Obnažený Súdán
CESTA DO SÚDÁNU? PRO VĚTŠINU LIDÍ NEPŘEDSTAVITELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ. NEBEZPEČÍ ČÍHAJÍCÍ NA KAŽDÉM ROHU. NEVĚŘTE ALE VŠEMU, CO SE POVÍDÁ. TATO ZEMĚ JE IDEÁLNÍ CÍL PRO ZVÍDAVÉ CESTOVATELE, KTEŘÍ HLEDAJÍ NEVYŠLAPANÉ CESTY.
TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE
Před mešitou v Ummdurmánu, největším městě Súdánu, se shromažďuje dav. Súfiové (vyznavači spirituální cesty islámu) se zde scházejí každý týden, aby uctili své svaté. Panuje tu obřadní a zároveň veselá atmosféra. Jakmile se ozvou první zvuky bubnu, lidé udělají kruh a začnou zpívat. Zpěv připomínající zaklínadlo nabírá na intenzitě. Někteří muži vystupují z kruhu a vrhají se do jeho středu. Rozhazují rukama a oči mají zpola zavřené. Nepřestanou, dokud se neunaví, posilováni davem a hloubkou své víry. Za hodinu už jsou vysílení, ale ještě zvládají držet rovnováhu. Zpěv graduje. Věřící i nevěřící (jako já) cítíme až v kostech onu větu, která se opakuje stále dokola: bůh žije.
Ježaté Meroe
TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ
Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.
Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.
Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.
Na tělo
TEXT A FOTO: ANDREA KAUCKÁ, RENÉ BAUER
Súdán je největší a pro mnohé jedna z nejobávanějších zemí Afriky. Boje, války, zabíjení, fanatismus – to jsou nejkřiklavější vizitky této horké země. My jsme se ale v Súdánu setkali hlavně s přátelstvím, otevřeností a nesmírnou pohostinností. Možná jsme měli jen štěstí.
Súdán je jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Jsou zde velká naleziště ropy, mědi, zlata a slídy. Nekonečné etnické konflikty ale Súdán uvrhly do bídy. Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu neakceptují druhou polovinu národa, původní obyvatele země. Odpírají jí občanská práva a snaží se ji jakýmkoliv způsobem vymýtit. Po dlouhou dobu Jihosúdánce a obyvatele Dárfúru utlačují, dopouštějí se genocidy a vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, a to i po sepsání křehké mírové dohody a přes nátlak OSN k zastavení vraždění.