Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)
Roční předplatné 249 KčMagie cibéb
TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek
O tokajském vínu se hovoří jako o elixíru věčné mladosti. I to byl důvod, proč si ho hojně dopřávali duchovní, císaři, králové a ruští caři, kteří měli ve svých sklepech vzácné staré ročníky tokajského.
Tokajské víno se stalo oblíbeným nápojem cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Mezi obdivovatele tokajského vína patřili i Voltaire, Oliver Cromwell, Napoleon a francouzský král Ludvík XIV., kterému pravidelně posílal tokajské sedmihradský kníže a vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání František Rákoczi II. V té době dostalo tokajské označení Vinum regum – rex vinorum, tedy Víno králů – král vín. Už tehdy se vědělo, že tento „dar bohů“ léčí chudokrevnost, malátnost a nervové choroby, zkrátka příznivě působí na zdraví konzumenta. Byl proto označován jako lék „Universalis vera medicina“. V rozmezí let 1563–1830 bylo v Bratislavě korunováno jedenáct uherských králů, mezi nimi v roce 1741 i Marie Terezie. Na všech korunovacích se pil královský mok pocházející z oblasti Malej Tŕne. A bylo to právě tokajské, které pomohlo Marii Terezii otevřít dveře k papeži. Několikrát marně usilovala o audienci u Svatého otce, pak ale tato moudrá panovnice pochopila, jakou diplomatickou moc má tokajské víno, a poslala do Vatikánu povoz s několika soudky. Zlatý mok zapůsobil a Svatý otec se k daru vyjádřil: „Ať je požehnaná zem, která tě zrodila, ať je požehnaná žena, jež tě poslala, a ať jsem požehnaný já, jenž tě piju“.
Létající mnich
TEXT: Libor Michalec
Dech beroucí krajina na slovensko-polském pomezí, goralé, kteří vás svezou na pltích po Dunajci, starobylý klášter, kde byla poprvé přeložena Bible do slovenštiny, a k tomu všemu ještě legenda o možná prvním slovenském aviatikovi, ale také bylinkáři a alchymistovi.
Tajemné postavy adventu
TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš
Zima až praští, spousta sněhu a dřímající krajina. V tomto ospalém období procházejí vesnicemi tajemné postavy v kožešinách, ověšené zvonci. Jako by se člověk ocitl v jiném století, tady v kopcích se slaví Vánoce jako před staletími.
Je ještě tma, zima, kdy ani psa nevyženete, a v domě na kopci nad vsí se mihotá světlo v garáži. Srocují se zde kluci, kteří se netrpělivě chystají na svoji celodenní pouť. Čekají je samoty, vesničky, ale i zaváté kopce. Rodiče jim pomáhají obléknout masky z těžkých ovčích kabátů a na hlavu usazují škrabošky ověnčené pentlemi. Není divu, tradiční hricové už neodmyslitelně patří ke koloritu Vánoc tady na Kysuci. Před dům přicházejí další strašidelné postavy, a také tři kluci v bílých košilích s vysokými válcovitými klobouky, zvaní betlehemci, česky spíše betlémci. Když jsou všichni pohromadě, Jano z Polgrúňa, se kterým jsem se seznámil den před samotnou obchůzkou, dá povel a průvod se vydává dolů do vsi. Masky připomínají přízraky, cinkání zvonců dokáže v tuto hodinu opravdu budit hrůzu, i jindy štěkající psi raději zmizeli do boudy, kde se krčí a pozorují příchod Vánoc. Hricové stoupají hlubokým sněhem do sedla, kde se již pravidelně setkávají s dalšími tlupami nezvyklých postav. Namáhavý výstup až metrovými závějemi po zledovatělém sněhu na loukách je prokletím. V kožichu sice nikomu není zima, ale propocené oblečení na vrcholu hned zamrzá. V sedle už čekají další hricové a betlémci, takže si člověk připadá jako na shromaždišti tajemných bytostí.
Nebeský výhled
TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA
„Na tebe stanúc, našiel som sa, chápal: v ten čas sa pustil cit môj v samotok ni med, a duša rozbreskla sa svitom...,“ opěvoval již před sto lety Pavol Országh Hviezdoslav krásu nejvyššího z Chočských vrchů. Musím mu dát za pravdu.
