ikoktejl

9
Tag: 9 Nalezeno 359 výsledků.
Tag: 9 Řazení

NP Kakadu

NP Kakadu

V AUSTRÁLII NAJDETE VÍCE NEŽ PĚT SET NÁRODNÍCH PARKŮ. PŘED ODJEZDEM DO ZEMĚ PROTINOŽCŮ JSME SE NEMOHLI SHODNOUT, KTERÉ Z NICH VYBRAT DO ITINERÁŘE NAŠÍ CESTY. I KDYŽ JEDNU VÝJIMKU JSME PŘECE NAŠLI. O NÁVŠTĚVĚ NÁRODNÍHO PARKU KAKADU NEPOCHYBUJE ANI JEDEN Z NÁS.

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

V Darwinu, hlavním městě Severního teritoria, si půjčujeme čtyřkolku, která je pro důkladný průzkum Kakadu nezbytností. Je poslední červencový týden. Již čtyři měsíce tu nepršelo a období sucha je právě na vrcholu. Krajina, kterou projíždíme, je vyprahlá. Horký vzduch se líně převaluje a bere energii všemu kolem. Zlatavě žlutá tráva i vedrem znavené stromy jsou téměř bez života. V těchto nehostinných časech šetří drahocennou energií a čekají na životadárné období dešťů. Na to si všichni ale ještě dva měsíce musejí počkat. Téměř čtyřicetistupňové horko, panující v těchto dnech na severu Austrálie je nesnesitelné i pro nás.

Číst dál...

Tanečníci boha Slunce

Tanečníci boha Slunce

TISÍCILETÝ RITUÁL TRVÁ. NIKDO NEVÍ, KDY A KDE ZAČAL, NIKDO NEVÍ, ZDALI NĚKDY ZMIZÍ. INDIÁNI Z EKVÁDORSKÝCH HOR STÁLE V TANCI DUPOU DO SVÉ ZEMĚ, STÁLE POKORNĚ DĚKUJÍ SVÝM BOHŮM.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Když španělští conquistadoři v polovině 16. století dobyli rozsáhlou říši Inků, pod jejíž správu tehdy ekvádorské území patřilo, započali tím zprvu násilnou a později ideologickou evangelizaci původního obyvatelstva. Španělští kněží sice nejdříve volali po tvrdém zákazu indiánských – pro katolíky pohanských – slavností, ale později chytře využili mnoha podobností mezi svátky obou kultur a indiány přesvědčili, že jejich modly, svátky a bohové jsou vlastně ve skutečnosti křesťanského charakteru.

Číst dál...

Obnažený Súdán

Obnažený Súdán

CESTA DO SÚDÁNU? PRO VĚTŠINU LIDÍ NEPŘEDSTAVITELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ. NEBEZPEČÍ ČÍHAJÍCÍ NA KAŽDÉM ROHU. NEVĚŘTE ALE VŠEMU, CO SE POVÍDÁ. TATO ZEMĚ JE IDEÁLNÍ CÍL PRO ZVÍDAVÉ CESTOVATELE, KTEŘÍ HLEDAJÍ NEVYŠLAPANÉ CESTY.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

Před mešitou v Ummdurmánu, největším městě Súdánu, se shromažďuje dav. Súfiové (vyznavači spirituální cesty islámu) se zde scházejí každý týden, aby uctili své svaté. Panuje tu obřadní a zároveň veselá atmosféra. Jakmile se ozvou první zvuky bubnu, lidé udělají kruh a začnou zpívat. Zpěv připomínající zaklínadlo nabírá na intenzitě. Někteří muži vystupují z kruhu a vrhají se do jeho středu. Rozhazují rukama a oči mají zpola zavřené. Nepřestanou, dokud se neunaví, posilováni davem a hloubkou své víry. Za hodinu už jsou vysílení, ale ještě zvládají držet rovnováhu. Zpěv graduje. Věřící i nevěřící (jako já) cítíme až v kostech onu větu, která se opakuje stále dokola: bůh žije.

Číst dál...

