilometrů. Bylo to úžasné. Naučil jsem se mluvit indonéštinou s místním venkovským přízvukem, dostal jsem indonéské jméno a místní mě přijali mezi sebe. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu dělat tohle, myslel bych si, že je blázen. Chodil jsem rád do barů, do klubů, měl jsem rád svoje jídlo, ženy, a to všechno zůstalo doma. Život na Bali, to je něco… něco, co mi úplně změnilo život. 

   Máš tady na Bali ženu?

Žil jsem s jednou ženou z Jávy z Bandungu, ale teď jsem sám. Teda mám dvě krásné děti, devítiletého kluka a šestiletou holku, a ty žijí se mnou. 

   Doufám, že jdou v tátových šlépějích…

Jsou ještě malé, ale syn, Lee, se dokáže volně potápět do hloubky tří metrů. Má to strašně rád.

Je ve vodě jako ryba. Když se unaví plaváním, nadechne se, potopí se na dno a odpočívá. A dcerka už mi taky rok a půl pomáhá a baví ji to. Teď se učí plavat a jde v bratrových stopách. Možná to tady po mně jednou převezmou, až budu opravdu starý. 

   Děkuji za zajímavé povídání. Bylo mi velikým potěšením.

Není zač a přijeď se k nám zase potápět. Vezmi s sebou i hodně přátel, potřebujeme nějaké peníze.

 

Podle materiálů IUCN a dalších světových organizací, věnujících se ochraně biodiverzity a speciálně ochraně želv, je Indonésie významnou světovou oblastí pro zachování biodiverzity společenstev organismů a unikátních ekoregionů. Součástí indonéského přírodního bohatství je i mimořádně diverzifikovaná a bohatá želví fauna. Právě proto se Indonésie v souvislosti s expanzí a globalizací obchodu se želvami stala jedním z hlavních cílů neskrupulózních obchodníků se želvami. Jejich vinou právě importy z Indonésie (většinou nelegální) tvoří významnou součást světového trhu se želvami.

Tato oblast se tak stala jednou z „frontových zemí“ boje za záchranu ohrožených želv, boje, který vyžaduje komplexní spolupráci odborníků, politiků i široké veřejnosti.

 

   Potápění na Bali

Vhodné období: celoročně  (od listopadu do března období dešťů, ale prší převážně v horách nebo v noci)

Teploty: vzduch i voda 26-29°C, na severu 28-33°C. Tropická oblast s vysokou vlhkostíPotápěčské vybavení: neopren 3 mm, INT, píšťalka a signalizační bóje

Potápění: ze břehu i z lodi, vesměs proudové, dobrá viditelnost

Lokality v místech: PADANG BAI, TULAMBEN - vrak lodi Liberty, PEMUTERAN - "Projekt Penyu Turtle Hatchery" a projekt "Tempel garden", Tulamben – vrak lodi Liberty, Pemuteran – „Projekt Penyu Turtle Hatchery“ a projekt „Tempel garden“

Ceny potápění: 50–80 eur za dva ponory z lodi vč. občerstvení a nápojů

Jediní běloši? Češi

Jediní běloši? Češi
Narodili se na Moravě, poznali se na Moravě, vzali se na Moravě. Teď žijí v Indonésii, nedaleko Bali.

Číst dál...

PROČ SE BUDÍ MRTVÍ

PROČ SE BUDÍ MRTVÍ
Smrt tedy není na Bali konec, ale nový začátek. Na kremaci se proto nepláče, ale pozůstalí se radují, oslavují, je to nejvýznamnější den v životě člověka, i když ten už je mrtvý.

Číst dál...

KDYŽ PEŘÍ LÍTÁ

KDYŽ PEŘÍ LÍTÁ

Autor Tomáš Petr

"Dej si bacha na nohy, ty nože jsou ostrý jako břitva," křičí chlapi u arény pro kohoutí zápasy. Svižně přeskakuji mantinely a raději fotografuji spoza dřevěného brlení. Opeřená skřehotající koule

Číst dál...

VÝLET NA BALI

VÝLET NA BALI

TEXT A FOTO: Simeon Elman

Plakátovací plochy hlavního autobusového nádraží v Denpasaru, největším městě a dopravním centru ostrova Bali, zvaly turisty k návštěvě kremace. Za 20 000 rupií "za babku" nabízela soukromá

Číst dál...

RUDÉ BALI

RUDÉ BALI

Autor: Jiří Kolbaba

Indonéský ostrov Bali ovládla rudá barva. Důvodem není nástup komunistů v této baště hinduismu, ale demonstrace stoupenců PDI - politické strany reprezentované Megawati, dcerou prvního indonéského

Číst dál...

ČAS BOŽSKÝCH HOSTIN

ČAS BOŽSKÝCH HOSTIN

Autor: Vladimír Plešinger

Docela příhodný název jakéhokoli pojednání o Bali by byl "ostrov nepřetržitého svátku". Balijský rok je svátky přeplněný už proto, že svůj speciální svátek může mít každý chrám, a těch je na tomto

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group