ikoktejl

2013
Tag: 2013 Nalezeno 135 výsledků.
Tag: 2013 Řazení

Editorial 9/2013

Editorial 9/2013

Přejít na články z Koktejlu 9/2013

Tady a teď

Kontrolka nádrže na tachometru nervózně bliká. S každým ujetým metrem je její volání po naftě naléhavější. Co naplat, že v renomovaném průvodci psali, že právě tady na chilské dálnici měla stát pumpa? Co bůh ale nechtěl, nebo možná chtěl, když už začala naše toyota škytat žízní, objevila se před námi benzinka. Pravda, žádná shellka, ale pro nás byla milionová. Aby to nebylo moc jednoduché, sice jsme našli benzinku, ale zrovna jí došly pohonné hmoty. „Zatím si tady sedněte a počkejte pár hodin, pak snad něco bude,“ řekla nám krásná seňorita v zájezdním hostinci u benzinky bez benzinu. A tak jsme si sedli mezi partu kamioňáků zakoukaných do romantické telenovely, dali si tradiční polévku cazuelu a čekali. Co naplat, že už na nás jinde čekal průvodce, který už asi na české gringos zanevřel? Po několika dlouhých dílech Esmeraldy jsme přece natankovali a vyrazili vstříc našemu cíli, národnímu parku Pan de Azúcar. Když už se smrákalo, dorazili jsme na pobřeží a znaveni cestou jsme se těšili na zaslouženou siestu. Průvodce ale zmizel a nikdo jiný o nás nevěděl. Co naplat, že jsme to měli všechno tak perfektně naplánované? Kdybychom byli věděli, že si do auta máme vzít extra kanystry, mohlo jít všechno jako po másle. Jenže to bychom nepotkali Ramóna, který se nás ujal a ubytoval nás v tom nejvíc hvězdičkovatějším hotelu světa. V téhle dřevěné boudě sice sotva tekla voda a peřiny nás podezřele štípaly, ale pohled na noční oblohu všechno zlé převážil. „Hermosas estrellas,“ řekl Ramón a ukázal nahoru, kde někdo rozložil černý třpytivý koberec. Mlčky jsme pozorovali ten zázrak, počítali padající hvězdy a byli jsme rádi, že je právě teď a právě tady.

Užívejte každé chvíle, než se ztratí jako ta padající hvězda.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Obnažený Súdán – Jednostranně zaměřené zpravodajství dokáže skrýt leckeré zajímavé informace. Jeli byste do Súdánu na dovolenou?

Historie a archeologie

Tanečníci boha slunce – Ekvádorští indiáni si stále drží své pradávné zvyky i pPřes staleté snahy o jejich potlačení si ekvádorští indiáni stále drží své pradávné zvyky.

Party time – Víra a zábava si nemusí odporovat. Na Maltě o tom vědí své.

Kakadu – V Austrálii je přes pět set národních parků. Dokážete si mezi nimi vybrat? My ano.

Příroda

Téma – Nebe, peklo, ráj

Okem božím – Pohled na Zemi z vesmíru je fascinující ukázkou toho, co příroda a lidé dokážídokážou.

Ohnivá brána – Jako pravý vstup do pekla vypadá hořící kráter v turkmenské poušti.

Polykači hašiše – Asasíni užívali drogy, které jim měli pomoci pomoct přenést se do vysněného ráje.

Věda a technika

Rozhovor – Květa Fialová – V dalším životě chci být krávou.

Předplatné

Dívka odvedle – Kde jsou kořeny moderního typu reklamy? Zapátrali jsme v historii.

Kvíz

Bez signálu – Nemůžete se odpoutat od počítače a telefonu? Odjeďte s námi někam, kde nepůjdou použít.

Země neznámá – Víte, že jednou z částí Belgie je i Valonsko? Moc turistů sem nezavítá.

Stráž na Rýně – Bitva v Ardenách zásadním způsobem ovlivnila vývoj zakončení druhé světové války.

