ikoktejl

Austrálie a Oceánie
Tag: Austrálie a Oceánie Nalezeno 106 výsledků.
Tag: Austrálie a Oceánie Řazení

Symbol toromiro

Symbol toromiro

TEXT A FOTO: František Bureš

Strom toromiro (Sophora toromiro) býval pro domorodce na Velikonočním ostrově (Rapa Nui) ještě v nedávných dobách jedním z největších symbolů flóry. Rostl pouze na tomto nejodlehlejším obydleném ostrově naší planety, ale poslední exemplář byl pokácen před více než půl stoletím. Pro domorodé obyvatele Velikonočního ostrova, který je stále zahalen mnoha tajemstvími, byl strom toromiro nesmírně důležitý. Z jeho tvrdého dřeva vyřezávali sošky a řezali tabulky, do nichž ryli žraločím zubem obrázkové znaky a symboly zvláštního písma rongo rongo. Toto písmo, které jako jediní v celé Oceánii používali domorodci na tomto odlehlém ostrově, se dosud nepodařilo rozluštit. Tabulek se záhadným písmem se zachovaly sotva dvě desítky a jsou rozmístěné v několika muzeích v Evropě a Americe. Ovšem vyvstává jiná otázka, zda bude možné toromiro znovu vrátit na Velikonoční ostrov.

Číst dál...

Zrození krokodýlího muže

Zrození krokodýlího muže

TEXT A FOTO: Petra Doležalová

Na motorové kánoi vyrážíme do vesnice Marab, kde se dnes koná krokodýlí zasvěcení. Jde o přísně střežený rituál, při němž mladí chlapci procházejí do stavu muže jedním z nejbolestivějších obřadů na světě…

Výraz na Edmundově tváři, starostlivého přítele z Tufi Resortu, mě vyděsil. „Opravdu si to nechceš rozmyslet? Tam, kam letíte, řádí nový tip malárie, tygří. Nefungují na ni žádné léky! Já ji tam dostal a čtyři měsíce jsem musel zůstat v nemocnici,“ vzpomíná na svůj nedávný zážitek. „A kromě toho je tam spousta bahna a krokodýlů…“ sleduje mě s obavami, zatímco se za ním belhám se zánětem v hluboké ráně, ve kterou se mi po posledním ponoru proměnil původně nepatrný škrábanec od korálu na nártu a v němž to dnes pulsuje ještě víc kvůli týden neumdlévající viróze. V tomto stavu „rozkladu“ mi mé jindy dobrodružné srdce skočilo rovnou do kalhot…

Číst dál...

Ostrovy draků

Ostrovy draků

TEXT A FOTO: Michael Fokt

Nikdo neví, kde se tu vlastně vzali. Ale jsou už zkrátka tady. Tisíce kilometrů daleko od své pravlasti na odlehlých ostrovech Fidži. Seznamte se s nejvzácnějšími leguány světa, a také asi nejohroženějšími. Jestli my, lidé, brzy něco neuděláme, tak zelené skvosty Tichomoří nenávratně zmizí a najdeme je jen v seznamech vyhubených druhů.

Číst dál...

Nejzelenější škola světa

Nejzelenější škola světa

TEXT A FOTO: Lucie Lipovská

Zastavme se na chvíli. Vraťme se do doby, kdy jsme chodili na základní školu. Bylo nám osm, devět, možná dvanáct let. Někdy jsme se těšili. Ale taky se nám často nechtělo zavřít se na několik hodin denně, pět dní v týdnu, mezi tlusté školní zdi. Poposedávali jsme na tvrdých židlích, ztráceli jsme pozornost a těšili jsme se, až školní část dne skončí, praštíme aktovkou do kouta a půjdeme s kamarády ven. Co kdybych vám nabídla školu bez zdí a oken s výhledem do zeleného lesa, kde stále zní zpěv ptáků a šum řeky, ke svačině dostáváte třeba citronový koláč z vlastních přírodních surovin a vyučování je vedeno jako oboustranná komunikace mezi žákem a učitelem? Myslíte si, že je to nesmysl? Pak vám ukážu, že není. Ne v srdci indonéského ostrova Bali, kde takovou školu najdete. Jmenuje se Green School a je to opravdu ta nejzelenější škola na světě. A má na to papír. V roce 2012 totiž vyhrála přesně takovou cenu.

Číst dál...

