ikoktejl

Držte tempo

A je to tu zase – leden a s ním kopec předsevzetí. Co už nikdy nebudu dělat, a do čeho se naopak ponořím s maximálním nasazením… Kolik z nás ale nezvolní hned s blížící se vidinou února? Fitness trenéři by mohli vyprávět. Ono nejde o to přepálit start, ale udržet stálé tempo. Jak se píše v příručkách vytrvalostních běžců: „Tempo by mělo být setrvalé a takové, abyste ho byli schopni udržet při všech úsecích.“

Účastnila jsem se manažerského kursu, kde nám lektor přednášel na téma „umění přát si“. Nejlepšími žáky v této disciplíně jsou prý děti. Vědí, co chtějí a přejí si naprosto konkrétně. Neříkají, chtěl bych nějakého plyšáka, ten jejich vysněný plyšák má naprosto jasné obrysy: červenou čepici, hnědý svetr s knoflíky a modrý batůžek. „Ten, co má ty dvě postranní kapsy, víš, mami, jakého myslím…?“Tak si píšu, že do nového roku magického data 2020 vyběhnu s přáním naplnit tyto cíle: konečně si vybrousím španělštinu, odjedu do země galského kohouta pozvednout znalosti francouzštiny na další úroveň, přihlásím se do kursu kaligrafie a floristiky, a taky si nechám udělat genealogický test, abych zjistila, odkud pocházejí moji prapředci.

V tomto novoročním čísle jsme brnkli i na citlivou strunu, která se bohužel týká mnoha Čechů, byť to mnozí dokážou umně skrývat. Téma jsme věnovali pití alkoholu, který je pro někoho tak dlouho zábavným společníkem, až se změní v démona, jenž si vás vodí jako loutku. Přání „přestat pít“ nebo „nepít tolik“ se řadí mezi nejčastější novoroční předsevzetí, ale jejich naplňování je pro mnohé křížem, který sami neunesou. Akce Suchej únor je dobrá příležitost zkusit si, jak na tom jsme.

Přeji vám, ať se vám sny vložené do roku 2020 plní.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Švýcarsko je jako jeho čokoláda – vysoce návykové Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi tvrdošíjně připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce – abych vypadala normálně. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť. Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž se dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie,“ osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.   Ano, i takové je Švýcarsko. Kdo hovoří o rezervovaných Švýcarech, pak rozhodně nebyl v Lucernu v době karnevalu. Země helvétského kříže, to je dvacet šest kantonů, tedy dvacet šest světů, který je každý trochu jiný, trochu svůj. Jak říká Martin Nydegger, ředitel Switzerland Tourism, i když se Švýcaři spolu ne vždy domluví svou rodnou řečí (země má čtyři úřední jazyky), spojuje je DNA, která umožňuje, aby Švýcarsko fungovalo tak, jak funguje.   Švýcarsko je moje cestovatelská láska, je to s ním jako s čokoládou, nikdy nemáte dost.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

