ikoktejl

11
Tag: 11 Nalezeno 362 výsledků.
Tag: 11 Řazení

Severští obři

TEXT A FOTO: PETR KREJZL

Tak nic, zase ani ťuk, nikde ani noha. Další prázdné údolí, po pižmoních ani památka. Nezbývá, než opět hodit na záda těžký batoh plný fototechniky a sejít z kopce dolů jen proto, abychom mohli znovu vystoupat na protilehlý vrchol.

Terén v národním parku Dovrefjell, kde se snažíme najít tato majestátní zvířata, je kopcovitý, pokrytý lišejníky a kamením. Někde tady se potuluje až 200 kusů těchto zvířat, tak přece neodjedeme, aniž bychom je zahlédli.

Drobný deštík se pomalu mění v pořádný slejvák, natahujeme pláštěnky a pokračujeme ve výstupu. Tělesná námaha kombinovaná s relativně vysokou teplotou, a to všechno ukryté pod igelitovou pláštěnkou tvoří něco jako saunu a neskutečně se potíme. Obávám se, že bude stačit ještě několik hodin pochodu a pižmoni si nás najdou podle zápachu sami.

Číst dál...

Proti proudu času

TEXT: DRAHOSLAV ČESÁK a JAROSLAVA FOŘTOVÁ

Cestujete-li po nitru Amazonie, snažte se ještě před setměním dostat do indiánské vesnice. Pokud vás přijme, jste na noc pod její ochranou. My jsme jich navštívili hned několik, od těch silně propojených s naší civilizací až po vesnice, kde jsou běloši stále zjevením z jiného světa.

Do turisticky dostupné vesničky Ašaninků Pampa Michi jsme přijeli na pozvání rodového náčelníka Kitariho. Už zdálky slyšíme dunění bubnů. Ašáninkové nás přijímají velice přátelsky a hned na uvítanou nám nabízejí, abychom si oblékli jejich typické hnědé kušmy a čelenky a malují nám obličeje červeným barvivem acháte z plodů oreláníku barvířského. Přicházejí hudebníci s bubínky a flétnami, usměvavé ženy nás vyzývají k tanci. Přátelství je stvrzeno. Po tanci nám ukazují místo pro naše stany a vedou nás k řece, kde se můžeme umýt i vykoupat.

Číst dál...

Utajené jezerozemí

TEXT: KAMIL VIRÁG

Kouzelná krajina velkých jezer, ideální místo pro všechny druhy vodních sportů, pěší turistiku, cykloturistiku a pozorování divoké, nezkažené přírody. Takové je Mazursko v severovýchodní části Polska. Ne náhodou jeden z kandidátů na nový přírodní div světa.

Svůj již několikátý výlet na toto území jsem tentokrát naplánoval do okolí dvou, podle mého názoru nejkrásnějších přístavních městeček, Mikołajki a Giżycko. To první leží na hranici Mazurského krajinného parku a břehu jezera Tałty a vděčí za svůj název sv. Mikuláši. Nedaleko Mikołajek je křižovatka kanálů, spojujících Tałty s jezery Bełdany a Śniardwy. Velká mazurská jezera jsou mezi sebou propojena kanály a říčkami a tvoří tak perfektní síť tras pro jachtaře dychtící po dobrodružství a objevování. Jezero Śniardwy je skutečnou výzvou, zejména za zhoršeného počasí, kdy jeho hladina připomíná spíše rozbouřené moře. Měl jsem příležitost přesvědčit se o tom na vlastní kůži během své květnové plavby, kdy silný vítr vytvářel nad poměrně mělkým dnem jezera posetým velkými balvany skutečně velké vlny. Kdo prošel zkouškou Mazurských jezer, která jsou zde chápána jako jakási škola mořské plavby, může se s klidem vydat dále na sever, plavit se po Baltském moři.

Číst dál...

Lidé moře

TEXT A FOTO: JAN ČENĚK

Ležím na sněhobílé písčité pláži, nikde ani živáčka, a pozoruji příboj vod nekonečného oceánu. Ještě včera jsem se brodil v decimetrech zahnědlého pražského sněhu a dnes se vyhřívám na slunci v zemičce, o které jsem donedávna neměl ani tušení. Kapverdy? Kde to vlastně je?

