ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 3889 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Editorial 9/2014

Editorial 9/2014

Nic není ztracené

Téma tohoto čísla jsme věnovali ztrátám a nálezům. Kolikrát jste něco ztratili a v lepším případě to zase našli? Jsou ztráty, které nebolí, jako staré kecky, které jsem zapomněla kdesi v šatně. Jsou ztráty krásné – ztratit někdy pro někoho hlavu může být opojné, a ztráty bolestivé, ty nejtěžší, protože, jak zpívá Jarek Nohavica „se smrtí smířit nejde se…“ Každá z nich ale asi má svůj smysl, neboť, jak praví legenda Miroslav Zikmund: „Život je přesný součet náhod.“ A věřit mu je na místě, protože ve svých 95 letech toho již obsáhl tolik, že by na to běžný smrtelník potřeboval několik životů.

Vzpomínám si, že jsem kdysi v rychlosti nastoupila do fabie, telefon na uchu, a zapomněla na tašku, kterou jsem postavila vedle auta. Byl v ní diktafon pořízený z první výplaty, zápisky, kontakty, mé velké bohatství… V tu dobu jsem ještě neměla mobil (dnes nepředstavitelná představa), takže nálezci volali k nám domů na pevnou linku (zařízení, které dle aktuálních průzkumů mnohé děti již neznají). Díky ochotným nálezcům se tehdy ke mně opět vrátilo ztracené a já mohla pokračovat v práci a zavolat lidem, jimž jsem to slíbila.

Taky máte pocit, že je to rovnice života? Plus a minus? O něco přicházím, abych zase něco našel? Byla jsem s největším „nálezem“ svého života, dcerou Sofií na hřišti. Fí okamžitě zaregistrovala malou růžovou plyšovou tašku, kterou si tady zapomněla jiná holčička, a okamžitě si ji schovala do kočárku. Má ji v pokojíčku a raduje se z ní dodnes. To mi jednoznačně potvrdilo mou teorii, že nemá smysl dělat si hlavu z věcí, o které přijdu, protože zcela jistě někomu jinému udělají radost. Od té chvíle už tedy neztrácím, ale obdarovávám.

Přeji vám jen krásné ztráty.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Zaostřeno

Koktejl ZOOM

(Z)civilizovaní lovci lebek – Obávání bojovníci žijí v pralesech na hranici Indie a Myanmy. Nágové

Nejatraktivnější lidé – Nejen tetování, ale i účesy můžeme na bývalých lovcích lebek obdivovat.

Pomalý a záhadný – Je až s podivem, jak tajemný může být tvor, který skoro celý život prožije vzhůru nohama.

Příroda

Nebeské perly – Ladácká jezera jsou učiněné zázraky, přestože je každé jiné, spojuje je jejich magická přitažlivost.

Stoletím Miroslava Zikmunda – Člen legendární cestovatelské dvojice brzy oslaví sté narozeniny. Slavte s námi!

Kvíz

Když se točí s legendou – Petr Horký a jeho zážitky z natáčení dokumentu o panu Zikmundovi.

Nejstarší národ – Jejich život se za poslední desítky tisíc let moc nezměnil a Sanové po změně ani netouží.

Evoluční běh – Postavili jsme se na dvě nohy, abychom mohli běhat za potravou?

Město bez lidí – Jak dnes vypadá místo, které již od prvopočátku sloužilo armádě?

Historie a archeologie

Téma – Ztráty a nálezy

Rozhovor – Válka ještě neskončila – Sám před sebou člověk neuteče, minulost ho časem vždy dožene.

Dlouhá cesta domů – Příběh Saroo Brierleyho vypadá jako scénář k filmu, je dokonce možné, že bude opravdu zfilmován.

Číslo jedna – Roku 1793 postavil Franz Wochler na Rejvízu první stavení, které nyní prožilo vzkříšení.

Rozzuřený grizzly – Leoš Šimánek a jeho nejděsivější příběh z cest.

