ikoktejl

12
Tag: 12 Nalezeno 339 výsledků.
Tag: 12 Řazení

Editorial 12/2017

Editorial 12/2017

Přejít na články z Koktejlu 12/2017

Dýchat dobro

Sál je zaplněný do posledního místečka. Převažují v něm Afroameričané, kteří se pro tuto událost maximálně vyfintili včetně ratolestí. Ve vzduchu visí atmosféra velkého očekávání, že se něco bude dít. Napětí rozetne hlas jako břitva, který by mohl klidně patřit Mariah Carey nebo Whitney Houston. Z publika se ozývá nadšený aplaus. Někteří zpívají, tančí a vzývají boha. Vypadají jako posedlí. Posedlí dobrem. Místo vzduchu jako bychom najednou vdechovali esenci laskavosti, úsměvů, tolerance a vzájemného respektu. Pastor nás vyzývá, abychom se otočili, pozdravili se a objali svého souseda. Otevřeli svá srdce. Na malý okamžik mám pocit, že se může dít něco tak utopického, jako je láska mezi všemi lidskými bytostmi navzdory jejich vyznání, barvě pleti, pohlaví a dalším mnoha odlišnostem, jež nás dělají jedinečnými. Gospelová bohoslužba v Harlemu pro mě byla vrcholným zážitkem, který jsem si odvezla z New Yorku, a to nejsem věřící.

Prosincové téma jsme věnovali síle, bez níž nelze zvládnout životní zkoušky. Ať už pramen své energie čerpáte v kostele, v přírodě či jinde, přeji vám, aby nikdy nevyschl.

Užijte si rok 2018 v plné síle.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – To je síla

Antény božské energiePro sikhy jsou vlasy, které si vážou do důmyslných turbanů, středobodem jejich vyznání.

Čistá vodaDálková plavkyně Abhejali Bernardová se připravuje na další extrémní výzvu. Podaří se jí dosáhnout všech sedmi cílů plaveb Ocean´s Seven?

Duchovní guruVýtvarník, hudebník, atlet, duchovní učitel a „posel světového míru“. Sri Chinmoy a jeho myšlenky posilují lidi po celém světě.

**

Muxes: Mezi tělem a dušíU Zapotéků ovládají sebevědomé ženy rodinu, obchod i okázalé fiesty.

Zelené zlatoV polovině prosince se na Jamajce koná největší festival pěstitelů marihuany.

Hledáme ztracený film, zn. hoříJan Svatoš pátral v knihovně Kongresu USA po dávno ztracených filmových materiálech.

Dívat se očima i srdcemFotoportfolio Petra Slavíka, ambasadora společnosti Nikon.

Zářivý sen dvou mužůDva lidé, dva vánoční sny. Jeden rozsvěcí svou vesnici tisíci žárovičkami, druhý jde více tradiční cestou.

Dobyvatel EldorádaDůvěrník anglické královny, spisovatel, básník, velitel, dobyvatel, mořeplavec, elegán Walter Raleigh.

Jeřábí tance na zasněženém ostrověJeřábi mandžuští jsou impozantní ptáci a jejich zásnubní tance v padajícím sněhu patří k tomu nejpoutavějšímu, co můžete v přírodě vidět.

Velkoměsto, kde lišky dávají dobrou nocLenku Požárovou Londýn přitahoval tak moc, že se v něm rozhodla žít.

Tajemní obyvateléV ochraně fauny filipínského Dinagatu se nebývalou měrou angažují vědci z České republiky.

Tváří v tvářCesta po Etiopii přinesla jedno zajímavé překvapení, důvěrné setkání s divokou hyenou.

