ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 3881 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Poslední rikšové Kalkaty

Poslední rikšové Kalkaty

TEXT A FOTO: Petr Hruška

Kalkata byla dlouho synonymem bídy a utrpení indického subkontinentu. Většina ze třinácti milionů obyvatel donedávna žila pod hranicí chudoby, často v chatrných a přelidněných příbytcích příměstských slumů. Dnes se rozpínající megalopole zoufale snaží dohnat modernizující se Mumbaí a Bengalúru, těžící z indické ekonomiky. Kalkatské ulice se mění k nepoznání. Z omšelých čajoven jsou internetové kavárny, ze zchátralých koloniálních budov klimatizované obchodní domy a mladí Indové dávají před žvýkáním betelu přednost štěbetání do mobilů. Neznalého návštěvníka však zarazí pohled na vyhublé, často bosé muže, běhající úzkými ulicemi s dřevěnými dvojkolkami, kteří jako by už nepatřili do 21. století.

V několika málo zemích jsou dnes lidmi tahané rikši už jen turistickou atrakcí. V japonském Kjótu pózují s turisty před středověkými chrámy a v americkém Atlantic City mladí studenti rozvážejí návštěvníky v rikšách po blýskavých kasinech. V Kalkatě však dodnes slouží posledních několik tisíc dvojkolých rikš jako každodenní dopravní prostředek. Od úsvitu čekají na první zákazníky kolem rušných tržišť, vozí děti do škol a večer dopravují domů rodiny a mladé páry z kin a restaurací.

Číst dál...

30 tisíc let přátelství

30 tisíc let přátelství

TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM

Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?

O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.

Číst dál...

Horská dráha

Horská dráha

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek, Foto: Jungfraubahnen

Jízda na Jungfraujoch, nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, je pro mnohé návštěvníky Švýcarska vrcholem jejich pobytu. Japonci dostávají tento výlet jako odměnu za celoživotní práci. Tento projekt by nevznikl bez odvahy mužů, kteří si sáhli na dno svých fyzických sil a kteří si cestu na vrchol doslova prorazili.

Číst dál...

Pevnost víry

Pevnost víry

TEXT: Michal Kratochvíl, foto: Olga Afanasjeva

Ve třináctém století trpěl celý západní svět pod ničivými nájezdy Mongolů. Valili se přes Polsko, Uhry a Balkán a zanechávali za sebou zpustošenou zemi. Jistě není náhoda, že právě v této době vznikla na ruském severu oáza pravoslavné víry a ruského patriotismu.

Teprve po smrti rodičů si dvacetiletý mladík Bartoloměj splnil svůj sen a stal se mnichem. Společně se svým starším bratrem Stefanem vzali sekery a vydali se do lesů na sever od Moskvy, kde se blízko Radoněže usadili na břehu řeky Končury. Zde roku 1337 vlastními silami postavili nevelký kostelík zasvěcený Svaté Trojici. Stefan však nevydržel drsný asketický způsob života a vrátil se do moskevského kláštera. Po odchodu bratra Stefana přijal Bartoloměj jméno Sergij na počest mučedníka svatého Sergia a pohroužil se do samoty. Za nějakou dobu se kolem něj soustředili další mniši. Sergij chtěl, aby všichni žili ze své vlastní práce. Sám šel mnichům příkladem. Vlastníma rukama postavil několik cel pro mnichy, mlel zrno, pekl chleba a nosil vodu od pramenu. Epifanij Moudrý, jeho učeň a pozdější autor jeho prvního životopisu, o něm napsal, že sloužil slovu Kristovu „jako hotový otrok“. Zavedl také stanovy každodenního mnišského života, které se v pravoslavných klášterech používají dodnes. Klášter Sv. Trojice v lesích se stal brzy známým a počet původních dvanácti mnichů začal rychle narůstat.

Číst dál...

Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené

Lejla Abbasová: Pomáhat je přirozené

Ptal se: Martin Dlouhý, FOTO: archiv Lejly Abbasové

Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.

V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?

Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.

Číst dál...