Jak přežít na Aljašce – Plánujete trek na Aljašku? Máme pro vás pár tipů.

Hon začal – Indiánům kmene Mundurukú došla trpělivost s ilegálními zlatokopy.

Věda a technika

Pohádka o mašinkách – Úzkokolejné železnice jsou jako hračky, několik jich je hned za našimi hranicemi.

Malý bratr – Little Tobago, malý ostrůvek v Karibském moři, je ideální pro pozorování ptáků.

Ostrovní pískoviště – Navštivte s námi jediný písečný ostrov v celém Jaderském moři.

Předplatné

Tipy

Tagy:

Český král Himálajské koruny

Český král Himálajské koruny

Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.

Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.

Číst dál...

Dobroty v ulicích

Dobroty v ulicích

Představte si americké velkoměsto, jehož centrum netrápí smog, protože tramvaje tu jezdí zdarma. Ulice lemují dlážděné chodníky, kde ve stínu zelených stromů lidé chodí pěšky. A když vás přepadne hlad, nabízí stovky pouličních stánků kulinářské zážitky za lidové ceny. To není utopie, to je Portland.

TEXT A FOTO: MARTIN LOEW

Portland je městem neobyčejně moderním, elegantním a v pravém slova smyslu pokrokovým. Automobilovou magistrálu vytěsnili z centra již před několika lety, podnikají tu všemožné kroky proto, aby ulice byly živé a plné lidí, nikoliv aut, jako tomu je ve většině jiných amerických měst. K životu v ulicích tu patří právě početné stánky s jídlem, které se v posledních letech staly doslova fenoménem Portlandu. Jinde v USA nic takového nenajdeme. Věhlas zdejších pouličních občerstvoven dokonce již přesahuje i americký kontinent.

Číst dál...

Vánoce slečny Latimerové

Vánoce slečny Latimerové

K důkladnému poznání nestačilo ani pětasedmdesát let, jež uběhly od objevu živé latimérie podivné, jedinečné ryby, která přežila v hlubinách Indického oceánu z dob dinosaurů. A co víc, s každým zkoumáním se objevují další nezodpovězené otázky.

TEXT: JAROSLAV PETR

V roce 1938 dostala slečna Marjorie Courtenay-Latimerová jedinečný vánoční dárek. Do jihoafrického přístavu East London jí ho přivezla s úlovkem rybářská loď Nerine.

Když kapitán zavolal mladé kurátorce zoologických sbírek místního přírodovědného muzea, že má pro ni něco extra, nasedla i s asistentem do taxíku a ihned se vydala do přístavu. Za chvíli se už v podpalubí Nerine přehrabovala úlovkem vytaženým z hloubky 70 metrů z moře při ústí řeky Chalumny. Pod těly žraloků objevila rybu, jakou nikdy předtím neviděla.

Číst dál...

Mocná iboga

Mocná iboga

V současném Gabonu, rozvinuté a moderní africké zemi, se stále hojně praktikuje prastarý rituál Bwiti, který je dodnes zahalen tajemstvím. Je spojen s užíváním ibogy, halucinogenní rostliny, která zúčastněným umožňuje kontakt s bohy a duchy mrtvých předků.

TEXT: ROMANA GRODZOVÁ, FOTO: JAN GRODZA

Gaboňané jsou silně věřící, jako ostatně většina národů v Africe. Převládá křesťanství, většina obyvatel pravidelně každou neděli chodí do kostela, kde zpívají písně o Bohu, okázale slaví křesťanské svátky a obřady. Nicméně i přesto se stále obracejí k Bwiti.Jsem jen pár kilometrů od hlavního města Gabonu Libreville, uprostřed malé vesničky jménem Malibé. Je tmavá sobotní noc, měsíc je schovaný za mraky, a já pomalu mířím bludištěm polorozpadlých chatrčí k chrámu, kde se má obřad Bwiti odehrávat. Už z dálky je slyšet hlas bubnů a já si tiše opakuji tajuplná slůvka, zdravici, kterou budu tuto sobotní noc určitě potřebovat – Bokaye. Je to pokřik všech účastníků Bwiti a během obřadu se často zvolává. Každý obřad je pro ně vlastně cestou ze světa živých do světa předků. Tuto cestu provázejí vize, které jim umožňují přístup k jejich minulosti, přítomnosti ale i budoucnosti.

