Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)
Roční předplatné 249 KčVábení hedvábí
TEXT A FOTO: Alexandra Synac
Po letech občanské války a vražedné vládě Rudých Khmerů, kdy byla většina kvalifikovaných řemeslníků a umělců vyvražděna, Kambodža pomalu oživuje svou ekonomiku, ale také svoji málem zapomenutou starodávnou kulturu a umění.
Tradiční khmerské umění je od pádu Rudých Khmerů v roce 1979 na nejlepší cestě k záchraně. Nemalou zásluhu na tom má projekt Chantiers Écoles de Formation Professionelle, již třicet let podporovaný francouzskou vládou, který zajišťuje výuku mladých řemeslníků staletým tradicím a uměleckým technikám řezbářství, sochařství, lakování či hedvábnictví. Nezbytnou součástí je samozřejmě také oživení tradiční produkce přírodního hedvábí, na jeho výrobu se lze podívat na hedvábných farmách pod záštitou Artisans d´Angkor v bezprostřední blízkosti Siem Reap v Puok distriktu.
Kruh bídy
TEXT A FOTO: Tereza Hronová
Téměř každé osmé dítě na světě je chyceno v pasti dětské práce. Jen v asijské Kambodži jich pracuje přes jeden a půl milionu. Místo her vyrábějí cihly, těží sůl, drtí kameny… A to za pakatel nebo i zadarmo.
Podle statistik Mezinárodní organizace práce postihuje dětská práce v Kambodži až 45 % dětí mladších 15 let. Tyhle děti sice většinou chodí do školy, ale nepravidelně, a mnohé studium ani nedokončí. Často pracují v takzvaných nejhorších formách dětské práce, které přímo ohrožují jejich zdraví. Kambodža je nechvalně proslulá sexuálním turismem a dětskou prostitucí. Jiné děti pracují na rybářských lodích nebo na rozhlehlých kaučukových plantážích v oblasti Kompong Cham, další jako sběrači odpadků. Ještě nedávno byla uprostřed kambodžského hlavního města Phnompenhu jedna z největších skládek v jihovýchodní Asii, dnes už ji přesunuli za město a zakázali na ni vstup cizincům. Jinak se ale nezměnilo nic. „Stále tam pracuje hodně dětí, i těch nejmenších. Moc neváží a můžou snadno šplhat po horách odpadků,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá Heang, která se sama sběrem a tříděním odpadu živí. „Nejvíc peněz dostanete za hliník a měď,“ ukazuje Heang na opálené dráty na zemi. „Soukromé firmy ale vykupují i plast, papír nebo sklo. Já sbírám hlavně plasty a vydělám si až pět dolarů za den,“ dodává. Minimální oficiální mzda je v Kambodži šedesát amerických dolarů měsíčně, takže sběr odpadu může být relativně lukrativní obživou. Hlavně pro děti je to ovšem zdraví nebezpečné zaměstnání. Často sbírají odpadky děti ulice, většinou nemají rodiče a ostatní příbuzní se jich zřekli. Žijí ve skupinkách a vydělávají si, kde se dá. „Právě tyhle děti jsou nejzranitelnější. Končí u prostituce, jsou zneužívány v obchodu s drogami nebo nuceny k jiným činnostem, které křehký dětský organismus poškozují. V ,lepším‘ případě se stanou součástí sítě pouličních prodejců šátků, náramků a dalších suvenýrů pro turisty,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která koordinuje mezinárodní kampaň Stop dětské práci.
Krok stranou
TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR
Při každé cestě máte dvě možnosti – buď se vydat ve stopách tisíců dalších turistů a cestovatelů, nebo to zkusit jinak. Ukročit bokem od vyšlapaných cest a nahlédnout i za rohy, kam se běžně nedíváme.
Miluju přemisťování z české zimy do tropů. Když vás letadlo vyplivuje na malém letišti v kambodžském hlavním městě Phnompenhu, ani to nevypadá, že od sněhové bouře v Ruzyni vás dělí pouhých pár hodin letu. Horký a provoněný noční vzduch ovane tvář, odfoukne evropské stereotypy a mozek se přešaltuje do jednoduchého cestovatelského režimu. Jedna ze základních činností v zemi je smlouvání o cenu, a tak jsem začal s tréninkem disciplíny u řidiče tuktuku, kterým jsem se nechal odvézt do centra. Šlo to překvapivě lehce a za chvíli jsem svištěl naparáděným vozítkem po hladkém asfaltu. Za jízdy jsem první cigaretou zahájil návštěvu Kambodže.
Guest house, do kterého jsem měl doporučení, se sice nakonec ukázal jako neexistující, ale na 136. ulici je ubytovacích kapacit více než dost. V jednom z hotýlků blízko břehu řeky Tonlesap jsem shodil ze zad krosnu a oddělil nepotřebné věci. Nakonec zůstalo jen pár kousků oblečení a foťák. Ostatní zbytečnosti, podobně jako evropské starosti, jsem zanechal na recepci hotýlku. Byly dvě hodiny po půlnoci, takže program byl jasný – projít si uličky žijící z turistického ruchu, sníst směs rýže a kuřecích vnitřností na posilněnou a hurá na kutě. Druhý den ráno jsem měl totiž namířeno směrem k prastarým khmerským chrámům, do města Siem Reap.
