Roční předplatné 499 KčOsamocený vulkán
TEXT A FOTO: Lenka Vaňková
Na Novém Zélandu, na západním pobřeží Severního ostrova, dřímá stratovulkán Mount Taranaki. Tato mnohovrstevná sopka je vysoká 2518 metrů a je proslulá jako jeden z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě.
Prvním Evropanem, který horu Taranaki spatřil, byl britský mořeplavec James Cook. Ten jí dal jméno, pod kterým ji většinou známe – Mount Egmont. V současnosti je tato hora nejnavštěvovanějším vrcholem v zemi. Ročně na ni vystoupí téměř 250 tisíc lidí. Již od roku 1881 byly svahy této hory v okruhu téměř desíti kilometrů od vrcholu chráněny, a roku 1900 zde na 33 530 hektarech vznikl národní park Egmont, druhý národní park v zemi. Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali své mrtvé náčelníky a hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí.
Sněžnou bouří
TEXT A FOTO: Leoš a Lenka Šimánkovi
Průsmyk Copland Pass využívali zlatokopové na Novém Zélandu pro přechod hor. Dostat se nahoru v zimě je čiré šílenství, ale přiblížit se pod něj a alespoň z dálky na legendární místo pohlédnout by mělo být bez problémů. Nebo ne?
Nacházíme se na tábořišti na začátku údolí Hooker Valley s úžasným výhledem na Aoraki (Mount Cook), nejvyšší horu Nového Zélandu. Na konci údolí se zdvihá tato gigantická bílá pyramida plné tři kilometry do výšky. V létě je zde velmi rušno, vyrážejí odtud horolezci, aby pokořili 3754 metrů vysoký vrcholek. Dnes jsme tady úplně sami. Už před sto padesáti lety přecházeli hlavní hřeben přes Copland Pass průkopníci a zlatokopové, zkusíme teď alespoň částečně kráčet v jejich stopách. Připravím vše, co budeme následující den potřebovat. Túra trvá celý den, tak zabalím i benzinový vařič, abychom si mohli po cestě uvařit horolezecké jídlo. Je mnohem lehčí než chleby se sýrem, nehledě k tomu, že chléb za pár hodin zmrzne a pak se do něj špatně kouše.
Zamořeno
TEXT: MARKÉTA KUTILOVÁ
Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.
Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.
Horké slzy
TEXT A FOTO: LEOŠ a LENKA ŠIMÁNKOVI
Jen málokterá města na světě člověk pozná po čichu. Zcela bezpečně ale poznáte Rotorua na Novém Zélandu – smrad sirovodíku je všudypřítomný. Odměnou za trochu čichového nepohodlí je ale jedna z nejkrásnějších podívaných na světě.
V létě, kdy počet turistů mnohokráte přesahuje počet místního obyvatelstva, zde není k hnutí. V zimě se ale dají všechny zdejší geotermální divy v klidu pozorovat. Rotorua leží na jižním břehu stejnojmenného jezera, žije v něm přes dvacet tisíc Maorů a je známé jako kulturní centrum těchto původních obyvatel Nového Zélandu. O kempinky tu není nouze, v zimě jsou poloprázdné, a tak si vybereme nejbližší od Whaka (tak zde zkracují těžko vyslovitelný název geotermální oblasti a největší turistické atrakce Severního ostrova - Whakarewarewa). Již vchod do areálu musí vzbudit pozornost každého. Tvoří jej vyřezávaná tmavočervená brána, zobrazující maorský zamilovaný pár Hinemon a Tutanekai z pověstí dávných dob. Ze všeho nejvíce nás ale zajímá Pohutu Geyser – největší gejzír Nového Zélandu, který stříká několikrát denně do výšky až třiceti metrů. „Tady už to musí někde být!” řeknu ostatním po dlouhém bloudění areálem. Měli jsme si přece jen koupit příručku, nadávám si v duchu. Spoléhal jsem se na paměť, dlouho jsem si mapu u vchodu prohlížel „Už si z toho, jak jsem tu před lety byl, moc nepamatuji. Ale jedno vím určitě, gejzír byl fantastický!” Konečně se před námi otevírá výhled na tufové, sírou dožluta zbarvené terasy, na modrá jezírka s obláčkem páry nad pahorkem. „Mám takový dojem, že to brzo bouchne,” říkám. Ani k pahorku nestačíme dojít a už to začíná – s hlasitým syčením se dere pára a horká voda z nitra Země. Je brzy ráno a chladno, v noci dokonce mrzlo, takže výbuch bude impozantní.