Trek u krokodýla Dundee

Trek u krokodýla Dundee

TEXT: Eva Palátová

Učebnice jsou vůči Austrálii tuze zákeřné: 8 z 10 nejjedovatějších hadů světa, pavouci, štíři, krokodýli, žraloci a příšera nejstrašnější – paranoia. Všechno špatně! Kde vězí zakopaný pes? Kde vězí zavrtaný had? A opravdu budete v Západní Austrálii pokousáni, spolykáni a sežráni?

Je mnoho pratvorů, kteří v chabém stínu australských kaktusů přežili vlastní vymření. Půlka je smrtelně jedovatá a půlka vás jen ohromí a ochromí. To je nějaký renonc v evoluci? Zní to absurdně, ale je to podmínka zachování života. Naděje přežití na tak chudé, žárem spalované zemi je zoufalá, proto tolik jedu a dravosti, protože šance něco ulovit musí být stoprocentní, jde-li kořist okolo jednou za půl roku. Tak třeba krokodýl dokáže přežít bez jediného sousta několik měsíců! Když se dvěma cyklistům porouchalo kolo v severním krokodýlím rajonu a závodníci strávili celé dva dny a dvě noci na stromě, než příšerku přešla mlsná na dvě chřadnoucí kostry na větvi. Na druhou stranu je fajn, že Západní Austrálie nemá smrtelně jedovaté pavouky. Pouze redbacka, ten je maličký a zabíjí jen slabší jedince, brnkačka.

Číst dál...

Ostrovy štěstí

Ostrovy štěstí

NA ZEMI UDUSANÁ HLÍNA, MATRACE Z PALMOVÉHO LISTÍ A MOSKYTIÉRA, TAK SI ŽIJE BĚŽNÝ VANUAŤAN. A PŘESTO TU POTKÁTE JEDNY Z NEJMILEJŠÍCH LIDÍ SVĚTA. „MÁME KRÁSNOU PŘÍRODU, SVOBODU, TRADICE A PLNÉ BŘICHO,“ ZNÍ VĚTŠINOU JEJICH ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, PROČ JSOU TAK ŠŤASTNÍ.

TEXT A FOTO: PETRA DOLEŽALOVÁ

Propadáme se do ticha korálových útesů lemujících posvátný ostrov, kterému se podle jeho tvaru říká Klobouk (Hat Island). Přestože je dnes obloha zatažená a pořádně fouká, tady dole se ve světlech naší kamery odhaluje ve svém klidném rytmu fascinující svět mořských živočichů a korálů neskutečných tvarů a barev. Vanuatu patří k těm několika zbytkům míst na zemi, kde ještě můžete spatřit neporušený a doposud neprobádaný podmořský svět. Zrovna dnes ráno, přímo pod lodí při zajišťování kotvy objevila naše posádka novou lokalitu s překrásnými gorgoniemi. 

Číst dál...

Bez signálu

Bez signálu

Narozena předaleko od moře mezi pěti rybníky, nikdy bych netušila, kolikrát mne cesty povedou přes největší oceán světa, do pohádky jménem Polynésie. Píše se o ní jako o ráji, ač je to nejpřežilejší klišé, které kdy Polynésii postihlo.

TEXT A FOTO: EVA PALÁTOVÁ

Polynésie má svoje skrytá trápení, a má jich mnoho. Ale proč se o nich neví? I proto, že se o nich nepíše. Polynésie takřka nezná věc zvanou noviny (mám na mysli Polynésii tradiční, nikoli turistické rezorty či hlavní města jednotlivých souostroví). Chtělo by se říci – informovanost vázne, a není právě to v dnešním světě příslibem ráje? Neštěstí, o kterém se neví, jakoby neexistovalo. V Polynésii se „obývák“ (hliněná podlaha pod střechou na kůlech) nemůže proměnit v televizní střílnu z Blízkého východu, kuchyň se nemůže stát čítárnou o brutální vraždě z titulku denního tisku… O traumatech z celého světa se v Evropě dozvídáme bleskurychle, zažíváme tak zprostředkovaně neštěstí, kterých bychom kdysi byli ušetřeni. Nestalo se vám náhodou včera či předevčírem, že jste chtěli chviličku neslyšet? Neposlouchat? Nevědět? Vítejte v Polynésii!

Číst dál...

NP Kakadu

NP Kakadu

V AUSTRÁLII NAJDETE VÍCE NEŽ PĚT SET NÁRODNÍCH PARKŮ. PŘED ODJEZDEM DO ZEMĚ PROTINOŽCŮ JSME SE NEMOHLI SHODNOUT, KTERÉ Z NICH VYBRAT DO ITINERÁŘE NAŠÍ CESTY. I KDYŽ JEDNU VÝJIMKU JSME PŘECE NAŠLI. O NÁVŠTĚVĚ NÁRODNÍHO PARKU KAKADU NEPOCHYBUJE ANI JEDEN Z NÁS.