Číst dál...

Kola s duší

Kola s duší

TEXT A FOTO: MARTIN HOMAN

Městečko Gunjur se ještě utápí v ranním oparu, když potkáváme holčičku Kaddy Touray. Je jí deset let a chodí do školy vzdálené šest kilometrů. Kaddyiny nohy se líně šoupou po asfaltu. Otáčí hlavu, jako by se ujišťovala, že opravdu jdeme s ní. Každý den musí Kaddy absolvovat tuto náročnou cestu pěšky. Teď ráno je ještě příjemně a teplota dosahuje patnácti stupňů. To se ale rychle změní. Pomalým tempem se pachtíme dále. A přece by stačilo naskočit do sedla kola a vyrazit. Nebýt toho všudypřítomného písku, člověk by nemusel skoro ani šlapat, tak rovná je tu krajina. Technický stav kol, těch, která tu poskrovnu jsou, odpovídá jejich stáří. Především brzda je tady skoro neznámé slovo. Brzdy nejsou potřeba, překážce se vyhnete, hada přeskočíte a v písku stejně zastavíte. Pokud už máte kolo, pak je dobré ho náležitě využít. Děti na kole svážejí dřevo i vodu. Na kole se také jezdí do mešity stejně jako do kostela, na kole se mlčí i svačí, zpívá i povídá. Tady jezdit je veselé a chodit smutné. Přemýšlíme o místní cyklistice a okolo nás se zatím začínají míhat šťastnější děti na rozvrzaných kolech. Většinou jedou na jednom kole hned dva školáci. Děti pokřikují na Kaddy a ta se směje. Je evidentně šťastná, že má exotický doprovod. Zpívá nějakou písničku a cesta tak lépe ubíhá.

Číst dál...

Bambusový příběh

Bambusový příběh

TEXT: RADOMÍR DOHNAL, FOTO: PAUL MULENGA

Zambikes je firma, která vznikla na popud dvou amerických studentů během jejich studijního pobytu v zemi. Všimli si totiž, že velké procento místních je závislých na cyklodopravě. Založili tak společnost, která si kladla za cíl nejen poskytnout lidem kvalitní kola, ale i něco navíc.

Základním produktem firmy Zambikes jsou pro nás možná obyčejná, ale kvalitní horská kola. Ty ale v Zambii rozhodně nepatří mezi běžné spotřební zboží. Vzhledem k tomu, že zemi chybí potřebná infrastruktura a výrazná část obyvatel stále žije v odlehlých oblastech, existuje tu vysoká poptávka po spolehlivém dopravním prostředku. V řadě vesnic nenajdete ani jeden automobil a autobus tam jezdí jen jednou týdně. Pokud tedy potřebujete dovézt své výpěstky z pole do „města“, nebo koupit to, co si nevypěstujete, je kolo jediná možnost. Firma sama je distribuuje zdarma nebo za sníženou cenu do izolovaných oblastí, kde slouží lékařům, pastorům a učitelům, aby se mohli rychleji dostávat k lidem, kteří právě potřebují jejich pomoc. Cyklistická doprava zboží však není jediné, na co Zambikes myslí. Hned dalším produktem, který lze chápat jako „neziskový“, je Zambulance.

Číst dál...

McDrive středověku

McDrive středověku

Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

V různých zemích Orientu se jim říkalo různě. Pro Indy a Peršany to byl karavanseráj, pro osmanské Turky han, pro Araby fundúk, pro Egypťany wikala, pro severoafrické Berbery qayrawan nebo rabat. Funkce byla ale ve všech případech stejná: umožnit poutníkům z daleka, aby po namáhavé cestě našli bezpečí a odpočinuli si. Řečeno dnešním jazykem je karavanseráj jakýsi motel pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe. Příkladem je hedvábná cesta mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžírsku nebo Maroku.

