ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 3877 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Zaplať duší

Zaplať duší

TEXT: Jiří Škoda

Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?

Číst dál...

Cesta ke kořenům

Cesta ke kořenům

TEXT: Martin Krsek

Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.

Číst dál...

Záhada faraonových slonů

Záhada faraonových slonů

TEXT: Jaroslav Petr

Ve 3. století před Kristem vyhrál faraon Ptolemaios IV. bitvu, ve které jeho bojoví sloni fatálně selhali. Po staletí si vědci lámali hlavy, jaká zvířata si to vlastně egyptský vládce opatřil. Vždyť přece slon z Afriky je větší než z Indie a měl by mít tedy převahu.

Egypt pomalu ale jistě vyklízí místo na výsluní mezi středomořskými civilizacemi a navíc je oslabený dvorskými intrikami. Snad i proto si Antiochus III. troufl na kdysi tak silnou zemi. Vyprahlou plání proti sobě postupují dvě armády. Vzduch se tetelí horkem, pod nohama mužů i zvířat se zvedají mračna prachu. Ze severu, směrem od Gazy, se blíží v čele dvaašedesáti tisíc mužů, šesti tisíc jezdců a stovky válečných slonů seleucký král Antio­chus III. Jeho říše sahá od Turecka po Irák. Antiochovi to ale nestačí a rád by posunul hranice svého impéria dál na jih, až do Sýrie. Z jihu, od města Raphia (Rafáh) pochoduje vstříc Antiochovým vojům sedmdesát tisíc pěšáků provázených pěti tisícovkami jezdců a více než sedmdesáti slony pod velením egyptského faraona Ptolemaia IV. Faraon je odhodlán bránit Sýrii za každou cenu.

Číst dál...

Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné

Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné

Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět

Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.

Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?

Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.

Číst dál...

Národně ekologicky

Národně ekologicky

TEXT: Jiří Škoda, FOTO: Globe media/Reuters/Carlos Barria

Co mají společného neonacisté, Mongolsko a ochrana životního prostředí? Extrémistické skupiny se objevují všude, kde existuje nějaké pnutí. Nejinak tomu je i na Středním východě.

Něco zde nesedí už na první pohled. Většina z nás si při zmínkách o Mongolsku vybaví spíše rozsáhlou step s pastevci a jurtami, někdo si pak možná vzpomene na obrázky pingpongových stolů na šedivých ulánbátarských sídlištích. Ale hákové kříže a jiná nacistická symbolika v asijském prostředí? To je spíš jak z přehnaně komiksově stylizované počítačové hry. Přesto jsou snímky pravé a ukazují jednu z odvrácených stran mongolské společnosti.

Číst dál...

Guatemalská Atlantida

Guatemalská Atlantida

TEXT: FRANTIŠEK BUREŠ

Není tomu ani dvacet let, kdy byly na dně guatemalského jezera Atitlán objeveny zbytky dávného mayského města. Kde se tam vzalo? A mohlo by přinést odpověď na otázku, co způsobilo změnu ve vývoji mayské společnosti?

V motorovém člunu opouštíme přístaviště města Santiago Atitlán a vydáváme se po stejnojmenném jezeře severním směrem. Rybáři na člunech mezi porostem orobince loví ryby a kraby. Na břehu se pozvolna odvíjí řady domků, které se utápějí v zeleni a v krásně barevných bougainvilleích. Ráno se vodní hladina jezera podobá zrcadlu, ale odpoledne se hladina rozvlní větrem, kterému zde říkají „šokomil“. Někdy tento vítr od pobřeží Tichého oceá­nu znamená i nebezpečí pro menší vratké čluny.

Číst dál...

Na konci světa

Na konci světa

TEXT A FOTO: Pavel SvobodaDaleko na samém severu Indie se za hlavním himálajským hřebenem ve státě Džammú a Kašmír rozkládá oblast Ladáku. Toto bývalé království je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře zaslouženě nazýváno Malý Tibet.

Číst dál...

Krvavé Velikonoce

Krvavé Velikonoce

TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)

Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, který každoročně slaví více než miliarda věřících. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají jinak. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž. Vlastními hřeby.

Ulicemi San Fernanda prochází zástup mužů, v rukou drží provaz s důtkami. Jsou svlečeni do půl těla, šátek přes obličej, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže. Záda mají brzy zalitá krví. Bílá auta, která se proplétají hloučkem polonahých mužů i přihlížejícího davu, jsou během krátké chvilky krvavě rudá.

