ikoktejl

Barbora Literová
Tag: Barbora Literová Nalezeno 48 výsledků.
Tag: Barbora Literová Řazení

Editorial 6/2017

Editorial 6/2017

Přejít na kompletní přehled článků v čísle

Manuál po život

Pestrobarevné vlaječky jsou zavěšené na zdi. Na každém praporku je vepsána moudrost a k ní domalovaný obrázek. Zastavím se a čtu, z řetězu slov si skládám vlastní životní desatero.

Žij naplno, jako v ráji na zemi. Dívej se, pravda je vidět z mnoha úhlů pohledu. Užívej si, co děláš, dělej rád. Vytvářej pro radost z tvoření. Prožívej krásu přítomnosti. Žij svůj sen, pro který ses narodil. Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal. Naslouchej, abys víc věděl a rozuměl. Miluj v dobrém i zlém. Směj se, až tě budou bolet tváře.

Do místnosti se přikradl zvonivý smích. Myšlenky tížící mou hlavu odehnal do kouta. Po chvíli se objevují usměvavé tváře, vidím čirou radost ze života. Právě z téhle chvíle, kdy jsme na světě. Jsem snad v buddhistickém chrámu? Nikoliv. Byli to mniši, kteří rozvěsili vlaječky vědění tak, aby je žádný návštěvník nemohl minout? Ne. Jsem v mateřské školce a utvrzuji se v myšlence, že jsme to my, kdo by se měl učit od dětí. Prázdniny před námi jsou ideální příležitostí k zábavě i k naslouchání. Užijte si léta naplno až tam, kam vás vaše cesty dovedou.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2017

Editorial 1/2017

Přejít na články z Koktejlu 1/2017

V roce kohoutím

Podle čínského kalendáře vstupujeme do roku ohnivého Kohouta. Rok 2017 pod vládou hlasatele úsvitu se má nést v duchu vítězství a úspěchu, dojdeme k nim ale jen svou pílí, trpělivostí a tvrdou prací. Protože kohout má statečné srdce, můžeme se těšit na nové výzvy osudu. V čase kohoutího panování rezonují tyto myšlenky: Nezapomínejte, že dobré mravy nikdy nevyjdou z módy. Uděláte-li malý krok dozadu, uvidíte, že moře i obloha jsou nekonečné.

Při sledování zpráv, kdy se na nás odevšad valí nespočet negativních informací, je obtížné nepropadat marnosti. Co mohu změnit já, malá kapka v rozbouřeném moři? Mnoho, máme-li své srdce a mysl otevřené. Minulý rok jsem na nádraží čekala na vlak se skauty, aby mi rozsvítili svíčku světlem dovezeným z Betléma. Rozsvítila jsem další svíce a rozvezla je přátelům. Cítila jsem opravdového ducha Vánoc, symbolické světlo naděje. Rozzářit něčí den je v moci každého z nás a to nejen v čase adventním.

Spolu s kolegy z redakce vám přeji vydařený nový rok. Budeme se maximálně snažit, aby magazín Koktejl pro vás byl i nadále zdrojem inspirace a poznání.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2016

Editorial 11/2016

Přejít na články z Koktejlu 11/2016

Poslední večeře

Sedím u dlouhého kamenného stolu, jehož se dotýkaly mnohé ruce přede mnou. Pomáhaly jíst, gestikulovat, utírat slzy od smíchu i neštěstí… Kdyby tak tento němý svědek minulosti mohl vyprávět příběh rodiny, jež ho stvořila, aby jim i v nouzi nejvyšší dal pocit naděje a sounáležitosti. Sytý sotva uvěří bídě, obzvláště zde, v jihošvýcarském kantonu Ticino, který je vydařeným spojením švýcarské preciznosti a italské dolce vity. Ještě před dvěma sty lety měl zdejší život trpkou příchuť. Pro nejednu rodinu byl každodenním bojem o holou existenci. I malé děti musely tvrdě pracovat. Chlapci se vydávali pěšky do Itálie, aby si přivydělali jako kominíci a vylepšili rodinný rozpočet. A tak se u dlouhého kamenného stolu nad hrncem polenty spřádaly sny o lepší budoucnosti. Vize se začala zhmotňovat v roce 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka. Pro stovky a později tisíce ticinských mužů to byla šance dostat se ven z hladové pasti, cesta k zaopatření členů rodiny.

Grotto America ve vesničce Ponte Brolla je dnes restaurace s pověstným geniem loci, který neutváří jen kouzelné prostředí plné zeleně, šumění řeky Maggia či výtečná kuchyně. Je to jeho minulost, na níž jsou nám vzpomínkou kamenné stoly, u nichž se rodiny scházely na poslední večeři. Poslední společné jídlo před odjezdem do Ženevy, kde se nalodili většinou jen muži a vyrazili daleko od domova, naplnit svůj americký sen. Pracovali na farmách, dojili krávy, pěstovali víno. Ne všichni zbohatli, některým ale štěstí přálo. Grotto America byla pojmenována jako připomínka na exodus obyvatel Ticina do Spojených států. Dnes zase jiní klepou na jejich dveře a hledají lepší život tam, kde ho jejich předci opustili. Historie se opakuje. Bez ohledu na dobu všichni hledáme to stejné. Dobře žít.

