ikoktejl

léto
Tag: léto Nalezeno 40 výsledků.
Tag: léto Řazení

Editorial Special Léto v ČR

Editorial Special Léto v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Léto v ČR

Magie kolem i v nás

Nad mladoboleslavskou krajinou se snesla noc. Kamarádi tleskali a poskakovali do rytmu, každý podle své chuti a tempa. Uvnitř mě ale bylo ticho jako v chrámu. Posvátná chvíle. Dívala jsem se na žhavé uhlíky před sebou a cítila nepochopitelnou potřebu přejít ten ohnivý koberec, jenž před chvílí uhrabal zkušený instruktor. Uhlíky jsou nažhavené na 400 stupňů Celsia a pokud věříte v sebe, máte dostatek schopností přejít bez sebemenší úhony. Zakázala jsem si přemýšlet o tom, zda a jak je to možné… Vnímám jen svůj vnitřní hlas, který mi dal jasný povel: Běž! A tak jsem bosou nohou vstoupila do neznáma a prošla magickým prostorem sebepoznání, na jehož konci byla má ohněm neposkvrněná chodidla. Z tohoto rituálu, jehož intenzitu překonalo jen narození mé dcery, jsem si odnesla zásadní osvícení: „Čemu věřím, to dokážu, i když se to může jevit jako holý nesmysl.“

Česká republika je bohatá na magická místa, kde lze zažít nezapomenutelné. Vybrali jsme pro vás zajímavosti, které vás mohou inspirovat při objevování naší země i sebe samých.

Krásné léto, ať vám slunce svítí.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Magie nedostavěného chrámuMísto, kde se nabijete (pozitivní) energií

Největší český MenhirVztyčili ho Keltové k posílení své ochrany?

V kůži legionářeOkuste život hrdinů, kteří bojovali na ruské frontě

Na popravuV 18. století ztratila popraviště smysl

Filmový vizionářKarel Zeman má unikátní muzeum u Karlova mostu

Klidné kouzlo českých lukS vrcholem léta je spojen sběr devatera kvítí

Graselovy stezkyDo Slavonic za „grázlem“ Graselem

Vltavská princeznaMalá vodní elektrárna Miřejovice

Cesta z velkoměstaVydejte se rezervací na pivo

Krušné hororyTajemná místa Krušných hor

Osek plný překvapeníKlášterní perla, 3D bludiště i jeden z nejlepších autokempů u nás

Bitva u ChlumuU Hradce Králové se odehrála největší bitva 19. století na území Česka

Mýtus o Martinově bouděCo mají společného fenomenální tenistka a krkonošská chata?

Znovuzrození Chaty PrašiváNadšenci obnovili unikátní rozhlednu v Beskydech

CykloturistikaZážitky podél Dunaje

Rychlebské stezkyNáročné a návykové

Znáte lesní bar?Přežije projekt založený na důvěře v lidskou poctivost?

Až ztichnou bílé skályV jaké kondici je tradiční české hobby?

Pevnost Terezín

Petr Kotík„Hotelů a penzionů jsou tisíce, těch kouzelných jen desítky“

BeneckoZdravý a voňavý vzduch s nezapomenutelným výhledem

Vydry u VydryZajímá vás, jak žije večerníčkový Vydrýsek?

Na Špilas!Svou vojenskou kariéru ukončil v roce 1959

Okno do vesmíruKe hvězdám na Kraví horu

Science centrum iQLANDIALetní rodinná výprava do minulosti i budoucnosti

Předplatné

Král kolHadrák, auto od krejčího, prchající stan

Mistr eleganceTvůrce nadčasových aut jezdil velorexem

Fakulta rybářůVe Vodňanech připravují přátelský kaviár

Dolní Poohří

Zlaté obludy zdobí PlzeňPo stopách válek i míru

Nahoru a dolůZávratné výšky a hloubky Znojma

Šlapací kolo přežilo stoletíUnikátní muzeum najdete v tvrzi

Zahrada ČechObjevte malebný kraj

Labská stezka

Máte Česko v malíčku?Soutěžní kvíz

Skryté železniční perlyNepatří mezi turistické hity a o to jsou cennější

Úlovky nejen hraběte ChotkaJedna z nejstarších fotografií světa na zámku Velké Březno

Život samotářkyVeverky známé neznámé

Luštěte a vyhrajte

Editorial Special Léto v ČR

Editorial Special Léto v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Léto v ČR

Zemský ráj to na pohled

Všude narážím na české stopy. „Jakou řečí se to bavíte?“ zeptal se nás řidič ve městě Punta Arenas, v jižním cípu Chile, které omývají vody Magalhãesova průlivu, jenž dodnes patří k nejnáročnějším námořním úsekům. Za ním jakoby už nic pozemského nemohlo existovat. Klidně by se to tady mohlo jmenovat „na konci světa“. O to více překvapí řidičova reakce. „Čeština?“ Hned pookřál a vyhrkl: „Česká republika, kdysi Československo, znám, odtamtud byl přece Baťa. Založil tu fabriku, kde pracoval můj táta. Jiné boty než baťovky nenosím.“

Ve Washingtonu D. C. ve výtahu jednoho hotelu. „Jé, vy mluvíte česky,“ říká mi překvapený Afroameričan stojící vedle mě. „To je super, mám kámoše v Ostravě.“ Výtah je docela plný, a tak se vzápětí přidávají další. Italští turisté mi vyprávějí, že byli v Praze a že je uchvátil Karlův most. „Praga è bellissima.“ Ano, s tím se nedá než souhlasit. „A víte, že tenhle hotel koupili Trumpové? Ta Ivana je přece od vás…“ Cink. Výtah zastavil a já už neslyšela konec českoamerického příběhu.Tiskem proběhla zpráva, že prestižní britský cestovatelský web zařadil Litoměřice mezi deset nejkrásnějších míst v České republice. Na Litoměřicku a v blízkém okolí se také natáčel nový seriál BBC o Třech mušketýrech, který by mohl být skvělou reklamou na krásy české vlasti. Doufejme, že nebude inspirací jen pro cizince. I když Češi jsou povětšinou škarohlídi, v hymně svou zemi láskyplně opěvují jako snad žádný jiný národ. Buď jim tento Special námětem k dalšímu objevování své domoviny.

Krásné léto

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Vzhůru na St. Georgenberg!Byl praotec Čech Gal nebo Žid?

Václav Cílek: Říp vždycky patřil bohům

Šlápněme do pedálůPo Labské cyklostezce krajinou Českého středohoří

Bitva RogarProžijte svůj vikinský den

Za hrady Otce vlastiAneb nejen po Čechách ve stopách Karla IV.

600 let od upáleníNárodní slavnosti „Jan Hus – Evropan nové doby“

Čapkova StržSvatební dar pro velkého spisovatele a nadšeného zahradníka

Osamělý poutníkKarel Hynek Mácha

Společník na cesty

Šifry, skrýše a hlavolamyZapomeňte na nudné průvodce, budoucnost je CRYPTOTRAIL

Srdcová ferrataVodní brána u Semil

Exotika na MoravěMandloňové sady jsou hustopečskou raritou

Upírka z říše flóry

Netradiční chalupaVětrný mlýn v Ruprechtově se zvláštním mechanismem

Ve městě rekordůMona Lisa z rýže i pyžamo pro obra Koloděje

Zrozené z bouřeV obci Prysk je skryt důkaz přítomnosti vody na Marsu

Tajemná dvířkaJak se Češi smířili s neoblíbeným monarchou?

Pivovarské putováníČesko je zemí pivařů, minipivovary rostou jako houby po dešti

Co (ne)víte o České republice?Soutěžní kvíz

150 let pod parouJak čeští vlastenci chtěli naštvat Vídeň

Vyšehrad s kolem na boku

Promenáda v plavkáchO evoluci plaveckých oděvů s Danielou Linkovou

Zmizelý světPátrání po dávných říčních lázních a plovárnách

Lomové koupáníOutdoorová romantika bez párků v rohlíku

Místo uhlí riviéraTřetí největší jezero v Česku vítá první plavce

Splněný sen NikéZa uměním na řeku

Jak se dělá modrotiskV rodinné firmě Danzingerů pracuje již pátá generace

Svoje strašidla si vozím s sebouříká pohádkový režisér Zdeněk Troška

Ve městě kouzelRozlouskni oříšek a odhal tajemství

Hrad romantikůRichard Wagner hledal na Střekově múzy

SunJardin ChateauVaření je krásná řehole

Zámek nad propastíJezeří bylo královstvím hudby i vězením prominentů

Víno od svaté KláryBotanická zahrada oživila tradici kvalitních pražských vín

Putování v sedleUžijte si kovbojské léto

CyklotouláníDobrodružství na každý den

Česko je houbařův rájNemusíte čekat do podzimu, houby rostou i teď

S párou Českou KanadouProjeďte se po jedinečné úzkorozchodné železnici

Lov skalních bran

Lovec leknínůNavzdory počáteční nepřízni osudu dosáhl svého cíle

Maďarsko: Země relaxaceSladké mořeS rodinou na dovolenou? Vzhůru na Balaton!

Luštěte a vyhrajte

Editorial Special USA

Editorial Special USA

Přejít na články ze Specialu USA

Spřízněni touhou

Spojené státy americké jsou supervelmocí už od druhé světové války a zdá se, že ještě dlouho budou. Vpřed je však nežene jejich zbrojní arzenál nebo burzy plné hulákajících makléřů. Není to ani jejich jedinečná poloha, kdy mohou jako jediný stát planety ovládat dva největší oceány. Tou hlavní silou USA je touha. Touha lidí z téměř celého světa mít se jako Američané a touha Američanů samotných mít se ještě lépe.

Ostatně známe to sami. Touha po lepším životě hnala našince za velkou louži už za časů monarchie. Komunismus pak přes všechnu negativní propagandu dosáhl přesného opaku. Lidé vnímali Ameriku jako lákavý symbol Západu a zemi snů, což se jim také po pádu režimu potvrdilo. Zvedla se opona a ukázalo se pestrobarevné jeviště plné do té doby netušených zážitků. Následovalo samozřejmě vystřízlivění, protože ideální svět neexistuje – kupodivu ani v Americe. Ovšem lehká kocovina je průvodním jevem každého opojení.

Důležité je, že velká část světa se k USA stále upíná, což Američané dobře vědí a dokážou toho brilantně využít. Vytvářejí proto takové podmínky, aby do země přivedli ty nejlepší mozky z celého světa. Také proto šíří své myšlenky a kulturu daleko za své hranice. A vstupují do konfliktů tam, kde jsou jejich ideje v ohrožení.

Orel bělohlavý na státním znaku USA svírá ve svém obrovském zobáku stuhu s heslem E PLURIBUS UNUM, tedy Z mnohých jeden. Původně třináct, dnes padesát států, se spojilo v jeden, aby si byly oporou. Jako oporu je dnes vnímají i země vzdálené tisíce kilometrů, což je ale nadmíru ošemetné. Stačí jeden chybný krok či špatně vyložené gesto a nenaplněné naděje se promění v odpor. Být supervelmocí je zkrátka zavazující, ale pokud Spojené státy upnou své touhy směrem, který se nám i s odstupem času bude jevit jako správný, nečeká je snad špatná budoucnost. Ani nás.