Rozpletená záhada

Rozpletená záhada

TEXT: Jiří Sonnek, Štěpánka Dlouhá, Jaroslav Klokočník

Planina Nazca je suchá a zdánlivě neobyvatelná. Kdo by toužil na takovém místě žít? Co by jedl a jakou práci by dělal? Paradoxně se právě tady nacházejí nejrozsáhlejší geoglyfy světa. Otázkou je proč. Hypotéza Jiřího Sonnka možná přináší definitivní odpověď.

Lineární obrazce vyryté do zemského povrchu se jako paprsky slunce rozcházejí do všech světových stran. Některé jsou kilometry dlouhé, a přesto rovné. Jiné jsou širší a kratší a připomínají hřiště nebo letiště. Další zas pláň křižují způsobem cik-cak, kroutí se jako píďalka nebo odbíhají z jednoho bodu a jinou cestou se pak zas k němu vracejí. Geoglyfů je tolik, že se i vzájemně překrývají novější přes starší. Nejznámější a nejnavštěvovanější obrazce jsou ty symbolicky znázorňující zvířata, postavy či předměty z běžného života. Přestože víme, že lidé zdejší krajinu využívali po celou dobu osídlení oblasti – od kultury Paracas, přes kulturu Nazca až po říši Inků, nedochovaly se žádné zprávy, které by nám prozradily smysl a důvod existence těchto obrazců. Hypotéz je k dispozici celá řada.

Číst dál...

Křídla Anděla Páva

Křídla Anděla Páva

TEXT A FOTO: Tomáš Kubuš

Místa nepoznamenaná turismem vždy vyzařují více energie. V severním Iráku, v údolí leží mezi zelenými kopci Láliš, nejposvátnější město tajemných jezídů.

Posvátná města odpradávna přitahují pozornost lidí a jedním z takových míst je nepochybně irácký Láliš. Pro většinu lidí je Láliš velkou neznámou, ale pokud jeho název vyslovíte před jezídem, rozzáří se mu oči a srdce mu začne bít rychleji. Na celém světě bychom pro jezuídy nenašli posvátnější místo, proto je snem každého z nich alespoň jednou v životě se jím projít. Svět jezídů je plný tajemných rituálů, amuletů a příběhů. Nejvíce jezídů žije v severním Iráku, ale najdeme je roztroušené i v sousední Sýrii, Turecku, či dokonce Arménii a v západní Evropě. Velmi dlouho, téměř až do 20. století, byli uzavření před vnějším světem a jen velmi těžko se k nim někdo dostal. Časy se však změnily a Láliš se otevřel světu, aby se lidé seznámili s jeho náboženstvím a způsobem života.

Číst dál...

Mysteriózní Svanetie

Mysteriózní Svanetie

TEXT A FOTO: Pavel Svoboda

Díky své poloze mezi Svanetským hřebenem a hlavním zaledněným kavkazským hřebenem se na gruzínské straně Kavkazu zachovala svérázná kultura národu Svanů. Nepoddajných, neústupných, drsných a mysteriózních jako zdejší horská příroda.

Letní slunce silně pálí. Prudce stoupáme po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. Tato 4700 metrů vysoká pyramida, neboli „kavkazský Matterhorn“, se při pohledu ze třítisícového sedla Guli obnažuje v plné své kráse. Tyčí se nad ostatní hřebeny dělící Gruzii od Ruské federace. Okolo špičatého dvojvrcholu krouží malý rudý mrak. Strmé žulové stěny Ušby jsou oříškem i pro zkušené horolezce a mají na svědomí smrt několika desítek z nich.

Číst dál...

Nejpodivnější stavba

Nejpodivnější stavba

TEXT: Lucie Radová, FOTO: www.atomium.be

Měla se dožít pouhých šesti měsíců, ale letos oslaví padesáté šesté narozeniny a září novotou více než kdy jindy. Prazvláštní konstrukce Atomium si získala srdce několika generací Belgičanů, kteří z ní hned vedle čurajícího panáčka a mastných hranolek udělali symbol Belgie.

Číst dál...