Tagy:

Editorial 12/2016

Editorial 12/2016

Přejít na články z Koktejlu 12/2016

Strážní andělé nás potřebují

Je hezké najít ve schránce dopis. Škoda, že ve zrychlené době jim věnuje svůj čas už jen málokdo, a tak schránku plní složenky, faktury a letáky se super slevami. Ty si svou cestu vždycky najdou. Před pár dny ke mně dorazila objemná obálka, už jsem ji chtěla vyhodit v domnění, že jde o předvánoční marketingovou akci, ale neudělala jsem to. Otevřela jsem ji a začetla se do příběhů lidí investujících svůj život do pomoci lidem tam, kde je jich nejvíce třeba. Strážní andělé v akci, kteří ale nemohou dělat zázraky bez léků, očkovacích látek a nezbytné zdravotní péče. Černý puntík o velikosti většího knoflíku vyobrazený v dopise měl děsivé sdělení: tudy by extrémně podvyživené dítko protáhlo ruku. Pravda občas bolí a tohle byl ten případ. Nemohu změnit svět, ale svým darem dokážu někomu změnit život, a to není málo.

Dcera už má napsaný dopis Ježíškovi, a tak i já musím napsat své přání, snad svého adresáta najde:Milý Ježíšku, nevím, jestli mi to můžeš splnit, protože je mi jasné, že toho máš nad hlavu. Přeju si, aby české časy hojnosti trvaly co nejdéle a otiskly se nejen do materiálních radostí, ale i do mezilidských vztahů. Potřebujeme co nejvíce slušnosti a porozumění. Protože jak známo, láska je jediná hodnota, která se dělením násobí. Tak na nás prosím nešetři.

Přeji vám krásné Vánoce a vymazlený rok 2017

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Zázrak zrození

Dům masaJak se slaví Vánoce v Betlémě, Ježíškově rodišti? Nechybí cukrová vata ani Santa. Nad adventním klidem bdí izraelští vojáci se samopaly.

Blonďatá VenušeSandro Botticelli, geniální malíř žijící v renesanční Florencii, ovlivnil pohled na současnou ženskou krásu.

Porodnice kaprůNa české štědrovečerní hostině obvykle nechybí kapr. Většina z nich ale nepřišla na svět v rybníce. Přečtěte si reportáž z kapří porodnice.

**

Vampýr nebo vyděděnec?Unikátní informace z „pohřebiště vampýrů“ přináší jako první magazín Koktejl. Včetně rekonstrukce tváře člověka z hrobu číslo 8.

Poklady a kostlivci Zlatého pobřežíGhana je země superlativů, jen na životní úrovni místních se to neprojevuje.

Utajená tvář AmsterodamuHlavní město Nizozemska nejsou jen kanály, ale také působivá architektura.

Všemi smyslyJižní pobřeží Nového Zélandu je opravdovou divočinou. Výprava jen pro odvážné!

Rozhovor: Yann Arthus-Bertrand„Jsem jedním ze sedmi miliard“, říká nejslavnější letecký fotograf planety.

Pestří trogoniKvesalové, alias trogoni, jsou jedni z nejkrásnějších ptáků světa. Spatřit je v celé kráse ovšem stojí čas a hodně trpělivosti.

Když probíhá Sindrúk džatraNevárci slaví tak často, jak to jen jde. A na nový rok je to ta největší paráda.

Záhada jménem VrázPatrně neexistuje mezi českými světoběžníky jiný muž, který si podržel dodnes svá tajemství.

Tagy:

Editorial 12/2015

Editorial 12/2015

Přejít na články z Koktejlu 12/2015

Člověk člověku… beránkem?

Vůně Vánoc je ve vzduchu. Sofinka mě uprosila, abych se s ní po stopadesáté podívala na Lásku rohatou, rezignuji a usínám s pohádkově vyčištěnou hlavou. Ráno telefon. Maminka: „Slyšela jsi, co se stalo v Paříži? Pusť si televizi!“ Z pohádky rovnou do hororového rána. Mrtví, ranění, krev, panika, hon na teroristy… Přepínám z jednoho kanálu na druhý, dobré zprávy zjevně došly. Sofinka stojí v pyžamku před televizí, v ruce drží plyšáka a ptá se mě, co se stalo? „Někteří lidé jsou zlí a dělají ostatním špatné věci,“ snažím se vysvětlit situaci ani ne čtyřleté dceři. „A proč je dělají?“ nenechá se odbýt. „Protože nás nemají rádi.“ „A proč…?“ I na prostou otázku je někdy těžké najít prostou odpověď.

