ikoktejl

Ivan Brezina
Tag: Ivan Brezina Nalezeno 37 výsledků.
Tag: Ivan Brezina Řazení

McDrive středověku

McDrive středověku

Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

V různých zemích Orientu se jim říkalo různě. Pro Indy a Peršany to byl karavanseráj, pro osmanské Turky han, pro Araby fundúk, pro Egypťany wikala, pro severoafrické Berbery qayrawan nebo rabat. Funkce byla ale ve všech případech stejná: umožnit poutníkům z daleka, aby po namáhavé cestě našli bezpečí a odpočinuli si. Řečeno dnešním jazykem je karavanseráj jakýsi motel pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe. Příkladem je hedvábná cesta mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžírsku nebo Maroku.

Číst dál...

Čintamani a ptáci

Čintamani a ptáci

V DESETIKILOMETROVÉM LABYRINTU ULIČEK, PRŮCHODŮ A ZÁKOUTÍ PŘEPLNĚNÝCH KRÁMKY V CENTRU TEHERÁNU JSEM PÁTRAL PO INSPIRACI SLAVNÉ POVÍDKY KARLA ČAPKA.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

Alí mě „ulovil“ hned u vchodu do teheránského bazaru, připomínajícího mraveniště. „Čech? Čintamani a ptáci!“ uzemnil mě. Byl to jen naučený obchodní trik, ale proč na něj dobrovolně nenaletět a nenechat se zatáhnout do části bazaru věnované perským kobercům? Alí mi ve svém krámku uvařil čaj a začal se strhující přednáškou o kobercích. Když jsem vyslechl všechno, co mně zajímalo, přešel Alí k tomu, co zajímalo jeho. „A teď si kup kousek, za který bys jinde dal nejmíň desetkrát víc! Doma v té tvé Praze ho velmi výhodně prodáš a z výtěžku zaplatíš celou svou požehnanou pozemní cestu do Indie, inšalláh!“Rovnou prozradím, že jsem si nekoupil nic – už proto, že by se mi žádný z Alího koberců nevešel do batohu. Ale hodně jsem si toho zapamatoval…

Číst dál...

Oběd u sikhů

Oběd u sikhů

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Najednou stojíš a zíráš a sbíráš dech a slova.“ Takto popsali své první dojmy z návštěvy svatyně sikhů v Amritsaru slavní čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund v roce 1960. Jejich slova platí stále. Brána, která tohle místo odděluje od jednoho z největších měst svazového státu Paňdžáb, je vstupem do jiného světa. Špinavé indické ulice zůstanou kdesi daleko za vámi a vy máte náhle pocit, jako kdybyste vstoupili do zahrad Edenu.

Číst dál...

Filologické perličky

Filologické perličky

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (magazín Maxim)

Únor 1994, moje první pozemní cesta do Indie. V pákistánské provincii Sindh klimbáme v lokálním vláčku, ploužícím se na sever do Láhauru. „To není možný!“ zařve najednou kamarád Dáda a s nevěřícným smíchem zírá z okna. Vyhlédnu taky a spatřím nádražíčko s názvem, který vidíte na fotce. Vystoupit jsme tehdy neměli čas. Stanice Nasrat se mi ale do paměti zapsala tak silně, že jsem ji na jedné ze svých dalších pozemních cest na Východ chtěl navštívit znovu. „Jací lidé tam asi žijí? V co věří a k jakým hodnotám vychovávají své děti?“ ptal jsem se sám sebe v duchu. Jenže najít Nasrat byl docela problém. Kde přesně leží jsem si nepamatoval a Google Earth ho neznal. Až po složitém googlování jsem objevil stránku železničních fandů, kde je Nasrat popsán. A tak jsme si na jaře 2010 ve městě Sukkur najali auto a vyrazili k jihu. Řidič se musel složitě vyptávat, protože o Nasrat nevěděli ani domorodci. Z hlavní silnice tam vedla jen prašná cesta. U nádražní cedule zevlovalo pár místních obyvatel. „Jak se vám tady žije?“ ptal jsem se jich. Muži mlčeli, protože anglicky neuměli. Pak jsem se rozhlédl a spatřil sluncem vyprahlou pustinu a opuštěnou stanici na cestě odnikud nikam, kde staví jen lokální couráky. Spatřil jsem hliněné chatrče opodál, jejichž zdi byly oplácány koláči kravského trusu, který se v Pákistánu používá na topení. Spatřil jsem špinavé hábity mužů, kteří na nádraží postávali jen proto, že zrovna neměli co dělat, a netušili, čím zaplnit prázdnotu. Prostě existenční situace, která člověku sevře srdce představou, že by v Nasrat musel taky žít.