Přeji vám krásný a ničím nezkažený listopad,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2016

Editorial 10/2016

Přejít na články z Koktejlu 10/2016

Kudy chodí múzy

Nasadit si toulavé boty a vyrazit do světa, který je daleko za českými humny, je obohacující zkušenost. Zážitek utvářející naše další životní kroky a postoje k odlišnostem všeho druhu. V zahraničí jsme jako houby nasávající každičký detail, zajímavost, odchylku od našich běžných životů. Cestování je nejlepší investicí do urovnání si vlastních hodnot, vidět reálnou chudobu znamená vážit si teplého oběda, tekoucí sprchy a topení, které si zapnu, kdy chci. Koho by napadlo, že je to luxus? Je. Važme si těch darů, byť si na ně vyděláváme svou prací.

Ve svých zajetých domácích kolejích jako bychom měli klapky na očích. Nevidíme, protože se nedíváme. Neslyšíme, protože neposloucháme. Procházím Lázeňskou uličkou v Teplicích a v uších mi zní slavná Devátá symfonie. Není to náhoda. V roce 1811 časně ráno vjel do lázeňského města dostavník z Vídně. Vezl muže menší postavy a mohutných kadeří, jenž se do knihy hostů zapsal jako Ludwig van Beethoven. Během několika týdnů svého lázeňského pobytu vytvořil první skicu Deváté symfonie, převratného díla v dějinách hudby. Jak se svěřil ve své korespondenci, Teplice mu vnesly lehkost a chuť do života. „To, k čemu mě ve Vídni chtěl kníže marně donutit násilím – hrát na přání k potěše jiných, zde rád a hojně rozdávám.“

Až budete sedět v teplické kavárně na severu Čech a ukusovat sladkou oplatku, vzpomeňte na mistra, jenž se držel zásady „Nulla dies sine linea“ – ani dne bez čárky. Múzy chodí kolem a někdy je potkáte i nečekaně blízko.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2016

Editorial 9/2016

Přejít  na články z Koktejlu 9/2016

Mezi námi sousedy

„A proč vy nás nemáte rádi?“ ptá se mě bez obalu polská novinářka během oběda. „Nemyslím, že bychom vás neměli rádi, spíš jsme si ještě nedali tu práci, abychom pronikli do polské duše, což nelze bez toho, aniž bychom poznali vaši zemi,“ snažím se o česko-polskou diplomacii. V duchu si ale říkám, že sama bych svým know-how o Polsku uchvátit nemohla.

„My vám závidíme tu pohodu, jak nic neřešíte. Berete život s nadhledem, to my neumíme,“ pokračuje Ania ve své analýze. My Češi prý máme humor jako obranu. Když si vybavím vtipy, které mi chodily na mobil v době povodní, musím dát Polákům za pravdu. Asi je to náš mnohdy morbidní způsob, jak ustát životní zkoušky.

Před patnácti lety jsem byla v Polsku poprvé. Ve Varšavě. Bydlela jsem ve čtvrti Praga, na níž bylo hezké jen její jméno. Depresivní atmosféru navíc umocňovalo počasí, město jako by někdo přikryl šedou dekou a pár dní ji nechtěl odhrnout. Dnes je Praga čtvrtí umělců, kteří v bývalých továrnách otevřeli své galerie, kluby, kreativní dílny. Místo se našlo i pro kina a koncertní sály. Varšavská Praha, kdysi nepěkná a nevlídná se stala trendy místem, kam se jezdí za kulturou. Mám chuť se tam znovu vypravit, byť bych před lety přísahala opačně.

Náš spolupracovník Libor Budinský Polsko projel a připravil pro Koktejl inspirativní reportáž o našem sousedovi, kterého jako cestovatelé zanedbáváme. Naše škoda, protože tahle země zraje jako víno.

Pohodové cestování a šťastné návraty vám přeje,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2016

Editorial 5/2016

Přejít na články z Koktejlu 5/2016

Česká nit

V New Yorku nastupuji do výtahu a rychlým tempem se vydávám do xtého patra mrakodrapu. Ve výškách si nelibuji, ale někdy je třeba uzemnit své fobie. „Za chvíli už musíme narazit na nebe,“ neodpouštím si poznámku, kterou šeptám kamarádce stojící opodál. Ve výtahu s námi jedou další čtyři lidé. Jeden z nich s americkým výrazem věčně spokojeného optimisty ke mně přistupuje a povídá: „Hello. Ty z Czech Republic. Já žít na chvíle v Olomouc. Krásný city. Jako ve fairy tale. V pohádka.“ Načež se ozve italský pár se slovy: „Repubblica Ceca? Sí. Praga. Che bella cittá.“ A začali básnit o Praze a o mostě, který nechal postavit jistý Karel, a než to dořekli, vystoupili jsme v patře, z něhož byl výhled hodný bohů. Z ptačí perspektivy se mi zdá, že se svět zmenšuje a s ním všechny zdánlivě neřešitelné situace. Neony na okolních budovách divoce blikají, jako bychom byli součástí nějakého spektáklu. Je fajn být na chvíli divákem a pozorovat to lidské hemžení pod námi. Kam se všichni ženeme a proč? Je čas vrátit se na zem. Výtah nás rychlým tempem veze dolů. Italové zatím prohledávají fotografie ve svém mobilu. Žena jménem Chiara mi vítězoslavně ukazuje snímek, kde stojí na Karlově mostě. „Ponte Carlo. Che bello.“ A s tím jsme se rozloučili.

