Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)
Roční předplatné 249 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 198 KčJoy – příběh lvice
TEXT A FOTO: ZUZANA BERANOVÁ
Plížím se v podvečerním přítmí vyprahlou krajinou v rezervaci Shaba na severu Keni. Konečně jsem to našla. Tady v roce 1980 zavraždili světoznámou spisovatelku, malířku a ochránkyni přírody Joy Adamsonovou.
Zastavuji se u skupiny keřů, zhluboka se nadechuji a křičím: „Help! Heeelp! Heeee!“ V myšlenkách se převtěluji do Joy Adamsonové a představuji si, jak se vrahovi bránila. Jenže v táboře mne nikdo neslyší, podobně jako nikdo v době vraždy neslyšel ani ji. Vrah Joy nedal šanci a nožem s dlouhou čepelí, jemuž místní neřeknou jinak než simi, jí zasadil několik smrtelných ran. Žena, která udělala tolik nejen pro samotnou rezervaci Shaba, ale i pro další národní parky v Keni, vykrvácela během dvou hodin.
Joy Adamsonová začala své přepestré životní safari v Sudetech, konkrétně v Opavě, kde se v roce 1910 narodila ve středostavovské německé rodině jako Friederike Victoria Gessnerová. Její cesta k slavnému jménu Joy Adamson byla stejně trnitá a komplikovaná jako její život. Joy v Opavě prožila víceméně nešťastné dětství, které předznamenalo její pozdější pohnutý osobní život, ale také úspěšnou kariéru. Potom, co se její rodiče rozvedli, žila u babičky ve Vídni, kde dostudovala. Tam se také seznámila se svým prvním manželem Viktorem von Klarvillem, židovským bankéřem, který měl v plánu utéci před Hitlerem do Keni a věnovat se tam farmaření. Joy se vydala do Keni v předstihu, na palubě lodi se seznámila se švýcarským botanikem Peterem Ballym a rozhodla se, že si ho vezme. Ani toto druhé manželství nevydrželo, Joy si nakonec vzala strážce zvěře George Adamsona, který jí otevřel dveře do divoké africké přírody. Byl to právě George, který jí v roce 1956 přinesl tři opuštěná lvíčátka, když omylem zastřelil jejich matku. Jedním z nich, nejslabší a nejzranitelnější, byla Elsa, která se stala hlavní hrdinkou její nejznámější knížky Příběh lvice Elsy. Ta také následovně předurčila další život Adamsonových i míst, na kterých pobývali.
Vězení letargie
TEXT A FOTO: Ondřej Kolman
„Co udělali s dětmi? To se snad radši ani neptej…,“ odpovídá Solomon a své velké uzlovité ruce zkříží na klíně. „Otec byl voják, vládní voják, jestli mi rozumíš. Žili jsme v neustálém strachu, v hrůze, že zase přijdou. Pokud by se dozvěděli, že je táta u armády, přijeli by v noci, jako za ostatními. Proto jsem utekl, vzal jsem ženu a děti a teď žiju tady, v Kakumě.“
Kakuma je druhý největší utečenecký tábor v nejnehostinnější poušti na severozápadě Keni, v oblasti sousedící těsně se Súdánem a Ugandou. Tábor je postaven na udusané hlíně, africké slunce vyhání rtuť teploměru pravidelně nad čtyřicet stupňů. Procházíme ulicí a žhavý vítr nám žene do očí pouštní prach a písek, který bodá do obličeje jako tisíce žhavých jehliček.
Masajský šerosvit
TEXT A FOTO: Ondřej Kolman
Do této odlehlé domorodé vesnice jsem putoval se svým masajským přítelem Lonyem několik hodin bušem. Sestávala z několika chatrčí a v modravé dálce se rýsovaly pahorky Tanzanie. Děti přede mnou plačky utíkaly, protože se bály bílého bubáka.Vnější znaky západní civilizace zavítaly k těmto lidem v podobě digitálek či triček. Jejich duše je však zaplaťpánbůh stále čistě africká. Nemají ani elektřinu, ani tekoucí vodu, neumějí číst ani psát, neznají noviny ani časopisy.
Otroci trnů
TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)
Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.
"Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.
