ikoktejl

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.

Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.

Číst dál...

TEXT A FOTO: JANA KOLLEROVÁ

Přepadení, přestřelky, kankán, whisky, kaktusy a neustálý boj šerifů proti desperátům. Tradiční ikony amerických westernů si nemusíte vychutnávat až za oceánem, stačí se vydat na jih staré dobré Evropy.

Casy, kdy se příběhy z Divokého západu natáčely ve vířícím prachu surrealistické vyprahlé krajiny v jihošpanělském Tabernas jako na běžícím páse, už odvál vítr. Poušť, která upsala svoji duši stříbrnému plátnu, však zůstala a s ní i filmové kulisy. Velká jména jako Clint Eastwood, Yul Brynner či Franco Nero mají svůj chodník slávy vyrytý přímo do místního nepokojného písku. Stojíte uprostřed Divokého západu zmrazeného v časoprostoru s prachem v očích a pískem skřípajícím mezi zuby a netušíte, ze které strany se spustí palba z koltů zavěšených proklatě nízko.

Číst dál...

Obyvatelé Španělska přirovnávají mapu své země k vypjaté býčí kůži. Severovýchodní cíp té kůže, velký ,jako střední západ a jižní Čechy dohromady, tvoří Katalánsko či Katalánie, od roku 1979 autonomní společenství Catalunya. Kousek španělské monarchie, který brzy zklame každého, kdo by v něm hledal posedlost býčími zápasy, živou Carmen, tamburíny a kastaněty.

Číst dál...

Jako mnoho obcí okresu Alt Camp byla Figuerola vyhlášená pěstováním skořápkových ořechů. Dodnes ji obklopují rozlehlé sady lísek, nicméně poslední dobou keře bez zásahu lidské ruky houstnou a několikaletá úroda oříšků trouchniví mezi bujícím plevelem. Proč? „Musíme začít ekonomickou stránkou věci,“ vysvětluje Jaume Clofent Vil“a, podsaditý červenolící, energií a zdravím překypující sadař, kterému by nikdo nehádal, že mu bylo osmašedesát nebo že ho před deseti měsíci zaskočila mrtvice s krvácením do mozku a musel se podrobit operaci.

Číst dál...

Exodus tzv. nových Rusů do Španělska začal už počátkem roku 1994. Především písčité pláže pobřeží Costa Blanca a Costa del Sol na jihu země, s největším počtem slunečných dnů v Evropě, jsou pro ruské zbohatlíky přesně tím, co hledají. Křik racků a hukot příboje tady už po mnoho měsíců přehlušují řvoucí motory nákladních aut, přivážejících stavební materiál na tisíce apartmánů a luxusních vil, vyrůstajících desítky kilometrů pod él pobřeží jako houby po dešti.

Číst dál...

 

Nový rok 1996 přivítali závodníci rallye Granada - Dakar uprostřed horké Sahary - největší pouště světa. 30. prosince 1995 se rozběhla soutěž rychlých vozů, aby účastníci 14. ledna 1996 dorazily do pomyslných bran senegalského Dakaru Ale kdo byl první?

Číst dál...