Trek u krokodýla Dundee

Trek u krokodýla Dundee

TEXT: Eva Palátová

Učebnice jsou vůči Austrálii tuze zákeřné: 8 z 10 nejjedovatějších hadů světa, pavouci, štíři, krokodýli, žraloci a příšera nejstrašnější – paranoia. Všechno špatně! Kde vězí zakopaný pes? Kde vězí zavrtaný had? A opravdu budete v Západní Austrálii pokousáni, spolykáni a sežráni?

Je mnoho pratvorů, kteří v chabém stínu australských kaktusů přežili vlastní vymření. Půlka je smrtelně jedovatá a půlka vás jen ohromí a ochromí. To je nějaký renonc v evoluci? Zní to absurdně, ale je to podmínka zachování života. Naděje přežití na tak chudé, žárem spalované zemi je zoufalá, proto tolik jedu a dravosti, protože šance něco ulovit musí být stoprocentní, jde-li kořist okolo jednou za půl roku. Tak třeba krokodýl dokáže přežít bez jediného sousta několik měsíců! Když se dvěma cyklistům porouchalo kolo v severním krokodýlím rajonu a závodníci strávili celé dva dny a dvě noci na stromě, než příšerku přešla mlsná na dvě chřadnoucí kostry na větvi. Na druhou stranu je fajn, že Západní Austrálie nemá smrtelně jedovaté pavouky. Pouze redbacka, ten je maličký a zabíjí jen slabší jedince, brnkačka.

Číst dál...

Magie cibéb

Magie cibéb

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek

O tokajském vínu se hovoří jako o elixíru věčné mladosti. I to byl důvod, proč si ho hojně dopřávali duchovní, císaři, králové a ruští caři, kteří měli ve svých sklepech vzácné staré ročníky tokajského.

Tokajské víno se stalo oblíbeným nápojem cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Mezi obdivovatele tokajského vína patřili i Voltaire, Oliver Cromwell, Napoleon a francouzský král Ludvík XIV., kterému pravidelně posílal tokajské sedmihradský kníže a vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání František Rákoczi II. V té době dostalo tokajské označení Vinum regum – rex vinorum, tedy Víno králů – král vín. Už tehdy se vědělo, že tento „dar bohů“ léčí chudokrevnost, malátnost a nervové choroby, zkrátka příznivě působí na zdraví konzumenta. Byl proto označován jako lék „Universalis vera medicina“. V rozmezí let 1563–1830 bylo v Bratislavě korunováno jedenáct uherských králů, mezi nimi v roce 1741 i Marie Terezie. Na všech korunovacích se pil královský mok pocházející z oblasti Malej Tŕne. A bylo to právě tokajské, které pomohlo Marii Terezii otevřít dveře k papeži. Několikrát marně usilovala o audienci u Svatého otce, pak ale tato moudrá panovnice pochopila, jakou diplomatickou moc má tokajské víno, a poslala do Vatikánu povoz s několika soudky. Zlatý mok zapůsobil a Svatý otec se k daru vyjádřil: „Ať je požehnaná zem, která tě zrodila, ať je požehnaná žena, jež tě poslala, a ať jsem požehnaný já, jenž tě piju“.

Číst dál...

Tajemná Rhodesie

Tajemná Rhodesie

TEXT A FOTO: Andrea Kaucká a René Bauer

Řekne-li se Rhodesie, málokdo ví, o které zemi se vlastně mluví. Kdysi to byla nejrozvinutější africká země s nejlepší infrastrukturou, vzděláním, zdravotnictvím a životní úrovní. Naprosto soběstačná země v zemi, kde jinak vládla divočina. Říkalo se jí „obilnice Afriky“ – dnes je známá jako Zimbabwe.

Turisté se jí vyhýbají, cestopisy se o ní nezmiňují. Jako by ta země neexistovala! A přitom je tak nádherná a skrývá spoustu zajímavostí a tajemství! Například Viktoriiny vodopády, jež domorodci kdysi dávno pojmenovali „Dým, který hřmí“. Člověk, který sem přijede z Botswany nebo z Mosambiku, má pocit, jako by přijel do jiného světa. V zemi granitových pahorků a stromů mopane žijí pohodoví lidé, převážně z kmenů Šona a Ndebele. Lidé kmene Šona svou zemi nazvali Zimbabwe – Velký kamenný dům, a tento „dům“ je domovem i pro dalších minimálně devět menších etnik.

