ikoktejl

6
Tag: 6 Nalezeno 341 výsledků.
Tag: 6 Řazení

Sladká nuda

Sladká nuda

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

Také si občas říkáte, jaké by to bylo utéci ode všeho na pustý ostrov? Možná jste si zkoušeli udělat seznam věcí, které byste si na takový ostrov vzali, nebo výběr knížek, které byste mohli číst stále dokola. Otázkou však zůstává, jak dlouho by vás to bavilo.

Myšlenky na útěk z města se mi honily hlavou, když mě a dalších sedm lidí nakládal statný borec do terénního auta v pět ráno u hostelu Luna's Castle v Panamě. Jeli jsme do přístavu, odkud nás lodě dovezou na ostrovy Guna Yala, které omývá Atlantský oceán. Ostrovy jsou populárním místem pro zastávku lidí plavících se do Kolumbie. Kromě letadla zůstává totiž lodní doprava jedinou možností, jak překonat prales v Dariénu. Právě tam totiž chybí poslední článek panamerické dálnice vedoucí z Aljašky do Argentiny. Teoretická možnost přejít po souši sice existuje, nicméně se kvůli ozbrojeným pašerákům a kolumbijským rebelům nedoporučuje, navíc prales je zde opravdu maximálně neprůchodný. Ostrovy Guna Yala (nazývané též San Blás) se tak s rozvojem turistiky staly jednou z perel Panamy.

Číst dál...

Otáčení kostí

Otáčení kostí

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

Obyvatelé Madagaskaru věří v sílu mocných duchů, přinášejí jim obětiny a uctívají je rituály. Věří, že smrt není koncem. Je pro ně ctí stát se předkem, jehož ostatky jsou exhumovány při bizarním pohřebním rituálu – famadihana. Toto slovo neříkejte nahlas.

Setkat se s famadihanou není nic lehkého. K obřadu dochází rok až sedm let po úmrtí člověka. Madagaskarské zákony stanovují, že se smí vykonávat pouze v nejteplejších měsících v roce, od června do září. Pro Malgaše je famadihana oblíbenou ceremonií. Představuje pro ně však i velmi intimní součást jejich životů. Účast cizinců je proto bez souhlasu rodiny pořádající obřad zapovězena. Rodina, čas i místo, kde by se mohla famadihana konat, je pro nás jedna velká neznámá. Nemám sebemenší představu o tom, jak tohoto setkání, které jsme si před odjezdem na Madagaskar stanovili za hlavní cíl naší cesty, dosáhneme. V tuto chvíli mně a mým spolucestovatelům Adamovi a Mirkovi nezbývá nic jiného než usilovně hledat, ptát se, věřit a přát si. Tajemné madagaskarské síly nás třeba vyslyší a pomohou nám naplnit cíl naší v pořadí již druhé expedice na Madagaskar.

Číst dál...

Historické klenoty

Historické klenoty

TEXT A FOTO: JANA BÉBAROVÁ

Kalifornie je rájem pro turisty. Více než který jiný stát symbolizuje rozmanitost USA. Nekonečné pláže, strmé útesy, nedotčená krajina národních parků, horské štíty či rozlehlé pouště, ale již málokdo by zde čekal též americké dědictví po předcích.

Kalifornské misie zdaleka nepatří mezi prvoplánově vyhledávané turistické lokace. Může se to však jevit jako paradox, vzhledem k tomu, že se společně s presidii, bývalými vojenskými pevnostmi, které chránily nové kolonie, jedná o nejstarší architektonické památky ve státě. Obzvlášť když vezmeme v úvahu vztah místních lidí k vlastní historii. Řečeno s jistou mírou nadsázky, každá budova starší osmdesáti, devadesáti let se v Kalifornii může pyšnit plaketou označující místo historického zájmu. Více než dvě stovky let staré misijní komplexy se proto vskutku dají vnímat jako rarity, které by neměly ujít pozornosti nikoho, kdo zaslíbenou zemi na západním pobřeží Ameriky navštíví. Pravda, ne všechny misie se dochovaly ve své původní podobě, a na místě řady z nich dnes stojí více či méně věrné repliky, i tak ale svým historickým významem nutí k zastavení. Téměř tisíc kilometrů dlouhou koloniální cestu El Camino Real, na které byl mezi San Diegem a Sonomou řetězec jednadvaceti misií v letech 1769–1823 vybudován španělskými františkánskými misionáři, dnes prakticky kopíruje nejdelší kalifornská dálnice č. 101 (nezřídka lze u cesty spatřit repliku misijního zvonu, která místo historické trasy označuje). Silnice vedoucí po západní části státu a spojující Město andělů s vyhledávanou Bay Area tedy k návštěvě alespoň některé z misií vybízí sama.