Karel IV. by byl asi potěšen, jak významnou stopu zanechal a že jeho dílo i dnes spojuje národy, jež na sebe narazí třeba na jiném kontinentě. Letos uplyne 700 let od jeho narození a téma tohoto čísla jsme věnovali především postavě Karla IV., největšího Čecha, jenž by se podle historiků sám Čechem nenazval. Považoval se za otce svých národů a dalo by se říci, že smýšlel jako moderní Evropan.

Karel IV. se narodil 14. května, v máji, čase lásky. Užijte si ho a nezapomeňte na prvomájové políbení.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2016

Editorial 4/2016

Přejít na články z Koktejlu 4/2016

Když nemůžeš, přidej

Jsem v Dolomitech. Horští vůdci naplánovali bella passegiatta. Už bych měla vědět, že člověk nemá věřit horalům, když s úsměvem na rtech slibují procházku. Cílem je horská chata, k níž musíme dojít, či spíše se probrodit mohutnou vrstvou prašanu. Vzpomínám na svoje trekové hole zavřené v komoře. Nohy bořím do stop, které přede mnou nechává polský kolega. Průvodci slibovali krásné počasí. Nelhali. Slunce se mi opírá do zad, nebe je modré jak z reklamy. Funím. Už nemůžu. V duchu si opakuji Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, přidej.“ Snažím se. Přede mnou se pomalu rýsuje střecha refugia. Raduji se zbytečně, to není náš cíl. Ten náš leží výš. Samozřejmě. Nabírám dech a lezu dál. Už jsem skoro tam. Kdyby se sbíraly medaile, moje by byla bronzová, vavříny přede mnou by dostali polští sousedé. Odměna za snahu je sladká. Před chatou se ve sněhu chladí láhve prosecca, které je takovým místním šampaňským. A jak mi bylo řečeno, je dobré ho konzumovat k snídani, obědu i večeři... Na stole je připravena sušená šunka, sýry a další pochutiny. Dolce vita. Italové umí žít zjevně kdekoliv. Se skleničkou šumivého vína si vychutnávám panoramata. Únava se mění v radost. Cestou zpátky je mi hej, Dolomity mě nabily optimismem, probudily k životu.

Životabudiče jsou také tématem tohoto čísla. Někdo se nabíjí kávou, energetickými nápoji nebo dobrým skutkem. Spolehlivým nabíječem je příroda, dokud jí to nezačneme našimi zásahy kazit, a samozřejmě láska.

Přeji vám krásné jaro a hodně sil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2016

Editorial 3/2016

Přejít na články z Koktejlu 3/2016

Ministryně štěstí

Pokud je štěstí „muška jenom zlatá“, pak se v Dubaji rozhodli, že nic neponechají náhodě a že si ji pěkně chytí do síťky. V rámci vládních reforem vytvořil vládce tohoto pohádkově bohatého emirátu, šejk Mohammed bin Rashid Al Maktoum speciální post ministra štěstí a do funkce jmenoval ženu. Ohood Al Roumi, ředitelka kanceláře premiéra bude vedle této agendy zároveň usilovat o spokojenost občanů. „Národní štěstí není přání. Vládní plány, projekty a programy budou fungovat k jeho dosažení,“ nechal se slyšet osvícený vládce. Že by peníze nakonec opravdu nebyly všechno? Anebo platí, že „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“?

Hledání štěstí neboli životního uspokojení je asi denním bojem každého z nás. Kupujeme si knihy obsahující zaručené návody „jak na to“ a nejlépe v co nejkratší časové lhůtě, protože ani se štěstím nelze otálet. A tak nás štěstí často míjí, i když projde kolem, protože si ho nezasloužíme, když primárně nezměníme sebe a svoje postoje ke světu a sobě samým. Na nástěnce v redakci máme pro výstrahu pověšený citát dalajlamy: „Jestliže si myslíš, že všechno je chyba někoho jiného, budeš se hodně trápit. Když si ale uvědomíš, že všechno vychází z tebe, nalezneš obojí, radost i mír.“

A možná, že nejvíc jasno v tom mají děti nezatížené filozofickými pravdami a životními zkušenostmi, které člověku často pokřivují zrcadlo, kdysi poskládané z ideálů. „Co je to maminko štěstí?“ zeptala se mě ani ne čtyřletá dcera poté, co jsme si přečetly pohádku o jeho hledání, které pro hlavního hrdinu dopadlo zaplať bůh dobře. „To je, když jsi moc spokojená,“ odpovídám té zvídavé dušičce. „Jako když jdeme do zoo?“ „Ano, Sofi, třeba když jdeme do zoo,“ přitakávám dceři, které se rozzářily oči a začala jedním dechem chrlit: „Anebo na zmrzlinu, na bruslení, na pohádku, na hřiště, když pečeme cukroví nebo velikonočního beránka…“ A o tom to možná je. Štěstí jsou drobné korálky radostí. Umíte pojmenovat a posbírat ty svoje?

