ikoktejl

2010
Tag: 2010 Nalezeno 208 výsledků.
Tag: 2010 Řazení

Na jantarové stezce

Na jantarové stezce

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Tři hvězdy září na severovýchodě Evropy. Cestovatelé jejich potenciál dodnes nedocenili a často je opomíjejí. Právě v Pobaltí se ale mísí historie a tradice severu, východu i západu. Tady se utvářely dějiny obchodu, tady se bojovalo za svobodu…

Estonsko, Lotyšsko a Litvu kdysi spojoval baltský jantar (dodnes velmi ceněný) a také stezka sloužící k jeho distribuci po Evropě. Slavná stezka procházela i dnešními třemi metropolemi těchto republik. Projet jimi během tří dnů by se dalo nazvat barbarstvím, nicméně i takováto krátká a rychlá cesta v člověku zanechá hluboké stopy a kouzlo Pobaltí v návštěvníkovi zůstává i dlouho po návratu.

Krásný a hrdý Vilnius, někdejší centrum litevského velkovévodství, je dnes druhým největším městem Pobaltí a opravdovou perlou na soutoku řek Vilija a Neris. Pyšní se také krásnou legendou o svém založení, která vypráví o věšteckém snu vládnoucího velkovévody Gediminase. Velkovévoda ve snu spatřil stát na hradním vrchu železného vlka. Poselství snu bylo podle věštců jasné – vystavět na onom kopci hrad i s velkým městem. Tak se i stalo. Podle věrohodnějších pramenů bylo město založeno roku 1323 a jeho historii ovlivňovalo Rusko, Polsko a Německo. V 16. století se pak stalo významným kulturním a obchodním centrem.

Číst dál...

Prales s vůní vanilky

Prales s vůní vanilky

TEXT A FOTO: PETRA JEŽKOVÁ

Totonakové jí říkali caxixánat, Mayové zizbic a Aztékové tlil-xochitl. Černý květ čili vanilka. Přestože je tato aromatická rostlina původem ze Střední Ameriky, tak dnes už v Mexiku zůstalo posledních šest farem. Do jedné z nich jsme se podívali.

Malý bílý náklaďák drnčí po děravé silnici. Tilman a Lucy mě měli vyzvednout v sedm ráno. Přijeli ale pozdě, jak je v Mexiku dobrým zvykem. Přesně řečeno později o dvě kávy a jednu krátkou procházku se psem (rozhodla jsem se nevzít si hodinky ani mobil, a tak měřím čas jinak). „Proč vanilka,“ ptám se Tilmana. „Je to po šafránu druhá nejdražší rostlina, která se ve světě pěstuje.“ Asi pěta¬padesátiletý Němec přišel do Mexika před mnoha lety studovat archeologii. Pracoval na vykopávkách v Yucatánu. Pak ztratil práci, rozvedl se a málem se vrátil do Německa. Ale to by podle něj bylo jen fracaso (totální prohra). Tilman je každým coulem Němec a vždy bude, i když jeho domov už je v Mexiku. Jeho přítelkyně Lucy zdědila pozemky (tedy spíše pořádný kus neprostupné džungle) v oblasti Huasteca Hidalgo, pár hodin severně od Ciudad de México. A odvážný archeolog se rozhodl, že zkusí něco úplně jiného. Zasadil vanilku.

Číst dál...

Mini koráby

Mini koráby

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

V dílně se víří prach a vzduch je plný štiplavého zápachu z lepidla. Řemeslníci nesmějí podcenit žádný detail. Kdyby tohle viděl Kolumbus, asi by neodešel s prázdnou. Ale nejen srdce námořníků tady jihnou nad dokonalými replikami dávných korábů.

Nejsem žádný fanda do technických hračiček, nikdy jsem nepatřila do klubu mladých modelářů, přesto se v téhle dílně na exotickém Mauriciu cítím jako dítě vypuštěné v té nejlepší cukrárně. Procházím prvním patrem mezi vyleštěnými vitrínami, kde jsou pečlivě naaranžované repliky lodí od malých až po opravdu důstojné křižníky vodních hladin. Nejsem ani znalcem námořní historie, takže se neorientuji v problematice, kdy a u jakých břehů daná loď válčila. Ale jako žena mající smysl pro detail musím ocenit, s jakým řemeslným umem je každá loď vytvořena. Samozřejmě, vše vzniká zcela ručně.

Číst dál...