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

V Darwinu, hlavním městě Severního teritoria, si půjčujeme čtyřkolku, která je pro důkladný průzkum Kakadu nezbytností. Je poslední červencový týden. Již čtyři měsíce tu nepršelo a období sucha je právě na vrcholu. Krajina, kterou projíždíme, je vyprahlá. Horký vzduch se líně převaluje a bere energii všemu kolem. Zlatavě žlutá tráva i vedrem znavené stromy jsou téměř bez života. V těchto nehostinných časech šetří drahocennou energií a čekají na životadárné období dešťů. Na to si všichni ale ještě dva měsíce musejí počkat. Téměř čtyřicetistupňové horko, panující v těchto dnech na severu Austrálie je nesnesitelné i pro nás.

Číst dál...

Mořští andělé

Mořští andělé

KEPORKAKOVÉ JSOU NEJEN KRÁSNÍ TVOROVÉ, VYNIKAJÍ TAKÉ MNOHA DOVEDNOSTMI. JSOU ÚŽASNÝMI ZPĚVÁKY, DOKONALÝMI AKROBATY A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ ZKUŠENÝMI CESTOVATELI. SPATŘIT TYTO JEDINEČNÉ TVORY VE VOLNÉ PŘÍRODĚ JE NEZAPOMENUTELNÝM ZÁŽITKEM.

Číst dál...

Stopy v písku

Stopy v písku

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

Náhon na všechna čtyři kola potřebujete na největším písečném ostrově na světě jako sůl. S absencí zpevněných cest vás na něj totiž v normálním autě ani nepustí. Stejně si ale s sebou vezměte tažné lano. Na ostrově Fraser stejně dřív nebo později zapadnete.

Z velmi řídce obydleného ostrova na pobřeží australského státu Queensland se v posledních desetiletích stala vyhledávaná atrakce. Není divu. Východní pobřeží Austrálie je u turistů dlouhodobě populární a zastávka na ostrově z písku dobře zapadá mezi návštěvy velkoměst Sydney a Brisbane, Velkého korálového útesu a souostroví Whitsundays. Ostrov Fraser je navíc světové unikum. Nejen že se honosí titulem největší písečný ostrov světa, ale je současně jedním z mála takových velikánů, na kterém je vzrostlý prales. U písků, chudých na minerály, to není právě pravidlo. Na Fraseru to ovšem způsobuje symbióza rostlin s místními houbami, které jim dodávají vodu a minerály. Na oplátku dostávají z kořenů uhlíkaté zdroje. Díky tomu jsou na ostrově též pro Austrálii tak typické blahovičníky.

Číst dál...

Na žhavé půdě

Na žhavé půdě

TEXT A FOTO: Vít Moudrý

Evropská oáza v Indickém oceánu. Nadosah Afriky, ale přesto na území Evropské unie. Je docela fajn, že právě z tohoto ostrova Francouzi při dekolonizačním úprku z Afriky neutekli.

Toulal jsem se kolem kráterů všech možných sopek na Havajských ostrovech, ve Francouzské Polynésii, na Novém Zélandu, ale ke kráterům ostrova Réunion se mi moc nechtělo. Kdo by se také chtěl toulat po rudém prachu, kde každou škvírou funí bílý kouř a každou geologickou vteřinu, tedy co pár let, vyletí tuny lávy, popela a kouře k nebesům?

Číst dál...

Ostrov čertů

Ostrov čertů

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Už při pohledu z letadla dolů na tu hornatou krásu posetou tisíci jezer, která v odpoledním sluníčku zářila jako safíry na zeleném sametu, se to ve mně zachvělo. Místo jako stvořené pro Tolkienovu fantazii nebo pro Spielbergův Jurský park.

Poslouchám Tonyho, který nám právě poskytl auto ze své půjčovny: „Myslím, že s ní budete spokojeni. Ale držte ji pod devadesátkou.“ Starší podsaditý pán s onošeným kloboukem na hlavě spokojeně poplácal karavan po kapotě a předal nám klíče. „Pršet by dneska už nemělo, tak ji nechte ještě chvíli vyvětrat, ale jinak všechno v pohodě.“ Naše cíle byly jasné – vidět ježuru, tasmánského čerta, ptakopyska, vombata, takzvanou „borovici huon (Lagarostrobos franklinii) patřící mezi nohoplodovité (Podocarpaceae) a místní druh cypřiše (Athrotaxis selaginoides), zvaný „borovice King Billy“, případně cokoliv jiného endemického, čím se tento bezdůvodně opomíjený ostrov může pyšnit.