Editorial 9/2013

Editorial 9/2013

Přejít na články z Koktejlu 9/2013

Tady a teď

Kontrolka nádrže na tachometru nervózně bliká. S každým ujetým metrem je její volání po naftě naléhavější. Co naplat, že v renomovaném průvodci psali, že právě tady na chilské dálnici měla stát pumpa? Co bůh ale nechtěl, nebo možná chtěl, když už začala naše toyota škytat žízní, objevila se před námi benzinka. Pravda, žádná shellka, ale pro nás byla milionová. Aby to nebylo moc jednoduché, sice jsme našli benzinku, ale zrovna jí došly pohonné hmoty. „Zatím si tady sedněte a počkejte pár hodin, pak snad něco bude,“ řekla nám krásná seňorita v zájezdním hostinci u benzinky bez benzinu. A tak jsme si sedli mezi partu kamioňáků zakoukaných do romantické telenovely, dali si tradiční polévku cazuelu a čekali. Co naplat, že už na nás jinde čekal průvodce, který už asi na české gringos zanevřel? Po několika dlouhých dílech Esmeraldy jsme přece natankovali a vyrazili vstříc našemu cíli, národnímu parku Pan de Azúcar. Když už se smrákalo, dorazili jsme na pobřeží a znaveni cestou jsme se těšili na zaslouženou siestu. Průvodce ale zmizel a nikdo jiný o nás nevěděl. Co naplat, že jsme to měli všechno tak perfektně naplánované? Kdybychom byli věděli, že si do auta máme vzít extra kanystry, mohlo jít všechno jako po másle. Jenže to bychom nepotkali Ramóna, který se nás ujal a ubytoval nás v tom nejvíc hvězdičkovatějším hotelu světa. V téhle dřevěné boudě sice sotva tekla voda a peřiny nás podezřele štípaly, ale pohled na noční oblohu všechno zlé převážil. „Hermosas estrellas,“ řekl Ramón a ukázal nahoru, kde někdo rozložil černý třpytivý koberec. Mlčky jsme pozorovali ten zázrak, počítali padající hvězdy a byli jsme rádi, že je právě teď a právě tady.

Užívejte každé chvíle, než se ztratí jako ta padající hvězda.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Obnažený Súdán – Jednostranně zaměřené zpravodajství dokáže skrýt leckeré zajímavé informace. Jeli byste do Súdánu na dovolenou?

Historie a archeologie

Tanečníci boha slunce – Ekvádorští indiáni si stále drží své pradávné zvyky i pPřes staleté snahy o jejich potlačení si ekvádorští indiáni stále drží své pradávné zvyky.

Party time – Víra a zábava si nemusí odporovat. Na Maltě o tom vědí své.

Kakadu – V Austrálii je přes pět set národních parků. Dokážete si mezi nimi vybrat? My ano.

Příroda

Téma – Nebe, peklo, ráj

Okem božím – Pohled na Zemi z vesmíru je fascinující ukázkou toho, co příroda a lidé dokážídokážou.

Ohnivá brána – Jako pravý vstup do pekla vypadá hořící kráter v turkmenské poušti.

Polykači hašiše – Asasíni užívali drogy, které jim měli pomoci pomoct přenést se do vysněného ráje.

Věda a technika

Rozhovor – Květa Fialová – V dalším životě chci být krávou.

Předplatné

Dívka odvedle – Kde jsou kořeny moderního typu reklamy? Zapátrali jsme v historii.

Kvíz

Bez signálu – Nemůžete se odpoutat od počítače a telefonu? Odjeďte s námi někam, kde nepůjdou použít.

Země neznámá – Víte, že jednou z částí Belgie je i Valonsko? Moc turistů sem nezavítá.

Stráž na Rýně – Bitva v Ardenách zásadním způsobem ovlivnila vývoj zakončení druhé světové války.

Ledová past – Příliv nečekaně rychle zvedl hladinu moře a dal do pohybu ledové kry. Byl čas utéct?

Skalní dokonalost – Občas stačí jen stát a tiše zírat na krásu kolem. Saské Švýcarsko je toho důkazem.

