ikoktejl

zima
Tag: zima Nalezeno 23 výsledků.
Tag: zima Řazení

Editorial Special Zima v ČR

Editorial Special Zima v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Zima v ČR

Každý je vyslancem své země

„V září k nám přijede na návštěvu kamarádka z Jihoafrické republiky.“ Jakmile jsem se od manžela dozvěděla tuto novinu, už se mi hlavou honily myšlenky, jaký program vymyslíme slečně z Johannesburgu, která nade vše miluje africké národní parky. Jako Čech patriot jsem se chtěla vytáhnout a ukázat jí česká nej všeho druhu, aby odjela plná silných zážitků a chtěla se do České republiky zase vrátit, třeba s partou přátel… Začala jsem si psát seznam, co by bylo reálné vidět, navštívit, ochutnat, degustovat, prožít během deseti dní a zároveň se z toho nezhroutit. Nechtěla jsem, aby Ellen absolvovala turistický maraton, ale příjemný výlet, u něhož se nezapomíná ani na relax. Za povinnou návštěvu jsem považovala Prahu, protože co by to bylo za výlet do Česka, kdyby se host neprošel po Karlově mostě? Viděly jsme historické jádro, objevovaly Prahu historickou, kulturní, magickou i kulinární… Ellen zářily oči a já byla hrdá, že se nemáme za co stydět, další eso jsem ale měla ještě schované v kapse. „Na zítřek si zabal batoh, ukážeme ti něco z české přírody.“ A vyrazily jsme na sever, k branám národního parku Českosaské Švýcarsko, kde již čekal průvodce, aby nás provedl tím malebným koutem pískovcových skal. Tichá krajina a blížící se příchod zimy, který o sobě už dával vědět, dodával naší mini expedici tajemný ráz. V jedné z jeskyní se rozezněla flétna. Její jemný zvuk se proplétal s větrem… Byl to náš průvodce, který si vzal do ruky hudební nástroj a překvapil nás nečekanou hudební vložkou v lůně přírody. Ellen měla slzy v očích, tipuji, že v žádném z národních parků světa, které projela, neslyšela hru na flétnu. Někdy stačí málo k velkým věcem. Další dny jsme měly naplněné výlety a nejrůznějšími ochutnávkami, ale já věděla, že už nic nepředčí hudební okamžik z národního parku, který patří k nejkrásnějším místům Evropy. Když Ellen odjížděla, dostala od nás na památku hrníček s typickým cibulovým vzorem, který v porcelánce Dubí malují nepřetržitě už celé jedno století… Až z něj bude pít, snad si vzpomene na zemi uprostřed Evropy, malou rozlohou, ale velkou svým srdcem, kulturou, bohatstvím krajiny a šikovností lidí.

Každý je zástupcem své země a podle našeho chování, přístupu a zvyklostí , vytváříme cizincům obraz o zemi, v níž žijeme a jací jsme. Snažím se proto, ať už jsem kdekoliv nebo kohokoliv usadím u našeho stolu, aby odcházel s tím nejlepším pocitem o Češích. Věřím, že kdyby se toto prosté pravidlo ctilo mezi lidmi a národy, bylo by na světě více smíchu a méně slz, více přátel než nepřátel a více pochopení pro vzájemné odlišnosti, které dělají svět bohatým.

OBJEVUJTE A MILUJTE ČESKO, v zimě stejně jako v kterémkoliv ročním období.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Tradiční stavení

Tuhá zimaKdyž panoval v Čechách sníh a mráz

Tichá noc, svatá noc

Každý druh počasí má svůj kódNa Churáňov za básníkem a meteorologem

Boubín známý neznámýZa čarodějem a pytlákem do Boubínského pralesa

Zámek Jablonná ve vánočním kabátu

Svéráz houbaření v ziměNeomezujte sběr hub jen na vrchol podzimní sezony

Pytlácký pitavalBoj o život i osobní zášť

Čas lovu, čas zvěřiny

Vepřové hodyPodle jednoho z výkladu se prosinci dříve říkalo prasinec

Letem Českem

Králická opevněná oblastBunkr, kam oko dohlédne

Krušnohorské 11. záříZa šest minut šlo k zemi 12 bombardérů

Láhve vína za 20 milionůBečov má kromě svatého Maura další poklad

Zimní král369 dní vlády Fridricha Falckého

Moderní lyžníci

Pohoda za sklemUžívejte si relaxování mezi květinami i v zimě

Horká tradiceDříve se lidé nahřívali kouřem

První wellnesFinové se saunují i v parlamentu

Geinus loci židovského ghettaMoravský Kafka i Hitlerův věštec

Zimní zajímavostiSoutěžní kvíz

Živý betlém v NeveklověA dorazí i světlo z Betléma

Světlo, které prozáří tmu…Skauti ho rozvezou do všech stran

Ráj betlémů

Převlékači kabátůPraktická válka barev

Sovice sněžnáPatří do legend Eskymáků i do čarodějnického světa

Liduprázdné JizerkyNazujte sněžnice a objevte klid hor

Tlusťoch fatbikeBajkování na hřebenech Krkonoš

Mistryně leduZákladní vybavení – dva cepíny, mačky a hodně odvahy

Víno s rampouchemProč musejí hrozny nejdříve zmrznout?

PerníkářiMálem zapomenuté řemeslo

Alegorická hádankaRenesanční pětiletka. Záměr či recese?

Luštěte a vyhrajte

Editorial Special Zima v ČR

Editorial Special Zima v ČR

Přejít na články ze Specialu Zima v ČR

Vánoce v plavkách

Je prosinec. Teploměr ukazuje 28 stupňů Celsia. Slunečno. Z reproduktorů se linou známé tóny amerických koled. Jingle Bells, Jingle Bells, Jingle all the way. A tak stále dokola. V plážovém baru si objednávám osvěžující nápoj. „What to drink?“ Ptá se mě barman v květované košili, na níž má našitou jmenovku – Ahmed. „Mojito, please.“ Usměje se a na jeho hlavě zabliká čepice s nápisem „Merry Christmas“. V hotelové hale má Santa u vánočního stromečku ozdobeného bonbony z růžového papíru zaparkované sáně s početným sobím spřežením. Jsou přece Vánoce a tady v turistických centrech u Rudého moře se snaží, aby hosté nebyli o adventní atmosféru ochuzeni. Před pár lety jsem totiž dostala ten špatný nápad, že vyměním českou zimu za hřejivou exotiku. V Egyptě mi došlo, že atmosféra je nepřenosná a i kdybych si dovezla kapra, františky a vanilkové rohlíčky, nikdy to nebude ono. „A jaká je u vás zima?“ vyzvídá Mohamed prodavač koření v tom nejvoňavějším krámku z celé Hurghady, kde sedím na taburetu a popíjím silný mátový čaj. „Jak kdy a jak kde. Někdy je pošmourno a někdy sněží.“ „Sníh? To znám jen z televize,“ rozesmál se na celé kolo a vypadalo to, že se smál ještě dlouho poté, co jsem jeho království provoněné šafránem opustila. Nevím, co se ten den stalo, zda NĚCO zahýbalo kartami osudu či šlo o pouhý metereologický úkaz, ale v Hurghadě začalo sněžit. Z oblohy najednou padaly malinkaté chomáčky vaty, na které turisté zírali s větším údivem nežli sami Egypťané. Zázraky zkrátka k Vánocům patří, ať jsme kdekoliv. Nejdůležitější je, mít je s kým sdílet.

Přeji vám šťastné a veselé, ladovskou zimu a teplomilcům Karibik.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

4 – Editorial

6 – Zimní pohlednice z Ještědu

8 – Lyžaři a lyžníci aneb jak se v Čechách lyžovávalo

12 – Když Vltava zamrzala

14 – Mrzne, hurá do vodyPražský zlatník legendou

16 – Ája VrzáňováNeposlušná královna ledu

18 – První brusleKosti i oplechované dřeváky

19 – Kde se berou vločky?

20 – Rybníky domova mého

23 – Co se u nás jídávalo o Vánocích?

24 – Černý rybářObdivovaný i zatracovaný

25 – Ptačí hostina

26 – Zimní spáčiHibernace jim šetří energii

28 – Století krkonošské perleČeské stříbro okopírovali Japonci

31 – „Američané hledají okurku“říká Milada Valečková, ředitelka Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

32 – Než přišly VánoceZapomenutí švestkoví panáčci a zakázané betlémy

34 – Z fotoalb našich dědů a pradědů

35 – Vánoční hvězdaAztékové z ní vyráběli červené barvivo

36 – Strážci horPřátelství až za hrob

38 – Cesta k pramenům LabeLabská bouda známá i neznámá

40 – Záchranářem jsem chtěl být odmaličkaRozhovor s náčelníkem horské služby v Krkonoších Adolfem Klepšem

42 – Alpy v ČecháchOsada na Zlaté stezce

44 – Máte dopis pro Ježíška?Odneste ho na Boží Dar

46 – Dobyvatel nebeHorolezec Radek Jaroš hovoří o svých dalších plánech

48 – Vyfoťte se na sněhuNechte si poradit od profesionálního fotografa

50 – Karlův darProto, že v Římě sněžilo, v Praze postavili chrám

53 – Opravdu znáte Prahu?Soutěžní kvíz

54 – Šumavské LurdyEnergie z Pramene

56 – Blatenský vrch(Ne)obyčejná krušnohorská rozhledna

58 – Peklém a jiné čertovinyKde váží lidské duše

60 – Hej, mistřeŽivot a dílo Jakuba Jana Ryby

62 – Brtnické ledopádyKde zamrzl Zelený poklad?

64 – Bohyně z KopanicProč se o ně zajímal Himmler?

68 – Hora obrůNerozhněvejte Rýbrcoula

70 – Světový puk z ValašskaGeniální receptura hokejového fandy

72 – A mazej!Sibiřský husky zabránil epidemii

76 – Eskymák z „Holomócka“Kterak zámečnický tovaryš dorazil až na Medvědí ostrov

78 – Doba ledováU nás jako na Sibiři

80 – Putování časemNa večeři u neandertálců

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Zachráněná památka nesmírné cenyZáhadný ŘepočetaSvědek staletí Pražská vánoční oáza Do betlémů jsem dal i pankáče Pád Zlaté brány Proměny nepřehlédnutelné hory Začalo to kotrmelci Zdraví z nitra země Nejstarší český akt? Město pod městemOázy bezpečí v bouřlivých horách Božídarská odysea Byl ten barbar vážně něžný? Zdeněk Mahler: Mácha krutě doplatil na češtinu 10 pilířů českých knihoven Klavíry i pražce Sláva mestkomínům Cihly skoro ze zlata Krev tekla u Hradce Vejci proti hladomoru Od hradu k tuhému vězení Na návštěvu k Rohanům V jedněch botách do Syrakus Osmikiloví jezuité Předběhli svou dobu Krusle a hokej Bratři jak se patří Everest mu třikrát unikl Slalom na svahu i v životě Záhady? Jen divy přírody Holý zadek na Petrov Házidlo přes bidlo Hlemýždí kaviár Dvoje Tatry na jeden zátah Obloučky pod Zugspitze

Ráj tisíce ostrovů

 

Ráj tisíce ostrovů

 

   Text Pavel Šenk

   Foto Aleš Kocourek

 Maledivy jsou pro většinu suchozemců synonymem mořského ráje s tisíci ostrůvků porostlými palmami a až kýčovitě bílými písčitými plážemi na břehu azurově modrých lagun. Realita je sice ještě krásnější než představy, ale jen málo lidí si uvědomuje, že už v blízké budoucnosti se kvůli naší konzumní společnosti tento ráj nejspíš stane minulostí a jeho většina bude vymazána z map.

Pro potápěče to zas nebude taková tragédie, poněvadž jen přibude víc reefů a ubude turistů, nicméně pro místní obyvatele to musí být noční můra, která se neodvratitelně blíží…

Číst dál...

Okysľovanie oceanov

   Okysľovanie oceánov

časovaná bomba pre nás všetkých

 

   Text RNDr. Andrea Novomeská 

Koralové útesy sú jedným z najrozmanitejších a súčasne najkomplexnejších ekosystémov Zeme. Sú domovom nespočetného množstva živých organizmov, rastlinných aj živočíšnych. Sú tiež neoceniteľným zdrojom ich potravy a pre mnohé krajiny sveta majú významnú úlohu v ekonomickom, kultúrnom a historickom meradle. Človek však už oddávna ovplyvňuje svojimi aktivitami „zdravotný stav“ koralových útesov, ktorý sa najmä v ostatných desaťročiach rapídne zhoršil. Jedným z následkov negatívnych krokov človeka voči životnému prostrediu je tzv. acidifikácia, teda okysľovanie vôd oceánov, ktoré významne ovplyvňuje koralové útesy aj ich obyvateľov.

  

   O čo ide?

Je nepochybné, že človek svojimi aktivitami dokáže významne meniť prirodzený stav ekosystémov. Jednou takouto neblahou činnosťou je spaľovanie fosílnych palív (ropa, uhlie, zemný plyn) za účelom získavania energií. Pri spaľovaní sa však generuje množstvo oxidu uhličitého (CO2), ktorý sa ako emisný plyn dostáva do atmosféry. Od začiatku priemyselnej revolúcie v roku 1850 množstvo antropogénneho (človekom vytvoreného) CO2 v atmosfére narástlo až o 38 %, a toto číslo každým rokom narastá. Zväčšovanie množstva oxidu uhličitého je sekundárne aj dôvodom otepľovania atmosféry a hydrosféry, pričom napr. priemerná teplota svetového oceánu stúpla od čias priemyselnej revolúcie o 0,74 °C, čo nie je pre koralové útesy zanedbateľná hodnota.

Oceán sa voči oxidu uhličitému správa ako obrovská špongia. Absorbuje približne jednu tretinu celkového množstva CO2 nachádzajúceho sa v atmosfére. Oxid uhličitý reaguje s vodou za vzniku kyseliny uhličitej (H2CO3). Zvyšovaním množstva CO2 v oceáne sa teda zvyšuje aj množstvo H2CO3, čo vedie k poklesu hodnoty pH morskej vody, teda jej ľahkému okysleniu. K znižovaniu hodnoty pH podobne prispieva aj vznik katiónu vodíka v zložitých chemických reakciách. Tento jav sa nazýva acidifikácia, teda okysľovanie vody (netýka sa však len oceánskych, ale aj kontinentálnych vôd). Od počiatkov priemyselnej revolúcie priemerná hodnota pH svetových oceánov poklesla z 8,2 na 8,1. Rozdiel týchto hodnôt nepôsobí z laického pohľadu nebezpečne, alarmujúca je však rýchlosť týchto zmien, ktoré sa udiali v poslednom období. V roku 2050 vedci predpokladajú zníženie pH svetového oceánu na hodnotu 7,9, v roku 2100 dokonca na 7,8.

  

   Dôsledky ­acidifikácie oceánov

Zvyšovaním množstva CO2 v atmosfére narastá aj jeho obsah vo vode. Prirodzená absorbcia CO2 oceánmi síce napomáha zmierňovať vplyv antropogénnych emisií na celkový stav klímy, má však aj mimoriadne negatívny vplyv najmä na mnohé morské organizmy. Okrem toho, že tak dochádza k znižovaniu hodnôt pH vody (tvorbou väčšieho množstva kyseliny uhličitej), znižuje sa aj dostupnosť uhličitanového iónu CO32-. Tento ión je nevyhnutný pre stavbu schránok a kostier mnohých organizmov, ktoré sú tvorené uhličitanom vápenatým (CaCO3). Ide o mnohé druhy mäkkýšov (Mollusca), kôrovcov (Crustacea), ostnatokožcov (Echinodermata) či dierkavcov (Foraminifera). Najvážnejší vplyv má ale acidifikácia na kolónie koralov, pričom u nich dochádza k výraznému spomaleniu rastu. Uhličitanové schránky koralov a iných organizmov sú krehkejšie a ľahšie sa rozpadajú (v procese tzv. redukovanej kalcifikácie), a preto sú menej odolné voči vplyvu vonkajších činiteľov, akými sú napríklad búrky s vlnami a mechanickým útokom na pevnosť koralov, erózia či živočíchy, ktoré sa nimi živia.