Číst dál...

Země Kanaků

Země Kanaků

TEXT A FOTO: Roman Vehovský

Je to Pacifik s jemnou příchutí Francie. Servíruje přírodní delikatesy, které lákají turisty i těžaře. Nová Kaledonie chutná sladce i hořce. Je největším zámořským územím Francie, ovšem domorodí Kanakové se s touto příslušností nesmířili dodnes.Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar dlouhé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát na šířku. Roku 1774 sem připlul James Cook, objevil tu ostrovy, které mu připomínaly Skotsko a pojmenoval je Nová Kaledonie (Římané při své expanzi dali Skotsku název Caledonia). O sto let později si tuto část Černých ostrovů - Melanésie přisvojila Francie a začala sem vysílat trestance. Z trestanců se postupně stali farmáři, kteří domorodé Kanaky zotročili. Vřelé kanacko-francouzské vztahy tu nepanují dodnes. Přestože na severu východního pobřeží Francouzi téměř nežijí, několikrát mě svezli stopem. Většinou stejně jako já projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě nedávno tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevieve. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabienem na dovolenou. Využívám její znalosti angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země.

Číst dál...

Ostrovy lásky

Ostrovy lásky

TEXT: Miloslav Stingl

Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Touto oblastí je zcela nesporně Polynésie. Ony rajské ostrovy v Jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné. Sám si vzpomínám, že vůbec první cestopis, který jsem o těchto polynéských zemích jako osmiletý kluk četl, se jmenoval „Ostrovy lásky“. Kniha vyprávěla zejména o Tahiti. To mimochodem zajisté nebyla vhodná četba pro žáka 3. třídy obecné školy. Ale přesto, a právě kvůli té mé první „polynéské knížce“, si rovnici „Polynésie rovná se Ostrovy lásky“ pamatuji až dodnes. Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokráte někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni. A nejenom na Tahiti. Za příklad toho, jak to tedy na těchto „ostrovech milování“ skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami podobnými onomu mému dětskému cestopisu – Samou. A to i proto, že jsem mohl v průběhu třiceti let Plavecké ostrovy – Samou desetkrát navštívit – poprvé v polovině šedesátých let, a naposledy před několika lety, kdy jsem pobýval na svém nejoblíbenějším a pro mě nejkrásnějším samojském ostrově Tutuile.

Číst dál...

Osamocený vulkán

Osamocený vulkán

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

Na Novém Zélandu, na západním pobřeží Severního ostrova, dřímá stratovulkán Mount Taranaki. Tato mnohovrstevná sopka je vysoká 2518 metrů a je proslulá jako jeden z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě.

Prvním Evropanem, který horu Taranaki spatřil, byl britský mořeplavec James Cook. Ten jí dal jméno, pod kterým ji většinou známe – Mount Egmont. V současnosti je tato hora nejnavštěvovanějším vrcholem v zemi. Ročně na ni vystoupí téměř 250 tisíc lidí. Již od roku 1881 byly svahy této hory v okruhu téměř desíti kilometrů od vrcholu chráněny, a roku 1900 zde na 33 530 hektarech vznikl národní park Egmont, druhý národní park v zemi. Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali své mrtvé náčelníky a hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí.

Číst dál...

Oblečeni do kostí

Oblečeni do kostí

TEXT A FOTO: Petr Jahoda

„Kombajové.“ Jen jsem to vyřkl, malému domorodci přede mnou ztuhly rysy, přesto jsem chtěl k jejich znepřátelenému kmeni jít. „Komabjové ne,“ odpověděl po chvíli rozvážně. „Kombajové nás zabijí. Nikdo z nás s vámi nepůjde na území Kombajů. Ani vy tam nechoďte! Nevrátíte se! Od Kombajů se nedá vrátit!“

Sedím s kamarádkou ve stínu chatrného přístřešku a přemýšlím co dál. Dal jsem dohromady peníze a vypravil se na západ ostrova Nová Guinea, tehdy nazývaný Irian Jaya. Mám tam jasné cíle – navštívit co nejvíce přírodních národů. Mám na to jen dva měsíce, delší vízum mi nikdo nedá. Píše se rok 1998. Korowajové byli fantastičtí. Domy vysoko v korunách stromů, kamenné sekery, kostěné nože. Prošli jsme mnoho vesnic a strávili spoustu času s těmi úžasnými lidmi, ale nestačí mi to. Chci víc. Chci ke Kombajům. Dívám se na kamarádku. Pot z ní jen lije, může být kolem 45 °C ve stínu. Nemusíme mluvit. Je také rozhodnutá. 