Tady teče krev

Tady teče krev

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Kult palo je prastarou šamanskou formou komunikace mezi Bohem, živými a mrtvými. I přes pětisetletý tlak křesťanství tu rituály dovezené na ostrov černými otroky mají svoje místo.

Arriba – Palo – Juramento – Eróóó! Naléhavý chrčivý hlas bruja naráz vyplnil celou svatyni až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil. „Arriba-N--ganga-Juramento-Eróóó,“ zopakovaly modlitbu stejně úpěnlivě hlasy z druhého koutu místnosti. Žluté plamínky svíček se jakoby leknutím zatřepotaly ve tmě. Táhlé zvuky zpěvu se jako stužky kouře obtáčejí kolem zčernalých misek na podlaze. Nadechl jsem se a potopil se do písně kubánského bruja.

Vápnem nabílené stěny pokrývají vlhké fleky. Sůl mě štípe do očí, všichni – natlačeni až na zeď – se silně potíme. Na malém prostoru obřadní místnosti, spoře osvětlené svíčkami, se nás tísní asi dvacet. Muži, ženy, děti. Černé paže, černá záda a černé boky. Kloužeme vzájemně po svých zpocených tělech. Čicháme se zblízka.

Na podlaze, mezi mokrými otisky bosých chodidel, svíčkami a květinami stojí několik hliněných kotlíků plných různých klacíků a podkov. Jsou potřísněné černým mastným gelem, jakoby polité asfaltem. Na stěně visí zažloutlá fotka v rámečku. Vedle ní uslzená soška Panny Marie, pod ní trůní tlustý Buddha z růžového porcelánu. Po zdi se v šeru plazí pravěké kresby hadů a lebek.

Klečící muž s rudým šátkem přes oči tápavě, s nejistotou slepce zvedl hlavu. Po nahých zádech mu stékají krůpěje potu a jako oranžové blýskavé perličky padají na špinavou betonovou podlahu. Je to jeho velká chvíle. Jeho obřad, jeho přísaha. Rayamiento.

Číst dál...

Život v objetí

Život v objetí

TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

V íránském Táleši najdeme to, co ve střední Evropě už patří do kategorie „kdysi“. Lesní krajinu, v níž lidé hospodaří skoro jako v neolitu, a také rozsáhlá rýžoviště v deštivých nížinách, kde tvrdě pracující ženy obstarávají obživu na celý rok.

Od Kaspického moře do hor to trvá dobrou hodinu. Nekonečné serpentiny hlubokým lesem, šofér občas zastaví, nabere chladnou horskou vodu z pramene, dolije z kýblu do kouřícího chladiče náklaďáku. Je to dýchavičný ruský výrobek, a k tomu veterán. Vystoupáme skoro dva tisíce metrů. Jsme na místě, les je pryč a do dálky se táhnou obydlené hřbety a svahy – íránské pohoří Táleš. Domovina etnika, které tu žije po tisíce let.

Talyšové se nepovažují za Peršany a nemluví perštinou ani gílánštinou jako většina obyvatel provincie. Talyština patří do skupiny íránských jazyků, podobá se perštině méně než polština češtině. Slovní zásoba svědčí o staletích vlivů, které v této oblasti měli Turci (Ázerbájdžánci) a Rusové. Několik set tisíc Talyšů převládá při kaspickém pobřeží na severozápadě Íránu a na jihu Ázerbájdžánu.

Číst dál...

Cesta do „Žabé“

Cesta do „Žabé“

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Už jste někdy byli v „Žabé“? Že ne? Pak je nutné to napravit. „Žabé“ je totiž nejskvělejší místo na světě, kde podle bedekrů není vůbec nic k vidění. Prostě ideální místo kam zamířit, než přijedou davy turistů.

Správný cestovatel ví, že i v tom nejobyčejnějším místě se dá vidět mnoho zajímavého a zažít spousty zážitků. Nevěříte? Stačí jen dojet do západoafrické zemičky Guinea-Bissau a pak už jen putovat po starých městech založených Portugalci, kteří tu byli dlouhou dobu koloniálními pány.