LavauxPoklad švýcarských vinařů   Nejvýše položená vinice Evropy   Robin Hood z AlpZ padělatele mincí národním hrdinou   Lucern vzhůru nohama   Zakázaná horaDračí gondolou na vrchol Pilatu   Kozorožčí safari   Pod křídly havranůKde poustevníci našli svůj ráj   Díkůvzdání po švýcarskuRodinná oslava a hold lokálním kulinářským specialitám   Miss GhornutiNávštěva u nejkrásnějších horalek   Prastará spojkaNejkrásnější průsmyk ve Švýcarsku   Náčelníkův sen Nikdy nekončící jamboree ve Švýcarských Alpách   Švýcarsko po kolejích a v pohorkách5+5 tipů na rodinné výlety   Vzduch za všechny penízeTuberkulóza přivedla do Davosu železnici i turisty   Rhétská dráha   Změna je životV Andermattu si udělali ze zásadních změn filozofii   Fort KnoxDokonale zabezpečená data   Treková pošta   Zlatá květinaSymbol pro turismus i Švýcarsko   Martin NydeggerRozhovor se šéfem Switzerland Tourism   Švýcarská pyramidaBěh do nejdelších schodů   Švýcaři v běhu …aneb testováno na lidech   Ženevské EscaladePříběh nepodařeného dobývání města   Jean KazèsTulipánový festival   St. LéonardNejvětší přírodní podzemní jezero Evropy   Tolkienova inspiracePředobrazy Středozemě hledejte uprostřed Alp   Z kopce dolů!   Hvízdající kolonieV minulosti sviště ohrožovali gurmáni   Cyklistický denDvacátý pátý derivát to pořádně rozjel   SamnaunDuty free vesnice   Sladký pokladPo stopách hnědého zlata   Alpské macaroniPasta ve farmářském stylu   Ikonické výlety   Výš, stále výš Smrt za 20 000 dolarů   Bez kořenů nelze žítČeští krajané ve Švýcarsku nezapomínají   Luštěte a vyhrajte   Švýcarsko na dlani

Manfredova neoblomnost mne vždy fascinovala, i když jsem si na ni musela zvyknout. Prostě si stojí za svým, ať se děje, co se děje. Když má za to, že je čas k odpočinku, tak ho ke hře nepřimějete. Můžete kolem mávat udičkou, pouštět plyšové myšičky nebo i postavit vedle lákavou novou papírovou krabici. On se jen bohorovně podívá tázavým pohledem „To jako vážně?“ a spí dál. Jednou jsem zkoušela v lákání pokračovat, na naše psy to přece vždycky funguje. On na mne jen vrhl další ze svých blahosklonných pohledů a šel si lehnout o kousek dál.

Nakonec jsem si tu jeho zdravou kočičí tvrdohlavost osvojila také. Život a práce mne naučily stát si za svou volbou. A kocour Manfred mi ukázal, jak se vypořádat s faktem, že se nikdy nezavděčím všem. Vybrala jsem fotku na titulku, která se někomu nelíbí? Já ji mám za nejlepší volbu a rady z facebooku mi na tváři vykouzlí maximálně unavený úsměv. Napsala jsem, že kočka má místo náprsenky laclík? A proč by nemohla mít? Další úsměv. Počítám, že se tentokrát dozvím, že nejsou lesní kočky! Jen kočky polodlouhosrstých plemen, nebo možná ještě kočky plemen přírodních. Jenže lesní obři znějí mnohem lépe a přesně vystihují podstatu těch krásných huňatých kočičích obříků, kteří by i dnes klidně zvládli přežít v lese. Jen se o tom přesvědčte sami v našem článku.

A proto krátká rada do nového roku: Dělejte to jako Manfred nebo jako každá jiná moudrá kočka. Nesnažte se zavděčit okolí. Nenechte si vnutit cizí názor. Nevyžádané rady přejděte úsměvem a stůjte si za svým. Vy za to stojíte. A vaše kočka také. Bude jí mnohem lépe na klíně spokojeného a vyrovnaného člověka než vedle nervózního nejistého majitele.