Kdo hledá, ten prý najde. Ať to vyjde i vám.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na obsah čísla 2/2016

Štafeta dobra

Ve víru negativních zpráv člověka stále více těší hřejivé lidské příběhy. A i když bychom mohli lehce propadnout beznaději, že dobro již došlo, není to tak. Metál dobroty by si zasloužila japonská železniční společnost, která denně dojíždí do vzdálené stanice Kami–Širataki, aby svezla jediného pasažéra. Místní holčičku, která by bez tohoto vlakového spojení nemohla navštěvovat školu. Vlak pro ni přijíždí každý školní den v 7:04 a v 17:08 ji odváží zpět, a bude to tak dělat do 26. března, kdy dívce školní docházka skončí. Pak se železniční stanice Kami–Širataki uzavře, jak se mělo stát již před třemi lety. Když ale železniční společnost zjistila, že by tímto krokem dívku odřízla od školy, rozhodla se stanici udržet, dokud to bude její výuka vyžadovat. Ekonomicky to asi nebyl správný krok, jeho lidskou hodnotu ale nelze vyčíslit.

Před Vánoci jsme s dcerou vzaly lucerničku a vyrazily na vlakové nádraží, aby nám skauti zapálili svíčku světlem z Betléma. Chtěly jsme toto poselství dobra předat a jako světlonoši jsme ho nesly dál… Ještě nikdy jsem si nedávala takový pozor, aby mi nezhasla svíčka. Zazvonil mi telefon. Na displeji se objevilo jméno kamaráda. Na druhé straně mluvila paní, že někdo ztratil telefon a že mu ho chce odevzdat. Poděkovala jsem za její laskavost a začala shánět svého kamaráda. Paní „andělka“ mu telefon odvezla, peníze za benzín nepřijala a nálezné nechtěla.

Jdu vynést odpadky a na popelnici leží balíček s doklady. Mám pocit, že bych něco měla udělat, ale… venku hustě sněží, silnice kloužou, nechce se mi. Pak si vzpomenu na „andělku“, zlomím v sobě všechnu nechuť a vyrazím na policejní stanici, překvapení policisté se usmějí, poděkují a doklady dopraví tomu, komu patří. Mám radost, štafeta dobra se nesmí zpřetrhat.

Přeji vám hodně dobrých andělů ve vašem okolí, je jich třeba.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2016

Editorial 1/2016

Přejít na články z Koktejlu 1/2016

Srdeční záležitost

Často mi lidé pokládají otázku: „A kde se vám nejvíce líbilo?“ Jednoduchá otázka a složitá odpověď, alespoň pro mě. Mám zvolit Island? Taiwan? Anebo snad Chile? Jak srovnávat nesrovnatelné? Na cestování mě baví pestrost, jedinečnost každého místa a kultury. Nemám jednoho cestovatelského vítěze, ale mnoho favoritů, kteří úspěšně atakují slabiny mého srdce. Takovým místem je i Velikonoční ostrov. Tolik literatury jsem si přečetla o jeho historii a všech menších i větších záhadách a teoriích, jež jsou s ním spojeny. A stejně jsem se nestačila divit, kolik věcí jsem neobsáhla, neboť Rapa Nui je životní badatelskou výzvou. Rozplést hádanky ostrova proslaveného sochami moai se snažili mnozí, k nejznámějším jménům patří Thor Heyerdahl a Čech Pavel Pavel. Přicházejí další vědci i amatéři, kteří chtějí světu objasnit způsob, jakým Rapanujci transportovali tunové sochy na kilometry daleko a to za pomoci primitivních nástrojů. Prokáže se aktuální hypotéza místního archeologa Sergia Rapy? A bude model jeho těžkotonážní moai po ostrově skutečně „chodit“? To se ukáže při chystaném pokusu, podrobnosti vám ale přinášíme již teď v reportáži, kterou najdete v tomto vydání.

Možná si ostrov své největší tajemství uchová a možná to bude dobře, protože nejsmutnější by bylo, kdybychom už neměli nad čím žasnout a co objevovat.

Přeji vám krásný rok 2016 a s ním i splněné (nejen) cestovatelské sny.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2015

Editorial 12/2015

Přejít na články z Koktejlu 12/2015

Člověk člověku… beránkem?

Vůně Vánoc je ve vzduchu. Sofinka mě uprosila, abych se s ní po stopadesáté podívala na Lásku rohatou, rezignuji a usínám s pohádkově vyčištěnou hlavou. Ráno telefon. Maminka: „Slyšela jsi, co se stalo v Paříži? Pusť si televizi!“ Z pohádky rovnou do hororového rána. Mrtví, ranění, krev, panika, hon na teroristy… Přepínám z jednoho kanálu na druhý, dobré zprávy zjevně došly. Sofinka stojí v pyžamku před televizí, v ruce drží plyšáka a ptá se mě, co se stalo? „Někteří lidé jsou zlí a dělají ostatním špatné věci,“ snažím se vysvětlit situaci ani ne čtyřleté dceři. „A proč je dělají?“ nenechá se odbýt. „Protože nás nemají rádi.“ „A proč…?“ I na prostou otázku je někdy těžké najít prostou odpověď.

Dívám se na Facebook a mám pocit, že se brodím bahnem zloby, zášti a negace, slušnost se stává cizím pojmem, virtuální svět, v němž si každý může nasadit fiktivní masku, dává různým individuím křídla a odvahu, jež jim v reálném životě chybí. Modli se za Paříž, vykřikují jedni. A proč se nemodlíš za Bejrút, tam taky teroristi zavraždili spoustu civilistů, ale koho to zajímá? Indonésie je v plamenech! Právě zažíváme největší ekologickou katastrofu 21. století, lidi jsou v pekle, živočišné druhy vymírají, proč se média tváří, že je to okrajová zpráva? Nechci zápolit o nejkatastrofálnější katastrofu. Odhlašuji se.