Tak třeba takové Bafatá na mapě možná přehlédnete, ale vězte, že jde o kdysi velmi slavné město, odkud Portugalci řídili celé okolí. Město nás přivítalo chatrčemi a shlukem betonových budov a rezavých plechů, ale centrum se rozkládá až ve svahu kopce, který vede k řece – jediné spojnici s okolním světem a hlavním městem Bissau. Tady ve svahu dosud stojí kdysi výstavné vily, obklopené zahradami. Prastaré domy žijí novými příběhy a je na ně skutečně smutný pohled. Ze zahrad se stala rumiště a skládky, v lepším případě v nich našlo útočiště pestrobarevné ptactvo, pro které se chátrající město stává rájem. Okolí místního kostela je už udržované lépe a třeba taková pošta překvapila tím, že vůbec fungovala. Známky a pohlednice ale neměli. Dva úředníci se oddávali siestě u sklenky čaje a možná vzpomínali na zlaté časy, které má Bafatá už dávno za sebou.

Číst dál...

Mantry v červeném

Mantry v červeném

TEXT A FOTO: KATEŘINA MANDULOVÁ

Co na tom, že se hora Genyen dnes nachází v čínské provincii S-čchuan. Podle staré mapy jsme tu správně v odbojné provincii Kham ve východním Tibetu. A vyrážíme k hoře, na kterou je zakázáno i jen sáhnout.

Vyrazím z Kangdingu stopem do Litangu, kde na mě čeká Tom. Přehoupnu se na čínském náklaďáku přes první ze sedmi sedel, a rázem se ocitám na tibetském venkově. Pár stavení rozesetých po údolí, políčka kolem řeky, na stráních ty známé černé chumáčky pasoucích se jaků, mantry vyskládané z kamení a modlitební praporky prozrazují, že si můžu na chvíli odpočinout od čínské civilizační hrůzy.

Číst dál...

Jezero titánů

Jezero titánů

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK, ČRo1 RADIOŽURNÁL

Blížím se k největšímu pouštnímu jezeru světa. V Africe voda opravdu znamená život a já mám možnost vidět na vlastní oči jezero Turkana, které možná bude už brzy minulostí.

Jezero Turkana vypadá, jako by se rozkládalo uprostřed měsíční krajiny. Obzor rámují kužely vyhaslých sopek, břehy lemuje v šířce několika kilometrů záplava tmavých lávových kamenů. Mezi nimi prorůstá bodláčí a sem tam ční pár košatých akácií. Uprostřed září jako klenot tyrkysově zelená hladina. I proto se mu také někdy říká Nefritové moře.

Jedno z největších afrických jezer leží na severu Keni, na hranici s Etiopií. Do hlavního města Nairobi je to čtyři sta kilometrů, cesta sem ale trvá dva až tři dny. Místní kraj je divoký, nejsou tady silnice a vládne zde právo silnějšího. Jméno dostalo jezero podle kmene Turkana, na jehož území z části leží. Na mapách vydaných před rokem 1975 ale najdeme starší název – Rudolfovo jezero. Když jej v roce 1888 maďarský cestovatel Teleki a rakouský von Höhnel objevili, pojmenovali je na počest rakouského korunního prince Rudolfa.

Číst dál...

U nás v zapadákově

U nás v zapadákově

TEXT: LILY FLYTE

Trpím slabostí pro zvláštní místa. Nablýskaná centra měst a perfektně střižené trávníky ve mně vyvolávají úzkost. I proto jsem si místo New Yorku nebo Kalifornie vyhlédla Jižní Dakotu.

Jižní Dakota? Kde to je? Tak často reagují samotní Američané, když slyší jméno tohoto liduprázdného území na západní hraně Velkých plání. Případně ho se smíchem označí za „fly-over state“, místo, kde málokdo byl, ale díky němuž trvá cesta mezi uzly na západním a východním pobřeží tak proklatě dlouho. Místní jsou si ovšem své pověsti zapadákova moc dobře vědomi a jsou na ni patřičně hrdí. Od dob Divokého západu se tady toho moc nezměnilo. Během pěti měsíců, kdy jsem žila v městečku jménem Custer, se mi opakovaně zdávalo, že žiju ve westernovém románu. A to nejen ve spánku.

Číst dál...

V baště hlupáků

V baště hlupáků

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Žijete v Čechách? Na Moravě? Ve Slezsku či na Slovensku? Nebo snad v Kocourkově? Těžko říct. Pravdou je, že my jsme se ten pravý Kocourkov vydali hledat.

Skoro to vypadá, že neuplyne týden, abychom se nedočetli o nějakém dalším Kocourkově. Tu se jedná o zmatený obecní úřad, tu o pro někoho už moc komplikovanou situaci na české politické scéně. Pravdou je, že Kocourkov tady s námi je a bude. Ale kde se vzal?