Dívám se na Facebook a mám pocit, že se brodím bahnem zloby, zášti a negace, slušnost se stává cizím pojmem, virtuální svět, v němž si každý může nasadit fiktivní masku, dává různým individuím křídla a odvahu, jež jim v reálném životě chybí. Modli se za Paříž, vykřikují jedni. A proč se nemodlíš za Bejrút, tam taky teroristi zavraždili spoustu civilistů, ale koho to zajímá? Indonésie je v plamenech! Právě zažíváme největší ekologickou katastrofu 21. století, lidi jsou v pekle, živočišné druhy vymírají, proč se média tváří, že je to okrajová zpráva? Nechci zápolit o nejkatastrofálnější katastrofu. Odhlašuji se.

A modlím se. Kéž bychom jako lidstvo nepřišli o srdce a o rozum. Nejlépe to vystihl filmový Švejk, když pod palbou děl pravil: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ Svatá pravda.

Mějte krásný advent a nedovolte nikomu a ničemu, aby vám ho pokazil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

TémaV prachu dějin

Pohřbeni za živaRoku 79 po Kristu pohřbil Vesuv celé město Pompeje, Koktejl přináší nejnovější poznatky archeologů.

Tajný kabinetArchitekt Fontana objevil v Pompejích fresky dokazující, že žádné sexuální radovánky nebyly obyvatelům města cizí.

Angelo SolimanKomorník z Afriky, porcelánová postava, svobodný zednář, dobrá partie na ženění, a nakonec i muzejní exponát.

 

O krásné zemi bez autKubu každý zná. Nebo ne? Libor Budinský se rozhodl projet ji na kole.

Výbušná VirungaV národním parku Virunga najdete esenci afrických deštných pralesů – sopky, pralesy i gorily.

Silvestr v zemi vycházejícího slunceJaponci neslaví vánoční svátky, nejsou křesťané. Zato příchod nového roku má opravdu grády.

Pohádka tisíce a jedné nociMěsto Dubaj působí jako do reality se zhmotňující fata morgana v poušti.

Pod ořechovou korunouVíte, že se vlašské ořechy rozšířily do světa z Kyrgyzstánu? Podívali jsme se k jejich kořenům.

Medvědí mýtyLaická veřejnost si představuje medvěda jako zabijáka, který nedělá nic jiného, než čeká na svou oběť z řad turistů.

Rozhovor: Leon McCarronNeměl práci, a tak ho napadlo procestovat svět. A nelituje!

Nejlepší z nejlepšíchV prestižní mezinárodní soutěži o nejlepšího fotografa divočiny Wildlife Photographer of the Year uspěl mladý Čech.

Dračí horyPohled na nádherné dravce v krásném prostředí se nikdy neokouká.

Tagy:

Editorial 12/2014

Editorial 12/2014

Přejít na články z Koktejlu 12/2014

Vůně dálek a benzinu

Nikdy jsem neviděla modřejší nebe nežli to, které jako koberec beze šmouh viselo nad Atacamou. Dokonalost je krásná. Máme naložený džíp a vyrážíme k Národnímu parku Nevado Tres Cruces, do opuštěného solného království. Ideální chilská destinace pro ty, kteří se nechtějí strkat o místo s dalšími cestovateli. Tady můžete mít problém opačný - potkat vůbec někoho, i kdybyste si to přáli, snad kromě horníků, kteří se dřou ve zlatoměděných dolech. Auto máme naložené zásobami včetně kanystrů s benzinem, nehrozí, že bychom cestou minuli pumpu. Sjíždíme z hlavní silnice a s ní jako by zmizely ukazatele, které by nás navedly. Místní vědí a turistů sem jezdí poskrovnu, takže v lepším značení asi Chilané nespatřují smysl.

