ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 3872 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Promočená Afrika

Promočená Afrika

Nachází se přímo na rovníku a jeho pralesy patří k těm nejzachovalejším na světě. Vychutnejte si cestu do světa, který se za poslední tisíce let moc nezměnil.

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Tak nám to pěkně začíná. Jsme v Libreville, hlavním městě Gabonu, a jsme bez zavazadel. Ta zůstala někde mezi Frankfurtem a Paříží. Naše letadlo do Franceville, kam se přesouváme, odlétá hned zítra ráno a další možnost by byla až za tři dny. Park Lékédi (naše cílová destinace) je navíc vzdálen další dvě hodiny jízdy terénním autem, a to navazuje na tento let. Nezbývá nám, než vyrazit s tím, co máme na sobě. Když už to vydrželo 24 hodin cestování v civilizaci, tak co by to nevydrželo ještě dalších pět dní někde v džungli. Mnohem větší starosti nám dělá, že v zavazadlech zůstaly nabíječky, náhradní akumulátory a léky. Bez repelentů a antimalarik budeme v nejkritičtější oblasti celého afrického kontinentu. Přesto všechno ráno postáváme v „odletové hale“ odhodláni pokračovat. Po přistání nás čeká ještě 82 km jízdy, ale první zastávka musí být někde, kde bychom nakoupili nějaké věci na přežití. Na černošské tržnici pořizuji za asi 10 eur kalhoty, slipy, pantofle a dva páry ponožek. Vesměs „adidas“. Ve vedlejším stánku nákup doplňuji kartáčkem a pastou. Teď už přežiju.

Číst dál...

Editorial 7-8/2014

Editorial 7-8/2014

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2014

Co přináší řeka?

Řeka zpívá, řeka čaruje. Řeka je ta, do které nikdy nevstoupíš dvakrát. Je cestou dávných kupců i matkou hladových. Umí pohladit, ale také strhnout ke dnu. Má rodina žije na břehu Labe po celá pokolení. Když přišla povodeň v roce 2002, babička říkala: „Nikdy odsud neodejdu.“ Při vyhlášení evakuace jsme ji museli z bytu dostat téměř násilím. Vzala si jen kabelku a svoji kočku.

O jedenáct let později jsem ten byt opouštěla já, s roční dcerou v náručí. Manžel zrovna vedl fotoexpedici v Norsku, když se začaly stupňovat zprávy o valící se vodě. Se sousedem jsem ze sklepa vynášela stojany na výstavy, v potu tváře jsme je přemisťovali na půdu. Vnitřně jsem věřila, že to děláme zbytečně. Ráno jsem se Sofií opouštěla náš domov. S plínami a taškou nejnutnějších věcí jsem procházela kolem protipovodňových zábran, které nebyly tak vysoké, aby nás ochránily.

„Msabu, ta voda bydlí v Mombase,“ řekl sluha Farah své paní, poté co se urputně snažila přehradit řeku. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Vzpomínky na Afriku a musela dát moudrému Farahovi za pravdu. Vodu nespoutáš. Vodě neporučíš. A přesto bych nežila jinde nežli u Labe, stejně jako sádhuové, svatí muži, kteří by za nic nevyměnili posvátné břehy Gangy (reportáž o jejich životě a rituálech najdete v tomto čísle).

Největší řeka Indie je z našeho pohledu špinavá a málokterý běloch by si v ní smočil prst. Chemické čištění nepřichází v úvahu, protože podle Indů by ztratila svůj magický účinek. Lidé v ní koupou sebe i svá zvířata, perou prádlo, pohřbívají své zemřelé… Hinduisté a džinisté věří, že kdo zemře ve Váránasí, městě ležícím na jejím břehu, ten okamžitě dosáhne mókši, tedy blaženého stavu, kdy se vymaní z koloběhu životů. Vodu z Gangy všichni považují za amrtu – elixír života, který očišťuje vše živé a přináší spásu mrtvým.

Právě přivírám oči, jsou dvě hodiny ráno a venku kvákají žáby. Řeka si tiše prozpěvuje. Polabská symfonie je jako ukolébavka. I to dává řeka.