Přeji krásný a spokojený rok 2019

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

6 Ze světa8 Černá kráska z titulní strany10 Jak se žije s lesními obry16 Škrabadla, škrábátka, škrabací tyče, protahovadla, odpočívadla23 Předplatné24 Cesta potravy trávením kočky26 O chovu koček s Kristýnou Matějkovou30 Případ „prsaté“ kočky32 Varovné příznaky: Jak je rozpoznat a co dělat?33 Plakát37 Kočky a děti: Zvuky38 Když má kočka navrch40 Překvapující kočky43 Omyl: Kočka člověka nepotřebuje?!44 Feliti: Nová naděje pro toulavé kočky46 Osudy: Kamil Mikeš47 Útulky: Fousky z.s.48 Kočka tmavá49 Jak to bylo s ochočením kočky50 O kočičím smyslu pro humor51 Vtipy52 Zahrada paní Jany54 Test: Jak dobře vás zná vaše kočka56 Bílá tlapka dětem58 Fejeton: Pozvání59 Zimní kočky60 Dopisy čtenářů61 Křížovka62 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Kde bydlí štěstí?   Venku už přituhuje. Před hlavním nádražím postávají postavy s prázdným pohledem čekající na dodání své pravidelné dávky chemického štěstí. Štěstí v neštěstí. Eskalátorem rovnou do temných hlubin závislostí. Beru si taxi. „Prosím, do Nuslí.“ Taxíkář se na mě usměje tím nejmilejším úsměvem, i když Praha v dopravní špičce v čase vánočním není něco, o čem by si řidič chtěl nechat zdát. „Jak se vám tady jezdí?“ zajímají mě historky ze zákulisí taxíkářského života. „Víte, já měl ještě nedávno několik hospod, ale už mě to tak vysávalo, že jsem všechno prodal a začal dělat něco úplně novýho. Taxikařím teprve tři měsíce a jsem šťastnej, úplně vyklidněnej, povídám si s lidma a nikdo po mně nic nechce.“ Zase se usměje, nasadí výraz Buddhy a není pochyb, že je šťastný zrovna tady a teď.   Statisticky bychom měli najít nejvíce šťastných lidí v Bhútánu, kde se spokojenost obyvatel poměřuje takzvaným indexem štěstí. Byl bhútánský král marketingový guru nebo monarcha, jenž kladl blaho svých obyvatel na první příčku důležitosti…? Těžko říct. Bhútán má dnes na čele nalepené štěstí, ale růžový opar se rozplývá, když přihlédneme k počtu sebevražd mladých Bhútánců. Jejich otcové, dědové a pradědové možná byli šťastnější ze samé podstaty svého bytí, než se na štěstí začaly dělat reklamní analýzy. Být šťastný, protože si to společnost žádá, je paradoxně také druhem nátlaku.   Jednoho tyrolského rána. Škrábu se na vrchol hory a mé netrénované tělo mi to dává s každým šlápnutím znát. Jdu a nezastavuju, protože jinak by zvítězilo mé horší já. „Už nemůžeš? Nevadí. Nemusíš. Tady si sedni a odpočívej…“ „Ne.“ Rychle zaplaším démona v hlavě. Lusknutím prstu se změnilo počasí. Tam, kde ještě před chvílí byla blankytná obloha, se vaří temně šedá mračna. Nemůžu dál, musím se vrátit. K lanovce je to ale ještě kus. Běžím, jak nejrychleji můžu. Moc rychle to ale není, do obličeje mě bičují kroupy. Špatně se mi dýchá. V patách mám zdatnější trekaře. „Are you O.K.?“ Ozve se starostlivý hlas za mými zády. Anděl převlečený za alpinistu se tváří, že nebude pokračovat, dokud se nevzpamatuju. Otáčím hlavu, vidím stanici lanovky, je blízko, ale pro mě v této chvíli nedosažitelně daleko. Vím, že musím. Nadechnu se a z posledních sil beru za kliku dveří, za nimiž je teplo, sucho a dá se dýchat. Jsem šťastná.   Nejsem odborník na štěstí, ale troufnu si tvrdit, že štěstí nebydlí nikde jinde než v nás samotných.   V roce 2019 vám přeji, aby se u vás pěkně zabydlelo.   Barbora Slavíková Literová šé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Téma - Kruhy života   Na stopě buteuNáhodný nález ptačího běháku s kroužkem navedl našeho redaktora na zajímavou reportáž.   Záhada z jadeituNefrit nebo jadeit? V Číně se oba nerosty jmenují stejně, ale jaký význam měl jadeitový disk doopravdy?   Poslední český vampýrVrátí se po uplynutí vyměřeného času prokletý správce do Žďáru nad Sázavou?   **   Dvě tváře štěstíKdyž čtvrtý bhútánský král přišel v 80. letech s myšlenkou Hrubého národního štěstí, asi netušil, jaký to bude mít dopad na celé království.   Krajem lidí z močálůNádherný trek krajinou na severu Švédska, kde potkáte kromě sobů s trochou štěstí i Sámy.   Zde zkáza stvořila krásuVýbuch sopky stvořil jedno z nejkrásnějších řeckých souostroví – Santorini.   Rozhovor: Célina CousteauČlenka slavného rodu cestovatelů bojuje za změnu přístupu k naší planetě.   Papírové tvářeEduard Held, který ve svých devatenácti letech začal vyrábět a prodávat papírové sáčky, nemohl tušit, že založil tradici výroby, trvající více než sto let.   Země na zádech krokodýlaPro obyvatele Východního Timoru jsou krokodýli posvátní. A jsou s tím občas problémy.   Vojna a mírV Trentinu si dodnes pamatují českou pohostinnost, kterou zažili během první světové války.   Víno a potAktivní dovolená? Proč ne? Přes den placené fit centrum na vinohradu a večer čištění duše i mysli v dobré společnosti.   Eskalátor do chudobinceKdysi království narkobarona Pablo Escobara, dnes lákadlo pro turisty.