GPS nemáme. Na letišti v Copiapó se pán v autopůjčovně tvářil překvapeně, že byla součástí naší objednávky. Nada. Musíme se spolehnout jen sami na sebe Stoupáme a nepříjemný tlak v mé hlavě sílí, jako by v ní někdo bouchal kladívkem. Benzin je cítit všude, nenápadně proniká do našeho oblečení, sušenek, toastového chleba... Příště si půjčíme auto, kde kanystry pojedou připevněné zvenčí a nikoliv s námi. Teď nezbývá než vydržet. Naštěstí všechny cesty vedou do Říma. Otřepané rčení se naplnilo i tentokrát, a my jsme nakonec dorazili k malebné Laguně de Santa Rosa uprostřed nehostinné pustiny. Ticho nebylo nikdy tišší, civilizace vzdálenější a duše zklidněnější.

Přeji vám krásné svátky a ať pokaždé najdete svůj cíl.

Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Panenský světDéšť, vítr, a přesto ráj – Faerské ostrovy byly vyhlášeny nejkrásnějšími na světě. Souhlasíte?Cesta do dospělosti – Rituál spojený s obřízkou je pro keňské chlapce skutečnou výzvou.V lesní katedrále – Žofínský prales je opravdovým národním bohatstvím.

Nejkrásnější kmen Afriky – Příslušníci kmene Hamarů o sobě s oblibou tvrdí, že jsou jejich lidé nejhezčí.

Boj o život – Mořské želvy žijí na naší planetě přes 100 milionů let. Blíží se nyní jejich konec nebo budou zachráněny?

Lovci beze zbraní – Letos proběhl již padesátý ročník světové soutěže Wildlife Photographer of the Year. Úspěch zde slavil i jeden český fotograf.

Rozhovor: Dominika Gawliczková – „Hledám svoje hranice,“ říká dívka, která přejela na motorce Asii.

Dvě tváře Hongkongu – Nejen mrakodrapy, ale také malebná přírodní zákoutí najdete v této specifické zemi.

Neuznávaní – Beduínské kmeny v Izraeli se odmítají usadit v nově postavených sídlištích. Vytrvají?

Rozvoj na talíři – Peru se rozhodlo stát se gastronomickou velmocí. Podaří se odvážný krok?

České stopy v Argentině – V této jihoamerické zemi žije odhadem sto tisíc potomků Čechoslováků.

Tagy:

Čintamani a ptáci

Čintamani a ptáci

V DESETIKILOMETROVÉM LABYRINTU ULIČEK, PRŮCHODŮ A ZÁKOUTÍ PŘEPLNĚNÝCH KRÁMKY V CENTRU TEHERÁNU JSEM PÁTRAL PO INSPIRACI SLAVNÉ POVÍDKY KARLA ČAPKA.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

Alí mě „ulovil“ hned u vchodu do teheránského bazaru, připomínajícího mraveniště. „Čech? Čintamani a ptáci!“ uzemnil mě. Byl to jen naučený obchodní trik, ale proč na něj dobrovolně nenaletět a nenechat se zatáhnout do části bazaru věnované perským kobercům? Alí mi ve svém krámku uvařil čaj a začal se strhující přednáškou o kobercích. Když jsem vyslechl všechno, co mně zajímalo, přešel Alí k tomu, co zajímalo jeho. „A teď si kup kousek, za který bys jinde dal nejmíň desetkrát víc! Doma v té tvé Praze ho velmi výhodně prodáš a z výtěžku zaplatíš celou svou požehnanou pozemní cestu do Indie, inšalláh!“Rovnou prozradím, že jsem si nekoupil nic – už proto, že by se mi žádný z Alího koberců nevešel do batohu. Ale hodně jsem si toho zapamatoval…

Číst dál...

