Roční předplatné 499 KčLétající mnich
TEXT: Libor Michalec
Dech beroucí krajina na slovensko-polském pomezí, goralé, kteří vás svezou na pltích po Dunajci, starobylý klášter, kde byla poprvé přeložena Bible do slovenštiny, a k tomu všemu ještě legenda o možná prvním slovenském aviatikovi, ale také bylinkáři a alchymistovi.
Boží studna
TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Kostel, který se tyčí nad Petrovicemi na Rakovnicku, má téměř magickou přitažlivost. Navíc se nedaleko od něho nachází studánka nazývaná Boží, která zaujímá poměrně významné místo na duchovní mapě České republiky.
Zdejší farář Václav Kružík již na mě čeká v černém hábitu a společně kráčíme úzkým schodištěm po pravé straně kostela ke studánce. Je na soukromém pozemku v těsném sousedství soukromého domu, ale přesto veřejně přístupná. Farář otvírá železnou mříž kapličky, vstupujeme dovnitř a nabíráme do umělohmotného kyblíku vodu, o které se říká, že je zázračná. „V druhé polovině 17. století, patrně v roce 1686, když Petrovice patřily Ottovi z Helversenu, si zde děvčata při sbírání bukvic prozpěvovala a po chvíli si všimla, že s nimi zpívá někdo další. Když se rozhlížela kolem, spatřila ve větvích dubu krásnou paní s děťátkem. Dívky pochopily, že je to Panna Maria. Po několika dnech se zjevení opakovalo a vše se rozkřiklo po vesnici. Dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a byly vyslýchány a dokonce třikrát zmrskány důtkami,“ vypráví farář Václav Kružík. Legenda pokračuje, že dívky trvaly na svých výpovědích a prohlašovaly, že žádné bolesti při šlehání necítily. Byla jim ihned prohlédnuta záda – a skutečně po pruzích či jiných známkách šlehání nebylo ani stopy, což mělo být považováno za nový div a zároveň za potvrzení pravdivosti vyprávění dívek. Lidé uvěřili, že se nad studánkou skutečně zjevila Panna Maria a událost se rozkřikla po vsi.
Historky z podsvětí
TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: ARCHIV REDAKCE
Tradice mimořádných výročních dubnových čísel začala patrně v dubnu 1994, kdy Koktejl přešel z novinového na křídový papír. Na titulní straně se tehdy leskl portrét Vladimíra Žirinovského s titulkem Třetí světová válka už začala. Žirinovskij, celý v černém, to vykřikoval v Moskvě na mítinku u stanice metra Sokolniky v patnáctistupňovém mrazu a tvář mu přitom sálala horkostí. Byl obklopen „gorilami“ s jedním starým Srbem, který měl poctivé oči, místo pravého předloktí protézu a na pozdrav podával všechny tři prsty na levačce. Říkal, že je s Žirinovským dobrý přítel a zařídí nám rozhovor. Když jsme toho Srba navštívili na pokoji ve čtyřiadvacátém patře hotelu Ukrajina, měl umělou ruku odepnutou a právě telefonoval. „Vladimir?“ zeptal se a tvář nám ztuhla očekáváním. „Zítra v osm bude v kanceláři,“ řekl nám, když zavěsil. Sekretariát Žirinovského sídlil v obyčejném panelákovém bytě, kde to páchlo kyselým zelím a prodávaly se tam ocvočkované bundy a jiné metalácké pomůcky. O naší schůzce tady nikdo nevěděl, ale Pepovi se později podařilo uplatit sekretáře a rozhovor pořídit. Vrátili jsme se do Čech, připravili reportáž, a právě ve dnech, kdy se měl Koktejl s Žirinovským na obálce objevit na stáncích, probleskla médii zpráva, že má Žirinovskij přijet do Čech, což by znamenalo, že naše cesta byla zbytečná. Nakonec ale Žirinovskij nepřijel, i když na něj celý novinářský národ čekal na letišti, a navíc přesně v den, kdy vycházel Koktejl, házel ve Štrasburku vajíčka po členech Evropského parlamentu a plival na Židy. Televize to nasadila jako hlavní bod večerních zpráv. Nacionalista Vladimír Žirinovskij je dodnes poslancem ruské Státní dumy a již třikrát kandidoval na ruského prezidenta.
Pradědova válka
TEXT A FOTO: LIBOR MICHALEC
„Co Ti mám psát o Haliči? Spálené vesnice, vyrabované domy, vymřelé rodiny a taková bída, že kdo to nevidí, představit si to nedovede. Jen jediné přání mám, aby podobný osud nestihl také Čechy.“
Štůsky c.k. Feldpost dopisů, pečlivě převázané motouzem, které psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, jsem objevil na půdě ve staré krabici od margarínu v podstatě náhodou. Z dopisů pradědy Františka čiší spousta neumělého, ale o to vřelejšího citu, a jen tak na okraj mezi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů probleskují popisy válečných scén. Praděda navíc po celou dobu fotil, a z jeho černobílých pohlednic, uspořádaných později do alb, je úplně hmatatelně cítit životní pocit lidí, kteří důvěřivě a s neochvějnou vírou v budoucnost upírají pohled do aparátu, nic netušíce o atomové bombě, fašismu ani komunismu. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách, s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem. Praděda se všemi těmito inštrumenty putoval od bojiště ruského k rumunskému a italskému a všude se stal kronikářem prohrané světové války. Fotil pochodující vozatajskou jednotku s koňmi, rozmlácené kostely, rozbombardované mosty, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, ale i své kamarády při holení a na procházce. Všechny ty fotky posílal prababičce s hustě popsanou zadní stranou.