Po stopách Drákuly – Opravdu v Rumunsku nežijí upíři? Některá setkání jsou minimálně podezřelá.

Zpověď Jiřího Cetela – Zambijský sen

Porážka slavnější vítězství – Proč v Čechách oslavujeme porážku u Slavkova a ne vítězství u u Chlumce?

Krajina po bitvě – Největší masový hrob u nás skrývá ostatky vojáků zabitých přesně před 200 lety.

Život za zdmi

Rituály Tucana – Amazonští indiáni předvádějí své rituály za peníze. Má je smysl je stále navštěvovat?

Tipy pro vás

Tagy:

Pověsti z mořských vln

Pověsti z mořských vln

TEXT A FOTO: Daniel Pečeňa

Neskonalá krása i zdánlivá krutost severoirského pobřeží berou dech. Stejné je to také s příběhy, které se v této zemi tradují. Podivuhodné legendy se na nás valí stejnou intenzitou, s jakou divoké vlny ukrajují z rozmanitého pobřeží.

Kdysi dávno plula bouřlivým Atlantikem k severoirskému pobřeží dlouhá vikinská loď. Vesla válečníků pravidelně čeřila hladinu oceánu, a když už byla pevnina téměř na dosah, zvolal velitel ke svým mužům: „Ten, kdo se jako první dotkne rukou této země, tomu bude půda patřit!“ V posádce mezi vikingy byl také irský žoldák a přeběhlík O‘Neill. Když uslyšel tato slova, neváhal a mocnou ranou meče si usekl ruku a švihem ji vrhl na pobřeží. Ulster, jak se tato část země nazývá, byl jeho, a zkrvavená ruka se stala symbolem oblasti, jež se po věky věků pohroužila do násilných bojů za právo na toto teritorium.

Číst dál...

Ostrov hudebního boha

Ostrov hudebního boha

TEXT A FOTO: Veronika Pešková

Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?

Přilétáme do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. „Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a stojí čtyřicet dolarů,“ říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkáváme s tím, že na nás chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů za osobu. Přeplatili jsme o třicet dolarů a přispěli tak místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut práce pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.

Číst dál...

Kruh bídy

Kruh bídy

TEXT A FOTO: Tereza Hronová

Téměř každé osmé dítě na světě je chyceno v pasti dětské práce. Jen v asijské Kambodži jich pracuje přes jeden a půl milionu. Místo her vyrábějí cihly, těží sůl, drtí kameny… A to za pakatel nebo i zadarmo.

Podle statistik Mezinárodní organizace práce postihuje dětská práce v Kambodži až 45 % dětí mladších 15 let. Tyhle děti sice většinou chodí do školy, ale nepravidelně, a mnohé studium ani nedokončí. Často pracují v takzvaných nejhorších formách dětské práce, které přímo ohrožují jejich zdraví. Kambodža je nechvalně proslulá sexuálním turismem a dětskou prostitucí. Jiné děti pracují na rybářských lodích nebo na rozhlehlých kaučukových plantážích v oblasti Kompong Cham, další jako sběrači odpadků. Ještě nedávno byla uprostřed kambodžského hlavního města Phnompenhu jedna z největších skládek v jihovýchodní Asii, dnes už ji přesunuli za město a zakázali na ni vstup cizincům. Jinak se ale nezměnilo nic. „Stále tam pracuje hodně dětí, i těch nejmenších. Moc neváží a můžou snadno šplhat po horách odpadků,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá Heang, která se sama sběrem a tříděním odpadu živí. „Nejvíc peněz dostanete za hliník a měď,“ ukazuje Heang na opálené dráty na zemi. „Soukromé firmy ale vykupují i plast, papír nebo sklo. Já sbírám hlavně plasty a vydělám si až pět dolarů za den,“ dodává. Minimální oficiální mzda je v Kambodži šedesát amerických dolarů měsíčně, takže sběr odpadu může být relativně lukrativní obživou. Hlavně pro děti je to ovšem zdraví nebezpečné zaměstnání. Často sbírají odpadky děti ulice, většinou nemají rodiče a ostatní příbuzní se jich zřekli. Žijí ve skupinkách a vydělávají si, kde se dá. „Právě tyhle děti jsou nejzranitelnější. Končí u prostituce, jsou zneužívány v obchodu s drogami nebo nuceny k jiným činnostem, které křehký dětský organismus poškozují. V ,lepším‘ případě se stanou součástí sítě pouličních prodejců šátků, náramků a dalších suvenýrů pro turisty,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která koordinuje mezinárodní kampaň Stop dětské práci.