Ryba na suchu

Ryba na suchu

TEXT A FOTO: LUCIE RADOVÁ

Zelenozlaté volány závěsu v kupé druhé třídy se natřásají do rytmu jedoucího vlaku. Cestující popíjejí z keramických misek zelený čaj, který si uvařili v plechovém samovaru v uličce vagonu. Před několika hodinami vlak vyrazil z hlavního města Taškentu a pomalu se sune na západ Uzbekistánu. „Má vůbec cenu jet k tomu Aralskému jezeru?“ s pochybnostmi v hlase zvedám oči od mapy Střední Asie a dívám se na Rustama, se kterým jsme se na cestě seznámili. Na Uzbeka je nezvykle vysoký. Jeho hubené a dlouhé prsty mě nepřestávají hypnotizovat. Zamračí se, až se jeho husté obočí spojí. Po chvilce, během které stačím zatratit veškeré své cestovatelské plány, kývne. „Bude to nezapomenutelný zážitek,“ řekne, a pak tišeji dodá: „Jen nevím, jestli pozitivní.“ Ještě před padesáti lety znamenal výlet k Aralskému jezeru koupací dovolenou s opalovačkou. Představuji si, jak se sem sjížděly rodiny z celého Sovětského svazu. Nejspíše se dívaly na stejné zelenozlaté volány v širokých oknech rychlíků, a kromě letního oblečení s sebou vezly i plavky a slunečníky.

Číst dál...

Ztraceno v džungli

Ztraceno v džungli

HLUBOKO V KOLUMBIJSKÉM PRALESE BYLO TEPRVE NEDÁVNO OBJEVENO INDIÁNSKÉ MĚSTO ZVANÉ TEYUNA. CHCETE-LI JEJ NAVŠTÍVIT, PŘIPRAVTE SE NA NĚKOLIKADENNÍ CESTU DŽUNGLÍ.

TEXT: MARTINA HORNÍČKOVÁ, FOTO: PAVEL POŘÍZEK

Po zhlédnutí fotografií by mohla Teyuna mnohým připomínat peruánské Machu Picchu v menším provedení. Rozdíl mezi nimi je ale výrazný. Není to jen o rozloze, tato dvě magická místa se liší především svou historií a přístupností. Zatímco k Machu Picchu doveze vlak denně nespočet turistů, Ciudad Perdida, jak se občas také nazývá, zůstává opravdu ztraceným městem uprostřed džungle, k němuž se dostanete až po mnoha hodinách chůze v náročném terénu. Kde se vlastně takové město v nehostinné džungli vzalo? Město založili asi 800 let př. n. l. příslušníci indiánského kmene zvaného Tairona. Pro indiány město nepředstavovalo jen místo, kde bydleli, ale určité části města sloužily k rituálům a ceremoniím. Během španělské conquisty indiáni město opustili, dnes žijí v blízkém okolí tohoto posvátného místa jejich potomci, kteří se seskupili do čtyř kmenů. Při cestě do Teyuny jsme měli možnost mluvit s indiánem z kmene Kogi, příslušníkem jednoho ze čtyř kmenů. Rozprava s ním byla opravdovým zážitkem. Po dvou hodinách vyprávění směrovaného našimi otázkami jsem viděla dění kolem sebe jinýma očima.

Číst dál...

Cesta do doby ledové

Cesta do doby ledové

CESTA DO ZANSKARU JE PŘÍSTUPNÁ JEN PÁR TÝDNŮ V ROCE. NENÍ TO ALE CESTA LEDAJAKÁ, VEDE PO ZAMRZLÉ STEJNOJMENNÉ ŘECE. STOKILOMETROVÝ POCHOD JE OPRAVDOVOU ZKOUŠKOU ODVAHY.

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

Oba Zanskařané se bez zbytečných slov zuli a začali si na nohy namotávat cáry starých ponožek. Ne proti zimě, ale aby se nepořezali o praskající led. Cestu před námi protíná ledový dravý vodní proud. S vysoce vykasanými kalhotami vyrážím s Tašim. Hned prvními kroky se boříme do kaluží zrádně zamrzlých v ledu. Nejprve po kotníky, pak víc. Na kraji volné vody se noříme po kolena. Vzápětí zjišťujeme další problém: pod tekoucí vodou není pevné dno. Nohy se boří do rozbředlé ledové kaše a kloužou do všech stran. Voda stoupá do půli stehen. Pak výš. Proud se valí zatraceně rychle. Jak bych držel rovnováhu, kdyby to podjelo, si radši nepředstavuji. Před námi je hloubka nejméně po pás. To už Taši rezolutně pronáší: „No good.“ A jdeme zpět. Tudy cesta nevede.