Číst dál...

Žhavé noci

Žhavé noci

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Náhodou jsem potkala baristku (specialistka na přípravu kávy) roku, náhodou mě ten den pozvala do kavárny na přednášku jednoho z nejlepších panamských pěstitelů kávy. Náhodou jsem ten večer měla čas a náhodou mě energický farmář pozval do jeho země. Mimochodem, na náhody nevěřím.

Jak dovedou být noci v hlavním městě Panama žhavé, jsem poznala krátce po svém příletu. Odehrávalo se to asi takto: přistání ve 22.15 hod., prohlídka starého města ve 23.30 hod., v baru Plaita místní pivo, velmi hlasitá hudba a já na parketu v 1.00 hod., pozdní večeře v podobě vyhlášeného kuřecího vývaru ve 2.30 hod., buenas noches ve 3.30 hod. Netřeba myslím dodávat, že jsem v závěru svého pobytu trpěla chronickým spacím deficitem. Nutno podotknout, že v Panamě neexistuje něco jako noční klid, proto buďte připraveni na dunivou hudbu i ve tři v noci. Panama přetéká mrakodrapy a na první pohled byste si město klidně mohli splést s nějakým americkým protějškem. Je tu ale rozhodně co zdokonalovat, například vystavět kanalizaci, která by z části města nedělala smrdutou stoku. V části starého města, které bylo zapsáno na seznam UNESCO, na mě dýchla koloniální architektura a já jsem zapomněla na moderní dobu. Z mnohých domů tady zůstaly jen fasády podpírané pilíři, zdi jsou často pomalované a občas se na mě zvědavě z balkonu podívá neposedný ušatý tmavovlasý kluk. Setkáte se tu i s policisty vypadajícími jako vojáci (Panama však armádu nemá), kteří tu usměrňují dopravu v blízkosti prezidentského paláce. Minout jsem nemohla ani prodavače takzvané hoblované zmrzliny. Z obřího kvádru muž hbitě nahobluje led, dá ho do papírového kornoutu, zalije ovocným sirupem, třtinovou melasou a kondenzovaným mlékem. Doprostřed zapíchne brčko, neboť tato přeslazená zmrzlina se cucá.

Číst dál...

Chihuahua!

Chihuahua!

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?

Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.

Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.

Číst dál...

Sýrie se bouří

Sýrie se bouří

TEXT A FOTO: PETR ZOUHAR

Demonstranti si to asi představovali jinak. Mysleli si, že stejně jako v Egyptě nebo Tunisku dojde v zemi k rychlým změnám, po kterých volají. Místo toho se už přes rok zmítá Sýrie v konfliktu podobném občanské válce. Která strana je blíže k vítězství?

Psal se srpen 2010 a my jsme odpočívali na malé syrské pláži v Ras Al Basitu nedaleko tureckých hranic. Kousek vedle nás opravoval svou loďku opálený padesátník. K našemu překvapení nás vzápětí oslovil německy. Vrátil se do Sýrie po čtyřicetileté zkušenosti z Evropy, v Darmstadtu učil Turky jazyky. Plánoval si v rybářské osadě užít klidného stáří. K večeru se v přístavu objevil i mladý pekař Ibrahim a jeho kamarád. I oni uvítali příležitost poklábosit si se zahraniční návštěvou. Přes týden se vždy věnovali malému krámku v nedalekém městě Latákii, víkendy trávili u rodičů na venkově. V noci nebo časně ráno sbalili harpuny, baterky, sítě, ploutve, šnorchly a velký nafukovací kruh a s touto výbavou pak dlouhé hodiny křižovali pobřežní vody, chytali ryby a korýše. Pozvali nás také do hor, kde žije manželka jednoho z mladíků. Pod starým fíkovníkem jsme seděli u čaje a opunciových plodů. V Latákii jsme se pak rozloučili bez výměny kontaktů, protože Ibrahim neměl přístup k internetu. Naposledy jsme mu zamávali z autobusu.