Číst dál...

Hudba je zázrak

Hudba je zázrak

PTAL SE: Rostislav Sarvaš

Po koncertu mě v šatně přivítali manželé Hudečkovi. Přestože se známe poměrně dlouho, požádal jsem o vizitku. Když jsem se pak na ni v klidu podíval, četl jsem: Václav Hudeček a Eva Hudečková. Ještě nikdy jsem neviděl vizitku, kde by manželé byli společně. Mám smíšené pocity, ale vítězí v nich dojetí a jisté závidění...

Máte se svou ženou výjimečný vztah, něco jako ohrožený druh manželství. Jsou s tím spojené i nějaké negativní reakce?

Kupodivu nám ještě nikdo „nevynadal“ za to, že se máme rádi. Samozřejmě, někdy cítíme ne zrovna závist, ale spíš lítost těch, kterým se jejich osobní život moc nevyvedl, ale to je asi tak všechno. Osobně bychom všem přáli v životě ¬štěstí a lásku, ale spíš je asi možné vyhrát v loterii. Přitom spoustu trablů si lidé dělají úplně zbytečně sami. Mimochodem, moje žena (pozn. redakce, herečka a spisovatelka Eva Hudečková) je úžasná, ohromně vzdělaná, hodně toho v životě přečetla a navíc si všechno pamatuje. Když trávíme dlouhé hodiny na cestách, vypráví o svých nových poznatcích a já si tak doplňuji vědomosti.

Vaše žena o vás říká: „Má pevné srdce a v hlavě jasno. Bere s rezervou úspěchy i chválu a nehroutí se, když něco nevyjde.“ Přece jen, kdy vás naposledy něco trochu vykolejilo?

Moje žena je laskavá. Víte, já se svým vláčkem jezdím velmi opatrně, takže vykolejení nehrozí.

Číst dál...

Vyšehradské tajemství

Vyšehradské tajemství

TEXT: Stanislava Jarolímková, FOTO: Tomáš Kubeš

Pražský Vyšehrad je místo opředené mnoha legendami a pověstmi. Nežil tu však Krok se svými třemi dcerami a ani tady neskákal do Vltavy Horymír na Šemíku. Ovšem „neviditelný“ kostel zde je a já si na tu podivnou stavbu zajela sáhnout osobně.

Odemykali jste někdy dveře vedoucí do hradeb? Já dosud nikoliv, a když jsem držela v ruce docela obyčejné klíče od kostelíka a sakristie navlečené na kroužku, připadalo mi trochu podivné, že mi právě ony umožní vidět na vlastní oči záhadu. Ta měla mít podobu interiéru bývalého kostela Stětí sv. Jana Křtitele, o němž jsem v podstatě věděla jen to, že je ukryt v hradbách a nachází se v něm skromné lapidárium. Zámek cvakl, tmavozelené kostelní dveře se otevřely – a bylo po tajemství.

Číst dál...

Zválcovaná koka

Zválcovaná koka

TEXT A FOTO: Tomáš Hájek

Boj s drogami? V Peru na denním pořádku. Nicméně, začalo se blýskat na lepší časy, změna totiž přišla přímo od pěstitelů. Možná vás překvapí, že komoditou, která dává tvrdé droze na frak, je kakao.