Přeji vám krásné léto plné silných zážitků.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Zaostřeno

Soumrak pirátů – Jsou všichni Somálci piráti? Jak se k tomuto problému Somálsko staví a kde je příčina pirátství?

Odhalený Súdán – Země černých faraonů

Rozeklaný Lofoten – Pokud pro nějaké místo na světě sedí přízvisko „drsný sever“, jsou to Lofoty.

Magický Rejvíz – Zjistěte s námi, co se skrývá pod hladinou Velkého mechového jezírka.

Svaté břehy – Pobřeží řeky Gangy lemují gháty. Nevíte, co to je? Místo setkání života a smrti.

Život sádhua – Tráví život v modlitbách, při tom pije čaj a kouří. Setkání s ním je však osvěžení mysli.

Vanilková jízda – Na Madagaskaru je výjimečná nejen příroda, ale také infrastruktura.

Věda a technika

Téma – Cesta do pravěku

Unikát z dávnověku – Na Mydlovarsku byl učiněn objev, který nemá v Česku obdoby.

Pan fantasta – Cestování do minulosti Země má většina z nás spojené s dílem Karla Zemana.

Vykopejte si svého mamuta – V amerických Hot Springs si můžete sami hrát na archeology.

Historie a archeologie

Oslavy ticha – Po bujaré noci přichází tichý den. Na Bali to je však jednou za rok povinně.

Předplatné

Jsme to, co jíme? – Podepsali se na našich osobnostních charakteristikách zemědělské plodiny?

Příroda

Rozhovor – Muž, který sází stromy – Ernestu Vunanovi není lhostejný osud kamerunských pralesů.

Kvíz

Zpovědnice – Dva roky prázdnin

Z prostitutky kadeřnicí – Mladé ženy ve Rwandě hledají lepší budoucnost.

Létající drahokamy – Na jeden měsíc v roce ožívá pražská botanická zahrada zářivými barvami.

Českomayská oáza – Někdo si pořídí chalupu v českém pohraničí, jiný na mexické pláži.

Tipy pro vás

Tagy:

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Zaostřeno

Královna v pantoflích – Není panovník jako panovník. Tenhle nás pozval k sobě domů.

Vzhůru do bažin! – Do močálů Trinidadu se každý večer na noc slétají jedni z nejkrásnějších ptáků naší planety.

Příroda

Víra nebo disneyland – Občas je těžké rozpoznat, co je ještě poutní místo a co je už kýč.

Zamčená láska – Visací zámky symbolizující věčnost lásky se šíří po celém světě.

Posedlí – Vyhánění ďábla a zlých démonů je v některých částech světa na denním pořádku.

Kolem kolem světa – Emancipace a dobrodružné srdce dovolilo ženě objet svět na kole.

Živá vzpomínka – Pamětnice druhé světové války, ponorka Pampanito, tvoří s Alcatrazem část výhledu na pobřeží San Francisca.

Téma – A je to

Vábení hedvábí – Podle legendy objevila způsob jak získat hedvábí čínská císařovna při odpoledním čaji.

Symbol Toromiro – V 50. letech pokáceli na Velikonočním ostrově poslední strom. Vrátíme strom zpátky?

Bobří inženýři – Co se stane, když přestěhujete kanadského bobra do Ohňové země?

Kvíz

Předplatné

Rozhovor – Vraždí nás kvůli pověrám a chamtivosti, říká tanzanský albín.

V Turecku – Skrytá bludiště

Nejstarší džungle světa – Nejstarší pralesy najdete v Malajsii. Pojeďte s námi na prohlídku!

Letem světem – Divočina pod Everestem

Věda a technika

Nebeští jezdci – Před sto lety se řešila otázka, jak nastartovat zájem o letecký průmysl v Rakousku-Uhersku.

Historie a archeologie

Na vlastní pěst – Je lepší se nechat ošetřit v nejšpinavějším městě světa místním felčarem, nebo si pomoci sám?

Zpovědnice – Sen o Bangladéši

Mezi soby a skřítky – Sámové jsou nejstarší etnickou skupinou obývající Laponsko.