Číst dál...

Ostrovy draků

Ostrovy draků

TEXT A FOTO: Michael Fokt

Nikdo neví, kde se tu vlastně vzali. Ale jsou už zkrátka tady. Tisíce kilometrů daleko od své pravlasti na odlehlých ostrovech Fidži. Seznamte se s nejvzácnějšími leguány světa, a také asi nejohroženějšími. Jestli my, lidé, brzy něco neuděláme, tak zelené skvosty Tichomoří nenávratně zmizí a najdeme je jen v seznamech vyhubených druhů.

Číst dál...

Vodění jidáše

Vodění jidáše

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.

Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.

Číst dál...

Létající zobáky

Létající zobáky

TEXT A FOTO: Petr Bambousek

V pralese jsou nepřehlédnutelní. Tito fešáci jsou sice špatní letci, ale to jim nevadí, veškerou pozornost totiž strhnou na svůj výstavní zobák. Nemají ho ale jen na ozdobu, aby se předvedli před samičkami. Už jste někdy slyšeli o „tukaním chladiči“?

Pamatuji si to úplně živě. Pluli jsme na kánoi pomalu plynoucí řekou v Belize, když z levého břehu těžce přeletěl pták a přistál na vysokém stromě naproti. Z loďky to spíše vypadalo, že to byl okřídlený zobák. Tiše jsme ho sledovali a pohlédli do míst, ze kterých vyletěl. Oči se setkaly s druhým letícím zobákem, který jakoby kopíroval trasu prvního. Párek tukanů pátrá po sladkých plodech! Opět jsme pohlédli na levý břeh, ale až k němu jsme nedohlédli. Oči zachytily dalšího tukana. To se odehrálo celkem dvanáctkrát za sebou a my si připadali jako při sledování tenisového zápasu. Tukani poskakovali po větvích řídce větveného stromu s velkými listy rodu Cecropia, který je nápadným symbolem krajiny Střední Ameriky. Tukany jsem měl možnost pozorovat na všech cestách do latinské Ameriky, včetně poslední výpravy do kostarických lesů, odkud pochází většina fotografií v tomto článku.

Číst dál...

Nejzelenější škola světa

Nejzelenější škola světa

TEXT A FOTO: Lucie Lipovská

Zastavme se na chvíli. Vraťme se do doby, kdy jsme chodili na základní školu. Bylo nám osm, devět, možná dvanáct let. Někdy jsme se těšili. Ale taky se nám často nechtělo zavřít se na několik hodin denně, pět dní v týdnu, mezi tlusté školní zdi. Poposedávali jsme na tvrdých židlích, ztráceli jsme pozornost a těšili jsme se, až školní část dne skončí, praštíme aktovkou do kouta a půjdeme s kamarády ven. Co kdybych vám nabídla školu bez zdí a oken s výhledem do zeleného lesa, kde stále zní zpěv ptáků a šum řeky, ke svačině dostáváte třeba citronový koláč z vlastních přírodních surovin a vyučování je vedeno jako oboustranná komunikace mezi žákem a učitelem? Myslíte si, že je to nesmysl? Pak vám ukážu, že není. Ne v srdci indonéského ostrova Bali, kde takovou školu najdete. Jmenuje se Green School a je to opravdu ta nejzelenější škola na světě. A má na to papír. V roce 2012 totiž vyhrála přesně takovou cenu.

Číst dál...

Editorial 3/2015

Editorial 3/2015

Přejít na články z Koktejlu 3/2015

V továrně na textil

Je to pár let, kdy jsem byla na TAIWANU. V krásné zemi, o níž víme tak málo, což je velká škoda. Cesta sem byla mou první opravdovou exotikou, kde bylo tolik věcí a vjemů odlišných. Tehdy jsem poprvé pocítila, jak křehká je hranice vzájemného chápání a respektování cizích kultur. Například českému vtipu jsem se smála jen já, na druhou stranu vášeň pro karaoke mě nechávala chladnou. Kromě toho, že Taiwan byl mou první „expedicí“, přinesl mi i řadu nových poznání. Jedno se mi nesmazatelně vrylo do paměti – děkuji, že nemusím dřít v továrně. V duchu jsem takto děkovala své rodině, Bohu a zaměstnavateli poté, co jsme opustili prostor fabriky vyrábějící textil. V obrovské hale bylo dusno, hluk a prach, Filipíncům a Filipínkám, kteří se zde u strojů krčilo nejvíc, ale jako by to nevadilo. Člověk si asi opravdu zvykne na všechno. Anebo jsme my, hýčkaní Evropané, jen zbytečně „cimprlich“?

