ikoktejl

Jan Sochor
Tag: Jan Sochor Nalezeno 16 výsledků.
Tag: Jan Sochor Řazení

Setkání ve tmě

Setkání ve tmě

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti podvečerní zácpy, se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu. Do nekonečného túrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Do tmy vykročila silueta muže se slepeckou holí.

Nejistými kroky ušel několik metrů těsně podél zdi domu. Připadalo mi, jako by našlapoval v bažinatých blatech. Zastavil se. Pomalu, vrávoravě se otočil čelem přímo proti zdi. Fascinovaně jsem výjev pozoroval. Stařec třesoucí se rukou vyhmátl z kapsy cigaretu a pokusil se ji zapálit. Závan vlhkého větru od moře, který ještě před pár dny na celou Limu přiháněl šedavou mlhu, mu zlomyslně sfoukl sirku.

Číst dál...

Poslední mohykáni

Poslední mohykáni

Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.

Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.

Číst dál...

Tanečníci boha Slunce

Tanečníci boha Slunce

TISÍCILETÝ RITUÁL TRVÁ. NIKDO NEVÍ, KDY A KDE ZAČAL, NIKDO NEVÍ, ZDALI NĚKDY ZMIZÍ. INDIÁNI Z EKVÁDORSKÝCH HOR STÁLE V TANCI DUPOU DO SVÉ ZEMĚ, STÁLE POKORNĚ DĚKUJÍ SVÝM BOHŮM.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Když španělští conquistadoři v polovině 16. století dobyli rozsáhlou říši Inků, pod jejíž správu tehdy ekvádorské území patřilo, započali tím zprvu násilnou a později ideologickou evangelizaci původního obyvatelstva. Španělští kněží sice nejdříve volali po tvrdém zákazu indiánských – pro katolíky pohanských – slavností, ale později chytře využili mnoha podobností mezi svátky obou kultur a indiány přesvědčili, že jejich modly, svátky a bohové jsou vlastně ve skutečnosti křesťanského charakteru.

Číst dál...

Hřbitov fantazie

Hřbitov fantazie

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.

„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.

Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“

Číst dál...

Žraločí jatka

Žraločí jatka

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Ekvádorští rybáři lovili žraloky odjakživa, ale v zanedbatelných počtech. Globalizační proces však přinesl do zapadlých vesnic na pobřeží Pacifiku zajímavou informaci: Číňanům žralok chutná. Tedy přesně řečeno – chutnají jim jejich ploutve, ze kterých vaří polévku.

Příběh ekvádorských žraločích ploutví je jedním z mnoha řekněme – globalizačních – příběhů. Přes kaluže žraločí krve, které se každodenně lesknou za svítání na pacifických plážích, lze těžko po důkladnějším pohledu označit někoho za viníka, či hledat nějaké hrdiny. Z nejednoznačného a mnohovrstevného příběhu však ční jeden nezpochybnitelný fakt: více než kdykoli v minulosti jedeme všichni na jedné společné lodi. Otázkou zůstává, kdo na jaké palubě.

Číst dál...

Kdo s koho?

Kdo s koho?

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Třebaže od conquisty uplynulo skoro pět století, indiáni z jihoamerických hor na ni nezapomněli a Španělům neodpustili. Svátek Yawar, kdy se utká kondor s býkem, je důkazem živé paměti.

Každoročně na konci července, u příležitosti Dne nezávislosti Peruánské republiky, slaví indiáni v Apurímacu, odlehlém horském departamentu na jihu Peru, svátek Yawar. Pár zapomenutých vesniček beze jména, ke kterým vedou jen úzké kamenité cesty vykousané ve spirálách do horských masivů And, se na několik dní stanou dějištěm symbolického zápasu, který po celých pět set let nebyl zapomenut. Tady vysoko v horách, na dotek od nebe, si andští indiáni připomínají příběh boje a prolité krve. Yawar fiesta znamená v kečuánštině „Krvavý svátek“.

Souboj býka s kondorem byl a stále zůstává především alegorií a krvavou symbolikou. Býk, zvíře dovezené do andských hor z Evropy, byl indiány odjakživa vnímán jako symbol španělských conquistadorů. Naproti tomu kondor je pro indiány posvátným zvířetem. V prehispánské mytologii je kondor vtělením božstva Apu Kuntur, bytosti představující spojení nebe a země. Vedle pumy a hada jedno ze tří Inky nejvíce uctívaných zvířat. Kondor je zkrátka základním symbolem incké kultury. Ve světle této tradice tak představuje krvavý souboj kondora uvázaného na hřbet býka metaforickou skutečnost, ve které hrdá incká kultura dominuje, kdy „stojí nad“ kulturou evropských dobyvatelů.