Skupina deseti sopečných ostrůvků je ukryta hluboko ve vodách Atlantiku asi 1600 km jižně od slavnějších Kanárských ostrovů a zhruba 500 km západně od nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky – Zeleného mysu (portugalsky Cabo Verde), který dal tomuto nezávislému státečku i současný název. Každý z ostrovů má však úplně jiný charakter a celé souostroví důsledně uplatňuje místní geologické pravidlo – čím západněji ostrov leží, tím je geologicky mladší a tudíž hornatější a zelenější. Výsledkem je neuvěřitelně různorodá skládačka, která společně se stejně rozmanitě složeným obyvatelstvem utváří pestrobarevnou africkou ostrovní mozaiku. Ostrovní charakter maličkého státu, který na Portugalsku získal nezávislost až v roce 1975, jeho vzdálenost a izolovanost od pevninské Afriky a v Africe tak vzácná politická stabilita z něj učinily stabilní a relativně ekonomicky vyspělou zemi. Zemi, snažící se svou přírodní i národnostní pestrostí přilákat v posledních letech zejména evropské turisty, kteří tak vydatně obohacují státní pokladnu. Drtivá většina letů (i ten můj) míří z evropských letišť na ostrov Sal. Na ten nejplacatější, nejsušší a bezpochyby i nejturističtější, který však dokáže nabídnout mnohem víc než jen bělostné písečné pláže a nově vybudované hotelové rezorty. Byla by nesmírná škoda zůstat v některém z nich přilepený k plážovému lehátku a nevydat se za poznáním nitra ostrova a jeho přátelských obyvatel.

Číst dál...

Vyceněný Sabah

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

Nejvyšší vrchol Bornea ční do neuvěřitelné výše čtyř tisíc metrů nad mořem. Okolní krajinu převyšuje v průměru o 2,5 kilometru. Vertikální rozměr výstupu rozšiřuje navíc zážitek z průchodu několika vegetačními pásmy tropického světa.

Pralesy či kulturní krajinou v malajském státě Sabah nedaleko hory se kroutí slušná asfaltka. Rozlehlé okolí hory je pak důsledně organizovaným národním parkem. Výstup na Kinabalu je natolik atraktivní, že vedení parku už před mnoha lety zavedlo denní limit šťastlivců, kterým je vstup na vrchol povolen (přibližně 150 osob). Jako na mnoha jiných turisticky žádaných místech se i zde pojí zájem o ochranu lokality před devastací davy a zájem o zajištění bezpečnosti návštěvníků s finančními zájmy odvětví jménem turistický průmysl. Pro svobodomyslného českého batůžkáře pak možná bude trochu silným kafem absolvování naservírovaného „předvýstupového brífinku“ s podrobným popisem v podstatě jediné výstupové trasy, ze které navíc prakticky nelze sejít (kolem je prales), nicméně cesta na vrchol (s povinným průvodcem) je dobrovolným rozhodnutím každého z nás. Mohu dosvědčit, že zdolání Kinabalu za splnění všech byrokratických „povinností“ a zaplacení nezbytných položek rozhodně stojí. Ostatně, na slovenský Gerlachovský štít se už také bez průvodce nesmí.

Číst dál...

Noc ohňů

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Vířící pejzy, černé kabáty, klobouky a divoký tanec. Stovky převážně chasidských židů tančí svoji „noc ohňů“. Stojím uprostřed hrobky Šimona bar Jochaje v Galileji a pozoruji divoké křepčení kolem.