Příjemné čtení vám přeje

Michal Dvořákšéfredaktor

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

HISTORIE8 Druhé dobývání Ameriky10 Ztracené duše12 Za svobodu!14 Sedící býk16 Země v jednom ohni18 Pruhů ráz a hvězd jas20 Kabrňák Bill22 S maršálskou holí v ruce24 Pár uzlů od katastrofy26 Boj o vesmír28 Vraždy, které otřásly Amerikou

SPOLEČNOST30 Jeden krok od zázraku32 10 amerických vynálezů34 Zrod stříbrného plátna35 Fenomén Mickey36 Není kačer jako kačer38 Divoká duše božské Marilyn40 Já jsem král, ty jsi král

CESTOVÁNÍ44 Disneyland pro dospělé46 Na počátku bylo auto48 Jako v pekle50 Město jako symbol52 Trháky bedekrů? Národní parky!54 Prokletý most57 Vzpomínky na indiány58 Kamenná detektivka60 Stavby, které berou dech

ZÁHADY62 Tranzistor za vnitřnosti64 Lidé z obřích domů66 Pohled do tváře boží

GASTRONOMIE70 Hamburgerový zázrak72 Drink na každé bojiště

ZAJÍMAVOST74 Postavil celou zemi na kola76 Auta jménem aAmerika78 Záhadné schodiště

Kamenolom Sparman

Kamenolom Sparmann

- potápění uprostřed města

 

   Text Petr Vaverka

   Foto Petr Vaverka, Jost Krause

 Historka o potopeném tanku? To bylo to první, co před lety přivedlo naše myšlenky na potápění v dosud neznámém kamenolomu nedaleko hranic s Německem, v saském městě Kamenz! Kdo by také reagoval jinak. Povídaček bylo samozřejmě víc. Pod vodou byla údajně ukrytá i Jantarová komnata... Dnes už lom pravidelně navštěvují stovky potápěčů. Tank ani ruský poklad se jaksi nekoná. Jiných zajímavostí je zde ale víc než dost a výlet za potápěním sem rozhodně stojí za to.

 

   Naleziště pokladů

Po příjezdu na lokalitu oči všech návštěvníků zabloudí většinou přímo na vodní hladinu. Parkovat je totiž možné bezprostředně u prvního kamenného schodiště. Přístup do vody je zhotoven z ocelových, žárově zinkovaných schodů a malé plošiny na severním břehu. Pokud se odtud vydáme na ponor při západní stěně, dostaneme se k nejdelšímu zdejšímu kolmému sestupu. Při tomto postupu je třeba sledovat prostor pod sebou. Z hladce kolmé skalní stěny na četných místech vystupují různé konzole, lávky a zbytky jiných konstrukcí. Zranit se o jejich hrany nebo poškodit suchý oblek je záležitostí okamžiku. Severovýchodní partie zdejšího lomu je mělká, s hloubkami do 30 metrů. Dno je opět bohaté na různé nálezy. Podél východní strany najdeme v hloubkách do 20 metrů rozvětvené kmeny stromů. Místo je místními označováno jako les. Oblast v jižní části je pro svou vzdálenost potápěčům s jednou láhví nedostupná. Ideální pro průzkum tohoto prostoru je dvojče a spolehlivý UW skútr. Pokud bychom hledali podobné místo k potápění, musela by naše cesta vést až k Lipsku do zatopeného lomu Wildschutz. Ten je svou hloubkou 74 metrů na čele tabulky extrémních sladkovodních lokalit v širokém okolí.

 

   Čistá voda je základ

Jost Krause, majitel potápěčské školy Kamenz a nájemce lomu Sparmann, zde uvedl do života potápěčskou základnu s perfektním zázemím včetně ubytování, klubovny i plnírny láhví. Velký díl práce se mu ale povedl v zatopené části lomu. Voda zde před pár lety jen zapáchala a viditelnost byla nulová. Důmyslným systémem okysličování hlubokých partií dosáhl během pár let obnovení cirkulace vody. Do hloubek přes padesát metrů je spuštěna na plovoucích bójích konstrukce ze silných PVC trubek. Ta je zásobená tlakovým vzduchem z kompresoru na břehu a provzdušňuje ode dna vodu v lomu. Ostatní zařídila už matka příroda. Biologické procesy se opět rozeběhly v plné síle a organické nečistoty zetlely. Voda je zase průzračná. Stálo to dobrý nápad, investici do hadic, trubek a nosných bójí s lany. Přísun vzduchu zajišťuje starší vzduchový kompresor. Systém je mobilní, hloubku rámu s tryskami lze jednoduše měnit. Nejvýhodnější je podle Jostovy zkušenosti provzdušňovat vodu v zimě, kdy teplota vzduchu klesne pod 4 °C.

 

   Náročná lokalita

Svým charakterem se potápění v lomu Sparmann řadí mezi náročné. Do vody je přístup pouze z plošiny, na kterou sestoupíme prudkým schodištěm. Pro jednoho potápěče je to velmi komfortní, dva už mají problém s vyhýbáním. Vstup je přímo na hloubce 15 metrů(!). Nově jsou nyní v nejzajímavějších místech nataženy vodící šňůry, díky kterým je orientace pod vodou jednoduchá a hlavní atrakce potápěči při ponorech už tak snadno neminou. Kolmé stěny po celém obvodu, studená voda a tma většinou už od dvacetimetrové hloubky kladou poměrně velké nároky na zkušenosti jednotlivců. Zbytky stromů, keřů nebo různě trčící konstrukce a lana mohou být příčinou uvíznutí a podobných nepříjemností v temné hloubce. Tady se rozhodně vyplatí potápění v sehrané dvojici. Ale nehoda není náhoda. Ani této krásné lokalitě se nevyhýbají fatální potápěčské příhody. Je proto na místě k potápění v místní vodě přistupovat s maximálním respektem. Základna sice disponuje rescue soupravou a německý systém lékařské první pomoci je rychlý a dokonalý, lépe je však takovým situacím předcházet.

 

   Potápění

Sestupujeme podle kolmé západní stěny a vodítkem je nám silná ocelová roura od bývalých čerpadel vody. Jednotlivé díly jsou spojovány přírubami. Jak je míjíme, dostáváme se až do hloubky přes 50 metrů. Ano, vodou zatopený kamenolom Sparmann je hodně hluboký. Už dávno je úplná tma, temnotu dokonale rozřezávají kužele silných xenonových lamp. Jsme tady ve správnou dobu. Čistota vody a tím i viditelnost zde závisí nejen na ročním období, ale i na zásazích nájemce lokality. Dnes vidíme minimálně na vzdálenost 10 metrů. Orientace je dobrá, kompas však nezbytný. Světla postupně odkrývají mnoho pozůstatků po dřívější činnosti. Žebříky, lávky a různé konstrukce. Jako lákadlo pro návštěvníky je od loňského roku pod vodou v hloubce15 m umístěný kompletní WC z dopravního letadla. V hloubce necelých 30 metrů je možné vidět domek pro střelmistra. Pokud se pohybujeme víc ke středu lomu, můžeme objevit stavby z příhradové ocelové konstrukce, připomínající věže. Takové objekty jsou pokryty silnou vrstvou červenohnědých oxidů. Lahůdkou, určenou potápěčům s heliovými směsmi, je zachovalý motocykl neznámé značky v hloubce 62 metrů pod kolmou stěnou se žebříkem. To už není daleko od nejhlubšího místa lomu. Tam ale nemíříme. Náš ponor směřuje do části nejbohatší na „vzácné“ nálezy. Nejvíc artefaktů je totiž k vidění v první třetině plochy dna nejblíže ke vstupu. Celé dno je ale velmi rozsáhlé. K jeho kompletnímu průzkumu bude zapotřebí mnoha ponorů.

 

   Trocha historie

Lom jako těžební místo existoval už před 2. světovou válkou. Hlavním majitelem byl v těch dobách Carl Sparmann. Ten vlastnil ještě další kamenolomy. Podle něj neslo toto místo jméno až do roku 1959, kdy znárodněním přešel celý provoz pod východoněmecký VEB Grünsteinwerke Kamenz. Jméno bylo kamenolomu jako místu pro potápění a rekreaci navráceno až v současné době. Kámen se zde již od 70. let netěží. Důvodem bylo postupné rozšiřování města Kamenz. Potom, kdy se pumpy čerpající vodu ze dna lomu zastavily, došlo ke kompletnímu zatopení díla. Klidná hladina hlubokého lomu pak příležitostně sloužila k „úklidu“ nepotřebných věcí. Proto nyní při ponorech na dno můžete spatřit rozličné harampádí. Bicykly, tříkolky, celé televize, toaletní mísy a další atrakce zpestřují zdejší potápění. Doba, kdy lom stál na okraji zastavěného území, je dávno minulá. Nyní leží celá lokalita uprostřed města, což jí rozhodně přidává na atraktivitě. Komfortní bydlení v nově vybudovaných chatkách, převlékárna a exkluzivní klubovna se sociálním zařízením umožňuje celoroční provoz. To se samozřejmě projevuje na návštěvnosti. Díky své poloze v Sasku, odkud je blízko jak k českým, tak i polským hranicím, potkáte vedle svých kolegů potápěčů z Česka i skupiny z Polska. A přesto, že je v nedalekém okolí dost podobných lokalit (Steina, Prelle, Wetro), stahují se na Sparmann i němečtí potápěči. Není se čemu divit. Čistá voda, postupné zarybňování zajímavými rybími druhy a dokonalý servis k tomu přímo vybízejí.     

 

Kapří sešlost

Kapří sešlost

 

   Text a foto Václav Kechner

 Znáte asi ten pocit, kdy při pohledu na vodní hladinu srdce začne pracovat o poznání rychleji, protože jste právě zjistili, že se díváte do osmimetrové hloubky. Dáte mi za pravdu, že zvláště u sladké vody je to fakt obzvláště pozoruhodný.

Jednoho prosincového rána ujížděl náš automobil směrem na Vysočinu a vezl tři natěšené jedince směrem za vytouženou vodou. Zanedlouho se před námi objevila známá hladina lomu. Počasí nám sice moc nepřálo, bylo zataženo a poletoval sníh, ale důležité bylo, že tam kromě majitele nikdo jiný neparkoval.

 

   Ideální scenerie

Neprodyšně uzavřen do suchého obleku, zamotán do různých hadic, s fotoaparátem na krku, sotva se plouže, prostupuji hladinou, která rozděluje tyto dva světy. Otevřel se mi fascinující pohled na příkrou stěnu, u jejíhož úpatí se tyčily vysoké zbytky keřů, které tam kdysi rostly. Dnes však plnily roli dekorace, umocněné tím, že jejich větve jsou nádherně porostlé koloniemi sladkovodních hub. Mezi touto křehkou krásou, jako kdysi ptáci, dnes proplouvají hejna okounů a plotic. Ideální scenerie pro fotografování, obzvláště, když se z protisvětla přibližuje kolega. Ta dobrá duše za léta společného potápění ví, co se mi asi vybavuje před očima, a naplouvá do správného postavení. Několikrát vodou šlehne blesk a můžu doufat, že se některý ze záběrů povede. Stáčíme se podél stěny a míříme ke skalním římsám, kde se dají tušit velcí kapři. Viditelnost je úžasná. Vertikálně dobrých osm metrů a horizontálně přesahuje patnáct metrů. Z hloubky dvaceti metrů ještě vidíme stromy na skalnatých březích. Prostě nářez, jaký dlouho nepamatuji. Vystupujeme do menší hloubky, do míst, kde se dají tušit rybí obyvatelé zdejšího lomu. Předpoklad sice dobrý, ale skutečnost poněkud jiná. Ani šupina. Abych nekřivdil, tak nějaký ten rak se batolí po dně, propluje pár plotic, ale to, na co čekáme, to ještě není. Pokračujeme dál podle kolmé stěny a pod sebou jasně vidíme členité dno, plné obrovských balvanů. Tam někde by se měli vyskytovat dva nově vysazení jeseteři. Ti však nejsou předmětem našeho pátrání. Alespoň pro tentokrát. Dnes jdeme po něčem jiném. Tím je vyhlášené hejno kapitálních kaprů.