Kakaové boby v okolí městečka Tingo Maria na hranici amazonského pralesa již ze sedmdesáti procent nahradilo pěstování koky. V ulicích Tingo Maria sice stále narazíte na prodavačky s pytli plnými kokových lístků, ale všechny lístky jsou určeny jen pro osobní spotřebu, zejména starších lidí, které jejich žvýkání udržuje v čilejším stavu. „Pokud jde o velkoproducenty koky, ubylo jich za poslední roky v naší oblasti více než dvě třetiny. Koka sice plodí každé dva měsíce, ale její pěstování vyčerpává půdu. Navíc se kvůli ochraně před nemocemi musejí používat pesticidy a ty půdu okyselují a znehodnocují. Samozřejmě je pěstování pro výrobu drog nelegální,“ naší tlumočnici Markétě Kopkové vysvětluje Verónica Colqui Olazo z centrály úspěšného fairtradového družstva Naranjillo. Družstvo sice sídlí v malém městě, ale jeho členové žijí v horách v okolí. Dostat se například do vesničky Huayhuantillo, kde žije zhruba osmdesát rodin, není úplně jednoduché. Právě tady se sklízejí jedny z nejkvalitnějších kakaových bobů na světě. Veškerá produkce je přitom prodávána v systému fair trade a také v biokvalitě.

Číst dál...

Drsným Balúčistánem

Drsným Balúčistánem

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (Magazín Maxim)

Pokud se vydáte do Indie pozemní cestou, překročíte geografickou hranici Evropy a Asie na istanbulském mostě přes Bosporský průliv. Kulturní hranice dvou zcela odlišných světů ale leží až 4100 kilometrů odtud.

Three european person come here! I want your pasports!“ křičí bizarní angličtinou bělovlasý děda v pákistánské policejní uniformě. Prodral se davem, aby nás zachránil před neschopností Asiatů utvořit spořádanou frontu, a coby vznešené „sáhiby“ nás odvedl k přednostnímu odbavení. Některé koloniální tradice mají něco do sebe. Bílá kůže nás ale nezachrání před pověstnou pákistánskou byrokracií. Kromě řady pasových kontrol se musíme zapisovat do tlustých registračních knih, vyplňovat nesčetné formuláře, fotit se... K tomu si mnohokrát potřásáme rukama s uniformovanými muži, volajícími: „Welcome to my beautiful Pakistan, mister!“ a popíjíme s nimi nekonečné šálky čaje. „Cesta do Kvéty je nebezpečná. Přidělím vám policejní eskortu,“ říká policejní šéf. S díky odmítáme. Jedeme tudy do Indie už pošesté, a zatím jsme to vždycky přežili ve zdraví. „No, však ještě uvidíte...“ loučí se s námi se skrytou výhrůžkou.

Číst dál...

Jezero medvědů

Jezero medvědů

TEXT A FOTO: Petr Slavík

Kolem je skoro tma. Stanovým táborem putují postavy se světýlky čelovek na hlavách. Fouká studený vítr. Dým stoupající z vulkánu Mutnovskij je ještě chvíli růžový, pak zfialoví a s houstnoucím soumrakem vytvoří slábnoucí siluetu na tmavě modré večerní obloze…

Ráno je svěží a voda v horském potoce ledová tak, až brní zuby při čištění. Snídaně v letu. Rychlé balení fotografické výstroje a neustálé dilema, který objektiv bude potřeba a který je zbytečný. Jako vždy nakonec beru všechny. Naše výprava se vsouká na korbu terénního vozu, který nás se supěním vyveze k výchozímu bodu pro výstup do kráteru sopky. Je jasno a slunce rychle nabírá na síle. Lidský had se pomalu sune do svahu. Nevím, kde se vzal, ale připojil se k nám pes. Chvíli jde na konci skupiny, chvíli na jejím začátku. Jako by hlídal stádo ovcí. Nechá se pohladit, podrbat, ale je ve své funkci příliš důležitý, než aby věnoval delší dobu pozornost jedné osobě. To se nakonec stává i lidem. Když na chvíli zvednu hlavu od stezky, vidím, jak se z kráteru valí dým. Vzdává čest své pověsti jednoho z nejčinnějších vulkánů jižní části Kamčatky. Není vlastně pouze jeden, ale jedná se o systém vulkánů. Čas od času si zachrlí dle libosti a opět se uloží k předstíranému spánku. A jak jsou tak sopky už zvyklé, nikdo neví, kdy se znovu probudí, aby ukázaly svou obrovskou sílu. Popílek z Mutnovského lze najít i v sedmdesát kilometrů -vzdáleném Petropavlovsku-Kamčatském, který je výchozím bodem pro většinu expedic, mířících k vulkánům či jezerům jižní části poloostrova. Cesta do kráteru vede přes ledovcová pole. V teplém počasí připomíná natátý led skluzavku.