Ultraortodoxní židé. Stále zamračení muži ve svých černých kloboucích, oblecích a pláštích. Ženy oblečené jako z konce předminulého století a všude kolem nich houfy drobotiny. Holčičky podobné vzezřením svým matkám a chlapci s rozevlátými pejzy. Působí odtažitě, studeně a až příliš vážně. Kdo navštívil jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim, nebo se mu poštěstilo zavítat do jiné komunity, kde žijí převážně charedim, mohl by s takovou myšlenkou i odejít. Pokud se trochu zanoříme do této pro nás zvláštní kultury, budeme překvapeni, na co narazíme. Ve víře pevní a v tradicích neústupní, ale v oslavách bujaří a vstřícní. Tak nějak je možné spatřit „tučňáky“ (přezdívka od sekulárních Izraelců) během svátku Lag ba-omer, při němž se sjedou židé z celého světa na posvátnou horu Meron. V Jeruzalémě bývá „dobrým“ zvykem každého turisty ulovit si nějakou tu fotografii muže v černém, či s modlitebním šálem (hebr. talit gadol) přes ramena a nebo štrajmelem (klobouk, jenž bývá vyroben ze sobolí nebo liščí kožešiny) na hlavě. Nejčastějším nájezdním místem je obvykle čtvrť Mea Šearim a její obyvatelé. Mnohdy nepříjemné konfrontace, vznikající mezi těmito dvěma kulturně odlišnými skupinami, často končí křikem a nadávkami, avšak občas přijdou na řadu i kameny. Na Meronu to bylo jiné. V okolí se nevyskytoval žádný nežidovský turista, nebo přinejmenším použil stejný úskok jako já a na hlavu si nasadil jarmulku. Nebyl to nejpříjemnější pocit, ale každé setkání mě přesvědčovalo o tom, že jednám správně. Oči lidí mě často zkoumaly a velká většina jich prvně mířila právě na temeno hlavy. Celou dobu jsem se pokoušel uklidnit sám sebe, „jsi tu, abys fotil, ne způsoboval problémy, tak si to nech na hlavě, tvař se přirozeně, a snad to bude v pořádku“. Nešlo pouze o nebezpečí nějakého toho kamene, ale spíše o narušení nábožné atmosféry noci. Trocha respektu k tradici smíšeného s prevencí problémů.  

Číst dál...

Magie Třebíče

TEXT: JOSEF FORMÁNEK, FOTO: MIROSLAV NEBESKÝ

Každý máme místo svého srdce. Spoluzakladatel magazínu Koktejl a známý spisovatel Josef Formánek ho nalezl na západě Moravy. Magická přitažlivost ale asi nebyla čirou náhodou...

Krásných míst mám v sobě schovaných na horší časy několik. Ostrov Siberut s jeho deštným tropickým pralesem, šamanskými rituály a křikem opic při východu slunce, miluju oázu Chebiku, která na mě působila jako přelud, uhranula mně narudlá poušť Kalahari ve chvíli, kdy tam noc požírá den a staví klenbu z hvězd, úžasné je příkré úbočí bývalé sopky, na jejímž dně se třpytí jezero Maninjau jak tekuté stříbro a vy máte z té výšky pocit, že nad ním plachtíte, stejně jako orel letící pod vámi.  

Číst dál...

Velbloudí železnice

TEXT: MARIAN S. SUCHA

Australské železnice jsou v době rychlých leteckých spojů především atrakcí pro turisty. Pro cestující, kteří by rádi poznali působivé tajemství australského „rudého středu“, je legendární Ghan vrcholným zážitkem.

Jako stonožka se dvakrát týdně táhne dlouhý vlak s emblémem velblouda na přídi jedinečnou krajinou s nádhernými západy slunce, aby dovezl své pasažéry přes 22 rovnoběžek a čtyři klimatické zóny z velkoměsta Adelaide přes australský zapadákov Alice Springs do Darwinu, přístavu na severním pobřeží Austrálie.

Bez zastávek se lokomotiva řítí stokilometrovou rychlostí rozžhavenou pouští vnitrozemím Outbacku. Drsná neobydlená země se hodiny promítá za okny klimatizovaných vagonů, než se konečně objeví malé městečko. Dva dny, plných 48 hodin trvá cesta, na níž je jenom několik stanic. Vlak veze cestující od úrodných plantáží jihoaustralského města Adelaide na tropický sever. Nehostinnou poušť střídají rozsáhlé farmy s ovcemi a jiným dobytkem uprostřed nedozírných plání porostlých křovisky. A pak se hlásí další poušť: Great Victoria Desert. Leigh Creek je první větší osada po několika stovkách kilometrů jízdy, a přesto to není víc než hornické sídliště. Haldy povrchových dolů pestře září světlým i tmavým kamením.

