ikoktejl

11
Tag: 11 Nalezeno 360 výsledků.
Tag: 11 Řazení

Editorial 11/2017

Editorial 11/2017

Přejít na články z Koktejlu 11/2017

Zdivočelá země

Víme o sobě. Já a srna. Oblíbila si okolí naší chaty, kde to má z nějakého důvodu stejně ráda jako já. Často tuhle štíhlonohou krasavici proklínám. To když se lopotím na zahradě, pleju, sázím a těším se na rozkvetlé plody své práce, na všechny ty růže, jiřiny a zvonky… Jenže sotva se objeví květy, ukáže se i srna a jejich ozdoby je bez milosti zbaví. A pak je tu pan krtek. Nevím, proč si vybral svůj podzemní obývák na tom jediném místě na zahradě, kde jsem se rozhodla mít květinový záhon. Letos už mi svitla jiskřička naděje, že se odstěhoval, ale nikoliv, vypadá to na trvalého rezidenta. A když se náhodou stane, že na mém bývalém květinovém záhoně něco zbyde, nastoupí slimáci a zůstane po nich jen oslizlá stopa. Jenže pak začne pršet a člověk jen zírá, kolik vyleze dalších sousedů. Bydlí u nás i slepýši a žáby. Sem tam se objeví plachý mlok skvrnitý, který na trávě svítí jako diamant. Jak mě upozornila pětiletá dcera, musím si dávat při sekání trávy pozor, abych tyhle tvorečky neporanila. Je to jako na houpačce. Nemám radost, když se divočáci rozvalí na trávníku a nechají po sobě spoušť. A mám radost, když vidím srnu s mládětem  schovanou ve vysoké trávě, kde se cítí bezpečně.

Pochopila jsem jedno, že zahrada nepatří mně, jsem tam jen v laskavém pronájmu. Rezignací na krtince, rozrytou trávu a oholenou zeleň jsem se osvobodila. Příroda tu není pro nás, to my jsme její součástí. Téma tohoto čísla je věnováno džungli. Dobrá zpráva, na Zemi je stále místo, které by mohlo být předobrazem ráje – gabonský prales. Kéž bychom k němu přistoupili jako k pokladnici, která se nesmí vykrást, ale uchovat jako klenot pro další pokolení. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – V džungli světa

Poslední rájNaše spolupracovnice Adriena Vyzulová našla v Gabonu magický prales. Vypadá jako ten z digitálního světa stvořeného Jamesem Cameronem pro film Avatar.

Mrtví jako živíV horských pralesích Jižního Sulawesi praktikují Torajové bizarní rituály „čištění mrtvol“.

Městská džungleKdyž se řekne mufloni, divočáci, vzácné přírodní ekosystémy… Napadne vás město Praha?

**

Sobí národMarco Polo kdysi popsal na svých cestách národ jezdící na jelenech, dnes víme, že šlo o soby a lid Cátanů.

Albánie plná překvapeníRodinná dovolená u Jadranu zní jako koncentrovaná nuda, ovšem ne v albánském podání.

Velká země s velkým srdcemCestování po Kolumbii bez časového plánu je nejlepší možnou variantou, jak si ji užít.

Asijský drakKorejský ostrov Čedžu byl pro svou krásu zapsán mezi novodobých sedm přírodních divů světa.

Měděné eldorádoProspektoři na Aljašce si zprvu mysleli, že vidí louky. Nakonec se ukázalo, že jde o měděné útesy.

Rozhovor: Ludmila ZemanováDcera fenomenálního filmaře Karla Zemana se úspěšně vydala ve stopách svého otce.

Fenomén IslandMagický ostrov si našeho známého cestovatele Jiřího Kolbabu získával postupně. Nakonec jeho kouzlu podlehl.

Zlatý králLvíček zlatý je malá, roztomilá a vtipná opička, najít ji v pralese Brazílie je ale náročný úkol.

Rohatí zápasníci stále žijíCamargue je oblast milovníků zvířat, dokonce ani při býčích zápasech zde neteče krev.