Ďalšie dôsledky acidifikácie zatiaľ nie sú celkom presvedčivo preukázané. Predpokladá sa však, že znižovanie hodnôt pH oceánskej vody môže mať vplyv na reprodukciu niektorých organizmov. Medzi patofyziologické zmeny možno zaradiť napríklad hyperkapniu, teda znižovanie pH telesných tekutín mnohých morských živočíchov, vyvolané zvýšeným množstvom oxidu uhličitého. Sekundárnym dopadom acidifikácie bude pravdepodobne aj pokles množstva oceánskych sedimentov, tvorených odumretými organizmami s uhličitanovými schránkami, prípadne rozpad už existujúcich uhličitanových sedimentov. Vplyv acidifikácie na planktón môže negatívne ovplyvniť celé potravné reťazce v oceánoch a tak postupne viesť k obrovským stratám nielen v rybárskom priemysle.

  

   Budúcnosť...

Vedci predpokladajú, že v prípade, ak by množstvo atmosférického CO2 narástlo ešte o približne 25 %, mnoho koralových útesov by viac nebolo schopných rásť. Výskumy z austrálskeho Veľkého bariérového útesu ukazujú, že za posledných 15 rokov tamojšie koraly znížili svoju rastovú schopnosť až o 15 %. Znižovanie hodnoty pH v posledných rokoch je až stonásobne výraznejšie v porovnaní s poznatkami, ktoré boli získané o morských ekosystémoch našej planéty spred ostatných 20 miliónov rokov. Ukazuje sa, že acidifikácia oceánskych vôd v minulosti už raz prebehla. Približne pred 55 miliónmi rokov, vplyvom intenzívnej vulkanickej činnosti Zeme, iného zloženia atmosféry aj iných pomerov medzi živými organizmami tých čias. Viedla k rovnakému výsledku, ktorý hrozí aj v súčasnosti – k masovému úhynu morských organizmov, ktoré si stavali schránky, čím sa nenapraviteľne narušil celkový potravný reťazec v oceánoch. Od tohto obdobia trvalo koralom milióny rokov, kým sa revitalizovali a opäť dosiahli dnešných rozmerov plošných aj objemových.

Na dobrom, životaschopnom stave koralových útesov závisia milióny ľudí na svete. Sú nepriamo zdrojom ich obživy, ochranou pred nebezpečnými prejavmi počasia či vlnami, ako aj zdrojom príjmov z  turistického ruchu, pre ktorý sú útesy nepochybne veľkým lákadlom. Zmeny acidobázickej rovnováhy oceánskych vodných más však prebiehajú v posledných desaťročiach veľmi rýchlo, pravdepodobne až príliš rýchlo na to, aby sa morské organizmy stihli týmto zmenám prispôsobiť. Koralové útesy tak nastavujú ľudstvu zrkadlo, v ktorom vidieť dymiace komíny elektrární či oblaky smogu z miliónov áut. Ešte je azda čas...

PREZIDENT na vlnách

Prezident na vlnách

 

   Připravil Topi Pigula (šéfredaktor mag. Travelfocus),    foto US NAVY a Northrop Grumman Ship Building

I prezident USA je jen chlap. Ješitný, jako kterýkoli jiný. Když ve svých šedesáti letech stál před nastoupenými mariňáky na vypulírované palubě nového přírůstku US NAVY, měl být na co hrdý. Důvodem jeho návštěvy byl křest americké letadlové lodi. Jmenuje se USS George H. W. Bush (CVN-77)

Číst dál...

Tanker HAVEN

   TANKER HAVEN

   největší vrak ve Středozemním moři

 

   Text: Radek Procházka

 V květnu 2007 jsme podnikli dvanáctičlennou výpravu do Itálie na vrak tankeru Haven. Délka lodi byla 334 metrů, výtlak 250 tis. tun. Vrak je to poměrně mladý. V roce 1991 připlul k přístavu Arenzano plný íránské ropy. Při přečerpávání došlo k poruše čerpadla, která skončila explozí a masivním požárem celé lodi. Při nehodě zemřeli čtyři lidé z posádky. Hořící loď se tři dny téměř nekontrolovatelně pohybovala v okolí přístavu. Došlo k odlomení přední části tankeru, která dnes leží v hloubce 400 m. Délka vraku bez této části je nyní přibližně 250 m a je potopena 1,6 km od pobřeží. Vrak leží ve vzpřímené pozici v hloubce 81 m. Vzhledem k velkému rozsahu hloubek, min. 33 m a max. 90 m, je vrak vhodný pro sportovní, ale hlavně technické potápěče. Teplota vody v šedesáti metrech neklesá celoročně pod 11 stupňů. Z vraku se stal umělý útes, který velmi rychle obrostl. Díky shoření nátěrů byl při teplotě nad 900 st. zcela očištěn, což urychlilo uchycení rostlin a organismů obývajících vrak. Postupně zde našlo útočiště i velké množství ryb, byl tady několikrát spatřen i měsíčník. V útrobách zbylo něco kolem pětiny nákladu, část vyhořela a zbytek zcela zamořil pobřeží. Na odstranění katastrofy se podílelo několik desítek týmů po dlouhé dva roky.

   ZÁZEMÍ

Krom klasiky vně nám vrak nabízí penetraci pěti pater lodní nástavby, kterou doporučuji jako top, hlavně spodní patra, ale i pohled z nákladní paluby na pětipatrový „panelák“ právě této nástavby je velkým zážitkem. Naše výprava si k zázemí vybrala centrum techdive, které se více než 20 let věnuje technickému potápění s důrazem na vrakové. Majitel centra byl také jeden z prvních potápěčů na vraku. Míchání plynů bylo za rozumnou cenu v super kvalitě míchací stolice, měření i zpětná kontrola našich výpočtů. Centrum disponuje velkou lodí, na kterou se nás vešlo čtrnáct potápěčů s dvojčaty a stage, plus dva muži suché asistence. Cesta od mola k vraku trvá pouze do sedmi minut. Brífinky byly vyčerpávající a kromě výkladu a nákresů je zde k dispozici metrový model vraku, rozebiratelný po jednotlivých patrech s prostupy a ostatním. Deco stanici mají jednoduše vychytanou, skládá se z třímetrových nerezových tyčí s okem na obou koncích. Tyče se vozí s sebou na lodi, karabinami se připevní mezi sebou a na dvou fendrech vznikne dekompresní žebřík se schody 3, 6, 9, 12, na kterých je připnut odpovídající záložní plyn. Vše samozřejmě pro nouzové situace, každý si vše táhne sám a většina dělá deco mimo žebřík. Ubytování bylo také zajištěno přes centrum a polovina osazenstva ho měla super, druhá bídu a tak se k nám přestěhovali a bylo.

   LOKALITA

Vzhledem k poměrně velké vzdálenosti  doporučuji prodloužený víkend se 3-4 ponory. Lokalita je vhodná i pro kluby s více rozvrstveným členstvem, kdy vzduchaři brázdí první dvě patra vně i uvnitř, kromě vraku a života na něm mohou pozorovat své kolegy ve spodních partiích vraku. My jsme na malou hloubku chodili s 2x 12 + 9 stage 50 nitrox , na hloubku 2x 12 + 9 st. tmx + 7st. 50 nitrox + 6 st. Oxy. Nemohu zapomenout na Libora s CCR +   stage. Viditelnost se v prvních dvou patrech kvůli většímu ruchu zhoršovala, přesto v pohodě. Spodek má viditelnost skvělou. V prvním patře na kapitánském můstku každého Čecha překvapí soška Pražského Jezulátka, prostory jsou tu velké. Prostupy mezi patry a místnostmi jsou v pohodě, většina místností má otvor se vstupem světla. Do šachty, vedoucí pod nástavbu, jsme pouze nakoukli. Lokalitu doporučuji, jde o pěkné ponory, vrak má velkou atmosféru s hloubkou, s velikostí a penetrace nástavby je pěkným zážitek.    

DVA dny, dva nové rekordy

   Dva dny, dva nové rekordy!

 

   Rozhovor připravila Pavlína Procházková

   Foto: Petr Vaverka

 Český šampion ve volném potápění Martin Štěpánek si vzal zpět světový rekord v královské disciplíně tohoto sportu – konstantní zátěži s ploutvemi. V egyptském Sharm el Sheikhu se ponořil na jeden nádech pomocí monoploutve do hloubky 122 metrů. V takzvané konstantní váze s ploutvemi tak překonal o dva metry dosavadní maximum Rakušana Herberta Nitsche, který jen o měsíc dříve vylepšil rekord rovnou o sedm metrů. Ponor trval Martinu Štěpánkovi tři minuty a 56 sekund.

   Gratuluji k výkonům. Chtěla bych se zeptat, jak hluboko vidíš hranici lidských možností. co se týká freedivingu?

Na to nemám odvahu, abych se pouštěl do nějakého hádání limitů. Myslím si, že stejně jako v každém jiném sportu, i v našem se budou výkony stále posouvat. Možná ne už tak často jako v době současné, ale určitě se posouvat budou.

   Jaké to je, znovu se pak nad hladinou nadechnout?Skoro jako by se člověk znovu narodil.Plánuješ své ponory hodně přesně? Včetně počtu kopů a podobně.

V tréninku si zvyšuju hloubky velmi pomalu, přidávám po metru nebo dvou. Na konci vždycky zanalyzuju celý ponor, zjistím, kde jsem měl rezervy, kde můžu přidat, kde bych měl zrychlit. Pomáháme si videorozborem, abychom zjistili, jak efektivní je můj kop. Dále používáme potápěčské počítače, kdy si můžu do osobního počítače natáhnout křivku ponoru a zjistit, kde jsem byl rychlý, pomalý, jakou rychlostí jsem klesal, stoupal. Pak se člověk rozhodne, jestli může jít hlouběji, nebo ne. Z toho vycházejí počty, kolikrát člověk kopne, než se dostane do hloubky, kde jsou plíce stlačené natolik, že ztratí vztlakovou sílu. Pak už nemusí kopat, jen padá dolů.

   Jak vlastně dokážeš při oficiálním pokusu světového rekordu, že jsi byl dole v dané hloubce a že je světový rekord platný?

Je to několika způsoby, oficiální rozhodčí, kteří přijedou na místo konání rekordu, změří lano, které je napnuté pod stejnou zátěží, které bude napnuté ve vodě, změří lano do určité hloubky, kam se chci ponořit. Dají mi oficiální kalibrovaný hloubkoměr a zároveň je v té hloubce umístěna cedulka, kterou já musím utrhnout a přinést zpátky. Také je tam zapečetěná kamera, která natáčí celý proces. Takže jsou tam vlastně tři způsoby a všechny tři musejí prokázat, že jsem v té hloubce byl. Cedulka, hloubkoměr i kamera, která to natočila. Teprve potom může být ten rekord uznán.

   A potom tě čeká ještě hladinový protokol „surface protocol“? Co všechno zahrnuje?

„Surface protocol“ neboli vynořovací protokol znamená, že závodník se po vynoření během patnácti sekund musí kouknout do očí rozhodčího, sundat si masku, ukázat, že je v pořádku (gestem ruky – spojený palec a ukazováček) a verbálně anglicky říct, „jsem v pořádku“.

   Po tak těžkém úkolu jako je ponořit se do 122metrové hloubky na jeden nádech, mně to přijde jako těžký závěrečný úkol.

Mně to nikdy těžké nepřipadalo, mně to připadne skoro jako ­automatická věc po ukončení ponoru, ale v případě, že člověk tlačí to svoje tělo trošičku za ty hranice, než by měl, tak se to může stát komplikovaným. Protože, když se mozek dostane do hypoxie vlivem nízké hladiny kyslíku, tak nemyslí zrovna nejlépe a je snadné tento vynořovací protokol pokazit nebo ho nestihnout v těch patnácti sekundách. Kdybych nejdřív řekl, jsem ok a pak ukázal jsem ok, kdybych tedy spletl pořadí těchto úkonů, tak by to vedlo k diskvalifikaci a k neuznání rekordu.

   Když se vrátím k samotným novým rekordům. Na FIM jsi vypadal v pohodě, nelituješ, že jsi nenahlásil třeba 115 m?

Rezervu jsem cítil na obou pokusech, ale já se snažím takových věcí nelitovat, nebo se jimi nějak moc nezaobírat. Nahlásil jsem hloubku, o které jsem věděl, že ji zvládnu, a to je pro mne důležité. Jestli všechno dobře půjde, tak se pro těch 115 m můžu pokusit ponořit příště.   

 

   NOVÉ SVĚTOVÉ REKORDY MARTINA ŠTĚPÁNKA

Martin Štěpánek, pokořitel více než desítky světových rekordů v různých kategoriích freedivingu, k tomuto sportu říká: „Freediving je především zábava. Pro mnohé však představuje i sport, který se může provozovat až na špičkové úrovni. Ovšem snad největším kouzlem freedivingu je jeho mnohotvárnost.“

Konstantní zátěž s ploutvemi plavání vlastními silami - 122 m Free immersion ručkování po laně - 110 m

 

   Mistrovství světa jednotlivců v bazénových disciplínách 2009 Aarhus, Dánsko

  

   Text: Martin Petrisko a Pavlína Procházková         

   Foto: Pavlína Procházková, Jan Honysch, Jana Novotná

 Závodní sezona v bazénových disciplínách freedivingu vyvrcholila mistrovstvím světa v dánském Aarhusu. V sobotu 22. 8. zde skončilo mistrovství světa jednotlivců v bazénových disciplínách a pro Českou republiku přineslo stříbrnou medaili. Pro tu si doplaval Martin Petrisko z klubu Apneaman v disciplíně dynamická apnoe bez ploutví (DNF). V první rozplavbě se Martin Petrisko probojoval výkonem 176 metrů do finále „A“. Ve finále pak Martin uplaval na jeden nádech 182 m a to mu přineslo 2. místo. Jeho výkon 182 m DNF je v českém žebříčku zapsán jako nový český národní rekord.

Za Českou a Slovenskou republiku v první disciplíně DFN (dynamická apnoe bez ploutví) plavali také další závodníci. Martin Zajac (SK) trenér Martina Petriska z klubu Apneaman uplaval 150 metrů a stanul na 11. místě. Závodník Ivo Truxa (CZ) se umístil se svými 139 metry na 17. místě. Slovenský závodník Michal Rišian po chybě hladinového protokolu i přes uplavanou vzdálenost 158 metrů bohužel ztratil veškeré naděje na dobré umístění.

Statická apnoe (STA) je disciplína, při níž se měří doba, kterou závodník vydrží pod vodou na jeden nádech. Na mistrovství světa 2009 v Dánsku byla druhou disciplínou. Za CZ a SK startovaly pouze dvě závodnice, Veronika Szalontayová – Apneaman - SK a Jana Škrobová Apneaman - CZ. Veronika Szalontayová i přes velmi málo závodních zkušeností získala krásné 10. místo a vytvořila slovenský národní rekord s časem 5 minut 46 sekund. Jana Škrobová z klubu Apneaman pod vedením trenéra Martina Zajace se umístila na 16. místě s časem 5 minut 25 sekund.