Číst dál...

Nočník Kuby

Nočník Kuby

TEXT A FOTO: ZDENĚK PRŮŠA

V roce 1511 přikázala španělská královna kolonizaci Kuby a první městem se stala Baracoa. Královna si předsevzala, že bude ve všem první, a tak se také stalo. Poprvé se zde vylodil Kolumbus, stojí tu první kostel na Kubě, Baracoa je nejvýchodnějším městem, nejdeštivější oblastí a protékají tudy největší řeky ostrova Duaba a Toa.

KOLUMBOVA HORA

Každého, kdo tento doposud nepříliš turismem zasažený kus země navštíví, ohromí El Yunque. Jedná se o stolovou horu ležící asi sedm kilometrů od Baracoy, která je součástí pohoří Sierra del Purial. Její název v překladu znamená kovadlina, protože El Yunque tvarem opravdu připomíná známý kovářský nástroj. Od místních se dozvídáme, že horu pojmenoval Kryštof Kolumbus, který na ni ale nikdy nevylezl.

Číst dál...

Lovec kilometrů

Lovec kilometrů

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv

Ale snad i to má smysl, když někdo podlehne klukovské touze po dobrodružství a nevykoná sice nic pro vědu, ale přibližuje lidem vzdálený svět. Slova cestovatele, spisovatele, reportéra, fotografa, zapáleného skauta, propagátora motorismu i vlastence bez svatozáře. František Alexander Elstner procestoval kus světa a kam se dostal, tam šířil slávu českého automobilismu. Mezi peóny v Argentině, beduíny na Sahaře i „nafoukanými“ Američany, kteří se domnívali, že na vozy z Detroitu nikdo nedosáhne.

CESTA ZA KLUKOVSKÝM SNEM

Narodíte se do vážené pražské rodiny na počátku minulého století a svoji životní dráhu máte určenou předem. Nejen tím, že kulisu vašeho dětství tvoří bohaté Vinohrady, ale vy sám vyrůstáte v měšťanském domě, který postavil váš otec. Přáním rodičů je, abyste vystudoval práva a stal se váženým občanem…

Zpočátku to vypadalo, že František vizi svých rodičů naplní. Studoval reálné gymnázium a připravoval se na maturitu. V sedmnácti však školu přerušil a odjel jako člen protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus, do bohem zapomenuté oblasti. Touha po dobrodružství? Touha pomáhat? Těžko říci. Rodiče mu ovšem na cestu nepožehnali. František se ale vrátil zdravý, gymnázium dokončil a pustil se do studia práv. Nakonec si udělal nástavbu pro učitele s odůvodněním, že bude mít dlouhé prázdniny a bude se věnovat svým nesčetným aktivitám.

Číst dál...

Poslední divočina

Poslední divočina

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vydat se do přírody a nepotkat živáčka dá v Evropě pěknou práci. Zavítáte-li při svých toulkách do Švédska, je tu místo, kde se to splní každému.