 

   Kapří dostaveníčko

Na velkou vzdálenost vidím jasně Martina, jak se volně vznáší v prostoru a gestikuluje na mne. Zamířím k němu a ve směru jeho ruky začínám rozeznávat pohyb něčeho opravdu velkého. Tam, v jakési skalní rozsedlině, přes kterou leží kmen mohutného stromu s bohatou korunou větví, zřetelně rozeznávám siluetu kapřího těla. Abych to upřesnil, hodně velkého těla. Má vážit kolem šestnácti kilogramů, jak jsem se později dozvěděl od majitele lomu. Kapr stál majestátně mezi větvemi a zdálo se, že nás, dvě bublající monstra, pozoruje a rozvažuje, jestli pro něho představujeme nebezpečí. Usoudil asi, že pro něho nejsme hrozbou, a pomalu zaplul mezi větve stromu. Na druhé straně barikády byla situace úplně jiná, nervozita hraničila s posedlostí. Krásná ryba, čistá voda, ten snímek musím dostat, honilo se mi hlavou. Martin na tom byl se svými úvahami asi podobně. Zcela automaticky jsme se rozdělili, každý najížděl do této arény z jiné strany, hezky proti sobě. Co kdyby se povedl snímek člověka a ryby? Stoupáme podél příkrého svahu, pomalu se nám začíná otevírat celkový pohled na území tohoto mohutného šupináče. V ten moment mi spadla čelist, div jsem neztratil automatiku. Tam, na dně rozsedliny mezi mohutnými kameny, stíněni padlým stromem, měli dostaveníčko asi všichni kapři z lomu. Kolik jich tam bylo? Těžko říct. Později jsem jich na jednom záběru napočítal šestnáct. Dalo by se předpokládat, že to bylo asi tak dvacet kusů. Nejúžasnější bylo, že se všichni chovali naprosto klidně. Čekal jsem divoké pohyby celého hejna, ale nic. Jak známo, kapry je pro jejich plachost vždy těžké fotografovat. Tentokrát mám po dlouhých letech, jak se zdá, asi zase trochu toho fotografického štěstí. Pomaloučku, co ploutev ploutvi mine, začal jsem se přibližovat k této rybí sešlosti.

 

   Fotogenická parta

Parta to byla nadmíru fotogenická. Byly v ní zastoupeny snad všechny varianty tohoto druhu. Velcí lysci, šupináči i oranžová varianta kapra koi. Zapasoval jsem se do prohlubně mezi dva balvany, ukrytý za fotoaparátem začínám pořizovat první záběry. Kapříci se pěkně promenovali okolo. Někteří odvážnější se vyloženě přišli podívat na tu funící potvoru. Modré světlo blesku šlehalo vodou a filmový pás se začal plnit snímky. Právě jsme s Martinem podstupovali to pravé fotografické šílenství. Ryby samy připlouvaly na dosah ruky. V některých momentech nebylo možné zaměřit samotného jedince, protože se mezi vás připletli další. Nejúžasnější bylo, že ty ryby zřetelně projevovaly o nás zájem. Bylo to prostě neskutečné. Během půl hodiny mi došel materiál ve fotoaparátu, ale u srdce bylo jaksi hřejivo z dobře vykonané práce. Pravda, vytoužený snímek, zachycující přímý kontakt člověka a ryby z očí do očí, tentokrát nevyšel. Prostor, ve kterém se vše odehrálo, byl příliš stísněný. Já, s rozměrným fotoaparátem, jsem byl zaklíněný mezi balvany, a to mi umožňovalo maximálně pohyb o devadesát stupňů do pravé strany. Martin na tom byl ještě o poznání hůře. Ležel v minimálním prostoru pod kmenem stromu přitisknutý ke dnu a mohl tak akorát dýchat. Zajímavé bylo, že při častém používání blesku, zůstávaly ryby v naprostém klidu, ale jak Martin použil silnou lampu, byl jasně zřetelný neklid v celém hejnu.

 

   Dnešní den bude ­jednou vyprávěn

Jak se říká, vše krásné jednou končí. Kolega na mne pokynul a to byl signál k návratu do našeho světa. Dal jsem mu tentokrát bez okolků za pravdu, neboť konečky mých prstů se jasně hlásily o trochu toho tepla. Odlepili jsme se ode dna a vydali se křišťálovou vodou zaplněnou světlem do míst, kde se daly tušit schody sestupového plata. Proti nám v dálce na hranici viditelnosti plavali další návštěvníci, vypouštějíce si své chomáče bublin. Jejich zážitky na ně teprve čekaly. Zorník masky proťal hladinu. Schody, zatažená obloha a padající sníh. O několik chvil později ve vyhřáté místnosti s hrnkem grogu v ruce a s partou známých i neznámých probíráme nejčerstvější zážitky. V příjemné atmosféře naslouchám potápěčským příhodám vyprávěným okolo stolu a uvědomuji si, že i dnešní den bude jednou vyprávěn. Možná u jiných kamen s jinými lidmi, ale jsem si jist, že neupadne v zapomnění. A kdeže to vlastně bylo? No přece na LEŠTINCE u Skutče v čase vánočním.      

 

Výprava za dugongem

Výprava za Dugongem

 

   Text a foto Jana Zahradníková

 Letoviska jako Sharm el Sheikh, Taba a Hurghada znám snad zpaměti. Při loňské návštěvě Egypta jsem si uvědomila, že u nich již nemám co dále objevovat, a to ani na souši, ani pod hladinou Rudého moře.

Za ta léta už odhadnu, kdy a kde narazím na pářící se delfíny, kde uvidím manty a žraloky. I poslepu bych uhádla, které podmořské obyvatele potkám u známých lokalit, jako je Shark Bay, Jackson Reef, Thomas Reef atd.

Nikdy jsem si nedokázala představit, že všechny tyto krásy se mi někdy okoukají a budu chtít víc. Netrvalo ale dlouho a našla jsem nový hnací motor − Marsá Άlam. Tato donedávna malá rybářská vesnice se nachází na západním pobřeží Rudého moře, asi 200 km od Hurghady a 200 kilometrů od Súdánu. Díky odlehlosti této lokality je zde turistika teprve v rozpuku. Nikdy nikam nejezdím naslepo, vždy se snažím o daném místě nastudovat co nejvíce informací. Ke svému údivu jsem zjistila, že zde v oblasti Abo Dabab je možné spatřit dugonga − velice vzácného savce, který na první pohled může působit jako tuleň křížený s menší velrybou. Dospělí jedinci dorůstají až 3,5 metru a váží až 400 kilogramů. Dugongové jsou převážně denní tvorové, spásající mořskou trávu v hloubce jeden až pět metrů.

 

   Nesahejte na dugonga!

Moje touha spatřit dugonga byla tak velká, že jsem plánovanou návštěvu Šrí Lanky odložila napřesrok a vydala se směr Egypt − Marsá Άlam. Po čtyřhodinovém letu následoval čtyřhodinový transport do hotelu, kde jsem se dlouho nezdržela a vyrazila celá nedočkavá na pláž Abo Dabab. Veškerá únava z cesty zmizela, když jsem hned při prvním ponoru spatřila nevídané množství želv, rejnoků, žraloků kytarových atd. K úplné dokonalosti mi chyběl jen ten vysněný dugong, který se během tří dnů vůbec neukázal.

Začaly mi být k smíchu cedule, zakazující sahat na tohoto živočicha. Čtvrtý den ráno jsem si zašla cvičně na svou oblíbenou pláž udělat pár snímků karet. Prakticky každý si zde mohl najít tu svou „modelku“ na focení. Má kareta mi vzorně zapózovala, nadechla se a zamířila zpět ke dnu na šťavnatou trávu. V tu chvíli jsem na dně zahlédla podivné víření písku, kterému jsem nevěnovala pozornost, a dále pozorovala podmořský život. V tom do mne cosi prudce narazilo. Zase nějaký bezohledný šnorchlista, pomyslela jsem si. Ale při ohlédnutí se mi zatajil dech. Byl to on. Vysněný dugong, který vyplouval k nádechu.

 

   Vysněný dugong

Nemohla jsem uvěřit, že jsem měla to štěstí a spatřila ho na vlastní oči. Je to absolutně klidný a nebojácný tvor, který působí jako věčně se usmívající sympaťák. Snažila jsem se s Denisem, jak mu místní říkají, udržet tempo a zachytit tak jeho tři hluboké nádechy, po kterých pak následoval návrat na mořské pastviny. Toto setkání se během mého pobytu v Marsá Άlam zopakovalo ještě čtyřikrát a pokaždé to byl neopakovatelný zážitek, kdy jsem měla srdce až v krku.

V poslední den před odletem se Denis se mnou rozloučil opravdu originálně. Při vyplouvání na nádech si bez jakýchkoli skrupulí ulevil směrem k mé maličkosti, a že toho nebylo málo.

Můj úžasný pocit z návštěvy této oblasti umocnil závěrečný zážitek z přípravy tradiční lahodné beduínské kávy pražené před mýma očima a dochucené ostrým zázvorem. Jsem přesvědčena, že se sem opět příští rok vrátím. Snad jen jediná věc mě děsila − neurvale se chovající výpravy zvědavců, toužících se povozit na karetách a šťouchajících do spícího dugonga. Pokud i tito lidé nepochopí, že jsou tu jen na návštěvě a vše mohou jen tiše pozorovat, je bohužel možné, že se tady jednoho dne s Denisem a takovým množstvím karet již nesetkáme.       

 

 

 

Dugi Otok - potápění s Erikem

Potápění s Erikem - Dugi OTOK

 

   Text a foto Alena Voráčková

   Dlouhý nebo také velký ostrov

Dugi Otok (otok = chorvatsky ostrov) – největší ostrov severní Dalmácie, je také jedním z největších v Jaderském moři. Má rozlohu 124 km², jeho největší délka dosahuje 43 km, minimální 4 km. Jihozápad pobřeží charakterizují strmé vápencové útesy s nejvyšším vrcholem Vela Straža (338 m), odkud je překrásný výhled na rezervaci souostroví Kornati.

Zbytek ostrova sestupuje k moři pozvolna a nabízí bezpočet menších a větších zátok s plážemi. Silnice, spojující jednotlivé usedlosti, nabízejí překrásné výhledy na malé ostrůvky, které Dugi Otok obklopují. Přímo na ostrově můžete navštívit přírodní rezervaci Telašćica.

 Erik, majitel potápěčské báze, ubytovacích zařízení a potápěčský průvodce, je mladý a milý člověk se smyslem pro humor, ochotný splnit všechna potápěčská přání svých klientů. Vytknout se mu dá snad jen jistá nedbalost na potápěčský zevnějšek, někdy chodil do vody v příšerně odrbaném žaketu a obscénním růžovém neoprenu, respektive pouze v jeho svrchní části, kterou si bez skrupulí natáhl přes vyšisované šortky. Z mého pobavení si pranic nedělal a já fotila, div mně čočka nepraskla. Prostě chlapík sympaťák. J

Byli jsme tu koncem září a přišlo mi, že jsme na ostrově téměř jediná skupina turistů. Vše bylo dobře zorganizované: potápěčské věci jsme přímo z garáže domu přehodili do Erikovy dodávky, kterou je Erik dovezl buď pár metrů ke své lodi do přístavu, nebo třeba rovnou na druhou stranu ostrova na krásnou pláž, kde měl k dispozici člun. Ponory byly zajímavé, ale nejvíc mně utkvěl v paměti poslední do jeskyně „Pools“.

 

   Potápění v „Pools“

Poslední den našeho potápění u Erika byl slunečný a teplý, radost nám kazil jen silný vítr. Jeli jsme proto na západ ostrova do zátoky Brbiščica, doufali jsme, že tam bude klidněji. Moře nás ale na pláži přivítalo bouřlivým příbojem. Erik nás zavezl za ústí zátoky a po hodině nás měl vyzdvihnout u „Pools“ – jeskyně s různě velkými „okénky“ s výhledem na volnou vodu.

Ponor začíname u rozměrné skalní dutiny vysoké asi 11 metrů a hluboké 13 metrů. Jdeme ve trojici: já, Petr a svérázný Němec Heiko, který je výborný buddy. Možná je až trochu moc „free“ – nenosí vůbec žádný budík a chodí nenápadně koukat na můj. Jinak je velmi trpělivý k mým pokusům o focení s digitálním přístrojem. Zpočátku ponoru se pohybujeme okolo 17–19 metrů. Po levici máme téměř kolmou stěnu, o kterou se nahoře rozbíjejí velké vlny. Potkáváme spousty ryb, například skupiny mořanů obecných, kteří plují spořádaně jeden za druhým, nebo hejna opravdu velkých parmic pruhovaných. Hledají u dna potravu a nechávají nás přiblížit se i na metr. Podvodní terén nabízí spousty skrýší ve formě menších či větších skalek. Svítíme do nich na barevné porosty hub a objevujeme i různé živočichy. Z ryb tyto stinné úkryty vyhledávají třeba oranžoví parmovci zlatohlaví. Heiko na cosi ukazuje – a hurá, máme tu čest s největším poustevníčkem středomoří (Dardanus calidus). S těžkým nákladem sasanek cizopasných se stává snadnou kořistí pro můj pomalý digitál. Je opravdu překrásný a nechce se mi od něj odejít.

