ikoktejl

Jaké to je, když vás uprostřed rušného Tokia zastaví v parku japonská babička a pozve k sobě domů na večeři? Japonský svět není tak uzavřený, jak se zdá.

TEXT A FOTO: VERONIKA AGEIWA

Číst dál...

TEXT A FOTO: David Těšínský

Jedna země a dva světy. Japonsko je pokrokový stát, ale jakou cenu má místo na špici? Lidští roboti pracují od úsvitu do soumraku, na odpočinek není čas. Také zde žijí lidé bez práce a bez domova, kteří se narozdíl od nich ještě nezapomněli smát.

Zivot japonského businessmana je stereotypní a suchý. Probudí se okolo páté ranní, pak vyrazí do práce, nastoupí do přeplněného vlaku s přestupy na přelidněných stanicích a pozdě večer ho čeká stejně úmorná cesta zpět. Není divu, že tito živí roboti rádi svůj každodenní stres po práci spláchnou v místních hospodách (izakaya) a mnohdy pak ani netrefí domů.

Číst dál...

TEXT A FOTO: Martin Ondráček

Šibuja wa nemuranaj! Šibuja nikdy nespí! Rčení, které zná v Tokiu každý. Dobře vystihuje atmosféru jednoho z nejživějších míst města – místa pulsujícího energií, bláznivých módních kreací, nočních klubů, fashion obchodů a mladých lidí, ženoucích se za zábavou a povyražením.

Tokio patří k unikátním místům. Desetimilionová megapole má neopakovatelnou atmosféru, lze tu najít takovou spoustu zajímavostí, že během jediné návštěvy je prostě nemůžete vidět všechny. Dnes se vypravíme za tanoší, tedy zábavou. Navštívíme Šibuju, Haradžuku a Šindžuku, neboť ta jsou v této souvislosti pověstná. Kaneli tanoší!

Číst dál...

O DVOU LET, PODLE MÉHO, JE V JAPONSKU KULTURNÍ REVOLUCE . . . Že jsou to silná slova? Třeba máte pravdu, ale tohle je můj názor, vlastně všechno v této reportáži je můj názor. Vycházím z několika mých návštěv Japonska a udiven znovu na růstající uzav řeností a „japonskou umělou soběstačnost í”. Na mě to Japonsko působí, že tam snad „kvete totáč” (s bolševickými manýry). Ale takový, že i my jsme ho tu tenkráte měli svobodnější. Vysvětlím - Japonsko leží, jak všichni víme, na ostrově. Z pohledu na Japonsko je ostrov krásný, země vychá- zejícího slunce.

Číst dál...

Od nepaměti se mocní tohoto světa vzájemně navštěvovali, aby se lépe poznali, objevili v čem mohou spolupracovat, jak moudře vládnout a co dělají jinde lépe. Nebyla to nikdy záležitost skromná ani rychlá. Dnes jsou vládní návštěvy stejný fenomén jako virtuální realita nebo Internet. Svět je malý a prošpikovaný počítačovými sítěmi stejně jako leteckými trasami. A tak cestu do Japonska, Malajsie a Singapuru, která by takovému králi Václavu IV.

Číst dál...

Právě jsme ve městě s ostatními studenty budovali protipožární linie, když jsem zaslechla letadlo. Zvedla jsem hlavu a spatřila bílou stopu za bombardérem.

Číst dál...

Po únavném trmácení napříč městem vystupuji z taxíku před stájí Naruto na předměstí Tokia. Je půl sedmé ráno a pootevřenými okny nenápadného stavení je slyšet funění zápasníků a občas zavane i pach potu – koná se ranní trénink japonského tradičního bojového umění sumo.

Číst dál...

TEXT A FOTO: JAROSLAV MAREŠ

 

Ósacký hrad postavil v letech 1582 až 1586 Hidejoši Tojotomi, jeden z největších vládců a válečníků Japonska a jeho sjednotitel. Vybudoval i několik dalších významných japonských hradů, za své sídlo si však vybral Ósaku.

Číst dál...

Text a foto: Jaroslav Mareš

 

Jako zjevení z dob dávno minulých se na návrší nad Ósakou tyčí mohutné kamenné opevnění, korunované vznosným několikapatrovým jehlanovitým hradem, jenž jako by v mlžném ranním oparu snil o své slavné minulosti.

Číst dál...