Přejít na články z Koktejlu Special Kanárské ostrovy

Kanárský genius loci

Slunce se ztrácí za obzorem a na Tenerife, v turistickém kotlíku plném národností, je tato chvíle příslibem dlouhé noci naplněné veselím. Na promenádě posedávají Afričanky v barevných šatech, tyto ženy původem ze Senegalu svými hbitými prsty splétají titěrné copánky, jimž mnohé návštěvnice ostrova nemohou odolat. Hlouček dětí pozoruje pouliční umělce. Bublináři dávají capartům do rukou jednoduché náčiní, aby sami vytvořili tuhle prchavou krásu. Nohama čvachtají v mydlinkové směsi a smějí se na celé kolo. Místo zaplavila čirá radost. Když bublinářka dává dítěti instrukce, jak na to, slyším v její angličtině slovanský akcent. Že by Slovenka? Ptám se a dozvídám se, že je z České republiky, vysokoškolská studentka, momentálně „on the road“. Představuje mi svého španělského přítele a chlapíka, s nímž se během svého kanárského dobrodružství seznámili, a který je přizval k bublinaření. Jsou tady tři týdny, kam pojedou dál? To se uvidí. Jejich život je otevřená kniha. Kanárské ostrovy jsou tradiční baštou hipíků a volnomyšlenkářů všeho druhu. Celoroční přívětivé klima nahrává životnímu stylu v rytmu „don´t worry be happy“. Už dlouho se tu ale neusazují jen květinové děti či němečtí důchodci. Kanáry jsou aktuálně zemí zaslíbenou také pro digitální nomády, kteří mají svou kancelář tam, kde jsou zrovna online.

Pro mnohé jsou Kanárské ostrovy synonymem plážové dovolené. To je určitě pravda, ale zároveň nemusí. Můžete to tady pojmout také outdoorově. Nazout si pohorky a vyrazit na nejvyšší horu Španělska (je na Tenerife), nebo objevovat vavřínový prales, kde si mezi několikametrovými kapradinami budete připadat jako na expedici do pravěku...

Kanárské ostrovy jsou barevnou mozaikou zážitků a svůj střípek si tu najde každý. Věřím, že náš Special vám bude bohatou inspirací.

Krásnou dovolenou nebo trvalejší pobyt zalitý sluncem. Olé.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

ZrozeníNa Kanárských ostrovech čert nikdy nespí

Z Kanárů až do AmerikyAneb první zastávka Kryštofa Kolumba na objevné cestě

Ostrov psůObjevování ostrovního světa

Třetí největšíGran Canaria nejsou jen pláže a koktejly!