Číst dál...

Na srazu

Na srazu

Sekt vzniká vyvoláním sekundárního kvašení v láhvi. Výsledkem je originální perlivé víno, které si zamilovala honorace celého světa. Mezi nimi byl i ruský car Alexandr II., a zatoužil mít svůj vlastní zdroj.

TEXT A FOTO: BOHUMIL FIALA

Abrau-Ďurso sice trochu vypadá jako francouzský název, ale ve skutečnosti v něm nic francouzského není. Pochází totiž z Novorossijska. Abrau je název tamního jezera, který by se dal volně přeložit jako „sraz“, Ďurso je jméno zdejší řeky v překladu znamená „čtyři řeky“, protože tok napájejí čtyři zdroje.

Číst dál...

U jezera slz

U jezera slz

Ponoříte-li se do vln jezera Sonkol, můžete mít pocit, jako byste se koupali blíže k nebesům. Aby ne, vždyť jezero leží ve výšce přes 3000 metrů nad mořem a navíc v pohoří Ťan-šan, což v překladu znamená Nebeské hory.

TEXT A FOTO: PAVEL SVOBODA

Jako bílé tečky jsou po horských stepích rozesety jurty – příbytky přátelských a pohostinných pastevců. Kočovní pastevci byli a jsou svou svobodou pohybu a svobodným životem trnem v oku totalitnímu režimu. Po bolševické revoluci roku 1917 začala v zemi nucená kolektivizace, která postupně bořila a ničila tradiční život Kyrgyzů. V současné době zemí zmítá rozsáhlá korupce, která je brzdným systémem pro výrazné ekonomické změny směrem k lepším časům. Kyrgyzstán ležící v centrální části Asie patří mezi nejvíce kontinentální země světa. V létě zde panuje vedro k padnutí, v zimě vládnou třeskuté mrazy. Kyrgyzstán je dokonce ze všech zemí od moře nevzdálenější, k mořskému pobřeží to mají zdejší obyvatelé 3600 kilometrů. Kyrgyzové ale mají své vlastní národní moře, kterým je slané jezero Issyk-Kul, zasazené do protáhlé tektonické kotliny, ohraničené více než čtyřtisícové zaledněné hřebeny hor.

Číst dál...

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

Petr Slavík: Nebojím se zvířat, ale lidí

PTAL SE: JOSEF ČERNÝ, FOTO: PETR SLAVÍK

Fotograf divočiny není běžná profese. Ona to také není práce pro každého, a spíše nežli práce je to poslání. A pro někoho, jako je Petr Slavík, taky splněný sen. Věděl to už od dětství, kdy mu babička tajně četla Kiplingovy Knihy džunglí. Tajně, protože vánoční dárky se přece nesmějí rozbalit dřív.

Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?

Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.

Číst dál...

Záhady New Yorku

Záhady New Yorku

Záhada číslo jedna: proč v New Yorku 30. let stavěli Empire State Building rok a v 21. století náhradu za zničená dvojčata deset let? Ale těch otazníků je víc. K čemu jsou vlastně mrakodrapy, když se nevyplatí, proč z nich lidé nepadají a jak to bylo s obědem na traverze?

TEXT: MILAN VODIČKA

Sto dva, sto tři. Tři?! Znovu už to počítat nebudu, protože bych si ukroutil hlavu. Asi mi jedno patro někde ulétlo. Ať je to jakkoli, přede mnou stojí nový nejvyšší mrakodrap New Yorku. Už je pod střechou, takže těch pater musí být o jedno víc. Sto čtyři. Ale pořád není hotový, přestože ho stavějí už skoro deset let. Docela záhada.

Když jsem tady byl naposledy, stoupala stavba k nebi tempem jedno patro týdně. Empire State Building stavěli ve 30. letech rychlostí patro za den.