Číst dál...

Hrátky s geny

Hrátky s geny

TEXT: JAROSLAV PETR

Prognózy biologů nevěští nic dobrého. Do roku 2050 zmizí z povrchu naší planety 15 až 40 % stávajících druhů. Tváří v tvář této hrozbě zvažují vědci i velmi kontroverzní cesty k záchraně ohrožených forem pozemského života. Americký biolog Michael Thomas navrhuje zapojit do boje za přežití vymírajících organismů genové inženýry.

Řada záchranných programů je založena na změně dědičné informace v ohrožené populaci. Příkladem může být boj o přežití malé populace zmije obecné na jihu Švédska poblíž vesnice Smygehuk. Výstavba a intenzivně obdělávaná pole tu uvěznily necelou čtyřicítku hadů na pruhu luk širokém maximálně 200 metrů a dlouhém asi kilometr. Smygehucké zmije tak byly donuceny k plození potomstva blízce příbuznými rodiči. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Velké samice zmijí přivádějí na svět i osmnáct mláďat. Na loukách u Smygehuku se ale pohyboval počet potomků jedné samice kolem pěti až sedmi. Bezmála třetina mláďat trpěla vážnými problémy a nepřežívala. Genetické analýzy potvrdily, že se v malé populaci zmijí nahromadily poškozené geny a hadi degenerují. Ochránci přírody proto vysadili na louku u Smygehuku zmije z jiných oblastí a ty vnesly do skomírající populace „zdravou krev“. Smygehucké zmije tak utekly hrobníkovi z lopaty.

Číst dál...

Pompeje pod mořem

Pompeje pod mořem

TEXT: Judita Kovářová, FOTO: Dassault SystE`mes

Ludvík XIV. vstoupil do dějin jako Král Slunce, ironií osudu je, že mu jeho politický vaz mohla zlomit loď nazvaná La Lune (Měsíc). Když se pětadvacetiletý Ludvík ujal vlády, chtěl všem ukázat svou ne­omezenou moc. Na radu ministra financí Colberta a Chevaliera Paula, jednoho z nejrespektovanějších námořníků své doby, se rozhodl pro rozsáhlou námořní operaci. Jejím cílem bylo odstranění barbarských korzárů, kteří ovládali trh s otroky a narušovali obchod ve Středomoří. Porážka korzárů měla být Ludvíkův vítězný triumf. Do boje proto vyslal početnou námořní flotilu a s ní i 11 500 mužů. Pod velením Ludvíkova bratrance vévody z Beaufort plula flotila k Alžírsku dobýt opevněné pirátské město, dnešní Jijel. Ten se nakonec stal pro galského kohouta snadným soustem. „Vive le Roi!“ Jenže… kdo by tenkrát tušil, že se vítězství změní v potupnou porážku? Že vévoda Beaufort zmizí za nevyjasněných okolností, které budou živit dohady, že právě on byl legendárním mužem se železnou maskou? A La Lune? Ta dopadne na mořské dno jako kámen a s ní odejdou i stovky lidských příběhů. To bude třeba před veřejností ututlat, protože nikdo nechce poraženého krále. Dějiny píšou vítězové.

Číst dál...

Létající mnich

Létající mnich

TEXT: Libor Michalec

Dech beroucí krajina na slovensko-polském pomezí, goralé, kteří vás svezou na pltích po Dunajci, starobylý klášter, kde byla poprvé přeložena Bible do slovenštiny, a k tomu všemu ještě legenda o možná prvním slovenském aviatikovi, ale také bylinkáři a alchymistovi.

Číst dál...