Poslední disciplína, která čekala na závodníky, byla dynamická apnoe tentokrát s ploutvemi. O tuto disciplínu byl mezi závodníky největší zájem. Ještě před několika lety byla hranice 200 metrů neuvěřitelně vzdálená, ale letos ji mělo naplánováno překonat hned několik závodníků. Zlatou medaili vybojoval Novozélanďan Guy Brew, který uplaval na jeden nádech neuvěřitelných 230 metrů. Českému a slovenskému týmu se již nepodařilo získat další medaile, i když výkony, které závodníci předvedli, patří ke špičce světového žebříčku freedivingu. Martin Zajac uplaval 201 metrů, tento výkon ho posunul na 13. místo a zapsal ho do žebříčku národních rekordů. Radek Veverka z týmu East Bohemia se umístil se 150 metry na 31. místě. Také Jana Škrobová CZ uplavala 150 metrů a v ženské kategorii ji to vyneslo na 15 místo. Martin Petrisko CZ kvůli celkové únavě a špatnému hladinovému protokolu skončil na 51. místě, doplaval 150 m. 54. místo patří Michalu Rišianovi SK s 200 metry, ale bohužel s diskvalifikací také za špatný hladinový protokol. 53. místo patří Janu Honyschovi CZ, který se také dostal přes 200m hranici, na 204 metrů, ale bohužel následný black out ho diskvalifikoval.

   Nové tváře

Martin Petrisko „Apneaman“

Freediving nebo potápění na nádech není již neznámým sportem. V posledních letech se tomuto sportu věnuje čím dál tím víc lidí. Také je o mnoho více závodů, jak v bazénových disciplínách, tak v hloubkových disciplínách. Závodníci tak získávají mnohem rychleji zkušenosti nejen na českých závodech, ale i na mezinárodní poli. Úspěchy českých freediverů i v letošním roce ukazují na perfektní připravenost našich sportovců a potvrzují, že český a slovenský freediving patří ke špičkám ve světě.

Jedním z těch, kteří letos sbírají úspěchy na domácích i mezinárodních závodech je Martin Petrisko z Karlových Varů. Martin se poprvé na scéně českého freedivingu objevil loni na Mistrovství České republiky v Ostravě a hned na poprvé si odvezl zlatou medaili. Jeho loňský úspěch byl pro něj motivací a na letošních domácích závodech - Mistrovství ČR 2009 v Praze - potvrdil svou výbornou formu a opět stál na nejvyšších stupních jako absolutní vítěz v součtu tří závodních disciplínách (statické apnoi, dynamické apnoi s ploutví a bez ploutví). Navíc vytvořil dva národní rekordy. Vyvrcholením sezony v bazénových disciplínách bylo v srpnu 2009 Mistrovství světa v potápění nádech v dánském Aarhusu. Martin Petrisko závodil za Českou republiku ve dvou disciplínách, dynamické apnoi bez ploutví a s ploutvemi. V disciplíně dynamická apnoe bez ploutví (DNF) získal Martin stříbrnou medaili za výkon 182 metrů. Tímto výkonem navíc opět posunul stávající národní rekord v DNF.

   1. Získal jsi krásné druhé místo v disciplíně dynamická apnoe bez ploutví na mistrovství světa 2009 v Dánsku. Musíš mít obrovskou radost? Je to pro tebe motivace nebo závazek do budoucna?

Ano radost mám obrovskou. Jsem moc rád, že se tréninky zúročily a podařilo se naladit formu. Ale samozřejmě neusínám na vavřínech a už se připravuji na příští sezonu, kdy nás čeká mistrovství světa týmů v Japonsku.

   2. Konkurence byla letos obrovská. 200metrová hranice v dynamice s ploutvemi byla překonána mnoha závodníky, hlavně v tréninku. Na závodech se to už pak podařilo jen některým. V čem je těžší zdolat tuto hranici při samotném závodu? Nebo je to naopak lehčí?

Těžko říct. Je to hodně individuální a každý závodník to má jinak. Velmi záleží na psychické odolnosti a schopnosti se vyrovnat se závodním stresem. Já osobně sem si nejlepší výkony v disciplíně dynamická apnoe bez ploutví (DNF) zaplaval na závodech.

   3. Máš nějaký vzor mezi freedivery? Nebo osobu, která tě motivuje k lepším výkonům a také se od ní můžeš učit?

Přímo vzor nemám, spíš soupeře, se kterými rád změřím síly. V těžkých chvílích si pro motivaci chodím za trenérem Mgr. Martinem Zajacem. Samozřejmě také rady a celková příprava probíhá pod jeho vedením.

   4. Ve vašem týmu Apneaman jste převážně chlapi, pouze jedna slečna. Jaká je vaše vzájemná podpora, motivace?

V týmu jsme všichni kamarádi a vždy si rádi navzájem pomůžeme. Máme upřímnou radost z úspěchu každého z nás.

   5. Jaká je tvoje další hranice nebo cíl, kam by ses chtěl posunout?

Pro rok 2010 je vrchol sezony mistrovství světa týmu, které by se mělo konat v Japonsku. Doufám, že se nám podaří postavit kvalitní a dobře připravený tým a s ním vybojovat pěkné umístění. A samozřejmě opět posunout národní rekordy v dynamické apnoi bez ploutví (DNF) a dynamické apnoi s ploutvemi (DYN).

   6. Je velký rozdíl mezi freedivingem závodním a rekreačním. Máš vůbec čas a náladu po trénincích, závodech si užívat potápění na nádech jen tak pro radost?

Rozdíl mezi závodním a rekreačním freedivingem je asi v čase a úsilí potřebném pro trénink a přípravu. Ale v zásadě mají jednu společnou věc, která je nejdůležitější a nedalo by se bez ní potápět. A to je, že nás to všechny baví a děláme freediving pro radost. Času moc jen tak si zapotápět nemám, ale samozřejmě, že vždy na konci soustředění u moře si jdu jen tak zašnorchlovat a pokochat se klidem a barvami podvodního světa.

Fotografujeme potápěče

   Fotografujeme potápěče

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Snímky podvodní přírody s potápěči působí velmi atraktivně, vnášejí do neznámého světa lidský element a tím vtahují diváka do dění na snímku. Potápěč na fotografii je kreativním prvkem, který umožňuje  „dotáhnout“ kompozici snímku, dodat mu další dimenzi a především přivézt dobré fotografie i z méně atraktivních míst.

Číst dál...

Potápění s uzavřenými okruhy - 2. díl

   Potápění s uzavřenými okruhy – 2. díl

 

   Text: David Skoumal

   Foto autor a Peter Vaverka

 Všechny základní typy rebreatherů mají svá pro a proti, jak bylo probráno v minulém článku. Kyslíkový rebreather je velmi efektivní, ale použitelný jen do malé hloubky. Polouzavřený okruh s aktivní dodávkou je použitelný do MOD (maximální operační hloubky) dané dýchací směsi, ale v menší hloubce a při klidové spotřebě je velmi neefektivní, neboť tryska stálé dávky musí být dimenzovaná pro použití v MOD a pro spotřebu při velké námaze. 

Polouzavřený okruh s pasivní dodávkou je daleko efektivnější, použitelný do MOD dané směsi, ale funguje jen jako spořič dýchací směsi dle zvoleného poměru (např. 1:8) – takže spoří asi osminásobně. Během dekomprese se chová stejně jako otevřený okruh, spoří dekompresní plyn, ale dekompresi nezefektivňuje.

Vývoj šel kupředu směrem, který patří dnes k tomu nejlepšímu, co máme. Prvotní myšlenka byla dodávat do dýchacího okruhu jen spotřebovaný kyslík, a to přesně dle ak­tuálního stavu.

Zlomovým se jeví rok 1951, kdy Carl Holm a Elihu Root představili světu Marion Breathing Device. Tento přístroj naprosto předstihl svou dobu, ale upadl v zapomnění. V době po 2. světové válce byl již znám princip kyslíkového měření paramagnetickou metodou dle nositele Nobelovy ceny Linuse Paulinga, a tento princip byl využit k měření obsahu kyslíku v dýchací smyčce CCR Marion Breathing Device.Pro dávkování kyslíku byl použit vlastní patent – princip dodávky kyslíku na základě rozdílných viskozit mezi kyslíkem a dusíkem.

Po necelých 20 letech počátkem 70. let Walter Stark a John Kanwisher představili Electrolung s vlastnoručně vyrobeným solenoidním ventilem z elektrických kukačkových hodin a polarografickým kyslíkovým senzorem dle J. L. Clarka z 19. století.

Donedávna byl Electrolung považován za první CCR. Po jeho uvedení se začínají objevovat další zajímavé rebreathery a vývoj jde kupředu, zčásti taky díky zájmu armády. Na světě je typ potápěčského přístroje, který je velmi efektivní, umožňuje nasazení do hloubek a nevypouští bubliny.

   Princip CCR Closed circuit rebreatheru

Základem je měření obsahu kyslíku v dýchacím okruhu – smyčce. Pro korektnost měření se obvykle používá konstrukce se třemi senzory a čtvrtý může být samostatně volitelný. Na základě naměřených hodnot se dodává do okruhu metabolicky spotřebovaný kyslík.Dodávka kyslíku je dvojího druhu

a) Mechanická dodávka, kterou musí provádět potápěč sám na základě pozorování hodnot pO2 z čidel. V tomto případě hovoříme o mCCR – mechanicky řízeném CCR. Nejvíce je rozšířen systém KISS autora Gordona Smitha, který je ještě rozšířen o stálou podprahovou dávku kyslíku do okruhu.

b) Automatická dodávka ­ je prováděna samostatně na podkladě informace z kyslíkových čidel, vyhodnocena řídící jednotkou – počítačem, který následně ovládá vstřik kyslíku do okruhu, a to otevřením a uzavřením vstřikovacího solenoidního ventilu. V tomto případě hovoříme o eCCR – elektronicky řízeném CCR

Elektronicky řízené CCR jsou v současné době rozšířenější než mCCR a vyskytují se v mnoha variacích stran provedení, řídící elektroniky, umístění dýchacích vaků atd.

   CCR musí být vybaven dodávkou dvou samostatných plynů

A: KYSLÍKU

B: DILUENTU – ředícího plynu, kterým je nejčastěji vzduch nebo směsi s heliem (Trimix, Heliox). Diluent musí vždy obsahovat i kyslík, nemůže to být jen inertní plyn, neboť slouží i jako záložní systém – tzv. Bail out při přechodu na otevřený okruh.

Diluent slouží v okruhu jako nosný plyn a kyslík ze samostatné láhve dodáváme jen za metabolicky spotřebované množství. Zde je vidět obrovská efektivita tohoto přístroje.

Fyziologická spotřeba kyslíku je v rozmezí 0,5–2 l/min dle stupně námahy. Průměrně můžeme uvažovat o 1 l/min. Tento kyslík je chemicky vázán na krevní barvivo hemoglobin, nacházející se v červených krvinkách. Jedná se o chemickou vratnou vazbu a spotřeba je stejná, ať jste na hladině či na dně – tedy pořád 1l kyslíku za minutu. Z toho vyplývá, jak je CCR efektivní s narůstající hloubkou.

Dalším profitem eCCR je možnost regulovat parciální tlak a tedy obsah kyslíku v dýchacím okruhu. Potápěč může nastavovat hodnotu pO2 – tzv. setpointy běžně od 0,4 do 1,6 bar – a tedy vhodně zvolit parciální tlak pro dno (1,2-1,4) a pro dekompresi (1,4-1,6). Tím, že přístroj drží stále zvolený parciální tlak kyslíku v okruhu – mění se naprosto pohled na efektivitu dekomprese. Žádné snižování pO2 během výstupu a skokové zvýšení při změně dekompresního plynu, ale trvale maximální efektivita kyslíkového okna – schodku parciálních tlaků kyslíku mezi tepennou a žilní krví. Dekomprese při použití CCR přístroje je daleko efektivnější než při použití otevřeného okruhu či polouzavřeného okruhu.

Prim ve světě začíná mít firma Biomarine Instruments(Industries), která počátkem 70. let přivedla na svět CCR 1000 – přístroj používaný v hloubkách 300-450 m při výstupu z potápěčského zvonu. Armádní verze nese označení Mk (Mark)15, 15.5 a 16, posléze značka přechází pod firmu Rexnord a poslední produkce Mk16 je prováděna firmou Carleton Technologies, která jej vyrábí i v nemagnetické verzi, kdy solenoidní ventil byl v provedení piezoelektrickém bez magnetické cívky. Tato armádní nemagnetická verze byla určena pro diverzní či pyrotechnické účely.

Rebreathery Biomarine mají naprosto specifickou konstrukci – tlakové přizpůsobení dýchacího okruhu okolnímu tlaku je řešeno velkou membránou, pokrývající vrchní část pohlcovače CO2. Pro kompaktní řešení tvaru a velikosti byly zvoleny atypické tlakové láhve kulového tvaru. Základní design přístroje je velmi zajímavý a koncepčně inspiruje i moderní eCCR Ouroboros. I v naší republice se oba zmíněné vyskytují – Mk 15 vlastní konstruktér eCCR Menthes Vladan Mickerts a Ouroboros Michal Hanuš. Naše rebreatherová komunita se tedy mohla s oběma typy seznámit a oba rozhodně stojí za pozornost.

Další vývoj vychází z civilního sektoru. Stojí za ním špičkový americký jeskyňář Bill Stone. Při jeho exploracích v jeskynních systémech se záhy stává otevřený okruh neefektivní, množství láhví začíná být při náročných transportech technicky neřešitelné. Bill nazývá svůj program Cis-Lunar a začíná konstruovat svou koncepci eCCR, která následně ovlivnila celosvětový vývoj. První přístroje opravdu vypadají, jako by byly určeny pro zcela jiné účely, než je dýchání na této planetě.

První model Cis-Lunar Mk I byl vyroben v roce l987 a vážil 90 kg, pracovně mu dal Bill jméno FRED – Failsafe Rebreather for Exploration Diving (bezporuchový rebreather pro potápěčský průzkum). 4. 12. 1987 strávil Bill Stone s tímto přístrojem ve Wakulla Springs v hloubce 10 m celých 24 hodin.

Ve vodě jej hlídal dlouholetý kamarád a účastník mnoha společných speleopotápěčských projektů dr. Noel Sloan se sadou láhví otevřeného okruhu. Tento pokus ukázal obrovskou efektivitu použití uzavřeného okruhu pod vodou.

Přístroj byl však prakticky nepoužitelný velikostně, překombinovaným počtem čtyř počítačů s obrovským objemem atd. Následné roky strávil Bill zdokonalováním celého projektu. Model Mk II byl dokončen v roce 1989, byl zdvojený, ale došlo k nehodě díky chybě v propojení elektronického řízení obou systémů. Roku 1992 přichází s verzí Mk III jako mezimodelem a konečně v roce 1993 vyrobí již opravdu funkční model Mk IV, který byl nasazen na expedici do sifonu San Agustín jeskynního systému Huautla v roce 1994. Pro naši představu – sifon San Agustín začíná v hloubce jeskyně okolo 1300 m po extrémně náročném transportu.

Tento jeskynní systém patří mezi nejobtížnější na světě – díky množství vertikál, vodopádů a ve finální části sifonů a zaplavených chodeb, nasazení eCCR se ukázalo jako velmi efektivní.

Počítačový inženýr Nigel Jones zmenšil velikost počítačů a také celého přístroje na polovinu proti verzi Mk II, hmotnost se již pohybuje okolo 40 kg.

Přístroj používal pohlcovač CO2 na bázi hydroxidu lithného, který je velmi efektivní, ale při styku s vodou je mimořádně toxický. Proto musel být umístěn v radiální patroně s voděodolnou, ale plynopropustnou stěnou – podobně jako membrány a la Gore tex. Systém byl koncipován pro možnost výměny patrony i pod vodou v případě nutnosti prodloužení pobytu na více než 10 hodin. Tato konstrukce je naprosto ojedinělá a byla vytvářena s ohledem na aspekty průzkumu v jeskyni. Navíc radiální typ pohlcovače s průstupem vzdušniny stěnou patrony se jeví efektivnější než axiální typ s průstupem vzdušniny dnem a vrškem patrony. Bill své přístroje stavěl velmi robustně, používal drátem zesílené vrapové hadice s nylonovou ochranou, solidní šasi z laminátu, redundantní řídící okruhy atd.