Rybářské městečko Corcubión leží jen dvanáct kilometrů od mysu Finisterre. Jméno, znamenající „konec světa“, mu dali staří Římané. Finisterrský maják varuje lodě, plující po jedné z nejrušnějších námořních tras světa, prý až na sto kilometrů. Přesto tu 13. listopadu 2002 ropný tanker Prestige havaroval. Jedovatý náklad tankeru, těžký topný olej, zamořil celé atlantické pobřeží a s následky katastrofy bojují v Galicii dodnes. Umělci ze „Skupiny Dehet“ (Colectivo Chapapote) ztvárnili událost do komiksu H2Oil. Jinak je to však příběh spíše neveselý... NERADOSTNÁ BUDOUCNOST Šéf corcubiónských rybářů Luis Rodriguez pobíral do loňského října odškodnění 40 eur na den a s ostatními rybáři čistil pláže. Někdy vyjížděl na lov – nikoliv ryb, ale mazutu. Lodě ve skupinkách sledovaly podle navigace z helikoptéry nově vyplavené mastné skvrny, blížící se k pobřeží. Namísto se sítěmi pracovali rybáři s vidlemi, pomocí kterých vytahovali z vln poloztuhlý mazut. V říjnu vláda povolila lov. „Úlovky však byly poloviční a stávalo se, že jsme v těle ryby našli zbytky jedovaté černé látky,“ říká Luis Rodriguez. „A škeble na skaliskách hledáme dosud marně. Největší neznámou je ale stav mořského dna. Odborníci odhadují, že by se poškozené ekosystémy měly zcela vzpamatovat za tři, nebo také až za deset roků. Podle oficiálních prohlášení vlády, která ovládá i média, je však mořské dno až na výjimky a pobřeží už zcela čisté.“ Podařilo se o tom přesvědčit i mnoho turistů, kteří se potom divili, když z pláží odcházeli se zády pokrytými černými zrnky písku. K úbytku peněz z turistického ruchu ale podle vládních údajů nedošlo. Především proto, že v Galicii v zimě pomáhalo s čištěním pobřeží na tři a půl tisíce neplacených dobrovolníků. V Corcubiónu byli lidé například z Kanady, Polska nebo Kazachstánu, pravidelně přijížděly skupiny studentů z Málagy z jihu Španělska. A také pětačtyřicet dobrovolníků z Česka, kteří se přihlásili společnosti Člověk v tísni. Byli jsme jediná takto velká skupina dobrovolníků z jedné země, část z nás zde strávila celé léto. MAZLAVÁ SMRT „Na první pohled vypadalo moře modré a většina pobřeží čistá. Až z větší blízkosti jsme si všimli mazlavého povlaku a černých žmolků na skalách, někdy dlouhých několik metrů. Na místě nás do nosu uhodily štiplavé výpary,“ líčí jeden z dobrovolníků Michal Matějček z Berouna. „Každé ráno jsme fasovali nové antibakteriální kombinézy, gumové rukavice a roušky. Gumové boty a další vrstvy oblečení – modré montérkové kombinézy a gumový oděv – se měnily pouze při poškození. Oblékání nám ráno zabralo alespoň půl hodiny. Začínali jsme při rozednění, kdy byla pláž za odlivu přístupná. Kvůli toxickým výparům se nesmělo pracovat déle než šest hodin denně.“ Právě jedovatost látky je důvodem, proč odborníci hovoří o největší ekologické katastrofě v Evropě. Nejedná se o běžnou tekutou ropu, ale o těžký topný olej – mazut. Ve vodě mění různě své skupenství dle teploty mořských proudů od tuhého asfaltu, který se usazuje na dně, až po bahnité skvrny plovoucí na hladině. Na pobřeží se mazut odpařuje a zůstává tuhý asfalt, který obsahuje polyfenily, těžké kovy a další toxické prvky. Většina z nich snadno proniká kůží nebo sliznicí do živých buněk a jsou karcinogenní. Mazut se odstraňoval ručně, kámen po kameni. Žádná technika, pouze kovová škrabka. Seškrábaný černý maz se ukládal do velkých pytlů, které rybáři odváželi na lodích k opětovnému zpracování v rafineriích. Po zkušenostech z podobných neštěstí, jako byla v roce 1999 havárie tankeru Erika v Bretani či Exxon Valdez na Aljašce, se ve Španělsku nepoužívala chemie. Ta totiž někdy napáchala více škod než užitku. Při čištění galicijských pláží pracovaly tisíce dobrovolníků pouze s horkou vodou, aby nedocházelo k dalšímu poškození mořské fauny a flóry. „Na konci června se uskutečnily komunální volby a s výjimkou Corcubiónu a několika málo míst v Galicii vyhrála bohatá pravicová vládní strana Partido Popular. Ta se společně s médii snažila přilákat turisty. Čištění pláží postupně od rybářů a dobrovolníků převzala najatá společnost, která na ně při práci nikoho nevpouštěla,“ vypráví Michal Matějček. NIKDY VÍC! Tanker Prestige byl postaven před 26 lety v Japonsku, vlastnila jej společnost Mare Shipping Inc. registrovaná v Libérii, řízená řeckou firmou registrovanou na Bahamách. Po mořích se plavil s certifikátem americké organizace Americký námořní úřad a pronajatý byl ruskou společností Crown Resources. Převážel z Lotyšska do Singapuru náklad, který je stále terčem spekulací. „Oficiálně jsme se od vlády o obsahu té látky vůbec nic nedozvěděli. Máme jen neoficiální informace o tom, že jde o vysoce karcinogenní látky s obsahem nebezpečných sirovodíků,“ říká dnes již