Na konci října jsme vyrazili na tři dny vandrovat na Slovensko. Ze všech možných pohoří jsme si vybrali jedno z těch méně nápadných, malé, ale krásné Chočské vrchy. Z Ružomberoku jsme si na cestu k vrcholu Velkého Choče vybrali „diretissimu“, modrou značku, která nás na pouhých osmi kilometrech vynese o 1000 metrů vertikálně (!). Je pošmourno, výstup je – jak se dalo čekat – strmý. Zapotili jsme se a taky cestou brzy narazili na první ostrůvky sněhu. Na planinku pod vrcholem dorážíme už za šera a mlhy. Vítá nás souvislá vrstva sněhu kolem, zdvihá se vlezlý vítr, vypadá to na mrazivou noc. Stan raději umísťujeme do závětří – dovnitř bývalé zdejší salaše.
Asfaltka nikam
Ten den mě nic nezaujalo tolik, jako když nám honáci koní z Dlhej lúky poblíž Muránské huty řekli o rómské osadě pár kotárů odsud: „Tam byste mali ísť, to by bola reportáž. Žijů tam takí malí krpatí cigáni. Naozaj, ty najvačší z osady merajů dobrých stošesťdesiať, ale sú aj menší zakrslíci. Preto taky tam s nimi v tej dedine maj) kľud. Keď niečo ukradnú, všetci chlapi tam na nich narukujú a dobre ich zrež). S takými krpaňmi to nieje problém.
NEJEN O BLÁZNECH
Známé „Nesuď dne před večerem „ jsem si převedla na své - nesuď lidi přes obrazovku. K tomu mě donutilo setkání s nejednou hvězdou pop-music... Zjistila jsem například, že Pavel Habera, který na koncertech a v televizi působí velice sympaticky, mi je ve skutečnosti protivný. Naopak zase Michal Penk - léta pro mne prázdný náfuka je příjemný a k povídání zajímavý protějšek.
ČO BOLO TO BOLO
Lidé z lazů jsou hloupí, prostí a necivilizovaní. Příbuzní se mezi sebou páří jako zvířata. Jednou jsem šel kupovat kozy na laz u Valašské Bělé v okrese Prievidza. Když jsem tam přišel, byla na lazu pouze matka toho chlapa, co mi ty kozy nabídl.
SLOVENSKO SA NESÚDI
..... „buch.... buch".... probudili jsme se, protože kdesi blízko nás se ozývali rytmické tlumené údery naklepávaných řízků. Pomalu se rozpomínám na události posledních dní - předevčírem jsme si vyměnili prstýnky, včera vyrazili na svatební cestu do rozvedeného Slovenska a teď se probouzíme v Grand hotelu v Břeclavi několik kilometrů od slovenských hranic. Chceme psát o tom, co je ve vzduchu - po dlouhých letech společných dějin teprve rok po rozvedení začíná Slovensko v českém národním podvědomí žít nezávislým životem.
ŠERPOVÉ V TATRÁCH aneb ženské putování za mužskou romantikou
Chata pod Rysy je nejvýše položenou chatou na Slovensku a nedávno i u nás. Do výšky 2 250 m n. m. nevede silnice, nejsou nataženy dráty lanovky a vrtulník zde na improvizovaném heliportu přistává jen ve výjimečných, většinou smutných případech. Chata je přitom využívána značným množstvím turistů a horolezců, kteří zde jedí, pijí a konají biologické potřeby. Vše, co turisté pot řebují, musejí vynést na vlastních zádech „tatranští šerpové". Vyrážíme.
PRVNÍ OLYMPIÁDA TŘETÍHO TISÍCILETÍ MOHLA BÝT V TATRÁCH
Vysoké Tatry jsou hory, ve kterých je turista ostře sledován nesmlouvavým okem ochránců přírody - TANAP, jeho kroky vedou turistické značky a jeho chování určuje množství zákazů a příkazů. Nikoho dnes už nenapadne postavit si v této lokalitě stan či se vykoupat v plese, po počátečním rozčarování už nikdo neváhá sáhnout do peněženky a za vstup do přírody vysolit poplatek činící 10 Sk.
V kraji zbojníka Jánošíka
Text: Jana Nová, foto: SACR
Člověk má často pocit, že ty nejlepší věci na něj čekají daleko. Opak může být pravdou. Trávit letní dovolenou u slovenských sousedů znamená zažít nečekané kousek od domova.
Dotazník pro Filipa Kuliševa
Velká noc na Spiši
Ani lstí, ani silou
Filmaři v mincovně
Ve stopách Josefa Švejka
VIVAT SLOVAKIA
ORAVA V JEDNÉ VSI
BETLÉM V LÍPĚ ŘEZANÝ
VYHUBÍME DALŠÍHO ŽIVOČICHA?
Autor: Viera Janotová
Žije v horách od poslední doby ledové a nyní se stává obětí lidské bezohlednosti - řeč je o kamzíku tatranském.