Jízda snů
TEXT A FOTO: LIBOR BUDINSKÝ
Krvavá minulost je zapomenuta. Malé kambodžské království se naplno otevřelo turistům. A jejich počty rok od roku rostou. Není se čemu divit. Země česky mluvícího krále nabízí nepřeberné množství zážitků. Od smažených pavouků a pečených hadů až po úchvatně romantický Angkor. Takže si chvílemi připadáte jak v tom nejbláznivějším snu.
Rychlý člun uhání po hladině jako splašený. Za námi se dělají skoro půlmetrové vlny, vratké dřevěné lodičky rybářů se nebezpečně houpají jako kyvadlo na orloji. Za pár minut zastavujeme uprostřed podivuhodné vesnice. Všude kolem nás jsou desítky dřevěných domků. Na první pohled vesnice jako každá jiná. Až na to, že domky neobklopují políčka a nevede k nim cesta. Všechny totiž plují na vodě. Hospůdky, krámky, chlívky, záchody, všechny domečky se houpají na hladině obrovského jezera. Čistokrevná romantika. Myslíte? Po pravdě, není to žádný zázrak. Domy (a někdy spíše chatrče) mají většinou jen jednu místnost, ve které žije pět až deset lidí. U každého domku stojí jedna až dvě obyčejné loďky, na kterých se tu běžně plaví sotva pětileté děti. A kdoví, zda vůbec umějí plavat? Na jezeře Tonlesap najdete desítky plujících vesnic. Některé se skládají jen z několika domků, v jiných žije tisíc lidí. Nejchudší z nejchudších, nuzáci bez polí a pozemků byli po staletí skryti okolnímu světu. Až před několika lety se všechno změnilo. Kambodža vyčerpaná krvavým Pol Potovým režimem a následnou občanskou válkou se konečně postavila na nohy a otevřela se západnímu světu. A poněvadž turisté milují vše bizarní, stává se návštěva plovoucí vesnice na jezeře Tonlesap jedním z nejvyhledávanějších zážitků.
A zase se tančí
NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA NINA FRENCH
Rudí Khmerové v Kambodži ničili všechno, co mohli. Neunikl jim ani královský balet, při kterém tanečnice vypadají jako božské konkubíny někdejších khmerských králů.
Džunglí za domorodými Bunongy
Text Jiří Marek
Východokambodžské provincie Ratanakiri a Mondulkiri jsou domovem domorodé menšiny Čunčietů (Chunchiet). Pod označením Čunčietové se skrývá etnicky různorodá skupina mnoha kmenů hovořících jazyky zcela odlišnými od khmerštiny.
Zemí lidí vděčných za úsměv
Text a foto Jiří Marek
Vzpomínám na oči dívky stojící ve dveřích chatrče ve východní Kambodži. Vzpomínám na oči dívky hledící z fotografie na zdi phnompenhského vězení S-21 Tuol Sleng.
Kambodža pod vodou
POMNÍKY KHMÉRSKÉ ŘÍŠE
TEXT: Jana Patková
FOTO: Jan Škvára
Jen bohům náležel kámen, všechny angkorské stavby jsou tedy památkou na bohy, které tento lid uctíval. -
NAROZENINY KAMBODŽSKÉHO KRÁLE
Autor: André Vltchek
Král Sihanuk oslavil své 79. narozeniny. Velkolepých oslav spojených s buddhistickým "Vodním festivalem" se zúčastnily stovky tisíc lidí, kteří si život v Kambodži bez Sihanuka neumějí představit.
TAJNÉ VÁLKY
KAMBODŽA - ZEMĚ STAROBYLÝCH CHRÁMŮ A PROLITÉ KRVE
TEXT A FOTO: Zdeněk Thoma
Kambodža leží v jihovýchodní Asii při Siamském zálivu, mezi Vietnamem a Thajskem. Rozlohou je přibližně dvakrát větší než Česká republika, populací jen o trochu větší. Byla by to vlastně docela
MUZEUM SVĚDOMÍ
Autor: Jana Patková
V přízemí třetí budovy jsou pověšené fotografie lidí, tak, jak si je jejich věznitelé pro lepší evidenci fotografovali. Tisíce portrétů, z nichž se dívají hrůzou rozšířené oči. Často je na podobence
PLOVOUCÍ DOMOVY
LIDÉ Z POHOŘÍ MANDARA
Autor:Viktor Černý
Pohoří Mandara leží v súdánském pásmu Afriky jižně od Čadského jezera a žije v něm asi 400 000 lidí přizpůsobených přírodním podmínkám. Obyvatelé tohoto pohoří se dělí na více než 50 etnických skupin, z nichž každá má svůj tradiční svět náboženských představ.