Přirovnává-li se něco ke Kocourkovu, znamená to, že v dotyčném místě panují zmatečné a nesmyslné poměry a lidé tam jednají hloupě a nepochopitelně. Vše vychází z oblíbených příběhů o smyšleném městečku Kocourkova, kde lidé jsou tak hloupí jako nikde, dělají věci, které by nikoho jiného nenapadly, a když už dělají něco obvyklého, pak způsobem zcela neobvyklým a naprosto nesmyslným. A co víc, celému okolnímu světu jsou jenom pro smích.

Číst dál...

Brněnský lamželezo

Brněnský lamželezo

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jen málokdy se poštěstí, aby někdo dostal do vínku nadlidskou sílu a zároveň silnou lidskost. Obojím hýřil v míře větší než velké František Kocourek, brněnský mistr šprýmu, notorický recesista a silák, jakému nebylo rovno. Letos uplynulo pětatřicet let od jeho nejslavnějšího kousku, kterým málem způsobil celorepublikový skandál. Kocourek se narodil do poválečného Brna-Řečkovic, tedy v době, kdy v Brně pomalu dohasínaly nádherné prvorepublikové figury, jako třeba Ervín Petrolín nebo Čurina. Každý kluk, který měl tenkrát oči na správné straně hlavy, je musel vnímat (a často z nich mít jundu). Možná i oni ovlivnili kroky Franty Kocourka, sám se totiž později o osudy podobných lidí zajímal a často jim pomáhal. A nutno říct, že i on se brzy stal nepřehlédnutelnou postavou brněnských ulic.

Číst dál...

Tajemství 9 životů

Tajemství 9 životů

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, MICHAL DVOŘÁK

V Egyptě zbožňována, ve středověku zatracována. Kočky trpělivě snášejí vrtochy člověka už nějakých osm tisíc let. Během nich jsme vynalezli kolo, dluhopisy a demokracii, zatímco kočky si hrdě ponechaly svou přirozenost. Nenajdeme mezi nimi tak pestrou rozmanitost tvarů a velikostí jako třeba u psů. Zato můžeme objevit utajené schopnosti a instinkty.

Nejznámější „nadpozemskou“ dovedností koček je určitě jejich schopnost přežít pády z vysokých výšek a pokud možno ještě dopadnout na všechny čtyři nohy. Každý rok se v médiích objevují zprávy o dalších neuvěřitelných kočičích pádech, z nichž se tato zvířata rychle vzpamatovala (rekord drží australský kocour Voodoo, který přežil pád ze 34. patra mrakodrapu). Kočky za tuto schopnost vděčí své pružné páteři a vůbec celé stavbě kostry. Sotva si totiž kočka uvědomí, že ztratila pevnou půdu pod nohama, tak se snaží svým kormidlem (ocasem) přetočit do ideální polohy, aby dopadla na všechny čtyři. Začne se také fixovat na pevný bod na zemi, k němuž celé její tělo směřuje. Při dopadu kočce velmi pomůže její specifická klíční kost – ta je zakrnělá a tvoří ji chrupavka, takže zatímco jiné zvíře by se pádem ošklivě polámalo, tak kočka by se měla odpružit, oklepat a odběhnout do bezpečí.

Číst dál...

Krása a bolest

Krása a bolest

TEXT: MICHAL HORÁČEK, FOTO: MATĚJ STRÁNSKÝ

Rwanda se snaží opět postavit na nohy. Lze ale vůbec zahojit rány, které zemi mačetami a pochodněmi zasadili její vlastní lidé? O rwandské bolesti, kráse a vůli žít si přečtete v exkluzivní reportáži Michala Horáčka.

Gorila, gorila, gorila! / Přináší nám mír a klid. / Gorila, gorila, gorila! / Dá nám vše, co můžem chtít…,“ zpívá z autorádia nadšený dětský sbor. Tak mi to aspoň překládá řidič jménem Costa, znalý jazyka kinyarwanda. Důvěra v zázračnou moc nejmohutnětšího lidoopa není úplně dětinská; do chudé Rwandy dokáže přivábit hledače nevšedních zážitků z lecjakého koutu bohatého světa. Huňaté horské gorily na billboardech podél silnice, zdá se mi, nicméně hledí na poutníky s velice zamyšlenými výrazy. Nedivím se jim: na nevelkém území rozkládajícím se mezi Rwandou, Ugandou a Kongem jich zbývá posledních několik set.

Číst dál...