Číst dál...

Pocta nedotknutelným

Pocta nedotknutelným

TEXT A FOTO:Ivan Brezina (magazín Maxim)

Tádž Mahál? Váránasí? Arunáčala? Bódhgája? Na všechna tahle „duchovní“ místa zapomeňte. Pokud chcete skutečně pochopit Indii, rozjeďte se raději do nenápadné budovy na předměstí Dillí.

Proč to nepřiznat? Do okrajové čtvrti Mahavir Enclave jsem mířil jako hledač povrchní novinářské senzace. Indii mám projetou křížem krážem, ale „Mezinárodní muzeum záchodů“ slibovalo něco nového, lehce bizarního. Ukázali nám ho ale až potom, co jsme se po přivítání zúčastnili ranního „obřadu čistoty“. Desítky dětí ve školních uniformách zpívaly pod transparentem s nápisem „Sanitace je naše náboženství“. My tři poutníci z Evropy jsme byli veřejně dekorováni květinovými věnci a označeni za „vzácné hosty“, kteří prý vážili dalekou cestu do Dillí jen proto, aby se tu poklonili čistotě. „To je nějaká sekta?!“ varovala mě moje kritická západní mysl. Vzápětí jsem byl ale vyveden z omylu. V muzeu záchodů a přilehlé škole jsme se totiž seznámili s celoživotní misí obdivuhodného muže, který bez nadsázky zlidšťuje celou dnešní Indii. „Na rozdíl od tělesných funkcí, jako je třeba tanec, zpěv, běh nebo zápas, je defekace považována za něco ošklivého a nečistého, o čem se na veřejnosti nemluví,“ vyprávěl nám dr. Bindheshwar Pathak, charismatický muž v bělostné košili. „Nositel Nobelovy ceny za medicínu Charles Richet toto mlčení odvozoval od zápachu a neužitečnosti produktů lidského zažívání. Jiní autoři spojují tabu s blízkostí vyměšovacích a pohlavních orgánů. Společnost defekaci každopádně ignoruje a vědci se jí nezabývají. V roce 1968 jsem se to rozhodl změnit potom, co jsem jako sociolog prováděl terénní výzkum tzv. nedotknutelných – skupiny, která v indickém kastovním systému stojí až na nejnižší příčce...“

Číst dál...

Svět se řítí do…

Svět se řítí do…

Ptal se: Ivan Brezina (Magazín Maxim), vyfotografoval: Miroslav Nebeský

Spisovatel Josef Formánek a herec Jaroslav Dušek mají jedno společné: přemýšlejí o světě jinak než většina z nás. Právě proto jsme si s nimi povídali v době, kdy má údajně podle mayského kalendáře ten svět skončit.

„Svět se řítí do ďáblovy řiti,“ říkával mystik Josef Váchal. Měl pravdu?

Dušek: Pravda se nedá vyslovit žádnou větou, ale na Váchalově vizi se shodnout můžeme. Pokud si ďáblovu řiť představíme jako něco, čemu astrofyzikové říkají černá díra, tedy objekt, který do sebe postupně vtahuje celý vesmír, pak Váchal přesně předpověděl konec světa. Badatel Carl Johan Calleman upozorňuje, jak zvláštně jsou některé termíny z astrofyziky zabarveny významově. Mají psychologický podtón. Černá díra, to už samo o sobě působí negativně až strašidelně. Kdybychom tomu objektu říkali bílá díra, neděsil by nás. A tohle Váchal ďáblovou řití přesně vyjádřil.

Číst dál...

Drsným Balúčistánem

Drsným Balúčistánem

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (Magazín Maxim)

Pokud se vydáte do Indie pozemní cestou, překročíte geografickou hranici Evropy a Asie na istanbulském mostě přes Bosporský průliv. Kulturní hranice dvou zcela odlišných světů ale leží až 4100 kilometrů odtud.