Číst dál...

Nová forma života

Nová forma života

TEXT: JAROSLAV PETR

Strom pozemského života se rozkošatěl. Vědci objevili jeho čtvrtou větev a mnozí jsou přesvědčeni, že na odhalení čekají další mohutné evoluční větve. Kolik jich je, či může být, si nyní nikdo netroufá tvrdit.

Mělký rybníček uprostřed univerzitního městečka v australském Melbourne nevypadá na místo, kde by se měl odehrát převratný vědecký objev. Virologa Jeana-Michela Claverieho přivedla na jeho břeh ranní procházka před vědeckou konferencí. Zatímco jeho kolegové se věnovali na cestičkách kolem jezírka joggingu nebo si opakovali své referáty, Claverie vlezl po kolena do vody a nabral ze dna do zkumavky vzorek bahna. Tenhle podivný suvenýr si pak odvezl domů na univerzitu v Marseille. V kufru francouzského virologa tak cestoval z Melbourne do Marseille jeden z nejpodivuhodnějších organismů, jaké vědci v poslední době spatřili. „Je to, jako kdyby našli yettiho,“ říká o objevu francouzských kolegů americká viroložka Elodie Ghedinová. Když začal Jean-Michel Claverie prohlížet australské bahno v laboratoři pod mikroskopem, uviděl velkou měňavku. Uvnitř buňky tohoto pomalu lezoucího prvoka zahlédl spoustu malých teček. Mohly to být bakterie. Také měňavky čas od času stůňou. Podobně jako člověka je můžou trápit bakterie nebo viry. Vetřelec skrývající se v nitru australské měňavky byl na virus příliš velký, ale tím se Claverie nenechal zmást. Už před deseti lety objevil viry tak obrovské, že se vyrovnaly běžným bakteriím, a v některých ohledech je dokonce předčily. Mnohonásobné zvětšení elektronového mikroskopu Claverieho podezření potvrdilo. Uvnitř měňavky se o překot množily viry! Skutečné „kapitální kusy“ – největší a zároveň nejpodivuhodnější viry, jaké se kdy vědcům dostaly do rukou. Jsou to „evoluční sirotci“ formy života, o jejíž existenci neměli vědci nejmenší tušení. Obří virus dostal jméno Pandoravirus v naději, že ve svém nitru skrývá netušená tajemství podobně jako skříňka, kterou ze zvědavosti otevřela dívka Pandora ze starořeckých bájí.

Číst dál...

Boží studna

Boží studna

TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Kostel, který se tyčí nad Petrovicemi na Rakovnicku, má téměř magickou přitažlivost. Navíc se nedaleko od něho nachází studánka nazývaná Boží, která zaujímá poměrně významné místo na duchovní mapě České republiky.

Zdejší farář Václav Kružík již na mě čeká v černém hábitu a společně kráčíme úzkým schodištěm po pravé straně kostela ke studánce. Je na soukromém pozemku v těsném sousedství soukromého domu, ale přesto veřejně přístupná. Farář otvírá železnou mříž kapličky, vstupujeme dovnitř a nabíráme do umělohmotného kyblíku vodu, o které se říká, že je zázračná. „V druhé polovině 17. století, patrně v roce 1686, když Petrovice patřily Ottovi z Helversenu, si zde děvčata při sbírání bukvic prozpěvovala a po chvíli si všimla, že s nimi zpívá někdo další. Když se rozhlížela kolem, spatřila ve větvích dubu krásnou paní s děťátkem. Dívky pochopily, že je to Panna Maria. Po několika dnech se zjevení opakovalo a vše se rozkřiklo po vesnici. Dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a byly vyslýchány a dokonce třikrát zmrskány důtkami,“ vypráví farář Václav Kružík. Legenda pokračuje, že dívky trvaly na svých výpovědích a prohlašovaly, že žádné bolesti při šlehání necítily. Byla jim ihned prohlédnuta záda – a skutečně po pruzích či jiných známkách šlehání nebylo ani stopy, což mělo být považováno za nový div a zároveň za potvrzení pravdivosti vyprávění dívek. Lidé uvěřili, že se nad studánkou skutečně zjevila Panna Maria a událost se rozkřikla po vsi.