Tagy:

Editorial 11/2016

Editorial 11/2016

Přejít na články z Koktejlu 11/2016

Poslední večeře

Sedím u dlouhého kamenného stolu, jehož se dotýkaly mnohé ruce přede mnou. Pomáhaly jíst, gestikulovat, utírat slzy od smíchu i neštěstí… Kdyby tak tento němý svědek minulosti mohl vyprávět příběh rodiny, jež ho stvořila, aby jim i v nouzi nejvyšší dal pocit naděje a sounáležitosti. Sytý sotva uvěří bídě, obzvláště zde, v jihošvýcarském kantonu Ticino, který je vydařeným spojením švýcarské preciznosti a italské dolce vity. Ještě před dvěma sty lety měl zdejší život trpkou příchuť. Pro nejednu rodinu byl každodenním bojem o holou existenci. I malé děti musely tvrdě pracovat. Chlapci se vydávali pěšky do Itálie, aby si přivydělali jako kominíci a vylepšili rodinný rozpočet. A tak se u dlouhého kamenného stolu nad hrncem polenty spřádaly sny o lepší budoucnosti. Vize se začala zhmotňovat v roce 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka. Pro stovky a později tisíce ticinských mužů to byla šance dostat se ven z hladové pasti, cesta k zaopatření členů rodiny.

Grotto America ve vesničce Ponte Brolla je dnes restaurace s pověstným geniem loci, který neutváří jen kouzelné prostředí plné zeleně, šumění řeky Maggia či výtečná kuchyně. Je to jeho minulost, na níž jsou nám vzpomínkou kamenné stoly, u nichž se rodiny scházely na poslední večeři. Poslední společné jídlo před odjezdem do Ženevy, kde se nalodili většinou jen muži a vyrazili daleko od domova, naplnit svůj americký sen. Pracovali na farmách, dojili krávy, pěstovali víno. Ne všichni zbohatli, některým ale štěstí přálo. Grotto America byla pojmenována jako připomínka na exodus obyvatel Ticina do Spojených států. Dnes zase jiní klepou na jejich dveře a hledají lepší život tam, kde ho jejich předci opustili. Historie se opakuje. Bez ohledu na dobu všichni hledáme to stejné. Dobře žít.

Přeji vám krásný a ničím nezkažený listopad,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Na draka

Draci z říše středuŘíše středu je dodnes bohatá na dinosauří fosilie, které pro staré Číňany představovaly pozůstatky bájných draků.

Energetičtí draciZískávání energie z větrných a mořských proudů je další výzvou k využívání síly přírody. Jaká jsou úskalí?

Zpátky v časeNárodní park Komodo vznikl kvůli ochraně největšího ještěra na Zemi, varana komodského.

 

Krása z NaivashiKeňské jezero v ohrožení – rostoucí květinový průmysl ničí unikátní ekosystém.

Nechme přírodu příroděTuristé vystřídali vojáky v pořadí čtrnáctém národním parku Německa.

Zkáza v objetí horyMartin Loew se vypravil k hoře St. Helens, která před 36 lety zdecimovala stovky kilometrů čtverečních.

Rozhovor: David VávraZakladatel divadla Sklep a architekt postrádá v panoramatu Prahy moderní architekturu.

Zámek pro koněPár kilometrů od Tachova se ukrývá druhá největší jízdárna pro koně ve střední Evropě. Své zkáze unikla o vlásek.

Věčná babettaZajímavou expedici podnikla pětice dobrodruhů, která vyrazila z Čech na Ukrajinu na mopedech babetta.

Ostrov královny ViktorieAnglický ostrov Wight dostal pro svou romantickou krajinu přezdívku Anglií v miniatuře.

Posvátní agresořiMalí jelínci jsou v šintoismu považováni za symbolické poslíčky bohů. Stále ale jde o divoká zvířata.

Tagy:

Editorial 11/2015

Editorial 11/2015

Přejít na kompletní obsah Koktejlu 11/2015

Příběhy dušičkové

Když jsem byla malá, ráda jsem podnikala výlety se strejdou Pavlem. Byl originál, což se projevovalo i tím, že jsme v rámci našich vycházek několikrát zabrousili také na hřbitov. U hrobů jsme zapalovali svíčky, kytkám doplňovali vodu a tu a tam oprášili zanedbaný náhrobek za laskavého přihlížení nebožtíků z černobílých fotografií. Naše dušičkové výpravy se mi silně vtiskly do paměti. Nevím, jestli ze strejdovy strany šlo o pokus, jak dítě v praxi seznámit s lidskou smrtelností, řadu věcí jsem si ale začala uvědomovat… Hřbitov pro mě byl místem ticha, kde odpočívají babičky, dědové a pradědové a my je tam chodíme navštěvovat a postarat se o jejich příbytek. Později pro mě hřbitov představoval unikátní sbírku lidských příběhů, z nichž mnohé by neměly být zapomenuty. Pokud se tak stane, je to selhání smrtelníků. Pro zajímavost, třetinu uren si v České republice nikdo nevyzvedne, což je fakt, který šokoval naše sousedy z katolického Polska. Znamená to snad, že nemáme rádi naše předky nebo to odráží postoj českého neznaboha, pro kterého lidská pouť kremací končí? Na Taiwanu jsem viděla pragmatický přístup k posmrtnému životu. Pozůstalí nakupují papírové miniaturky běžného zboží jako jsou pračky, mikrovlnky a podobně a ty pak v chrámech spálí a tímto způsobem je pošlou nebožtíkům, aby na druhém břehu nestrádali. Pálí se i papírové peníze. Jak se dočtete v tomto čísle, ve Vietnamu také na předcích nešetří, vidět to můžete na hřbitově, který je přehlídkou okázalosti a uměleckých výstřelků, zároveň je zajímavou architektonickou studií. Nepostarat se o nebožtíka je ve vietnamské kultuře považováno za nestoudné. My jsme se v rámci našeho dušičkového tématu vypravili na bohnický hřbitov, jestli jste se dosud nebáli, vězte, že začít věřit na duchy, není obtížné.

Mějte krásný listopad špatnému počasí navzdory,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Ztracené duše

Město duchůNebožtíkům ve Vietnamu je hej. Na hřbitově v An Bangu se pozůstalí předhánějí, čí hrobka bude výstavnější.

Hagen undergroundLom Amerika vždy lákal dobrodruhy. Důvodem byly zpravidla pověsti o tajemném přízraku ze štol.

Hřbitov bláznůI šílenci a vrazi bývali někde pohřbíváni, jedním takovým místem je hřbitov v Bohnicích.

Mrazivé srdceTrek kolem islandského ledovce Vatnajökull je jen pro ty nejnáročnější cestovatele.

Expedice Teistpidi SaaremaaSeverní vítr je krutý, o tom se přesvědčili účastníci expedice v Pobaltí.

Pohostinní ApataniOslava se zabíjačkou prasete není ryze českou záležitostí, v Indii si obdobnou tradici užívají také.

Živelná DžajmaNa jedné z větví hedvábné cesty narazíme na bazar ve městě Oš. Procházka po něm je vskutku tělo na tělo.

Golfo di NapoliOstrovy v Neapolském zálivu jsou sice každý jiný, ale pokaždé skvělý tip na dovolenou.

Měsíční RuwenzoriVýprava do tohoto afrického pohoří je jako cesta do pravěku.

Kolumbie za volantemChcete poznat nějakou zemi? Projeďte ji po svých! V Kolumbii to ale nebude žádnou závratnou rychlostí.

Neobyčejní lidéHledáte-li něco skutečného, musíte mezi každodenní radosti a strasti běžných lidí.

Prach a ledRežisér Jan Svatoš se stal na 24 hodin členem protipytlácké patroly a natáčel sloní sirotky.

Tagy:

Editorial 11/2014

Editorial 11/2014

Přejít na články z Koktejlu 11/2014

Nebeský konec nebo začátek?

Nevím, jak pro vás, ale pro mě je stále nepochopitelné, že lidský život není trvalejší, že visí na tenkém vlásku, stačí jen trochu zatahat a … Zlomí se. Představení končí, i když se vás nikdo neprosil o svolení. Svou roli jsi odehrál, čas ti vypršel, vystřídá tě jiný herec, právě teď se narodil a už z plných sil křičí na svět. Je čas rození a čas umírání. Poprvé pláčeme štěstím a podruhé žalem, ale ne všude je to stejné.