Ledová past – Příliv nečekaně rychle zvedl hladinu moře a dal do pohybu ledové kry. Byl čas utéct?

Skalní dokonalost – Občas stačí jen stát a tiše zírat na krásu kolem. Saské Švýcarsko je toho důkazem.

Po stopách Drákuly – Opravdu v Rumunsku nežijí upíři? Některá setkání jsou minimálně podezřelá.

Zpověď Jiřího Cetela – Zambijský sen

Porážka slavnější vítězství – Proč v Čechách oslavujeme porážku u Slavkova a ne vítězství u u Chlumce?

Krajina po bitvě – Největší masový hrob u nás skrývá ostatky vojáků zabitých přesně před 200 lety.

Život za zdmi

Rituály Tucana – Amazonští indiáni předvádějí své rituály za peníze. Má je smysl je stále navštěvovat?

Tipy pro vás

Tagy:

V říši Emírů

V říši Emírů

TEXT A FOTO: Tomáš Vlach

Na severu Nigérie se dodnes dělí o moc politici a feudální panovníci. Navzájem si nepřekážejí, právě naopak. Jen díky vlivu emírů mohou vedle sebe žít různorodé skupiny obyvatelstva.

Periferie Sahary – tak se někdy mluví o severu Nigérie. Zatímco tropickými pralesy pokrytý jih těží z bohatých nalezišť ropy, o mnoho chudší sever pokrývají nekonečné savany a polopouště. Oblast tíhne k Sahaře a tradicím, dodnes se tu udržela starodávná řemesla, k vidění jsou i tisíce let staré historické památky. Subsaharské národy Hausů a Fulbů zná málokdo, přitom žijí na území velkém jako třetina Evropy. Dodnes funguje feudální systém vlády emírů, nezdá se ale, že by to někomu příliš vadilo. Jen svět o tento kout země příliš zájem nejeví.

Číst dál...

Země půlnočního slunce

Země půlnočního slunce

TEXT: Jiří Černý, FOTO: Jan Kavan

V České republice moc přírodních extrémů nenajdete. To ale neznamená, že jsou nám cizí! Své o tom mohou vyprávět účastníci expedice na stálou českou základnu v polárních Špicberkách.

Byly dvě hodiny ráno, když jsem vystupoval v Longyearbyenu z letadla. Půlnoční slunce jasně zářilo na obloze a odráželo se od ledovců na opačné straně Ísfjordu, které se v jeho paprscích leskly jako diamanty. Na chvíli jsem se v úžasu zastavil a pokusil se vrýt si do paměti každou podrobnost. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem si zplna uvědomil, že jsem na Svalbardu (Špicberky). Konečně! Výzkumná a studijní expedice Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity na Svalbard začíná!

Číst dál...

Na hraně

Na hraně

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

I mistr tesař se utne, stačí drobná chybička, malá nepozornost či jen přehlédnutí nějaké skutečnosti, a docela obyčejný výlet může nabrat diametrálně jiné rozměry. Vcelku stačilo jen málo a tento článek by už nikdo nenapsal.

Oblíbená destinace českých turistů, příjemné ceny, slunce, krásné moře a pro našince i vzdálenostně dosažitelná. Co víc si přát? Nechal jsem se tedy zlákat představou o poznání alespoň části Chorvatska, když se mi naskytla díky kamarádkám Lucii a Eli příležitost navštívit ostrov Murter, ležící mezi Šibenikem a Zadarem. Byl jsem zvědavý, jak na mě místo, které je vyhlášené pro klidné dovolené, zapůsobí, protože mé cesty mají většinou do klidu hodně daleko. Murter má výbornou polohu, leží v podstatě u Jadranské magistrály, a i když je to ostrov, pojí ho s pevninou asi čtyřicetimetrový padací most, který spojuje ostrovní a pevninskou část městečka Tisno. Most se dvakrát denně zvedá na půl hodiny, aby mohly proplout Murterskou úžinou vyšší lodě. Říká se, že kdo neviděl aspoň jednou most zdvižený, jako by na Murteru nebyl. Most se zvedá v devět hodin dopoledne a v pět hodin odpoledne. 