Toulky Evropou – Trochu jiná Francie

Tagy:

Editorial 5/2014

Editorial 5/2014

Přejít na články z Koktejlu 5/2014

Citová investice

Přišel mi mail od Josefa, pozvánka na akci. Žádné májové rande, ale sraz dobrovolníků! Ano, něco takového u nás skutečně probíhá a to již desátým rokem. Jsou lidé, kteří v rámci projektu Adopce nablízko věnují rok svého života opuštěným či znevýhodněným dětem a nic za to nechtějí. Opravdu NIC. Tedy kromě úsměvu, radosti v očích či podobných „pošetilostí“, za které si nic nekoupíte, a přesto se cítíte vnitřně bohatší. Během akce nazvané Aksanti (svahilsky děkuji) bude několik dobrovolníků vysláno do šesti zemí světa a zúčastní se jí také 151 jedinců, kteří svou dobročinnou misi již absolvovali. Finančníka z Wall Street byste citovou investicí nejspíš nedojali, ale co je víc nežli vsadit rok vlastního života na to, že ho změníte někomu jinému? To je velká sázka a do takového rizika by šel málokterý investor. A proto díky bohu, že máme srdcaře.

„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas,“ napsal klasik Mácha. Téma květnového čísla jsme ne náhodou nazvali: srdeční záležitost. Kdy jindy nežli v tomto čase se věnovat orgánu, jenž je motorem našeho bytí? Mezi našimi spolupracovníky je řada srdcařů, kteří pomáhají, kde mohou, třeba v Africe zachraňovat slony, jak se dočtete v reportáži Probouzení afrických obrů od Arthura F. Sniegona. Holanďané zase mají slabost pro své monarchy. A když se slaví královy narozeniny, raduje se z toho celé Holandsko. Jak moc? Podívejte se na článek Oranžová radost Tomáše Kubeše.

A nezapomeňte se políbit pod rozkvetlou třešní (počítá se i jabloň či jiná větev), více lásky znamená lepší život na Zemi.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Zaostřeno

Děsivé muzeum – Do muzea v mexickém Guanajuatu děti raději neberte.

Podzemní odpočinek – Mumie v Česku? Hned na několika místech!

Zrození krokodýlího muže – Přísně střežený a velmi bolestný rituál na Papui-Nové Guineji. Zúčastníte se?

Příroda

Létající archa – Letecký unikát, jediný Sikorsky S-38 na světě, navštívil Českou republiku.

Společný život – Ty nejlepší snímky ze soutěže Sony World Photography Awards na stránkách Koktejlu.

Předplatné

Rozhovor – Japonsko nás inspiruje – Věra Čáslavská a Pavel Slavko a jejich netradiční pohled na zemi vycházejícího slunce.

Téma – Srdeční záležitost

Uspávání afrických obrů – Arthur F. Sniegon miluje slony, účastnil se proto záchranné mise v Čadu. Jaké to je nasazovat obojky obrům?

Umělé a živé – Moderní medicína umí zázraky, jedním je i umělé srdce.

Oranžová radost – Holanďané mají slabost pro své monarchy, a tak s nadšením oslavují jejich narozeniny.

Kvíz

Věda a technika

Vysněný kanál? – V Nikaragui se připravuje stavba nového průplavu, který zjednoduší dopravu. Ovšem za jakou cenu?

Čínská pohádka – Krajina kolem řeky Lí je jako z jiného světa. Nechte se okouzlit.

Eurovýlet – I ♥ Bibi

Ráj na pekelném kotli – Postavili byste si dobrovolně dům na svazích sopky? V rajském Réunionu to za to stojí.

Historie a archeologie

Oslazený život – Opustili svou vlast, aby našli štěstí za oceánem. Získali tam nejen úctu, ale také učinili unikátní objev.

Z redakční pošty – Československá pošta

Toros bravos – Smyslem jejich života je jediné – statečný boj s toreadorem.