Pro Tibeťany představuje lidské tělo pouhou schránku na duši, kterou využívá v daném životě a kterou po smrti již nepotřebuje, proto je vhodné vrátit svůj fyzický obal zpět přírodě. Způsob, jakým to stoupenci buddhismu provádějí, je pro naši kulturu nepřijatelný, ale pro Tibeťany jde o rituál nebeský. Rogyapas „porcovač“ rozřeže nebožtíkovo tělo a připraví z něj hostinu pro supy, velké kosti rozdrtí a smíchá je s campou, ječnou moukou, která je denním chlebem Tibeťanů. Pak dá nedočkavým dravcům znamení, obloha zčerná a ptáci se slétnou na svůj hodokvas. Pokud nespořádají všechny ostatky, duše zemřelého se nemůže rozletět do nebeských planin, kde setrvává, dokud se nepřevtělí. A nikdo netruchlí, protože život je pomíjivost a nebeský pohřeb je aktem poslední šlechetnosti, kdy mé tělo nakrmí jiné bytosti. Sup se pak rozletí a duši odnese daleko do nebes.

Dívala jsem se s dcerou na noční oblohu, když se mě zeptala: „Maminko a kde je dědeček?“ „Tamhle se na tebe dívá z té hvězdy,“ povídám. „A kde?“ „Tamhle, Sofíčku.“ „Tam?“ „Ano.“ „Tak já mu tam zavolám, jo?“

Někdy je nejlepší dívat se na svět dětskýma očima.

Přeji vám krásný dušičkový listopad, nezapomeňte na ty, které máte, i na ty, jejichž duše už plují kdesi vesmírem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Duše a dušičkyVeselý odchod – V našem kraji bývá smrt blízké osoby spojena se smutkem, na Bali s veselím.Je smrt konec, začátek nebo…? – Jako červená nit se světem táhne víra, že smrt není konečná zastávka.Pohádka ze Šumavy – Přespat na statku Pohádka se zdá být nemožné. Duch zabité čarodějnice to prý nedovolí.

Rákosové limuzíny – Uruové na jezeře Titicaca se zcela adaptovali na nový životní styl atrakcí pro turisty.

Kulturní křižovatka – Hora Uluru byla vždy místem, kde se setkávali domorodci, dnes tu potkáte také cyklisty.

Obklopeni popelem – Výbuch sopky zcela zničil město Rabaul na Papui-Nové Guineji. Přesto se dnes do něj vrací život.

Rozhovor: Christoph Rehage – „Občas se rád procházím,“ říká dobrodruh, který po Číně rok putoval pěšky.

Spontánně uzavřeno? – Vzpamatovali se již lidé na Islandu z finanční krize, která je postihla?

Černý posel – Dříve vzbuzoval strach, dnes ale víme, že patří mezi nejinteligentnější opeřence. Havran.

Sedm dní v Tibetu – Stačí týden, aby člověk důkladně nasál atmosféru dávného horského království?

Říše pod nohama – Okolí italského hlavního město je protkáno sítí podzemních cest. Sestupte do nich s námi.Historie

Tagy:

Indické Benátky

Indické Benátky

Oblast Kašmíru byla po vzniku samostatné Indie a Pákistánu rozdělena na dvě části. Do té doby se datuje počátek protestů, stávek i občasných ozbrojených konfliktů, které z Kašmíru dělají horkou půdu. Což je škoda, protože tento kout Indie rozhodně stojí za návštěvu.

TEXT A FOTO: JAN MIKLÍN

Srínagar je letním hlavním městem státu Džammú a Kašmír. Leží jen necelých šedesát kilometrů od hranic s Pákistánem, a tak je zde vojenská přítomnost silnější, než v ostatních částech státu. „Upozorňujeme cestující, že letiště Šrínagar je zároveň vojenská základna, a proto je zde zakázáno fotografovat,“ upozorňuje hlas letušky, když letadlo začíná klesat na přistání. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi, kargilská válka, se odehrál v roce 1999, kdy se pákistánské síly spolu s kašmírskými separatisty infiltrovaly za hraniční linii, ale indická armáda je rychle vyprovodila zpět. Častou nepříjemností jsou zde protesty a demonstrace doprovázené vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení, zejména dříve nebyly výjimkou teroristické útoky od ostřelování autobusů po občasné výbuchy bomb či granátů.

Číst dál...

Konec Mantího ráje

Konec Mantího ráje

Místní domorodce obdivuji, ale vzápětí bych je nejraději… Zabíjejí vše, pro co se tady potápíme, a to, co ve vodě ještě dýchá, mělo by se mít na pozoru. Nikdy bych s nimi neměnil.