Číst dál...

Lyžování u klokanů

Lyžování u klokanů

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Lyžovat v zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu a rozžhaveného Uluru? A ještě k tomu v červenci? Proč ne? Pravda, je to zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si nemohli nechat ujít.

Jízdu na australském sněhu si člověk může užít jen pár týdnů v roce. Navíc se to nepoštěstí každému, protože pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Ovšem pro místní Viktoriánce a Walesany je flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice je tato varianta trošku dražší, hlavně kvůli povinnému vstupnému do rezortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Též je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí, a nejednou jsme byli svědky, jak se někteří návštěvníci museli otáčet zpět. Naštěstí v každé horské vesnici je možné si řetězy vypůjčit. Pokud nechcete v horách zůstat do jara, je důležité sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou vždy, když to je možné, protože v horách je čerpacích stanic málo a nejedna je přes zimu zavřená.

Číst dál...

Sněžnou bouří

Sněžnou bouří

TEXT A FOTO: Leoš a Lenka Šimánkovi

Průsmyk Copland Pass využívali zlatokopové na Novém Zélandu pro přechod hor. Dostat se nahoru v zimě je čiré šílenství, ale přiblížit se pod něj a alespoň z dálky na legendární místo pohlédnout by mělo být bez problémů. Nebo ne?

Nacházíme se na tábořišti na začátku údolí Hooker Valley s úžasným výhledem na Aoraki (Mount Cook), nejvyšší horu Nového Zélandu. Na konci údolí se zdvihá tato gigantická bílá pyramida plné tři kilometry do výšky. V létě je zde velmi rušno, vyrážejí odtud horolezci, aby pokořili 3754 metrů vysoký vrcholek. Dnes jsme tady úplně sami. Už před sto padesáti lety přecházeli hlavní hřeben přes Copland Pass průkopníci a zlatokopové, zkusíme teď alespoň částečně kráčet v jejich stopách. Připravím vše, co budeme následující den potřebovat. Túra trvá celý den, tak zabalím i benzinový vařič, abychom si mohli po cestě uvařit horolezecké jídlo. Je mnohem lehčí než chleby se sýrem, nehledě k tomu, že chléb za pár hodin zmrzne a pak se do něj špatně kouše.

Číst dál...

Soumrak lovců

Soumrak lovců

TEXT A FOTO: STEVE LICHTAG

Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem se rozhodl o těchto lovcích natočit celovečerní dokument. Pracovně jsem ho pojmenoval „Poslední lovci“, aniž bych tenkrát tušil, jak hluboký význam slovo „poslední“ bude mít. Několikrát jsem o těchto podivných a odvážných mužích z daleké jihovýchodní oblasti Indonésie slyšel, ale dlouho jsem je nemohl najít. Většina mých kamarádů cestovatelů se vracela s prázdnou. „Soráč Steve, projeli jsme toho zase pěknej kus, ale o těch tvých lovcích velryb nikdo neslyšel.“ To byla odpověď, kterou jsem vždy dostával. Trn z paty mi vytrhl až magazín Koktejl, kde jsem narazil na unikátní reportáž Davida Černického o ďábelském lovu lamalerských velrybářů. Vybaven skvělými informacemi jsem se tak mohl se svým filmofotografickým týmem do natáčení Posledních lovců konečně pustit.

VYTOUŽENÁ LAMALERA

Velrybářská Lamalera není malá romantická vesnička, ale docela velká vesnice, na které se stopy pronikající civilizace celkem výrazně projevovaly. Byl tam už i malý stánek s prodejem cigaret, piva a základních potřeb. Hned na první pohled bylo patrné, že ženy tam mají neustále co dělat. Zametaly své hliněné dvorečky, nosily dříví, vařily a já nevím co ještě. Zkrátka všechno. Zato v zátoce u lodí vládlo až nábožné ticho, rušené jen hrstkou nahých prcků. Ti se s neuvěřitelným nadšením a pískotem vrhali do divokých vln bičujících pobřeží..

Číst dál...

Zamořeno

Zamořeno

TEXT: MARKÉTA KUTILOVÁ

Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.

Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group