bývalý corcubiónský starosta Rafael Mouzo. A s vážnou tváří mluví o podezření, že mazut mohl sloužit k výrobě chemických zbraní. Sám trpí následky podobné havárie z roku 1987, kdy oblast zamořily jedovaté plyny ze ztroskotané lodi Cason. Přes tehdejší evakuaci pobřeží je dnes v Corcubiónu výskyt rakoviny třikrát vyšší, než je španělský průměr. Nejhůře Galicijci, kteří mluví jazykem gallego (galicijština), bližším portugalštině než španělštině, a zachovávají si vlastní osobitou kulturu, vnímali nezájem vlády. Proto občanská platforma Nunca Mais (Nikdy více) vyburcovala statisíce lidí po celé zemi. Při největší demonstraci v loňském únoru v Madridu protestovalo odhadem na milion lidí. Společný občanský odpor byl světlým bodem této tragédie. I proto se vláda rozhodla urychlit plán na rozvoj Galicie, který zahrnuje investice do infrastruktury, rybářství a průmyslu v hodnotě 14 miliard eur. Paradoxně tak ropné neštěstí přispělo k modernizaci zaostalého regionu. Převážně hornatá Galicie byla totiž vždycky chudší částí Španělska. Investice plynoucí do Španělska po vstupu do Evropských společenství v roce 1986 (současný název Evropská unie oficiálně zaveden až v r. 1993, pozn. red.) se Galicii, která má jako tradiční historická oblast od roku 1980 statut autonomie, podle názorů místních lidí vinou centrální madridské vlády spíše vyhýbaly. Vedle 1200 kilometrů pobřeží je zdejším největším turistickým lákadlem jen katedrála uprostřed starobylého města Santiago de Compostela s hrobem svatého Jakuba. I tak tu dnes výše hrubého domácího produktu na hlavu dosahuje asi 60 procent průměru EU, což je o trochu méně než v České republice. PLAVIDLA NA ČERNÉ LISTINĚ Celoevropským plusem je, že katastrofa přiměla evropské politiky, aby se konečně důrazně postavili proti „rejdařské lobby“ a upravili zastaralou legislativu ohrožující kontinent. Rok po havárii zveřejnila Evropská komise „černou listinu“ plavidel, pro něž jsou evropské přístavy už zakázány. Zákaz se především vztahuje na všechny cisternové lodi s jedním pláštěm, které vezou ropné látky, a dále pak na všechna plavidla tohoto typu starší 23 let. Galicijci však hovoří o tom, že důležitá bude především kontrola plavidel na moři a hon na tyto „pirátské popelnice“. Mají opodstatněný strach. Ve vzdálenosti pouhých 37 kilometrů od mysu Finisterre ročně propluje 30 tisíc lodí včetně ropných tankerů. Havárie Prestige byla jen jednou z řady. Při poslední velké katastrofě v prosinci 1992 se řecký tanker Aegean Sea rozlomil v bouři poblíž přístavu La Coru~na. Právě proto, aby se tento sotva vyčištěný přístav znovu nezničil, bylo rozhodnuto o odtažení Prestige na širé moře. Chybně, následky byly mnohem horší. K vůbec největším únikům ropy do moře způsobeným haváriemi tankerů se řadí dva incidenty z konce 70. let 20. století. V březnu 1978 se z liberijské cisternové lodi Amoco Cádiz vylilo do moře 230 000 tun ropy. V červenci 1979, po srážce tankerů Atlantic Empress a Aegean Captain, uniklo u karibského ostrova Tobago do moře na 300 000 tun ropy. Následky ale nelze podle ekologů srovnávat jen podle množství ropného produktu, který se vylije do moře. Rozsah katastrofy závisí také na typu látky, kterou loď převáží, na počasí a na oblasti, ve které plavidlo ztroskotá. A tyto faktory hrály v případě tankeru Prestige, který vezl „jen“ 77 000 tun látky, negativní roli. Mazut pokryl většinu galicijských škeblí, mušlí, chobotnic a hlavně vilejšů, vzácného druhu černých měkkýšů, tak, že se udusili. Zahynuly desítky malých delfínů a vodních želv. Ptáků zemřelo podle různých odhadů 100 až 250 tisíc. Mazlavý olej jim slepil křídla, znemožnil pohyb a zvířata pak umírala celkovým vyčerpáním nebo se otrávila při čištění peří. Pravděpodobně smrtelnou ránu znamenalo ztroskotání Prestige pro vzácnou alku malou (Alca torda). ČASOVANÁ BOMBA Damoklovým mečem nad hlavou místních obyvatel je zbylý těžký olej ve vraku, označovaný odborníky za „časovanou ekologickou bombu“. Ze 77 000 tun topného oleje, které tanker vezl, vyteklo do moře přes 52 000 tun. Takové jsou přinejmenším odhady Portugalska a Francie. Údajům španělských politiků již mnozí nevěří. V květnu 2003 tvrdil expert španělské vlády Rodolf Martin, že množství vytékající nadále z tankeru je zanedbatelné. Podle odhadů nezávislých expertů se ale jedná o 700 kilogramů až jednu tunu suroviny denně. A v září, deset měsíců po katastrofě, zamořilo několik set kilogramů dehtu pocházejícího z Prestige pláže v Belgii. Španělská společnosti Repsol-YPF provádí na vraku testy, aby zjistila, jaká technologie by byla nejlepší k odčerpání ropy. Je příznačné, že definitivní vyčerpání je plánováno na letošní květen, těsně předtím, než se budou ve Španělsku konat parlamentní volby.