Struny & adrenalin

Struny & adrenalin

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: ARCHIV L. BRABCE

Sešli jsme se v legendární kavárně Slavii v jedenáct dopoledne, takže jsem čekal, že kytarový mistr Lubomír Brabec bude pít nějaký bylinkový čaj, ale kouřil fajfku a popíjel kokakolu. Během rozhovoru se stále usmíval, i rozhovor končil slovy „život je krásný“. Člověku nezbývá, než mu závidět. Pokud možno krásně...

 

Číst dál...

Hrátky s giganty

Hrátky s giganty

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Vždy, když jsme za rypouši vyráželi, modlili jsme se, abychom omylem nějaké nečekaně nepřekvapili. Neustále jsme museli kontrolovat volnou cestu k ústupu, protože kdybychom se dostali mezi rypoušího samce a moře, mohlo by to skončit tragédií.

Na ostrov Sea Lion v jižním Atlantiku jsme přiletěli zejména kvůli koloniím tučňáků a kormoránů a trochu jsme doufali, že potkáme i nějaké ploutvonožce, lachtany nebo rypouše. Hned po přistání nám slova naší hostitelky Jenny Luxton dala naději, že naše objevování ostrova bude plodné. Na ostrově Sea Lion se obvykle zdržuje až 95 % populace rypoušů sloních z falklandských ostrovů. V září až listopadu to můžou být až dva tisíce zvířat, v lednu, v době naší návštěvy, jich mohly být asi dvě stovky.

Číst dál...

Peruánská ruleta

Peruánská ruleta

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

„Róbale la cámara! Róbasela!“ „Naskoč! Dělej, naskoč!“ Neztrácím čas, skloním foťák a naskakuju do rozjíždějícího se taxíku. Ve zvuku pískajících pneumatik stačím zahlédnout sveřepý výraz prvního z pěti bacilones, který přeskakuje zídku s nožem v ruce. Peru, Lima, nejchudší čtvrti.

Můj taxikář, podsaditý mladý muž, který toho moc nenamluví, mě zrovna zachránil. „Me salvaste un ojo (zachránil´s mi zadek),“ usměju se na něj. „Sí“, zabručí. Nutno poznamenat, že tahle epizodka se stala hned při první fotografii, kterou jsem se snažil pořídit. Provází mě taxikář Hector. Peruánské taxíky nejsou bez rizika, nikdy nevíte, jestli nenastoupíte do nějakého, který to nevezme trochu jinudy, najednou nezastaví a nebudete sedět v autě se třemi dalšími jihoamerikánci s žádostí o menší bezúročnou půjčku. Proto se řídím pravidlem, že můj taxikář musí být výrazně starší a slabší. U Hectora jsem musel udělat výjimku. Že jsem fotograf, a že chci vzít do nejrizikovějších čtvrtí, jsem vysvětloval třem taxikářům, kteří mě odmítli, než jsem narazil na něj. Hector je udělaný, s podmračeným výrazem, kterým se na mě zadívá přes mříž, dělící spolujezdce od řidiče. Pokývne, krátce smlouváme o ceně a nasedám. Vysvětluju mu celkem zbytečně, že nehledám problémy, mám sice nůž, nejvíce ovšem spoléhám na jeho pomoc. Já budu fotit, on bude dávat pozor. Peruánská ruská ruleta.

Číst dál...

Jízda snů

Jízda snů

TEXT A FOTO: LIBOR BUDINSKÝ

Krvavá minulost je zapomenuta. Malé kambodžské království se naplno otevřelo turistům. A jejich počty rok od roku rostou. Není se čemu divit. Země česky mluvícího krále nabízí nepřeberné množství zážitků. Od smažených pavouků a pečených hadů až po úchvatně romantický Angkor. Takže si chvílemi připadáte jak v tom nejbláznivějším snu.