Z rozjímání mě vytrhává Petrův manometr před maskou. Je na polovině vzduchu, zatímco já jsem se sotva začala potápět. Dost mě to udivuje, potápí se přece s 15 l láhví. Omlouvá ho ale to, že má za sebou jen pár ponorů po kurzu a také je to chlap jako hora. Vystupujeme proto do menší hloubky, ve stěně nás ještě upoutal krásný exemplář nereidky: mnohoštětinatého červa s výrazným zbarvením, který dorůstá délky až 30 cm.

Jeskyně dosahujeme, když má Petr 60 bar. Naznačuje, že chce vstoupit dovnitř. Protože Heiko i já máme vzduchu dost, rozhodujeme se „Pools“ proplavat. Krátkou jeskyňkou se nechá vplavat do „bazénu“ s hloubkou okolo 8 metrů, kde je velké okno na hladinu. Druhým, o málo delším tunelem se dostáváme bezpečně ven. Vše vychází a Petr se po pobytu v jeskyni přisává Heikovi na octopus. Mám ještě spoustu vzduchu a nechce se mi nahoru. Malé zdržení přináší bonus – setkávám se v kamenech před jeskyní s pyskounem tmavým. Je šedomodrý a prsní ploutve má lemované neonově fialovou. Škoda, že oba někam chvátáme…

Nabízím klukům, že půjdu obhlídnout na hladinu, zda už pro nás Erik nejede. „Venku“ to pekelně houpe, skrz vlny není nic pořádně vidět. Po několika málo minutách ale s úlevou rozeznávám známou siluetu a mávám pod vodu na kluky, aby se šli také pohoupat.            

 

   Potápěčská báze

Eric Šešelja se na Dugi Otok přistěhoval v roce 1996 z Kanady (Vancouveru), kde se narodil a žil 27 let. Naučil se potápět ve studených vodách Pacifiku a potom se rozhodl vrátit se na místo, kde žili jeho předkové (jeho rodiče pocházejí přímo z ostrova Dugi).

Podniká v malém (s maximálním počtem dvanáct hostů) a snaží se, aby potápění v místních vodách bylo pro jeho klienty skvělým zážitkem. Nedělá kurzy a půjčování výstroje drží na minimu. Věnuje se jen hotovým potápěčům a průvodcovství ve zdejších vodách.

Jeho základnu najdete v obci Zaglav na jižní straně ostrova. Jsou zde dvě restaurace a malý obchod. Z hlavního města ostrova Sali jsou to pouhé tři minuty jízdy.

Makro svět Bílého moře

Text a foto Petr Slezák

Na Bílém moři jsem za poslední roky strávil nádherné potápěčské týdny. V zimě, kdy je toto vnitrozemské moře na severu Ruska zamrzlé (odtud jeho název) jsou tím, co mě tam táhne, především podvodní ledové scenerie s trojrozměrnými bloky ledu a vynikající viditelnost.

Potápění pod ledem s pestrobarevným mořským životem je nezapomenutelná kombinace dojmů. Na jaře, když led roztaje, je tím lákadlem možnost pozorování tuleňů. V květnu se na Bílém moři vyskytují tuleni grónští, aby zde přivedli na svět mláďata. V létě a na začátku podzimu má Bílé moře kouzlo jakéhosi výletu mimo čas. Drsná severská příroda, pestrý podmořský život a na druhé straně sbírání hub, borůvek nebo brusinek a pikniky u ohně.

Číst dál...

Biologické invázie ako hrozba...

Biologické invázie ako hrozba pre vodné ekosystémy

  

   Text Andrea Novomeská,

   Foto archiv

 Biologické invázie sa najmä v posledných desaťročiach stali mimoriadne významnou hrozbou pre globálnu biodiverzitu. Predstavujú dokonca väčšie nebezpečenstvo ako znečistenie prostredia či nad­merná ťažba surovín. Postihujú takmer všetky typy ekosystémov a často vedú k ich degradácii. Ani vodné ekosystémy sa teda inváziám nevyhýbajú, invázne organizmy sa rýchlo šíria moriami aj sladkovodným prostredím. Čo predurčuje organizmy premnožovať sa a šíriť sa do nového prostredia? Ktoré druhy v poslednom čase najviac ohrozili vodu? Je možné zastaviť ich masívne šírenie, alebo sa môžeme len bezradne prizerať?

Číst dál...

Mnohoštětinatí červi

Mnohoštětinatí červi

 

   Text a foto Martina Balzarová

 Po mořském dně se plíží hlavně v noci neuvěřitelní tvorové − červi. Tito málokdy viditelní obyvatelé mají rozličné tvary a způsoby života. Jsou to stejně jako žížala kroužkovci (Annelida), ale narozdíl od žížaly patří do třídy tzv. mnohoštětinatých červů (Polychaeta).

Číst dál...

Techmeeting 2009

Techmeeting 2009

 

   Text David Skoumal, organizátor Robert Korim (ProDive Bratislava)

 Během loňského roku se uzavřela historie 10 setkání technických potápěčů regionu Central Europe. Od prvního setkání nadšenců pro věc, které proběhlo na Velkém sedle, se rozrostl počet účastníků každoročních setkání na přibližně 150 a místa setkání se pravidelně střídala mezi Moravou, Čechami a Slovenskem.

Loni Silvestr Pěkník vymyslel zvláštní cenu za věrnost, která by byla pro účastníky všech deseti setkání, ale bohužel zjistil, že jsme to pouze my dva, organizátoři většiny setkání. Proto jsme překvalifikovali parametr výběru na účastníky prvního a posledního Techmeetingu a těchto deset vytrvalých obdrželo cenu za věrnost. Mezi jinými se jedná o Roba Korima, Mirka Lukáše, Láďu Esterházyho, Tomáše Klojdu, Tomáše Sládka, Jindru Boehma a Ivana Kováře. Jirka Štětina se přihlásil až na poslední chvíli, takže nebyl nominován a ohodnocen diplomem.

Loni na podzim při setkání potápěčů a promítání v rámci akce pořádané potápěčským klubem Divestar a konference IANTD jsem probíral detaily programu dalšího Techmeetingu, organizovaného tentokráte Robem Korimem. Robo navrhl uzavřít historické desetiletí technického potápění v regionu střední Evropy vyhlášením Dvorany či Síně slávy. Jako prvního člena jsme bez váhání nominovali Silvu Pěkníka, který je bezesporu považován za jednu z největších postav vrakového technického potápění v Evropě, a to hlavně v Polsku, díky jeho dlouhodobé činnosti na polských vracích.

Při vyhlášení, kdy nikdo nic netušil, včetně samotného aktéra, jsme nechali zhotovit otisk Silvestrovy dlaně a jeho památné helmy, potom následovala krátká prezentace jeho dosavadní činnosti, a po přípitku ukončil úvodní akt potlesk všech účastníků vestoje jako výraz nehrané úcty a obdivu k tomuto člověku.

 

   Program

Vlastní program se skládal jako obvykle z tématických okruhů. První část byla věnována historii a technice, Jirka Trpík přednášel o technice, kterou u nás během rozvoje v 60. a 70. letech min. století používali potápěči, Silvestr Pěkník shrnul historii míchání plynů a směsového potápění u nás, dále následovala přednáška o desetileté historii technického potápění u nás – naše první trimixové sestupy v Hranické propasti a použití skútrů pro průniky v jeskyních. K doplnění této přednášky jsem použil i dobové fotografie z trimixového sestupu dvojice Benýšek a Travěnec do hloubky 110 m v Hranické propasti z roku 1981. Dalším přednášejícím byl Robert Klein z Polska, který  hovořil o počátcích explorací v zatopených jeskynních systémech Floridy.

Druhá část byla věnována nehodám v posledním období – během Expedice Garibaldi, ve vyvěračce Elefante Bianco, ve vyvěračce Zugo a slovenská nehoda na Attersee. Přednášející Robert Korim, Jiří Maté, Zbyněk Růžička a Marek Vůjtěch. Pak následovala přednáška o technické nehodě – exploze kompresoru v Magické Modré při plnění nitroxu, která se přihodila Frantovi Pudilovi.

Třetí část zahrnovala různá témata. Zde bych vzpomenul Petra Vaverku a prezentaci focení rozsáhlých prostor sérií postupových blesků na příkladu focení Suché rotundy v Hranické propasti. Velmi zajímavá byla také přednáška Jozefa Zelenáka (Maďarsko) o posledních objevech na vraku Szent Isztvan – objasnění příčiny potopení na základě zborcení nosníků po útoku torpédem. Michal Palkovič (Slovensko) přednesl excelentní přednášku − pohled na patofyziologii buněk při dekompresi. Provádí testy nových dekompresních postupů na laboratorních zvířatech a toto vnáší velmi zajímavé světlo do současných poznatků.

Dále byli účastníci seznámeni s novými vraky Baltu, dalšími objevy v jeskyních Rákoczi a Kossuth v Maďarsku a Honza Pokorný přednesl krátké sdělení o plánech na lomu ve Svobodných Heřmanicích.

Imrich Toth (Lighthouse Egypt) přednesl zprávu o zajímavých možnostech technického vrakového potápění v Egyptě na hlubších vracích, jeho centrum má za sebou již mnoho úspěšných výjezdů na tyto vraky.

 

   Technika

Technika byla představena jak v prezentacích – CCR rebreather Alfa dvojice Růžička/Nevtípil a ocelové tlakové láhve z vítkovické produkce – Renda Melichárek, tak i v samostatné místnosti, kde jako každoročně byly vystavovány novinky vhodné pro technické potápění.

Aleš Procházka předvedl podvodní akumulátorovou příklepovou vrtačku včetně praktické ukázky.

Na závěr programu seznámil Andrzej Kruckowski všechny přítomné s polským projektem překonání 9000 m vertikální vzdálenosti – výstup v Himálaji na osmitisícovku a sestup do hloubky 160 m.

Za chronického organizátora mnoha minulých ročníků bych zde chtěl poděkovat Robovi Korimovi za skvělou organizaci celého setkání a bratrům Pali a Ďuri Fukatschovcům, kteří připravili velmi zajímavou exkurzi zcela jiného typu jeskyně v malokarpatské oblasti. 

 

Konfigurace výstroje

Konfigurace výstroje při potápění

s otevřeným okruhem

 

   Připravil David Skoumal

 Žijeme na prahu nového tisíciletí. Ze všech prognóz se nám v potápěčském světě mimo jiné splnila tato – konfigurace výstroje otevřeného okruhu je pro potápění ve volné vodě dořešena a my nemusíme jít trnitou cestou pokusů a omylů a ztrácet čas vymýšlením vymyšleného a odzkoušeného.

 

   Abychom toto brali jako reálný fakt, je třeba se podívat do

historie

Svět rekreačního potápění se vyvíjel od konce druhé světové války, což bylo umožněno technikou, která byla na úrovni tehdejší doby a byla k dispozici. Láhve na 150 barů byly postupně vystřídány láhvemi 200 a vícebarovými, tříláhvové konfigurace, s kterými začínal J. Y. Cousteau vystřídaly jednoláhvové či dvojláhvové konfigurace láhví s větším objemem.

Dřívějším standardem byly láhve se samostatným postrojem a jedním ventilem. Regulátory – plicní dýchací automatiky klasického typu (umístěné na zádech a vybavené vrapovými hadicemi) byly postupně nahrazeny modely s odděleným prvním a druhým stupněm – ústenkou. Kontrola tlaku v láhvi spočívala v pasivním čekání na náhlé zvýšení nádechového odporu, potom potápěč musel otevřít tzv. rezervu ventilu a zahájit výstup k hladině. Nácvik krizové situace – potápěč bez vzduchu – byl řešen sdílením ústenky každé dva nádechy. Tento problém je následně vyřešen pomocí záložního druhého stupně – ústenky zvané octopus.