Největší norské noviny Aftenposten vyslali na konci loňského roku módní bloggery Anniken, Fridu a Ludwiga, do KAMBODŽE, aby si na měsíc vyzkoušeli práci dělníků v tamní textilce. Projekt byl koncipován jako reality show s příznačným názvem Sweatshop – Deadly Fashion. SweatShop je hanlivý výraz pro místo, kde se člověk zapotí, a to se mladým Norům naplnilo vrchovatě. Někteří se při konfrontaci s realitou, která stojí za levnými oděvy z Asie, začali hroutit a Frida se spolu s Annike nakonec staly aktivistkami, které žádaly vedení nadnárodních řetězců o zkvalitnění pracovních podmínek.

V ÚSTÍ. Pochválila jsme kamarádovi kalhoty. „Díky, povídá, byly v akci za tři stovky, ale venku asi moc nevydrží. „A proč sis nekoupil kvalitnější, které by ti nějaký čas sloužily? Tamhle v centru je česká značka, šije u nás a má dobrý věci,“ povídám. „Jo, jenže tam by mě ty kalhoty stály tři tisíce.“ „To asi jo, ale zase by byly kvalitní a měl bys je na dlouho.“ „A víš, kolik bych si za tuhle cenu koupil těch čínskejch?“ Z této konverzace plyne, že kvalita a ušlechtilé cíle budou vždy na nože s argumentem nejsilnějším – penězi.

Mějte krásné jaro

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

PS: Přečtěte si v tomto čísle reportáž od Patricie Sudik o legendě z denimu. Historii džín známe, ale jak a kde dnes vzniká tento ikonický kousek z šatníku?

 

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – 3 fenoményZa odkazem Eskymo WelzlaExpedice „welzlologů“ vyráží na Sibiř zjistit pravdu o moravském dobrodruhovi, jehož příběh nepřestává fascinovat.Legendární montérkyGeniální nápad, jenž vznikl z nouze a stal se kultem. Nebo snad nemáte džíny?Kili on the roadJsou lidé, kteří žijí několik životů naráz. Jedním z nich je Oldřich „Kili“ Kilián.

Tepny MadeiryŽivotodárná voda je pomocí kanálů zvaných levády rozváděna po celém exotickém ostrově.

Slabší utečeVelbloudí wrestling? Tradice stará tisíce let!

Lapeni ve vlastní pastiV duši liberijských domorodců je hluboce zakořeněn lov. Bohužel by tento systém mohl být pro budoucnost destruktivní.

Štěstí je vyčerpatelnéSvé o tom ví jedna z nejlepších českých fotografek Alžběta Jungrová.

Ve jménu AlexandraMakedonci se rozhodli přihlásit ke svému slavnému předku a začali mohutnou přestavbou své metropole.

Království bystřinPotůčky, tůňky, vodopády, říčky a přehrady, to jsou největší lákadla Jizerských hor.

Rozhovor s Jakubem RozehnalemVíte, že planety naší sluneční soustavy vznikly jinde, než jsou dnes, a že Slunce možná pohltilo plynnou planetu velikosti Jupiteru?

Tagy:

Na dvou kolech

Na dvou kolech

TEXT A FOTO: Pavel Kubát

Řekli jste si někdy „pojď udělat něco šíleného“? Už od Laosu nám ta myšlenka vrtala hlavou – projet celý Vietnam na motorce. Byli bychom pány svého času a dostali se mimo turistické trasy. A tak nás čeká čtyři tisíce kilometrů, kdy půjde o život.

Číst dál...

Ve tváři řeky Columbia

Ve tváři řeky Columbia

TEXT A FOTO: Martin Loew

V dubnu 1788 vyplul britský kapitán John Meares na jih podél západního pobřeží Spojených států. S vidinou nových obchodů hledal ústí řeky Columbia. V husté mlze však vody obřího toku minul. Usoudil, že řeka zkrátka neexistuje, a na paměť zmařené výpravy nazval severní výběžek ústí mysem Zklamání (Cape Disappointment).

