ikoktejl

Rakousko
Tag: Rakousko Nalezeno 34 výsledků.
Tag: Rakousko Řazení

Hranice zákona

Hranice zákona

POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.

Číst dál...

Opičí hora

Opičí hora

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Palmy a opice v Alpách? Není to hloupost? Kde by se tam vzaly a co by tam dělaly? To byla klasická odpověď pokaždé, když jsem chtěl po návratu z Rakouska někomu vyprávět své zážitky.

To, co je pro Francouze Provence nebo pro Rusa Krym, jsou pro Rakušana Korutany, spolková země na jihu Rakouska. A pro mě do té doby místo, které jsem znal jen podle jména. Hned po přejezdu hranice Korutan jsem si začal do paměti zapisovat své poznatky a zážitky. Cíl putování byl jasný, Faaker See, Klagenfurt a okolí, především pak Affenberg. Před tím, než jsem se zaměřil na přírodní krásy Korutan, kterých tu je nespočet, jsem zamířil na chvilku do Klagenfurtu, hlavního města Korutan a šestého největšího města v celém Rakousku. Jeho název by se dal přeložit jako „brod nářků“, a to podle legendy vyprávějící o vílách a démonech, kteří údajně žijí v okolních bažinách, ale to je ovšem jen jedna z pověstí.

Číst dál...

Jezerní království

Jezerní království

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Jako ve snu jsem si připadala, když jsem objevila zapadlý kout rakouské země plný milých lidí na pomezí s Maďarskem. Neměla jsem tu žádný cíl. Jen jsem se toulala, potkávala se s lidmi a místo si vychutnávala.

Burgenland je nejvýchodnější rakouskou zemí, jejíž území bylo až do konce první světové války předmětem sporů s Uherskem. Název Burgenland čili země hradů dostala pro množství hradů, nacházejících se zejména v jižní části země. Nejznámější je však kvůli Neziderskému jezeru, druhému největšímu stepnímu jezeru v Evropě, které do oblasti každoročně láká tisíce turistů.

V městečku Neusiedl am See jsem zastavila až na molu u Neziderského jezera, kde je přírodní jezerní koupaliště. Modrá obloha bez mráčku, dvacet sedm stupňů, žloutnoucí listy na stromech a pár plavců. Na začátek října dost netypický pohled. Usadila jsem se v restauraci Mole West, abych se tu posilnila husími játry s meruňkovokardamomovým kompotem a bramborovými šiškami s mákem a rebarborou. Do restaurace se dá dojet přímo plachetnicí, což jsem mohla za dobu mé přítomnosti pozorovat několikrát. Všimla jsem si i jednoho nadšence, který se plavil na voru. Jezero má hloubku jen 1,5 metru a v létě je tu voda teplá jako ve vaně. V obří vaně. Od půlky dubna se odtud dá jet po 43 kilometrů dlouhé cyklistické stezce a kochat se mořem kvetoucích třešní. Ty dávaly odjakživa ráz krajině v okolí městečka Breitenbrunn. Tradici tu ctí a tak je tu k dostání třešňová hořčice, šunka zapečená s třešňovou marmeládou nebo krémový med z třešňových květů. Ten dělá mladý včelař, který si na svém vzhledu nechává záležet stejně jako na designu svého medu. Tedy velmi, neboť hezčí skleničku medu jsem jaktěživa neviděla. Druhého nejhezčího muže Rakouska bych čekala v jiné profesi než včelařské, ale musím uznat, že je na něm hezké ještě něco. Jeho zapálení pro práci.

Číst dál...

Hladina adrenalinu

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Původním záměrem byl pohodový výlet do Innsbrucku. Jen tak bloumat po ulicích, vychutnávat si alpské panorama, občas posedět v kavárně, zajít do muzea, případně večer ochutnat místní pivo. Ale jak už to tak bývá, všechno bylo jinak.

Innsbruck je úžasné město v podhůří mohutných alpských hřebenů. Historickou částí města se dá chodit hodiny a pokud se návštěvník cítí unaven, může se občerstvit v některé ze stovek malých hospůdek. Město není pouze mostem přes řeku Inn, jak napovídá jeho jméno, je i rakouským mostem mezi Německem a Itálií. Však zde také již ve 4. století po Kristu vedla obchodní stezka, spojující severoitalskou Veronu a německé Řezno. V dnešní době je vyhledávaným místem lyžařů i pěších turistů a cyklistů, například Innská cyklostezka protíná nejen Innsbruck, ale celé Tyrolsko. Nezanedbatelnou součástí naší návštěvy v Innsbrucku měl být i prvotřídní wellness, který zde nabízejí. Sám jsem se již viděl v nějaké sauně nebo vířivce. Prostě idylka.