V jedné stopě

Jak to vidí Petr ZimolaCo vědí místní, a my vám to prozradíme

 

Cesta do pravěkuNa Tenerife narazíte na jedinečné vavřínové pralesy

Masca TrekAž vás omrzí pláž, nazujte si pohorky

Ráj kytovců

Všestranný kaktusOpuncie, dobrý sluha, ale špatný pán

Z kotle ke hvězdámVyhaslý vulkán je jednou z nejlepších pozorovatelen hvězd

Hvězdné ostrovyNechte se unést hloubkou vesmíru

Trekový ostrovPřezdívaný La Isla Bonita

Ferrský poledník

Krásně ošklivý ostrovVítr dělá z Fuerteventury cíl pro kitery a windsurfaře

Zaslíbené ostrovy

Tunel do jiného světaCueva de los Verdes

Poznejte Lanzarote za 11 hodinJestliže se tady ocitnete na jeden den, nezůstávejte na pláži

César ManriqueGeniální architekt a rodilý Lanzaroťan, který spolupracoval s přírodou

Lucie Čambálová:Kanáry jsou neskutečně rozmanité, svůj ostrov si tu vybere každý

Tajemství TenerifeStarodávné pyramidy, nebo jen hromady kamení?

Děti AtlantidyPůvod Guančů je zahalen tajemstvím

Pravá chuť

Když jídlo létá vzduchemZažijte pravou kanárskou party

Sopečná vínaKdyž vulkán plodí

Boží tělo je svátkem barevPestrobarevné koberce z květin a písku

Na volné nozeS autorem bestselleru Robertem Vlachem vzhůru na Kanárské ostrovy

Chicharreros aupairPracovní léto u kanárské rodiny

Pekelná horaNoční výstup na nejvyšší horu Španělska

Agatha ChristieKdyž se slavné autorce detektivek zhroutil svět, hádejte, kam zmizela?

Detektivky z KanárůKanárské ostrovy se staly inspirací detektivních románů české spisovatelky

Nikdy nekončící fiesta

Španělský klenot

Kanárští draciDračí strom je bylinou z antické báje o Herkulovi

Luštěte a vyhrajte

Počítám, že každý zná chvíle, kdy má pocit, že se nedaří, že slunce nesvítí, nic mu nejde a vše stojí za starou bačkoru. Svět není ani růžový, ani zářivý a někdy ani fér. Mě to postihlo zrovna nedávno, místo bílého sněhu bylo všude jen hnědé, slizké a klouzavé bahno, dcera nechtěla jezdit ke koním, protože je na ni kamarádka hnusná, a redakční uzávěrky se blížily takovým tempem, že jsem měla pocit, že mi někdo sebral týden. Co týden, měsíc!

Přitom témata se tentokrát nabízela úplně sama. Letošní upgrade zimy, který vyměnil sníh za bláto. Bláto, které je všude. Buď klouže, nebo zmrzne. Lepí se na koně, na oblečení, na cajky… Brr.

Šikana ve stáji? Vůbec není tak neobvyklá. Každý chce někam patřit, ve stájích se dělají skupinky a kdo nezapadne, toho ostatní prostě vyštípají. Když jsem s tématem začínala, nechtělo se mi různým historkám věřit, ke konci už jsem je poslouchala s profesionálním zájmem a značnou otrlostí. O slečně, co jí ve stáji vypustili „omylem“ poničku do stáda k mladým hřebcům. O trenérce, které tajně přikrmovali kobylu ovsem, a pak se chodili se zájmem koukat, co to s kobylou dělá pod sedlem. O ztracené výstroji, čištění, zatoulaných průkazech nebo přihláškách na závody… Najít stáj s příjemnou atmosférou je dnes evidentně malý zázrak.

