Roční předplatné 499 KčV Pekle se Šimánkem
TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER
Procestoval celé kontinenty. Tisícům lidí vypráví o tom, kam ho zanesly toulavé boty. Málokdo ale ví, jaká místa přirostla Leošovi Šimánkovi k srdci v České republice. Vyražme proto na prohlídku těch nejkrásnějších…
Nejste náhodou Krakonoš?“ zeptala se Leoše Šimánka mile prostořeká servírka, „Nebo aspoň jeho brácha…“ Známý cestovatel jen pokrčil rameny: „Kdepak, Krakonoš nejsem. Ale jsem z toho kraje.“ Jistá podoba s pohádkovým vládcem našich nejvyšších hor se ale Leoši Šimánkovi upřít nedá – vysoká mohutná postava, hustý plnovous, neposedná kštice. Takových Krakonošů ale na drsném kanadském severu, kde Šimánek dlouhá léta žil, najdete nepočítaně.
Fialky pro Sissi
TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI
Máme zvláštní úkol – ochutnat fialky. Tedy přesně řečeno, fialkové bonbony, oblíbenou laskominu císařovny Sissi. Vstupujeme do kavárny, kde dobrý duch starého mocnářství stále žije.
Proslulá vídeňská cukrárna Demel byla založena už v roce 1786. V jejích sladkých výrobcích našla zalíbení aristokracie a vídeňské měšťanstvo, ale také císařský dvůr. I císař František Josef I. a jeho manželka císařovna Alžběta, známá jako Sissi, si nechávali od Demela posílat různé cukrovinky. Sissi údajně fialkové bonbony velmi milovala. Pan Demel jí je donášel do dvora osobně. V roce 1898 bylo na vídeňské výstavě kulinářského umění dokonce tomuto cukrářství uděleno nejvyšší ocenění.
S komornou kolem světa
TEXT: MARTIN KRSEK, HISTORIK MUZEA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM
V encyklopediích cestovatelů na jméno Marthy Schichtové nenarazíte. Přitom je jednou ze dvou žen, které podnikly před druhou světovou válkou cestu z Čech kolem celé zeměkoule.
Pravověrní baťůžkáři by asi její výpravu označili za „masňáckou“. Objela totiž svět luxusním parníkem, v doprovodu komorné, noci na pevnině trávila v pětihvězdičkových hotelích a jedla vybrané lahůdky. Titul cestovatel si ovšem i tak zaslouží, a to přinejmenším svou touhou zprostředkovat postřehy z exotických zemí. Sepsala unikátní cestopis, a jako vůbec první český cestovatel zaznamenala celou pouť napříč světadíly také filmovou kamerou.
Tunel smrti
TEXT: MICHAL DVOŘÁK
Kdybych neměl bytelnou žlutou helmu, tak mám hlavu napadrť. V jednom kuse narážím do skalních výčnělků na stropě tunelu, které mi helmu co chvíli shazují na zem. Za ten zážitek to ale stojí – právě procházím pod nejstřeženější hranicí na světě.
Severní a Jižní Korea jsou fakticky stále ve válce. Tříletý korejský konflikt totiž skončil v roce 1953 pouhým příměřím. A podle toho také hranice mezi těmito dvěma státy vypadá. Na obou stranách demarkační linie se rozprostírá dva kilometry široká demilitarizovaná zóna (DMZ), kterou střeží půl druhého milionu severokorejských, jihokorejských a amerických vojáků. K demilitarizované zóně se v průběhu celé studené války upínaly pohledy celého světa, protože jestli někde hrozilo vypuknutí konfliktu, bylo to právě zde. A svět sem hledí i dnes. Ačkoliv se od padesátých let mnohé změnilo a některá místa DMZ na jižní straně připomínají spíše disneyland, tak mezi znepřátelenými sousedy to stále jiskří.
Když v březnu potopilo severokorejské torpédo jihokorejskou fregatu Čchonan, tak se celý poloostrov na chvilku zastavil. Přijde odveta? Bude válka? A pamětníci si okamžitě vzpomněli na hrůzostrašné okamžiky po nálezech infiltračních tunelů.
Kde bílá pálí
TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ
Markéta Kutilová prožila v Kongu dva roky. Už se do této prokleté země nechtěla vrátit, ale strašlivé tajemství, o němž svět mlčí, jí nedovolilo tohle africké pouto přetrhnout.