Číst dál...

SPARTA PRO PAVLA LANDOVSKÉHO

SPARTA PRO PAVLA LANDOVSKÉHO

Do vídeňského Burgtheatru dorážíme po odpolední zkoušce. Pavel Landovský už není ani v klubu. Telefonujeme mu do nedalekého bytu a po chvíli ho sympatická dlouhovláska přiváží v šedém mercedesu. „Nemám moc na rozhovory náladu. Asi víte, co mi udělal ten jeden plátek Špígl. Je i vaším přítelem?" Pane Landovský, co Vás mimo toho, že fotografkou přijeli - dneska nejvíc nasralo?

Číst dál...

ZÁHADA NÁSLEDNÍKOVY SMRTI

ZÁHADA NÁSLEDNÍKOVY SMRTI

V lednu 1993 zveřejnil deník Blesk pozoruhodnou informaci, týkající se baronesy Mary Vetserové, která v noci z 29. na 30. 1. 1889 spáchala se svým milencem, korunním princem Rudolfem sebevraždu v loveckém zámečku Habsburků Mayerlingu. Aféra, která tehdy vypukla, byl velmi rychle ututlána na samotný příkaz císaře Františka Josefa I. a oficiální verze zněla - smrt v důsledku zastřelení.

Číst dál...

Fialky pro Sissi

Fialky pro Sissi

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Máme zvláštní úkol – ochutnat fialky. Tedy přesně řečeno, fialkové bonbony, oblíbenou laskominu císařovny Sissi. Vstupujeme do kavárny, kde dobrý duch starého mocnářství stále žije.

Proslulá vídeňská cukrárna Demel byla založena už v roce 1786. V jejích sladkých výrobcích našla zalíbení aristokracie a vídeňské měšťanstvo, ale také císařský dvůr. I císař František Josef I. a jeho manželka císařovna Alžběta, známá jako Sissi, si nechávali od Demela posílat různé cukrovinky. Sissi údajně fialkové bonbony velmi milovala. Pan Demel jí je donášel do dvora osobně. V roce 1898 bylo na vídeňské výstavě kulinářského umění dokonce tomuto cukrářství uděleno nejvyšší ocenění.

Číst dál...

Živil jsem se dobrodružstvím říká o svém životě horolezec Reinhold Messner

Živil jsem se dobrodružstvím říká o svém životě horolezec Reinhold Messner
Reinhold Messner je nejen horolezeckou legendou, ale i velmi příjemným společníkem, který dokáže zajímavě vyprávět jak o horách a svém životě, tak i o svých pěti letech v politice. Messner je coby „Homo politicus“ očividně zapálený pro myšlenku společné, silné a jednotné Evropy. Kdyby Peak XV.

Číst dál...

Ledové Altausser See

LEDOVÉ Altausser See

 

   Napsala a vyfotografovala Alena Voráčková

 Malebné a potápěčsky méně navštěvované rakouské jezero Altausseer See najdete ve Štýrsku (Steiermark), 5 km severně od lázeňského městečka Bad Aussee. Ze známé meky Solné komory – Hallstattu je Altausser See dostupné autem za pouhých 25 minut. Přestože je tak doslova za rohem, narazíte tu na odlišnou kulturu krojů, jiný dialekt i zákony. Patří přesto také ke skupině jezer Solné komory, kterou ohraničuje na východě horský masiv Totes Gebirge, na jihu Dachstein a Tennengebirgen a na západě Berchtesgadenské Alpy a protékají jí řeky Traun a Salzach.

Pod vládou Habsburků bylo celé území dlouhou dobu izolováno od ostatních částí Rakouska. Bez povolení se nesměl nikdo přistěhovat ani odstěhovat. Spojení s okolním světem obstarávala v minulosti hlavně lodní doprava. Stavba silnice do Bad Ischlu byla zahájena až v roce 1872. Jižní část Solné komory byla v roce 1997 zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO.