Číst dál...

Kanárská mrňata

Kanárská mrňata

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Kromě celoročního tepla, čistého vzduchu bez exhalací a perfektní turistické vybavenosti lákají Kanárské ostrovy svou syrovou krásou sopečné krajiny a nabízejí přehlídku surrealistických vulkanických děl naší matičky Země.

Vynechejme turisty nejoblíbenější východněji ležící ostrovy, efektní zeleno-bílo-černé Lanzarote, rozlehlou Fuerteventuru s jejími plážemi, centrální Gran Canarii i největší ostrov Tenerife, na které utíkají nastřádat trochu sluníčka a tepla ti, kdo už nemohou zimní zataženou evropskou oblohu vydržet. Pro ně mají Kanáry dvě hlavní sezony: hlavní v zimních měsících a druhou v době letních školních prázdnin. My se ale dopravíme na západněji ležící malá a méně známá kanárská mrňata, na Hierro, Gomeru a La Palmu.Na ona tři mrňata dozírá největší z ostrovů, Tenerife. Jinak než přes jeho letiště se na ně nedostanete, dál můžete pokračovat menším letadlem, nebo využít každodenní nepříliš dlouhá lodní spojení. Na Gomeru je z Tenerife dokonce tak blízko, že jednodenní výlety na tohle mrně nabízí i mnoho cestovních agentur sídlících na Tenerife. Tento kanárský velikán má vladařské sklony zřejmě v krvi. Výškou své sopky Pico de Teide (3718 metrů) kraluje horám celého Španělska, je totiž nejvyšší horou iberského království. Pokud nebude zcela výjimečně hustá a hodně vysoká oblačnost, uvítá vás Teide jako správný hostitel hned, jak se přiblížíte na dohled místního letiště. A kam se z něj vydáte dál? Po stopách Kryštofa Kolumba? Do nejmenšího hotelu na světě? Ponoříte se do pohádkových mlžných pralesů a sjedete pak na pláž k moři terasovými poli, která se mohou svou krásou postavit po bok proslaveným balijským rýžovým terasám?

Číst dál...

Stopy v písku

Stopy v písku

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

Náhon na všechna čtyři kola potřebujete na největším písečném ostrově na světě jako sůl. S absencí zpevněných cest vás na něj totiž v normálním autě ani nepustí. Stejně si ale s sebou vezměte tažné lano. Na ostrově Fraser stejně dřív nebo později zapadnete.

Z velmi řídce obydleného ostrova na pobřeží australského státu Queensland se v posledních desetiletích stala vyhledávaná atrakce. Není divu. Východní pobřeží Austrálie je u turistů dlouhodobě populární a zastávka na ostrově z písku dobře zapadá mezi návštěvy velkoměst Sydney a Brisbane, Velkého korálového útesu a souostroví Whitsundays. Ostrov Fraser je navíc světové unikum. Nejen že se honosí titulem největší písečný ostrov světa, ale je současně jedním z mála takových velikánů, na kterém je vzrostlý prales. U písků, chudých na minerály, to není právě pravidlo. Na Fraseru to ovšem způsobuje symbióza rostlin s místními houbami, které jim dodávají vodu a minerály. Na oplátku dostávají z kořenů uhlíkaté zdroje. Díky tomu jsou na ostrově též pro Austrálii tak typické blahovičníky.

Číst dál...

Dáma v přestrojení

Dáma v přestrojení

TEXT: LUCIE RADOVÁ

Ještě se pořád mohla vrátit, za sebou měla jen pár dní ze čtyř měsíců pochodu, ze dvou tisíců kilometrů mrazivým Tibetem. Byl to její několikátý pokus dostat se do zakázaného města. Do Lhasy.