Ale ani majitelé vlastních stájí nemají vyhráno. Co všechno mohou napáchat kolemjdoucí, kteří mají pocit, že „se koníček smutně kouká, protože má hlad“, se dočtete ve článku o Krmičích. Ale nebojte se, nepřinášíme jen negativní témata. Třeba reportáž z Camargue, kraje bílých koní žijících v mořských vlnách. Nebo článek o Španělské jezdecké škole ve Vídni. Jestlipak jste věděli, že doba její největší novodobé slávy se spojuje se jménem ředitele Jaromíra Oulehly, původem z Moravy?

Tu moji špatnou náladu nakonec vyléčili koně. Ve stáji své kamarádky vysoko v horách jsem si vyčistila hlavu, a když jsem se štěnětem ve spacáku usínala ve stáji plné spokojených koní, hned mi bylo lépe. Přeji vám krásné jaro a hlavně si nenechejte váš čas u koní nikým otrávit, nezapomeňte, že je máte pro radost.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial

Ze světa

Zima na blátě

Šikana ve stáji: Jedovatá slina

Krmíme vaše koně aneb co  s Krmiči?

Fotoporadna

Camargue: Za bílými koňmi

Plakát

Vademecum začínajícího koňaře: Hmat, citlivost koně a pomůcky

Z bláta do louže

Pozitivní motivace: Barely I.

Apassionata

Za klasikou do Vídně

Studium koní

Tipy pro vás

Přejít na články z Kočičí planety 1/2018

Jsem staromilec, proč si to nepřiznat. Je pomalu konec ledna, a já stále čekám na zimu. Stále doufám, že přijde. Je přece leden! Pod vlivem kalendáře jsem připravila článek na téma Kočičí zima, do kterého jsem hledala odpovědi na všechny možné i nemožné otázky kolem koček a zimy. Vážně věřím, že přijde. S bílým sněhem, s mrazem, který štípe do tváří a s rampouchy, které krásně zvoní, když se zlomí. Zatím to venku spíš vypadá, že zima letos nebude, ale já to nevzdávám.

A tak se těším na vaše fotografie do soutěže Kočičí zima, ze kterých bude dýchat zima. Vybírat ty nejkrásnější fotografie je krásná a náročná práce. Nejraději bych vždy prohlásila za vítěze všechny. Stejný problém mívám, když vybírám fotku na titulní stránku – vím přesně, jaká by měla být. Krásná. Ostrá. Kočka uhrančivá. Barevná. Veselá. Prostě ta nejlepší. No jen si to zkuste sami, nalistujte naši anketu a pomozte nám vybrat tu nejlepší a nejkrásnější titulku Kočičí planety. Budeme se moc těšit na vaše názory.

Ovšem i zima, která ještě ani nepřišla, jednou skončí a nastane jaro. Náš Manfréd už se určitě těší, jak vyrazí na tradiční obhlídku svého rajónu, bude se toulat po venku a Míca bude mít zase doma klid. Ona je totiž dáma, ta chodí ven jen spočítat sloupky plotu a pak zase šup domů na parapet a pěkně do tepla. To rošťáka Manfréda někdy na jaře přemůžou všechny emoce a dojmy a zůstane venku i přes noc. Moc dobře si pamatuji, jak jsme ho poprvé hledali a málem oplakávali. Naštěstí se vrátil kolem poledne následujícího dne, spořádal plnou misku a dva dny dospával noční toulky. Co dělat v případě, že se váš chlupatý miláček najednou nevrátí z toulek, jsme shrnuli ve článku Ztratila se kočka. Protože štěstí přeje připraveným.

Zatím vám ovšem (s naivní nadějí sobě vlastní) přeji krásnou bílou zimu a těším se na kočky sněžné.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

 

Editorial

Kočičí zima

Jak se žije: Americký sen

Ze světa

Anketa: Zvolte nejlepší titulku

Bydlení podle kočičího vkusu

Jsou kočky chytré?