Číst dál...

ANGLIČAN V ČECHÁCH

ANGLIČAN V ČECHÁCH

V sobotu, letošního září, se do našich novin skrčila následující noticka: BRITSKÝ VELVYSLANEC V PRAZE PŘEDAL JMÉNEM KRÁLOVNY ALŽBĚTY II. ŘÁD BRITSKÉHO IMPÉRIA CYRILU F. RICHARDSOVI ZA CELOŽIVOTNÍ ZÁSLUHY O VÝUKU ANGLIČTINY V ČESKOSLOVENSKU. CYRIL F. RICHARDS SE NARODIL ROKU 1900 VE WALESU. DO PRAHY PŘIJEL ROKU 1923.

Číst dál...

LOST IN EMOTION

LOST IN EMOTION

Slunce leželo na hladině jako nafukovací míč. Loď byla obrovská, mnohem větší než jsem čekal, a houpala se na vodě jako skořápka. Potom se na západě objevil bílý doverský proužek. Lidé se mačkali na přídi a vyhlíželi břeh. Posmíval jsem se jim: byl to kýč, bílý Albion a modré nebe, zkuste si to představit. Na zábradlí kousek ode mne přistál racek, byl to Angličan, džentlemen, měl bílý cylindr a smokink s černou náprsenkou.

Číst dál...

I RYTÍŘI JSOU LIDÉ

I RYTÍŘI JSOU LIDÉ

BOUZOV - původně gotický hrad, prvně zmíněný r.1317, byl též v majetku pánů z Kunštátu (kladeno sem rodiště krále Jiřího z Poděbrad). V 1. polovině 17. stol. bylo přistavěno tzv. Oprštorfské křídlo. Panství koupil roku 1699 řád německých rytířů, hrad však chátral. Teprve v letech 1896-1901 jej dal velmistr řádu, habsburský arcivévoda Evžen, velkým nákladem obnovit v  romantické gotice jako řádový hrad podle pánů mnichovského architekta Georga Hamborissera.

Číst dál...

Asfaltka nikam

Asfaltka nikam

Ten den mě nic nezaujalo tolik, jako když nám honáci koní z Dlhej lúky poblíž Muránské huty řekli o rómské osadě pár kotárů odsud: „Tam byste mali ísť, to by bola reportáž. Žijů tam takí malí krpatí cigáni. Naozaj, ty najvačší z osady merajů dobrých stošesťdesiať, ale sú aj menší zakrslíci. Preto taky tam s nimi v tej dedine maj) kľud. Keď niečo ukradnú, všetci chlapi tam na nich narukujú a dobre ich zrež). S takými krpaňmi to nieje problém.

Číst dál...

RUSKÉ DRAMA NEKONČÍ

RUSKÉ DRAMA NEKONČÍ

Ruské drama vlastně začalo sedmnáctým rokem. Nejprve únorovou revolucí, aby po ní dospělo k dramatickému zvratu, který vešel do historie pod zkratkou VŘSR. Dodnes se dosti bouřlivě slaví ještě v několika zemích světa, byť intenzita oslav slábne. Nelze se tomu divit: nimbus převratné dějinné události vzal za své, čas se nad jejím datem neúprosně vrší, dunivý krok dějin jde dál.

Číst dál...

HRUBÝ KELT

HRUBÝ KELT

Když jsem kdysi jednomu historikovu, u něhož jsem sbíral materiály o rituálech keltských kněží druidech, zmí nil o tom, že my, Češi, jsme víc Keltové než Slované, celý se rozzářil: „To je zajímavé, že si to myslí i příslušníci generace, kterou se snažili od narození přesvědčit, že máme k Rusku blíž nejen politicky, ale i etnicky." Poprvé jsem si tak uvědomil, že k dezinformacím totality patřila i informace, která se zrodila kdesi v nadšených dobách rakousko-uherského panslavismu, a která se komunistům tak hodila, jako kdyby Čelakovský a Kollár byli schopnými agenty řídícího orgánu jménem Lenin.

Číst dál...