Tipy pro vás

Tagy:

Čintamani a ptáci

Čintamani a ptáci

V DESETIKILOMETROVÉM LABYRINTU ULIČEK, PRŮCHODŮ A ZÁKOUTÍ PŘEPLNĚNÝCH KRÁMKY V CENTRU TEHERÁNU JSEM PÁTRAL PO INSPIRACI SLAVNÉ POVÍDKY KARLA ČAPKA.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

Alí mě „ulovil“ hned u vchodu do teheránského bazaru, připomínajícího mraveniště. „Čech? Čintamani a ptáci!“ uzemnil mě. Byl to jen naučený obchodní trik, ale proč na něj dobrovolně nenaletět a nenechat se zatáhnout do části bazaru věnované perským kobercům? Alí mi ve svém krámku uvařil čaj a začal se strhující přednáškou o kobercích. Když jsem vyslechl všechno, co mně zajímalo, přešel Alí k tomu, co zajímalo jeho. „A teď si kup kousek, za který bys jinde dal nejmíň desetkrát víc! Doma v té tvé Praze ho velmi výhodně prodáš a z výtěžku zaplatíš celou svou požehnanou pozemní cestu do Indie, inšalláh!“Rovnou prozradím, že jsem si nekoupil nic – už proto, že by se mi žádný z Alího koberců nevešel do batohu. Ale hodně jsem si toho zapamatoval…

Číst dál...

Ryba na suchu

Ryba na suchu

TEXT A FOTO: LUCIE RADOVÁ

Zelenozlaté volány závěsu v kupé druhé třídy se natřásají do rytmu jedoucího vlaku. Cestující popíjejí z keramických misek zelený čaj, který si uvařili v plechovém samovaru v uličce vagonu. Před několika hodinami vlak vyrazil z hlavního města Taškentu a pomalu se sune na západ Uzbekistánu. „Má vůbec cenu jet k tomu Aralskému jezeru?“ s pochybnostmi v hlase zvedám oči od mapy Střední Asie a dívám se na Rustama, se kterým jsme se na cestě seznámili. Na Uzbeka je nezvykle vysoký. Jeho hubené a dlouhé prsty mě nepřestávají hypnotizovat. Zamračí se, až se jeho husté obočí spojí. Po chvilce, během které stačím zatratit veškeré své cestovatelské plány, kývne. „Bude to nezapomenutelný zážitek,“ řekne, a pak tišeji dodá: „Jen nevím, jestli pozitivní.“ Ještě před padesáti lety znamenal výlet k Aralskému jezeru koupací dovolenou s opalovačkou. Představuji si, jak se sem sjížděly rodiny z celého Sovětského svazu. Nejspíše se dívaly na stejné zelenozlaté volány v širokých oknech rychlíků, a kromě letního oblečení s sebou vezly i plavky a slunečníky.

Číst dál...

Ztraceno v džungli

Ztraceno v džungli

HLUBOKO V KOLUMBIJSKÉM PRALESE BYLO TEPRVE NEDÁVNO OBJEVENO INDIÁNSKÉ MĚSTO ZVANÉ TEYUNA. CHCETE-LI JEJ NAVŠTÍVIT, PŘIPRAVTE SE NA NĚKOLIKADENNÍ CESTU DŽUNGLÍ.

TEXT: MARTINA HORNÍČKOVÁ, FOTO: PAVEL POŘÍZEK

Po zhlédnutí fotografií by mohla Teyuna mnohým připomínat peruánské Machu Picchu v menším provedení. Rozdíl mezi nimi je ale výrazný. Není to jen o rozloze, tato dvě magická místa se liší především svou historií a přístupností. Zatímco k Machu Picchu doveze vlak denně nespočet turistů, Ciudad Perdida, jak se občas také nazývá, zůstává opravdu ztraceným městem uprostřed džungle, k němuž se dostanete až po mnoha hodinách chůze v náročném terénu. Kde se vlastně takové město v nehostinné džungli vzalo? Město založili asi 800 let př. n. l. příslušníci indiánského kmene zvaného Tairona. Pro indiány město nepředstavovalo jen místo, kde bydleli, ale určité části města sloužily k rituálům a ceremoniím. Během španělské conquisty indiáni město opustili, dnes žijí v blízkém okolí tohoto posvátného místa jejich potomci, kteří se seskupili do čtyř kmenů. Při cestě do Teyuny jsme měli možnost mluvit s indiánem z kmene Kogi, příslušníkem jednoho ze čtyř kmenů. Rozprava s ním byla opravdovým zážitkem. Po dvou hodinách vyprávění směrovaného našimi otázkami jsem viděla dění kolem sebe jinýma očima.