 

   Chladné jezero Solné komory

Rakousko se může pochlubit nezanedbatelným počtem jezer v pánvích, které zůstaly po ustoupení ledovců a Altausser See mezi ně také patří. Jezero je 3 km dlouhé, 1 km široké a zaujímá celkovou plochu 2,1 km2. Leží v nadmořské výšce 712 m a potopíte se zde maximálně do hloubky 50 m. Krajinnou dominantu nejbližšího okolí tvoří na severní straně jezera 1800 m vysoká hora Loser. Spádový obvod Altausser See, který představuje převážně horský masiv Toten Gebirge, činí 54 km2. Obec Altaussee je jedinou osídlenou oblastí jezera, a to u jeho jihozápadního břehu. Z hotelu na kraji městečka mají výhled na jediný významnější odtok – říčku Altausser Traun.

Zvláštní je, že toto alpské oko nemá prakticky žádné nadzemní přítoky a napájí jej převážně podzemní prameny z vápencového horského systému Toten Gebirge. Řadí se díky tomu k nejčistějším, ale také k nejchladnějším alpským jezerům. Teplota vody tu klesá bez ohledu na roční dobu na pouhé 3–4 °C, což je o celý 1° C méně než v okolních jezerech. Výrazně méně se prohřívá horní vrstva vody i v létě, čehož si nelze nevšimnout okamžitě po zanoření.

Jedná se o tzv. oligotrofní jezero, má tedy nízkou produkci fytoplanktonu (řas, sinic a prvoků), což je dáno především jeho vyšší nadmořskou výškou. Voda je průzračná s vysokým obsahem kyslíku u dna.

Žijí tady mimo jiné ryby upřednostňující kyselou vodu – například siven alpský a pstruh jezerní. Altausser See zamrzá spolehlivě každým rokem a ponor pod led by se zde určitě vyplatil. Platí tu ale bohužel oficiální zákaz potápění pod ledem i nočního potápění (výjimku mohou mít akce organizované některým z místních potápěčských center, například Zauner v Hallstattu). Na některých místech je vyhlášena doba hájení od 15. září do 31. prosince.

 

   Altaussee – pod kostelem

Je tu možnost potápění ze břehu – k vodě se dostanete pozvolným svahem poblíž veřejné pláže u loděnice a přístaviště parníku. Je tu mělká plocha s hojností vodních travin a bohatým životem. Místy narazíte na velké kvádry z okolních hor. Pozor na parník, který zde často projíždí, a na majitele občerstvení u mola – je to jeho pozemek. 

 

   4000 let starý les

V pravé části jezera poblíž hotelu leží paralelně k řadě hausbótů potopený les. Obrovské kmeny stromů, z nichž některé stojí vzpřímeně na dně, jsou údajně staré až 4000 let. Jejich obvod může být odhadem 3–5 m. Jedna skupina stromů je v hloubce jen 12–15 m, tyto kmeny končí jen pár metrů pod hladinou.

 

   Hausbóty

Naproti hotýlku uvidíte řadu dřevěných hausbótů. Zdržují se zde hejna rybek (třeba chráněných střevlí potočních nebo okounků) a za slunečného dne si můžete vychutnat působivou stínohru – je to zkrátka poměrně fotogenické místo. U hausbótů nejblíže hotelu to trochu „táhne“ – jezero tu totiž ústí do říčky Altaussee Traun. Proud je natolik silný, že většina podvodních rostlin v okolí je ohnutá jako luk.

K hausbótům můžete buď přeplavat od hotelu (asi 35 m), nebo se zanořit z druhé strany – jsou tam ale omezené možnosti parkování.

 

   Hotel

Podél severního břehu nad hotelem naleznete ve velmi čisté vodě porosty rákosí, leknínů a řady vodních rostlin, které představují domov pro celou plejádu sladkovodních ryb (střevlí, pstruhů, mníků, štik, okounů nebo plotic) a také třeba ráčků. Směrem k rybářské boudě leží v hloubce 12 m karoserie sanitního vozu SS. O 50 m dál v 18 m jeho podvozek. Hlouběji v jezeře narazíte na kolmou lavinovou stěnu, padající do hloubky 45 m. Poblíž, ve 39 metrech, vyvěrá jeden z podzemních přítoků jezera.