Tlakové přizpůsobení okolnímu tlaku je řešeno dvěma pružnými vaky – nádechovým a výdechovým, umístěnými na ramenou a hrudníku. Toto umístění je velmi efektivní stran dýchacích odporů, jen může někomu překážet. Výdechový slouží jako primární vodní past – při vniknutí vody do okruhu voda zůstává nejdříve v tomto prostoru. Oba vaky byly chráněny pevnými obaly z Cordury.

Expedice ukázala životaschopnost tohoto eCCR, který se začíná prosazovat v komunitě potápěčů. Richard Pyle a členové havajského Ocean Institutu jej používají v moři a daří se jim najít nové druhy ryb v hloubkách pod 120 m.

Dr. Bill Stone ukončil vývoj v roce 1996 modelem Mk5P, který uvedl v komerční verzi na trh v roce 1997.

Tento přístroj byl s úspěchem použit i na expedicích do Wakulla Springs při dlouhých ponorech v hloubkách okolo 90 m. Cis-Lunar používá mnoho floridských jeskynních potápěčů – například přátelé a spolupracovníci z expedic Wes Skiles, Tom Morris, dále Paul a Jill Heinerth, Tom Mount a mnoho jiných… Přístroje se používají na expedicích National Geographic do ledových vod Antarktidy...

Výhoda rebreatheru je mimo jiné v tom, že tendence k zamrzání ve srovnání s otevřeným okruhem je minimální a my dýcháme ve smyčce plyn, který je ohříván exotermní reakcí v pohlcovači CO2.

V roce 2001 Model Mk V používá Bill znovu a zkouší se dostat do Sistema Huautla ze spodní strany, od vývěru v kaňonu Santo Domingo. Expedice se účastní i velmi zkušení jeskynní potápěči z Anglie – Rick Stanton a Jason Mallinson, kteří Mk V použili při průniku sifonem dlouhým 1059 m a hlubokým 65 m .

Bill je špičkový jeskyňář a konstruktér, nicméně v komerční oblasti se mu moc nedařilo a projekt Cis-Lunar dojel na nedostatek investic a vysoké výrobní náklady.Znovuvzkříšení jména Cis-Lunar v posledních letech a uvedení modelu Mk VI na trh společně s firmou Poseidon však nemá nic společného s bývalou koncepcí.

Ve světě se objevují daleko jednodušší a levnější přístroje jako Buddy Inspiration, následně nazvaný Inspiration, lidově Bička, vyráběný firmou Ambient Pressure Diving. Tyto přístroje se komerčně prosadily díky nižší ceně. Kvalitou byly sice nesrovnatelné, ale svět nechtěl a nepotřeboval CCR, kde se dá např.měnit patrona pohlcovače CO2 pod vodou.

Rebreathery Cis-Lunar a Biomarine však historicky patří k největším milníkům ve vývoji dýchacích přístrojů a od nich se odvíjí spousta více či méně úspěšných a zdařilých klonů, či jenom a pouze hraček

Některé jsou pojaté velmi svérázně, s cílem minimalizovat objem a být kompaktní, ale na úkor univerzálnosti, bezpečnosti atd. Jiné jsou například použitelné v módu jak SCR, tak i mCCR (Submatix), což jako kombinace může být na úkor funkčnosti jednotlivých módů.

Dle mého názoru aby byl systém bezpečný, musí umožňovat větší variabilitu řešení a jako poslední možnost umět přejít na efektivní a dostatečný bail out pomocí otevřeného okruhu.

V moderních eCCR, jako jsou Megalodon, IQ Sub Hammerhead, Menthes …je variabilita řešena pomocí velmi robustní konstrukce pohlcovače CO2. Na tuto konstrukci lze následně připevnit jakékoliv láhve s kyslíkem a diluentem, běžně od 2-3 l až po 7 l.

Dodávka kyslíku je řešena počítačem, řízeným solenoidním ventilem, ale umožňuje zvolit i manuální dodávku kyslíku. Diluent – ředící plyn můžeme použít z on board láhve připevněné na přístroji, či variabilně z off board láhve – externí stage či dekompresní láhve a můžeme provádět výměnu ředícího plynu ve smyčce podle libosti. Řídící počítače jsou zdvojeny, zaznamenávají signál ze třech kyslíkových senzorů. Primární počítač řídí solenoidní ventil, počítá dekompresi,zobrazuje pO2…

Při jeho selhání přecházíme na záložní – sekundární počítač, který nám dává informaci o parc. tlaku kyslíku v okruhu, a my jej dodáváme manuálně.Všechny tyto zmíněné eCCR jsou vybaveny, tak jako Cis-Lunar tzv. DIVA HUD (Head UP Display) – což je LED diodová a vibrační kontrolka pO2, umístěná na náustku potápěče v jeho zorném poli.

Vzdělaný potápěč efektivně volí v rozmezí nastavených kyslíkových setpointů a mění je dle průběhu ponoru.

Záložní počítače umožňují i výpočet dekomprese. Při selhání obou počítačů zůstává vzdělanému CCR potápěči jeho hlava a záložní hloubkoměr s hodinkami, kdy je schopen přejít na nouzový SCR (polouzavřený) či nouzový CCR (plně uzavřený režim). Tyto krizové situace se trénují a jako poslední varianta zůstává přechod na otevřený okruh.

Potápěči, kteří přešli na eCCR z oblasti technického potápění s otevřeným okruhem, jsou schopni vhodně zvolit zálohu – bail out pomocí off board lahví, řešit ji týmově při nutnosti změny diluentních plynů atd.

Při vniknutí vody do smyčky máme k dispozici vodní past ve výdechovém vaku a až při jejím přelití se dostane voda do oblasti pohlcovače, kde již může způsobit reakci s natronovým vápnem.Jedině Cis-Lunar byl dříve vybaven voděodolným pohlcovačem s membránou a umožňoval řešení kompletního zaplavení dýchací smyčky.Naše nové přístroje mají tuto vlastnost redukovanou na objem výdechového vaku, což se v praxi ukázalo jako dostačující.

Je potřeba jen vhodně chránit vrapové hadice, aby nedošlo k jejich poškození a tím vniknutí vody do smyčky.Vaky jsou většinou umístěny na hrudníku a ramenech,takže je máme pod kontrolou, ale některým potápěčům tyto vaky vadí a raději by volili konstrukci bez vaků či nově zkoušenou konstrukci s vaky po stranách.

Dobrý a spolehlivý eCCR staví opravdu bezpečnost potápění jako nejvyšší prioritu a současnost potápění ukazuje na něj spolu s pasivními modely SCR jako novodobý trend.

Vzhledem k tomu, že v oblasti eCCR není jednotná koncepce jako při použití otevřených okruhů či pSCR typu RB80, je nejdůležitější, aby potápěč svému CCR dokonale rozuměl a uměl si poradit při jakékoliv nestandardní situaci.

   Historie potápění s CCR u nás

Použití těchto přístrojů na území ČR se datuje prakticky pouze v posledních letech. Od ojedinělých zkušeností Luboše Linharta v 90. létech, a ojedinělé konstrukce Vladana Mickertse počátkem nového milénia se v roce 2001 prakticky prvními eCCR potápěči s přístroji Buddy Inspiration (BI) stali Petr Votava, Jakub Jirásek a Pavel Říha.Po dovezení prvních pár kusů těchto přístrojů začalo potápění s BI ve větším měřítku, následovaly specifické úpravy BI do jeskynních plazivek Martinem Trdlou a vyškolení prvního instruktora Petra Votavy IANTD instruktorem trenérem Jan Jorgensenem. Potom v roce 2003 přivezl Kuba Jirásek ze světa „rolls royce“ v oblasti CCR, a to Cis-Lunar Mk5. Probíhají první kurzy a do republiky je přivážena nová elektronika Hammerhead Kevina Juergensena. Mirek Lukáš konstruuje první vlastní CCR s elektronikou Juergensena, jiný model – Menthes začíná konstruovat Vladan Mickerts. Inspirací je také nový CCR Megalodon a kurz s instruktorem Chrisem Hutchisonem. Nová výroba a design začíná také ve firmě IQ Sub a navazuje se spolupráce s americkou CCR komunitou – díly pro firmu Golem Gear Kuby Reháčka a velmi blízká spolupráce a výroba rebreatherů pro firmu Hammerhead.

Geniální konstruktér Břeťa Vajsar přichází s mnoha tvůrčími zlepšeními, které sám testuje či konzultuje s ostatními, takže vývoj jde uspokojivě kupředu.

CCR komunita u nás není velká, ale celkem dobře spolupracuje. K jejím špičkám rozhodně patří Petr Stejskal, který prošel snad kombinací všech nehod s CCR, které se dají představit a z jeho řešení se poučilo mnoho z nás. Petr prošel modely BI, Hammerhead a nyní Megalodon, a je bezesporu nejzkušenějším hloubkovým CCR potápěčem – viz jako safety diver Martina Štěpánka či na vrakových ponorech k vrakům Garibaldi, Zenta... Další zkušenosti předává Honza Žilina, Silva Pěkník, Mirek Lukáš… Honza, Petr a Mirek používají Megalodony a vlastní eCCR LOLA a provádějí běžně sestupy do Hranické propasti do hloubek pod 100 m. Silvestr používá eCCR Menthes s patronou Cis-Lunar při vrakových sestupech, hlavně na Baltu.

Velmi blízká je spolupráce s našimi polskými kamarády, hlavně s Robertem Kleinem a Tomkem Zabierkem. Oba mají zkušenost s mCCR KISS a Tomek patří v současné době k nejzkušenějším CCR instruktorům v Evropě.

Efektivita CCR se využila opakovaně při ponorech jistících potápěčů při freedivingových rekordech Martina Štěpánka. Přístroje jsme používali do hloubek 130 m, protože jistící potápěči byli rozmístěni ve 20m intervalech podél celého sestupového lana.

Začíná svítat na lepší časy i při výjezdech na safari do Egypta – Břeťa Vajsar a Karel Mikeš ve spolupráci s potápěčským centrem Lighthouse provádějí vrakové sestupy s CCR IQ Sub Hammerhead do hloubek pod 100 m.

Rebreatherové problematice jsme se věnovali na Techmeetingu 2004 v Budišově, kdy mimo jiné Vladan Mickerts předvedl svůj první prototyp Menthesu a následně na Techmeetingu v roce 2006 byl předveden nový Megalodon Petra Stejskala, IQ Sub Hammerhead Břeti Vajsara a Silvestrův nový Menthes.V roce 2008 jsme uspořádali CCR meeting v Alvinu a následně Techmeeting, který se věnoval opět samostatným blokům SCR a CCR. Honza Žilina brilantně moderoval tento blok a myslím, že nikdo z přítomných ještě neviděl takové komplexní srovnání jednotlivých typů rebreatherů.

Jak je vidět, zájem o rebreathery u nás stále sílí a tyto přístroje používá čím dál tím více potápěčů k plné spokojenosti. Navíc je naše země extrémně plodná ve výrobě a produktivitě rebreatherů – pro americké firmy Hammerhead a Golem Gear, ve střední Evropě používaný Menthes a z pSCR modelů je velmi zdařile vyroben Tres Presidentes.

Přítomnost ukazuje, že budoucnost bude těmto přístrojům jednoznačně patřit a pro jejich současné uživatele to rozhodně není slepá ulička.  

   Spokojený uživatel eCCR Menthes IANTD Trimix Rebreather Diver

David Skoumal

Polibek Ráje

 

   Polibek Ráje

SEA LADY UW PHOTO COMPETITION 2009

soutěž podvodních fotografů – 26. září–10. října 2009

 

   Text Jan Wurzel

 Letos v říjnu se konal první ročník potápěčské fotosoutěže SEA LADY UW PHOTO COMPETITION, která probíhala dva týdny v Indonésii na lokalitách u ostrovů Nusa Penida a Komodo.

První týden soutěže proběhl na základně potápěčského centra MM Diving na ostrově Nusa Penida, druhý na lodi Sea Lady, která operuje v okolí národního parku Komodo.

Většina lokalit v okolí Nusa Penida je člunem dosažitelná zhruba do 30 minut. A opravdu je se na co dívat. Pod vodou zde potkáte tak rozmanitý život, že to až bere dech (ještě že máme vzduch v láhvi ;). Nádherná hejna velkých i malých ryb kroužící kolem pestrobarevných korálových zahrad narostlých do bizarních tvarů a výšin. Nic krásnějšího už snad být nemůže. A přeci, druhý týden v okolí Komoda přidal ještě něco navrch.

Dnes se s vámi podělím alespoň o jeden nezapomenutelný zážitek...

   Andělé a blesky

Jeden z nejkrásnějších zážitků potápěče je setkání s mantami. Byli jsme u pahorku v celkem malé hloubce, kde se náchází čisticí stanice. Síla vln byla cítit i v 15m hloubce, pohupovaly s námi možná 2 m sem a tam. Čekání nebylo dlouhé, čistička byla volná a manty se vzápětí blížily... Napětí se šířilo vodou jako před přestřelkou na divokém západě. Byly stále blíž a blíž, a fotografové se pustili do akce s prsty pevně přitlačenými na spoušti, dodržují uctivou vzdálenost. Tichá, ale přátelská stvoření si majestátně kroužila všude kolem, jakoby jim blesky dychtivých fotografů ani nevadily. Byly zvědavé stejně jako my a pořád se přibližovaly k nám. Z ničeho nic se mezi nimi objevila sotva půlmetrová želva. Že by zdejší modelka :)? No, spíš vůbec netušila, co se děje. Krátce zapózovala a zmizela.

Kluci fotili jak o život a já si ukládal do paměti ten zvláštní pocit, tu krásu a intenzivní zážitek. Náhle ze strany připlula velká tmavá manta a zvědavě se na mne koukla shora. Sotva jsem stihl zareagovat a nemotorně hledal spoušť. Co mám ale dělat dřív, fotit nebo si užívat? Snažil jsem se stihnout oboje, než tahle krasavice zmizí v modravé dáli. Byla ale zvědavější než se zdálo, a svůj manévr opakovala ještě dvakrát dokola kolem pahorku a najížděla na mě pro změnu zespodu. Kdybych neměl náhubek, pardon automatiku, tak by se mi v tu chvíli zatajil dech. Najednou se tu objevilo pět mant a za nimi další a další. Opojením jsem je nestačil ani spočítat.

To byl první, zdaleka však ne poslední intenzivní zážitek z Nusa Penidy a Komoda. O tom a dalších dobrodružstvích z Indonésie se dočtete už v příštím čísle oceánu.

   Fotosoutěž

V pohodové a přátelské atmosféře se vše odehrává od ponoru k ponoru, den za dnem.

Ve volných chvílích jsme si vzájemně sdělovali dojmy, předávali rady a zkušenosti a také hodnotili své fotoúlovky.

Pravidla soutěže byla celkem volná, šlo pouze o to, vybrat na konci pobytu deset nejlepších UW fotografií pořízených za 14 dní zde. Ty pak odevzdat zástupci poroty Petru Vaverkovi.

Výsledky budou otištěny v jarním vydání Oceánu (2010), kde se také dozvíte o nových podmínkách dalšího ročníku SEA LADY UW PHOTO COMPETITION.

   Závěrem

Není důležité vyhrát, ale zůčastnit se! Možná je to trochu klišé, ale pravda. A pokud nefotografujete, tak mi věřte, že tato malá část Indonésie rozhodně stojí za návštěvu. Nemělo to chybu!

Tajemná "tygří" ryba v rakouském Gimbachu

Rakousko

   Tajemná „tygří“ ryba v rakouském Gimbachu

 

   Text a foto Alena Voráčková

 Určitě to také znáte – neplánované nebo pochybné akce většinou vycházejí překvapivě dobře a dlouho se na ně vzpomíná. Takovým „ohřejváčkem pro šedivé dny“ se pro mne stal jeden slunečný srpnový víkend v Rakousku. Posádka i plány se sice měnily jako aprílové počasí a do poslední chvíle nebylo jisté, zda se vůbec pojede. Chaos naštěstí vynahradilo počasí jako na objednávku, skvělá nálada a jako třešnička na dortu jedno kuriózní podvodní setkání.