Číst dál...

Cesta do doby ledové

Cesta do doby ledové

CESTA DO ZANSKARU JE PŘÍSTUPNÁ JEN PÁR TÝDNŮ V ROCE. NENÍ TO ALE CESTA LEDAJAKÁ, VEDE PO ZAMRZLÉ STEJNOJMENNÉ ŘECE. STOKILOMETROVÝ POCHOD JE OPRAVDOVOU ZKOUŠKOU ODVAHY.

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

Oba Zanskařané se bez zbytečných slov zuli a začali si na nohy namotávat cáry starých ponožek. Ne proti zimě, ale aby se nepořezali o praskající led. Cestu před námi protíná ledový dravý vodní proud. S vysoce vykasanými kalhotami vyrážím s Tašim. Hned prvními kroky se boříme do kaluží zrádně zamrzlých v ledu. Nejprve po kotníky, pak víc. Na kraji volné vody se noříme po kolena. Vzápětí zjišťujeme další problém: pod tekoucí vodou není pevné dno. Nohy se boří do rozbředlé ledové kaše a kloužou do všech stran. Voda stoupá do půli stehen. Pak výš. Proud se valí zatraceně rychle. Jak bych držel rovnováhu, kdyby to podjelo, si radši nepředstavuji. Před námi je hloubka nejméně po pás. To už Taši rezolutně pronáší: „No good.“ A jdeme zpět. Tudy cesta nevede.

Číst dál...

Nová forma života

Nová forma života

TEXT: JAROSLAV PETR

Strom pozemského života se rozkošatěl. Vědci objevili jeho čtvrtou větev a mnozí jsou přesvědčeni, že na odhalení čekají další mohutné evoluční větve. Kolik jich je, či může být, si nyní nikdo netroufá tvrdit.

Mělký rybníček uprostřed univerzitního městečka v australském Melbourne nevypadá na místo, kde by se měl odehrát převratný vědecký objev. Virologa Jeana-Michela Claverieho přivedla na jeho břeh ranní procházka před vědeckou konferencí. Zatímco jeho kolegové se věnovali na cestičkách kolem jezírka joggingu nebo si opakovali své referáty, Claverie vlezl po kolena do vody a nabral ze dna do zkumavky vzorek bahna. Tenhle podivný suvenýr si pak odvezl domů na univerzitu v Marseille. V kufru francouzského virologa tak cestoval z Melbourne do Marseille jeden z nejpodivuhodnějších organismů, jaké vědci v poslední době spatřili. „Je to, jako kdyby našli yettiho,“ říká o objevu francouzských kolegů americká viroložka Elodie Ghedinová. Když začal Jean-Michel Claverie prohlížet australské bahno v laboratoři pod mikroskopem, uviděl velkou měňavku. Uvnitř buňky tohoto pomalu lezoucího prvoka zahlédl spoustu malých teček. Mohly to být bakterie. Také měňavky čas od času stůňou. Podobně jako člověka je můžou trápit bakterie nebo viry. Vetřelec skrývající se v nitru australské měňavky byl na virus příliš velký, ale tím se Claverie nenechal zmást. Už před deseti lety objevil viry tak obrovské, že se vyrovnaly běžným bakteriím, a v některých ohledech je dokonce předčily. Mnohonásobné zvětšení elektronového mikroskopu Claverieho podezření potvrdilo. Uvnitř měňavky se o překot množily viry! Skutečné „kapitální kusy“ – největší a zároveň nejpodivuhodnější viry, jaké se kdy vědcům dostaly do rukou. Jsou to „evoluční sirotci“ formy života, o jejíž existenci neměli vědci nejmenší tušení. Obří virus dostal jméno Pandoravirus v naději, že ve svém nitru skrývá netušená tajemství podobně jako skříňka, kterou ze zvědavosti otevřela dívka Pandora ze starořeckých bájí.