Drobné francouzské orientalistce bylo v té době padesát šest let, a nikdo by se nedivil, kdyby svou pouť vzdala. To by ale nesměla soupeřit sama se sebou, s tvrdohlavou a cílevědomou Alexandrou David-Néelovou. „Začalo hustě chumelit. Roztáhnout nad sebou náš malý stan na způsob jakési ochranné přikrývky nepřicházelo vůbec v úvahu. Nezbývalo, než těch několik hodin hustého sněžení prospat jen tak, s hlavou položenou přímo na našich vacích,“ vzpomínala Alexandra na úskalí své cesty.

Číst dál...

Pouť za zjevením

Pouť za zjevením

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Nádvoří před bazilikou Panny Marie Guadalupské je pořádně našlápnuté. Právě po osmi dnech dorazili poutníci, aby se na nejdůležitějším religiózním místě Mexika poklonili národní patronce.

Nekonečné zástupy venkovanů kráčí za standartou, která nese jméno jejich vesnice, a z balkonu moderního svatostánku, který připomíná šapitó, jim neúnavně mává jejich biskup. I takováto akce má svého roztleskávače, jehož hlas ze zvukových aparatur věřící vybízí k větší aktivitě: „Zamávejte panu biskupovi, ať ví, že tu jste. Tančete! Křičte! Dělejte, co chcete, ale ukažte se!“ A do mikrofonu skanduje jak na předvolebním mítinku: „Se ve, se siente, María está presente.“ Tedy ve volném překladu: „Je to vidět, je to cítit. Marie tady je s námi.“ Nejslavnější panna světové historie je v mexickém životě stále přítomna. Téměř od počátku španělské kolonizace bývalé aztécké říše. Zjevila se v roce 1531, jen osm let potom, co si Hernán Cortés překvapivě rychle podmanil mocnou civilizaci.

Číst dál...

Noc pohanů

Noc pohanů

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Návštěvníky Pobaltí na konci června určitě překvapí velkolepé oslavy slunovratu, které mnohdy předčí i Vánoce. Dávné propojení pohanských bohů a rituálů se dá náležitě prožít třeba na pradávném historickém sídlišti králů v Kernave•, kde se konají největší oslavy nabité energií.

Chytit ve Vilniusu autobus do Kernave• a dostat se do něj může být velký problém. Toto historické sídlo králů na východ od hlavního města je v období letního slunovratu obtížně dosažitelné, protože davy poutníků už od brzkého rána ucpávají silnici, aby zažili výjimečný den, který je symbolem dávných tradic a propojení s přírodou. Mně se to s trochou štěstí podařilo.

Číst dál...

Rýžový svět

Rýžový svět

TEXT A FOTO: ALEXANDRA SYNAC

Táhne se více než tisíc kilometrů od východu k západu a svou zalidněností připomíná tento ostrov jedno velké město, jehož pouliční džunglí můžete bloumat celé dny. Navzdory tomu základ života místních lidí je v přírodě, s nohama zabořenýma ve vodě a rukama pečujícíma o rýžovou sklizeň. Ta je na Jávě alfou a omegou bytí a přežití. Četné aktivní nebo spící sopky, které se táhnou jako páteř podél ostrova, dominují překrásné vulkanické krajině. Je to právě dávná sopečná aktivita, které vděčíme za úrodnost tohoto místa. A tak rýžová pole a rozlehlé plantáže patří k Jávě stejně, jako její sopky či muslimské mešity.

Číst dál...

Oběd u sikhů

Oběd u sikhů

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Najednou stojíš a zíráš a sbíráš dech a slova.“ Takto popsali své první dojmy z návštěvy svatyně sikhů v Amritsaru slavní čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund v roce 1960. Jejich slova platí stále. Brána, která tohle místo odděluje od jednoho z největších měst svazového státu Paňdžáb, je vstupem do jiného světa. Špinavé indické ulice zůstanou kdesi daleko za vámi a vy máte náhle pocit, jako kdybyste vstoupili do zahrad Edenu.