Fascinující příroda a víceméně opuštěné oblasti národního parku Langfjallet přitahují dobrodruhy, ale také ty, co milují samotu uprostřed divočiny. Už jen příjezd po úzké, místy rozbité silničce, jedné z mála přístupových cest, představuje mimořádnou jízdu hlubokými lesy. Každý řidič musí být obezřetný, protože cestu obzvláště brzy ráno a večer křižují sobi a losi. Takové setkání je fascinujícím zážitkem, zvířata bez jakéhokoliv strachu zastaví a zvědavě na vás zírají, kde jste se tu vzali. Cíl cesty, chata Grövelsjön, je opravdu poslední výspou civilizace v tomto divokém kraji. Tady můžete nakoupit potraviny, dovybavit se a také získat poslední informace. Odsud už každý musí jen po svých, žádná auta, ale pouze klikatící se značené stezky pro turisty. Hned za chatou chápu, proč Švédi nosí na batozích gumovky, terén je dosti podmáčený a cesta spíše připomíná brodění potokem. Zato po chvíli mizí zakrslé keříky, během stoupání končí pás lesa a střídá ho rozlehlá tundra se zelenými kopci na obzoru. Tady člověk putuje mlčky se svými myšlenkami a horizont se vůbec nechce přiblížit, jen občas poutníka vytrhnou z poklidu kamenní mužíci značící cestu. Na první pohled nepatrné kopečky se zničehonic zvedají do výše a člověk najednou zjišťuje, že to bude docela záběr vystoupat nahoru. Cestou potkávám popásající se stádo sobů, podle průvodce jsou domestikovaní, v létě je zde mají místní Samové na pastvě. Není divu, protože pláň plná mechů a lišejníků je pro tato zvířata opravdovým prostřeným stolem. Hora Storvätteshogna, vysoká 1204 metrů nad mořem, nabízí skvělý výhled a také překvapivě na samotném vrcholu jezero. Odsud se jen klesá do rozlehlých lesů nebo skalnatějších partií, které jsou už v sousedním Norsku.

Číst dál...

UJFA žije i v Keni

UJFA žije i v Keni

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

Kapitáne, tady ti ho vedu, haleká na bývalého obránce české fotbalové reprezentace Tomáše Ujfalušiho jeden ze spoluhráčů, když mě v tréninkovém centru nejslavnějšího tureckého klubu Galatasaray Istanbul vede k rozhovoru. Dlouhovlasý bek se zarostlou tváří, který se v každém mužstvu stane vůdčí postavou kabiny, mu s úsměvem odpovídá v angličtině, ze které přejdou do španělštiny. Po telefonu Tomáš ještě německy poprosí svého šoféra kvůli našemu interview o trpělivost. Cestování na zápasy po celé Evropě z našeho nejlepšího obránce posledního desetiletí učinilo polyglota.

Do kolika zemí jste se s fotbalem dostal?

V Evropě si troufám říct, že do každé.

Když jedete na pohárový zápas, je tam prostor, aby si fotbalista vyrazil s fotoaparátem za pamětihodnostmi?

Vůbec ne. Vše je přesně zorganizované. Z letiště se jede rovnou do hotelu, tam tak hodina a půl na oddech, pak na předzápasový trénink a pak jídlo. Někdy se jezdí den dopředu a to pak dopoledne čas je. Většinou ale nedojde ani k té procházce, protože ubytování je kvůli tréninkovým hřištím mimo město, takže hráči tráví volný čas spíše na pokojích.

Cestujete v pozici celebrit. Má to nějaké výhody třeba na letišti?

Létáme speciálem, takže odbavení je jen pro nás. Snáze se projde i bezpečnostní kontrolou, protože většinou jednu bránu otevřou výhradně pro tým. Ale asi pětkrát se mi v případě našeho vítězství nad domácím mužstvem stalo, že policie naschvál prohlížela všechny tašky a zdržovala nás. V Turecku nám nic takového nehrozí. Fotbalisty vůbec neřeší a klidně nás nechají projít, ať pípáme nebo ne.

Číst dál...

Hašler kašle? Nevadí

Hašler kašle? Nevadí

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMOVÁ, FOTO: archiv FRANTIŠKA LHOTSKÉHO

Hašlerky mlsáme již pěknou řádku let, ať kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v „mašličkách“. Pojďme se podívat na to, díky komu se začaly více než před devadesáti lety objevovat na pultech českých obchodů.

