Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)Ráj na pekelném kotli
TEXT A FOTO: Markéta a Michael Foktovi
Vyrostl na horkém bodu v zemské kůře a enormní síly naší planety s ním cloumají i dnes. Ostrov Réunion. Zdejší aktivní sopka vyvrhuje žhavou lávu každých pár let. Život se však nevzdává ani tady.
Na černých lávových polích vystrkují první lístky pionýrské rostliny a v okolních pralesích přežívají živoucí klenoty džungle. I ty však mají pořádně horko pod nohama. Tentokrát za to však může člověk.
Oslazený život
TEXT: Martin Nekola, FOTO: rodinný archiv Dušana Houfka
Býváme mnohdy překvapeni, v jak exotických koutech světa narazíme na české stopy. Naši krajané podnikali cesty do vzdálených končin, aby zde začali nový život. A mnozí se velmi dobře uchytili. To je i případ válečného partyzána a československého vlastence, který uprchl před komunisty do Peru.
Zrození krokodýlího muže
TEXT A FOTO: Petra Doležalová
Na motorové kánoi vyrážíme do vesnice Marab, kde se dnes koná krokodýlí zasvěcení. Jde o přísně střežený rituál, při němž mladí chlapci procházejí do stavu muže jedním z nejbolestivějších obřadů na světě…
Výraz na Edmundově tváři, starostlivého přítele z Tufi Resortu, mě vyděsil. „Opravdu si to nechceš rozmyslet? Tam, kam letíte, řádí nový tip malárie, tygří. Nefungují na ni žádné léky! Já ji tam dostal a čtyři měsíce jsem musel zůstat v nemocnici,“ vzpomíná na svůj nedávný zážitek. „A kromě toho je tam spousta bahna a krokodýlů…“ sleduje mě s obavami, zatímco se za ním belhám se zánětem v hluboké ráně, ve kterou se mi po posledním ponoru proměnil původně nepatrný škrábanec od korálu na nártu a v němž to dnes pulsuje ještě víc kvůli týden neumdlévající viróze. V tomto stavu „rozkladu“ mi mé jindy dobrodružné srdce skočilo rovnou do kalhot…
Vysněný kanál?
TEXT: Jaroslav Petr
Sto let po otevření Panamského průplavu se ve Střední Americe schyluje k budování druhé vodní cesty spojující Karibské moře s Tichým oceánem. Přírodovědci však bijí na poplach. Megalomanský projekt přímo ohrožuje jedinečnou přírodu na ploše 400 000 hektarů.
Devětadvacátého září roku 1513 stojí španělský conquistador Vasco Núñez de Balboa na písčité pláži. V jedné ruce svírá tasený meč a v druhé praporec s Pannou Marií. Je první Evropan, který spatřil Pacifik z americké strany. Ráznými kroky vstoupí do vln Tichého oceánu. Když mu voda vystoupí ke kolenům, prohlásí toto „Jižní Moře“ a všechny k němu přilehlé pevniny za majetek španělské koruny.
Děsivé muzeum
TEXT A FOTO: Kateřina a Miloš Motani
Je tu divný vzduch, pomyslíme si, když vstupujeme do ponurých síní. Opatrně našlapujeme, skoro nedýcháme. A pak to přijde, zrak zaostří na první vitrínu. Před námi stojí první mumie. Je velmi zachovalá, má něco přes sto let.
V tuto chvíli máme za sebou dva měsíce napříč Mexikem. Právě se vracíme z Kalifornského poloostrova směrem na Ciudad de México. Vzdálenosti jsou tady ohromné, vždyť by se na plochu Mexika vešlo dvacet pět Českých republik. Spěcháme, za pár dní nám letí letadlo. Včera jsme půjčeným autem ujeli přes tisíc tři sta kilometrů na jeden zátah. Moc času nemáme, můžeme si zvolit pouze jedinou zastávku. Z toho, co se cestou nabízí, padne volba jednoznačně na město Guanajuato.
Toros Bravos
TEXT A FOTO: Petr Šmelc
Uprostřed kolumbijských And, téměř ve čtyřech tisících metrech nad mořem, se na stovkách hektarů těch nejlepších pastvin prohánějí toros bravos – bojoví býci. Býci, jejichž smyslem života je jeden statečný boj s toreadorem.
