ikoktejl

Ptala se: Tereza Hronová, foto: Harry Freeland a archiv festivalu Jeden svět

Narodil jsem se jako jeho pětatřicáté dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný,“ vypráví muž, který mhouří červené oči. Tanzanec Josephat Torner (45) to nikdy neměl jednoduché, přesto vystudoval práva a dnes bojuje proti vraždám a diskriminaci albínů, lidí, kteří se jako on narodili bez kožního pigmentu. I když je v nebezpečí, stále má sílu vysvětlovat, že albínská krev a uříznuté končetiny nikomu štěstí nepřinesou.

Číst dál...

Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět

Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.

Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?

Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.

Číst dál...

Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?

TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ

Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.

Číst dál...

TEXT A FOTO: Tereza Hronová

Téměř každé osmé dítě na světě je chyceno v pasti dětské práce. Jen v asijské Kambodži jich pracuje přes jeden a půl milionu. Místo her vyrábějí cihly, těží sůl, drtí kameny… A to za pakatel nebo i zadarmo.

Podle statistik Mezinárodní organizace práce postihuje dětská práce v Kambodži až 45 % dětí mladších 15 let. Tyhle děti sice většinou chodí do školy, ale nepravidelně, a mnohé studium ani nedokončí. Často pracují v takzvaných nejhorších formách dětské práce, které přímo ohrožují jejich zdraví. Kambodža je nechvalně proslulá sexuálním turismem a dětskou prostitucí. Jiné děti pracují na rybářských lodích nebo na rozhlehlých kaučukových plantážích v oblasti Kompong Cham, další jako sběrači odpadků. Ještě nedávno byla uprostřed kambodžského hlavního města Phnompenhu jedna z největších skládek v jihovýchodní Asii, dnes už ji přesunuli za město a zakázali na ni vstup cizincům. Jinak se ale nezměnilo nic. „Stále tam pracuje hodně dětí, i těch nejmenších. Moc neváží a můžou snadno šplhat po horách odpadků,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá Heang, která se sama sběrem a tříděním odpadu živí. „Nejvíc peněz dostanete za hliník a měď,“ ukazuje Heang na opálené dráty na zemi. „Soukromé firmy ale vykupují i plast, papír nebo sklo. Já sbírám hlavně plasty a vydělám si až pět dolarů za den,“ dodává. Minimální oficiální mzda je v Kambodži šedesát amerických dolarů měsíčně, takže sběr odpadu může být relativně lukrativní obživou. Hlavně pro děti je to ovšem zdraví nebezpečné zaměstnání. Často sbírají odpadky děti ulice, většinou nemají rodiče a ostatní příbuzní se jich zřekli. Žijí ve skupinkách a vydělávají si, kde se dá. „Právě tyhle děti jsou nejzranitelnější. Končí u prostituce, jsou zneužívány v obchodu s drogami nebo nuceny k jiným činnostem, které křehký dětský organismus poškozují. V ,lepším‘ případě se stanou součástí sítě pouličních prodejců šátků, náramků a dalších suvenýrů pro turisty,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která koordinuje mezinárodní kampaň Stop dětské práci.

Číst dál...