ikoktejl

CESTA DO SÚDÁNU? PRO VĚTŠINU LIDÍ NEPŘEDSTAVITELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ. NEBEZPEČÍ ČÍHAJÍCÍ NA KAŽDÉM ROHU. NEVĚŘTE ALE VŠEMU, CO SE POVÍDÁ. TATO ZEMĚ JE IDEÁLNÍ CÍL PRO ZVÍDAVÉ CESTOVATELE, KTEŘÍ HLEDAJÍ NEVYŠLAPANÉ CESTY.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

Před mešitou v Ummdurmánu, největším městě Súdánu, se shromažďuje dav. Súfiové (vyznavači spirituální cesty islámu) se zde scházejí každý týden, aby uctili své svaté. Panuje tu obřadní a zároveň veselá atmosféra. Jakmile se ozvou první zvuky bubnu, lidé udělají kruh a začnou zpívat. Zpěv připomínající zaklínadlo nabírá na intenzitě. Někteří muži vystupují z kruhu a vrhají se do jeho středu. Rozhazují rukama a oči mají zpola zavřené. Nepřestanou, dokud se neunaví, posilováni davem a hloubkou své víry. Za hodinu už jsou vysílení, ale ještě zvládají držet rovnováhu. Zpěv graduje. Věřící i nevěřící (jako já) cítíme až v kostech onu větu, která se opakuje stále dokola: bůh žije.

Číst dál...

TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ

Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.

Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.

Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.

Číst dál...

TEXT A FOTO: ANDREA KAUCKÁ, RENÉ BAUER

Súdán je největší a pro mnohé jedna z nejobávanějších zemí Afriky. Boje, války, zabíjení, fanatismus – to jsou nejkřiklavější vizitky této horké země. My jsme se ale v Súdánu setkali hlavně s přátelstvím, otevřeností a nesmírnou pohostinností. Možná jsme měli jen štěstí.

Súdán je jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Jsou zde velká naleziště ropy, mědi, zlata a slídy. Nekonečné etnické konflikty ale Súdán uvrhly do bídy. Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu neakceptují druhou polovinu národa, původní obyvatele země. Odpírají jí občanská práva a snaží se ji jakýmkoliv způsobem vymýtit. Po dlouhou dobu Jihosúdánce a obyvatele Dárfúru utlačují, dopouštějí se genocidy a vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, a to i po sepsání křehké mírové dohody a přes nátlak OSN k zastavení vraždění.

Číst dál...

Některá setkání, a to především na těch nejméně neuvěřitelných místech, mohou být opravdu velkým překvapením. Na to, že název naší země Česká republika nepatří vždy k těm nejznámějším, jsem si už zvykl.

Číst dál...

Když před časem vyšla v Koktejlu (7/2006) reportáž s názvem Džuba ve stínu války, nečekal jsem vůbec žádnou odezvu. Jednoduše většina lidí, když je spokojena, tak nereaguje. Překvapilo mě množství reakcí, a dokonce i několik lidí, kteří byli ochotni pomoci.

Číst dál...

Křesťanské kostely v Súdánu? Na první pohled to může připadat jako blouznění, protože Súdán byl vždy považován za místo pod čistě islámským vlivem. Polští archeologové ale tak trochu v tichosti objevili v této zemi dávných černých faraonů něco, co teď bere odborníkům dech.

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš Mezi opuštěnými hroby se prašnou planinou nese podvečerem jemné bubnování. Vábí kolemjdoucí ke špičaté, zeleně natřené hrobce mezi několika stromy. Postávající dav mužů a dětí se zájmem sleduje bubeníky, kteří zručně tlučou prsty na malé bubínky a čekají na příchod dervišů. Vcelku běžná situace kdekoliv jinde na světě, tahle scéna se ale odehrává nedaleko nilských břehů, v zapomenutém Súdánu.

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš Za ranního rozbřesku seděla stará žena před svým obydlím a nastavovala tvář prvním paprskům slunce. Hleděla do dáli a čekala na další den, který bude stejný jako ty předchozí. Paprsky pomalu rozpouštěly ranní opar a hbitě se plazily po krajině jako nenasytná chobotnice. Žena se nehýbala a nechávala se pohladit nekončící krásou světelného kotouče. Nevím proč, ale nemohl jsem z té sochy, čekající na zázrak, který se snad už ani nemůže stát, spustit oči. Síla okamžiku mě dokonale přibila k zemi.

Číst dál...