A modlím se. Kéž bychom jako lidstvo nepřišli o srdce a o rozum. Nejlépe to vystihl filmový Švejk, když pod palbou děl pravil: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ Svatá pravda.

Mějte krásný advent a nedovolte nikomu a ničemu, aby vám ho pokazil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 11/2015

Editorial 11/2015

Přejít na kompletní obsah Koktejlu 11/2015

Příběhy dušičkové

Když jsem byla malá, ráda jsem podnikala výlety se strejdou Pavlem. Byl originál, což se projevovalo i tím, že jsme v rámci našich vycházek několikrát zabrousili také na hřbitov. U hrobů jsme zapalovali svíčky, kytkám doplňovali vodu a tu a tam oprášili zanedbaný náhrobek za laskavého přihlížení nebožtíků z černobílých fotografií. Naše dušičkové výpravy se mi silně vtiskly do paměti. Nevím, jestli ze strejdovy strany šlo o pokus, jak dítě v praxi seznámit s lidskou smrtelností, řadu věcí jsem si ale začala uvědomovat… Hřbitov pro mě byl místem ticha, kde odpočívají babičky, dědové a pradědové a my je tam chodíme navštěvovat a postarat se o jejich příbytek. Později pro mě hřbitov představoval unikátní sbírku lidských příběhů, z nichž mnohé by neměly být zapomenuty. Pokud se tak stane, je to selhání smrtelníků. Pro zajímavost, třetinu uren si v České republice nikdo nevyzvedne, což je fakt, který šokoval naše sousedy z katolického Polska. Znamená to snad, že nemáme rádi naše předky nebo to odráží postoj českého neznaboha, pro kterého lidská pouť kremací končí? Na Taiwanu jsem viděla pragmatický přístup k posmrtnému životu. Pozůstalí nakupují papírové miniaturky běžného zboží jako jsou pračky, mikrovlnky a podobně a ty pak v chrámech spálí a tímto způsobem je pošlou nebožtíkům, aby na druhém břehu nestrádali. Pálí se i papírové peníze. Jak se dočtete v tomto čísle, ve Vietnamu také na předcích nešetří, vidět to můžete na hřbitově, který je přehlídkou okázalosti a uměleckých výstřelků, zároveň je zajímavou architektonickou studií. Nepostarat se o nebožtíka je ve vietnamské kultuře považováno za nestoudné. My jsme se v rámci našeho dušičkového tématu vypravili na bohnický hřbitov, jestli jste se dosud nebáli, vězte, že začít věřit na duchy, není obtížné.

Mějte krásný listopad špatnému počasí navzdory,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2015

Editorial 10/2015

Přejít na články z Koktejlu 10/2015

Útěk do divočiny

Každé mrazivé ráno nastartoval Mike svou loď, abychom se plavili krajinou ticha. Divočinou, kde člověk není pánem a kde mu od nepaměti jen pokora a zdravý rozum pomáhají přežít. Do té doby jsem nevěděla, jak moc mám ticho ráda. Žádná zbytečná slova. Cítím, jak mi z hlavy mizí myšlenky, které ji dosud zaměstnávaly, a duše ožívá. Vaše pravé JÁ. Pod nánosy každodenních starostí jako kdybyste na něj zapomněli. Tady na Aljašce, na ostrově Kodiak, kde si medvědi dávají dobrou noc, o něm ale víte a máte na něj čas. Čtrnáct dní bez mobilu a internetu, zmizet z virtuální reality do skutečného světa, kde přežití nesouvisí s počtem liků na vašem profilu.

„Ježišmarjá!“ vykřiknu. Někdy by se člověk neměl ohlížet. Kdybych to neudělala, neviděla bych grizzlyho, který si jen několik metrů od nás škrábal svůj hnědý hřbet o kmen stromu. Celou dobu byl poblíž. Na Aljašce jsem pochopila, že divočina vám neodhalí to, co nechce, a to, že jste slepí, i když vidíte. V tom šoku jsem zapomněla na všechna pravidla, která je vhodné dodržovat při kontaktu s touto šelmou, jak nás instruoval průvodce. Hlavně neutíkat a nepanikařit! V případě, že se ocitnete v blízkosti huňatého obra, je ale snadné a krajně nebezpečné na teorii zapomenout. Chvílemi jsem si připadala jako v Jurském parku, některé přírodní scenerie působily apokalypticky. Reálný svět a reálné prožitky. Každá chvíle tady měla svůj smysl. Odjíždíme. Zapnula jsem si mobil. Píp. Píp. Valí se na mě vzkazy, úkoly… Část mých myšlenek ale stále pluje krajinou ticha, k blízkým setkáním s tvory, kteří umějí být neviditelní.