Když jsem tady byl tři dny po 11. září, viděl jsem jen dým. Teď tady zase stojí mrakodrap. Úctyhodná výška 541 metrů. Přesto se lidé, kterých je tady požehnaně, nedívají k nebi, ale dolů k zemi. Tam je památník obětem.

Číst dál...

Pan bohatý

Pan bohatý

TEXT: JUDITA KOVÁŘOVÁ

Drancování kolonií přineslo některým nezměrné bohatství. Svou trošku si vzal i Jakob Fugger (1459–1522), zvaný Bohatý – nejbohatší muž středověku. Pocházel z Augsburgu (Bavorsko), z významné obchodnické rodiny, a byl to právě on, kdo z rodinné firmy vytvořil nadnárodní impérium. A to si jeho otec původně přál, aby se stal knězem… To by se také stalo, nebýt smrti Jakobova bratra, který měl stanout v čele rodinné firmy. Jakob měl obchod v krvi a za sebou studium účetnictví, které piloval v Benátkách. S čísly to uměl jako nikdo jiný. Nashromáždil majetek, jehož hodnota by se dnes vešla do sotva představitelné sumy – jednoho trilionu eur. Jakob Fugger nebyl ale jen nechutně bohatý, byl i velkorysý. V Augsburgu vybudoval nejstarší sociální sídliště pro lidi v nouzi, které je dodnes vzorem a je stále v provozu. A jaký se platí u Fuggera nájem? Euro ročně – částka v přepočtu stejná už téměř pět set let.

Číst dál...

Na konec světa

Na konec světa

TEXT: TOMÁŠ HAIMANN

Mnozí historikové označují evropské zámořské objevy a následující budování kolonií za počátek světové nadvlády starého kontinentu. Dodnes často vzpomínáme na fantastické cesty Kryštofa Kolumba či krvavá dobývání Hernána Cortése. Příběh velkých cest vstříc neznámu kdesi na druhé straně oceánu ale nezačíná ve Španělsku ani v Benátkách, začíná v zemi spjaté s mořem tím nejtěsnějším poutem – v Portugalsku. Však ještě než zamíříme na západní cíp Evropy, přibližme si naše znalosti o světě na počátku 15. století. Evropská představa o tom, co se odehrává za horizontem, se příliš nelišila od legend primitivních kmenů. Vzdělanci v rozvinutých částech Evropy sice už ve většině případů souhlasili s myšlenkou, že země je kulatá, širší vrstvy si ovšem stále představovaly naši zemi jako placku na hladině obřího vesmírného oceánu. I tehdejší kartografie byla plné mystérií. Na mapě otce Maura z poloviny 15. století, která je považovaná za vrcholné dílo středověké kartografie, najdeme uprostřed Atlantiku ostrov obývaný draky. Nestarší dochovaný glóbus, vytvořený krátce před objevením Ameriky v roce 1492, pro změnu obsahuje bájný ostrov sv. Brendana. To byla mytická pevnina severozápadně od Afriky, kde slunce nikdy nezašlo, stromy byly obtěžkané plody a za každý den tady uběhl ve světě měsíc.

Číst dál...

Uruguay v rauši

Uruguay v rauši

Malý stát vklíněný mezi Brazílii a Argentinu se jako první odvážil ke kontroverznímu kroku a zlegalizoval marihuanu. Mnozí Uruguayci se nyní bojí, že se jejich dovolenkáři dosud opomíjená země stane centrem drogové turistiky, byť nákup bude povolen pouze místním občanům.

TEXT: TOMÁŠ NÍDR

Dvaatřicetiletý kovář Cristian z metropole Montevideo také amatérsky zahradničí. O svoje rostlinky se pečlivě stará. Zalévá je, přidává do hlíny hnojivo, ochraňuje je před hmyzem, zajišťuje nezbytné množství světla. Vše jen proto, aby si pak vychutnal svoji sklizeň. Jen se bál, aby si na jeho koníčka neposvítili strážci zákona. Ale nyní – řečeno s Hujerem – je bude moci pohostit „trávou ze své zahrádky“. Marihuana se od letošního roku v jihoamerické Uruguayi stane plně legální.