Číst dál...

Tanec ďáblů

Tanec ďáblů

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Indiáni Kankuamo po staletí srdnatě bránili svoji zemi a odolávali vpádům conquistadorů. Přestože většina jejich kultury zmizela pod nánosy španělské kolonizace, své kořeny úplně neztratili. Tanec ďáblů je toho živým důkazem.

V odlehlém kraji na úpatí zasněžených štítů Sierra Nevady usnul čas. Klikaté stezky horské džungle se za chladných rán ztrácejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících plodů manga pomalu stéká během horkých odpolední jako potůčky medu mezi vápnem bílenými zdmi domků. Za večerní tmy na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, to když znavená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a ozvěn vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.

V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Přestože většina z nich hrdě odvozuje svůj původ od indiánů Kankuamo, jednoho ze čtyřech původních kmenů obývajících území ¬Sierra Nevady, naprostá většina obyvatelů Atanquezu již nemluví původním jazykem a ztratila svoji indiánskou identitu.

Číst dál...

Královna moří

Královna moří

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Proud bílého světla z reflektoru propíchl řídkou ranní tmu. Vzdálené pištění fléten a vibrující temný hukot bubnů mě vytrhly z mrákot. Přímořská ulice se topí v dýmu kadidla, stovky bubeníků pochodují k pláži a v tíživém hlubokém rytmu buší do svých atabaques. Volají královnu moří. Volají Yemanjá.

Čtyři ráno. Reflektory v čele procesí šlehají studenými kužely světla proti nebi nad bahijským zálivem, jako by chtěly tmavá mračna nasáklá deštěm rozsekat na kousky. Rychle jsem vyběhl na ulici. Těžká kořenitá vůně stoupající z kadidelnic silně připomíná hašiš. Bělavý kouř zahaluje postavy průvodu v staroegyptských kostýmech. V čele procesí skáče na kangoo botách obrovitý černoch s vysokým modrobílým chocholem na hlavě. Carlinhos Brown. Nejslavnější muzikant Salvadoru a jeho družina bubeníků z favely – timbaleiros – zahájili každoroční oslavy bohyně Yemanjá. Carlinhos táhne průvod svým mohutným zjevem a mocnými tanečními přískoky k malému domku na pláži, ke svatyni královny slaných vod. Šaman vede svůj lid poklonit se bohům.

Číst dál...

Kšefty s bídou

Kšefty s bídou

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Udýchaně jsem shodil ze zad pytel rýže. Spalující odpolední slunce se opíralo do rezavých vrat sirotčince na předměstí haitského hlavního města Port-au-Prince. Ezequiel zabušil pěstí na plech. Úzký průchod vykrojený do vrat se skřípavě pootevřel a ze tmy zasvítila bělma několika párů zvědavých dětských očí.

Nebýt kubánského misionáře Ezequiela, nikdy bych se do sirotčince Bon Samaritain v Croix-Des-Bouquets nepodíval. Promluvil s madam Paul, která sirotčinec spravuje a řídí, a ta souhlasila s návštěvou i fotografováním. Pouze však pod podmínkou, že přineseme jídlo. Zhruba sedmdesát dětí, o které se v sirotčinci sama stará, totiž často trpí hladem.

Někdy v polovině 90. let, když madam Paul St. Vilus, starší kreolská žena s vlasy zcuchanými do černých bodlinek, vychovala svých vlastních jedenáct dětí, začala se spontánně starat o sirotky a děti ulice ve svém sousedství. Na popud jedné ze svých dcer pak v roce 1998 založila sirotčinec Bon Samaritain. Útulek nikdy neměl dostatek jídla ani oblečení pro všechny sirotky. Děti mají společné boty, společná trička, společné postele, na kterých spí dvě až tři na jedné matraci. Problémy vysokého počtu sirotků, dětské práce a pašování dětí sužovaly Haiti dávno před ničivým zemětřesením. Jen v hlavním městě Port-au-Prince a v jeho okolí existovalo více než tři sta sirotčinců a různých útulků. Přestože často uváděné číslo okolo půl milionu sirotků je zavádějící, protože se jednalo o počet dětí s jedním nebo žádným rodičem, lze doložit, že na Haiti žilo před zemětřesením asi 50 tisíc sirotků. Katastrofa z ledna 2010 počty sirotků a z toho vyplývajících problémů samozřejmě mohutně navýšila.

Číst dál...

Vymítač Ďábla

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.

Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.

Číst dál...