Přeji vám krásný říjen, s očima a srdcem otevřeným,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2015

Editorial 9/2015

Přejít na články z Koktejlu 9/2015

Nálady matky přírody

„Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme…,“ přehrává se mi v autě stále dokola CD s dceřinými písničkami. Zní to trochu jako špatný vtip, protože venku teploty atakují osmatřicítku a na déšť to zdaleka nevypadá. Ti, kteří se těšili na pěkné domácí léto u českého rybníka už brblají, že toho tepla je letos nějak moc. Zemědělci pláčou nad ztracenou úrodou, zahrádkáři nemají čím zalívat a starostové některých obcí již vyhlásili zákaz napouštění bazénů. Obyčejná voda najednou přestala být samozřejmostí. Média píší o katastrofálním suchu a prý bude hůř. Teploty se zvýší a s nimi počet lidí na planetě, kteří půjdou tam, kde najdou vodu. Podle údajů OSN žije na Zemi zhruba miliarda lidí bez přístupu k nezávadné pitné vodě.

O pár dní později leje jako z konve. Vyprahlá země nasává proudy vody. Dívám se z okna na Labe, které opět začíná připomínat řeku. Kamenité ostrůvky mizí pod vodní hladinou, tam kde se včera dalo přejít suchou nohou, už je mokro. Od posledních povodní, které jsme na nábřeží pocítili navzdory protipovodňové stěně, mi pohled na dlouhotrvající déšť nedělá dobře. Přiznám se, že polosuché koryto mě naplňuje větším klidem, i když to jistě není optimální stav. Kdo nezažil povodně, nepochopí. Voda je rychlý živel, sucho zase plíživá pohroma. Kéž by se planeta dostala do rovnováhy a to nejen z hlediska klimatu.

Mějte krásný barevný podzim, a pokud možno, bez nemilých extrémů

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 6/2015

Editorial 6/2015

Přejít na články z Koktejlu 6/2015

Zelená síla

Pokaždé když se dívám na zfilmovanou Babičku Boženy Němcové, mám slzu u oka při scéně, kde se kácí strom a s ním symbolicky odchází i žena představující nejvyšší lidské dobro… Dojímám se stále dokola, jednak proto, že mám ráda tuto klasiku (v naší domácí knihovně má své čestné místo), a jednak proto, že je mi líto každého poraženého velikána – v tomto případě stromu. Jako by s ním odcházel i kus naší vlastní historie.

Nejsem nikterak morbidní, ale zaujal mě projekt Capsula Mundi navržený italskými designery Annou Citelli a Raoulem Bretzelem, který přináší originální způsob, jak si dopomoci k zelenějšímu a snad i duchovnějšímu světu. Řešením je ekologické pohřbívání. Tělo nebožtíka se uloží ve fetální poloze, tedy jako před svým zrozením do schránky připomínající vejce, jako semínko se uloží do země a nad něj se vysadí strom. Nutno říci, že tento projekt je zatím ve stadiu vize, protože italská legislativa takový způsob pohřbívání nedovoluje. Designéři se ale nevzdávají, založili asociaci v naději, že se jim podaří zlomit staré zákony. Pokud by k tomu došlo, pomníčkové hřbitovy by se mohly proměnit v zelené parky, v nichž by naši předci žili svým způsobem dál.

V tomto čísle najdete reportáž z Nigérie, kde se odlesňuje takovou rychlostí, jako by místní už nikdy nechtěli vidět živý strom. Kořeny problému leží hluboko v této lidnaté africké zemi, která má bohatá naleziště ropy a zemního plynu, a přesto zde má přístup k elektrické energii sotva polovina populace. A tak kácejí, protože musejí.

Často si vzpomenu na Velikonoční ostrov, kde domorodci kvůli přemisťování soch moai káceli urputně stromy a nevšimli, že se zbavili posledního dřeva, z něhož by si postavili loď a mohli si tak zajistit potravu. Průvodce Yoyo nám při pohledu na vulkán Rano Raraku, kde gigantické monolity vznikaly, prozradil: „Každý rok sem chodím se synem a zasadíme strom. Učím ho, že každý poražený kus musí přírodě vrátit, jinak bychom mohli dopadnout jako kdysi dávno naši předci.“

Mějte krásný červen a objímejte stromy (doporučeno devíti z deseti dendrologů :)).

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2015

Editorial 5/2015

Přejít na články z Koktejlu 5/2015

Pod hvězdami

Slova své modlitby šeptal do písku, přesto vyznání určená bohu jemně doléhala i k mým uším. Ticho. Klid a mír. Ve své duši i všude kolem. Hvězdy na nebi byly svědkem mého zastavení kdesi v egyptské poušti. Noc byla chladná, a tak s povděkem přijímám nabídnutou deku. Pohostinnost se cení.

„Vyrazíme,“ zavelel řidič Omar k odjezdu zpět do civilizace a vytrhl mě z rozjímání. Návštěva u beduínů utekla neuvěřitelně rychle. Myslím na dívku, která si do šátku sbalila nejnutnější a odešla porodit dostatečně daleko mimo zraky své vesnice. Další den se její muž půjde podívat na výsledek bolavé dřiny, kterou ženy podstupují od nepaměti, aby se mohl nadýchnout nový život. Potkala jsem děti, které se dorozumívaly posunky a skřeky, jejichž skrytému významu rozuměli jen zasvěcení. Hluchoněmí potomci pouště.

Nikdo přesně neví, kolik beduínů dnes po Sinajském poloostrově kočuje. Pojem státní hranice je pro ně nepochopitelný a mnohdy neznámý. Jsou svobodní, i když také na ně dolehl soumrak 21. století a musejí se živit, jak se dnes dá. Třeba poblíž turistických letovisek nechat za poplatek cizince nahlédnout do svých životů. Přesto mám pocit, že vidím jen závoj, kulisy jakéhosi představení „o životě beduína“, ale dveře do zákulisí mají zůstat zavřené.