V potoce Gimbach jsem šnorchlovala již před čtyřmi roky. Byla jsem tenkrát ve čtvrtém měsíci těhotenství, nesměla jsem se tedy potápět s přístrojem a brala jsem to jako nouzový plán. Místo se mi ale tak zalíbilo, že se tam chci podívat znovu. Je 15. srpna 2009, po 320 km z Plzně přijíždíme na Attersee a po dalších pár kilometrech podél jezera přichází odbočka na Bad Ischl. Jsme už teď jen pár stovek metrů od „naší“ lokality a tak se snažím vybavit si, jak to tu vypadalo před roky: pohádkový les, kde jsme si oddechli od příšerného vedra a potok s kaskádami schovaný v džungli stromů. Jsme už opravdu na místě? Cosi mi nesedí, proto jdu terén nejprve obhlédnout sama. Stezka tu sice je, ale po pár metrech lesík řídne na paseku a okolí potoka je jeden velký polom. V jednom úseku ale rozpoznávám shora velký vymletý hrnec v potoce. Voda vypadá nádherně a tak chvátám zpátky k autu zorganizovat transfer věcí.

   Návrat do potoka

Méně zkušení parťáci se naštěstí před cestou optali na výstroj – byli překvapeni, že budou na mělké srpnové cachtání v potůčku potřebovat i teplé rukavice a haubny. Bez nich to ale opravdu nejde, voda tu nemá víc než 10 °C, přestože coby kamenem dohodil je Attersee, kde se v 26° vodě koupou i malé děti. Po nanosení věcí na malinkou pláž pod strmým svahem (asi 5 minut chůze z parkoviště) přichází konečně schlazení v korytě Gimbachu. Voda tu má žlutavý nádech, jinak je dokonale průzračná s viditelností asi 6–7 metrů. Hned po vstupu do potoka je mi jasné, že jsem moc „lehká“, přikládám si ještě další olovo. Více již nemám, a tak pro úplné zanoření, které je nutné pro focení, musím být v maximálním výdechu. Je to docela dobrý tělocvik. Voda je opravdu jako led – jak z pod hladiny vystrčím hlavu nebo foťák, 35° rozdílem v teplotách se maska i „kejz“ okamžitě zamlžují.

Nejprve se pohybuji pod kaskádami. Hned v první minutě si všímám dospělého pstruha potočního a pár mladých jedinců téhož druhu. I když nebublám, nelíbím se jim. Po chvíli ale přivykají na to „podivné nemotorné zvíře“ a dostávám se k nim blíž. Najednou se objevuje další ryba. Tvarem těla připomíná nejvíce sivena, vybarvení, respektive vzor, má ale jako makrela nebo mník. V životě jsem nic takového neviděla. Samozřejmě chci takovou raritu zvěčnit, ale má výdrž pod vodou ve výdechu v ledové vodě není nikterak úchvatná, manévrovací schopnosti bez ploutví takřka nulové a ryba ne a ne spolupracovat. Ale nakonec se na mne štěstí přece jen usmálo: neznámá krasavice se na chvíli přitiskla k ohlazené stěně potoka a mně se podařilo udělat záběr, kde je s ní zároveň i pstruh.

Po úspěšném fotolovu se vydrápu (s 8 kg fototechniky doslova) ještě o dvě „patra“ kaskád výš. V prvním na mě pod vodou čeká velká „duna“ z bělostných kamínků, na které leží jediný barevný javorový list. Prostě kýč. Vzniklé fotky ale moc neukazuji. Jednoduše proto, že mi sotva někdo uvěří, že jsem scénu nenaaranžovala. O patro výš a o pár minut později obdivuji zmíněný vymletý „hrnec“ s průměrem 2,5 metru a hloubkou 3 metry. Voda se v něm rychle točí a skrz miliony drobných bublinek není jednoduché jeho krásně omleté stěny vyfotit. Na dně „hrnce“ se blýskají dokonale ohlazené valouny velikosti lidské pěsti. Nepřijde mi to, ale už jsem ve vodě skoro hodinu a zima mnou začíná pěkně lomcovat. Aleš je tu poprvé a je tak nadšený, že zůstává v náručí potoka nejdéle. I on viděl „tygra“, použitelný záběr tajemné ryby se mu ale s pomalým kompaktem nepodařil. Nikam se nechvátá a u Gimbachu trávíme další hodinku pozorováním vážek, motýlů a nasloucháním zurčení kaskád. I přes dramatické změny v okolním porostu je tu stále krásně. Sluníčko mi pomalu rozproudilo krev až do zimou ztuhlých konečků prstů a znovu mlsně pokukuji po té nádherně čisté vodě.

   Odhalení neznámé ryby

Doma mě zvědavost dohnala pátrat po identitě podivné ryby. Ptala jsem se zkušených rybářů, odborníků i nestorů sladkovodního potápění. Nikdo si s „tygrem“ nevěděl rady. Podařilo se mi nakonec zjistit, že se jedná o vzácného křížence pstruha obecného (Salmo trutta) a sivena amerického (Salvelinus fontinalis). Siven byl do sladkých vod Evropy zavlečen ze Severní Ameriky a vytírá se na podzim, stejně jako náš pstruh obecný. Ojediněle tak dochází ke zkřížení těchto druhů a vznikají pozoruhodně zbarvení kříženci označovaní jako „tygří“ nebo „tygrovité“ ryby. Ti se již dále nerozmnožují, jsou neplodní.           

Leštinka

LEŠTINKA

 

   Připravil: Radek Procházka

   Foto: Luboš Parent

 „...míjíme domek střelmistra a pokračujeme k vozíkům na vytěženou žulu...“ Tak nějak by mohl probíhat výklad průvodkyně po skanzenu těžby žuly v lomu Leštinka, je tu ale jedno kdyby. Kdyby se celý skanzen nenacházel v království ticha, pod vodou...

Kamenolom se nachází nedaleko Skutče a patřil v minulosti mezi zhruba padesát lomů trojúhelníku měst Skuteč—Hlinsko—Nasavrky, který dával práci více jak 4500 lidí ze širokého okolí. Těžila se zde známá skutečská žula, pracovali tu i kameníci z Itálie. Z místní žuly byly vytvořeny železniční mosty i mnoho současných ulic. Již od roku 1891 se zde začala vyrábět žulová dlažba o rozměrech 18 x 18 cm. Vznik této lokality má na svědomí svazarmovská skupina potápěčů Chrudim a mnoho lidí kolem, kteří zažili postupné zatápění lomu po ukončení těžby až do dnešní podoby. Bylo zde odpracováno velké množství hodin na kultivaci obslužných objektů a mnohé vznikly až následně. V současné době se zde také staví, z důvodů rekonstrukce vyhořelého objektu.

   Ekosystém

Lidem, starajícím se o tuto lokalitu s hlavním vedoucím a zároveň správcem, dělníkem, biologem a potápěčem Lubošem Boržíkem v jedné osobě, se velmi zdařilo vytvořit fungující ekosystém této vodní nádrže. Jako počin číslo jedna řadím vysazení slávičky mnohotvárné v roce 1985, která se zde zdatně rozmnožila a vytvořila přírodní filtrační zařízení celého lomu, prostě takovou čističku, což je pro celou lokalitu klíčové. Na krajích lomu můžeme obdivovat množství vodních rostlin včetně nádherně kvetoucích leknínů.

Skladba ryb je druhově až neuvěřitelná, ale vše musí mít svá pravidla a regule. V letošním roce bylo dokonce potřeba nasadit antibiotickou léčbu. Pod vodou se tu běžně setkáváme s velkými kapry-důchodci a jejich oranžovými kolegy koi kapry. Těsně pod hladinou se prohánějí hejna okounů. Nad pochodujícími raky, kterých tu při každém ponoru spatříte desítky, majestátně proplouvají štiky. Narazíte tu i na candáta a ani sumec tu nechybí, ale potkat ho je zde už vzácností. Většinou je zaparkovaný ve skulinách lomu. Přebývají tu i želvy nádherné, ale svou plachostí a klidným vegetem v nepřístupných skulinách lomu jsou k nezahlédnutí. Naopak z malých jeseterů se už stali pěkní pořízci a pozorování jejich stylu plavání, který nemá pohybem daleko k malým žraločkům, je pro každého zážitek. U tohoto druhu bylo velmi těžké odhadnout, jak se zadaptuje, a je prima, že vše dopadlo dobře a můžeme tyto krásné ryby pozorovat při filtrování dnového bahna lomu. Systém jako takový doplňují malé organismy, žáby a mnoho mikroorganismů. Je zde prováděno i drobné přikrmování obilím. Rybky si zvykly na každodenní přítomnost potápěčů, a pokud vlastníte RB přístroj, je pozorování ryb samozřejmě daleko větším zážitkem. Čeká tu na vás i překvapení ve formě albína a společně s oranžovými koi kapry si ho všimne i potápěč se zamlženou maskou, hledající manometr :-).

   Potápění

Zázemí od WC po nastrojovací místa s koberci a pulty na výstroj, až po dekompresní pivečko a posezení je v super čistotě a kvalitě. Na lokalitě potápím desítky ponorů ročně a mohu říct, že vše funguje na jedničku a Ivanka, šéfová zázemí, plnírny a všeho kolem, má pro každého připraveny dobré pochutiny a primovou náladu. Vstupy do vody na více místech tvořené schody se zábradlím umožňují pohyb i s větší výzbrojí a výstrojí. Ve vodě se často využívají i výcviková plata v různých hloubkách. Potkávají se tu žáci potápění až po potápky ve vyšších levelech. Je tady možné trénovat naprosto vše. Viditelnost během roku je velmi dobrá, v zimě hlavně v období ledu super. Z důvodu probublávání vody teplými potápěčskými výdechy zamrzá lom jako poslední v okolí. Lokalita se dá v pohodě při jednom ponoru obeplout. Velkým zážitkem je pozorování raků a chování ryb. Potápěč, který si na poslední chvíli všimne metrové štiky splývající s větví stromu, je v němém úleku a všude přítomní raci jen potvrzují kvalitu a čistotu vody. Jedním z častých cílů pod vodou je instalovaný keson, původně násypka na obilí, do kterého se vejdou natěsno i čtyři potápěči s kameramanem při točení přípitku nového roku. Na dně si můžeme všimnout i shluku instalovaných amfor, střelecké munice a ostatních drobností. I při vícedenním potápění je stále co obdivovat.

   Skanzen těžby žuly.

Hlavní věc, která se Lubošovi s kamarády povedla v posledních letech a právě se dokončuje, je podvodní instalace skanzenu těžby žuly. Ano, v první fázi se to zdá být velmi bláznivé, ale je vidět, že když je vůle, dá se mnohé.

Krom rozpracovaných kvádrů a zbytků konce těžby tu tedy vznikl zcela ojedinělý skanzen. Pojďme tedy na návštěvu, dovoluji si vás provést trasou od kesonu. Zanořujeme se od plata dle vodicího lana ke kesonu, po prohlídce kesonu zhruba v 20 m nadplouváme nad sloupy elektrického vedení kompletně osazenými izolátory i zadrátované. Dojíždíme k velkému žebříku na skalní plato v hloubce 13 m. Zjevují se nám dva velké vozíky s korbou - plně funkční a pohyblivé, instalované na kolejích. Starý sud, stavební kolečko plné žulových kostek s vidlemi na nabírání. Pokračujeme k boudě střelmistra, na kterou je připojeno vedení, je zde umístěno čerpadlo, ponk se svěrákem a drobným nářadím, na stěnách visí pily a větší nářadí, každý si při proplouvání domkem všimne červené olejničky, jejíž barva ladí k venkovnímu mohutnému litinovému telefonu instalovaném na stěně. Nad dveřmi můžeme číst nápis Žulolom družstvo LP 1926. V rohu filcáky střelmistra. Domek má samozřejmě střechu a tak je potřeba počítat s možností vynoření až po proplavání a být opatrný při ponoru. Vplouváme dveřmi a otvor okna, kterým domek opouštíme, je dostačující a viditelný. Pod oknem je instalován velký kompresor, tlakovými hadicemi napojen na sbíječky zavrtané v žule.

Spousty věcí jsem záměrně vynechal, čekají na vaše objevení, postřeh a pozorovací schopnosti pod vodou. Na podzim 2009 a jaro 2010 má Luboš připravenu instalaci krytého konce vlečky s dalším vozem, takže dokončení skanzenu má ještě čas. Pomalým vynořením kolem stěn lomu končíme naši exkurzi prohlédnutím rybí polévky a ven na tu gulášovou.

Autorovi myšlenky a hlavně její realizace Luboši Boržíkovi se zde zdařilo vytvoření nádherného potápěčského koutu. Samozřejmě přichází daň v podobě velké návštěvnosti, ale tady s pýchou podotýkám, že i potápěčské členstvo se zde vyznamenává tolerancí, solidaritou a pohodou pod i nad vodou. K lokalitě mám úzký vztah a jsem tu rád. Potápění na této lokalitě pro mne vždy bylo a pevně věřím, že bude na pohodu.

Vábení temnot

Mirek Lukáš

   Vábení temnot

 

   Připravil: David Skoumal

 Tak jako na spoustu jiných i na Mirka zapůsobil Svět ticha J. Y. Cousteaua a udělal zlom v jeho životě. Potápění se mu stalo celoživotní zálibou a pracovní náplní.

Sám popisuje svůj začátek těmito slovy: „První ponoření pod vodu bylo na splavu v potoku Bystřice v Olomouci. Použil jsem motocyklové brýle, u kterých jsem větrací průduchy zakapal voskem. Tento pokus těsnění vydržel přibližně dvacet vteřin, než se brýle zaplavily, přesto i tak krátký pohled pod hladinu stačil na to, abych této vášni propadl a věnoval se jí až dodnes.“

   Hranický kras Olomouc

Jeho potápěčská kariéra začala v roce 1965 po nástupu na učiliště Sigma Lutín, kde založil potápěčský kroužek. Vzhledem k situaci, která panovala na našem potápěčském trhu, se Mirek záhy pustil do výroby potápěčské výstroje, a to plicních automatik-regulátorů. První klasickou automatiku vyrobil z automobilové houkačky v roce 1966. Předlohou byla AV-1. Posloužila i při závěrečných zkouškách ŠPP o prázdninách 1968. Záhy vyrobil také 2. stupeň – ústenku a opět použil houkačku jako šasi.

Vzhledem k blízkosti krasu – Hranické propasti a Zbrašovských aragonitových jeskyní se jeho pozornost obrátila i k průzkumu zatopených jeskynních systémů. Spolu s Vráťou Breznou provedl Mirek 10. března 1968 první potápěčský průzkum Jezírka smrti ve Zbrašovských aragonitových jeskyních v Teplicích u Hranic. Vrstva CO2 dosahovala 5 metrů nad vodní hladinu. K průzkumu použil novou ústenkovou automatiku s novým pístovým 1 stupněm.

Potápěčští kamarádi okolo Mirka se oficiálně dali dohromady a roku 1979 vznikla speleopotápěčská skupina jako základní organizace České speleologické společnosti a to 7-02 Hranický kras Olomouc, jejímž prvořadým úkolem byl průzkum a mapování Hranické propasti.

   Nebe

Mirek v té době měl již na svém kontě několik naprosto stěžejních objevů nových prostor v Hranické propasti – 2. 7. 1977 objevil první suché prostory za „Zubaticí“ - dnes nazývané „Nebe III“. Další suchá prostora byla nalezena až téměř o rok později. Dne 24. 6. 1978 se Mirek vynořil v „Rotundě Suché-RS“. Nebe II objevil opět Mirek dne 30. 9. 1978, ale už ponorem ze základny v RS, kde mu dělal „návodčího“ Fraňo Sabbath Travěnec.