ŠAMANI Z JIŽNÍHO MĚSTA
Když Jana po půl hodině dýchání lehce zmodrala, proklínal jsem se, do jakého pekla jsem ji to zase zatáhl. Na okolních karimatkách se zmítalo a křepčilo asi dvacet dobrodruhů, kteří se jako my rozhodli vyzkoušet strasti a slasti holotropního dýchání na vlastní kůži. Šamanské rituály, znovuobjevené českým Američanem Stanislavem Grofem, tu působí na každého podle jeho povahy a naturelu.
SMRT KRÁSNÝCH PAPOUŠKŮ
Byla opravdovým vyvrcholením všeobecného zmaru. Jedině člověk nějakým způsobem vyšinutý mohl chovnému páru papoušků zakroutit krkem. Vzít do ruky křehká tělíčka exotů a jedním rázem ukončit jejich život. Přitom je to jen zlomek z celkové spoušti, která zůstala po jeho běsnění. Ale nepředbíhejme... Pronikavý výbuch rozbil noční ticho. Po pravé straně výpadovky ve směru Žatec-Postoloprty těsně za městem vyšlehly žíznivé plameny.
OBRAZY Z PODKARPATÍ
ŽE PŘIJÍŽDÍTE DO JINÉHO SVĚTA, VIDÍTE HNED NA HRANICI. Před závorou jedné z posledních železných opon světa pomalu a s dobráckým úsměvem rázují vojáčci v těžkých kabátech na paty, celnicí pobíhá smečka polodivokých psů. A pak přijíždíte do hlubokých lesů Nikoly Šohaje, kde ještě dnes žijí jeleni, vlci a medvědi a všechno je tu přímější a drsnější než v civilizovaném světě.
V ZEMI ČISTÝCH
Zažít v cizí zemi revoluci je snem každého pořádného cestovatele. Jedním rázem nahlédne do samotné podstaty národa. Málem jsme měli to štěstí. Pouliční nepokoje, které v Ravalpindí začátkem srpna organizovala Benazir Bhuttová, vypadaly jako neškodné demonstrace. Později jsme v novinách četli, že při nich zahynuly desítky lidí. Když pak předseda vlády v televizním vystoupení skládal funkci, Pákistánec Abid se mu smál a klepal si na čelo.
VÍTR NA PRODEJ
Pohled na vybagrovanou krajinu podkrušnohorského povrchového dolu připomíná peklo. Neúnavná rypadla a pásové dopravníky se ztrácejí v kouřovém oparu a jen občas je zřetelněji vidět prašnou čáru, zdvihající se za projíždějícím náklaďákem. Prach se větrem roznáší nedozírnou hnědouhelnou kavernou až k nám. Cítíme jeho neviditelnou přítomnost v ovzduší stejně jako si uvědomujeme přítomnost exhalací, síry, uhlíku, radioaktivity.
UMĚNÍ VYBRAT SI LIDI CHARAKTERIZUJE SVÉ POVOLÁNÍ REŽISÉR DUŠAN KLEIN
Filmového i televizního režiséra a scénáristu Dušana Kleina (1939) přivedl stvořitel na svět patrně jako lakmusový papírek doby. Jeho filmy jako citlivý scismograf zachycují náladu a vibrace této země. Ať už to byly kriminální filmy v normalizačních letech, kdy se nic jiného točit nedalo, „Básníci", kteří signalizovali éru uvolňování, nebo například filmy Dobří holuby se vracejí, či Vážení přátelé, ano, které již byly jasnou metaforou na tehdejší rozkládající se společenské zřízení.
ZAPLAVÍ NÁS BĚŽENCI?
Dej mi svůj pas Přemýšlel jsem, jak začít reportáž o uprchlících, když jsem si všiml, jak náš pákistánský průvodce na vedlejším lůžku levného hotelu v Rawalpindi zálibně listuje mým pasem. Je na něm ještě napsáno Československá socialistická republika a fotka pouze přilepena, nikoliv vlisována jako u novějších. Tenkrát neměli o nějakých potížích s uprchlíky ani tušení. „Libor, co kdybys mi dal svůj pas?" zeptal se náš průvodce a mě zamrazilo, protože to myslel smrtelně vážně. „Znám v Lahoru člověka, který za dvě stě rupií vlepí do tvého pasu mou fotografii i s tímhle," ukázal na „bezpečnostní" promáčknutí fotografie v levém dolním rohu.