Číst dál...

Masajský šerosvit

Masajský šerosvit

TEXT A FOTO: Ondřej Kolman

Do této odlehlé domorodé vesnice jsem putoval se svým masajským přítelem Lonyem několik hodin bušem. Sestávala z několika chatrčí a v modravé dálce se rýsovaly pahorky Tanzanie. Děti přede mnou plačky utíkaly, protože se bály bílého bubáka.Vnější znaky západní civilizace zavítaly k těmto lidem v podobě digitálek či triček. Jejich duše je však zaplaťpánbůh stále čistě africká. Nemají ani elektřinu, ani tekoucí vodu, neumějí číst ani psát, neznají noviny ani časopisy. 

Číst dál...

Modrý křikloun

Modrý křikloun

TEXT A FOTO: Ondřej Prosický

Věděl jsem, že papoušek právě vylézá z hnízda a půjde se napít do blízké řeky Río Negro. Doběhl jsem ke stromu. Papoušek už byl rozkoukaný a nízkým průletem slétl na břeh k hladině. Třikrát se krátce napil, otočil se ke stromu a vrátil se do dutiny. Podobné občerstvení se sice opakovalo několikrát denně, ale přesto jsem si to nikdy nenechal ujít.

Vidět ary hyacintové v přírodě mě lákalo už dlouho. Četl jsem zprávy o ohrožení a snižování počtu těchto úžasných ptáků. Kromě toho jsem se ve Střední a Jižní Americe setkal s dalšími druhy papoušků. Nechali mě trochu nakouknout do svého života, ale stále mi toho spoustu skrývali. Papoušky totiž v tropech slyšíte na mnoho kilometrů, ale málokdy vás k sobě pustí blíž. Mě lákali arové hyacintoví, a tak jsem se za nimi vydal do Brazílie.

Číst dál...

Válka v patách

Válka v patách

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.

Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.

Číst dál...

Sněžnou bouří

Sněžnou bouří

TEXT A FOTO: Leoš a Lenka Šimánkovi

Průsmyk Copland Pass využívali zlatokopové na Novém Zélandu pro přechod hor. Dostat se nahoru v zimě je čiré šílenství, ale přiblížit se pod něj a alespoň z dálky na legendární místo pohlédnout by mělo být bez problémů. Nebo ne?

Nacházíme se na tábořišti na začátku údolí Hooker Valley s úžasným výhledem na Aoraki (Mount Cook), nejvyšší horu Nového Zélandu. Na konci údolí se zdvihá tato gigantická bílá pyramida plné tři kilometry do výšky. V létě je zde velmi rušno, vyrážejí odtud horolezci, aby pokořili 3754 metrů vysoký vrcholek. Dnes jsme tady úplně sami. Už před sto padesáti lety přecházeli hlavní hřeben přes Copland Pass průkopníci a zlatokopové, zkusíme teď alespoň částečně kráčet v jejich stopách. Připravím vše, co budeme následující den potřebovat. Túra trvá celý den, tak zabalím i benzinový vařič, abychom si mohli po cestě uvařit horolezecké jídlo. Je mnohem lehčí než chleby se sýrem, nehledě k tomu, že chléb za pár hodin zmrzne a pak se do něj špatně kouše.

Číst dál...