Útěk bez konce

Útěk bez konce

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Téměř půlstoletí trvající konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Více než tři miliony Kolumbijců opustily své domovy jen během posledních deseti let. Šance na návrat je mizivá…

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V mojí Bogotě – každej den víc – lidí se topí v chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají své rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš bohatne – a šmelařům nikdo nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí v Ciudad Bolívaru svádějí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. Se životem v Kolumbii pod krunýřem občanské války.

Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jako by se praly o každý metr prostoru.

Číst dál...

Zuřivá fiesta

Zuřivá fiesta

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

„Hu-hu-hu-hu!“ Rytmický dusot se ve vlnách rozlévá horskou savanou. Hu-hu-hu-hu! Kurvatancuj-kurvatancuj! Hu-hu-hu-hu! Skupina dupajících mužů se jako lavina valí ze svahu sopky Cotacachi v ekvádorských Andách. Hrne se dravě dolů, do stejnojmenného města. Dobýt náměstí.

Sopka Cotacachi v provincii Imbabura na severu Ekvádoru sice leží nedaleko rovníku, ale téměř tříkilometrová nadmořská výška naředila tropické klima do sychravého podzimního rána. Zahnědlé stonky seschlé kukuřice na malých políčkách trčí proti nebi plnému těžkých mraků. Studený vítr rozfoukává šedavou mlhu, která pomalu stéká jako špinavá pěna ze zasněžených horských štítů, jimiž je údolí sevřeno. Po kamenité cestě vysoko ve svahu se dupavými přískoky sune skupina indiánů v bílých košilích a špičatých černých kloboucích s rozměrnou krempou.

Číst dál...

Tady teče krev

Tady teče krev

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Kult palo je prastarou šamanskou formou komunikace mezi Bohem, živými a mrtvými. I přes pětisetletý tlak křesťanství tu rituály dovezené na ostrov černými otroky mají svoje místo.

Arriba – Palo – Juramento – Eróóó! Naléhavý chrčivý hlas bruja naráz vyplnil celou svatyni až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil. „Arriba-N--ganga-Juramento-Eróóó,“ zopakovaly modlitbu stejně úpěnlivě hlasy z druhého koutu místnosti. Žluté plamínky svíček se jakoby leknutím zatřepotaly ve tmě. Táhlé zvuky zpěvu se jako stužky kouře obtáčejí kolem zčernalých misek na podlaze. Nadechl jsem se a potopil se do písně kubánského bruja.

Vápnem nabílené stěny pokrývají vlhké fleky. Sůl mě štípe do očí, všichni – natlačeni až na zeď – se silně potíme. Na malém prostoru obřadní místnosti, spoře osvětlené svíčkami, se nás tísní asi dvacet. Muži, ženy, děti. Černé paže, černá záda a černé boky. Kloužeme vzájemně po svých zpocených tělech. Čicháme se zblízka.

Na podlaze, mezi mokrými otisky bosých chodidel, svíčkami a květinami stojí několik hliněných kotlíků plných různých klacíků a podkov. Jsou potřísněné černým mastným gelem, jakoby polité asfaltem. Na stěně visí zažloutlá fotka v rámečku. Vedle ní uslzená soška Panny Marie, pod ní trůní tlustý Buddha z růžového porcelánu. Po zdi se v šeru plazí pravěké kresby hadů a lebek.

Klečící muž s rudým šátkem přes oči tápavě, s nejistotou slepce zvedl hlavu. Po nahých zádech mu stékají krůpěje potu a jako oranžové blýskavé perličky padají na špinavou betonovou podlahu. Je to jeho velká chvíle. Jeho obřad, jeho přísaha. Rayamiento.

Číst dál...

Zkrocení nomádi

Zkrocení nomádi

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

 

„Nezapomínat! Chtít sušjenka a batelka!“ Mia-be svraštil čelo bez obočí. „A ka-hoty. Taky musíš. Přines,“ pípla indiánka lenošící v potrhané hamace. Rezignovaně si zapisuji přání v uprchlickém táboře, dočasném domově indiánů Nukak- Makú, kteří přeskočili z doby kamenné přímo do 21. století.

Číst dál...

Božská extáze

Božská extáze

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Mnozí si myslí že je prokleté. Haiti. Zhroucené a zkoušené. Nestabilitou, krvavými diktátory, přírodními živly. Haiťané se proto upínají k víře a černým kouzlům vúdú.

Číst dál...

CALVARIO, SEM NEVSTOUPÍ ANI KOLUMBIJCI

CALVARIO, SEM NEVSTOUPÍ ANI KOLUMBIJCI

 

Autor: Jan Sochor

Calvario je čtvrť, která leccos napoví o tom, proč Kolumbie zásobuje ze tří čtvrtin světový trh kokainu.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group