Přestože poslední tři lokality leží v jedné části jezera, vyžaduje každá z nich trochu jiný přístup a doporučuji věnovat každé z nich většinu ponoru. Například řada hausbótů se táhne téměř na 150 m a tak jejich prohlídka a cesta zpět zaberou, zvlášť v tak studené vodě, bez problémů celý ponor. V mělčinách je zase výhodné nespěchat, spatříte tak více šupinatých obyvatel, a i tady pak hodinka uteče jako nic. Do mělčiny si nezapomeňte vzít i šnorchl – pokud budete chvíli na místě bez bublin, odváží se střevle až do vaší bezprostřední blízkosti.

S přístupem k ostatním břehům je to trochu složitější – podél celého jezera ale vede alespoň lesní stezka – můžete výstroj dopravit na vozíku, případně si pronajmout loďku. Trasa parníku vede od kostelíku do nejodlehlejší části jezera, kde stojí malebná hájovna, fungující jako rodinný hotýlek.

 

   O potápění v Altausser See

Altausser See bude stěží přitahovat davy potápěčů vzhledem k široké nabídce jiných jezer v okolí, která mohou poskytnout trochu jiné vyžití: snazší přístupnost většího počtu lokalit a především trochu odlišné terény. Oblast Altausser See poblíž hotelu je, co se týče terénu, pro řadu potápěčů méně zajímavá. Severní břeh od hotelu směrem ke kostelu je velmi mělký a pozvolný, navíc sediment dna je značně kalivý a to může spoustu lidí odradit. Ponory jsou zde ale nezapomenutelné pro výjimečnou viditelnost i v malých hloubkách, kterou cení zlatem nejen podvodní fotografové. Například v letním období zdaleka není samozřejmá pro většinu okolních jezer. Třeba i ve vyhlášeném celoročně čistém Gosausee se v horních 8–15 metrech hloubky viditelnost pohybuje v letních měsících „jen“ mezi 6–12 m. Zatímco v Altausser See to může být i 15–20 m. Další jezera, jako Attersee nebo Wolfgangsee, jsou v létě do 20 i více metrů hloubky „mléčná“, s dohledností sotva pár metrů!

Dalším kladem může být pro některé jiné klima: klid a příjemné prostředí, které bude jistě vyhovovat i případnému nepotápěčskému doprovodu. Na zmíněný hotýlek navazují například tenisové kurty a na své si tu přijdou i děti.           

Salcburk na talíři

Salcburk na talíři

Text: Aleš Horáček, foto: Aleš Horáček a Tourismus Salzburger

 

Řekne-li se Mozartovy koule, každý si nejspíš představí čokoládové bonbony ve zlato-červeném obalu, které jsou běžně k dostání i na benzinových pumpách. Ve skutečnosti je to ale trochu jinak.

Číst dál...

V kempu jako doma

V kempu jako doma

Zpracovala: Jana Nová, foto: Kärnten Werbung

 

Pokud netoužíte trávit dny volna na přeplněné pláži u hotelového komplexu, pak by vás mohlo lákat kempování v Korutanech.

Číst dál...

Městem chodí Amadeus

Městem chodí Amadeus

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: TOURISMUS SALZBURG GMBH

 

 

Starobylé uličky, průchody a romantické dvorky Salzburgu dýchají nezaměnitelnou atmosférou. Genius loci je zde tak silný, že by vás ani nepřekvapilo, kdybyste v některém zákoutí potkali člověka oblečeného v rokokovém úboru. 

Číst dál...

Tajemná "tygří" ryba v rakouském Gimbachu

Rakousko

   Tajemná „tygří“ ryba v rakouském Gimbachu

 

   Text a foto Alena Voráčková

 Určitě to také znáte – neplánované nebo pochybné akce většinou vycházejí překvapivě dobře a dlouho se na ně vzpomíná. Takovým „ohřejváčkem pro šedivé dny“ se pro mne stal jeden slunečný srpnový víkend v Rakousku. Posádka i plány se sice měnily jako aprílové počasí a do poslední chvíle nebylo jisté, zda se vůbec pojede. Chaos naštěstí vynahradilo počasí jako na objednávku, skvělá nálada a jako třešnička na dortu jedno kuriózní podvodní setkání.