Rychlý člun uhání po hladině jako splašený. Za námi se dělají skoro půlmetrové vlny, vratké dřevěné lodičky rybářů se nebezpečně houpají jako kyvadlo na orloji. Za pár minut zastavujeme uprostřed podivuhodné vesnice. Všude kolem nás jsou desítky dřevěných domků. Na první pohled vesnice jako každá jiná. Až na to, že domky neobklopují políčka a nevede k nim cesta. Všechny totiž plují na vodě. Hospůdky, krámky, chlívky, záchody, všechny domečky se houpají na hladině obrovského jezera. Čistokrevná romantika. Myslíte? Po pravdě, není to žádný zázrak. Domy (a někdy spíše chatrče) mají většinou jen jednu místnost, ve které žije pět až deset lidí. U každého domku stojí jedna až dvě obyčejné loďky, na kterých se tu běžně plaví sotva pětileté děti. A kdoví, zda vůbec umějí plavat? Na jezeře Tonlesap najdete desítky plujících vesnic. Některé se skládají jen z několika domků, v jiných žije tisíc lidí. Nejchudší z nejchudších, nuzáci bez polí a pozemků byli po staletí skryti okolnímu světu. Až před několika lety se všechno změnilo. Kambodža vyčerpaná krvavým Pol Potovým režimem a následnou občanskou válkou se konečně postavila na nohy a otevřela se západnímu světu. A poněvadž turisté milují vše bizarní, stává se návštěva plovoucí vesnice na jezeře Tonlesap jedním z nejvyhledávanějších zážitků.

Číst dál...

Žraloci z Čech

Žraloci z Čech

TEXT: ROSTISLAV J. PECH

Češi a ponorky? Jde to vůbec k sobě? Naše země nemá břehy omývané slanou vodou a potěšení z pěnícího příboje je nám dopřáno jen mimo naši vlast. Jenže před rokem 1918 excelovalo mnoho Čechů v rakousko-uherském námořnictvu. Byli tak dobří, že by bylo možné přepsat známé rčení na co Čech, to mořský vlk.

Armáda, a námořnictvo zvlášť, vyžadovala muže nejen tělesně zdatné, ale také vzdělané. České země byly v rámci mocnářství jako průmyslová základna nadprůměrně vyspělé a proto se vojáci z Čech a Moravy v armádě uplatňovali i jako námořníci. Není bez zajímavosti, že jako nefalšovaní suchozemci tvořili u námořnictva okolo deseti procent mužstva. U ponorek to byla dokonce třetina. Přestože první ponorku U4 zařadilo Rakousko-Uhersko do služby již v roce 1909, tak světový konflikt zahajovalo roku 1914 pouze se čtyřmi bojeschopnými. Ovšem k dovybavení ponorkového loďstva se velmi kuriózně hned v počátku zapojily „zlaté české ručičky“.

Číst dál...

Ovčí ostrovy

Ovčí ostrovy

TEXT A FOTO: BŘETISLAV MALÁSEK

Patří k nejkrásnějším ostrovům světa, ale jakoby to stále bylo tajemstvím. Turistů sem jezdí tak akorát, aby si toto místo zachovalo svůj svébytný kolorit, k němuž patří i řada pro nás překvapivých tradic.

Vyrazili jsme z dánského přístavu Hanstholm, náš cíl byl jasný. Poznat Faerské ostrovy a lidi, kteří zde žijí. Cestou míjíme Shetlandy a nedaleko našeho trajektu pozorujeme velrybu chrlící vodotrysk nad hladinu. Po dvoudenní plavbě jsme zakotvili v Tórshavnu na Faerských ostrovech. Vítá nás drsná, ale půvabná krajina, domky s typickými travnatými střechami, a na okraji stáda ovcí. Posouváme si čas o hodinu zpět. Místní si nás prohlížejí, trajekt, který přiveze přes tisíc lidí, tady nemají každý den.

Číst dál...

Opičí tuláci

Opičí tuláci

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ, ZPRAVODAJ ČRo V ČÍNĚ

Po staletí křižují po celé Číně a spolu s nimi i jejich čtyřnozí společníci. Nerozluční partneři, v dobrém i zlém. Opičí muži spolu se svými cvičenými opicemi bývali vždy součástí někdejší Říše středu. Dnes prchají před policií.

Nemohu se dočkat. Po třech letech pátrání konečně slavím úspěch. Mířím totiž na setkání s jedním z opičích mužů. V současnosti už jich zbývá jen kolem dvou tisíc a většina z nich žije v okrese Sin-jie v provincii Che-nan. „Můžeme se vidět v Jüan-jang, znáte to tam? Kdy dorazíte? Zavoláme si, až přijedete,“ říkal mi minulou noc do telefonu padesátiletý Jang Lin-kuej. Pouliční umělec, který stejně jako jeho předci vystupuje v ulicích čínských měst a vesnic. Vzhledem k perzekuci ze strany úřadů a policie však nikdy dopředu neprozrazuje, kde se bude pohybovat. A navíc to mnohdy neví ani on sám.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group