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

Náš člun vyskočil na písek alabastrové pláže a jak sebou prudce trhnul, když narazil na pevnou plochu, málem jsme z něj vypadli. Pro suchozemce drsný a překvapivý výjezd na pláž. Pro africké Mosambičany normálka. Zrovna jsme se vrátili z ponoru a jsme tak trochu rozčarovaní z toho, že manty mizí. Každým dnem se geometrickou řadou snižují jejich počty a seznam mé americké kamarádky doktorky Andrey Marshall, který čítal několik stovek zaznamenaných rejnoků, je již řádně prořídlý a čtverečky s fotografiemi jsou ze sedmdesáti procent proškrtány. Co křížek, to mrtvá manta. Čísla jsou katastrofální a denně dostáváme informace, že v zátoce Paindane zabili tři manty, v Praia de Zavora dalších pět a severně od Inhambane dokonce sedm za dva dny.

Číst dál...

Potomci Čingischána

Potomci Čingischána

Tahle země má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné.

TEXT: PAVEL KUBÁT

Každý kus země u nás někomu patří, všude platí zákazy a omezení. Většina je oplocená a limitovaná.

V Mongolsku je to jinak. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše vlastní stát a ten dává lidem možnost se na jeho půdě neomezeně pohybovat. Mongolové tedy nemusejí řešit, kde si postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Na svá tábořiště se stěhují několikrát do roka. Nestěhují se ovšem jen tak. Každý přesun představuje náročný proces a stavění stanů není koníčkem pro zábavu. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok, a to před začátkem zimy a počátkem léta. Jejich zimní stanoviště jsou blíž nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se seskupují a drží se v méně nehostinných oblastech. V létě se kočovníci posunují dál od sebe a dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat. To je také období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů. Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro dobytek. Stádo většiny mongolských rodin se počítá i na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy.

Číst dál...

Mistři pera

Mistři pera

Do Velké Británie za jejími neslavnějšími spisovateli? Proč ne? Bath se může chlubit Austenovou, Stratford upon Avon zase Shakespearem. Odtud je to co by kamenem dohodil do Swansea, rodného města dalšího spisovatele – Dylana Thomase.

TEXT A FOTO: ESTER GEROVÁ

Ve městě Bath, kde žila Jane Austenová od šestadvaceti do jedenatřiceti let, čerpala zřejmě spisovatelka inspiraci pro svůj zásadní román Pýcha a předsudek. Aspoň mě o tom přesvědčovala průvodkyně v Centru Jane Austenové, jež byla stylizovaná přesně do období 18. století. Seznámila mě se spisovatelčiným životopisem. Jane Austenová měla prý Bath nejvíce v oblibě, když byla mladičká a jezdila sem s otcem pouze na dovolenou. Navštěvovala bály, nakupovala šaty, popíjela čaj a vřídelní vodu s místní mládeží. Na bály chodila Jane Austen tancovat a sledovat, jak se tu muži dvoří ženám, které s nimi koketují. V prvním románu Northanger Abbey Austenová vypráví o mladé Catherine Morland, snažící se rozpoznat skutečné přátele od falešných, v pozdější Pýše a předsudku spisovatelka pozorně popisuje chování anglické smetánky. Opravdové slávy se dostalo spisovatelce až po její smrti. V jedenadvacátém století byla většina jejích děl zfilmována. Kdo jí byl předlohou pro postavu Darcyho a kdo pro Elizabeth Bennetovou? Jane Austenová se sama nikdy neprovdala. Sňatky z rozumu pro ni byly nepřijatelné. Když dostala nabídku k sňatku od movitého muže, jehož nemilovala, nejdříve tuto nabídku přijala, ale po bezesné noci souhlas zrušila. V sedm¬advaceti prožila letní romanci u moře s mužem, jehož by si možná i vzala, zemřel ale bohužel ve válce. Je tedy otázkou, zda to byl jeden z těchto mužů, kdo byl předlohou pro Darcyho. Stejně tak to mohl být Tom Lefroy z Hampshiru – „chlapecká láska“ dvacetileté Jane. Román Pýcha a předsudek je fikce inspirovaná mnoha zkušenostmi, jimiž během celého života spisovatelka prošla. Začala ho psát v jedenadvaceti letech a dokončila ho až v osmatřiceti, tedy čtyři roky před svou smrtí, v roce 1813 v Chawtonu. Centrum Jane Austenové je situováno v ulici Gay Street, kde Austenová ve třiceti letech žila. Jsou zde vystaveny dva její portréty, z nichž se na návštěvníka nevinně usmívá skromná hnědovláska s pronikavýma hnědýma očima. Návštěvník může v muzeu zakusit, jaké to bylo žít v 18. století: vyzkoušet si historické šaty, napsat dopis perem a inkoustem, podívat se na stůl prostřený hostům čajového dýchánku.

