Roční předplatné 499 KčEditorial 4/2014
Přejít na články z Koktejlu 4/2014
Hledání v čase
Kovové police jsou plné starých knih. Od podlahy až ke stropu nacházíme svědectví o existenci našich předcíchků, tajemství rodu a jeho rozplétání je dobrodružství hodné Indiana Jonese. Dozvědět se, kdo byl ten či onen můj předek…?
Pátrání teď bude významně snazžší, ale možná o to méně romantické. Už nemusíte hledat pátrat po svýché prapředky prapředcích v objemných matričních knihách, ale díky americkým mormonům je toto nyní můžeme hledatožné pohodlně a odkudkoliv. Žijeme přece v online věku a i tento krok je toho důkazem. Materiál od historika Martina Krska o aktivitách tohoto náboženského hnutí spojených s digitalizací genealogických dat najdete v tomto čísle.
S čím větší nejistotou hledíme do budoucnosti, o to raději se vracíme do dob minulých. Snad i proto ta touha vědět, odkud jsme se vzali a kam patříme. Koktejl tento duben oslaví své dvaadvacáté narozeniny, pro vVesmír je to jako jen když škytnutíe, pro nás je to ale velké číslo. Inspirováni hledáním v minulosti jsme i my v redakci provětrali svá stará alba a probudili vzpomínky na své první dětské expedice, které nás dříve nebo později dovedlyi do redakce Koktejlu.
Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Editorial 12/2013
Přejít na články z Koktejlu 12/2013
Reálně (ne)reálné
V Paříži jsem pochopila, že linka mezi tím, co skutečně je a co skutečně není, je proklatě tenká. Možná tenčí nežli jediný list papíru. Nejdřív jsem se ale musela potopit, abych uvěřila. „Připravená na ponor?“ zeptal se mě anglicky Cedrick s roztomilým francouzským přízvukem. Nemohla jsem jinak, nežli mu odpovědět stejně roztomile: „Oui.“. A tak jsme se propadli devadesát metrů hluboko do hlubin Středozemního moře v blízkosti Toulonu k vraku lodě Ludvíka XIV., s poetickým názvem –- La Lune (Měsíc). Její osud však byl tragický. V roce 1664 nebyla vpuštěna do bezpečí toulonského přístavu, potopila se a spolu s ní i stovky mužů a šedesát tisíc artefaktů. A my jsem se teď po 350 letech procházeli po dně, abychom probádali tyto podmořské Pompeje. „Vidíš tenhle kanoón,?“ ukazuje Cedrick na místo pod mýma nohama. „Ten je z litiny“. „Podíváme se pod zem, jak je hluboko. A támhle tenm je ze železa, poznáš to podle usazenin. A támhle…“ Chrlí ze se sebe Cedrick jednu informaci za druhou. Asi po hodině se mi začíná točit hlava. Ne však z mořské hloubky, ale z brýlí. 3D brýlí. To celé totiž bylo jen jako, i když tak blízko skutečnosti. Co jsme viděli na dně, totiž skutečně na dně je. Společnost Dassault Systemes se zabývá možnostmi využití virtuální reality ve vědních oborech, a tak vyslala na dno robota, který vše důkladně naskenoval. Odborníci data převedli do 3D a historikům se tak otevřelyi netušené možnosti dalšího výzkumu.
Abych nezapomněla, během tří hodin jsem se potopila k historickému vraku, procházela se po ledovcích v Grónsku, stala se součástí obrazu Paula Gauguina…
Do té doby jsem 3D technologie vnímala jen jako neškodnou zábavu v kině anebo jako nebezpečí pro ty, kteří utíkají ze svého skutečného života do toho umělého a pak se ztratí. Díky vlastní zkušenosti jsem pochopila, že virtuální realita v sobě skrývá možnosti, které by posunuly možnosti vědeckých výzkumů., Dděti by začala bavit výuka, a nikomu by se nechtělo z muzea. Cesta k takovému cíli je dlouhá, i když nikoliv nereálná.
A co vám virtuální realita nedá? Vůni rozkvetlé louky, radost ze sSlunce, ruměnce ve tvářích, požitek z dobrého jídla… Tak nezapomeňte opravdu žít.
Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Editorial 10/2013
Přejít na články z Koktejlu 10/2013
Letem světem
O čem asi člověk přemýšlí na dně? Myslím tím opravdu dole, v hloubi země, stovky metrů pod jejím povrchem? Co se asi honilo hlavou chilským horníkům, kteří před třemi roky zůstali uvězněni v hloubce 720 metrů? Padesátník Barrios je jedním z třiatřiceti zachráněných havířů, kteří se pomocí speciální kabinky dostali z předpeklí zpět. Tuto záchrannou akci sledovala světová média a z přeživších horníků se staly vyhledávané celebrity. Jenže „sláva polní tráva“. Některým se zhroutil jejich osobní život, někteří propadli drogám nebo už nemohou svou práci dál dělat. Barrios žije v dodávce a do dolů se už nevrátí.
