Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)Doktor ze dna dolu
V ŘÍJNU TOMU BUDOU TŘI ROKY OD CHVÍLE, KDY SE PODAŘILO PO DLOUHÝCH SEDMDESÁTI DNECH VYTÁHNOUT ZASYPANÉ HORNÍKY Z CHILSKÉHO DOLU. JAK SE SROVNÁVAJÍ S TÍM, ŽE SE Z NEZNÁMÝCH HAVÍŘŮ STALI NA CHVÍLI GLOBÁLNÍMI CELEBRITAMI.
TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR
Snad aby mi dokázal, že za poskytnutí rozhovoru od novinářů žádné peníze nechce, odmítá chilský horník Yonni Barrios, jehož záchranu ze zasypaného dolu San José před třemi lety sledoval celý svět, pozvání na oběd. Dokonce i v kavárně, kde spolu mluvíme, sedí na sucho. Během interview neustále žmoulá papírový ubrousek a občas mu při vzpomínkách zvlhnou oči.„Na internetu se třeba prodává jedna naše lampa za deset tisíc dolarů. Ale já si všechny svoje věci dobře schovávám, abych je jednou dal muzeu,“ říká třiapadesátiletý bezdětný muž, aby ukázal, že na svém příběhu nechce vydělávat. Mnoho Chilanů si totiž myslí, že třiatřicítka zasypaných horníků, kteří díky štěstí a vyspělým technologiím dokázali přežít sedmdesát dní v dole, zpeněžili svoji smůlu.
Oslepující svět
TEXT A FOTO: JIŘÍ KOLBABA
Jediné místo na Zemi, které si žádný člověk dosud nezabral. A jediné, kde má také příroda navrch. Krásná a tajemná Antarktida nabízí svá tajemství, ale jen pokud k ní přistupujete s náležitým respektem.
Po přistání v Buenos Aires vše proběhlo jihoamericky zdlouhavě, ale zdárně. Vystoupil jsem před budovu letiště a polilo mě neskutečné horko, teplota dosahovala 36 stupňů. V Praze jsem nastupoval při extrémních minusových teplotách a letěl jsem přece do Antarktidy. Kalhoty z trojvrstvého gore-texu, poctivá péřovka a vysoké hřejivé boty od Merrellu... Stačil jen nepatrný pohyb a už ze mě lilo. Po mnoha zmatcích a hodinovém zpoždění jsem nakonec s Aerolíneas Argentinas přeletěl do Río Gallegos, hlavního města provincie Santa Cruz.
Velmi brzy jsem se zorientoval a za pár desítek minut už povlékal postel v jakýchsi předpotopních kasárnách přímo na letišti. Zprvu to vypadalo divně, ale měl jsem informace, že tady je někdo, kdo zná někoho, jenž prozradí někoho, kdo mi pomůže při plánované cestě na Antarktidu. A skutečně, druhý den jsem se sešel se sympatickým kapitánem Alonsem a vše jsme do detailu domluvili. Přelet vojenským speciálem Herkules do Antarktidy byl naplánován za několik dní, a tak jsem volný čas využil pro cestování po argentinské a chilské Patagonii.
Kde se rodí vítr
TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
Tahle země není pro slabý... Přesto tady najdeme jednu z nejfotogeničtějších scenerií světa, nejsvůdnější stezky pro trekaře a místa tak tichá, kde vás vyruší jen hvízdání větru.
Je tma jako v pytli. Stojím ve svahu nad jezerem Pehoé a pode mnou nesměle blikají světla prvního ubytovacího zařízení v národním parku Torres del Paine. Obloha se pomalu stává tmavomodrou a je možné rozeznat obrysy mraků. Čekám na svítání s naivní představou, že vyfotím tisíckrát zobrazené panorama pohoří Cuernos del Paine jinak než ostatní, kteří tu už mrzli přede mnou. Tyto tři žulové stěny připomínající rohy (cuernos) zdobí snad všechny pohlednice z tohoto národního parku, jenž byl roku 1978 vyhlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Torres del Paine zároveň patří k největším a nejkrásnějším parkům, které můžete v Chile vidět. Zmíněné rohy jsou dokonce častěji zobrazované než „věže“, které daly parku jméno. Místní legenda říká, že tyto dokonale hladké jehlany, tyčící se až ke třem tisícům metrů, jsou bojovníci, které proměnil v kámen zlý démon…
3 kříže
TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
Poušť je nehostinné místo. I v pustině ale narazíte na přívětivé lidi, kteří vám ukážou cestu a dají napít. To abyste se nezbláznili ze slunečního žáru pálícího z blankytné oblohy. Modřejší aby člověk pohledal.