Nebe I bylo objeveno 4. 11. 1978, jak asi tušíte, opět Mirkem a návodčím na stejném místě byl opět Sabbath. Musíme si uvědomit, že viditelnost v Hranické propasti výrazně kolísá a potápěči byli v té době vybaveni svítilnami s klasickými žárovkami. Byli jsme dlouho před používáním důlních dvojvláknových žárovek, halogenek a HID či Power Luxeon LED, které byly v té době známy pouze z oblasti science fiction.

   Kuba

Vedoucím Hranického krasu se stal Luboš Benýšek, který brzy ukázal své schopnosti i na mezinárodní úrovni. V roce 1980 se podařilo uskutečnit první velkou zahraniční expedici - a to na Kubu. Expedice trvala pět měsíců a nejvýznamnější oblasti průzkumu byly Casimby v Bahía de Cochinos (Zátoka sviní), Cueva de Juanelo Piedra v oblasti Batabanó, Modrá díra Ojo del Mégano a mnoho dalších. Celkem bylo prozkoumaných 28 jeskyní, z toho 24 prvosestupů. Mirek byl na této expedici jako vedoucí potápěč, kameraman a technik. Mnoho ze speciálních UW zařízení pocházelo z jeho produkce – UW boxy, světla, plicní automatiky, inflátory…

Celá akce byla velmi pozitivně hodnocena vrcholnými kubánskými funkcionáři – Raúlem Castrem a náměstkem ministra kultury dr. Antoniem Jimenézem. Sám dr. Jimenéz se s fotografem Mesou a Lubošem Benýškem potápěl v jeskyni Juanelo Piedra. Kromě zatopeného krasu se Kubánci rovněž zajímali o hloubku a charakter dna modré díry Ojo de Mégano. Pro tento projekt se uvolnily prostředky na nákup a zajištění helia. Dovedete si představit, jak bylo dříve v Československu velmi obtížné sehnat helium! Stejně jako sehnat ze světa dostupné informace o dekompresní problematice , protože v té době to byla problematika pouze profesionálních komerčních organizací. Naplněné přístroje se dopravily na Kubu, ale použity nebyly, hloubka Ojo de Mégano byla totiž 80 m, tudíž zvládnuta ponory se vzduchem. Helium se ušetřilo a po návratu zpět do vlasti se uskutečnil 2. 5. 1981 sestup v Hranické propasti do hloubky 110 m s Heliairem 10/52, a to Lubošem Benýškem a Franěm Sabbath Travěncem. Dekompresní procedury Luboš počítal na koleně, nicméně byly zvládnuty úspěšně a sestup dopadl dobře. Výstroj se skládala z přístrojů 2x12 l. Větší přístroje či láhve se v Československu nevyskytovaly. Mirek na této akci působil jako člen podpůrného týmu.

   Mexiko

V roce 1982 se uskutečnila druhá expedice Mexiko–Kuba na základě úspěchů první akce.

První část Mexiko trvala dva měsíce a byl v ní zahrnut průzkum jeskyně na poloostrov Yucatán (Union Libre), ostrovy Isla Mujeres a Cozumel.

Druhá část expedice na Kubě trvala další tři měsíce. Prozkoumávali jeskyně na východě Kuby (Cristalito de Papaya v provincii Oriente), dále opět Cueva de Juanelo Piedra. Objevili novou slepou rybku (Lucifuga oculata) v jeskyni El Macio. Počet prozkoumaných jeskyní byl 37, z toho počet prvosestupů 29.

Mirek působil na obou expedicích na Kubě v hlavní roli UW kameramana — na první akci ještě na amatérský formát 8 mm, ale na druhé to bylo již natáčení dvou filmů pro Českou televizi - „Expedice míří do hlubin“ a „V hlubinách Juanelo de Piedra“ na profesionální formát 16 mm. Pro kubánskou stranu pořídil záběry podmořského parku Sigua poblíž Santiaga de Cuba. Celá UW filmovací technika včetně pouzdra na kameru Paillard Bolex byla z jeho dílny. Zmíněné filmy odvysílala naše televize v hlavním vysílacím čase, poprvé v létě roku 1983 a to bylo zase zlomové pro mne, neboť jsem v tom roce dodělával u Honzy Jahnse Školu přístrojového potápění.

Stejnou techniku používá Mirek i při natáčení záběrů z expedice Tanzanie — Zaire v roce 1985. Objednávka České televize zahrnovala z této pětiměsíční akce opět dva filmy.

   Tunnel de la Atlantida

Mně samotnému se během studií lékařské fakulty UP Olomouc podařilo stát se členem Hranického krasu a to díky Mirkovi. Najednou jsem ty, které jsem znal pouze z vyprávění a televize, měl možnost poznat osobně při společných potápěčských akcích. Byl to zásadní průlom v mé potápěčské kariéře. Do té doby jsem byl členem Svazarmu a držitelem bronzového odznaku, vychovaný v organizaci, kde se akorát vzdychalo touhou a vrcholem byl devizový příslib do Jugoslávie, a teď jsem mohl být platným členem realizace příprav na další akci. V roce 1987 naplánovali členové Hranického krasu expedici na Kanárské ostrovy, na ostrov Lanzarote a chtěli se pokusit o proplavání jeskyně Tunnel de la Atlantida, což v té době provedl jediný Olivier Isler. Řešil se hlavní problém – s čím to udělat. Luboš Benýšek odjel na mezinárodní kongres jeskynního potápění do italské Gorizie a dovezl dva motory ze skútrů Tekna a trakční gelové baterie Yuasa. Mirek Lukáš zkonstruoval první skútry tohoto typu v Československu. Milan Slezák mu nechával odlévat náhradní listy vrtule, gelové články byly však jen v jednom skútru, do druhého se dával set klasických kyselinových akumulátorů…

Vývoj stran přístroje šel také kupředu. První Mirkův set 3x 12 l se speciálním můstkem a ventily byl nedostatečný svým objemem a proto Milan Slezák zadal lahvárně ve Vítkovicích zakázku na speciální láhve 20 l, které měly hmotnost přes 28 kg. Mirek vyrobil tedy zcela ojedinělý typ dvojventilu a spojil blok čtyř láhví za pomocí popruhů a pevných můstků. Vzhledem k váze přístroje byla kompenzace prováděna suchým oblekem, BCD vestou PL 40 a za zády měl potápěč další podušku – jakýsi předchůdce dnešního BCD křídla. Přídatné odnímatelné kompenzační zařízení tvořily duralové válce, které se během ponoru daly jednoduše odhodit. Otázka jídla a pití při dlouhé dekompresi pod vodou se řešila velkým prádelním hrncem, obráceným dnem vzhůru – předchůdcem dnešních habitatů. Na suchu byl pohyb potápěče pouze s odlehčujícím doprovodem, hmotnost celého přístroje byla přes 180 kg. Celá technika byla výjimečná a na její realizaci se Mirek podstatně podílel, z dnešního pohledu byla výjimečná i ve světovém měřítku.

Při expedici však došlo k havárii, kdy jeden skútr roztrhla exploze kyselinové baterie a skútr zasáhl do stehna vedoucího expedice Luboše Benýška. Program expedice se musel změnit a přístroje 4x 20 l se nakonec použily při exploracích ve francouzské jeskyni Port Miou.

   Tanque Azul

V roce 1989 jsem se společně s Mirkem zúčastnil expedice na Kubu a v Mexiku. Pokračovali jsme tam, kde jsme skončili v roce 1982. Na Kubě to byla opět provincie Oriente, kde se celému týmu podařilo objevit v té době nejrozsáhlejší kras – Tanque Azul u Caletones (asi 2,5 km zatopených chodeb), dále prozkoumat El Macio a vzhledem k její výjimečné krasové výzdobě navrhnout kubánské Akademii věd tuto jeskyni jako národní park. Na této expedici jsme používali nová halogenová světla LOLA 10 a 20 W, která znamenala výrazný posun kupředu, BCD kompenzátory – vesty vlastní konstrukce a nové speciální dvojventily. Bez Mirkových technických invencí a realizace do podoby skutečných výrobků by došlo k výraznému zpomalení exploračních činností.

V 90. letech stál Mirek u všech významných projektů na Hranické propasti – jako člen podpůrného týmu při sestupu Michela Pauwelse dne 25. 7. 1993 do hloubky 155 m, který trval 12 hodin. Dále při spouštění robota ROV Hyball do hloubky 205 m v roce 1995. Bohužel se robot dole při průzkumu zamotal do starých šňůr a následovala vyprošťovací práce a následné tahání lan v hloubkách 50—70 m. Na této akci se podílel jako vyprošťovací potápěč společně s Franěm Sabbathem Travěncem a s Lubošem Benýškem, zbylá lana jsem vytahoval společně s Tomášem Držíkem z hloubek 50—60 m. V té době byly všechny naše ponory vzduchové.

Mirek se také podílel na mnoha dalších akcích, jako jsou naše novodobé trimixové ponory do Hranické propasti (dvojice Háša, Skoumal), další explorace ROV – tentokráte robota Colombo Mk2, zapůjčeného Hlavní báňskou záchrannou stanicí v Ostravě, realizace dekompresního habitatu – zvonu, který byl instalován v 9 m v Hranické propasti, hloubkové ponory Pavla Říhy atd.

Natočil mnoho zajímavých záběrů jak z vraků, tak hlavně z jeskyní, a v poslední době se opakovaně podílí na realizaci hloubkových freedivingových rekordů Martina Štěpánka coby jisticí potápěč a hloubkový kameraman v hloubkách okolo 100 m. Pro tuto opět velmi specifickou činnost vytvořil speciální konstrukce pro uchycení kontrolních hloubkových kamer na sestupové lano či sestupové saně – sled.

   Nástup nového milénia…

je ve znamení nástupu nových technologií – přichází éra pasivních SCR rebreatherů a elektronických CCR rebreatherů. Mirek po ukončení kurzu u Petra Votavy a Kuby Jiráska (členů Hranického krasu) vyrobil vlastní klon eCCR na bázi Inspiration s elektronikou Hammerhead, se kterým se úspěšně potápí dodnes. Společně s dalšími CCR potápěči Honzou Žilinou a Petrem Stejskalem opakovaně provádí náročné sestupy a měření v Hranické propasti v hloubkách pod 100 m. Je jedním z pilířů našeho CCR potápění společně s Vladanem Mickertsem a Břeťou Vajsarem a já sám mám eCCR, který spojuje části všech tří – eCCR Menthes osazený technikou LOLA, IQ Sub Hammerhead a Inspiration. Zcela obdobný vlastní Silva Pěkník, kterého jako zkušeného vrakového potápěče není třeba dále představovat.

Jeho nový design ventilů s manifoldem LOLA považuji v současné době za nejdokonalejší propojení setu dvou láhví přístroje s otevřeným okruhem. Sám používám celou řadu jeho výrobků, a to dlouhodobě k plné spokojenosti. Zde nechci provádět vlezlou reklamu apod., ale používám výrobky, jejichž autor se sám aktivně potápí, a to na velmi vysoké úrovni, a zdokonaluje je na základě našich připomínek. Takže co bych si asi více mohl přát, než produkty někoho, kdo sám vytváří design, testuje je a používá.

   Za všechny kamarády…

které má, mu přeji, aby jeho drajv vydržel ještě hezky dlouho, neboť z jeho potápěčské generace zůstali se Silvestrem Pěkníkem jediní, kteří vydrželi na špici našeho technického potápění a vytvářejí jeho trendy dodnes. Myslím si, že Mirek velmi silně ovlivnil pozitivně mnoho potápěčských generací u nás a jeho role v průzkumu Hranické propasti je naprosto zásadní. Nejen historicky z pohledu jeho prvoobjevů, ale do dnešních dnů působí jako hlavní koordinátor veškeré činnosti v této výjimečné lokalitě. Dále mu přeji, ať se jeho fantastická sbírka mušlí – zavinutců dále rozrůstá, stejně jako jeho muzejní kolekce potápěčských regulátorů – plicních automatik ze světa i z domova. S velkými díky za to, že mi ukázal společně s Lubošem Benýškem a ostatními, co je to Darkness beckons (vábení temnot) a umožnili mi tak překročit vlastní stín svazarmovského rybičkáře.  

S úctou David Skoumal

 

Mirek Lukáš

Nar. 11. 8. 1950

Olomouc, majitel firmy LOLA

Předseda ZO 7-02 Hranický kras Olomouc

IANTD CCR Trimix Diver, vrakový a jeskynní potápěč, kameraman a scénárista, dlouholetý konstruktér potápěčské a UW filmovací techniky

Dříve člen subkomise pro technické potápění Svazu potápěčů ČR a instruktor jeskynního potápění České speleologické společnosti. Bezesporu největší postava olomouckého jeskynního potápění, a to daleko přes hranice regionu.

DĚTI a voda

   DĚTI a voda

 

   Připravila Alena Voráčková

   Odborná konzultace: Mgr. Petra Obytová

instruktorka kojeneckého plavání (praxe 15 let), fyzioterapeut a předsedkyně Aliance přátel plavání kojenců a malých dětí

  

 Voda nás fascinuje a přitahuje už od útlého věku. Fakt, že život – tedy i naši předkové – vznikl v moři, si neseme ve svých genech, navíc se počáteční fáze každého lidského života odehrává v plodové vodě mateřského lůna. Je tak velmi přirozené, že se novorozenec v tomto živlu bude cítit příjemně. Termín „plavání“ je ale u malých dětí trochu nepřesný. Jedná se spíše o hru, cvičení a potápění. Zvládat koordinaci rukou a nohou – plavat – jsou děti schopné až ve věku 4–5 let.

Jako rodič-potápěč si určitě představujete, jak vaše ratolest bude časem tento koníček sdílet s vámi, nebo si s vodou alespoň dobře porozumí. Co tedy udělat proto, abyste svým dětem vyšli v tomto směru maximálně a nenásilně vstříc?

   Co a kdy dítě ve vodě dokáže?

Pro novorozence se nabízí splývání na zádech na hladině s oporou ruky rodiče v domácím prostředí (s možností zaplatit si návštěvu školené instruktorky). Od dokončeného druhého měsíce lze navštěvovat tzv. „vaničkové plavání“ (nabízí se nejen v bazénech). Kojenec si zvyká na větší množství vody, otužuje se a rodič si nacvičí úchopy a manipulaci s „plaváčkem“ ve vodě. Podle chuti rodiče se může začít s přípravou na potápění.

Od dokončeného čtvrtého měsíce se může začít se splýváním v poloze na bříšku.

Další pokračování výuky koncem kojeneckého období dítěte může být již v dětském bazénu. Kurzy probíhají v 10–15 lekcích a doba pobytu ve vodě se pohybuje okolo půl hodiny. V některých zařízeních přijímají děti na lekce kojeneckého plavání již od dokončeného šestého měsíce. (V takovýchto případech by ale měli mít speciální režim úpravy vody.)

Děti starší jednoho roku se učí pohybovat ve vodě na destičkách, potápět se bez signálu a orientovat se pod vodou. Lekce bývají prokládány oddechovým časem s říkankami a jednoduchými pohybovými cviky v kolektivu. Na závěr se přistupuje k otužování, kdy instruktorka děti pod vodou sprchuje chladnější vodou nebo navrhne krátký pobyt ve velkém bazénu.

Postupně s pokročujícím věkem děti lépe zvládají pohybovou koordinaci a průprava v bazénu se více přibližuje výuce konkrétních plaveckých způsobů. Pokud je dítě ve vodě „jako doma“, může začít plavat už kolem tří let a to tak, že plave pod vodou a při potřebě nádechu vystrčí hlavičku z vody. Plavání pod vodou je pro dítě přirozenější a jednodušší. Učí je také hospodařit s dechem i energií. Co se týče výuky plaveckých způsobů, je nejlepší začít s kraulem, jako poslední se učí „prsa“.