Číst dál...

Neznámý západ

Neznámý západ

Hedvábná cesta, název, který v každém dobrodruhovi vzbuzuje představy o dobách, kdy karavany brázdily Asii. Chtěl jsem tuto bájnou cestu důkladně poznat, ale nakonec jsem trochu odbočil a vydal se hledat duši Ujgurů, lidí s dlouhou tradicí, ohrožených tlaky čínské ekonomiky.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

První mou zastávkou bylo město Hotan, které navštívil ve 13. století i Marco Polo. Hlavní atrakcí tohoto místa je trh. Není těžké ho najít, stačí jít za kouřem, který se z něj line. Trh tvoří velké množství malých stánků, ve kterých se prodává maso na špejli. Řezníci vedle nabízejí skopové ve všech formách. Na hácích kolem nich visí rozvěšené jednotlivé kusy zvířat, lze si představit, že by bylo možné maso opět složit jako obří puzzle. Nejvíce zábavy však uvidíte ve výlohách. Pozorovat při práci můžete nejen holiče, ale i zubaře. Práce jim jde skvěle od ruky. Prodíral jsem se mezi lidmi a upoutalo mě oblečení žen. Byly oblečené v zářivých barvách a s ohledem na svou muslimskou víru byly zahalené. Starší muže zde zdobí pěstovné dlouhé vousy. Malé děti tu pobíhaly s červenými pionýrskými šátky na krku, dobrá připomínka toho, že jsem stále v Číně.

Číst dál...

Promočená Afrika

Promočená Afrika

Nachází se přímo na rovníku a jeho pralesy patří k těm nejzachovalejším na světě. Vychutnejte si cestu do světa, který se za poslední tisíce let moc nezměnil.

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Tak nám to pěkně začíná. Jsme v Libreville, hlavním městě Gabonu, a jsme bez zavazadel. Ta zůstala někde mezi Frankfurtem a Paříží. Naše letadlo do Franceville, kam se přesouváme, odlétá hned zítra ráno a další možnost by byla až za tři dny. Park Lékédi (naše cílová destinace) je navíc vzdálen další dvě hodiny jízdy terénním autem, a to navazuje na tento let. Nezbývá nám, než vyrazit s tím, co máme na sobě. Když už to vydrželo 24 hodin cestování v civilizaci, tak co by to nevydrželo ještě dalších pět dní někde v džungli. Mnohem větší starosti nám dělá, že v zavazadlech zůstaly nabíječky, náhradní akumulátory a léky. Bez repelentů a antimalarik budeme v nejkritičtější oblasti celého afrického kontinentu. Přesto všechno ráno postáváme v „odletové hale“ odhodláni pokračovat. Po přistání nás čeká ještě 82 km jízdy, ale první zastávka musí být někde, kde bychom nakoupili nějaké věci na přežití. Na černošské tržnici pořizuji za asi 10 eur kalhoty, slipy, pantofle a dva páry ponožek. Vesměs „adidas“. Ve vedlejším stánku nákup doplňuji kartáčkem a pastou. Teď už přežiju.

Číst dál...

Editorial 7-8/2014

Editorial 7-8/2014

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2014

Co přináší řeka?

Řeka zpívá, řeka čaruje. Řeka je ta, do které nikdy nevstoupíš dvakrát. Je cestou dávných kupců i matkou hladových. Umí pohladit, ale také strhnout ke dnu. Má rodina žije na břehu Labe po celá pokolení. Když přišla povodeň v roce 2002, babička říkala: „Nikdy odsud neodejdu.“ Při vyhlášení evakuace jsme ji museli z bytu dostat téměř násilím. Vzala si jen kabelku a svoji kočku.