Než nastoupím do džípu, ještě se podívám na oblohu osvícenou drahokamy hvězd. Jeden zrovna padá.

Přeji vám květen plný lásky, ať jsou vám hvězdy nakloněny.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2015

Editorial 4/2015

Přejít na články z Koktejlu 4/2015

Papírová vůně vzpomínek

Bylo mi třináct, když v dubnu roku 1992 vyšlo první číslo Koktejlu. Teď by se slušelo napsat, že mě již jako mladou dívku zaujal tento perspektivní titul, z jehož obsahu přímo sršela dravost a ambice jeho zakladatelů… Nebudu vám lhát. Měla jsem jiné starosti, i když vůně časopisů mi byla blízká od dětství. Vnímala jsem ji jako součást naší domácnosti, kde se kupily tiskoviny, jež byly zrovna k dostání. Pravidelné zastávky u trafiky s obligátním dotazem „A Čtyřlístek, máte?“, byly rodinným rituálem. Jaké bylo mé dětské zklamání, když paní ve stánku jen omluvně zakroutila hlavou.

Vzpomínám si, že ještě v dobách předrevolučních vozil táta z jistého pražského antikvariátu německé společenské časopisy, které svým vzhledem byly jako z jiného – barevnějšího světa. Bavilo mě si u nich snít a zatrhávat si věci, o kterých jsem si mohla nechat zdát. Výstřižky jsem pak přichystala Ježíškovi do obálky a byla zvědavá, jak si s tím poradí… Coby puberťák jsem propadla „Bravíčku“. Vzpomínám si na autobusový zájezd s rodiči do Jugoslávie a čekání v brzkých ranních hodinách, než otevřou novinový stánek, abych si mohla koupit svou pravidelnou dávku bravíčkovských informací. Pranic mi nevadilo, že byly v němčině, svoje znalosti jsem si pravidelnou četbou utužovala. Tímto mohu potvrdit, že čtení určitých periodik může mít kladný vliv na vývoj lidské osobnosti Po sametové revoluci přišla éra prvních ryze holčičích časopisů, v nichž jsem si také načetla svoje. A pak jednou… vzpomínám si, když jsem poprvé ve své oblíbené trafice uviděla Koktejl. Přitáhl si mě jako magnet a už nepustil.

Magazín Koktejl tímto číslem slaví své 23 narozeniny. Miroslav Zikmund říká: „Věk není zásluha.“ Chápu, taky nemám ráda oslavy s tím spojené, ale u časopisu si troufám tvrdit, že to zásluha je. A to nejen týmu, který každý měsíc číslo usilovně připravuje a piluje, ale také inzerentů, bez jejichž financí bychom byli na mediálním trhu jako rytíři bez brnění. Hlavně je to ale vaše zásluha – našich věrných čtenářů, bez nichž nic z toho, co děláme, nedává smysl. Děkujeme, že jste s námi za každého počasí.

Přeji vám krásné a voňavé jaro,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2015

Editorial 3/2015

Přejít na články z Koktejlu 3/2015

V továrně na textil

Je to pár let, kdy jsem byla na TAIWANU. V krásné zemi, o níž víme tak málo, což je velká škoda. Cesta sem byla mou první opravdovou exotikou, kde bylo tolik věcí a vjemů odlišných. Tehdy jsem poprvé pocítila, jak křehká je hranice vzájemného chápání a respektování cizích kultur. Například českému vtipu jsem se smála jen já, na druhou stranu vášeň pro karaoke mě nechávala chladnou. Kromě toho, že Taiwan byl mou první „expedicí“, přinesl mi i řadu nových poznání. Jedno se mi nesmazatelně vrylo do paměti – děkuji, že nemusím dřít v továrně. V duchu jsem takto děkovala své rodině, Bohu a zaměstnavateli poté, co jsme opustili prostor fabriky vyrábějící textil. V obrovské hale bylo dusno, hluk a prach, Filipíncům a Filipínkám, kteří se zde u strojů krčilo nejvíc, ale jako by to nevadilo. Člověk si asi opravdu zvykne na všechno. Anebo jsme my, hýčkaní Evropané, jen zbytečně „cimprlich“?

Největší norské noviny Aftenposten vyslali na konci loňského roku módní bloggery Anniken, Fridu a Ludwiga, do KAMBODŽE, aby si na měsíc vyzkoušeli práci dělníků v tamní textilce. Projekt byl koncipován jako reality show s příznačným názvem Sweatshop – Deadly Fashion. SweatShop je hanlivý výraz pro místo, kde se člověk zapotí, a to se mladým Norům naplnilo vrchovatě. Někteří se při konfrontaci s realitou, která stojí za levnými oděvy z Asie, začali hroutit a Frida se spolu s Annike nakonec staly aktivistkami, které žádaly vedení nadnárodních řetězců o zkvalitnění pracovních podmínek.