ŠERPOVÉ V TATRÁCH aneb ženské putování za mužskou romantikou

ŠERPOVÉ V TATRÁCH aneb ženské putování za mužskou romantikou

Chata pod Rysy je nejvýše položenou chatou na Slovensku a nedávno i u nás. Do výšky 2 250 m n. m. nevede silnice, nejsou nataženy dráty lanovky a vrtulník zde na improvizovaném heliportu přistává jen ve výjimečných, většinou smutných případech. Chata je přitom využívána značným množstvím turistů a horolezců, kteří zde jedí, pijí a konají biologické potřeby. Vše, co turisté pot řebují, musejí vynést na vlastních zádech „tatranští šerpové". Vyrážíme.

Číst dál...

MNICHOV 1939 OČIMA AGENTA

MNICHOV 1939 OČIMA AGENTA

 

ROMAN CÍLEK text, foto

Od dvoufázového rozbití Československa ve smršti mezi podzimem 1938 a jarem 1939 uplynul již věk dvou tří generací. Zdá se nám, že víme vše, známe přece rozhovory státníků, jejich korespondenci, jsou zveřejňovány stěžejní dokumenty... Jenomže politika, diplomacie, pohyby armád, veřejné projevy - to je v okamžicích, kdy se hraje o mnoho anebo o vše, jen jednou stranou karty.

Číst dál...

NĚJAKÝ ČLOVĚK TAM ZABÍJÍ LIDI

NĚJAKÝ ČLOVĚK TAM ZABÍJÍ LIDI

EXKLUZÍVNÍ ROZHOVOR S ONDŘEJEM HEJMOU PRO KOKTEJL Za třeskuté totality studentům FAMU občas umožnili zhlédnout nějaký ten západní film, který nebyl uvolněn do distribuce. Jednoho dne jsme takhle nábožně zírali na film Nashville a jeho příšerný závěr, kdy postava pohybující se příběhem s houslovým pouzdrem v ruce konečně při koncertu country hvězdy pouzdro otevře, místo nástroje z něj vytáhne zbraň a zastřelí zpěváka přímo na pódiu. Tohle je tedy také Amerika s její svobodou pro každého, říkali jsme si tehdy v ustrnutí.

Číst dál...

V ZEMI ČISTÝCH

V ZEMI ČISTÝCH

Zažít v cizí zemi revoluci je snem každého pořádného cestovatele. Jedním rázem nahlédne do samotné podstaty národa. Málem jsme měli to štěstí. Pouliční nepokoje, které v Ravalpindí začátkem srpna organizovala Benazir Bhuttová, vypadaly jako neškodné demonstrace. Později jsme v novinách četli, že při nich zahynuly desítky lidí. Když pak předseda vlády v televizním vystoupení skládal funkci, Pákistánec Abid se mu smál a klepal si na čelo.

Číst dál...

VÍTR NA PRODEJ

VÍTR NA PRODEJ

Pohled na vybagrovanou krajinu podkrušnohorského povrchového dolu připomíná peklo. Neúnavná rypadla a pásové dopravníky se ztrácejí v kouřovém oparu a jen občas je zřetelněji vidět prašnou čáru, zdvihající se za projíždějícím náklaďákem. Prach se větrem roznáší nedozírnou hnědouhelnou kavernou až k nám. Cítíme jeho neviditelnou přítomnost v ovzduší stejně jako si uvědomujeme přítomnost exhalací, síry, uhlíku, radioaktivity.

Číst dál...

NEJVYŠŠÍ ČAS ZAČÍT KRÁST

NEJVYŠŠÍ ČAS ZAČÍT KRÁST

Setkal jsem se s ním v malé vinárně poblíž centra. Vlasy měl elegantně zčesány dozadu, na sobě hed vábnou košili, slušné a čisté kalhoty a drahé tenisky. Neviděl jsem ho přes dva roky. V kriminále vyrostl. Posadil se, objednal si broskvovou vodku s colou a pak se zeptal, co chci vědět. Položil jsem před něj seznam dvaceti otázek. Zadíval se do nich a pak zavrtěl hlavou. Takhle odpovídat nechtěl.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group