ZEMĚ DLOUHÉHO BÍLÉHO MRAKU
Nový Zéland překvapuje bohatstvím a rozmanitostí přírodních krás. Má stále zasněžené hory i činné sopky, vřelá jezera i ledovce, písečná pobřeží i úrodn á pole, husté subtropické lesy i řeky plné ryby. Za příznivého podnebí, dostatku slunečního svitu a dešťů roste na pastvinách celý rok tráva. I původní stromy a keře jsou stále zelné. Jen ze- žloutlé listí vrb, topolů i jiných dovezen ých stromů nám prozradilo, že u nás doma je podzim.
Něžný kamikadze
TEXT A FOTO: DÁVID MALEC
Jsou krásní, elegantní, jejich námluvy překypují romantikou a mláďata se mají jako v bavlnce. Když ale terejové loví, jde všechna něha stranou. To pak v obrovské rychlosti jako kamikadze rozrážejí mořskou hladinu a rybám – a někdy i sobě – přinášejí smrt.
Kvrcholu útesu mi chybí už jen pár desítek centimetrů, s přední fotobrašnou nabírá lezení po skalách netušené rozměry. Nakonec přeci jen opatrně vystrčím hlavu a ocitám se na okraji největší pevninské kolonie terejů australských, u Cape Kidnappers (Mys únosců) na Novém Zélandu. S malou dušičkou vytahuji fotoaparát, stihnu však udělat jen pár širokoúhlých záběrů, než mě podrážděný terej klovne silným zobákem do ruky. Stačím se sice zachytit okraje útesu, ale během dalšího focení si dávám větší pozor a respektuji soukromí těchto hrdých ptáků. Spolu s přítelkyní Terkou se kocháme pohledem na vzlétající, hnízdící a přistávající ptáky, jejich křik našim uším doslova lahodí...
Zelený Zéland
My cizinou jsme bloudili…
Text Michael Havas, foto Martin Šácha
Naštěstí jsem byl příliš malý na to, abych mohl přemýšlet nad tím, proč jsem nakonec vyrůstal na opačné straně Země, než na které jsem se narodil. Osud tak tomu ale zřejmě chtěl. Otec byl za 2. světové války styčným důstojníkem v RAF. V roce 1948 ho komunisté za to zavřeli.
Kivi mluví česky
TEXT: KAREL PAŽOUREK
Není kiwi jako kivi. První jméno patří známým subtropickým plodům, druhé jedinečnému nočnímu ptáku s dlouhým zobákem, který žije pouze na Novém Zélandu. A na přezdívku kivi tam hrdě slyší každý jeho obyvatel.
Etno běloši
TEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK
(týdeník Euro) Viděli jste australský film Piano? Hlavní hrdina-milovník, jenž již delší čas žil na Novém Zélandu, se přiblížil maorské kultuře natolik, že kořen svého nosu přizdobil tetovanou spirálkou.
Jméno podle kánoe
Nový Zéland – předražený ráj
ĎÁBEL ZVANÝ RUAPEHU
TEXT: Ivana Simerská
FOTO: Ludvík Středa
Jako pomyslná hranice mezi Tasmánským mořem a Pacifikem leží na jižní polokouli souostroví Nový Zéland. Země nabitá všudypřítomnou silou, životodárnou i ničivou zároveň, projevující se bujností
BOHEMIANS V PUHOI
NEJVĚTŠÍ ARAGONITOVÁ JESKYNĚ SVĚTA
SVĚTOVÝ ÚSPĚCH ČESKÝCH JESKYŇÁŘŮ - OBJEVENÍ NOVOZÉLANDSKÉ JESKYNĚ BOHEMIA
V ZEMI VELKÉHO BÍLÉHO OBLAKU
TICHOMOŘSKÉ MÝTY: JAK PŘIŠLA SMRT
Autor: Dáša Bláhová
Na začátku nebylo žádné země, na které by člověk mohl spočinout suchou nohou. Všude jen voda a nad ní nebe. A někde mezi nebem a vodou byla říše bohů. Tam žil inejvětší z nich, král bohů zvaný Maui,
VESELÁ UČEBNICE ARCHITEKTURY 30. LET
Autor: Kateřina Špronglová
Napier - město na východním pobřeží Nového Zélandu - je dnes učebnicí západní architektury 30. let 20. století. Navštivte s námi toto veselé Art Deco City
NA PRAHU DALŠÍCH OBJEVŮ
Autor: Radko Tásler
Každý metr úzkého klikatícího se kaňonku byl vykoupen bušením kladiva a majzlíku do vápencových kulis zamezujících plazení vpřed. Navíc každý z party jeskyňářů musel při prosekávání úžin ležet na