V ÚSTÍ. Pochválila jsme kamarádovi kalhoty. „Díky, povídá, byly v akci za tři stovky, ale venku asi moc nevydrží. „A proč sis nekoupil kvalitnější, které by ti nějaký čas sloužily? Tamhle v centru je česká značka, šije u nás a má dobrý věci,“ povídám. „Jo, jenže tam by mě ty kalhoty stály tři tisíce.“ „To asi jo, ale zase by byly kvalitní a měl bys je na dlouho.“ „A víš, kolik bych si za tuhle cenu koupil těch čínskejch?“ Z této konverzace plyne, že kvalita a ušlechtilé cíle budou vždy na nože s argumentem nejsilnějším – penězi.

Mějte krásné jaro

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

PS: Přečtěte si v tomto čísle reportáž od Patricie Sudik o legendě z denimu. Historii džín známe, ale jak a kde dnes vzniká tento ikonický kousek z šatníku?

 

Editorial 2/2015

Editorial 2/2015

Přejít na články z Koktejlu 2/2015

Sonda do švýcarské duše

Mám ráda Švýcarsko, a to nejen kvůli čokoládě, sýrům, hodinkám či kvalitním zubním pastám. Země helvétského kříže mi pokaždé dává naději, že svět, jemuž rozumím stále méně, funguje a nabízí jistoty, na něž se lze spolehnout. Třebaže váš vlak přijede opravdu ve 12.22 a ne dříve ani později. Opět jsem se o tom přesvědčila při nedávné návštěvě Davosu. I když máme tendenci Švýcary škatulkovat jako „nabubřelé a blahobytem zhýčkané“, ze svých setkání s obyvateli této svébytné země mám spíš opačný pocit. Jsou to především majitelé zdravého selského rozumu, jenž jim velí neskočit každému na špek. A právě díky této racionalitě je Švýcarsko rájem vybudovaným na solidních základech.Nemáte doma protiatomový kryt? Pak vězte, že Švýcarovi neslouží sklep jen k uskladňování jablek, ale také jako skrýš v případě válečné hrozby či přírodní katastrofy (přečtěte si rubriku očima reportéra, kde se k tomuto tématu vyjadřuje Ludmila Čarnecká, která ve Švýcarsku už roky žije).Sedím v útulné alpské hospůdce s Martinem, Švýcarem, který dlouhá léta působil v turistickém ruchu a dnes je v důchodu. Aktivním. Jako člen několika spolků – horského, turistického, golfového a dalších nemá na zahálku čas. „Spolkaření“ je způsob, jak si tady najít přátele, což se nabízí, když se scházejí lidé stejných zájmů. Jak jednoduché, praktické a švýcarské.„Martine, čím si vysvětlujete, že z hlediska bezpečnosti nejsou podobně obezřetné i jiné evropské národy, když o potencionální hrozby není v současnosti nouze?“ vyzvídám u sklenky bílého z místních hroznů. „My Švýcaři se necítíme jako Evropané. Tím nechci říct, že jsme lepší nebo horší. Pro nás je zásadní, abychom si o svých záležitostech rozhodovali sami. Kdo jiný by to taky měl za nás dělat?“ dostává se mi jednoduché odpovědi. V Bruselu by to asi neradi slyšeli, ale je zjevné, že Švýcaři vědí, co činí a nehodlají na tom nic měnit.

Ať vám rok 2015 šlape jako švýcarské hodinky

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Zima v ČR

Editorial Special Zima v ČR

Přejít na články ze Specialu Zima v ČR

Vánoce v plavkách

Je prosinec. Teploměr ukazuje 28 stupňů Celsia. Slunečno. Z reproduktorů se linou známé tóny amerických koled. Jingle Bells, Jingle Bells, Jingle all the way. A tak stále dokola. V plážovém baru si objednávám osvěžující nápoj. „What to drink?“ Ptá se mě barman v květované košili, na níž má našitou jmenovku – Ahmed. „Mojito, please.“ Usměje se a na jeho hlavě zabliká čepice s nápisem „Merry Christmas“. V hotelové hale má Santa u vánočního stromečku ozdobeného bonbony z růžového papíru zaparkované sáně s početným sobím spřežením. Jsou přece Vánoce a tady v turistických centrech u Rudého moře se snaží, aby hosté nebyli o adventní atmosféru ochuzeni. Před pár lety jsem totiž dostala ten špatný nápad, že vyměním českou zimu za hřejivou exotiku. V Egyptě mi došlo, že atmosféra je nepřenosná a i kdybych si dovezla kapra, františky a vanilkové rohlíčky, nikdy to nebude ono. „A jaká je u vás zima?“ vyzvídá Mohamed prodavač koření v tom nejvoňavějším krámku z celé Hurghady, kde sedím na taburetu a popíjím silný mátový čaj. „Jak kdy a jak kde. Někdy je pošmourno a někdy sněží.“ „Sníh? To znám jen z televize,“ rozesmál se na celé kolo a vypadalo to, že se smál ještě dlouho poté, co jsem jeho království provoněné šafránem opustila. Nevím, co se ten den stalo, zda NĚCO zahýbalo kartami osudu či šlo o pouhý metereologický úkaz, ale v Hurghadě začalo sněžit. Z oblohy najednou padaly malinkaté chomáčky vaty, na které turisté zírali s větším údivem nežli sami Egypťané. Zázraky zkrátka k Vánocům patří, ať jsme kdekoliv. Nejdůležitější je, mít je s kým sdílet.

Přeji vám šťastné a veselé, ladovskou zimu a teplomilcům Karibik.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group