Číst dál...

Noční odhalení

Noční odhalení

TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK

Mnoho lidí, kteří poprvé navštíví deštný prales, cítí určité rozčarování. Mají pocit, že jsou v jiném lese, než jaký jim sliboval poutavě natočený přírodopisný dokument. Z něj se sice dozvědí, že se jedná o biotop s největší rozmanitostí živočichů a rostlin na naší planetě, ovšem nic z toho, co viděli, tomu nenasvědčuje.

Život v pralese totiž není zdaleka tak okázalý, jak dokáže zručný mistr střihu divákovi naservírovat. V pralesích ale skutečně žije neuvěřitelné množství živočichů. Ti si vzájemně potravně či teritoriálně konkurují a dávají vzniknout nebývale složitému potravnímu řetězci. Pro přežití v takovém prostředí je nutné zvolit jasnou strategii. Zatímco jedna skupina živočichů spoléhá na svou dravost, mravenci a termiti spoléhají na svou početnost, mnoho druhů zase přežije díky dokonalé kamufláži. Na první pohled pestře zbarvené a vzorované druhy umějí dokonale splynout v nepřehledné spleti vegetace, a i když procházíte jen pár centimetrů od nich, nemusíte mít o jejich existenci tušení. Očím návštěvníka tropického pralesa navíc uniká svět v korunách stromů, kde se nachází významná část potravních zdrojů a mnoho živočichů je nerado opouští. I já měl poprvé pocit, že jsem byl podveden. A to až do té chvíle, než mě kousl první mravenec, o jehož přítomnosti jsem neměl potuchy.

Číst dál...

Mezi Amiši

Mezi Amiši

NEPATŘÍ DO TOHO SVĚTA, ALE JEJICH VÍRA V NICH VZBUDILA SÍLU VYTRVAT. PŘES VŠECHNY STRASTI JE JEJICH LÁSKA K DRUHÝM, MÍRUMILOVNOST A OCHOTA NEZIŠTNÉ POMOCI AŽ ZARÁŽEJÍCÍ.

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

S Paulem, anabaptistickým pastorem, jsem se setkal před necelým rokem v městečku Waslala v odlehlém koutě jihovýchodní části Nikaraguy. Do tohoto zapomenutého kraje, nikoliv bohem, ale spíše vládou, které chybí peníze na nákladné financování výstavby a údržby silnic, mě přivedla touha za poznáním tradičního života místních obyvatel, spojená s chutí po dobrodružství, které s sebou každá taková cesta přirozeně přináší. Do Waslaly jsem se dokodrcal se setměním po celodenním náročném cestování na otevřených korbách starých rezatých pickupů z většího města Matagalpa, které je obchodním centrem celé oblasti. Ze spánku mě vytrhl zuřivý štěkot psa, který nervózně obcházel kolem mého stanu, jejž jsem s příchodem prvních dešťových kapek narychlo postavil za posledními dřevěnými chatrčemi na kraji městečka. Věděl jsem už z předešlých zkušeností, že mě pravděpodobně čeká návštěva vystrašených vesničanů. Chvíli nato přerušil noční ticho výstřel z pušky, ani ne deset metrů od mého stanu a jen o pár vteřin později přilítl na celtu velký klacek. Trvalo, než jsem přesvědčil mou slabou španělštinou návštěvníky, tiše ukryté ve tmě, že jsem neškodný cizinec, který jejich krajem jen mírumilovně prochází. Když mi později jedna žena ze skupiny, která mě těsně obestoupila a s mačetami v ruce se zvědavě i nevěřícně vyptávala, vtiskla mobil, na jehož druhém konci jsem zaslechl přátelský, anglicky mluvící hlas, měl jsem vyhráno. Ještě dlouho potom jsem nemohl spát kvůli několika dalším návštěvám, které se přišly podívat na zarostlého, trochu šíleného gringa, jenž se náhle objevil mezi nimi.