Zhruba před 17 miliony let si řeka Columbia začala formovat koryto. V něm pak proudila, dokud se jí před asi 2 miliony let nepostavila do cesty gigantická překážka – vznikající sopečné Kaskádové pohoří. V souboji vody s horami dlouho nebylo vítěze. Koncem poslední doby ledové se protrhla hráz obřího ledovcového jezera Missoula na horním toku řeky a průtok rovnající se třinácti Amazonkám vysoustružil v pohoří až 1200 metrů hluboký kaňon, symbol vítězného tažení Columbie.

Číst dál...

Poslední rikšové Kalkaty

Poslední rikšové Kalkaty

TEXT A FOTO: Petr Hruška

Kalkata byla dlouho synonymem bídy a utrpení indického subkontinentu. Většina ze třinácti milionů obyvatel donedávna žila pod hranicí chudoby, často v chatrných a přelidněných příbytcích příměstských slumů. Dnes se rozpínající megalopole zoufale snaží dohnat modernizující se Mumbaí a Bengalúru, těžící z indické ekonomiky. Kalkatské ulice se mění k nepoznání. Z omšelých čajoven jsou internetové kavárny, ze zchátralých koloniálních budov klimatizované obchodní domy a mladí Indové dávají před žvýkáním betelu přednost štěbetání do mobilů. Neznalého návštěvníka však zarazí pohled na vyhublé, často bosé muže, běhající úzkými ulicemi s dřevěnými dvojkolkami, kteří jako by už nepatřili do 21. století.

V několika málo zemích jsou dnes lidmi tahané rikši už jen turistickou atrakcí. V japonském Kjótu pózují s turisty před středověkými chrámy a v americkém Atlantic City mladí studenti rozvážejí návštěvníky v rikšách po blýskavých kasinech. V Kalkatě však dodnes slouží posledních několik tisíc dvojkolých rikš jako každodenní dopravní prostředek. Od úsvitu čekají na první zákazníky kolem rušných tržišť, vozí děti do škol a večer dopravují domů rodiny a mladé páry z kin a restaurací.

Číst dál...

30 tisíc let přátelství

30 tisíc let přátelství

TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM

Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?

O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.

Číst dál...

Horská dráha

Horská dráha

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek, Foto: Jungfraubahnen

Jízda na Jungfraujoch, nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, je pro mnohé návštěvníky Švýcarska vrcholem jejich pobytu. Japonci dostávají tento výlet jako odměnu za celoživotní práci. Tento projekt by nevznikl bez odvahy mužů, kteří si sáhli na dno svých fyzických sil a kteří si cestu na vrchol doslova prorazili.

Číst dál...

Pevnost víry

Pevnost víry

TEXT: Michal Kratochvíl, foto: Olga Afanasjeva

Ve třináctém století trpěl celý západní svět pod ničivými nájezdy Mongolů. Valili se přes Polsko, Uhry a Balkán a zanechávali za sebou zpustošenou zemi. Jistě není náhoda, že právě v této době vznikla na ruském severu oáza pravoslavné víry a ruského patriotismu.

Teprve po smrti rodičů si dvacetiletý mladík Bartoloměj splnil svůj sen a stal se mnichem. Společně se svým starším bratrem Stefanem vzali sekery a vydali se do lesů na sever od Moskvy, kde se blízko Radoněže usadili na břehu řeky Končury. Zde roku 1337 vlastními silami postavili nevelký kostelík zasvěcený Svaté Trojici. Stefan však nevydržel drsný asketický způsob života a vrátil se do moskevského kláštera. Po odchodu bratra Stefana přijal Bartoloměj jméno Sergij na počest mučedníka svatého Sergia a pohroužil se do samoty. Za nějakou dobu se kolem něj soustředili další mniši. Sergij chtěl, aby všichni žili ze své vlastní práce. Sám šel mnichům příkladem. Vlastníma rukama postavil několik cel pro mnichy, mlel zrno, pekl chleba a nosil vodu od pramenu. Epifanij Moudrý, jeho učeň a pozdější autor jeho prvního životopisu, o něm napsal, že sloužil slovu Kristovu „jako hotový otrok“. Zavedl také stanovy každodenního mnišského života, které se v pravoslavných klášterech používají dodnes. Klášter Sv. Trojice v lesích se stal brzy známým a počet původních dvanácti mnichů začal rychle narůstat.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group