ikoktejl

TEXT A FOTO: Arthur F. Sniegon

Nasednout brzy ráno na střechu pickupu, zahalit tvář do turbanu a projet tak skoro 1000 km napříč celým Čadem. To je další z mých dnů, které v této málo známé zemi trávím jako dobrovolník při ochraně slonů. Když naše auto dojede před setměním do malebné sahelské krajiny poblíž vysychajícího Čadského jezera, omezujeme zdvořilostní návštěvu u místního sultána jen na minimum. Ještě téhož večera totiž musíme do terénu, najít letiště. Letiště, které neexistuje.

Číst dál...

NA PODZIM LOŇSKÉHO ROKU JSEM PŘERUŠIL STUDIA, SEDL NA KOLO A VYDAL SE NAPŘÍČ STŘEDNÍ AFRIKOU. BĚHEM SVÉ ROČNÍ VÝPRAVY A PO VÍCE NEŽ 5000 UJETÝCH KILOMETRECH SLEDUJI JEDINÝ CÍL – POMOCI DIVOKÝM SLONŮM. TAM, KDE JEŠTĚ NĚJACÍ SLONI ZŮSTALI.

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Dopředu jsem nevěděl, co všechno mě čeká. Měl jsem v plánu navštívit několik národních parků a být při ochraně přírody užitečný přímo na místě. Začal jsem natáčet dokument o slonech, jejich ilegálním lovu a jejich ochraně. Snad se mi díky němu podaří oslovit veřejnost i politiky a přesvědčit někoho, aby se situací začal vážně zabývat. Cestuji sám. Oblastmi, kudy předtím na kole projížděla jen hrstka dobrodruhů, a možná taky nikdo. Když jsem zjara nasedal v pralese v Kongu na kolo a zamířil přes neklidnou a krásnou Středoafrickou republiku na sever k Čadu, ještě jsem netušil, že si za pár týdnů sáhnu na divokého sloního samce, že budu pomáhat při sloním obojkování u Čadského jezera, že se na pár dní setkám s Maxem, že budu vůbec jako první v posledních letech systematicky monitorovat zbývající sloní populace v této části Afriky. Netušil jsem, že se vrátím do Kamerunu a budu pod falešným jménem odhalovat pašeráky se slonovinou – místní policisty, řidiče, misionáře a soudce...

Číst dál...

Pokud ještě existují na světě kouty, kde si člověk může připadat jako dávný cestovatel, až na pár drobností, pak je to Čadské jezero.

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Čestmír Lukeš Jako z kuchyně ďábla. Řev bědujících zvířat se mnohonásobně odráží ve stěnách soutěsky. Hlaďoučké pískovcové stěny se tyčí do výšky přes sto metrů a nutí nás zůstat na okraji jezírka. Pak se otevře mezi skalami pohled, který vysvětluje všechen ten lomoz. Pastevci stád dromedárů a koz sem přivádějí zvířata, aby je napojili. Je to rituál pro nejchoulostivější ušní bubínky. O kousek dál vše netečně pozoruje malý krokodýl. Jsme v kaňonu Archei v poušti Ennedi v Čadu, kousek od hranic se Súdánem.

Číst dál...