V potoce Gimbach jsem šnorchlovala již před čtyřmi roky. Byla jsem tenkrát ve čtvrtém měsíci těhotenství, nesměla jsem se tedy potápět s přístrojem a brala jsem to jako nouzový plán. Místo se mi ale tak zalíbilo, že se tam chci podívat znovu. Je 15. srpna 2009, po 320 km z Plzně přijíždíme na Attersee a po dalších pár kilometrech podél jezera přichází odbočka na Bad Ischl. Jsme už teď jen pár stovek metrů od „naší“ lokality a tak se snažím vybavit si, jak to tu vypadalo před roky: pohádkový les, kde jsme si oddechli od příšerného vedra a potok s kaskádami schovaný v džungli stromů. Jsme už opravdu na místě? Cosi mi nesedí, proto jdu terén nejprve obhlédnout sama. Stezka tu sice je, ale po pár metrech lesík řídne na paseku a okolí potoka je jeden velký polom. V jednom úseku ale rozpoznávám shora velký vymletý hrnec v potoce. Voda vypadá nádherně a tak chvátám zpátky k autu zorganizovat transfer věcí.

   Návrat do potoka

Méně zkušení parťáci se naštěstí před cestou optali na výstroj – byli překvapeni, že budou na mělké srpnové cachtání v potůčku potřebovat i teplé rukavice a haubny. Bez nich to ale opravdu nejde, voda tu nemá víc než 10 °C, přestože coby kamenem dohodil je Attersee, kde se v 26° vodě koupou i malé děti. Po nanosení věcí na malinkou pláž pod strmým svahem (asi 5 minut chůze z parkoviště) přichází konečně schlazení v korytě Gimbachu. Voda tu má žlutavý nádech, jinak je dokonale průzračná s viditelností asi 6–7 metrů. Hned po vstupu do potoka je mi jasné, že jsem moc „lehká“, přikládám si ještě další olovo. Více již nemám, a tak pro úplné zanoření, které je nutné pro focení, musím být v maximálním výdechu. Je to docela dobrý tělocvik. Voda je opravdu jako led – jak z pod hladiny vystrčím hlavu nebo foťák, 35° rozdílem v teplotách se maska i „kejz“ okamžitě zamlžují.

Nejprve se pohybuji pod kaskádami. Hned v první minutě si všímám dospělého pstruha potočního a pár mladých jedinců téhož druhu. I když nebublám, nelíbím se jim. Po chvíli ale přivykají na to „podivné nemotorné zvíře“ a dostávám se k nim blíž. Najednou se objevuje další ryba. Tvarem těla připomíná nejvíce sivena, vybarvení, respektive vzor, má ale jako makrela nebo mník. V životě jsem nic takového neviděla. Samozřejmě chci takovou raritu zvěčnit, ale má výdrž pod vodou ve výdechu v ledové vodě není nikterak úchvatná, manévrovací schopnosti bez ploutví takřka nulové a ryba ne a ne spolupracovat. Ale nakonec se na mne štěstí přece jen usmálo: neznámá krasavice se na chvíli přitiskla k ohlazené stěně potoka a mně se podařilo udělat záběr, kde je s ní zároveň i pstruh.

Po úspěšném fotolovu se vydrápu (s 8 kg fototechniky doslova) ještě o dvě „patra“ kaskád výš. V prvním na mě pod vodou čeká velká „duna“ z bělostných kamínků, na které leží jediný barevný javorový list. Prostě kýč. Vzniklé fotky ale moc neukazuji. Jednoduše proto, že mi sotva někdo uvěří, že jsem scénu nenaaranžovala. O patro výš a o pár minut později obdivuji zmíněný vymletý „hrnec“ s průměrem 2,5 metru a hloubkou 3 metry. Voda se v něm rychle točí a skrz miliony drobných bublinek není jednoduché jeho krásně omleté stěny vyfotit. Na dně „hrnce“ se blýskají dokonale ohlazené valouny velikosti lidské pěsti. Nepřijde mi to, ale už jsem ve vodě skoro hodinu a zima mnou začíná pěkně lomcovat. Aleš je tu poprvé a je tak nadšený, že zůstává v náručí potoka nejdéle. I on viděl „tygra“, použitelný záběr tajemné ryby se mu ale s pomalým kompaktem nepodařil. Nikam se nechvátá a u Gimbachu trávíme další hodinku pozorováním vážek, motýlů a nasloucháním zurčení kaskád. I přes dramatické změny v okolním porostu je tu stále krásně. Sluníčko mi pomalu rozproudilo krev až do zimou ztuhlých konečků prstů a znovu mlsně pokukuji po té nádherně čisté vodě.