Číst dál...

Poslední mohykáni

Poslední mohykáni

Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.

Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.

Číst dál...

Mají pod krunýřem

Mají pod krunýřem

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jejich tři metráky živé váhy se můžou po světě potulovat i dvě století. Dnes jsou kromě komodských varanů snad jedinými plazy, kteří zcela vládnou svému životnímu prostředí. Před jistou smrtí z lidských rukou je však zachránila jen a pouze odlehlost jejich domova. Obři světa želv.

Na svém domovském atolu Aldabra hrají želvy obrovskou roli, kterou třeba v afrických savanách příroda přisoudila mohutným slonům. Obrnění obři na své cestě za potravou vyvracejí stromky a pustoší keře. Obsadili samotný vrcholek potravní pyramidy a v jejich okolí neexistuje tvor, který by je dokázal sesadit z trůnu. Alespoň v dospělosti. Na želvích vejcích nebo mláďatech si sice občas pochutnají mořští ptáci nebo přerostlí poustevničtí krabi, jakmile však želva trochu povyroste, může si oddechnout. Další století nebo dvě prožije v klidu a pohodě. Před nějakými dvěma stovkami let – při pověstné dlouhověkosti velkých želv vlastně ještě za dob mládí rodičů dnešních obrů – podobná idyla panovala i na ostatních ostrovech seychelského souostroví. Pak ale přes ¬oceán připluli další kandidáti na vrcholové postavení v potravním řetězci. Ke smůle místních želv však měli chuť na maso. Želví maso. Evropští mořeplavci nakládali velké želvy ve velkém do podpalubí svých lodí jako živé konzervy na dlouhé plavby Indickým oceánem. Odolní plazi vydrželi naživu bez potravy klidně i měsíc nebo dva, což se jim nakonec stalo osudným. Z více než deseti druhů obřích želv, které kdysi na ostrovech žily, přežil v přírodě jediný. Právě na odlehlé a nehostinné Aldabře.„Naštěstí se teď blýská na lepší časy,“ usmívá se kurátor chovu plazů v pražské zoo Petr Velenský. Sedíme spolu na hrazení výběhu velkých želv u jejich vlastního pavilonu a sledujeme dvoumetrákové býložravce, jak se spokojeně popásají na trávě uvnitř. Po letošním deštivém jaru je skutečně šťavnatá. „Na Aldabře žije přes sto tisíc želv, a navíc se obry daří množit i v chovných stanicích na dalších seychelských ostrovech.“ Po několika staletích pronásledování si želvy chráněnou budoucnost více než zaslouží.

Číst dál...

Joy – příběh lvice

Joy – příběh lvice

TEXT A FOTO: ZUZANA BERANOVÁ

Plížím se v podvečerním přítmí vyprahlou krajinou v rezervaci Shaba na severu Keni. Konečně jsem to našla. Tady v roce 1980 zavraždili světoznámou spisovatelku, malířku a ochránkyni přírody Joy Adamsonovou.

Zastavuji se u skupiny keřů, zhluboka se nadechuji a křičím: „Help! Heeelp! Heeee!“ V myšlenkách se převtěluji do Joy Adamsonové a představuji si, jak se vrahovi bránila. Jenže v táboře mne nikdo neslyší, podobně jako nikdo v době vraždy neslyšel ani ji. Vrah Joy nedal šanci a nožem s dlouhou čepelí, jemuž místní neřeknou jinak než simi, jí zasadil několik smrtelných ran. Žena, která udělala tolik nejen pro samotnou rezervaci Shaba, ale i pro další národní parky v Keni, vykrvácela během dvou hodin.