Denis Mukwege: Zvěrstva jsou tu na denním pořádku

Denis Mukwege: Zvěrstva jsou tu na denním pořádku

Ptal se: Tomáš Nídr, Foto: Tomáš Nídr

Studoval na gynekologa proto, aby pomáhal na svět dětem. Jenže místo toho dává Denis Mukwege ve své klinice ve východokonžském Bukavu brutálně znásilněným ženám dohromady jejich intimní partie. Práce má bohužel příliš, protože sexuální násilí proti civilistkám používají všechny strany nepřehledného konfliktu ve středoafrické republice. V rozhovoru vyzývá světové mocnosti, aby přestaly přihlížet tomu, jak jeho vlast už téměř dvě desetiletí trpí kvůli nekonečným rebeliím, během nichž se sexuální násilí používá jako válečná strategie. Mukwege, jehož hřmotná postava a zvučný hlas budí respekt už při vkročení do dveří, si otřesné zážitky z operačního sálu nenechává pro sebe. O utrpení konžských žen mluví veřejně. Kvůli tomu se z něj stala nejviditelnější osobnost země, která se zápalem kritizuje místní vládu i svět za to, že se zoufalou situací nejsou schopni nic dělat. Do své argumentace dává tolik rozčileného elánu, že se při ní opakovaně zakoktá.

Číst dál...

Setkání ve tmě

Setkání ve tmě

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti podvečerní zácpy, se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu. Do nekonečného túrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Do tmy vykročila silueta muže se slepeckou holí.

Nejistými kroky ušel několik metrů těsně podél zdi domu. Připadalo mi, jako by našlapoval v bažinatých blatech. Zastavil se. Pomalu, vrávoravě se otočil čelem přímo proti zdi. Fascinovaně jsem výjev pozoroval. Stařec třesoucí se rukou vyhmátl z kapsy cigaretu a pokusil se ji zapálit. Závan vlhkého větru od moře, který ještě před pár dny na celou Limu přiháněl šedavou mlhu, mu zlomyslně sfoukl sirku.

Číst dál...

Hrbatý sprint

Hrbatý sprint

TEXT A FOTO: Pavel Svoboda

Velbloudům se zde říká „Ata Allah“ tedy dar boží. V nehostinných pouštích Arabského poloostrova hrají důležitou roli ve všech aspektech života beduínů. Právě u nich jsou velmi populárním sportem tradiční velbloudí dostihy.

Číst dál...

Plechové legendy

Plechové legendy

TEXT A FOTO: Juraj Kaman

Autobusy, které donedávna brázdily silnice nejmenšího ostrovního státu Evropy, byly unikátní. Mnohé z nich vířily prach místních cest již přes půl století a kvůli nim si někteří pletli fotografie z Malty se záběry z komunistické Kuby.

Číst dál...

Město duchů

Město duchů

TEXT A FOTO: Michal Fanta

V režimu toho nejpřísnějšího utajení, připomínajícího bájnou oblast 51 v americké Nevadě, fungovalo město Irbene. Dokonce není ani zakresleno na starých mapách, ačkoli v dobách své slávy kypělo životem. Důvod? Osmý největší radioteleskop na světě, který patřil Rusku.

Na nekonečné rovné cestě protínající borový hvozd lze zahlédnout jen jednu nepatrnou ceduli „Irbene radioteleskope“ se šipkou ukazující kamsi na starou neudržovanou cestu. Zpočátku projíždíme lesem, pak mineme rozpadlou bránu a za ní se objevuje sídliště z panelových domů. Jen je tu něco jinak, než je člověk zvyklý. Paneláky jsou bez oken. Střechy i cesty mezi domy zarůstají keříky a stromy, a domy bez života trčí uprostřed lesů jako vzpomínka na doby Sovětského svazu. „Duc-duc-duc!“ kola našeho auta co chvíli přejíždějí mezery panelů, z nichž je cesta poskládaná. Za velkého natřásání dojedeme na okraj lesa. Za písečnou planinou a za plotem s ostnatým drátem, na kterém je už znát zub času, se tyčí monstrum připomínající kulisy ze sci-fi filmů. Obrovský radar ční do výše 30 metrů a jeho talíř o průměru 32 metrů vypadá zdola jako obří deštník.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group