Three european person come here! I want your pasports!“ křičí bizarní angličtinou bělovlasý děda v pákistánské policejní uniformě. Prodral se davem, aby nás zachránil před neschopností Asiatů utvořit spořádanou frontu, a coby vznešené „sáhiby“ nás odvedl k přednostnímu odbavení. Některé koloniální tradice mají něco do sebe. Bílá kůže nás ale nezachrání před pověstnou pákistánskou byrokracií. Kromě řady pasových kontrol se musíme zapisovat do tlustých registračních knih, vyplňovat nesčetné formuláře, fotit se... K tomu si mnohokrát potřásáme rukama s uniformovanými muži, volajícími: „Welcome to my beautiful Pakistan, mister!“ a popíjíme s nimi nekonečné šálky čaje. „Cesta do Kvéty je nebezpečná. Přidělím vám policejní eskortu,“ říká policejní šéf. S díky odmítáme. Jedeme tudy do Indie už pošesté, a zatím jsme to vždycky přežili ve zdraví. „No, však ještě uvidíte...“ loučí se s námi se skrytou výhrůžkou.

Číst dál...

Hra s ohněm

Hra s ohněm

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Na thajských plážích můžete každou noc sledovat bizarní představení. To, co na první pohled vypadá jako „mystická asijská tradice“, je ve skutečnosti novodobá atrakce pro turisty. Ale co na tom? Vypadá to efektně a hlavně to živí lidi, kteří by jinak možná měli hlad.

Pláž Hat Sai Kaew na ostrově Ko Samet se pomalu noří do tmy. Číšníci z nedalekých hotýlků už při západu slunce rozmístili řady nízkých stolečků osvětlených svíčkami a roztopili grily. Romanticky kýčovitá večeře pod hvězdami, podmalovaná šploucháním vln, může začít. Zatímco si objednáváme barakudu na rožni, grilované chobotnice a kraby se sladkokyselou omáčkou, vynoří se ze tmy několik polonahých postav. Tři kluci v rozmezí asi osm až patnáct let nesou podivné předměty. Muž, zřejmě jejich otec, má na zádech plechový kanystr. Pár metrů od první řady stolků se skupinka zastaví a začne instrumenty z kanystru polévat jakousi tekutinou. Otec škrtne sirkou.

Číst dál...

Penis park

Penis park

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Některé turistky se tu rdí až za ušima, jiné vykřikují úžasem. Co je ale pro cizinky poněkud lascivní atrakcí, vnímají Thajky jako něco velmi posvátného. Stovky penisů v zahradě uprostřed Bangkoku jsou totiž vyjádřením díků bohyni Tuptim za vytoužené otěhotnění.

Poprvé jsem se na tohle obskurní místo vypravil asi před deseti lety. Musel jsem se složitě vyptávat – Penis park totiž jakoby v thajské metropoli nikdo neznal. Neporadili mi v turistických kancelářích na proslulé „batůžkářské“ ulici Khao San, nepomohli mi ani jinak vždy skvěle informovaní thajští taxíkáři. Zabralo, až když jsem místo slušného názvu mužského genitálu vyslovil jméno bohyně Tuptim.

Číst dál...

Zaklínači hadů

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.

Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.

Číst dál...

Vláček do nebe

Vláček do nebe

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (magazín Maxim)

V severovýchodní Indii začíná nostalgická cesta do historie. Svezte se do Dárdžilingu úzkorozchodnou železničkou, označovanou za jednu z nejkrásnějších tratí světa! Z okna vagonu spatříte tropické pláně Bengálska i bělostné sněhy Himálaje.

Mark Twain, který se vláčkem do Dárdžilingu vydal v roce 1896, to označil za nejkrásnější den v životě – směs extáze, smrtelného strachu a nepředstavitelné radosti. Moje osobní dobrodružství ale nezačalo zrovna růžově. Do města Siliguri, kde tahle bizarní trať začíná, jsem poprvé dorazil na jaře 1994 celý pomlácený a nevyspalý (podruhé jsem tohle místo navštívil loni). Třicetihodinová jízda z Dillí vagonem třetí třídy, kterým cestují jen ti nejchudší z nejchudších, dá člověku pořádně zabrat. Britský spisovatel David Tomory ji přiléhavě popsal těmito slovy: Ještě předtím, než vlak zastavil, vzaly davy jeho dveře útokem a celé rodiny se začaly cpát skrz okna vagonu. Skončil jsem naproti dveřím WC, první čtyři hodiny vestoje a pak vsedě na svém batohu, zatímco se přese mne neustále sem a tam šplhali ti, kdo chtěli na záchod. To vše v sedmačtyřiceti stupních vedra a bez jakéhokoliv pití.