Joy Adamsonová začala své přepestré životní safari v Sudetech, konkrétně v Opavě, kde se v roce 1910 narodila ve středostavovské německé rodině jako Friederike Victoria Gessnerová. Její cesta k slavnému jménu Joy Adamson byla stejně trnitá a komplikovaná jako její život. Joy v Opavě prožila víceméně nešťastné dětství, které předznamenalo její pozdější pohnutý osobní život, ale také úspěšnou kariéru. Potom, co se její rodiče rozvedli, žila u babičky ve Vídni, kde dostudovala. Tam se také seznámila se svým prvním manželem Viktorem von Klarvillem, židovským bankéřem, který měl v plánu utéci před Hitlerem do Keni a věnovat se tam farmaření. Joy se vydala do Keni v předstihu, na palubě lodi se seznámila se švýcarským botanikem Peterem Ballym a rozhodla se, že si ho vezme. Ani toto druhé manželství nevydrželo, Joy si nakonec vzala strážce zvěře George Adamsona, který jí otevřel dveře do divoké africké přírody. Byl to právě George, který jí v roce 1956 přinesl tři opuštěná lvíčátka, když omylem zastřelil jejich matku. Jedním z nich, nejslabší a nejzranitelnější, byla Elsa, která se stala hlavní hrdinkou její nejznámější knížky Příběh lvice Elsy. Ta také následovně předurčila další život Adamsonových i míst, na kterých pobývali.

Číst dál...

Orbis Terrarum

Orbis Terrarum

Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.

Číst dál...

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

PTAL SE: PETR HORKÝ, FOTO: GETTY IMAGES

Letos v březnu to bylo pět let, co Arthur C. Clarke zemřel. Šestnáctého prosince by mu bylo šestadevadesát. Legendární autor sci-fi románů, vizionář, vynálezce. Nad¬šený potápěč a nálezce podmořského pokladu. Sám věděl, že se mu čas života zkracuje, trpěl post-polio syndromem a každoroční progrese byla pozorovatelná i pro laika. Náš spolupracovník, filmař Petr Horký se s ním několikrát setkal na Šrí Lance. A protože géniů a jejich myšlenek není nikdy mnoho, přinášíme vám výjimečný rozhovor s mužem, který nebude nikdy zapomenut, i když jeho duše už dnes putuje po nekonečných drahách vesmíru.

Jste asi jeden z nejchudších miliardářů, ne?

Jak to myslíte?

Vynalezl jste systém satelitní komunikace, ale neuznali vám patent.

To máte pravdu! Bylo to těsně po válce a v Británii platilo, že aby mohl žadatel dostat registraci patentu, musel ukázat alespoň jeden fungující prototyp. A i když jsem si tehdy byl naprosto jistý, že moje teorie platí, a že jednou lidé budou skutečně komunikovat přes satelit, nebylo jak to dokázat. Uvědomte si, že ve čtyřicátých letech ještě o výzkumu kosmu nikdo ani pořádně nemluvil, Rusové vypustili Sputnik až v sedmapadesátém roce!

Číst dál...

Medvědí loterie

Medvědí loterie

VYDRŽÍ TA KRA, NEBO NEVYDRŽÍ? MIZEJÍCÍ LED Z POLÁRNÍCH MOŘÍ OHROŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVORŮ NAŠÍ PLANETY. STÁLE ALE NENÍ NA ZÁCHRANU TĚCHTO OBRŮ ZIMY POZDĚ.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Když jsem o cestě za medvědem ledním před třemi lety poprvé uvažoval, trochu jsem měl obavy, aby nás v létě led pustil dostatečně vysoko na sever a já tato zvířata poznal tam, kde je to pro ně nejpřirozenější – na plovoucích ledových krách a sněhu. Nakonec jsem jako nejideálnější termín vybral červenec. Lodí se v tu dobu můžete dostat třeba až za 80° severní šířky a okolo nás by mohla být spousta plujícího ledu. V ideálním případě obsazená ledním medvědem hodujícím na tuleňovi. Bohužel se nakonec ukázalo, že takto příroda nefunguje. Každý rok je jiný.

Číst dál...