Číst dál...

Příliš drsný byznys

Příliš drsný byznys

TEXT: JAROSLAV PETR

Jen málokdo má radost z toho, že levné čínské plasty vytlačují tradiční materiály a devalvují staré řemeslné tradice. Ochránci nosorožců jsou v tomto ohledu výjimkou.

„Střenka dobré jambíji má v každé denní době jinou barvu. Ráno je nažloutlá, odpoledne zelená a v noci černá,“ tvrdí staří znalci tradičních jemenských zahnutých dýk. Jambíja není zbraň. Je to mnohem více. Dýka je symbolem mužnosti, deklarací společného postavení a průkazem rodového původu zároveň. O ceně dýky nerozhoduje ani tak čepel, jako její držadlo. U těch nejlepších, vyráběných po staletí třeba zbrojíři z rodu Al-Saifani, je základem držadla roh nosorožce. Jen tento materiál dokáže prý měnit během dne barvu. „Je to proto, že nosorožčí roh stvořil Alláh a nikoli člověk. V rohu je něco živého a to se přenáší i do držadla jambíje. Tak jako roh roste, tak i držadlo mění barvy,“ říkají zákazníkům jemenští obchodníci s dýkami.

Číst dál...

Nebe nad Méridou

Nebe nad Méridou

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Ve venezuelské Méridě mají údolí, které jako by příroda stvořila na objednávku paraglidistů. Vzdušné proudy vytvářejí prostředí pro možnost celoročního plachtění.

Kdybych měl místo tebe v tandemu Huga Cháveze, tak bych s kluzákem jinak hýbal, abych ho pořádně vystrašil. Až by z toho zvracel,“ holedbá se Will, když se v poklidném tempu vznášíme na padákovém kluzáku a vychutnáváme si, jak v zapadajícím slunci barvy kaňonu pod námi přecházejí od oranžové přes růžovou až do šedivé . Město Mérida je centrum adrenalinového turismu. Atrakcí číslo jedna byla jízda po nejdelší soustavě lanovek světa, která zájemce vyvezla z 1577 metrů do nadmořské výšky 4045 metrů. Jenže bohužel už je od roku 2008 zavřená kvůli potřebné renovaci a doba předpokládaných oprav se liší podle toho, koho se tážete. Každopádně než se znovu lanovka otevře, ještě to řadu měsíců či let potrvá.

Číst dál...

Sladká nuda

Sladká nuda

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

Také si občas říkáte, jaké by to bylo utéci ode všeho na pustý ostrov? Možná jste si zkoušeli udělat seznam věcí, které byste si na takový ostrov vzali, nebo výběr knížek, které byste mohli číst stále dokola. Otázkou však zůstává, jak dlouho by vás to bavilo.

Myšlenky na útěk z města se mi honily hlavou, když mě a dalších sedm lidí nakládal statný borec do terénního auta v pět ráno u hostelu Luna's Castle v Panamě. Jeli jsme do přístavu, odkud nás lodě dovezou na ostrovy Guna Yala, které omývá Atlantský oceán. Ostrovy jsou populárním místem pro zastávku lidí plavících se do Kolumbie. Kromě letadla zůstává totiž lodní doprava jedinou možností, jak překonat prales v Dariénu. Právě tam totiž chybí poslední článek panamerické dálnice vedoucí z Aljašky do Argentiny. Teoretická možnost přejít po souši sice existuje, nicméně se kvůli ozbrojeným pašerákům a kolumbijským rebelům nedoporučuje, navíc prales je zde opravdu maximálně neprůchodný. Ostrovy Guna Yala (nazývané též San Blás) se tak s rozvojem turistiky staly jednou z perel Panamy.

Číst dál...