O jedenáct let později jsem ten byt opouštěla já, s roční dcerou v náručí. Manžel zrovna vedl fotoexpedici v Norsku, když se začaly stupňovat zprávy o valící se vodě. Se sousedem jsem ze sklepa vynášela stojany na výstavy, v potu tváře jsme je přemisťovali na půdu. Vnitřně jsem věřila, že to děláme zbytečně. Ráno jsem se Sofií opouštěla náš domov. S plínami a taškou nejnutnějších věcí jsem procházela kolem protipovodňových zábran, které nebyly tak vysoké, aby nás ochránily.

„Msabu, ta voda bydlí v Mombase,“ řekl sluha Farah své paní, poté co se urputně snažila přehradit řeku. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Vzpomínky na Afriku a musela dát moudrému Farahovi za pravdu. Vodu nespoutáš. Vodě neporučíš. A přesto bych nežila jinde nežli u Labe, stejně jako sádhuové, svatí muži, kteří by za nic nevyměnili posvátné břehy Gangy (reportáž o jejich životě a rituálech najdete v tomto čísle).

Největší řeka Indie je z našeho pohledu špinavá a málokterý běloch by si v ní smočil prst. Chemické čištění nepřichází v úvahu, protože podle Indů by ztratila svůj magický účinek. Lidé v ní koupou sebe i svá zvířata, perou prádlo, pohřbívají své zemřelé… Hinduisté a džinisté věří, že kdo zemře ve Váránasí, městě ležícím na jejím břehu, ten okamžitě dosáhne mókši, tedy blaženého stavu, kdy se vymaní z koloběhu životů. Vodu z Gangy všichni považují za amrtu – elixír života, který očišťuje vše živé a přináší spásu mrtvým.

Právě přivírám oči, jsou dvě hodiny ráno a venku kvákají žáby. Řeka si tiše prozpěvuje. Polabská symfonie je jako ukolébavka. I to dává řeka.

Přeji vám krásné léto plné silných zážitků.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Zaostřeno

Soumrak pirátů – Jsou všichni Somálci piráti? Jak se k tomuto problému Somálsko staví a kde je příčina pirátství?

Odhalený Súdán – Země černých faraonů

Rozeklaný Lofoten – Pokud pro nějaké místo na světě sedí přízvisko „drsný sever“, jsou to Lofoty.

Magický Rejvíz – Zjistěte s námi, co se skrývá pod hladinou Velkého mechového jezírka.

Svaté břehy – Pobřeží řeky Gangy lemují gháty. Nevíte, co to je? Místo setkání života a smrti.

Život sádhua – Tráví život v modlitbách, při tom pije čaj a kouří. Setkání s ním je však osvěžení mysli.

Vanilková jízda – Na Madagaskaru je výjimečná nejen příroda, ale také infrastruktura.

Věda a technika

Téma – Cesta do pravěku

Unikát z dávnověku – Na Mydlovarsku byl učiněn objev, který nemá v Česku obdoby.

Pan fantasta – Cestování do minulosti Země má většina z nás spojené s dílem Karla Zemana.

Vykopejte si svého mamuta – V amerických Hot Springs si můžete sami hrát na archeology.

Historie a archeologie

Oslavy ticha – Po bujaré noci přichází tichý den. Na Bali to je však jednou za rok povinně.

Předplatné

Jsme to, co jíme? – Podepsali se na našich osobnostních charakteristikách zemědělské plodiny?

Příroda

Rozhovor – Muž, který sází stromy – Ernestu Vunanovi není lhostejný osud kamerunských pralesů.

Kvíz

Zpovědnice – Dva roky prázdnin

Z prostitutky kadeřnicí – Mladé ženy ve Rwandě hledají lepší budoucnost.

Létající drahokamy – Na jeden měsíc v roce ožívá pražská botanická zahrada zářivými barvami.

Českomayská oáza – Někdo si pořídí chalupu v českém pohraničí, jiný na mexické pláži.

Tipy pro vás

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group