Bouřlivé ovace utichly a publikum najednou ani nedutá. El Juli tasí meč proti půltunovému Carcajadovi. Nepatrný pohyb muletou (pláštěm) a býk se dává do pohybu. Toreador nadskakuje a zaráží meč přímo mezi jeho lopatky. Zvíře balancuje, marně se snaží udržet na nohou. Mrtvé tělo padá do písku. Publikum opět propadá šílenství. El Juli získává za svůj bravurní výkon obě býkovy uši a pyšně obchází okolo arény. Carcajado ale bojoval dobře a spokojený je tak i Miguel Gutiérrez, z jehož chovu zvíře pocházelo.
Čínská pohádka
TEXT: Lenka Petrášová, Foto: Shutterstock.com
Máte pocit, že vstupujete do obrazu nakresleného tuší. Před očima se vám zhmotňuje krajina posetá homolovitými kopečky, které strmě vystupují k nebi z jinak rovinatého okolí. Připadáte si jako ve snu, nebo jako byste vstoupili do pohádky.
Tuto kouzelnou krajinu posetou zelenými políčky a plnou tropické vegetace můžete najít na jednom z nejkrásnějších míst světa, v okolí jihočínského městečka Yángshuo (Jang-šuo). Je poseta roztodivnými kopci, jimž místní obyvatelé dávali už od pradávna názvy podle jejich podoby. Není tedy nic zvláštního na tom, že se tu setkáte s kopcem Sloního chobotu, kopcem Starého muže nebo kopcem Poskládaného brokátu…
Vypálená tradice
TEXT A FOTO: Martin Dlouhý
Je mnoho míst, kde trvá obliba hrnčířského řemesla. Známé jsou čínské vázy, v Česku velice oblíbený cibulák a podstatnou historii má například i francouzská fajáns nebo německý míšeňský porcelán. Ale jak jsou na tom na severu Afriky?
Hladové prokletí
TEXT A FOTO: Tomáš Nídr
Proč lidé ve východní části Demokratické republiky Kongo trpí podvýživou? Otázka, která se zdá být bez odpovědi. Přitom v tamní půdě vyroste a dá plody cokoliv, co do ní zarazíte.
Vůbec se mu nelíbí, že ho fotím. Mračí se a vyzáblými ručičkami se na nemocniční posteli křečovitě drží matky. Rachidovi Ntambovi jsou skoro dva roky, přesto váží jen 6,9 kilogramu. Ale ve srovnání se stavem před dvanácti dny, kdy měl podle záznamů pouze 5,7 kilogramu, už je cvalík. Klučina je jedním z mnoha podvyživených dětí, které rodiče v konžské provincii Jižní Kivu nezvládají správně krmit kvůli chudobě, kterou zapříčinily především boje mezi různorodými místní milicemi.
Zaplať duší
TEXT: Jiří Škoda
Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?
Cesta ke kořenům
TEXT: Martin Krsek
Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.
Záhada faraonových slonů
TEXT: Jaroslav Petr
Ve 3. století před Kristem vyhrál faraon Ptolemaios IV. bitvu, ve které jeho bojoví sloni fatálně selhali. Po staletí si vědci lámali hlavy, jaká zvířata si to vlastně egyptský vládce opatřil. Vždyť přece slon z Afriky je větší než z Indie a měl by mít tedy převahu.
Egypt pomalu ale jistě vyklízí místo na výsluní mezi středomořskými civilizacemi a navíc je oslabený dvorskými intrikami. Snad i proto si Antiochus III. troufl na kdysi tak silnou zemi. Vyprahlou plání proti sobě postupují dvě armády. Vzduch se tetelí horkem, pod nohama mužů i zvířat se zvedají mračna prachu. Ze severu, směrem od Gazy, se blíží v čele dvaašedesáti tisíc mužů, šesti tisíc jezdců a stovky válečných slonů seleucký král Antiochus III. Jeho říše sahá od Turecka po Irák. Antiochovi to ale nestačí a rád by posunul hranice svého impéria dál na jih, až do Sýrie. Z jihu, od města Raphia (Rafáh) pochoduje vstříc Antiochovým vojům sedmdesát tisíc pěšáků provázených pěti tisícovkami jezdců a více než sedmdesáti slony pod velením egyptského faraona Ptolemaia IV. Faraon je odhodlán bránit Sýrii za každou cenu.
Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné
Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět
Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.
Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?
Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.
