ikoktejl

Snad všichni znají slavný román Mary Shelleyové Frankenstein z roku 1818, stejně jako neméně hrůzostrašného Draculu od Brama Stokera publikovaného v roce 1897. Domovem obou literátů byla stará dobrá Anglie. Sice tvořila a tvoří západní periferii evropského kontinentu, ovšem v 19. století představovala skutečné politické a hospodářské centrum Evropy i světa. Oba romány přivádějí čtenáře do východní Evropy, která pro kultivovanou Angličanku a distingovaného Angličana ani správnou Evropou nebyla.

Číst dál...

Andalusie má mnoho tváří: koně, horko, černovlasé krasavice, kytary, flamenco, býčí zápasy, sherry… Staly se symbolem celého Španělska. Jsou jím i náboženská procesí – romerías.

Číst dál...

Lidé se potřebují domluvit. Ale jak to udělat a ještě na dálku? V různých oblastech světa se proto vyvíjely nejrůznější dorozumívací prostředky a někde je lidé používají dodnes. Platí to i o konžském etniku Mongo (zvláště Ntomba, Ekonda a Bolia). Říká se jim lokole.

Číst dál...

Právě tak se může cítit turista v Salvadoru. Je to velmi malá, asi nejmenší středoamerická země, turisticky poměrně neobjevená a neznámá. Určitě je to i tím, že byla od nepaměti zmítána značnými sociálními a kulturními poklesy a vzrůsty. A rozhodně se tu ještě nedávno nedalo mluvit o politické stabilitě. To všechno se promítá do současné doby a kdo sem přijede, bude mít přesně takové pocity.

Číst dál...

Proč považují Srbové zradu v Radovanjském Lugu za největší ve své historii? Protože ji spáchali sami na sobě,“ vysvětluje Saša Bjelica z Velké Plané, pro kterého je historie koníčkem, a trochu tím odhaluje i zákruty myšlení dnešních Srbů. Kdo slyší srbské legendy, možná trochu víc chápe i to, proč se třeba Srbové bránili vydat Karadžiće, i když šlo o válečného zločince...

Číst dál...

Pákistánské Karáčí pomalu mizí pod záplavou všeho, co už jeho obyvatelé nepotřebují. Město připomíná pacienta, který prodělává vleklou otravu produkty vlastního metabolismu. Čeká to samé jednou i celý svět?

Číst dál...

Když už cestovat, tak proč ne až na konec světa! Ale kde ten správný je? Když už to tedy nejde až tam, tak alespoň na konec jednoho z jeho výběžků (téměř na konci světa), tedy do městečka Provincetown a dál až na konec Cape Cod, největší písečný poloostrov glaciálního původu na světě.

Číst dál...

Pouze dva cizince jsem potkal během měsíčního putování po národních parcích Hokkaidó. A to přesto, že nabízí množství přírodních i kulturních zajímavostí. Zeměpisnou šířkou totiž Hokkaidó odpovídá téměř středomořským riviérám, ale Ochotské moře se tu zřídkakdy ohřeje na koupací teplotu a nesmlouvavý vítr vanoucí přímo od nedalekého Sachalinu vytváří podmínky vpravdě sibiřské. Ledovce a sopky, oheň a led, žár i mráz zde žijí někdy v mírumilovné symbióze, jindy v nelítostném boji a vrývají vrásky do krajiny i tváří místních obyvatel.

Číst dál...

Afrika, Keňa, Nairobi… Co se vynoří v mysli běžného Evropana pod těmito pojmy? Někomu možná exotika, safari, tradice a obřady kmenového života, nespoutaná příroda…

Číst dál...

I šimpanzi mohou pomáhat lidem. Nevěříte? Nevadí. Když se vypravíte do přímořského letoviska Limbe v Kamerunu, uvidíte, že mám pravdu.

Číst dál...

Jmenují se Delima a Selina. Jsou chloubou jedné rezervace na ostrově Borneo. Orangutani. Krásná sebevědomá zvířata s hlubokým pohledem. Malajci jim říkají lesní lidé. Protože je právě šest hodin ráno, začínají se probouzet.

Číst dál...