Strasti výchovy aneb jak naučit kočku způsobům

Takhle ne: Stěhování

Krmení: Nekrmte kočku jako psa

Kočky a děti: Palčivý problém dneška

Plakát

Fotosoutěž s Britem

Fotoporadna

Ztratila se kočka: Co dělat

Osudy: Když kočka uteče

Staňte se Andělem

Osudy: Stín

Test: Mladá kočka nebo starý kocour?

Mají kočky sny?

Kočku ve snu viděti

Bílá tlapka dětem

Čtenářský koutek

Volání divočiny

Křížovka

Kočičí povídání

Co je láska?

Vtipné fotografie

Galerie: Poslední první strana

Přejít na články z Koktejlu 1/2018

RESTART 2018

Leden by se mohl jmenovat „měsíc nových začátků“. Vybízí k naplnění novoročních předsevzetí, k ledu je nepošle jen ten, kdo neztrácí víru v sebe. Každý rok věří, že to dokáže. Zvítězit sám nad sebou, nad svými slabostmi, což je boj z nejtěžších. Každý leden praskají posilovny ve švech. Připomínka bramborového salátu s majonézou (plnotučnou), vanilkových rohlíčků a smažených brambůrků u televize (když těch pohádek je tolik) dokážou se svědomím pohnout. Nově příchozím hříšníkům říkají v posilovně „ledňáčci“, do února vydrží jen ti, kteří slib sobě samým mysleli vážně. Ti, kdo svůj boj vzdají bez boje nebo ho odsunou na příští rok (mohlo by to jít snáz) se mohou cítit frustrovaně. Novoroční předsevzetí by ale měla být příslibem naděje. Nechat za sebou závaží z minulého roku, zbavit se kil, dluhů nebo myšlenek brzdících náš životní restart. „Všechno je ve vaší hlavě.“ Věta, která se objevuje ve všech knihách, radících jak dosáhnout blaženosti každého dne v roce. Ladislav Zibura vykročil jako středověký poutník od prahu svého domova a šel, až došel do Říma. Zjistil, že chůze má svůj neopakovatelný půvab, že může ujít tisíce kilometrů, což ho naplňuje absolutní svobodou a tím, co považuje za nejvíce obohacující – setkáváním s lidmi. Inspirativní příběh muže, který „prostě vykročil“, najdete v tomto čísle.

Co člověka naplňuje štěstím, zaměstnává vědce z Harvardu již 75 let, po tu dobu monitorovali životy 724 lidí. Jednu skupinu tvořili absolventi Harvardovy univerzity, a druhá měla zástupce z nejchudších oblastí Bostonu. Účastníci studie prošli zdravotními testy, pohovory, rozhovory se vedly i s lidmi z jejich blízkého okolí. Výsledek? Nebyl nikterak šokující, klíčem ke štěstí jsou zdravé vztahy. Tak prosté to je.

V době sociálních sítí je ale těžké odlišovat realitu od virtuální mlhoviny. Jsou „přátelé“ přátelé? To bychom si mohli dát jako kolektivní předsevzetí pro rok 2018: pěstujme opravdová přátelství, jejichž síla není měřena počtem liků, ale počtem objetí.

Přeji šťastné vykročení do nového roku,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma - To by bodlo

Bodné zbraněŽihadlo má zpravidla každý spojené s nepříjemným bolestivým zážitkem. Jaký ale byl vývoj tohoto orgánu?

Tiší střelciObjev luku patří spolu s používáním řeči ke komunikaci, zkrocením ohně a vytvořením kola k nejvýznamnějším vynálezům lidstva.

Seychelská prádelnaNaše reportérka vyzkoušela, jak je složité založit si tajnou firmu v tropickém ráji.

**

Lázně koželuhůRaději nahá než v kožichu, hlásala před lety kampaň snažící se odložit kožené oděvy. Nestalo se tak, přírodní kůže je nenahraditelná.