Otáčení kostí

Otáčení kostí

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

Obyvatelé Madagaskaru věří v sílu mocných duchů, přinášejí jim obětiny a uctívají je rituály. Věří, že smrt není koncem. Je pro ně ctí stát se předkem, jehož ostatky jsou exhumovány při bizarním pohřebním rituálu – famadihana. Toto slovo neříkejte nahlas.

Setkat se s famadihanou není nic lehkého. K obřadu dochází rok až sedm let po úmrtí člověka. Madagaskarské zákony stanovují, že se smí vykonávat pouze v nejteplejších měsících v roce, od června do září. Pro Malgaše je famadihana oblíbenou ceremonií. Představuje pro ně však i velmi intimní součást jejich životů. Účast cizinců je proto bez souhlasu rodiny pořádající obřad zapovězena. Rodina, čas i místo, kde by se mohla famadihana konat, je pro nás jedna velká neznámá. Nemám sebemenší představu o tom, jak tohoto setkání, které jsme si před odjezdem na Madagaskar stanovili za hlavní cíl naší cesty, dosáhneme. V tuto chvíli mně a mým spolucestovatelům Adamovi a Mirkovi nezbývá nic jiného než usilovně hledat, ptát se, věřit a přát si. Tajemné madagaskarské síly nás třeba vyslyší a pomohou nám naplnit cíl naší v pořadí již druhé expedice na Madagaskar.

Číst dál...

Jak se najíst minami

Jak se najíst minami

TEXT: Marika Predná, FOTO: Zdenek Lněnička

Uháníme z Phonsavanu na zaprášené motorce po štěrkové cestě vedoucí kolem proslulé Planiny džbánů. Je poledne a úmorné vedro jen stěží zmírňuje jemný vánek pronikající pod naše košile. V dáli se tyčí zelené krasové kopečky a všude kolem nás se rozprostírá suchá planina plná obrovských kulatých kráterů. Sem tam se objeví nějaký další motorista, ale jinak jsme tu jen my a díry v zemi připomínající krátery po meteoritech. Po pár desítkách kilometrů dojedeme do malé vesničky s názvem Ban Napia, kde nás místní lidé s úsměvem zvou do svých domovů. Ukazují nám řemeslo, kterým se zde živí – přeměňují objekty sloužící k zabíjení v předměty, pomocí nichž se lze nasytit.

Číst dál...

Tady jedí psy

Tady jedí psy

TEXT A FOTO: David Těšínský

Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Může za to zřejmě Jerry, třicetiletý grafik, kterého stejně jako mě zajímají neobyčejné životy lidí. Společně jsme v Malakce, malajském městě se skoro milionem obyvatel, pátrali po vietnamské komunitě, která loví, zabíjí a jí bezdomovecké psy. Po pár dnech jsme konečně narazili na člověka, který nás vzal za svým známým, jehož rodina se na tuto nelegální akci chystala.

Číst dál...

Be happy

Be happy

TEXT: Lucie Radová

Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic však není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?

Kostarika, Belize, El Salvador, Panama, Nikaragua, Guatemala a Honduras. Kromě toho, že všechny tyto země leží ve Střední Americe, mají ještě jedno společné. Minulý rok se dostaly do první třináctky nejšťastnějších států světa vzhledem ke svým zdrojům. Pro mnohé velmi překvapivé výsledky přinesl britský think tank New Economics Foundation (NEF). K závěrům došel prostřednictvím svého indexu šťastné planety (The Happy Planet Index). Štěstí se podle britských výzkumníků dá vypočítat prostřednictvím třech ukazatelů: ekologické stopy země, předpokládaného věku dožití a pocitu pohody občanů. Nejšťastnější zemí světa se tak stala Kostarika. A Střední Amerika pak podle všeho nejšťastnějším územím naší planety.

Číst dál...

Ropné makarony

Ropné makarony

TEXT: Tomáš Nídr

U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.

Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group