Keňský Babylon
TEXT A FOTO: ROMI STRAKOVÁ
Pojem „národ“ je pro Čechy poměrně čitelným termínem. Na africkém kontinentě ale často ztrácí smysl. Nemilosrdné geometrické hranice států totiž jednotlivá etnika v úvahu neberou. A tak je jen otázkou času, kdy se rozhoří nějaký nový konflikt…
Lidé si spojují Keňu převážně s hrdým pasteveckým kmenem Masajů, jejichž válečný štít dominuje keňské státní vlajce. V Keni dnes ale žije přes čtyřicet milionů obyvatel z více než šedesáti etnik. A Masajové tvoří pouze jedno procento z celkové populace. Každé etnikum má svoji vlastní kulturu i jazyk – svahilštinu používají jako rodnou řeč pouze obyvatelé svahilského pobřeží. O tom, že ani ona, ani angličtina nestačí k tomu, abyste se dorozuměli s místními obyvateli, jsem se přesvědčila na vlastní kůži při cestě na keňský sever.
Jezero titánů
TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK, ČRo1 RADIOŽURNÁL
Blížím se k největšímu pouštnímu jezeru světa. V Africe voda opravdu znamená život a já mám možnost vidět na vlastní oči jezero Turkana, které možná bude už brzy minulostí.
Jezero Turkana vypadá, jako by se rozkládalo uprostřed měsíční krajiny. Obzor rámují kužely vyhaslých sopek, břehy lemuje v šířce několika kilometrů záplava tmavých lávových kamenů. Mezi nimi prorůstá bodláčí a sem tam ční pár košatých akácií. Uprostřed září jako klenot tyrkysově zelená hladina. I proto se mu také někdy říká Nefritové moře.
Jedno z největších afrických jezer leží na severu Keni, na hranici s Etiopií. Do hlavního města Nairobi je to čtyři sta kilometrů, cesta sem ale trvá dva až tři dny. Místní kraj je divoký, nejsou tady silnice a vládne zde právo silnějšího. Jméno dostalo jezero podle kmene Turkana, na jehož území z části leží. Na mapách vydaných před rokem 1975 ale najdeme starší název – Rudolfovo jezero. Když jej v roce 1888 maďarský cestovatel Teleki a rakouský von Höhnel objevili, pojmenovali je na počest rakouského korunního prince Rudolfa.
Čekání na krásnou smrt
NEBEZPEČNÁ NEVIŇÁTKA
Keňa se nesmí stát novou Rwandou
Vítejte v ghettu!
O cestách s M.Hrubešovou
Loupež? Ne, právo!
NEJTEPLEJŠÍ MÍSTO PLANETY
ZA DCEROU DO AFRIKY
KILIFI - TVRDÁ KEŇSKÁ REALITA
Autor: Philip Cortland
Kilifi na keňském pobřeží patří k turisty nejméně navštěvovaným městům. Rozprostírá se podél zátoky, asi tak na půl cesty mezi Mombasou a Malindi. Po minulá staletí zůstalo toto území nedotčené.
MOMBASA - MEZI STARÝM A NOVÝM
HLASY Z CENTRA OHROŽENÍ
"Začneme-li přemýšlet směrem, jaká je výhoda agresivní symbiózy pro hostitele, dojdeme k závěrům, že malárie a žlutá zimnice učinily pro zachování přírody deštných pralesů daleko víc než morální ohledy lidí.
NOSOROŽCI NESMĚJÍ ZPĚT DO PREHISTORIE
Autor: Marie a Jan Baltusovi
Situace nosorožců ve východní Africe je kritická. Podaří se je zachránit?
PRODANÁ NEVĚSTA
Autor: Martina Krajčírová
Svatbu u Masajů domlouvají rodiče se stařešinou. Tentokrát zaplatil ženich za nevěstu několik desítek krav
KEŇSKÉ DÍVKY PODROBENÉ OBŘÍZCE
TEXT: Jaroslav Haidler
FOTO: Stephanie Welsh
Stephanie Welshová, mladá fotografka (22), absolventka univerzity v Syracuse (USA), miluje Afriku i s jejími paradoxy a kontrasty. Po několika měsících strávených v Keni se odtud vrátila s reportážemi,