Zazvonila jsem před pohledným domkem pana Františka Lhotského s cílem získat informace takříkajíc z první ruky. Tento člověk je totiž synem prvorepublikového továrníka Františka Lhotského, který hašlerky – a nejen je – vyráběl. Přivítal mě příjemný a usměvavý pán, který se v obývacím pokoji ochotně pustil do vyprávění. Vzpomínal, jak se otec vyučil prodavačem v Ledvicích u Duchcova a po čase odešel do Prahy, kde pracoval díky dobrým doporučením u předních lahůdkářských firem, mezi nimiž nechyběl známý Lippert. Po čase se začal živit jako obchodní zástupce firmy National, vyrábějící účtovací pokladny, vydělal slušné peníze, roku 1912 se osamostatnil a investoval do vlastního velkoobchodu s potravinářským zbožím. Vůně prvních cukrovinek, které začal František Lhotský v metropoli vyrábět a mezi nimiž v létě převažovaly oblíbené šuměnky, se začala z jeho vlastní výrobny linout po skončení 1. světové války, a to z dnes přestavěného objektu v Belgické ulici 226/8 (dříve Komenského 226/35). Pravděpodobně v té době se seznámil s vídeňským kolegou, podnikatelem a výrobcem cukrovinek Erichem Kirchsteinem, který mu prý zřejmě nejen předal řadu zkušeností důležitých pro tento obor, ale mimo jiné mu prozradil recept na výrobu bonbonů nazvaných po slavném italském zpěváku Carusovi. Tehdy ovšem budoucí pan továrník dozajista netušil, jak tento recept zasáhne do jeho života.

Číst dál...

Nevinné bestie

Nevinné bestie

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Navenek zákeřní a neúprosní zabijáci, ve vlastní smečce však ta nejsolidárnější zvířata s úžasným vztahem k vlastním mláďatům.Vyfotografovat psy hyenovité je však někdy velmi obtížné.

Z letadla vypadala krajina kolem řeky Kwando jako rovná plocha bez vyššího porostu: zvěří vyšlapané cesty propojující modrá jezírka, ve kterých se líně povalovali hroši; stáda slonů viditelná i z výšky 800 metrů, ve které jsme se nad pevnou zemí pohybovali v malých cessnách. Oblaka prachu zvířeného vylekanými impalami se spojovala v šedou skvrnu, na jejímž hrotu skákaly desítky hnědých kopytníků. Úchvatný pohled na otevřenou krajinu sliboval nádherné fotografování v ráji zvířat. Plánovali jsme sledovat asi dvacetičlennou smečku psů hyenovitých, která území obývá, a nemohli jsme se dočkat, až dosedneme na pevnou zem. 

Číst dál...

Útěk bez konce

Útěk bez konce

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Téměř půlstoletí trvající konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Více než tři miliony Kolumbijců opustily své domovy jen během posledních deseti let. Šance na návrat je mizivá…

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V mojí Bogotě – každej den víc – lidí se topí v chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají své rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš bohatne – a šmelařům nikdo nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí v Ciudad Bolívaru svádějí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. Se životem v Kolumbii pod krunýřem občanské války.

Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jako by se praly o každý metr prostoru.

Číst dál...

Pradědova válka

Pradědova válka

TEXT A FOTO: LIBOR MICHALEC

„Co Ti mám psát o Haliči? Spálené vesnice, vyrabované domy, vymřelé rodiny a taková bída, že kdo to nevidí, představit si to nedovede. Jen jediné přání mám, aby podobný osud nestihl také Čechy.“

Štůsky c.k. Feldpost dopisů, pečlivě převázané motouzem, které psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, jsem objevil na půdě ve staré krabici od margarínu v podstatě náhodou. Z dopisů pradědy Františka čiší spousta neumělého, ale o to vřelejšího citu, a jen tak na okraj mezi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů probleskují popisy válečných scén. Praděda navíc po celou dobu fotil, a z jeho černobílých pohlednic, uspořádaných později do alb, je úplně hmatatelně cítit životní pocit lidí, kteří důvěřivě a s neochvějnou vírou v budoucnost upírají pohled do aparátu, nic netušíce o atomové bombě, fašismu ani komunismu. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách, s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem. Praděda se všemi těmito inštrumenty putoval od bojiště ruského k rumunskému a italskému a všude se stal kronikářem prohrané světové války. Fotil pochodující vozatajskou jednotku s koňmi, rozmlácené kostely, rozbombardované mosty, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, ale i své kamarády při holení a na procházce. Všechny ty fotky posílal prababičce s hustě popsanou zadní stranou.