Je krátce po čtvrté ranní, když opouštím Copiapó, hlavní město provincie Atacama. Chvíli se motám okrajovými částmi, než se mi podaří najet na silnici třicet jedna, která míří k argentinským hranicím. Asfaltka končí po pár kilometrech. Reflektory ozařují tu mezinárodní polňačku. Je prázdná, na kamiony je příliš brzy. Obloha bledne a krajina začíná získávat konkrétní obrysy. Na chvíli zastavím, abych povolil uzávěry kanystrů s benzinem a odpustil výpary. Sáhnu do krabice s jídlem a vytáhnu láhev vody. V duchu se usměju nad množstvím, které mám naložené. Ani po devíti letech jsem nezapomněl, jak moc mi tenkrát chyběla.
Pupek světa
TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK
Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.
Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.
Kaktusové moře
TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI
Prašná a pustá, mezi mořem a vysokými Andami. Se sytě modrým nebem. Se solnými jezery a tyrkysovými lagunami. Na západě se setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání Atacamu před slunečním žárem camanchaca, pobřežní mlha přinášející život.
Jsme na cestě již třetí den, míříme na sever směr Antofagasta, chceme se zastavit na pacifickém pobřeží a pak pokračovat dál až do přístavního města Arica. Chile je nejbezpečnějším státem Jižní Ameriky, a tak bez obav spíme v autě, zaparkovaném na kraji prašné nezpevněné cesty, obklopeni mohutnými kaktusy Eulychnia.
Chile jako vyměněné
TEXT: JAN BURIAN
Písničkář Jan Burian se znovu vydal do Chile, kde před deseti lety točil filmové dokumenty pod názvem Chilské deníky. Tentokrát tu byl jako průvodce turistů. Některá místa důvěrně známé země málem nepoznal.
Mapučové na válečné stezce
TEXT: MARTIN MYKISKA
K Chile se váže heroická historie střetů jihoamerických domorodců s bílými kolonisty. Ti narazili na mapučské šípy v nebojácné Araukánii. Po dvanácti hodinách vystupuji z autobusu v Temucu, panuje typické počasí jižního Chile.
Nás to neporazí
TEXT A FOTO: ANDRÉ VLTCHEK
Zděšení z katastrofy na Haiti ještě nedoznělo, když svět obletěla zpráva o dalším strašném zemětřesení, tentokrát v Chile. To bylo dlouho mým domovem, a proto jsem okamžitě přerušil svou práci v Keni a snažil jsem se dostat na místa, která jsem měl tolik rád.
NA NEJSUŠŠÍM MÍSTĚ SVĚTA
TA STRAŠNÁ TOUHA ZŮSTAT NAŽIVU
Autor: Vladimír Plešinger
Proč a jak se mohlo stát, že se civilizovaní lidé v mezní situaci přestali chovat jako lidé? Vraťme se do roku 1972 a podívejme se na letecké neštěstí, při němž strašná touha žít donutila lidi ke kanibalismu. - - S
PATAGONSKÁ ZASTAVENÍ
Autor: Vladimír Lomský
V roce 1520 nemohl známý mořeplavec Magalhães tušit, jak prospěje propagaci nejjižnějšího a nejvzdálenějšího území Jižní Ameriky, když ho nazve romantickým jménem "Ohňová země". Ani slovo
LOVCI MOŘSKÝCH JEŽKŮ
TEXT A FOTO: Martin Mikyska
K ránu se v kabině citelně ochlazuje - plavíme se tmou s otevřenými okny. Vjeli jsme totiž do dalšího obtížného úseku, některá skaliska míjí loď v těsné blízkosti. Pedro dřepí na přídi s ručním reflektorem...
CESTA DO PRAVĚKU
ZKÁZA STÁTU VARGAS
ČINČILA VLNATÁ
Autor: Vladislav T. Jiroušek
Chinchilla laniger - - Navzdory lidové moudrosti, která praví, že "kožichy nosí krásná zvířata a oškliví lidé", představuje kvalitní kožešina pro všechny savce smrtelné nebezpečí. Kůže činčil
MONOLOG Z ŽULOVÉ JEHLY
Autor: Filip Šilhán
Ležím. Za chvilku vstanu, protáhnu se, možná se proběhnu a připravím si výbornou snídani. Sýrový toast, dvě vejce do skla a kávu. Aspoň litr... Vyklonil jsem se z lůžka a zklamaně protáhl obličej.
PLAVBA K MYSU HORN
TEXT A FOTO: Petr Ondráček
Daleká moře lákala od věků tvrdé muže. Překonávat sebe sama, prožívat vzrušení z nebezpečí, spoutávat a ovládat mořské vlny, nebo dokonce využívat jejich vlastnosti, to je touha dvou mužů, kteří