   Potápění dětí na nádech

Základní přípravu na potápění představuje otírání obličeje dítěte od čela přes kořen nosu, zezačátku mokrou rukou, později lze nabrat do dlaně trochu vody. Před každým otřením je třeba dítě oslovit jménem a říci signální slovo (zvolené „heslo“, které upozorňuje dítě, že by mělo zadržet dech). Začít s touto průpravou můžete již od narození dítěte – nutná je i přesto, že dítě má do tří měsíců tzv. reflex zatajení dechu.

Po čase se může přistoupit k polévání hlavičky plaváčka – zezadu, aby se dítě naučilo reagovat výhradně na slovní signál. Po zvládnutí tohoto prvku přichází první potopení dítěte pod vodu, ze začátku ještě za polévání hlavičky, časem už pouze na oslovení a slovní signál. Další „level“ představují první samostatné vteřiny dítěte pod vodou, tj. po zanoření následuje krátké přerušení úchopu. Potápění lze dětem zpestřit položením hračky na dno bazénu, podplaváváním překážek, apod. Dítě může také zkoušet jednoduchý přepad do vody (ze začátku ze sedu) s tím, že je s mírným potopením chyceno rodičem.

Vrchol potápění u malých dětí je spontánní pohyb, kdy pod vodou komunikují, hrají si, smějí se na sebe a loví předměty.

   Reakce dětí

Ideální je, když dítě neztratí kontakt s vodou od útlého věku. Reakce dítěte na pobyt v bazénu ale může být zpočátku negativní i přesto, že se doma rádo koupe. Horší je však strach z vody ze strany rodičů – jejich pocity se na dítě přenášejí.

Je třeba si uvědomit, že lektorka je odborník na plavání a rodič na projevy dítěte. Aktivity by proto měly vycházet ze vzájemné komunikace a spolupráce. Dítě by se v žádném případě nemělo do ničeho nutit, a to i tehdy, když ostatní v kolektivu daný cvik nebo aktivitu již zvládají.

Pro mne osobně byl moment, kdy jsem měla svou tehdy sedmiměsíční dceru skutečně potopit pod vodu velmi nelehký. Zareaguje dobře na signál? Nevdechne vodu? Nevycítí mou nervozitu? Navíc koordinace vyslovení jména – hesla s potopením a vynořením pomalu a bez zbrklosti není zpočátku vůbec jednoduchá. Pro případ, kdy se dítě skutečně „napije“, se doporučuje zachovat klid, dát dítě do svislé polohy a počkat, až vodu vykašle a uklidní se.

   Když se dítě bojí vody

Je dobré, aby dítě vodu nejprve prozkoumalo a získalo k ní důvěru. Rodiče mohou mít pocit, že se nic neděje a že je už na čase dítě začít něco učit. Nejvíce svému potomkovi pomohou vlastním nadšením a dobrým vztahem k vodě: když uvidí, jak si vodu užíváte, bude chtít být s vámi. Když ale vycítí nátlak, bude veškeré vaše snažení spíše bojkotovat.

Krize ve vztahu k vodě může přijít i u dítěte, které před časem nemělo problém žádný. Překonání takového období může trvat měsíce i roky a vyžaduje od rodičů velkou trpělivost.

U velmi malých dětí může negativní vztah k vodě způsobit třeba komplikovaný porod (dítě se „napilo“ plodové vody).

   Pomůcky

Používání vhodných nadlehčovacích pomůcek je přínosné – děti plavou pomalu a bez pomůcky mají problém s udržením splývavé polohy a méně se tak soustředí na správnou techniku. Pokud chcete dítě pouze zabezpečit během pobytu u vody, lze doporučit rukávky. Pokud má ale dítě nacvičovat plaveckou lokomoci, ideální je nadlehčovací pás (v oblasti beder) nebo destička přiměřené velikosti k věku dítěte.

   Přínos pobytu malých dětí ve vodě

Voda představuje především přirozené prostředí pro spontánní pohyb. Dítě procvičuje jemnou i hrubou motoriku, posiluje svalový korset. Také si zvyšuje kapacitu plic a zlepšuje práci srdce. „Plaváčci“ bývají otužilejší a mají lepší imunitu, jsou čilejší a lépe spí.

Fyzický kontakt upevňuje důvěru mezi dítětem a rodičem i sebedůvěru dítěte. Batolata, která projdou kvalitním kurzem, by se měla ve vodě lépe orientovat, umějí zadržet dech, případně se dohrabou ke břehu. Pokud spadnou do vody, kde vystačí, dokážou se postavit na nohy.

Díky společnosti vrstevníků v bazénu přijmou lépe nové kolektivy a snáze se tak adaptují například na předškolní docházku.

   Rizika

Někteří odborníci stále zastávají názor, že by se malým dětem neměli potápět uši. Dobrý pediatr ale od „podvodních aktivit“ dětí odrazovat nebude a spíše zdůrazní péči o uši po plavání.

Další strašák jsou infekce v bazénu. Výběr kvalitního zařízení je jedna věc, druhá – neméně důležitá – je přístup a chování rodičů v oblasti hygieny. Třeba to, že se pár miminek do vody vyčurá napáchá méně škody než jeden neumytý dospělák.

Zvláštní názor prosazuje nedávná studie z USA, kde se zhruba praví, že kojenecké plavání podporuje rostoucí počty utonutí dětí. Odůvodňují to tím, že kvůli „plavání“ děti ztrácejí respekt z vody. V každém případě by se dětem i rodičům mělo připomínat, že i ratolest, která se umí potápět, není plavcem a nesmí zůstat bez dozoru.

   S čím se také můžete na baby plavání setkat

Jednou z poněkud pochybných metod je výuka drilem – na děti jsou kladeny přehnané nároky se zaměřením na výkon. Pro ambiciózní rodiče to může být přijatelné s vidinou, že jejich dítě bude umět dříve plavat. Takový výcvik ale může paradoxně vést k návyku špatných pohybových stereotypů.

Další zvláštní metodikou je tzv. „delfínkování“. Jedná se o systém řízeného zátěžového potápění, který se k nám dostal z Ruska. Aliance přátel plavání kojenců a malých dětí tento styl důrazně nedoporučuje.

Některé kluby zařazují i prvky sebezáchrany dítěte po pádu do vody. Mohou být velmi prospěšné, například nácvik zachycení okraje bazénu. Nácvik záchranných mechanismů ale není vhodný pro děti kojeneckého věku.

   Plaváčci jako podvodní modelky

Focení a pobyt s malými plaváčky ve vodě považuji za jeden ze svých cenných zážitků. Přirozenost a pohodu, kterou pod vodou vyzařují, jim může ledaskterý dospělý závidět – jsou uvolněné, bez problémů otevřou oči i ústa. Situace se pro fotografa začne komplikovat v momentu, kdy se rozhodne zvěčnit pod vodou celou rodinku. Nejen, že se maminky vymlouvají na účes či make-up, když už se přemluvit nechají, bývá to většinou katastrofa: nafouklé tváře, křečovitě zavřené nebo naopak vypoulené oči... Některým pomůže, když jim ukážete tuto hrůzu na displeji a snaží se polepšit.

U malých dětí vidím jako handicap fakt, že je většinou lze fotit jen v malých bazénech (kvůli teplotě vody), kde bývá často kalnější voda než ve velkém bazénu. Kvůli malé hloubce jsou navíc možnosti kompozice a vůbec focení výrazně omezené.

Někteří instruktoři dětského plavání fotografy zcela odmítají s tím, že děti blýskání fotografického blesku pod vodou stresuje. Lépe je domluvit se individuálně s konkrétní rodinkou (někým, koho znáte), a ten vás k bazénu pozve – buď přímo na lekci, nebo mimo placené lekce plavání.

   Kdy může dítě začít s potápěním s přístrojem?

Minimální věk pro získání první kvalifikace (např. u CMAS – bronzový delfín, u PADI „Bubblemaker“ nebo „Scuba Rangers“ u SSI ) je 8 let. Dítě po absolvování výcviku může s přístrojem do maximální hloubky 5 m v chráněném prostoru za doprovodu oprávněného instruktora.

Od 12 let věku a za předpokladu zvládnutí vstupních požadavků může dítě projít kurzem na kvalifikaci „potápěč junior“ (CMAS), nebo Junior OWD (SSI). Po dokončení kurzu se smí potápět s držitelem kvalifikace nejméně CMAS P** (nebo odpovídající v jiném systému) do malých hloubek (tato osoba musí být zároveň zákonný zástupce nebo jím pověřená osoba).

U systému PADI je vstupní věk pro kurz „Junior Open Water Diver“ 10 let.

   Tipy pro baby plavání:

před výběrem kurzu si nechte instruktorem ukázat osvědčení o absolvování kurzu pro instruktory kojeneckého a batolecího plavání,

zjistěte na příslušné hygienické stanici, pod kterou bazén spadá, zda splňuje podmínky pro plavání dětí,

teplota vody by se měla pohybovat mezi 28–30 °C,

slušnost je ukázková lekce před zapsáním do kurzu,

je dobré znát storno podmínky (pro případ, že bude vaše dítě dlouhodobě nemocné, případně bez udání důvodu po 1. lekci).

Pygmejský mořský koník

Pygmejský mořský koník

 

   Text a foto Petr Slezák

 

Loď kotví již druhý den v několik kilometrů dlouhé laguně atolu Layang Layang a já dnes již potřetí nastupuji do zodiaku s foťákem v ruce a dvojčetem na zádech. Stejně jako jsem se potápěl třikrát včera a stejně jako se budu potápět zítra. Jedna věc je ale jiná. Na tento ponor jsem přemontoval objektiv a místo širokoúhlého jsem nasadil makro. Předpokládám, že ponor strávím na jednom místě a že asi nebude tak dlouhý, jako ostatní. Netuším, že bude jedním z nejdelších za tuto plavbu.

Většinu ponorů na této úžasné výpravě Jihočínským mořem severozápadně od Bornea fotím žraloky a velké ryby. Ponory mají vesměs podobný profil. 25 až 30 minut v hloubce zavěšen v modru, sotva na dohled k útesu čekám na velké ryby. Potom návrat k útesu a podél stěny pomalý výstup s dekompresí, která zabere něco přes hodinu. Vynořuji se obvykle mezi devadesátou a stou minutou ponoru.

Mým cílem při této výpravě je ovšem kromě focení velkých ryb  i něco docela malého. Na jednom místě na Layang Layang žijí maličcí pygmejští koníci. Poprvé v životě mám možnost podívat se na tato úžasná stvoření, která byla objevena teprve nedávno a v podstatě náhodou. Pygmejský koníček žije na rohovitkách (gorgonie) rodu Muricella a byl objeven, když byla tato rohovitka přivezena do akvária za účelem studia. Je velmi obtížné ho rozeznat, protože jeho tělo má stejnou barvu jako gorgonie a je pokryté výrůstky, které vypadají stejně jako polypi hostitele. Hrbolky na těle i zkrácený nos koníčků odpovídá barvě a tvaru polypů na rohovitce, zatímco tělo přesně napodobuje stonek. Koník je pevně přichycený chápavým ocáskem, natahuje se do vody a nasává plankton. Stejně jako ostatní koníčci má tuhé tělo kryté kostěnými destičkami a hlavu sklopenou jako kůň s přitaženou opratí. Zřídkakdy dorůstá délky větší než dva centimetry. Žije v tropických vodách jihozápadního Pacifiku v hloubkách mezi deseti a padesáti metry.

Sedím v zodiaku, který se pohupuje na vlnách a míří ke stěně útesu vzdálené asi 600 m od naší lodi. V hlavě si přehrávám informace o lokalitě. V hloubce mezi 22 m a 28 m rostou z kolmé stěny gorgonie a na nich bych měl hledat koníky. Blížíme se k místu sestupu. Ještě zkontroluji fotoaparát a za pár minut již skáču ze člunu do vody. Stěnu mám po levé ruce. Pomalu sestupuji do hloubky 20 m, zapínám fotoaparát, oba blesky a zkouším, jestli vše funguje. Po pár minutách nacházím první gorgonie. Chvíli hledám takovou, která by rostla dost daleko ze stěny a okolo které bude dost místa pro mne. Podél stěny teče proud. Je sice slabý, ale zůstanu-li úplně v klidu, pomalu mě odnáší pryč. Vím, že pygmejští koníci jsou malí a že mají dobrou kamufláž, tak civím do korálu několik minut a hledám. Nic nenacházím, tak se pomalu přesouvám od korálu ke korálu a u každého strávím několik minut hledáním. Až konečně. Na jedné gorgonii nacházím asi 7 mm velkého koníka. Namířím na něj fotoaparát, nasměruji blesky, ale v tom proudu, který mezi tím trochu zesílil, se mi nedaří zůstat nehybně viset a tak se mi obtížně zaostřuje. Gorgonie má asi tak metr krát metr a já se snažím tu sedm milimetrů velkou potvůrku, co je zbarvená úplně stejně jako korál, najít a udržet v hledáčku. Čas běží neskutečně rychle. Když fotím pod vodou, mívám většinou počítač na zápěstí a záložní hloubkoměr s hodinkami přímo na pouzdře fotoaparátu, abych měl informaci o hloubce a času pod vodou přímo na očích. Při fotografování pod vodou je celkem snadné ztratit pojem o čase. Po chvíli focení se přesouvám k jiné – o něco menší – gorgonii, na které jsem našel dalšího koníka.

Pygmejští koníci jsou ryby z čeledi jehlovitých. Většina těchto drobných živočichů má blízký vztah se svým hostitelem. Jsou to většinou gorgonie, mořská tráva a řasy. Většina druhů koníčků byla objevena v posledních deseti letech a je velmi pravděpodobné, že jich mnoho ještě na své objevení čeká. V současnosti je známo devět druhů. Od větších mořských koníků se odlišují ve více směrech. Například nemají břišní vak. Zrání zárodků probíhá v malé dutině na břiše samečka, která se zřejmě vzhledem k jejich velikosti otevírá směrem dolů. Do této dutiny samička naklade vajíčka a sameček je oplodní. Zárodky ve váčku samečka dozrávají až do porodu. Koníčci nemají mnoho mláďat. Bylo zaznamenáno narození 34 mláďat najednou, ale většinou jich není víc než 10 (na rozdíl od mořských koníků, kteří mají v závislosti na druhu mezi 100 až 200 mláďaty).

Čas běží. Střídavě hledám, ostřím, fotím a zase hledám. Když už udržím koníčka v hledáčku aparátu, otočí se ladným pohybem okolo stonku rohovitky a schová se. Chvílemi mám pocit, jako by mi to dělal naschvál. Jsem v hloubce 26 m, na zádech mám dvojče s nitroxem 36. Původně jsem si myslel, že to bude bezdekompresní ponor, ale již při hledání prvního koníka jsem pochopil, že bude focení vyžadovat delší čas, než jsem zamýšlel. Znám rychlost, s jakou spotřebovávám dýchací směs (v technickém potápění se tomu říká hladinový ekvivalent spotřeby) a tak si i pod vodou spočítám, co si mohu dovolit, abych měl dost dýchací směsi na dekompresi. Nakonec mi po 85 minutách focení svítí na počítači 26 minut dekomprese a já vím, že musím zahájit výstup. Voda má skoro 30 st. C, takže chlad není to, co tady žene potápěče z vody. Pomalu stoupám a na hloubkách jednotlivých zastávek si krátím čekání hledáním dalších zajímavých živočichů, jako jsou různé malé krevetky nebo rybky. Na hladině jsem zpět za 111 minut od zanoření a podávám do člunu fotoaparát a přístroj. Člun letí k lodi. Většina potápěčů, se kterými se plavím Jihočínským mořem, je již několik desítek minut zpátky na lodi. Už si za těch pár dní zvykli, že se s Martinem vracíme někdy i o hodinu později.