V 70. létech se objevují první kompenzátory vztlaku, vycházející ze záchranných vest, které navíc měly dobrou vlastnost, že udržely obličej potápěče v bezvědomí nad hladinou.

Nutnost kompenzace vztlaku se záhy ukázala jako prioritní a proto vývoj BCD kompenzátorů šel cestou designu kompenzátoru a ne primárně záchranné vesty. Téměř souběžně vznikají první BCD žakety a BCD křídla, v počátcích zvané pro svůj tvar jitrnice.

Světový trend rekreačního potápění dospěl do podoby, která je bohužel často vidět ještě i dnes.

Potápěč je vybaven jednou láhví se stlačeným plynem, ke které je většinou jedním popruhem s plastovou sponou nekvalitní výroby připevněn BCD žaket s plastovým nosičem. Jednoventilová konfigurace často se systémem kostky a třmenu (Yoke), dýchací automatika obsahující jeden první stupeň, primární druhý stupeň s krátkou hadicí a záložní druhý stupeň octopus (většinou žluté barvy, s hadicí o něco delší – asi 90 cm), který se vleče v různých držátkách bez ladu a skladu.

Pro většinu rekreačních výcvikových systémů je toto vrchol evoluce a pro plácání se v mělké vodě tropických moří je naprosto dostačující.

Naštěstí šel vývoj v potápění i jiným směrem. Pro průniky do zatopených jeskynních systémů a vraků bylo třeba přizpůsobit výstroj, která měla umožňovat hlubší a delší ponory. Mnoho z koncepce, která se zdárně osvědčila v nejnáročnějších podmínkách, lze pak následně aplikovat i pro rekreační potápění. Uceleně se potápění za hranice běžných limitů začalo nazývat anglicky Extended range diving a v 90. létech vydavatel časopisu Aqua Corps Michael Menduno přišel s termínem technické potápění.

Jednou z prvních myšlenek tohoto potápěčského směru bylo zvětšení objemu dýchacích plynů. Evropa byla stále poplatná francouzskému přístupu. Francouzští jeskynní potápěči přišli s koncepcí dvou nezávislých láhví, které se dají libovolně spojit popruhy atd., a je možné k nim připevnit různé postroje, nosiče, BCD kompenzátory atd.

Americká potápěčská komunita začíná používat set dvou láhví napevno spojených propojkou – můstkem v modifikaci prof. Benjamina.

 

   Výhody a nevýhody jednotlivých způsobů spojení dvou láhví:

Francouzský způsob spojení dvou oddělených láhví je jednoduchý, umožňuje spojení libovolných láhví. Jeho hlavní nedostatek je nemožnost použití primárního regulátoru s dlouhou hadicí, dále nutnost střídání dýchání z obou láhví, což zvyšuje možnost free flow (samovolného průtoku) a klade daleko větší nároky na správné plánování spotřeby. Oba regulátory musejí být vybaveny samostatným vysokotlakým manometrem, který je však nejslabším článkem výstroje.

Česká propojka z 80. let – snaha o vylepšení oddělených láhví spojením propojkou, osazenou vývody k regulátorům a eventuálně k manometru. Hlavní nevýhodou tohoto systému bylo to, že při selhání regulátoru došlo ke ztrátě celého objemu dýchacího média, při uzavření ventilů došlo k uzavření přívodu všeho.

Benjaminova propojka – zde je těžko říci, kdo přesně ze skupiny Mount, Martz, Ikehara, Lockwood, Benjamin přišel s návrhem propojení pod kuželkami ventilů, ale bylo to opravdu první funkční řešení, používané dodnes. Jedny z prvních konstrukcí měly levý ventil umístěný uprostřed propojky. Při selhání regulátoru nám umožňuje uzavření ventilu tento vadný regulátor izolovat a dýchat celý obsah láhví z druhého regulátoru. Při selhání těsnění mezi propojkou a ventilem ztratíme však celý objem dýchacího média.

ISO Manifold – vývoj Benjaminovy propojky dospěl do stadia, v jakém ho známe dnes. Přidáním ISO ventilu, umístěného uprostřed propojky, můžeme v případě selhání těsnění propojky tento ventil uzavřít. Izolujeme jednu stranu. Druhou, kde je porucha, sice ztratíme, ale zbyde nám polovina zásoby dýchacího média.

LOLA propojka – nejdokonalejší. Při selhání propojka umožňuje uzavřením ventilů na obou stranách propojky oddělit láhve od sebe a zachovat celý objem dýchacího média. Původně byl tento systém vyvinut pro flexibilní spojení dvou láhví a možnou demontáž v jeskyni, vývojem se upravil na pevné propojení dvou láhví s možností ovládání všech ventilů pod vodou. 

Po spolehlivém propojení láhví je zde další problém, a to jak celý systém připevnit na záda. Prvním řešením byly jednoduché postroje či plastové nosiče, které záhy vystřídalo revoluční řešení pevnou zádovou deskou, tzv. back plate. První model vyrobil v roce 1979 Greg Flanagan z dopravní značky. Model se velmi brzy rozšířil mezi celou komunitou floridských jeskynních potápěčů v čele se Sheckem ­Exleym, Billem Mainem atd.

Ruku v ruce šel vývoj funkčního kompenzátoru vztlaku – BCD (Buoyancy compensator device). Ty první, podobné záchranným vestám, byly pro nevhodné umístění kompenzačních prvků nahrazeny kompenzátory s vaky umístěnými vzadu a na bocích. Takže se vyvinuly nám známé BCD žakety – tyto však mají spoustu nevýhod (zvětšují profil, nafouknuté svírají břicho a hrudník, neumožňují variabilitu doplňkové výstroje, jsou z velké míry vyrobeny z plastů, často jsou jednoplášťové konstrukce…). Pro náročnější ponory jsou tedy naprosto nevhodné. Z popudu floridských jeskyňářů se vyvíjí BCD Wing – křídlo, zčásti umístěné na zádech pod zádovou deskou. První kusy se lepily z automobilových duší a později se začaly designovat specificky pro různé objemy. Křídla jsou většinou dvojplášťová, na jejich konstrukci jsou kladeny ty největší nároky. Objevila se i křídla s tzv. měkkými zády, kdy pevná deska je nahrazena popruhy (Zeagle, Dive Rite Trans Pac.), nicméně se moc neujala.

Mezi floridskou komunitou je spousta mimořádných osobností, a na tomto místě je potřeba vzpomenout velikánů jako Sheck Exley a Bill „Hogarth“ Main. Sheck přinesl mimo jiné použití dlouhé hadice primárního regulátoru. První pětistopová (150 cm) délka byla záhy vystřídána dnes obvyklou sedmistopovou (210 cm). Tento prvek výrazně zvyšuje bezpečnost potápění – umožňuje sdílet dýchací plyn ve všech možných situacích, i v úzkých prostorách, kde potápěči budou plavat za sebou.

Bill Main začal vytvářet konfiguraci výstroje, která se vyvíjela ve spolupráci s ostatními a byla na jeho počest nazvána Hogarthiánskou. Jejím motem bylo „Nahraďte příliš mnoho techniky technikou kvalitní, a to co není životně nezbytné, je zbytečné s sebou brát“. Tato minimalistická cesta se ukázala jako správná, a dosud není vytvořeno nic lepšího. Celý systém funguje jako dokonalá skládanka, kde každý detail je důležitý. Nicméně pro dobré zvládnutí a plné pochopení všeho je nezbytný kurz u někoho, kdo dané problematice rozumí (naštěstí v naší zemi je spousta znalých instruktorů). Podle Billa Maina je mimo jiné pojmenováno i správné vedení dlouhé hadice – tzv. Hogarthiánskou smyčkou. Z původních myšlenek se vytvořil propracovaný systém výuky, nazvaný DIR (Doing It Right – Dělejte to dobře), a pro výuku tohoto systému vzniká výcviková agentura GUE (Global Underwater Explorers).

Dokonalost celého pojetí je v tom, že Hogarthiánská filozofie je aplikovatelná kdykoliv – od počátečních kurzů OWD až po technické potápění se směsmi v uzavřených prostorách.

Pro většinu ponorů je to jediná správná konfigurace výstroje, mimo jsou jen extrémní situace, kdy je nezbytná konfigurace s láhvemi po bocích z důvodu nízkého profilu (Side Mount konfigurace), či láhve zcela oddělené od těla potápěč tlačí před sebou (No Mount konfigurace) z důvodu úzkého prostupu v těsných pasážích jeskyní a vraků.

Hogarthiánské pojetí konfigurace výstroje je tedy aplikovatelné i pro výstroj naprostého začátečníka v kurzu OWD.

Základem je vždy kvalitní technika, jak pro primární výstroj, což je dýchání a vztlak, tak i pro sekundární – doplňkovou výstroj. Nebudeme zde polemizovat o značkách automatik a další výstroje, ale o hlavních, námi požadovaných vlastnostech.

1. Láhve s dýchacím plynem – pro tzv. back gas (láhve s plynem na zádech) musejí být láhve vztlakově negativní i prázdné, aby nás neovlivnily ztrátou vztlaku v případě ztráty plynu.

Běžně vyhovují láhve ocelové a některé duralové, oblíbené objemy jsou 8, 10, 12, 15, 18 litrů a provozní tlak 200 barů (20 MPa), kdy se vzduch a nitrox chovají ještě jako ideální plyn.

Ventily jsou vhodné takového tvaru, který nám umožní je uzavřít, kdykoliv budeme potřebovat. Doporučené připevnění regulátoru je šroubením DIN G5/8, které je bezpečnější než kostka a třmen, navíc za těsnící prvek (O-kroužek) si zodpovídá majitel regulátoru.

Při dalším vývoji potápěče je vhodné mít láhev vybavenou dvojventilem, který umožní připevnění dvou nezávislých regulátorů, což je daleko bezpečnější, než mít jen záložní druhý stupeň.

Pokud se potápěč rozhodne pořídit přístroj – dvojče, doporučená velikost je 2 x 10–12,2 x 15–18.

Láhve napevno spojené nerez kruhy a propojené propojkou-můstkem, odzkoušený je ISO Manifold, či ještě lépe systém LOLA. Zda mít propojku s čelními či obvodovými O-kroužky již bylo námětem mnoha planých diskusí, je to jen technologická záležitost montáže – modely s obvodovými O-kroužky jsou variabilnější k rozměrovým variacím spojovacích kruhů. Systém LOLA obsahuje výhody obou typů propojek.

2. BCD kompenzátor – zde jednoznačně křídlo – wing. Jeho užitné vlastnosti naprosto převyšují jakékoliv žakety, je to výstroj pro potápění, ne pro parádu. Pro mnoho potápěčů zblblých katalogy sice vypadá velice spartánsky, ale sami poznáte úžasný komfort během ponoru. V zásadě můžeme doporučit jednoduché křídlo, beze všech stahovacích gumicuků. Tento tvar křídla je nejefektivnější a nejméně negativně ovlivňuje profil potápěče.

Objem křídla dle použitého přístroje, pro jednoláhvovou konfiguraci se používají modely s objemem 10–18 litrů, pro dvojláhvový přístroj modely s objemem 15–30 litrů. Většina renomovaných výrobců křídel je dělá poctivě – dvouplášťová konstrukce, z toho je zevní obal z cordury či obdobných materiálů, tvarově slušný inflátor a hlavně připevnění k přístroji je vždy dvojbodové – dvěma popruhy, vybavenými nejlépe nerezovými sponami či šrouby u dvojláhvového přístroje. Back plate – zádový nosič většinou kovový (nerez, hliník). Ten první slouží zároveň jako nejdokonaleji umístěná zátěž, ten druhý je zase vhodný pro snížení váhy leteckého zavazadla. Kompletní postroj z pevných popruhů, které obsahují dnes velmi dobře propracovaný systém D-kroužků, sloužících k uchycení další výstroje. Lze si vybrat mezi pevnými a stahovacími popruhy.

Na našem trhu je velký výběr křídel světové špičky, např. DTD-DUX, LOLA, OMS.