Vědci hledají cestu z patové situace, do které se dostal výzkum s využitím embryonálních kmenových buněk pro lékařské účely. Díky nim by neměl být problém obnovit prakticky jakýkoliv poškozený orgán lidského těla.

Číst dál...

Dům v uličce pod Karlštejnem zaujme na první pohled. Zrekonstruovaná zelená vila s mřížemi přes okna a velkým nápisem Dům hodin. Ještě zajímavější na něm snad je, že nebyl pořízen kvůli tomu, aby tady někdo bydlel, ale aby bylo kam uložit sbírku časoměrů.

Číst dál...

Napsala a vyfotografovala Inna Václavová V severokrymském městě Bachčysaraj panuje napětí. Dnes okolo desáté hodiny má podle neoficiálních informací dojít k ozbrojenému střetu krymských Tatarů s ruskými kozáky.

Číst dál...

Podle počtů žádostí o kácení stromů rostoucích mimo les to vypadá, že strom je nepřítelem občana. Stromy shazují listí, stíní, prostě a jednoduše ohrožují rozvoj našeho světa. Proto je potřeba se s nimi rázně vypořádat. Zatímco v lesích nařizují mýtní plány vykácenou plochu do dvou let znovu osázet, ve městech a na vesnicích není problém, aby stromy mizely docela. Napsal Topí Pigula, foto autor a archiv redakce

Číst dál...

Lesní ticho přerušil zvuk blížícího se auta. Ze zatáčky se vyřítila okrová dácie model 1300. Naříkání věkem sešlého motoru se bizarně mísilo se zběsilými tóny balkánského rocku. I když silnička byla kamenitá a značně úzká a rozbitá, stroj se řítil zhruba sedmdesátikilometrovou rychlostí. Napsal a vyfotografoval Marek Wágner

Číst dál...

„V Paraguayi existují indiáni českého původu, kteří potřebují pomoc a podporu svých krajanů, aby mohli začít žít jako ostatní lidé,“ napsal ve svém dopise do České republiky Rodolfo Ferreira Frič a odstartoval tím dlouhý sled akcí a událostí. V Česku vzniklo občanské sdružení Checomacoco a národ se dozvěděl, že slavný cestovatel a etnograf Alberto Vojtěch Frič má žijící dceru Hermínu Ferreiru, která patří k nejstarším lidem v Paraguayi. Právě z Paraguaye, z osady Puerta Esperanza, kde žijí indiáni hlásící se hrdě k českým kořenům, se teď vrátila Yvonna Fričová. Ptala se Ludmila Veselá, foto Checomacoco

Číst dál...

Kdo by neznal roháče. Hlava samců je často zdobena nápadnými kusadly, která připomínají rohy, nebo parohy jelena. Proto jejich název v mnoha jazycích obsahuje slovo jako roh, jelen a podobná. Napsal a vyfotografoval Zdeněk Hanč

Číst dál...

O tom, jak a kde se prvně začala vyrábět plsť, přesné informace neexistují. Velmi pravděpodobně to ale bylo ve Střední Asii, v oblastech s rozvinutým pastevectvím. Předpokládá se, že pastevci jen využili toho, co viděli zjara u mladých, zatím neostříhaných ovcí, jejichž srst se následkem polehávání zacuchává a plstnatí. Napsala a vyfotografovala Kateřina Vytejčková

Číst dál...

Letos uplynulo sto padesát let od chvíle, kdy dělníci vykopali v Neanderově údolí u německého Düsseldorfu lebku a kosti pračlověka, kterého vědci po létech dohadů uznali za slepou vývojovou větev člověka označenou podle místa nálezu jako člověk neandrtálský. Stačilo přitom málo, a neandrtálcům bychom dnes říkali jinak. První lebka neandrtálce byla totiž nalezena již v roce 1848 ve Forbesově lomu na území Gibraltaru. Skončila však bez povšimnutí v depozitáři londýnského muzea. Právě Gibraltar by si přitom podle posledních výzkumů zasloužil takové spojení s neandrtálci mnohem víc. Právě tady totiž zřejmě tato prehistorická populace dodýchala.

Číst dál...