Editorial 11/2013

Editorial 11/2013

Přejít na články z Koktejlu 11/2013

Zavřená brána

„V Americe zavřely všechny národní parky,“ vyhrkl na mě manžel, sotva jsem stihla otevřít dveře našeho bytu. „Cože?“ Vůbec jsem tomu nerozuměla. „Jak někdo může zavřít národní parky…? Co to je za nesmysl?“ Kroutila jsem nechápavě hlavou. Běžela jsem si pustit zpravodajství na CNN a mezitím zakopla o bagáž v předsíni, kterou měl Petr nachystanou na expedici. Další den měl totiž fotografovat v Yellowstone. Na obrazovce běhaly červené titulky s nápisem GOVERNMENT SHUTDOWN, GOVERNMENT SHUTDOWN… Demokrati a republikáni si neodsouhlasili rozpočet, jablkem sváru se stala Obamova zdravotnická reforma a vláda tak dočasně zavřela dveře všech institucí dotovaných z federálního rozpočtu. Úřady mají pracovat v nouzovém režimu, zajišťovat pouze aktivity nezbytně nutné pro fungování země. Statisíce úředníků bylo odveleno na nucenou dovolenou, zavřely se brány národních parků, zoologických zahrad, památníků... „To snad není pravda,“ supěla jsem. „Tohle, že je ta nejlepší demokracie na světě?“

Petr do Yellowstone odjel v naději, že se situace brzy vyřeší. Nezměnilo se zatím ale nic. Kongresmani se stále přou a představitelé největších ekonomik světa začínají být nervózní, kam tahle situace povede. Přišla mi smska: „LIDI JSOU TU NASTVANI NA VLADU. MAJI PO SEZONE. JSOU ALE DESNE MILI A OCHOTNI. PRIRODA JE KRASNA.“

Tak si říkám, že jestli demokracie je historicky nejlepší fungující model státu, tak nám někdy dost komplikuje život. Ještěže příroda si dělá, co chce, politikům navzdory.

Mějte krásný listopad,Barbora Slavíková Literová

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Medvědí loterie – Mizející led z polárních moří ohrožuje životní prostředí jednoho z nejkrásnějších tvorů naší planety.

Těžký život celebrity – Byl nejslavnějším ledním medvědem žijícím v zajetí, hvězdou zůstal i po své smrti.

Rozhovor – Nejchudší miliardář – Petr Horký se s A. C. Clarkem setkal krátce před jeho smrtí. Slavný spisovatel má dodnes co sdělit světu.

Věda a technika

Poslední mohykáni – Krásu můžete najít všude. I mezi starými průmyslovými stroji.

Letem světem – Plavky s sebou!

Sodoma a Gomora – V ghanském slumu zpracovávají děti elektroodpad dovezený z Evropy. Je to opravdu to, co chceme?

Recyklovaná móda – Existují i pozitivní příklady, jak lze s nepotřebným odpadem zacházet.

Téma – Volání divočiny

Joy, příběh lvice – Afrika byla pro Joy Adamsonovou životem a nakonec i smrtí.

Lesk a bída Hongkongu – Chtělo by se vám žít v rakvi? Některým lidem nic jiného nezbývá.

Mají pod krunýřem – Poslední druh obřích želv přežívá na atolu Aldabra. Pár želv ovšem má i pražská zoo.

Předplatné

Rwanda znovuzrozená – Malá africká zemička konečně vstává z popela. Blýská se na lepší časy?

Tradice – Orientální pohodička.

Mistři pera – Navštivte s námi tři britské literáty v jejich domovině a nahlédněte do jejich životů.

Příroda

Konec mantího ráje – Respektovat zvyky domorodců je někdy těžké, obzvlášť když se podílejí na vybíjení živočišného druhu.

Historie a archeologie

Potomci Čingischána – Zjistěte, co dnes dělá tu pravou nespoutanost a divokost Mongolska.

Indické Benátky – Ač je Kašmír politicky horká půda, na jezeře Dal ve východní části Šrínagaru panuje relativní klid.

Orbis Terrarum – Cestujete někdy prstem po mapě? V Mapové sbírce Univerzity Karlovy vám nabídnou cesty all inclusive.

Zde jsou draci – Aspoň to hlásá unikátní nápis na nejstarším dochovaném glóbusu světa. Zkuste uhádnout z čeho byl vyroben.

Tipy pro vás

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group