Začátečník si může hned ze začátku pořídit jednu láhev se spolehlivým ventilem a křídlo určené pro jednoláhvovou konfiguraci, zádovou desku s popruhy. Do budoucna změní s výměnou přístroje za dvojče jen jiný model vlastního křídla, vše ostatní včetně zádové desky a postrojů zůstává.

3. Regulátor – plicní automatika. Toto je jistě nejdiskutovanější část výstroje. Regulátor je srdcem naší výstroje, šetřit na něm je hazard se životem. Myšleno šetřit na kvalitě. I světová špička se dá pořídit za rozumný peníz. Požadované vlastnosti – slušný nádechový odpor a tím vyhovující měrná dechová práce, spolehlivost, dostupný servis. Pro naše podmínky je vždy dobré, když je regulátor určen pro potápění ve studených vodách. Zde se nenechte mýlit výrobky firem ze středomořské riviéry, které viděly led tak možná ve sklenici s kokakolou. Lze doporučit firmy ze zemí, kde se s potápěním ve studených vodách potýkají dnes a denně.

První stupeň by měl být vyvážený, pokud chceme regulátor do studené vody, tak vřele doporučuji uzavřený membránový model. Druhý stupeň – ústenka – je většinou pravostranná, hadice k ní vede z potápěčovy pravé strany. Oboustranné regulátory jsou sice hezká věc, nicméně nám nepřinesou žádný profit, stejně hadice budeme vést zprava.

Důležitým prvkem je dlouhá hadice primárního regulátoru, v nouzi postačí i 90 cm dlouhá hadice k octopusu.

Všechny rozumné potápěčské výcvikové systémy učí sdílet v krizové situaci (potápěč bez vzduchu) s buddym svůj primární regulátor, a pak si v klidu vzít svůj záložní, který je bezpečně umístěn v neměnné poloze na krku. To, co se osvědčilo v extrému – při sdílení plynu za nulové viditelnosti v úzké jeskyni, je možné velmi efektivně použít i při řešení ztráty plynu u začátečníka.

V dalším vývoji si potápěč zakoupí pouze druhý první stupeň regulátoru, a tím má již dva zcela nezávislé regulátory, které jsou uchyceny na dvou nezávislých ventilech. V případě selhání regulátoru a úniku plynu jsme schopni zastavit ventil porouchaného regulátoru a dál dýchat celý objem přístroje záložním regulátorem.

Celá konfigurace výstroje vyplývá z obrázku, vedení všech hadic je vždy řešeno s ohledem na maximální bezpečnost a následně komfort. Hadice jsou schovány, nebrání přístupu k ventilům a zároveň se nemohou nikde zachytit.

Pokud máme jeden či dva regulátory, vždy máme pouze JEDEN kontrolní manometr jednoduché masivní konstrukce na hadici. Žádné elektronické vylomeniny a bezdráty.

Spolehlivost je u nich vždy nižší a navíc u bezdrátů neprovedete valve drill (kontrola uzavření a otevření ventilů ve vodě před ponorem) protože manometr přestane fungovat.

Manometr je nejslabší článek naší výstroje, jeho zdvojení vede k nárůstu selhání o 100  %, lidově řečeno – jeden maňas = jeden problém, dva maňasy = dva problémy. Při uzavření ventilu se záložním regulátorem, na kterém je manometr, je situace dále uspokojivě řešitelná, jak – to vám vysvětlí zkušený instruktor. Jednoduchý manometr, žádná sdružená konzola, se kterou většinou nezkušený potápěč orá po dně a neustále se zachytává. Umístění dalších přístrojů z konzoly – jako jsou počítač či hloubkoměr, hodinky a kompas je daleko vhodnější na zápěstí.

 

   Takže souhrnně ke konfiguraci primární výstroje:

Každý rozumný a dobře vzdělaný potápěč začátečník se může začít potápět s jednoláhvovým přístrojem, vybaveným spolehlivým ventilem. Láhev je dvojbodově spolehlivě připevněna k zádové desce s BCD křídlem. Regulátor má záložní druhý stupeň na smyčce okolo krku a primární regulátor je na dlouhé hadici – alespoň octopusové 90 cm dlouhé.

Pokud si začátečník pořídí hadici 150 či 210 cm, je dobré, aby byla vybavena klipem poblíž ústenky primárního druhého stupně. Když ji nepoužívá, je ústenka bezpečně uchycená k pravému ramennímu D-kroužku. Vedení hadice Hogarthiánskou smyčkou. Jednoduchý manometr je vlevo u pasu, taktéž je dobré mít ho přichyceného klipem k levému D kroužku na bederním popruhu.

Zkušenější potápěč si pořídí druhý první stupeň regulátoru a dvojventil, který se dá ovládat i pod vodou. Konfigurace obsahuje dva nezávislé regulátory – první primární s dlouhou hadicí k druhému stupni a inflátorovou hadicí k BCD křídlu, druhý záložní s druhým stupněm na krátké hadici, umístěným na krku, a vysokotlakým manometrem. Záložní regulátor navíc může obsahovat inflátorovou hadici k záložnímu BCD = suchému obleku.

Potápěč, který si posléze pořídí dvojče – set 2 x láhev, vybavený propojkou, a liší se pouze tvarem křídla, zde je lépe dokoupit pouze model křídla pro daný set láhví. Vše ostatní zůstává beze změn – zádová deska, regulátory…

Už od počátku používáme výstroj, která se osvědčila během vývoje a v nejnáročnějších ponorech. Celá filozofie bezpečného potápění a zvládání krizových situací nás provází od našich začátků a díky ucelenému pojetí výstroje a její konfigurace ji máme v povědomí.

Naším cílem je přece potápění a ne neustálé řešení, jak vést tu či onu hadici, vzpomínat, jak jsem to měl minule, kde mám záložní automatiku a manometr atd., a nedejbože skočit do vody se zavřenými ventily, na které si nedosáhneme...

Dobře propracovaný výukový systém a zkušený instruktor znalý problematiky jsou nezbytným základem vašeho bezpečného potápění. Navíc žijeme v zemi, kde máme jak výrobce, tak i prodejce kvalitní techniky, kteří se sami potápějí v extrémních podmínkách a jsou schopni posoudit vhodnost jednotlivé výstroje. Takže co víc si můžeme přát, a mne může jen těšit, že v poslední době přibývá na frekventovaných lokalitách více a více potápěčů s bezpečnou konfigurací otevřeného okruhu.          

 

 

Kanici z Lanzarote

Kanici z Lanzarote

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Vystupuji z letadla na letišti v Arrecife a vdechuji tu charakteristickou vůni, po níž se mi stýskalo. Jsem zase na Lanzarote! Po příjemném letu není naše výprava nijak unavena a tak už se těšíme na setkání s přáteli, Carmen Portellou, která má na starosti náš program na Lanzarote, a Joachimem, majitelem potápěčské základny Aquatis. Za chvilku už nás Carmen nakládá do mikrobusu a jedeme do městečka Costa Tequise. Carmen vysvětluje, že právě pomáhá při organizaci rockového festivalu v Costa Tequise, chvíli před námi vezla z letiště známou americkou kapelu Living Colour. Ubytováváme se v hotelu Lanzarote bay, s jehož ředitelem Javierem, také potápěčem, jsme společně večeřeli v Praze v Kolkovně. Inu, svět je malý.

Číst dál...

Václav Kříž

Václav Kříž

 

   Ptala se Inna Václavová

   Foto archiv Václava Kříže

 

 Václav Kříž – potápěč, novinář, fotograf, historik. S potápěním začal ve 13 letech, když tato činnost byla ještě tak vzácná, jako nyní lety do vesmíru.

Téměř bez výstroje a s mladickými představami čerpanými z filmů Hanse Hasse a později ze skromné literatury, pašované přes železnou oponu ze zahraničí, poznával tajemný podvodní svět a stal se jedním z průkopníků potápění v České republice. Poznali jsme se těsně po tom, kdy jsem se stala šéfredaktorkou časopisu Oceán. Byli jsme oba ve správný čas na správném místě: já – obyčejný větroplach, ponořující se na všech frekventovaných potápěčských lokalitách – a on – znalec podvodní historie, fotografie, filmu a literatury, který propadl potápění na celý život.

…Robert Ballard postavil ponorku, se kterou se ponořil k Titaniku. Znáš tohle jméno?

- Ne, nikdy jsem o něm neslyšela.

- A Hanse Hasse, Jana Mertu, Petra Katze?

- Ne, co je to za lidi?

- Bože, svatá nevědomost! Vždyť jsou to nejznámější potápěči a vědci!

Zakroutí hlavou a zahloubá se do vzpomínek.Vypráví o potápění a jeho hrdinech, o lidech, kteří za železnou oponou našli sílu a odvahu jít za svým snem. Noří se do minulosti a mě strhává s sebou, do těch dávných časů, kdy to, co je teď běžné, bylo jenom nesplnitelnou touhou. Otevírá mi dveře do malých dílen, kde se vyráběly důmyslné přístroje a miniponorky, seznamuje mě s lidmi, kteří by již dávno odešli do zapomnění. Vypráví o tajemných lomech a ženě, která se potápěla s hady, o německé filmařce Leni a Pavlovi Grossovi…

Ano, stal se mým učitelem, který může za přerod obyčejného „vzduchodecha“ na šéfredaktora potápěčského časopisu. Je pro mne studnou informací, je mým tvrdým kritikem a současně oporou. A za to všechno mu od srdce děkuji!

 

   Za starých časů většina mladých kluků snila o tom, být letcem nebo kosmonautem, ale ty sis vybral tichý podvodní svět. Co bylo impulzem a kdo byl tvým učitelem?

Na konci padesátých let nebyla kina zrovna přeplněná kvalitními filmy. Těmi z mála, které byly přijatelné i pro puberťáky, jako jsme byli my, byly filmy J. Y. Cousteaua Svět ticha a Hanse Hasse Dobrodružství v Rudém moři a Výprava Xarifa. Tyto tři filmy ovlivnily celý můj další život. Navíc vyšly v té době i Cousteauovy knihy Svět Ticha a Dech moře. Mně se navíc dostala do rukou i Hassova fotografická publikace Ich tauchte im den 7 meeren – Potápěl jsem se v sedmi mořích. Jako kluk jsem si přísahal, že Hasse překonám, že se budu potápět určitě v osmi mořích! Díky shodě náhod jsme se s kamarádem Radkem dostali ve správnou dobu (v roce 1961, v mých čtrnácti letech) na to nejsprávnější místo – do pražského bazénu AXA, kde tehdy vedl potápěčský výcvik Vašek Rott, snad ten nejkvalitnější instruktor a člověk, jakého jsme mohli potkat. Skaut tělem i duší, vyznavač přírodního způsobu života a potápěč par excellence. Ten nás naučil mnohému, základy jeho výchovy si v sobě nesu dodnes. Mimo jiné nás naučil jednu důležitou věc – potápěč, když vstupuje do vody, tak to nesmí šplouchnout ani vlnka. Aby se ryby nepolekaly. Kdepak nějaké skákání a mlácení kolem sebe! A to nemám rád dodnes! Někdo se před ponorem pokřižuje, já si pokaždé, ale skutečně pokaždé (!) vzpomenu na Vaška Rotta. Je to takový můj obřad a poděkování. A skáču jen v nejnutnějším případě.

 

   Neměli jste ani pořádnou výstroj. Jak jste to řešili?

Výstroj, to byl tvrdý oříšek. První masku mi sice přivezl známý z Rakouska, byl to systém Hans Hass, jak na ní bylo napsáno, ale to ostatní, to už byla pravá potápěčská chudoba. Šnorchl vyrobený ze spartakiádní obruče (mám ho schovaný ve své „Síni slávy“ dodnes) a ploutve vyřezané z tvrdé gumy s přinýtovanou koupací botičkou. Taková byla realita. O dýchacím přístroji se nám mohlo ještě nějaký čas jen zdát. Až o rok později jsem si vyrobil ze součástek, posbíraných na leteckém smetišti ve Kbelích, svůj první aqualung. S automatikou KP14 a láhvemi od Luftwaffe. S tímto přístrojem jsem se nechal z mladické blbosti i přejet parníkem ve vltavském průplavu v pražské Stromovce! Naštěstí bez následků.