Číst dál...

Boží studna

Boží studna

TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Kostel, který se tyčí nad Petrovicemi na Rakovnicku, má téměř magickou přitažlivost. Navíc se nedaleko od něho nachází studánka nazývaná Boží, která zaujímá poměrně významné místo na duchovní mapě České republiky.

Zdejší farář Václav Kružík již na mě čeká v černém hábitu a společně kráčíme úzkým schodištěm po pravé straně kostela ke studánce. Je na soukromém pozemku v těsném sousedství soukromého domu, ale přesto veřejně přístupná. Farář otvírá železnou mříž kapličky, vstupujeme dovnitř a nabíráme do umělohmotného kyblíku vodu, o které se říká, že je zázračná. „V druhé polovině 17. století, patrně v roce 1686, když Petrovice patřily Ottovi z Helversenu, si zde děvčata při sbírání bukvic prozpěvovala a po chvíli si všimla, že s nimi zpívá někdo další. Když se rozhlížela kolem, spatřila ve větvích dubu krásnou paní s děťátkem. Dívky pochopily, že je to Panna Maria. Po několika dnech se zjevení opakovalo a vše se rozkřiklo po vesnici. Dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a byly vyslýchány a dokonce třikrát zmrskány důtkami,“ vypráví farář Václav Kružík. Legenda pokračuje, že dívky trvaly na svých výpovědích a prohlašovaly, že žádné bolesti při šlehání necítily. Byla jim ihned prohlédnuta záda – a skutečně po pruzích či jiných známkách šlehání nebylo ani stopy, což mělo být považováno za nový div a zároveň za potvrzení pravdivosti vyprávění dívek. Lidé uvěřili, že se nad studánkou skutečně zjevila Panna Maria a událost se rozkřikla po vsi.

Číst dál...

Noční odhalení

Noční odhalení

TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK

Mnoho lidí, kteří poprvé navštíví deštný prales, cítí určité rozčarování. Mají pocit, že jsou v jiném lese, než jaký jim sliboval poutavě natočený přírodopisný dokument. Z něj se sice dozvědí, že se jedná o biotop s největší rozmanitostí živočichů a rostlin na naší planetě, ovšem nic z toho, co viděli, tomu nenasvědčuje.

Život v pralese totiž není zdaleka tak okázalý, jak dokáže zručný mistr střihu divákovi naservírovat. V pralesích ale skutečně žije neuvěřitelné množství živočichů. Ti si vzájemně potravně či teritoriálně konkurují a dávají vzniknout nebývale složitému potravnímu řetězci. Pro přežití v takovém prostředí je nutné zvolit jasnou strategii. Zatímco jedna skupina živočichů spoléhá na svou dravost, mravenci a termiti spoléhají na svou početnost, mnoho druhů zase přežije díky dokonalé kamufláži. Na první pohled pestře zbarvené a vzorované druhy umějí dokonale splynout v nepřehledné spleti vegetace, a i když procházíte jen pár centimetrů od nich, nemusíte mít o jejich existenci tušení. Očím návštěvníka tropického pralesa navíc uniká svět v korunách stromů, kde se nachází významná část potravních zdrojů a mnoho živočichů je nerado opouští. I já měl poprvé pocit, že jsem byl podveden. A to až do té chvíle, než mě kousl první mravenec, o jehož přítomnosti jsem neměl potuchy.

Číst dál...

Mezi Amiši

Mezi Amiši

NEPATŘÍ DO TOHO SVĚTA, ALE JEJICH VÍRA V NICH VZBUDILA SÍLU VYTRVAT. PŘES VŠECHNY STRASTI JE JEJICH LÁSKA K DRUHÝM, MÍRUMILOVNOST A OCHOTA NEZIŠTNÉ POMOCI AŽ ZARÁŽEJÍCÍ.