Přemýšlím, jaký osud asi pygmejské koníky čeká. Zatím nejsou známa žádná nebezpečí, která by jim hrozila, ačkoliv jejich atraktivní zabarvení z nich může udělat potenciálně zajímavý akvarijní obchodní artikl. V dnešní době již existují projekty k ochraně koníků a jejich prostředí. V Austrálii je koníček zahrnut v Australian Wildlife Protection Act z roku 1998, který stanovuje zvláštní povolení pro vývoz a i většina dalších zemí přistoupila k podobným opatřením.

Byl to nádherný ponor. Vidět na vlastní oči tyto malé koníčky, o kterých se toho zatím ví poměrně málo, byl svátek. Zapadající slunce barví mraky do sytě oranžové barvy a já si užívám pocit, že jsem po přibližně třech tisících ponorech viděl pod vodou něco úplně poprvé. 

 

Říše:        Animalia/živočichové

Kmen:      Chordata/strunatci

Podkmen: Vertebrata/obratlovci

Nadtřída:    Osteichthyes/ryby kostnaté

Třída:       Actinopterygii/paprskoploutví

Řád:        Syngnathiformes/volnoostní

Čeleď:      Syngnathidae/jehlovití

Rod:   Hippocampus/koníček

Hlubokomořská společenství

Hlubokomořská společenství

 

   Text a foto Martina Balzarová

Hlubokomořská společenství pokrývají až 65 % povrchu zemského. Přestože je zde velmi vysoký tlak, naprostá tma a nepříliš vysoká teplota vody. Nejsou zde fotosyntetizující organismy a veškerý život je tak závislý na přísunu uhlíku z povrchových vod. Je zde také vysoká limitace ostatních živin. Přesto je desetina veškeré živé biomasy právě na nehostinném dně oceánů.

Tento uzavřený systém neměl mít podle vědců žádné propojení s ostatními částmi oceánu, žádný pohyb sedimentů a ani žádné proudy. Ale dnes díky několika studiím již víme, že tomu tak není. Mnoho materiálu a sedimentů se z mořského dna může dostat zpět k povrchu za několik dní.

Hlubokomořské sedimenty na mořském dně nám odhalují nečekaná tajemství. Společenství mikroorganismů, která zde žijí, jsou napadána viry, které tak mohou být důležitým, ne-li dokonce klíčovým prvkem v globálním koloběhu uhlíku. Viry zde zabíjejí ostatní mikroorganismy, kontrolují tak stav jejich populace a zároveň stimulují i jejich růst. S rostoucí hloubkou je vliv virů na ostatní jednobuněčné organismy větší. V hloubce přes 1 km jsou díky nim téměř veškeré buňky přeměňovány na organický detritus. Větší množství virů v hlubokomořských sedimentech než v mělčích  příbřežních sedimentech je nejspíše způsobeno pohlcováním virioplanktonu částicemi padajícími do hloubek oceánu a jejich pozdějším usazováním na mořském dně. Zejména lytické viry jsou schopné zabít až 80 % jednobuněčných organismů v hlubokomořských sedimentech. Způsobují prasknutí napadené buňky. Tímto mechanismem se uvolní každý rok až 630 milionů tun uhlíku, což je velmi důležitý, ale zároveň nestabilní zdroj organického uhlíku v hlubokomořském ekosystému. Na některých místech se zdá, že lytické viry nemají převahu, např. u hydrotermálních vývěrů je více virů, které prasknutí napadené buňky nezpůsobují. Vztah lyzogenních virů a hostitele je klíčovým faktorem pro prokaryota v tomto extrémním ekosystému.

Virové infekce nejspíše způsobují vysokou mortalitu autotrofních a heterotrofních organismů v povrchových vodách oceánu s kaskádovým efektem na koloběh uhlíku a obnovu živin. Rozpad napadených buněk uvolní organický materiál, který může být znovu použit ostatními nenapadenými buňkami. Tento proces podporuje produkci heterotrofických prokaryot, ale zároveň snižuje efektivitu transportu uhlíku do vyšších potravních stupňů. Zásoba uhlíku v oceánech tím modifikuje množství uhlíku transformovaného potápěním částic z povrchových vod na dno oceánu. Abychom pochopili fungování oceánů, musíme pochopit i roli virů v biogeochemických a trofických modelech. 30-45 % veškerého mikrobiálního uhlíku je obsaženo ve svrchních 10 cm hlubokomořských sedimentů ve formě prokaryot. Obrovské množství prokaryotické biomasy bohaté na dusík a fosfor představuje potenciální vysoký a kvalitní zdroj živin pro bentické konzumenty v hlubokomořském ekosystému. Ale v experimentech bylo prokázáno, že tato prokaryotická biomasa prokazatelně nepřispívá potravním nárokům vyšších trofických stupňů. Vysoká prokaryotická biomasa v potravně limitovaném hlubokomořském ekosystému a zároveň nemožnost jejího využití jsou dva zatím nevyřešené paradoxy v hlubokém oceánu. To by mohlo být částečně vysvětleno právě působením virů. Viry v hlubokomořském ekosystému redukují prokaryotickou biomasu a ta se tak stává nepoužitelnou pro vyšší potravní stupně. Robert Danovaro s kolegy prozkoumali 232 vzorků hlubokomořských sedimentů a měřili vliv virů na hlubokomořská prokaryota a jejich vliv na biogeochemické cykly. Množství virů a prokaryot bylo zjišťováno epifluorescenční mikroskopií s použitím vysoce citlivého fluorochromu. Výsledkem bylo zjištění, že virové infekce jsou důležitým prvkem ovládajícím stav prokaryotické biomasy, stimulování jejich metabolismu a spouštění bio­geochemických procesů. Působení virů by se tedy mělo zahrnout do globálního koloběhu uhlíku, dusíku a fosforu.

Geochemické modelování předpokládá, že u respirace mikroorganismů v hlubokomořských sedimentech převládá redukce sulfátu spřažená s anaerobní oxidací metanu. Naše vědomosti pocházejí převážně ze studia prostředí, kde vyvěrá metan. Vysoká koncentrace metanu a sulfátu zvyšuje produkci zdejších společenství bakterií a archeí. Velmi málo se ví o organismech ukrytých hluboko v sedimentech, kde je malý přísun metanu. Jeniffer F. Biddle ve své studii v Peru zkoumala archaea a jejich způsob využití metanu. Zjistila, že v obou skupinách archeí, žijících v hlubokomořských sedimentech, existuje vysoká ekofyziologická flexibilita. Jedna skupina (Crenarchea) oxiduje metan, ale neasimiluje z něj uhlík, což může připomínat metabolickou strategii jiných archeí. Znamená to tedy, že tato archea využívají jiný zdroj uhlíku, než je metan – tedy ostatní organický materiál v sedimentech. Což samozřejmě opět ovlivňuje náš pohled na biogeochemické cykly v tomto ekosystému a převážně na cyklus uhlíku.

Vědci se tedy nyní začali zabývat tím, co všechno se na mořském dně odehrává a jaké organismy zde vůbec žijí a jakou mají úlohu. Představa byla taková, že na mořském dně jsou převážně bakterie. Což bylo potvrzeno i několika výzkumy, kdy se z mořského dna podařilo získat velmi mnoho bakterií, ale jen malé množství archeí. Samozřejmě, že výsledky výzkumů mohly být zkreslené – mnoho jich bylo založeno na extrakci DNA a barvicích metodách, které mohly mít omezený účinek v průniku relativně neprostupnou membránou archeí. Dále metody založené na monitorování fosfolipidové membrány (zejména mastných kyselin, které jsou dobrým markrem pro živé bakterie), nemohou v tomto případě pomoci, protože některá archea takovéto kyseliny vůbec na membránách netvoří. Poslední studie tvrdí, že na dně jsou hlavně zástupci skupiny archea. Kai-Uwe Hinrichs se svými kolegy zjistil, že u dna je více archeí než bakterií. Sesbíral mikroorganismy ze sedimentů na hlubokomořském dně, více než jeden metr od povrchu dna. Nasbírané buňky smíchal s dusíkem, aby ztratily své membrány a také změřil obsah lipidů, ovšem takových, které jsou přítomny u obou skupin, jak bakterií, tak archeí. Přestože je na mořském dně více archeí než bakterií, neznamená to nutně, že musejí ovládat biogeochemické pochody v hlubokomořských sedimentech. Podle dosažených vědomostí se předpokládá, že archea by měla být lépe přizpůsobena extrémním podmínkám, jaké panují na mořském dně a v hlubokomořských sedimentech. Zatímco bakterie jsou úspěšnější v dynamickém prostředí.

Bohužel výsledky několika výzkumů na několika místech na Zemi nemohou prokázat, co doopravdy na mořském dně je. Pro tyto spekulace známe prozatím příliš málo faktů a budoucí výzkum je nadále omezen dostupnou technikou. Jsou nutná technologická vylepšení pro získání přesnějšího obrázku o tom, jak to s mikroorganismy v hlubokomořských sedimentech opravdu je. Vliv virů a dalších organismů na globální koloběh uhlíku také stále čeká na objasnění.  

  

   Globální koloběh uhlíku

Globální koloběh uhlíku je součástí tzv. biogeochemických cyklů na naší planetě. Jedná se o pohyb chemických prvků mezi organismy a atmosférou, litosférou a hydrosférou. Uhlík je součástí všech živých organismů jako jeden z hlavních stavebních prvků. Mezi zemské rezervoáry uhlíku patří hydrosféra (rozpuštěný oxid uhličitý a organická hmota), sedimenty (uhličitany, látky s obsahem uhlíku včetně fosilních paliv), atmosféra (CO2) a biosféra (organická živá i neživá hmota). Největší zásoba uhlíku se nachází v půdách, v atmosféře ve formě CO2 je pouze 0,03 %. Atmosférický uhlík si rostliny pomocí fotosyntézy zabudovávají do svého těla a v této formě ho dále poskytují herbivorům a ti dále karnivorům. Uhlík je tak hlavní součástí tzv. potravních řetězců, kdy se jeho energie přenáší od primárních producentů (rostlin) až k vrcholovým predátorům (při přechodu z jedné trofické úrovně na jinou dochází vždy ke ztrátě asi 90 % veškeré energie). V suchozemském ekosystému je nejvíce biomasy uloženo právě v rostlinách, u vodních ekosystémů je tomu opačně. Ve vodním ekosytému jsou primárními producenty zelené řasy a sinice (fytoplankton). V moři si některý fytoplankton (např. rozsivky) zabudovává část uhlíku do svých schránek. Po jejich odumření schránky klesají na dno a uhlík se ukládá ve formě sedimentů. Zpět do oběhu se uhlík dostává respirací živočichů a rostlin (výdej ve formě CO2), rozkladem rostlinné a živočišné biomasy za pomocí bakterií (v aerobním prostředí vzniká CO2, v anaerobním metan), spalováním fosilních paliv a při sopečných erupcích. V poslední době vrůstá spotřeba fosilních paliv a během jejich spalování se do atmosféry dostává velké množství CO2, což má za následek jeho postupné hromadění v atmosféře (cyklus není v rovnováze). Je také jedním z faktorů ovlivňujících globální oteplování planety. Dalším jevem je acidifikace oceánů (změna pH) v důsledku většího absorbování CO2 v mořské vodě a jeho následné reakce s H2O za vzniku dalších látek, jako H2CO3, HCO31- a CO32-. Reakce jsou ovlivňovány teplotou vody a její zásaditostí. Acidifikace má neblahý vliv na mořské organismy, převážně na ty, které si vytvářejí vápenité schránky (dochází k rozpouštění schránek).

  

   Archaea

Jsou tzv. třetí říší organismů mimo Bacteria a Eukaryota (houby, rostliny, živočichové). Podobně jako u bakterií se jedná o prokaryotické organismy, ale při bližším pohledu najdeme mnoho rozdílů. Mají odlišnou stavbu cytoplazmatické membrány, buněčné stěny, genomu a dokonce i jiný metabolismus. Podle dosavadních studií jsou více příbuzní Eukaryotům než samotným bakteriím. Na Zemi se objevila již před 3,5 miliardami let, vyskytují se v různých typech prostředí. Nejčastěji je nalezneme v extrémních habitatech, jako jsou stanoviště s vysokou teplotou, vysokým pH či zvýšeným obsahem solí. Hrají významnou roli v koloběhu prvků, zejména C, N a S.

 

   Použitá literatura:

Biddle, J. F. and all (2006) – Heterotrophic archea dominate sedimentary subsurface ecosystem off Peru – PNAS Vol. 3, p. 3846-3851

Danovaro, R. and all (2008) – Major viral impact on the functioning of benthic deep-sea ecosystem – Nature Vol. 454, p. 1084-1088

Lipp, J. S., Morono, Y., Inagaki F. and Kai-Uwe Hinrichs (2008) – Significant contribution of Archaea to extant biomass in marine subsurface sediments – Nature Vol. 454, p. 991-994

Lipp, J. S., Morono Y., Inagaki F. and Kai-Uwe Hinrichs – Significant contribution of Archaea to extant biomass in marine subsurface sediments. Suplementary information. Nature, doi. 10.1038/nature 07174

Ledford Heidi (2008) – Death and life beneath the sea floor – Nature Vol. 454, p. 1038

Williamson, S. J. and all (2008) – Lysogenic virus-host interactions predominate at deep-sea diffuse-flow hydrothermal vents – ISME 2008, p. 1-10

Petr Hůla

Petr Hůla

 

Petr Hůla (*1961) trvale žije v Křivoklátě. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor hydrogeologie a inženýrská geologie. Od raného věku se zajímal o život pod vodní hladinou a odtud byl k potápění už jen kousek. Potápět se začal v roce 1976 na Kladně. Je držitelem kvalifikace PADI Rescue Diver. Od roku 1990 se profesionálně věnuje ochraně přírody. V roce 1996 se účastnil v Indonésii mezinárodního projektu Operation Wallacea na záchranu korálových útesů Bandského moře jihovýchodně od Sulawesi. Hlavním tématem jeho fotografií je příroda. První obrázky pod vodou pořídil na Jadranu v roce 1982 půjčeným fotoaparátem Nikor II. Od roku 1999 se věnuje fotografování světa pod hladinou potoků, řek, jezer a moří systematicky. Účastní se také soutěží kreativní fotografie v bazénu.

„Na fotografování přírody včetně té pod vodou mě fascinuje její různorodost. Na lokalitách, kde jsem se potápěl mnohokrát, znovu a znovu objevuji něco nového, nevšedního. Pro mne je vždycky silným zážitkem, když se mi podaří navázat kontakt s fotografovaným živočichem a získat jeho důvěru. Je úplně jedno, jde-li o dvoumetrového sumce, mantu nebo obyčejného okouna. Jednou se mi podařilo objevit v rakouském jezeře Gosau asi metrového mníka. Zpočátku unikal a vypadalo to, že z focení nic nebude. Asi po 20 minutách společného plavání zjistil, že mu neublížím a začal neuvěřitelně pózovat. Strávil jsem s ním skoro hodinu a ke konci ponoru se mník nechal hladit po hřbetě.

Fotím život pod vodou ve všech jeho formách, ve slané i sladké vodě. Nespecializuji se na nic a zkouším všechno. Jednou ročně zpravidla experimentuji s fotkou v bazénu. To mě docela baví, protože nevím, jak dopadne realizace nápadů, které předem nikdy nestihnu vyzkoušet. Mezi mé vzory patří v Čechách Václav Kříž, na Slovensku Peter Áč, ze světových fotografů potom David Doubilet.

Používám výhradně digitální techniku. V roce 1999 jsem začínal s kompaktem Olympus Camedia C900, následoval Samsung Digimax V4 a od roku 2004 opět Olympus C8080WZ v pouzdru PT-023 s vyměnitelným portem pro širokoúhlou předsádku. Nyní testuji zrcadlovku Olympus E-520 v pouzdru PT-E05. Blesky INON D-2000 a INON D-2000S s optickými kabely mi poskytují širokou škálu možných nastavení, od S-TTL po manuální režim.“     

www.fotohula.com

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group