V Kongu se strhne povodeň. Zvířata se musejí dostat z jednoho břehu řeky na druhý. Některá však neumějí plavat. Štír jde proto za hrochem a říká mu: „Ty, hrochu, vezmi mě na záda, já plavat neumím, zachráníš mi tak život.“ Hroch se zamyslí a povídá: „To víš, já tě vezmu na záda, ty mě bodneš a utopíme se oba.“ Štír se začne smát a říká: „Prosím tě, proč bych to asi dělal, já chci přeci přežít, proto tě o tu laskavost žádám.“ Hroch tedy povolí, štír mu vleze na hřbet a plují přes řeku. Když jsou uprostřed, ucítí hroch smrtelné bodnutí štíra. „Proč to děláš, proč, teď se oba utopíme,“ naříká hroch. „To je Kongo,“ odpoví mu štír.
Není bajka, která by realitu této země v srdci Afriky vystihovala lépe. Či spíše absurditu. Každý den se zde člověk setkává s tolika situacemi, které nemají žádné logické vysvětlení, že už se i sami Konžané naučili věci vysvětlovat větou „To je Kongo“.
Na konci duhy
TEXT: PAVLA DAGSSON WALDHAUSEROVÁ, FOTO: ROMAN PECH
V severské mytologii je duha mostem, který spojuje zemi s říší bohů. Na Islandu ale žádnou duhu nepotřebujete. K tomu, abyste tu přišli do styku s nadpřirozenem, postačí jen mít oči – a hlavně srdce otevřené.
Island je země s ledovci na povrchu, ale s vroucím srdcem v podobě žhavého magmatu. Možná právě tato vnitřní síla vyvolává v lidech zvláštní pocity procítění. A Islanďané jsou takoví, jaká je jejich zem. Proto se tu nikdo nediví existenci paralelního světa. Islanďané sdílejí svou kouzelnou zemi společně s huldufólk – skrytými lidmi. Na Islandu totiž žije nespočet nadpřirozených bytostí od elfů, skřítků, trollů, vodních víl a strašidel až po duchy mrtvých. Zvířata tady mluví a kameny mají čarovnou moc. Ne každý jim ale rozumí a ne každý ví, kde je hledat.
Víra, rock a prachy
TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK ČRO1 RADIOŽURNÁL
Jestliže někde leží ezoterický pupek světa, pak právě tady. V Rišikeši. Svoje duchovní bohatství sem odjeli hledat i Beatles. John Lennon si kdysi pohněval církev výrokem „jsme slavnější než Ježíš“. Indický „Beatles chrám“ ale dnes pohlcuje prales.
Členové nesmrtelné slupiny Beatles byli nejen geniálními muzikanty, ale také horlivými stoupenci východní mystiky. Jejich kroky proto nutně vedly do Indie. Ve městečku Rišikeš strávili dva měsíce po boku svého duchovního učitele Maharišiho, kam se v touze po hledání duchovna sjížděli lidé z celého světa.
Poprava řádu
TEXT A FOTO: LACO KUČERA, TRAVEL PROFI
Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.
Po celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.
Divokou Evropou
TEXT A FOTO: WILD WONDERS OF EUROPE
Přírodní bohatství máme tendenci hledat v exotických koutech planety. Přitom divočinu najdeme před vlastními dveřmi. Z tohoto popudu vznikl unikátní fotografický projekt Wild Wonders of Europe. Mezinárodní putovní výstava, která měla zastávku i v Praze, je důkazem, že poklady nemusejí ležet daleko.
Dřevěné duše
TEXT A FOTO: KATI ŠTOLCPARTOVÁ
Loutky v asijském divadle jsou svaté a přitom lidské, slouží k ponaučení, k zábavě i k uměleckému zážitku. Strávila jsem skoro rok na Bali, abych pronikla do jejich duší.
Sedím nad svými deníky z cesty do Indonésie a přemítám, kolika lidem asi tato země podobně přirostla k srdci. Nebude jich právě málo. Má touha po poznání kořenů umění a tradice loutkového stínového divadla jihovýchodní Asie vyústila v realizaci několikaměsíčního pobytu v ostrovní zemi, uskutečněného spolu s mou hereckou kolegyní. Poznání kultury vyžaduje hlubší výzkum, dlouhodobější pobyt v prostředí, v němž divadlo vzniká a existuje. Průlom v našem nesmělém objevování Bali nastal při setkání s populárním dalangem (loutkářem) z gianyarské oblasti. Anglicky hovořící stále mladý I Made Sidia a jeho rodina nás přijali velice pohostinně, s otevřenou náručí, věčným úsměvem a takřka každodenním pozváním na účast při nějaké slavnosti.
Mayské srdce
TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK
Když už vás zde neohrožují běsnící sopky, připlete se vám do cesty rizikový dopravní prostředek. To vše obklopují duchové slavné minulosti. I taková je země Mayů, Guatemala.
Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Seděl jsem v autobuse Linea Dorada jedoucím napříč Guatemalou a sledoval dva řidiče, kteří se evidentně dobře bavili, jen jsem nedovedl odhadnout čím. Jeden řídil a druhý stál v otevřených dveřích. Troubení, smích, troubení, pískot... Tak jsem vstal, sedl si na přední sedadlo a chvíli je pozoroval. Konečně jsem pochopil. Výborná zábava našich pilotů, jak si řidiči busů v Guatemale často říkají, spočívala v krmení toulavých psů za jízdy. Přestože jsme jeli po tzv. Panamerické dálnici, vedoucí z Mexika až do Panamy, mohl jeden z mužů permanentně stát v otevřených dveřích našeho autobusu. Kvalita silnice nevalná, navíc na každých pár kilometrech omezení, kyvadlový průjezd a podobně. Prostě nuda, nuda, nuda... Kolem cesty se ale pohybovaly mraky toulavých psů, kteří byli na podobnou zábavu už zjevně zvyklí, a tak jen čekali na zatroubení. Když přišlo, pes se podíval na řidiče za volantem, odhadl rychlost vozu, pomalu se rozběhl a pak jen čekal na sousto hozené z předních dveří. Za tuhle odměnu byl každý z nich schopen udělat trik, za který by se nemusel stydět leckterý freestylista na in-linech, skateboardu nebo cyklotria¬lu. Pozoroval jsem, jak řidič během půl hodiny takhle zkrmil celé balení jakýchsi buchet a obdivoval jsem psí akrobatické umění.
Botswanská korida
TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK A TEREZA TSCHÖPLOVÁ
Na tuhle noc asi nikdy nezapomeneme. Už se nám totiž nejspíš nikdy nepřihodí, že by na naše auto zaútočilo stádo býků. Ovšem nikoliv rohy, ale jazyky…
Ani nevím, kolik mohlo být, když mě probudilo zběsilé kývání auta ze strany na stranu. Nejdřív jsem si myslel, že můj sen o plavbě na lodi byl tak intenzivní, že ztrácím pojem o realitě. Pak mě napadlo, že tady v srdci pouště Kalahari udeřilo tornádo. Zvenčí se přitom ozývaly divné zvuky, které v mé hlavě vykreslovaly hrůzostrašné scénáře. Byli jsme v opuštěném kempu, nikde nikdo, takže případné volání o pomoc by bylo marné. Odhrnul jsem záclonku a zůstal jsem v naprostém úžasu. Kolem naší kymácející se Jahůdky se černaly obrysy mohutných zvířat. „Chtějí nás snad převrátit?“ vyjekla rozespalá Tereza. Mrak přestal zastiňovat měsíc v úplňku a jeho záře nám odhalila pět velkých a několik menších býků, jak stojí kolem našeho auta a olizují ho. Olizovali ho tak intenzivně, že s terénním kolosem cloumali ze strany na stranu…
Muž z fotografie agentury Fulgur
Ukořistěné nákladní auto s nápisem RUPA už je skoro plné, ještě zahnat dovnitř poslední vězně, naložit k nim ozbrojenou stráž – a za chvíli se mohou vydat na cestu. V těsném půlkruhu se tlačí hlučící dav. Mladík ve světlé košili se dokonce chytá zdi a snaží se vytáhnout nahoru, aby viděl na dvůr za železnými vraty, odtud přivádějí zadržené… Teď!
Deník válečného zpravodaje
Po stopách Dr. Emila Holuba
GALERIE OHROŽENÝCH DRUHŮ
SE STEILMANNEM NA VELETRH
Musím se z něčeho upřímně a veřejně doznat: k smrti nerad nakupuji oblečení. Je pro mne obrovský problém zkoušet si v obchodě dvoje nebo troje kalhoty či saka. Čtvrtý pokus rozhodně odmítám a se svou nedokonalou postavou si odcházím hojit sebevědomí do knihkupectví nebo hudebnin, kde trávím obvykle čtyřikrát víc času.
Řezník s jemnýma rukama...
Syndrom mezi nebem a zemí aneb smrt bez příčiny?
ÚSTÍ NAD LABEM
Všichni jsme vodněkud, jak říká Švejk, a proto místo odkud jsme ne- pomlouváme, i když to je taková hrůza jako třeba Ústí nad Labem. Naopak k němu cítíme o to silnější vztah, o co je v očích jiných lidí očerňováno. Ale i když jsme odjinud, nemůžeme upřít městu Ústí nad Labem mnohé zvláštnosti a pozoruhodnosti.