Rybářské městečko Corcubión leží jen dvanáct kilometrů od mysu Finisterre. Jméno, znamenající „konec světa“, mu dali staří Římané. Finisterrský maják varuje lodě, plující po jedné z nejrušnějších námořních tras světa, prý až na sto kilometrů. Přesto tu 13. listopadu 2002 ropný tanker Prestige havaroval. Jedovatý náklad tankeru, těžký topný olej, zamořil celé atlantické pobřeží a s následky katastrofy bojují v Galicii dodnes. Umělci ze „Skupiny Dehet“ (Colectivo Chapapote) ztvárnili událost do komiksu H2Oil. Jinak je to však příběh spíše neveselý...

Číst dál...

Kdo má rád dynamickou krajinu s náhorními plošinami – mesetami a drsná horstva, nedá dopustit na Baskicko. Území bylo ve starověku osídleno iberskými kmeny Vardarů a Karystů, pozdější vývoj ovlivnila invaze Keltů.

Číst dál...

Kanici z Lanzarote

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Vystupuji z letadla na letišti v Arrecife a vdechuji tu charakteristickou vůni, po níž se mi stýskalo. Jsem zase na Lanzarote! Po příjemném letu není naše výprava nijak unavena a tak už se těšíme na setkání s přáteli, Carmen Portellou, která má na starosti náš program na Lanzarote, a Joachimem, majitelem potápěčské základny Aquatis. Za chvilku už nás Carmen nakládá do mikrobusu a jedeme do městečka Costa Tequise. Carmen vysvětluje, že právě pomáhá při organizaci rockového festivalu v Costa Tequise, chvíli před námi vezla z letiště známou americkou kapelu Living Colour. Ubytováváme se v hotelu Lanzarote bay, s jehož ředitelem Javierem, také potápěčem, jsme společně večeřeli v Praze v Kolkovně. Inu, svět je malý.