   Odhalení neznámé ryby

Doma mě zvědavost dohnala pátrat po identitě podivné ryby. Ptala jsem se zkušených rybářů, odborníků i nestorů sladkovodního potápění. Nikdo si s „tygrem“ nevěděl rady. Podařilo se mi nakonec zjistit, že se jedná o vzácného křížence pstruha obecného (Salmo trutta) a sivena amerického (Salvelinus fontinalis). Siven byl do sladkých vod Evropy zavlečen ze Severní Ameriky a vytírá se na podzim, stejně jako náš pstruh obecný. Ojediněle tak dochází ke zkřížení těchto druhů a vznikají pozoruhodně zbarvení kříženci označovaní jako „tygří“ nebo „tygrovité“ ryby. Ti se již dále nerozmnožují, jsou neplodní.           

Cesta Reinharda Schiestla

Cesta Reinharda Schiestla

Cesta Reinharda Schiestla

Míříte na Wildspitze, druhou nejvyšší horu Rakouska? Potom téměř jistě pojedete údolím Ötztal a zhruba v jeho půli budete po levici míjet mohutnou skalní stěnu. Pokud se zahledíte pozorně, možná zde uvidíte i několik postaviček stoupajících v této výrazné vertikále. Ve stěně Burgsteinwand byla vybudována via ferrata, umožňující i méně zdatným jedincům užít si vzdušných úseků a expozice. Pro ty zkušenější je pak příjemným protažením spojeným s výtečnými výhledy. Zbude-li vám tedy volný půlden, rozhodně se vyplatí u této zajištěné cesty zastavit.

Číst dál...

Horká noc v iglú

Horká noc v iglú
Kdysi jsme si na dvoře postavili sněhové miniiglú. Ovšem vyhnaly nás z něj řemeny rodičů, kteří se báli o naše zdraví, a tak plány na dobrodružnou eskymáckou noc rázně ukončili. Tu se mi poštěstilo prožít až o mnoho let později, a nemusel jsem se ani trmácet za polární kruh. Stačilo zajet na Kitzsteinhorn, ledovec nad rakouským Kaprunem.

Číst dál...

Valčík s faraony

Valčík s faraony
Hradní komplex Hofburg v samém srdci Vídně obývala odnepaměti císařská rodina. Teď jej však pohltil duch říše mnohem, mnohem starší. V nádherné novobarokní budově Nového Hofburgu se na několik měsíců usídlili faraoni…

Číst dál...

Císařský papež Franz Neberl

Císařský papež Franz Neberl

Císařský papež Franz Nieberl

Otázka kdo, nebo co tvoří dějiny alpinismu, zůstane snad stále otevřena. Jsou to lidé nebo hory samotné? Pokud si odpovíme, že lidé, vyvstane před námi řada jmen, osobností, samorostlých géniů, ale i hazardérů balancujících mezi životem a smrtí. Do první kategorie této pestré mozaiky patří neodmyslitelně veterán horských stěn a horolezec s velkým „H“ Franz Nieberl.

Číst dál...

Obr z křišťálu

Obr z křišťálu
Ze země vyčnívá zelená hlava obra. Na svět kolem se dívá velkýma křišťálovýma očima. Z gigantické tlamy se mu řine proud vody symbolizující čistotu a spojitost s výrobou křišťálu. A ve svých útrobách skrývá výjimečné poklady...

Číst dál...

Noc Krampusů

Noc Krampusů
Čím to je, že ďáblové a hrozba pekla měly u různých národů různou podobu? Zatímco v Česku je čert docela milá příšerka, v sousedním Německu nebo blízkém Švýcarsku je to už skutečný démon jako z hororu.

Číst dál...

Vůně olivového mýdla

Vůně olivového mýdla
Napsal a vyfotografoval Topí Pigula Staří Babyloňané vařili tuk s popelem a už 2800 let př. n. l. tímto poměrně jednoduchým způsobem připravovali substanci podobnou mýdlu. Jeho historie pak doprovázela historii civilizací a mýdlo se připravovalo z těch látek, které byly v dané době a na daném místě dostupné. Není proto divu, že olivový olej se stal jednou ze základních složek výroby mýdla na Blízkém východě.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group