Jak si představujete indiánského náčelníka? Jako Vinnetoua s čelenkou z ptačího peří? Náčelníka kmene Yekwana jsem potkala v nákupním centru, kde měl domluvenou schůzku. Chlapík v maskáčích se stiskem, který by mohl zabíjet. A stejně tak i jeho pohled, autorita, o níž se nepochybuje. Náčelník dorazil do Čech, aby se setkal se svými přáteli a pomohl v plzeňské zoo vybudovat chýši v expozici věnované Amazonii. Předal své zkušenosti dřív, než na ně další generace zapomenou. Stejně jako se zapomněly zeptat šamanů na jejich kouzla.
Zkuste si vzít kolo a vyrazit do Afriky. Ale ne kamkoliv, to by bylo příliš jednoduché. Musíte jet do jejího středu, kde jsou ještě země, ve kterých bílý turista budí rozruch. Tak to udělal náš spolupracovník Arthur F. Sniegon. Už měsíce se takto toulá Afrikou s cílem pomáhat slonům. Chce je zachraňovat, aby v divočině ještě nějací zbyli. Zdá se vám to naivní? Možná. Ale i jedinec někdy dokáže strhnout lavinu.
Svět se změnil. Lidské neštěstí prodáváme online. Běda pomalému připojení! Média produkují rychlohvězdy. Umět nemusíte kupodivu nic. Indiánští náčelníci již nemají kontrolu nad svými kmeny. Šamani a kouzelníci se stali pohádkovými bytostmi. Český kluk zachraňuje v Africe slony a vyhlásil boj pašerákům… Konec zpráv. Více se ke každému z témat dočtete v tomto čísle :)
Barbora Slavíková Literová
Maurský sen
TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ
„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.
Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.
Pupek světa
TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK
Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.
Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.
Mini koráby
TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ
V dílně se víří prach a vzduch je plný štiplavého zápachu z lepidla. Řemeslníci nesmějí podcenit žádný detail. Kdyby tohle viděl Kolumbus, asi by neodešel s prázdnou. Ale nejen srdce námořníků tady jihnou nad dokonalými replikami dávných korábů.
Nejsem žádný fanda do technických hračiček, nikdy jsem nepatřila do klubu mladých modelářů, přesto se v téhle dílně na exotickém Mauriciu cítím jako dítě vypuštěné v té nejlepší cukrárně. Procházím prvním patrem mezi vyleštěnými vitrínami, kde jsou pečlivě naaranžované repliky lodí od malých až po opravdu důstojné křižníky vodních hladin. Nejsem ani znalcem námořní historie, takže se neorientuji v problematice, kdy a u jakých břehů daná loď válčila. Ale jako žena mající smysl pro detail musím ocenit, s jakým řemeslným umem je každá loď vytvořena. Samozřejmě, vše vzniká zcela ručně.
Cestování tmelí vztahy
Ptala se Barbora Literová, foto archiv Leoše Šimánka
Fenomén. To je Leoš Šimánek. Vypadá jako Reinhold Messner, na cestách žije jako Jack London. Se svými diashow objíždí každoročně Českou republiku a pokaždé má nabité sály jako popová hvězda.
Barbora Špotáková „Štěstí mi nosí král Jelimán”
PTALA SE: BARBORA LITEROVÁ
Je známá jako „zlatá dívka z Pekingu“. Barbora Špotáková. Na vyjmenování všech jejích úspěchů nemáme dost místa. Medaile z olympiády je zatím vrcholem její sportovní kariéry. V tuto chvíli ji čeká další důležitý závod v životě. Mistrovství světa v atletice v Berlíně. I kdyby ji tentokrát (nedej bože) její oštěp zradil, zaslouží si body za to, jak pohodově svůj úspěch zvládá.
Ptačí máma
TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK
Až pojedete malebnou „máchovskou“ krajinou kolem Dubé na Českolipsku, možná narazíte na záchrannou ptačí stanici. Je jednou z mála dotovaných čistě z vlastních zdrojů.
Dar čisté krve
TEXT: BARBORA LITEROVÁ, MARTIN DLOUHÝ, FOTO: HORSESICETOURIST.IS
Dávná severská báje vypráví o slunci zakletém po dobu zimy do černé skály. Vysvobodit ho může jen devět zlatých koní, kteří svými kopyty skálu rozbijí.
Češka z Bílého domu
PTALA SE: BARBORA SLAVÍKOVÁ LITEROVÁ, FOTO: ARCHIV E. COOLIDGE
Rozhovor s Eliškou Coolidge
Tento rozhovor jsem domlouvala několik měsíců. „První dáma etikety“, jak se jí u nás říká, totiž hojně pendluje mezi Českem a Spojenými státy, jejími oběma domovy. Pracovala pro pět amerických prezidentů, v Bílém domě prožila rovných osmnáct let.
Hranolky jsou doma v Belgii
Aristokrat bořící mýty
Trpělivost, to je lekce Afriky, říká malířka Radu Tesaro
Boj o Zlatý kosatec
Za merunou a tikotem hodin
MOŘE MÍSTO KRVE
Obr z křišťálu
„Mona Lisa“ z Colmaru
za tajemstvím železné masky