 

   Určitě jste se v takových nebezpečných začátcích neobešli bez incidentů. Jak jste je všechny přežili?

Ono jich kupodivu zase tolik nebylo. Asi byl Rottův výcvik skutečně kvalitní. Ale kolem nás jsme zažili ledacos. Hlavně experimenty s kyslíkovými přístroji, které prováděla známá hříměždická parta té doby, Pavel Gross, Jarda Čaj a Pavel Kraus. A několik dalších. To byly poučné incidenty, které se naštěstí všechny obešly bez následků. A pro nás, potápěčské ušáky, to byla víc než dobrá škola. Můj největší a skutečně nebezpečný incident se stal až ve zralé době, o mnoho let později, v roce 1979. Při ponoru v zatopeném dole Čermná na severní Moravě nedaleko Vítkova. Objevili jsme s kamarády z Nového Jičína opuštěný břidlicový důl a rozhodli se prozkoumat jeho systém zatopených štol. S kamarádem Honzou Liškou jsme se dostali při průzkumu do kaverny se vzduchovou kapsou. Vynořili jsme se na hladinu a začali komentovat situaci… Víc si nepamatuji. Probudili jsme se až o několik minut později, protažení na návodčím laně zatopenou štolou mezi povalenými trámy naším bdělým návodčím Milanem Benešem (který již, bohužel, není dlouho mezi námi a kterému bych rád děkoval každý rok 3. března ve výroční den našeho znovuvzkříšení). V kaverně bylo v atmosféře pouze 0,7 % kyslíku! Nic zdravého pro nás. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, jak vteřinové rozhodnutí může ovlivnit bytí a nebytí člověka. Těsně před ponorem mi blesklo hlavou, jestli se k Honzovi připnu úvazkem a nebo jestli budu plavat vedle něho. Jednalo se o celkem nenáročné proplavání štoly v křišťálové vodě a v hloubce asi dvou metrů. To cvaknutí karabiny mi zachránilo krk a vyučilo na celý život.

 

   Jak se na vás a vaše potápění dívala veřejnost? Vždyť za socialismu byl takový tehdy nezvyklý koníček krajně podezřelý, či ne?

Copak veřejnost, ta se dívala dobře, potápění bylo v té době hodně atraktivní, dělalo ho strašně málo lidí a bylo to zajímavé dobrodružství. U vody jsme se skoro všichni znali a ta troška informací, která se dostala do oběhu v TV a nebo v časopisech, to bylo jen ku prospěchu věci. Horší bylo, že to skoro nešlo bez Svazarmu. My byli ze začátku v potápěčském kroužku u akvaristů ve Vagonce Tatra Smíchov, potom v přírodovědné sekci Národního muzea, ale to skomíralo na úbytě a tak jsme, chtíc nechtíc, skončili s Radkem v náruči polovojenského Svazarmu, v tehdy známém Shark Clubu. Ale zas tak strašné to nebylo. Naopak, za poměrně málo úliteb jsme dostávali docela kvalitní materiál a relativní volnost. Jen jsme museli změnit název, Shark Club zněl papalášům až příliš imperialisticky. A tak jsme zvolili cestu nejmenšího odporu a někdy na začátku sedmdesátých let se přejmenovali na Aquasport Praha. Sice to na Svazarmu taky okomentovali, ale milostivě nám dovolili se tak nazvat. A klub funguje do dneška.

 

   O vodotěsných pouzdrech na filmové a fotografické přístroje, které jste už tenkrát dokázali vyrobit, se mohou naši čtenáři dočíst na straně… Neuvažovali jste už rovnou také o ponorkách?

Řeknu upřímně, neuvažovali. Ale byli mezi námi tací, třeba Jirka Císař z Mělníka, který si takovou miniponorku (jmenovala se Dorea) vyrobil. Ovšem Pavel Gross, ten s ponorkou udělal díru do světa, a to hodně velikou. Po emigraci do Švýcarska zkonstruoval a spoluvyrobil slavné GEO, se kterým dr. Fricke objevil u souostroví Komor zapomenuté prehistorické ryby latimérie. Ale mě samotného ponorková touha nijak nepoznamenala. V několika ponorných zařízeních jsem sice byl, ale pokaždé jen jako zvědavý čumil, nikdy jsem se netoužil v ocelovém doutníku potopit. Před lety jsem měl dokonce nabídku, podívat se v ponorce Alvin ke slavnému vraku Bismarcku. Ale nijak mě to neoslovilo, možná taky kvůli financím, ty byly víc než horentní!

 

   Vymysleli jste nějaká zařízení, která se používají dodnes?

Já osobně rozhodně ne, patent na šnorchl ze spartakiádního kruhu si nedělám. Ale kolem mě se tu a tam nějaký vynález objevil. Skoro za všechny může vynálezecky víc než potentní Pavel Gross, ten vymyslel kromě spartakiádního šnorchlu a Gea i podvodní domlouvátko walkie-talkie, spolupracoval na prvním modelu dekompresmetru a podobně. Dnes vyvíjí vlastní rebreather. Já vždycky jen pečlivě napodoboval a kopíroval všelijaké technické fígle na zahraničních kejzech – pouzdrech na fotoaparáty. A to většinou z těžce dosažitelných tiskovin, ať už z potápěčských časopisů a nebo katalogů, které jsme dopisy vyškemrali a které nám výrobci (možná) škodolibě posílali.

 

   Jaký byl největší sen mladého potápěče Vaška Kříže?

Největší sen? Tak to vím naprosto přesně. Největší touhou mladého Vaška Kříže bylo prodávat v potápěčském obchodě. Pochop, potápěčský obchod, něco takového v socialistickém Československu vůbec nebylo, znali jsme takový krám jen z letáků ze západní ciziny. A být obklopený celý den vším tím nádherným vybavením, o kterém jsme každodenně snili, to byl opravdu velký sen. Pár let po revoluci jsem byl okolnostmi donucen v jednom takovém potápěčském obchodě asi 14 dní prodávat, děkuji pěkně, už nikdy více. Je to stejné, jako být prodavačem v obchodě s autopříslušenstvím a nebo s věcmi pro domácnost. Pak se mi samozřejmě splnilo mnoho dalších snů, třeba potápět se na Bahamách nebo na Maledivách, v zemích o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je na vlastní oči uvidím. A to dneska považuji za splnění svých chlapeckých snů první kategorie, to ano.

 

   Než jsi se začal věnovat publikační činnosti, spolupracoval jsi s prvními potápěčskými časopisy. O čem se v nich psalo, když bylo v té době cestování téměř nemožné?

Hrdě přiznávám, že mám doma úplně všechny potápěčské časopisy, které vyšly v  Československu. Ať už to byla první čísla časopisu Potápěč, nebo další ročníky Vodní revue. V té jsem byl po revoluci dokonce redaktorem. Těmi časopisy jsem žil, byly pro mne nejen pomyslným spojením se světem, ale také s ostatními potápěči v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Psalo se v nich o nových technolo­giích a zprostředkovával se nám tak, byť značně okleštěný, ale přeci jen nějaký přehled o nových výrobcích, nových zemích a také jsme díky nim poznávali i skutečné persony potápěčského světa. Třeba manžele Taylorovy z Austrálie, velké filmaře a znalce žraloků. Jejich články s jejich svolením překládal Vašek Fürst a my je hltali a těšili se na další. Byli pro nás jak obyvatelé Marsu, v tak rozdílném světě žili. Od Valerie Taylorové mám dodnes schovaný osobní dopis. Moje koketování s časopisy začalo nabývat vážných rozměrů v polovině sedmdesátých let, kdy jsem začal pravidelně přispívat svými fotografiemi a později i články nejen do Vodní revue, ale i do dalších, dnes již zapomenutých magazínů, jako byl třeba Signál nebo Zápisník.

 

   Tvůj profesní obdiv k německé režisérce a fotografce Leni Riefenstahlové tě na několik let vyřadil ze „slušné“ socialistické novinářské společnosti. Jaký to mělo pro tebe dopad a čím tě vlastně ta rozporuplná osoba tak fascinovala?

Jo, Leni…, to byla záležitost… Ale mohl jsem za to sám, pěkně jsem si naběhnul. O Leni Riefenstahlové jsem toho v polovině osmdesátých let zas až tolik nevěděl, jen to, že to byla dáma v letech, která se někdy v 65 letech začala potápět a svými podvodními snímky dosáhla světové proslulosti. A že předtím natočila v nacistickém Německu pár propagačních filmů. To bylo asi tak v kostce všechno. Mně se tenkrát na ní hrozně líbilo, že se začala potápět tak pozdě a že toho ještě pod vodou tolik stihla. Její filmařská kariéra mně byla dost utajená a ani mě tolik nezajímala. Na rozdíl od funkcionářů strany, kteří seděli ve vydavatelství Naše vojsko a věděli o ní všechno. Nebo si to aspoň mysleli, že vědí. Taky byli kapánek starší a mnozí ji znali nikoliv zprostředkovaně. Každopádně můj oslavný článek o německé režisérce – potápěčce a podvodní fotografce putoval do stoupy a s ním i moje další spolupráce s vydavatelstvím. A nejen s ním. Ale všechno špatné bylo k něčemu dobré. Novinářský zákaz v Československu mě vyprovokoval k publikování po celém světě. A tak, zatímco v Čechách ani ťuk, tak v Austrálii, v Anglii, v Německu a USA mně vycházely fotky a články poměrně často. Ale ke konci osmdesátých let už to trochu povolilo. Dnes je to jen úsměvná vzpomínka na moje naivní počínání v době komunismu.

 

   Jak se změnil tvůj život, když padly hranice a máš teď k dispozici moderní výstroj a špičkovou fototechniku?

Jako většině z nás, život se mi změnil hodně. Po revoluci jsem byl několik let na volné noze, jezdil jsem po světě a fotil. Pak přišlo zklidnění, dokonce jsem byl nějaký čas i šéfredaktorem dnes již zaniklého potápěčského časopisu Riff. Před více než deseti lety jsem ale skončil a odešel do stabilního zaměstnání, které však má s novinařinou a fotografováním dost společného. To ovšem neznamená, že bych se přestal potápět a fotit pod vodou. Fotím pořád, ve sladké vodě i v moři. V tom ale jen o dovolené, bohužel. Pořád jsem však nepřestal dělat na diapozitivy, i když jen široké scény pod hladinou. Na makro a blízké záběry už taky používám digitál.

 

   6 NEJ Vaška Kříže

Nejtěžší situace pod vodou: Asi když mě jako mladého kluka přejel při potápění parník.

Nejkrásnější ponor: Každý ponor s delfíny. Jsou to téměř mystická setkání.

Nejoblíbenější lokalita: Isles Medas na španělském pobřeží Costa Brava.

Největší vzor: Fotograf David Doubilet z National Geographic a filmař Bernard Dellmott z původního Cousteauova týmu.

Největší životní výhra: Život! Při potápěčském incidentu v zatopeném dole Čermná v roce 1979.

Nejbližší plány: Fotografování na Lembeh Strait v Indonésii. Říkají mu „nejdražší hnojiště na zeměkouli“. To, co tam je k vidění při viditelnosti asi tři metry, to není ke spatření nikde jinde na světě!

 

Jeskynní kurz na polostrově Yucatán v Mexiku

 

Jeskynní kurz na poloostrově Yucatán v Mexiku

 

   Připravil: Mgr. Radek Procházka – instr. IANTD, trimix, cave, SCR diver

   Foto: Lukáš Kočí a Danny Riordan

 Cesty v potápění jsou různé. Po úvodních potápěčských krůčcích a získání základní certifikace má před sebou každý potápěč velmi individuální cestu. Mnohým stačí OWD kurz, doplněný popřípadě AOWD s nitroxem. Je to dle mého názoru základní výbava cestování chtivých lidí. Vždy jim říkám: „Když už vážíš takovou cestu a chceš se s daným prostředím seznámit, přes polovinu zážitků tě čeká pod vodou.“

Číst dál...

Nemáte UW futrál na foťák?