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

S Paulem, anabaptistickým pastorem, jsem se setkal před necelým rokem v městečku Waslala v odlehlém koutě jihovýchodní části Nikaraguy. Do tohoto zapomenutého kraje, nikoliv bohem, ale spíše vládou, které chybí peníze na nákladné financování výstavby a údržby silnic, mě přivedla touha za poznáním tradičního života místních obyvatel, spojená s chutí po dobrodružství, které s sebou každá taková cesta přirozeně přináší. Do Waslaly jsem se dokodrcal se setměním po celodenním náročném cestování na otevřených korbách starých rezatých pickupů z většího města Matagalpa, které je obchodním centrem celé oblasti. Ze spánku mě vytrhl zuřivý štěkot psa, který nervózně obcházel kolem mého stanu, jejž jsem s příchodem prvních dešťových kapek narychlo postavil za posledními dřevěnými chatrčemi na kraji městečka. Věděl jsem už z předešlých zkušeností, že mě pravděpodobně čeká návštěva vystrašených vesničanů. Chvíli nato přerušil noční ticho výstřel z pušky, ani ne deset metrů od mého stanu a jen o pár vteřin později přilítl na celtu velký klacek. Trvalo, než jsem přesvědčil mou slabou španělštinou návštěvníky, tiše ukryté ve tmě, že jsem neškodný cizinec, který jejich krajem jen mírumilovně prochází. Když mi později jedna žena ze skupiny, která mě těsně obestoupila a s mačetami v ruce se zvědavě i nevěřícně vyptávala, vtiskla mobil, na jehož druhém konci jsem zaslechl přátelský, anglicky mluvící hlas, měl jsem vyhráno. Ještě dlouho potom jsem nemohl spát kvůli několika dalším návštěvám, které se přišly podívat na zarostlého, trochu šíleného gringa, jenž se náhle objevil mezi nimi.

Číst dál...

Lahodný Petrohrad

Lahodný Petrohrad

NAVŠTÍVIT RUSKO NIKDY NEBYLO MÝM SNEM, JENŽE KDYŽ JSEM USLYŠELA OD KAMARÁDKY, KTERÁ V PETROHRADU ŽILA, O MĚSTĚ KRÁSNÉM A KULTURNÍM A JEŠTĚ PLNÉM CHUTÍ, NEBYLO CO ŘEŠIT. A KDYŽ RUSKO, TAK S PRAVOU RUSKOU ZIMOU!

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Ráno mžourám v kuchyni na starý rtuťový teploměr. Vítá mě minus osmnáct stupňů a v hlavě mi běhají věty z dávného školního článku o umrzlých vojácích při leningradské blokádě za druhé světové války. Soukám na sebe podvlíkací kaťata i triko, lyžařské podkolenky, obličej mažu indulonou a jako ochranný štít nasazuji dobrou náladu. Když se na modrou oblohu vyhoupne sluníčko, hřeje mě i nadšení. Přidáme-li k tomu zledovatělé chodníky, mám o zábavu postaráno. Chodníky stojí vůbec za zmínku. Okapové roury tu nejsou svedeny pod povrch chodníku do kanalizace, ale končí dobrého půl metru nad zemí. Následkem toho je chodník pokryt v zimě vysokou hrbolatou vrstvou ledu. Rampouchy, místy i statné stalaktity, patří ke všudypřítomnému koloritu. Visí z drátů, parapetů i vývěsních štítů. V každé druhé ulici navíc shazují ze střech sníh a led, které se dole postarají o ještě zábavnější překážkovou dráhu.

Číst dál...

Céline Cousteau: Členka rodu

Céline Cousteau: Členka rodu

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: CARRIE VONDERHAAR

Někdy vám osud nedovolí utéci z vymezené životní cesty. Své o tom ví i ¬Céline Cousteau, členka slavné francouzské rodiny mořských výzkumníků a ochranářů. Dnes jezdí po světě a burcuje lidi k větší aktivitě ve snaze chránit planetu, na které žijeme. Při jedné takové cestě jsme se s ní setkali i my.

První otázka je povinností – jak se žije s takovým jménem?