Tanec ďáblů

Tanec ďáblů

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Indiáni Kankuamo po staletí srdnatě bránili svoji zemi a odolávali vpádům conquistadorů. Přestože většina jejich kultury zmizela pod nánosy španělské kolonizace, své kořeny úplně neztratili. Tanec ďáblů je toho živým důkazem.

V odlehlém kraji na úpatí zasněžených štítů Sierra Nevady usnul čas. Klikaté stezky horské džungle se za chladných rán ztrácejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících plodů manga pomalu stéká během horkých odpolední jako potůčky medu mezi vápnem bílenými zdmi domků. Za večerní tmy na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, to když znavená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a ozvěn vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.

V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Přestože většina z nich hrdě odvozuje svůj původ od indiánů Kankuamo, jednoho ze čtyřech původních kmenů obývajících území ¬Sierra Nevady, naprostá většina obyvatelů Atanquezu již nemluví původním jazykem a ztratila svoji indiánskou identitu.

Číst dál...

Žvýkat kat

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Žvýkání zelených lístků, zvaných kat, je takovým požitkem, že se v mnoha zemích východní Afriky pravidelně zastavuje veškerý život. Bez katu si nedokáže nikdo představit ani chvilku. A tak nezbývá než si naplnit pusu listy a věnovat se žvýkací siestě stejně jako všichni okolo, protože v tuto chvíli na několik hodin stejně nebude nic fungovat.

Už jsi ochutnal kat?“ Když zamítavě zavrtím hlavou, Yousouf, můj kamarád, na mě nechápavě zírá, jako bych spadl z měsíce. Ihned se rozhoduje zasvětit mě do tajů oblíbené rostlinky. Tady, v etiopském Hareru, se pěstuje ten nejlepší kat, a tak není divu, když se mu během dne věnuje většina populace města. Yousouf mě zavede do soukromého domu se zahradou, kde na polštářích posedávají muži a ve stínu verandy pokuřují šíšu, nebo jen tak rozvaleni klábosí o všem možném. Jejich skleněné oči hledí nepřítomně skrze mne, ale jsou přátelští a ihned se dělí o svůj každodenní příděl drogy. Všichni nepřetržitě žvýkají jako krávy na pastvě a zároveň hbitě ulamují další lístky, které je uvádějí do blaženého stavu. „Musíš si nejdříve vybrat ty pravé lístky a pomalu je sežvýkat, přesně takhle,“ ukazuje mi názorně můj průvodce ústa plná katu se slinami. Zkouším to několikrát, dokonce využívám i nabídky loknout si vody, která má zvyšovat účinnost, jenže mně osobně to nepřipadá ničím zajímavé. Stejné by to bylo, kdybych se vydal na louku a sežvýkal pár trsů trávy. „Jsi ještě zelenáč, ale neboj, naučíš se to a poznáš jeho pravou sílu,“ dodává s úsměvem Yousouf.

Číst dál...

Nejisté stezky

TEXT A FOTO: ONDŘEJ JAROŠ

Rozložil jsem mapu a svět včetně knihkupectví pro mne přestal existovat. Jako kouzlem přede mnou vyvstala krajina jihovýchodu karpatského oblouku. Při plánování trasy jsem zahlédl nezvyklou značku znamenající „Průběh a stav značení nejistý“. Pak jsem mapu koupil.

Rozkošnicky se rozvalujeme na hřebeni a vychutnáváme si obrovské přírodní divadlo, které rozehrávají nízké mraky, mlha v údolí a slunce skloněné k západu. Mlžné moře se vzdouvá a klesá, silný severní vítr občas odtrhne cár a vrhne ho do mezery mezi horami a nízkými mraky, kde se zlatě rozzáří. Stoupající a klesající nízká oblačnost střídavě odhaluje a zase skrývá hřebeny pohoří Bucegi. Máme za sebou náročný výstup na hlavní hřeben pohoří Baiu, což při karpatských putováních vždycky obnáší těžké batohy a rozbušené srdce. Kdo jezdí do hor, to zná, veškeré vybavení na několik dní si musíte nést na zádech sami. Sice občas narazíte na obydlenou salaš, ale těch v poslední době ubývá.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group