Číst dál...

Tenkrát na západě

Tenkrát na západě

TEXT A FOTO: JANA KOLLEROVÁ

Přepadení, přestřelky, kankán, whisky, kaktusy a neustálý boj šerifů proti desperátům. Tradiční ikony amerických westernů si nemusíte vychutnávat až za oceánem, stačí se vydat na jih staré dobré Evropy.

Casy, kdy se příběhy z Divokého západu natáčely ve vířícím prachu surrealistické vyprahlé krajiny v jihošpanělském Tabernas jako na běžícím páse, už odvál vítr. Poušť, která upsala svoji duši stříbrnému plátnu, však zůstala a s ní i filmové kulisy. Velká jména jako Clint Eastwood, Yul Brynner či Franco Nero mají svůj chodník slávy vyrytý přímo do místního nepokojného písku. Stojíte uprostřed Divokého západu zmrazeného v časoprostoru s prachem v očích a pískem skřípajícím mezi zuby a netušíte, ze které strany se spustí palba z koltů zavěšených proklatě nízko.

Číst dál...

Etiopská loupež

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK

Takových dnů se každý cestovatel bojí jako čert kříže. Přesto vždycky přijdou. Dny, kdy se od rána nic nedaří, a vy si připadáte jako byste byli oblečeni do izraelské vlajky uprostřed Palestiny…

Ráno jsme se vydali do centra městečka Aksum, kde probíhaly křesťanské slavnosti Timkat. Byli jsme uchváceni. Tisíce lidí oblečených do slavnostní bílé procházely průvodem, všichni hráli, tančili a oslavovali. Snažili jsme se být v centru dění, přestože nám bylo stále těsněji. Když nás dav začal drtit tak, že jsme se více než o slavnosti museli starat o vlastní přežití, pokusili jsme se prodrat z té masy lidí ven. Nakonec se nám to povedlo, bylo to jako by nás vyplivla obrovská velryba, která nás chtěla nejdřív vycucat a pak sníst. Nebyli jsme daleko od pravdy.

S vytřeštěnýma očima jsme zjistili, že všechny naše kapsy na kalhotách jsou rozepnuté a prázdné. Tereza neskrývala obdiv nad zručností neznámého zloděje, který vybral i kapsičku u jejího kotníku. Všechny naše peníze připravené na utrácení a žití v Etiopii byly fuč. Naše euforická nálada a obdiv Etiopie i místních lidí se měnil rychlostí světla v obrovskou zlost, která v nás bobtnala a hnila. Rychle jsme sedli do auta a odjížděli z tohoto města plného kapsářů do Wukra, kde jsme chtěli přespat. To jsme ještě netušili, že tu horší část dne máme teprve před sebou.

Číst dál...

Yetti z Colorada

Yetti z Colorada

TEXT A FOTO: JAKUB KOTAS

Samota Skalnatých hor je všeobjímající. Jednu polovinu vašich myšlenek zde stimulují vzpomínky z knih Jacka Londona a tu druhou týrá představa o divokosti medvědů grizzly. To vše umocněno nedostatkem kyslíku a pocitem totálního osamění a odloučení od všeho, co vás až dosud obklopovalo. Ale jsem zde skutečně sám?

Colorado má devět horských masivů, z toho sedm obývá kamzík bělák Oreamnos americanus. Mohli byste ho tedy potkat všude, pokud provozujete horskou turistiku. Je tomu však opravdu tak? Jak snadné je potkat v horách kamzíka, přezdívaného „coloradský yetti“? Patřičně vybaven jsem vyrazil k místům, kde se vyskytuje mnoho solných vřídel. Je to vysoko nad hranicí lesa, tam, kde už žádné stromy nerostou. Sluníčka bylo poslední týdny dost, stejně jako srážek. Nejspíš bude všechno pěkně zelené, šťavnaté. Kromě kamzíků se nahoře mohou popásat srny a dokonce i laně s jeleny. Navíc mláďata by měla být touhle dobou už taky dostatečně silná, aby zvládla vyšlapat tyhle strmé stěny...