Číst dál...

Doktor z jadeitovych hor

Doktor z jadeitovych hor
V zapadlé čínské vesničce žije muž, jehož léčitelské schopnosti se staly celosvětovou legendou. Opravdu dokáže svými bylinkami vyléčit rakovinu, nebo jde jen o nafouknutou mediální bublinu? Městečko Li-ťiang najdete v nejsevernějším výběžku provincie Jün-nan jen pár desítek kilometrů od tibetských hranic.

Číst dál...

TO jsou OTÁZKY ZE ZEMĚ SVĚTLA

TO jsou OTÁZKY ZE ZEMĚ SVĚTLA
Mají na cizoložnici sypat kameny z auta, nebo je po ní házet? Mají se sekat ruce mečem, nebo je má uříznout chirurg?

Mají na cizoložnici sypat kameny z auta, nebo je po ní házet?Mají se sekat ruce mečem, nebo je má uříznout chirurg?

Nikdy jste neslyšeli o státě Kelantan? Nalistujte si v atlase mapu jihovýchodní Asie a najděte si v ní východní hranici Malajsie a Thajska. Hlavním městem Kelantanu (Země světla) je přístav Kota Baharu.

Číst dál...

VRAŽDA NA ŘECE KWAI

VRAŽDA NA ŘECE KWAI

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL IVAN BREZINA REPRODUKCE: JEATH War Museum V KANCHANABURI

 

Našich životů se zmocnily mediální obrazy, které jsou často skutečnější než samotná realita. Podle některých myslitelů je to zločin. Snad nejlépe je tahle bizarní proměna vidět v místech, kde kdysi zemřely desetitisíce lidí.

Číst dál...

Pro kroužek zasazený v nose

Pro kroužek zasazený v nose

Text a foto Ivan Brezina, Maxim

 

Indický státeček Sikkim je vklíněn mezi Tibet, Nepál a Bhútán. V městečku Geyzing, které leží ve stejné nadmořské výšce jako Milešovka, se každou neděli koná velký trh.

Číst dál...

Cikánští kotláři Kalderaši

Cikánští kotláři Kalderaši

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

Kočovné cikánské kováře z Rumunska už za pár let nejspíš nepotkáte. Jejich tradiční způsob života totiž taje stejně rychle jako cín, kterým pokrývají stěny svých hrnců a kotlů.

Číst dál...

Chléb jejich vezdejší

Chléb jejich vezdejší

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

V rumunských horách Apuseni probíhá dvakrát týdně rituál přípravy základní potraviny, která člověka provází už od neolitu. Marina Pradatu se nejdřív třikrát pokřižuje. To, co se právě chystá udělat, není obyčejná každodenní práce.

Číst dál...

Milionáři ze slumu

Milionáři ze slumu

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

Ve slumech hlavního města indického státu Západní Bengálsko žijí více než tři miliony těch nejchudších obyvatel planety. Žijí, nebo živoří? A obklopí jednou slumy i váš dům? Ašók seděl na bobku nad hromadou odpadků a přebíral staré špinavé igeliťáky. Právě vrcholil letní monzun a indickou Kalkatu bičovaly provazce tropického lijáku.

Číst dál...

Zánik Kašgaru

Zánik Kašgaru

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

V létě obletěly svět zprávy o krvavých etnických nepokojích v západní Číně. Smutný příběh kulturní genocidy v Tibetu zná asi každý. Kdo ale slyšel o tragédii muslimského národa Ujgurů? Město Kašgar leží doslova na konci světa.

Číst dál...

Chrám voyaerů

Chrám voyaerů

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

 

Když se řekne Indie, vybaví si většina z nás asketické svaté muže, kteří se při hledání osvícení zřekli všech světských radovánek. Jenže Indie je zemí paradoxů.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group