Nemáte UW futrál na foťák? Vyrobte si ho…

 

   Připravil: Václav Kříž

 Právě pod tímto heslem proběhla nedávno na internetové potápěčské konferenci obdivná diskuse k jednomu, dnes už skutečně ojedinělému výtvoru – doslova na koleně vyrobenému pouzdru na fotoaparát, který tak dal znovu vzpomenout doby zlatých českých ručiček, v oblasti fotografování pod vodou nevyjímaje.

Jeden z účastníků diskuse při té příležitosti připomněl tradiční setkání takových fotografických všeumělů v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století na břehu východoněmeckého jezera Helene See, kde tehdy každý rok na podzim probíhala soutěž, krátce pojmenovaná Berliner Unterwasserfotowett­bewerb.

Berlínská soutěž podvodních fotografů byla ojedinělý podnik a dodnes na něj všichni, kteří jsme měli tenkrát tu čest, vzpomínáme jen v nejlepším. Byla to nejen mezinárodní potápěčsko-společenská záležitost, na kterou jsme se těšili a kterou jsme žili celý rok, ale také přímo vysoká škola podvodní fotografie. Němci, ať už východní nebo západní, byli tenkrát jako UW fotografové jednoznačně na špici. Kompozice, expozice a všechny ty nezbytné fotografické dovednosti, to měla jejich první liga v malíčku a nám nezbylo, než se učit. Aspoň od těch Němců, za kterými nás pustili, od východních. A učili jsme se rádi, někteří z nás z těch zkušeností čerpáme dodnes.

Ovšem, v čem jsme rozhodně nebyli o krok pozadu, ale naopak jsme se hřáli v neskrývaném obdivu a někdy i závisti našich německých kolegů, to byla výroba pouzder na foťáky. České kutilství se snad přijímá už s mateřský mlékem a v dobách socialismu to platilo dvojnásob. Zásadní rozdíl byl v samotném pojetí výroby. Němci vycházeli z použití jakéhokoliv jen trochu vhodného polotovaru, který našli doma, na smetišti a nebo v nejbližším obchodě s instalačním materiálem. My, Češi, jsme si ve většině případů všechno vyráběli už rovnou na míru. A podotýkám, že rovnou z prvotřídních surovin. A tak byly k vidění vedle německých pouzder z papinových hrnců nebo vojenských várnic, ozdobených vodovodními kohoutky, takové technické skvosty „made in Tchechien“, kde základem byly kostky leteckého duralu, titan a kvalitní plast. A také odlitky, za které by se nemusela stydět ani NASA. To všechno zpracované, když ne na NC strojích, které v té době byly v plenkách, tak každopádně na obráběcích strojích první kategorie.

Vím, o čem mluvím. Společně s kamarádem a mým letitým fotografickým souputníkem Radkem Skramoušským jsme takovou výrobu mnohokrát absolvovali. Nečestnou výhodou byly naše pracovní podmínky. Já byl dlouhá léta zaměstnancem filmového servisu na Barrandově a Radek technikem v Druoptě. Spojení takřka dokonalé. Jediným problémem tak pro nás byly součástky, které se nedaly vyrobit a velmi obtížně se sháněly. Jako třeba kroucené šňůrové kabely, konektory a různé typy gumových výlisků a těsnění. Naštěstí „O“ kroužky už v sedmdesátých letech prorazily i za vrata železné opony a byly celkem dostupné, ovšem v kvalitě problematické. Dokonce existovaly i návody na jejich lepení z metráže. V úplných začátcích, na přelomu padesátých a šedesátých let, to jsme se ale museli obejít i bez takových vymožeností, a třeba naše první pouzdro na 8mm kameru Admiru bylo těsněno podobně jako láhev od okurek. A víko pěkně přitažené křídlovými matkami! A abych nezapomněl na věc nadmíru důležitou, funkci ovládacích průchodek převzaly u prvních kejzů (pouzder) vyrobených v padesátých a šedesátých letech jen mírně upravené a k obalu poctivě přivařené vodovodní kohoutky, těsněné nikoliv konopím, ale lojovou šňůrou. Němcům se stejná technologie osvědčila ještě o patnáct, možná i dvacet let později.

Pouzdra z konce osmdesátých let, než se nám svět otevřel doopravdy, byla už takové kvality, že je dodnes možné jejich srovnání se současnou výrobní produkcí renomovaných firem. Tou nejsoučasnější! Myšleno strojírensky, nikoliv elektronikou, samozřejmě. O té se nám mohlo jenom zdát, ale bojovali jsme s ní statečně. Naším vrcholným kouskem bylo dnes už úsměvné použití magnetických tyčinkových spínačů a třeba také zdvojených kondenzátorů blesků. Jeden, skutečný, sloužil jak měl, druhý, falešný, pak k pašování drobného oběživa na nákupy ve Frankfurtu nad Odrou.

Zvlášť pyšní jsme na poslední sérii čtyř kusů pouzder, dokončených těsně před revolucí. To jsme si dovolili koncepci, kterou po nás zopakovali až v roce 1992 technici od Nikonu. Pravda, o něco lépe a dokonaleji. Ale možná ne radostněji. My zbavili obyčejnou Prakticu plechovo-plastového obalu a na její šasi přímo na míru „ušili“ frézou vodotěsný duralový kabátek s honosným nápisem Praktica Marine Professional. V Nikonu o pár let později také kompletně odstrojili jejich model F601, ovšem pouzdro nazvali skromněji – „jen“ Nikonos RS.

Dnes už je to o vzpomínání. Ale člověka pohladí po duši i po těch letech – slyšet a číst, že udělat si dobrý futrál na foťák není ani v dnešní době úplně ztracená záležitost.          

Mramorové doly Miltitz

Mramorové doly Miltitz

 

Text Radek Procházka,

Foto Luboš Parent

 Důl se nachází poblíž německého města Míšně (Meissen). Z Prahy je lokalita vzdálena přibližně 200 km. Cesta vede po dálnici do Drážďan, odtud už je to jen 30 km a jste na místě. Mramor se zde začal těžit na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Jako u většiny těchto dolů se po úvodní povrchové těžbě přešlo v roce 1850 na těžbu hlubinnou.

Těžil se zde vápenec a práce se prováděly pouze ručně za pomoci vrtaček, trhaviny se nepoužívaly. Při těžbě bylo nutno řešit velké průsaky vody. Vápenec se tady přestal těžit v roce 1924.

V období druhé světové války nezůstaly tyto strategické prostory bez povšimnutí. Bylo navrženo vybudovat v nich rafinerii na letecký benzin. Zůstalo však pouze u přípravy a později prostory posloužily jako skladiště pohonných hmot a výrobna součástek pro letecké motory. Důl byl po ukončení prací zatopen.

 

   Lokalita přístupná pro veřejnost

Kolem roku 1997 se v zatopeném dolu začala potápět skupina speleo potápěčů z Drážďan. Lokalita se stává přístupnou pro širokou veřejnost v roce 1998. O provoz se zde stará Udo Krause.

Suché části dolu s hlavním suchým dómem slouží v létě jako astmatická léčebna hlavně pro děti, protože nabízí unikátní 99% vlhkost při teplotě 10 stupňů. Konají se zde také pěvecké a hudební slavnosti. Suché části jsou barevně podsvíceny, což při vstupu do těchto prostor vytváří krásná zákoutí.

 

   Ponor s fixními ­šňůrami

Pod vodou jsou trasy vystrojeny fixními šňůrami (jejich nákres je na obrázku, který je pouze orientační a neručíme za případné změny). Většina potápěčů, které jsme potkali, byla na lokalitě poněkolikáté a cítí se tu jako doma. Při prvních ponorech však není od věci si plánek zalaminovat nebo překreslit na destičku či do wetnotesu.

Udo také nabízí pro první ponor domácího průvodce, s nímž po domluvě na plynech a brífinku absolvujete tento ponor po vyvázaných cestách, uděláte si obrázek o velikosti dolu a zorientujete se v něm. Je však jen na vás, jestli budete preferovat vlastní hledání cest, a nebo budete mít ve skupině člověka, který tento důl zná. Za ponor se platí a účastník by měl mít platnou jeskynní kvalifikaci. V suché části se musejí používat přilby, které jsou tu k dispozici a kontrolují je členové zastupitelstva obce, kteří se zde střídají ve službách. Teplota vody v dolu se pohybuje v rozmezí 8−12 stupňů. Viditelnost je většinou velmi dobrá. Samozřejmě v zanořovacím jezírku a v restrikcích se zhoršuje, ale vždy jde jen o pár metrů. Zázemí s toaletami, nastrojovací stoly, vozíky na odvezení výstroje, vše je zde k dispozici na výborné úrovni. Cestu k vodě odhaduji tak na sto metrů, což je proti jiným lokalitám brnkačka. První patro se nachází v hloubce 4−6 m, druhé je v hloubce kolem 30 m a třetí je mezi 45−65m. Hlavním prostorem je hala Adolfa von Heynitz s výškou 25 m a délkou 80 m. V hale je maximální hloubka 45 m, jsou v ní krásné klenby s neodtěženými sloupy o průměru i více než 4 m, podpírajícími strop. Objevit zde můžete lopaty, jízdní kolo, kostlivce, zbytky vozíků a betonové patky nádrží, u některých jsou ještě vidět zbytky armatury. Velice zajímavé jsou ale prostory jako takové: zákoutí, chodby, klenby, schody a mnoho dalšího.

 

   Potápění

Volíme příjezd v pátek s přespáním. Přijíždíme na lokalitu kolem deváté hodiny. Všude panuje čilý ruch. Naše druhá skupina vedená Radimem a Tomem, která z Čech vyrážela brzy ráno, má už nanošeno a jde do vody v prvních sledech. Zanořujeme se mezi posledními a kvalita vody a viditelnost jsou super. Milda, náš hlavní kameraman, může pořizovat velmi pěkné záběry.

Je to vždy nádherné potkávat tolik stejně postižených lidí, a že jich tu je! Zdravíme se s našimi kluky, jsou  tu tři skupiny, dále je zastoupeno Polsko, Rakousko, Německo a vidíme i holandskou značku.

Připravujeme si výstroj, nastrojujeme twiny a stage, vše pomalu navážíme k vodě. Na dopravu rudlem jsme zvyklí, ale máme možnost použít i stavební kolečko, což je pro nás novinka, která na odvezení kamery nemá chybu. Při procházení kolem ostatních prohlížíme CCR a SCR mašinky, jejich zastoupení v celkovém počtu potápějících odhaduji na víc jak polovinu. Naše skupiny čítají sedm lidí na OC, příští návštěva nás už také čeká se znovudechy. Jen co pořádně potrénujeme! Provádíme kontrolu na hladině, výstroj, drily...

První metry pod vodou míjíme deco stanici, pohled je fantastický. Na šesti metrech hloubky je instalováno lano k odložení kyslíkových stage, kterých tu napočítám dvanáct. Zanáříme vpravo dolů, projíždíme chodbami, velkými dómy, obtáčíme sloupy, prohlížíme zadní dlouhé schody. Vše je umocněno světly ostatních potápěčů, kteří nasvěcují různá zákoutí, a tak si mohu udělat zcela přesný obraz o uspořádání a hlavně o velikosti daných prostor. Náš čas se chýlí ke konci a dvacetiminutové deco krásně ubíhá v levých mělčích prostorách, kde je na co se dívat, ale je zde zakázáno se vynořovat. Přejíždíme tedy nad armaturou trčící z betonových základů nádrží, dávajíce pozor na sucháč. Končíme ponor. Osmdesát minut pohody, samozřejmě velká „těšička“ na probrání ponoru u dekompresní klobásky a pivečka.

Při dalším ponoru vyvazujeme na levé straně a protahujeme se restrikcí. Mé atletické tělo trošku dře. Při vyvazování nám na poctivou linku s opletem padá kámen a řeže ji. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu nevěřil.

Na závěr poděkujeme Udovi za super servis a už si plánujeme, na kdy zamluvíme další termín.Všem, kteří ještě neměli tu čest, doporučuji návštěvu této unikátní lokality, nemá chybu!    

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group