Národně ekologicky
TEXT: Jiří Škoda, FOTO: Globe media/Reuters/Carlos Barria
Co mají společného neonacisté, Mongolsko a ochrana životního prostředí? Extrémistické skupiny se objevují všude, kde existuje nějaké pnutí. Nejinak tomu je i na Středním východě.
Něco zde nesedí už na první pohled. Většina z nás si při zmínkách o Mongolsku vybaví spíše rozsáhlou step s pastevci a jurtami, někdo si pak možná vzpomene na obrázky pingpongových stolů na šedivých ulánbátarských sídlištích. Ale hákové kříže a jiná nacistická symbolika v asijském prostředí? To je spíš jak z přehnaně komiksově stylizované počítačové hry. Přesto jsou snímky pravé a ukazují jednu z odvrácených stran mongolské společnosti.
Guatemalská Atlantida
TEXT: FRANTIŠEK BUREŠ
Není tomu ani dvacet let, kdy byly na dně guatemalského jezera Atitlán objeveny zbytky dávného mayského města. Kde se tam vzalo? A mohlo by přinést odpověď na otázku, co způsobilo změnu ve vývoji mayské společnosti?
V motorovém člunu opouštíme přístaviště města Santiago Atitlán a vydáváme se po stejnojmenném jezeře severním směrem. Rybáři na člunech mezi porostem orobince loví ryby a kraby. Na břehu se pozvolna odvíjí řady domků, které se utápějí v zeleni a v krásně barevných bougainvilleích. Ráno se vodní hladina jezera podobá zrcadlu, ale odpoledne se hladina rozvlní větrem, kterému zde říkají „šokomil“. Někdy tento vítr od pobřeží Tichého oceánu znamená i nebezpečí pro menší vratké čluny.
Na konci světa
TEXT A FOTO: Pavel SvobodaDaleko na samém severu Indie se za hlavním himálajským hřebenem ve státě Džammú a Kašmír rozkládá oblast Ladáku. Toto bývalé království je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře zaslouženě nazýváno Malý Tibet.
Krvavé Velikonoce
TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)
Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, který každoročně slaví více než miliarda věřících. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají jinak. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž. Vlastními hřeby.
Ulicemi San Fernanda prochází zástup mužů, v rukou drží provaz s důtkami. Jsou svlečeni do půl těla, šátek přes obličej, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže. Záda mají brzy zalitá krví. Bílá auta, která se proplétají hloučkem polonahých mužů i přihlížejícího davu, jsou během krátké chvilky krvavě rudá.
Ostrovy draků
TEXT A FOTO: Michael Fokt
Nikdo neví, kde se tu vlastně vzali. Ale jsou už zkrátka tady. Tisíce kilometrů daleko od své pravlasti na odlehlých ostrovech Fidži. Seznamte se s nejvzácnějšími leguány světa, a také asi nejohroženějšími. Jestli my, lidé, brzy něco neuděláme, tak zelené skvosty Tichomoří nenávratně zmizí a najdeme je jen v seznamech vyhubených druhů.
Vodění jidáše
TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš
Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.
Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.
Létající zobáky
TEXT A FOTO: Petr Bambousek
V pralese jsou nepřehlédnutelní. Tito fešáci jsou sice špatní letci, ale to jim nevadí, veškerou pozornost totiž strhnou na svůj výstavní zobák. Nemají ho ale jen na ozdobu, aby se předvedli před samičkami. Už jste někdy slyšeli o „tukaním chladiči“?
Pamatuji si to úplně živě. Pluli jsme na kánoi pomalu plynoucí řekou v Belize, když z levého břehu těžce přeletěl pták a přistál na vysokém stromě naproti. Z loďky to spíše vypadalo, že to byl okřídlený zobák. Tiše jsme ho sledovali a pohlédli do míst, ze kterých vyletěl. Oči se setkaly s druhým letícím zobákem, který jakoby kopíroval trasu prvního. Párek tukanů pátrá po sladkých plodech! Opět jsme pohlédli na levý břeh, ale až k němu jsme nedohlédli. Oči zachytily dalšího tukana. To se odehrálo celkem dvanáctkrát za sebou a my si připadali jako při sledování tenisového zápasu. Tukani poskakovali po větvích řídce větveného stromu s velkými listy rodu Cecropia, který je nápadným symbolem krajiny Střední Ameriky. Tukany jsem měl možnost pozorovat na všech cestách do latinské Ameriky, včetně poslední výpravy do kostarických lesů, odkud pochází většina fotografií v tomto článku.