UPRCHLICKÁ ODYSSEA
Nehostinná místnost pobytového střediska pro utečence, kteří již mají status politického uprchlíka. Pokoj zhruba třikrát tři metry, po stranách tři válendy, uprostřed stůl a na něm zažloutlé číslo Blesku, slánka z umělohmotného obalu od Ramy a balík ohmatan ých karet. Na vodorovné trubce ústředního topení se suší spousta dětského prádelka. Na chodbě dvouplotýnkový vařič. Tak už dva roky žije Bulharka turecké národnosti Anélie Mitkovová se třemi dětmi. Nejstaršímu Iljovi je šest let, nejmladší Dželjan osmnáct měsíců. Za 1 300 Kč mate řské...
VLADIMÍR PÁRAL A JEHO PLAY GIRLS
Slavní lidé v oboru žurnalistiky tvrdí, že rozhovor připomíná souboj. Nahlíženo touto optikou můžeme následující rozhovor uvést takto: bitevní pole - duševní krajina ing. Vladimíra Párala, českého profesionálního spisovatele. Útočník - reportér magazínu Koktejl (24), s podporou šéfredaktora a fotografa. Obránce (61) má dlouholeté zkušenosti ve strategii a taktice tohoto způsobu boje a Maginotovu linii s několika stupni obranných valů.
ALERGICKÉ DĚTI A SMRT PODNIKATELE
Je šestnáctého července a autobus s pětačtyřiceti alergickými dětmi ze severu Čech odjíždí na ozdravný pobyt do Řecka. Kdo by se netěšil? Rodiče mají ještě jeden důvod k radosti - díky Červenému kříži v Ústí nad Labem a cestovní kanceláři Kalyopé v Příbrami platí za třítýdenní pobyt se stravou, cestou a návštěvou dětských hřišť jen 6 850 Kč. Autobus přijíždí do Příbrami.
NEBUDETE O NÁS PSÁT ŽE MÁME VYMYTÉ MOZKY?
„Přišel jsem poprvé před týdnem," říká osmnáctiletý kluk, který je mi blízký právě proto, že jako jediný tady má ještě dlouhé vlasy. „V pátek jsem tu byl poprvé, zrovna byl prasádam, přivítali mě jako hosta a dali mi najíst. Když jsem přišel v práci do závodky, to bylo hned - mladej, mazej na konec. V pondělí jsem se odtud vrátil a dal v práci výpověď. Rodičům se to moc nelíbí."
FRANZ NEUBAUER STORY
Zdálo se, že to bude novinářská bomba, která otřese samotnými základy demokratických principů mezinárodní politiky. Skandál, jakému není rovno, všemožně ututl ávaný, ale přesto prosakující na povrch „SUDETY KONČÍ, PROTEKTORÁT ZAČÍNÁ“ zněl pracovní název reportáže. Pro Severočecha, odkojeného sovětskými válečnými filmy, bylo do začátku jasné, na čí straně je pravda.
KŘÍŽEM KRÁŽEM TUNISKEM
Příběh Berberů začal asi před sedmi tisíci let, kdy přišli na území dnešního Tuniska z jižní a západní Evropy. Později ustupovali, před Římany, Araby a Numiďany stále hlouběji a hlouběji do pouště a zpět do hor, kde zůstali. V sedmém století s počátkem islamizace jejich jazyk pomalu mizel. Nezmizely jeskynní byty, které vytesávali do jílovité půdy. V létě byly chladné a v zimě teplé. Otcové jejich otců možná v jeskyních skutečně bydleli a nevěděli nic o tom, že je možno žít jinak.
Zločin a Moskva
Dvě hodiny po poledni přijíždí na moskevskou ulici Sovětské armády nedaleko od Centrálního muzea ozbrojených sil mercedes přibaltskou poznávací značkou. Zastavuje naproti muzeu a jeho osádka zahajuje palbu na červené BMW, vedle něhož pokojně postávají čtyři lidé. První kulku uhodily do okna muzea, kde v prvním patře právě procházela školní exkurze.
MORAVAN VOLBOU
Říká se, že jogíni dokážou silou své vůle pouhým pohledem udeřit. Upřou na vás zrak tak pronikavě, že přímo cítíte ten náraz. Definitivně mě o tom přesvědčil cestovatel Miroslav Zikmund. Než jsme za tímto mužem, který objel celý svět, přejeli republiku od Ústí nad Labem po Zlín, nabrali jsme tři a půl hodiny zpoždění. Když jsem se pokoušel o omluvu, přišel ten pohled. Myslím, že hned tak někam pozdě nepřijdu. Přespal jsem ve Zlíně a druhý den zvoním u jeho vily v prostorné zahradě pro jistotu o čtvrt hodiny dříve.
HLEDAČ DOBRÝCH ZNAMENÍ
BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA od Michala Viewegha jsem si původně koupil, abych se nenudil v autobuse. Nejenomže jsem si nad knihou kazil oči v houstnoucím podzimním šeru, ale plynule jsem pokračoval v četbě doma. Když jsem ji zaklapl za poslední stránkou, byla půlnoc. To je jako o naší rodině, věděl jsem najednou přesně. Michal Viewegh jako první u nás zobrazil uplynulá léta nikoliv očima disidentů, nebo přesvědčených komunistických bossů, ale pohledem obrovské spousty obyčejných lidí.