Číst dál...

Lahodný Petrohrad

Lahodný Petrohrad

NAVŠTÍVIT RUSKO NIKDY NEBYLO MÝM SNEM, JENŽE KDYŽ JSEM USLYŠELA OD KAMARÁDKY, KTERÁ V PETROHRADU ŽILA, O MĚSTĚ KRÁSNÉM A KULTURNÍM A JEŠTĚ PLNÉM CHUTÍ, NEBYLO CO ŘEŠIT. A KDYŽ RUSKO, TAK S PRAVOU RUSKOU ZIMOU!

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Ráno mžourám v kuchyni na starý rtuťový teploměr. Vítá mě minus osmnáct stupňů a v hlavě mi běhají věty z dávného školního článku o umrzlých vojácích při leningradské blokádě za druhé světové války. Soukám na sebe podvlíkací kaťata i triko, lyžařské podkolenky, obličej mažu indulonou a jako ochranný štít nasazuji dobrou náladu. Když se na modrou oblohu vyhoupne sluníčko, hřeje mě i nadšení. Přidáme-li k tomu zledovatělé chodníky, mám o zábavu postaráno. Chodníky stojí vůbec za zmínku. Okapové roury tu nejsou svedeny pod povrch chodníku do kanalizace, ale končí dobrého půl metru nad zemí. Následkem toho je chodník pokryt v zimě vysokou hrbolatou vrstvou ledu. Rampouchy, místy i statné stalaktity, patří ke všudypřítomnému koloritu. Visí z drátů, parapetů i vývěsních štítů. V každé druhé ulici navíc shazují ze střech sníh a led, které se dole postarají o ještě zábavnější překážkovou dráhu.

Číst dál...

Céline Cousteau: Členka rodu

Céline Cousteau: Členka rodu

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: CARRIE VONDERHAAR

Někdy vám osud nedovolí utéci z vymezené životní cesty. Své o tom ví i ¬Céline Cousteau, členka slavné francouzské rodiny mořských výzkumníků a ochranářů. Dnes jezdí po světě a burcuje lidi k větší aktivitě ve snaze chránit planetu, na které žijeme. Při jedné takové cestě jsme se s ní setkali i my.

První otázka je povinností – jak se žije s takovým jménem?

No, jak bych to… (úsměv) První reakce mě samozřejmě ihned zařazují někam pod mé mužské předky či vedle kanadské zpěvačky Céline Dion. Nemůžu jim to mít za zlé, ale párkrát do roka na přejmenování pomyslím. Udělat to samozřejmě nemůžu.

Číst dál...

Hranice zákona

Hranice zákona

POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.

Číst dál...

Silnice utrpení

Silnice utrpení

MILUJETE ADRENALIN A MÁTE HODNĚ ČASU? VYDEJTE SE DO DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY KONGO A VYZKOUŠEJTE SILNICI, NAZÝVANOU TAKÉ DÁLNICE, SPOJUJÍCÍ MĚSTA KISANGANI A BUNIA. ZÁŽITEK TO BUDE VÝJIMEČNÝ. POVAŽUJI TOTIŽ TUTO SILNICI ZA NEJHORŠÍ V AFRICE.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Cestovat po Demokratické republice Kongo je jako snít o něčem, co skoro není možné. Veřejná doprava neexistuje, trosky letadel před většinou odletových hal naznačují, že ani letadlem často nemusíte doletět, a jet po zemi se rovná takřka sebevraždě. Můžete to dokázat, jen pokud se vybavíte velkým množstvím peněz a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. Kdy dojedete do cíle, neví totiž nikdo. Konžané jsou ale zvyklí, sami říkají, že není důležitý čas, ale především dosažení vytouženého místa.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group