Číst dál...

Menorca. Jméno tohoto kouzelného místa z Baleárských ostrovů je odvozen od názvu, kterými ho obdařili již (jak jinak) staří Římané. Byl menší než sousední Mallorca, proto ho pojmenovali Minor. Není však o nic méně hezký.

Číst dál...

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

 

O horské hřebeny Cantabrie, jedné ze čtyř severošpanělských provincií, se před více než tisícovkou let roztříštily i dobyvačné naděje arabských vojsk. Vápencové masivy jsou provrtané tisícovkami krasových jeskyní jako gigantický kus ementálu a když za odlivu ustoupí oceán, mohou se rybáři suchou nohou procházet po desítkách kilometrů obnaženého mořského dna.

Číst dál...

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK Jsou celebritami, britské království si je hýčká, i když žijí divoce na Gibraltaru. Legenda praví, že dokud tady drzí makakové budou, bude toto území i nadále britské. A tak opice pijí krev Španělům, usilujícím o připojení tohoto strategicky významného místa.

Číst dál...

To není příběh o objevení Ameriky, jak by se z názvu mohlo zdát, i když to ho do jisté míry ovlivnilo. Je o koloběhu života, tvrdém a neúprosném. Tam, kde něco začíná, kvůli zachování rovnováhy něco jiného musí skončit. A tak symbolicky v roce, kdy Kolumbus doplul omylem do Nového světa, musel zaniknout kus světa starého.

Číst dál...

Po loňském bravurním výkonu rodiny Růžičkových na finále soutěže Viano Family Chalenge to měla rodina Moulíkových ze Sedlčanska docela těžké. Tak trochu se na ni pohlíželo jako na možného favorita.

Číst dál...

Andalusie má mnoho tváří: koně, horko, černovlasé krasavice, kytary, flamenco, býčí zápasy, sherry… Staly se symbolem celého Španělska. Jsou jím i náboženská procesí – romerías.

Číst dál...

Městečko Sóller na západním pobřeží ostrova Mallorca je světovou raritou – je snad jediné na zemi, kde tramvaj projíždí kavárnou.

Číst dál...

Po středověké Evropě zdědil křesťanský svět tři významná poutní místa: Kristův svatý hrob v Jeruzalémě, hrob svatého Petra v Římě a ostatky apoštola svatého Jakuba v Santiagu.

Číst dál...

Zahrada u královského paláce Alcázaru ve španělské Seville je směsicí zahradních stylů a každá má svou unikátní atmosféru. Člení se na několik celků, které na sebe navazují: Je tu anglická zahrada (Jardín Inglés), ukázka přírodně krajinářského slohu anglických parků 18. století, kterou založil v roce 1909 Juan Gras, ale i zahrada básníků (Jardín de los Poetas), inspirovaná zase arabskou a římskou zahradní architekturou, se dvěma působivými vodními plochami. Další zahrada je pro změnu pozvánkou do světa islámu. Vega Inclán představuje dvacet převážně čtvercových květinových záhonů oddělených cestičkami a fontánami...

Číst dál...

Napsala Olga Šilhová, vyfotografoval Václav Šilha Čáp se křídly téměř otřel o naše hlavy a pak se překvapivě tiše snesl na střechu kostela sv. Michaela. Ozval se klapot rudých zobáků a pak už se bílý navrátilec konečně uvelebil na hnízdě. Druhý čáp, zbavený pro tuto chvíli rodičovských povinností, roztáhl křídla a vzlétl proti blankytně modré obloze k řece Ebro.

Číst dál...

Autor: Karel Kafka

Uctívání koní a mužské odvahy se na druhém největším ostrově baleárského souostroví Menorce traduje již spoustu let. Fiestu lze tady spatřit téměř každý týden, pokaždé v jiném městě. Tentokrát sekoňský sjezd konal v Alayoru.

Číst dál...