TEXT A FOTO: LUBOMÍR ČERNOTA

 

Před hosty stavím několik na sobě naskládaných, tajemně vyhlížejících lakových krabiček, přezdívaných fuči-daka. V každé je připraven jeden kousek tradičního japonského cukroví wagaši, na víku pak set bambusových hůlek. A pak už následuje zaklínadlo, na které se všichni tolik těší: „Okaši-o dózo.“ Nabídněte si cukroví...

Číst dál...

TEXT: ROBIN ŠÓEN HEŘMAN, FOTO: LUBOMÍR ČERNOTA

 

V dusném japonském létě se ztenčuje hranice mezi tímto a oním světem. Za časů moru a cholery se v letních vedrech šířily smrtící epidemie nejrychleji. Aby Japonci odehnali zlé duchy a zároveň ujistili božstva o své oddanosti, pořádají už po staletí kajícné a očistné průvody.

Číst dál...

Kde je proboha zeleň, napadlo mne, když jsme dojeli do Tokia. Pak jsem ji objevila. Ne všudypřítomnou a ohromující, ale krásnou, kultivovanou, opečovávanou a jinou než kdekoli jinde: kouzelný svět tokijských zahrad a parků.

Číst dál...

Kvetou na různých místech světa, i u nás. Jemné barvy a pronikavé aroma zasáhnou každého, kdo se dostane do jejich blízkosti. Ale když provoní domovinu, Japonsko, probudí benigní stromy šílenství celého národa. Něco takového umějí jen sakury.

Číst dál...

Japonští makakové jsou světově proslulí svými na zvířecí poměry výstředními zvyky a dovednostmi. Zajdou si zaplavat nebo se jen tak prohřívají v horkých pramenech, s kamínky si hrají jako malé děti, než začnou jíst, opláchnou si potravu nebo osolí brambory.

Číst dál...

Jsou zvláštní, rafinované a pro Evropana těžko pochopitelné. A ojedinělé na světě – staré japonské účesy. Stejně tak je zvláštní urputnost, s jakou jsou ochotni tyto složité útvary nosit na hlavě i současní Japonci.

Číst dál...

Pouze dva cizince jsem potkal během měsíčního putování po národních parcích Hokkaidó. A to přesto, že nabízí množství přírodních i kulturních zajímavostí. Zeměpisnou šířkou totiž Hokkaidó odpovídá téměř středomořským riviérám, ale Ochotské moře se tu zřídkakdy ohřeje na koupací teplotu a nesmlouvavý vítr vanoucí přímo od nedalekého Sachalinu vytváří podmínky vpravdě sibiřské. Ledovce a sopky, oheň a led, žár i mráz zde žijí někdy v mírumilovné symbióze, jindy v nelítostném boji a vrývají vrásky do krajiny i tváří místních obyvatel.

Číst dál...

Jsou věci a činnosti, například řemesla, které už téměř zmizely z povrchu země i myslí lidí, i když by mohly přinést současníkům neobvyklé zážitky. Jedním z nich je i aizen-kobo, barvení bavlněných a hedvábných látek modrým indigem tak, aby na oděvu vznikaly zajímavé a dekorativní vzory.

Číst dál...

Japonsko vždy svět přitahovalo. Možná i proto, že si dlouho uchovávalo svoji tajemnost

Číst dál...

Napsala a vyfotografovala Michaela Danelová Scházejí se na mostě. Most Jingubashii jim patří – tokijským teenagerům. Jakýmsi nepsaným vydržovacím právem je místem jejich schůzek už více než deset let. Každou neděli, v jakémkoliv počasí. Dnes je parno a žhne slunce. Jsem sotva kousek od stanice metra Meji-jingumae ve čtvrti Harajuku. Vyčerpaně dosednu na obrubník. Nalévám do sebe ledový nápoj získaný v jednom z automatů, které lemují každou ulici. Na jeho etiketě poskakují veselé jahůdky. Vedle mě sedí Japonec s neobvykle blond hlavou, z mobilu mu visí plyšová Hello Kitty. Fotí sám sebe, vymačkává písmenka, mobil mu pípá, zpívá a něco nepochopitelného říká.

Číst dál...

Ještě nedávno byly Japonky poslušné ženy, které oddaně sloužily rodině a svým přiopilým manželům. Nyní vzaly život do svých rukou a v Japonsku se dokonce hovoří o diskriminaci naruby.

Číst dál...