Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)
Roční předplatné 249 KčNávštěva u vraha
Kapela Vlasty Palána vyhrává na plné pecky oblíbenou melodii a na malém parketu se tísní desítka tančících párů. Muži v džínách, v tmavých svetrech nebo v montérkových blůzách roztáčejí v divokém vířivém reji své partnerky, mezi kterými se občas mihne světlá halenka nebo růžové paleto a prozáří jednotvárnou šeď prostředí. Zábava nabývá na razanci a od stolů se ozývají hlasité výkřiky štamgastů.
HONDURAS
S tímhle krámem nikam neletím, pusťte mě ven, hystericky křičí korpulentní černoška, mává přitom rukama a strká do mě. Sedíme v malém letadélku na letišti v La Ceiba. Je nás tu osm cestujících a pilot, který se snad už podesáté pokouší nastartovat letoun. Motor vždy párkrát škytne, vrtule se trhaně otočí a pak vše ztichne. Na tvářích nás všech je nervozita a úzkost.
BÝVALÍ LIDÉ (DOKONČENÍ Z MINULÉHO ČÍSLA)
Bývalí lidé byl název tajné akce Státní bezpečnosti v druhé polovině 50. let. Šlo o „rozpracování, pozorování a evidenci „ všech, kteří měli ještě nějaké vazby k předchozímu, nekomunistickému režimu. My jsme si zvolili tenhle název symbolicky pro povídání o jiných „bývalých lidech“ - pracovnících StB. Nechceme je ovšem ani rozpracovávat, ani pozorovat, ani evidovat; jen se zamýšlíme nad tím, co po pěti letech po zrušení té tajemné organizace StB o nich a o jejich operacích víme víc, než tenkrát.
CIRKUS BUDE
„Tak pojď koníčku můj! Neboj se, jenom ti uděláme hezká kopyta," říká Pavel láskyplným hlasem a něžně objímá bělouše. Ten lehce zařehtá a snaží se mu jazykem olíznout ruku. Je osm hodin ráno, slunce na své nekonečné pouti se už vyhouplo nad obzor a ozářilo zlatými paprsky průčelí cirkusu, bílé maringotky žonglérů a cvičitelů zvěře, kteří ještě dospávají po nočním představení.
Po stopách Mayů
Ohromný kotouč rudého zapadajícího slunce ozářil svými paprsky do zlatova vrcholek štíhlé pyramidy, tyčící se nad nekonečným oceánem džungle. Na obětními kameni s reliéfy proplétajících se hadů ležela přichystaná oběť ohnuta do tvaru luku, kterou ustanovení pomocníci drželi pevně za ruce a nohy. Srdce ve vypnutém hrudníku zoufale bušilo posledními tepy života a z úst oběti se ozýval sípavý dech.
ŽIVOT V CIZÍM TĚLE
Nevíš, kde mám náušnice, Mirku? Takhle přeci nemohu jít ven,“ lamentuje Jarda, pobíhající po pokoji jen tak ve spodním prádle, v marné snaze nalézt nezbytnou ozdobu ženské krásy. Umyté vlasy stočené vysoko na hlavě zakrývá omotaný froté ručník ve formě turbanu. Několik dlouhých praménků vlasů mu padá na ramena. „Víš, které myslím? Ty velké kulaté, co jsem měl včera na sobě.“ Mirek zvedne hlavu, přestane si pilovat nehty a začne se také rozhlížet kolem sebe.
DRUHÁ STRANA MEDAILE
„Chceš jednu na bradu?" zeptal se mě prošedivělý, elegantní pán, když odtrhl oči od podepsaného trička Českého olympijského výboru na charitativní slavnosti, která se konala v krásném prostředí mělnického zámku. Jeho ruka se téměř instinktivně vymrštila a já pocítil dotek ohromné pěsti na své čelisti. „Raději ne, nerad bych skončil v kotrmelcích na dlažbě nádvoří."
Třetí světová válka začala!
Podívejte se, jak tiše začínají třetí světovou válku, hřímá Vladimir Žirinovskij nad hlavami zhypnotizovaného davu. „Poučili se od Napoleona, že nejde otevřenou válkou dobýt Rusko. Poučili se od Hitlera, který se také spletl v pochodu na Rusko. A proto zahájili tichou válku. Rozervat zevnitř Československo, Jugoslávii i SSSR a zastavit náš průmysl. Teď se všude prodává západní produkce.
Gloria MOŘSKÁ TAXIKÁŘKA
„Tady nemůžeš fotit, povídá nevraživě Indián oděný do žlutého nepromokavého pláště a otesávající ostrou motyčkou obrovitý kmen. Dlouhé šupiny dřeva, některé stočené do kroužků jako prstýnky, mu padají k nohám. „Rád bych věděl proč, namítám nejistě. A po kratičké chvilce napětí opatrně dodávám: „Tobě to vadí? Gloria Talbot stojící vedle mne se potutelně uculuje.
Tvář černého severu
Kolik je tam, Ivane, práce na té pětsetdvacítce? Musíme udělat trasu pro kráčení sedmsetšestky, říká svému kolegovi přes stůl mechanik HS - skrývka sever Dolů Bílina Josef Sloup. (Shoda jména se jménem autora není čistě náhodná. Je to můj o rok mladší bratranec.) „Vem si valník a zajeď pro tu násadu," pokračuje téměř automaticky k řidiči, který vešel do kanceláře. Brýle mu sedí na špičce nosu a modré jiskrné oči čekají na znamení souhlasu.