No, jak bych to… (úsměv) První reakce mě samozřejmě ihned zařazují někam pod mé mužské předky či vedle kanadské zpěvačky Céline Dion. Nemůžu jim to mít za zlé, ale párkrát do roka na přejmenování pomyslím. Udělat to samozřejmě nemůžu.

Číst dál...

Hranice zákona

Hranice zákona

POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.

Číst dál...

Silnice utrpení

Silnice utrpení

MILUJETE ADRENALIN A MÁTE HODNĚ ČASU? VYDEJTE SE DO DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY KONGO A VYZKOUŠEJTE SILNICI, NAZÝVANOU TAKÉ DÁLNICE, SPOJUJÍCÍ MĚSTA KISANGANI A BUNIA. ZÁŽITEK TO BUDE VÝJIMEČNÝ. POVAŽUJI TOTIŽ TUTO SILNICI ZA NEJHORŠÍ V AFRICE.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Cestovat po Demokratické republice Kongo je jako snít o něčem, co skoro není možné. Veřejná doprava neexistuje, trosky letadel před většinou odletových hal naznačují, že ani letadlem často nemusíte doletět, a jet po zemi se rovná takřka sebevraždě. Můžete to dokázat, jen pokud se vybavíte velkým množstvím peněz a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. Kdy dojedete do cíle, neví totiž nikdo. Konžané jsou ale zvyklí, sami říkají, že není důležitý čas, ale především dosažení vytouženého místa.

Číst dál...

Ostrovy štěstí

Ostrovy štěstí

NA ZEMI UDUSANÁ HLÍNA, MATRACE Z PALMOVÉHO LISTÍ A MOSKYTIÉRA, TAK SI ŽIJE BĚŽNÝ VANUAŤAN. A PŘESTO TU POTKÁTE JEDNY Z NEJMILEJŠÍCH LIDÍ SVĚTA. „MÁME KRÁSNOU PŘÍRODU, SVOBODU, TRADICE A PLNÉ BŘICHO,“ ZNÍ VĚTŠINOU JEJICH ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, PROČ JSOU TAK ŠŤASTNÍ.

TEXT A FOTO: PETRA DOLEŽALOVÁ

Propadáme se do ticha korálových útesů lemujících posvátný ostrov, kterému se podle jeho tvaru říká Klobouk (Hat Island). Přestože je dnes obloha zatažená a pořádně fouká, tady dole se ve světlech naší kamery odhaluje ve svém klidném rytmu fascinující svět mořských živočichů a korálů neskutečných tvarů a barev. Vanuatu patří k těm několika zbytkům míst na zemi, kde ještě můžete spatřit neporušený a doposud neprobádaný podmořský svět. Zrovna dnes ráno, přímo pod lodí při zajišťování kotvy objevila naše posádka novou lokalitu s překrásnými gorgoniemi. 

Číst dál...

Indické Benátky

Indické Benátky

Oblast Kašmíru byla po vzniku samostatné Indie a Pákistánu rozdělena na dvě části. Do té doby se datuje počátek protestů, stávek i občasných ozbrojených konfliktů, které z Kašmíru dělají horkou půdu. Což je škoda, protože tento kout Indie rozhodně stojí za návštěvu.

TEXT A FOTO: JAN MIKLÍN

Srínagar je letním hlavním městem státu Džammú a Kašmír. Leží jen necelých šedesát kilometrů od hranic s Pákistánem, a tak je zde vojenská přítomnost silnější, než v ostatních částech státu. „Upozorňujeme cestující, že letiště Šrínagar je zároveň vojenská základna, a proto je zde zakázáno fotografovat,“ upozorňuje hlas letušky, když letadlo začíná klesat na přistání. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi, kargilská válka, se odehrál v roce 1999, kdy se pákistánské síly spolu s kašmírskými separatisty infiltrovaly za hraniční linii, ale indická armáda je rychle vyprovodila zpět. Častou nepříjemností jsou zde protesty a demonstrace doprovázené vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení, zejména dříve nebyly výjimkou teroristické útoky od ostřelování autobusů po občasné výbuchy bomb či granátů.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group