Číst dál...

Šaman z vandru

Šaman z vandru

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv HONZY VYČÍTALA

Zpěvák, textař a karikaturista Honza Vyčítal proslul hlavně svou písní „To tenkrát v čtyřicátom pátom“, svými kreslenými vtipy a také vášní pro tramping, která odráží jeho životní filozofii. Zakládající člen legendární skupiny Greenhorns, kterou komunistický režim donutil k českému názvu Zelenáči, má barvitý životopis a jeho cesty vedou dál než jen do milovaných křivoklátských lesů.

Jste znám jako velký tramp, jezdíte ještě stále celoročně na vandry?

Celoročně již nejezdím, ale ještě před pěti lety ano. Jenže tehdy mi v únoru omrzla ruka, kterou jsem nechal přes noc omylem vystrčenou ze spacáku a na čtvrt roku jsem v ní ztratil cit, takže už to nechci pokoušet. Dnes už je v pořádku, ale pro jistotu jezdím jen jaro, léto a podzim.

Co vás přivedlo k trampingu? Byla to nějaká forma touhy po dobrodružství či romantice?

Dobrodružství i romantika, v podstatě se dá říct, že jsem tím byl nadupanej. Z prvopočátku tedy jen literárně, jelikož jsem byl malej, poprvé jsem vyrazil v šestnácti. Potom jsem také zjistil, že moji dva spolužáci mají rodiště na horním toku Berounky, takže naše první cesty vedly na Plzeňsko a Křivoklátsko.

Číst dál...

Ešusy pomáhají

Ešusy pomáhají

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Známe ho všichni. Muži starší a střední generace ho používali v době základní vojenské služby, neobešli se bez něj vyznavači trampingu, skauti, ale ani ti, kteří utužovali kolektiv na chmelových brigádách. Trojdílná hliníková kuchyňská souprava zvaná ešus byla nepostradatelná. Do menší nádobky se nalila polévka (ráno čaj), větší posloužila na guláš a knedlíky a víčko se využilo jako podnos pro pečivo. Jak praktické. Je lehký, nerozbitný a snadno omyvatelný. Pokud se dlouhodobě používal k vaření čaje, jeho vzhled získal typickou tmavou patinu. Možná vás také někdy napadlo, jak tato univerzální pomůcka získala své nezvyklé jméno. Slovo vzniklo z německého esschale, což je jídelní miska. Odtud už byla ke slangovému slovu ešus velmi krátká cesta.

Číst dál...

Až stichnou bílé skály

Až stichnou bílé skály

TEXT: ONDŘEJ ŠANC, JIŘÍ ŠKODA, FOTO: PETR BEROUNSKÝ

Když mi bylo skoro osm, byl jsem o prázdninách na mezinárodním pionýrském táboře v Českém středohoří. Několikasethlavá armáda malých dětí z celé RVHP, chatičky, ubikace, oplocený areál a dvě střežené vrátnice. Z nich jsme pak ve formovaných útvarech pochodovali do okolních špinavých lesíků na vycházky. A tehdy jsem ho poprvé viděl. Trampa, westmana, zálesáka. Mohlo mu být dobře sedmnáct let, čekal v křoví na naši instruktorku a shovívavě nás nechal osahávat svoji výstroj. Z ruky do ruky šel obrovský bowiák zn. Mikov s rukojetí polepenou králičí kožkou. Potom ho ten cizinec vzal a jedním seknutím uťal silnou větev z olámané, povadlé bezinky. Jeho oči pod krempou širáku se chladně usmívaly a na opasku se mu houpala polní láhev. Večer nám pak naše mladá a hezká vedoucí hrála v chatičce na kytaru a my si s bráchou plácli, že na pionýrák už nepojedeme, a že budeme taky trampové.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group