Ironman
Není zrovna moc teplá, že? Povídá muž v přiléhavé neoprénové kombinéze a těsných plaveckých brýlích svému kolegovi. Oba stojí spolu s několika desítkami dalších závodníků po kolena ve vodě umělého jezera Barbora u Oldřichova, kde se koná mistrovství republiky v triatlonu. Mokrá látka plaveckých obleků se leskne v záři paprsků vycházejícího slunce, které probleskují těžkými, olovnatými mraky.
Rovensko
„Tož vítejte, přátelé, vřele nás zve matinka oblých tvarů do prostorné jídelny. Stoly se prohýbají pod typicky českým jídlem. Na chodu je zabijačkov á polévka a vepřo knedlo zelo. Kolem talířů postávají minerálky (pivo k dostání přes náves za vlastn í peníze) a litrové láhve průzračné, i když ne příliš silné podomácku vyrobené pálenky.
Zapomenutá země na okraji Evropy
Co tady chcete? Sem nemůžete! Tohle je soukromý klub,“ osočil se na nás vytáhlý pubertální chlapec, když jsem s Radkem vstoupili do místnosti připomínající lokál a ve které hrálo několik mladých mužů kulečník. Na římsách kolem oken byla rozestavěna načatá piva. Tvář mu zbrunátněla hněvem a na čele se mu objevily modravé žilky.
Krkonoše
Pan Sagasser už zemřel, odpověděla věcně paní Thomová z městského úřadu v Peci pod Sněžkou na mou otázku po člověku, který by ještě pamatoval staré, zašlé časy. „Zbyly po něm jenom Sagaserovy boudy, ale tam už žádný pamětník nežije. Najdu vám někoho jiného." Vezme do ruky mapu města a okolí, několik lejster z kartotéky obyvatel a ukazováčkem projíždí řady jmen. Po chvíli povídá. „Ve Velké Úpě žije pan Thamm.
MOSKVA MAJA LJUBIMAJA
Moskva nás přivítala mrazivým počasím, spoustou lidí před Běloruským nádražím a veksláky. První, co jsme okamžitě potře bovali, byla nutnost vyměnit dolary za ruble. Nedaleko nádraží oznamovala honosná vývěsní reklama „EXCHANGE". Před ní několik čekajících lidí. Okam žitě se nás ptá jeden z nich. „Nechcete prodat dolary? Dám vám víc." Cedulka na zdi směnárny hlásá: 1 US - 1540 R.
DROGA ZVANÁ VÁLKA
„Tak už si proboha vzpomeň, kde ten Ado bydlí," říkám nevrlým hlasem Jardovi. „To snad není možné, že si to za těch několik týdnů zapomněl." „Tady do té hospůdky jsme chodili na pivo, to si pamatuji určitě," odpovídá Jarda a ukazuje na dům s velkým rozšklebeným otvorem ve zdi a rozbitými okny. „Přes tenhle most jsme taky jezdili." „Vždyť už přes něj jedeme alespoň popáté. Pojď, zajedeme do toho rádia, tam nám snad poradí.
Svoboda volby platí kdekoli na světě
Když v listopadu roku 1993 Koktejl rozesílal do světa dopisy s žádostí o rozhovor osobnostem, o kterých se domníváme, že významným způsobem zasáhly do světových dějin dvacátého století, nikdo nepočítal s tím, že jako první se ozve práve Milton Friedman. Snad ho zaujal příběh magazínu, jehož bytí odstartovala praktická aplikace „Svobody volby". Možná to byla vzpomínka na předky, pocházející z Podkarpatské Rusi, součásti předválečného Československa.
TRÁMOVÉ DOMY
Oblast architektonicky historických domů, které jsou charakteristické svou zvláštní, jedinečnou stavbou, leží v oblasti Hesenska a Dolního Saska a zahrnuje skupinu asi 80 měst. Mezi mnoha speciálními rysy vyniká jejich trámová konstrukce, často s vyřezávanými figurkami a ornamenty.
OSTROVY SNŮ A RAJSKÉ POHODY
Splnil se mi sen mého dětství. Přistál jsem na Havajských ostrovech, rozhozených jako diamanty v nekonečné hladině Tichého oceánu. Jejich krajina se mění rychle jako na běžícím filmovém pásu. Nadoblačné, strmé hory se zvedají prudce vzhůru od nekonečných pláží, pokrytých jemným bílým pískem. Rozervané skalnaté útesy, o které se tříští v mohutném dunění vysoké příbojové vlny. Rozsáhlé ananasové plantáže se střídají s palmovými háji.
HORNÍCI Z NÁRODNÍHO PARKU
Autobus nám jede domů až v půl druhé,“ povídá vstřícně lámanou angličtinou, vytáhlý, asi třicetiletý Albánec, sedící na zídce vedle zdemolovaného přepravního vozíku na uhlí. Oblečen v něčem, co by se snad dalo nazvat civilní oděv, působí tady v tom prostředí poněkud zvláštně. Téměř instinktivně se podívám na hodinky. Je teprve devět. „Co budeš do té doby dělat?“ vyzvídám a rozhlížím se po nepříliš vábném okolí. „Tak různě. Něco se najde,“ odpovídá lhostejně.