Olchon, perla BajkaluZ největšího bajkalského ostrova se stává oblíbená turistická destinace. Je to dobře?

Tisíciletá města na afrických březíchJak vypadala a fungovala města v Africe před příchodem Evropanů?

Příroda tichého severuSeverní Jutsko je místo s nejúchvatnější skandinávskou krajinou.

Rozhovor: Ladislav Zibura Píše knihy, přednáší a cestuje pěšky po vzoru dávných poutníků. Má za sebou čtyři velké poutě a připravuje se na další.

Sůl nad zlatoRakouský Hallstatt dal jméno jedné historické epoše a sůl oblasti zvané Solná komora.

Polynéská vlnaNávštěva atolu Fakarava stojí za to, obzvláště pokud máte rádi žraloky a plachtění.

Tajemství piktografického písmaHory nad čínským Li-ťiangem ukrývají skomírající, ale stále dýchající tajemství.

Přejít na články z Koktejlu Special Léto v ČR 2017

Kudy? Tudy!

Stojím na rozcestí a jako v pohádce se musím rozhodnout, jakou cestou se vydat. Kudy k Mlýnskému potoku? Po modré, po žluté nebo po zelené? Široko daleko nevidím žádnou kouzelnou babičku, která by mi dala radu cennější než sůl. Odpověď nalézám díky turistické značce, jež mě neomylně zavede ke správnému cíli. V duchu děkuji značkařům obětujícím svůj volný čas, aby nám putování po naší krásné vlasti co nejvíce zjednodušili. Značkování turistických tras má v Česku více než stoletou tradici. První turistické trasy v českých zemích vyznačila v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech. Mohlo by se zdát, že jde o jednoduchou (neplacenou) práci spojenou s pobytem v přírodě. Obnova a malování nových značek má ale svá přísná pravidla. Jak říká zkušený značkař Václav Hieke, který se své zálibě věnuje už 31 let: „Občas z toho bolí ruce.“

Má to určitou symboliku se životem. Kolikrát hledáme správný směr, kudy jít a nezabloudit? V krajině našich dní ale nejsou ukazatele, které by nás jednoduše dovedly k cíli. A tak občas skončíme ve slepé uličce, škobrtneme, ztratíme se, abychom se pak zase dostali na správnou cestu. Poznání má svoji cenu, ale stojí za to.

Přeji vám krásné léto a věřím, že vám Koktejl Special přinese bohatou výletní inspiraci. Ať vás turistické značky i váš instinkt hladce dovedou k vysněným cílům.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Objevte Ameriku

Plody léta z PolabíKonec čekání, než dozrají české jahody

Krokodýlí stájeJak se plní dětský sen

Vzdušné zahradyPořiďte si domů soukromý prales

Osmý div světaProzradil Jan Amos Komenský švédské královně existenci Ďáblovy bible?

Barokní vizionářPři projektování kostela sv. Jana Nepomuckého používal kabalu

Rozhýbané dějinyAudiovizuální triky oživují 760 let žďárské historie

Památka má hodnotu, když žijeŘíká Constantin Norbert Kinský

Když ptáčka lapajíČihaření byla jedna z mála možností, jak si zpestřit středověký jídelníček

Španělský ptáčekTajemství oblíbeného jídla

Pod Býčí skálouZa jeskynním objevem po dvou i po čtyřech

Negativní energieProč je cítit poblíž Býčí skály?

Královo centrumOdkaz ducha Vlasty Buriana udržují v Liberci

Salon vínŠpičkoví sommelieři vybírají 100 NEJ z našich hroznů

ŠKODA MuzeumNejen exponáty, ale také exkurze přímo do výroby

Město mezi vodou a rzíPrůmyslový Bohumín je královstvím mokřadů

Do Krkonoš!Rozhlédněte se nad korunami stromů a sjeďte si na koloběžce Černou horu

Krása koloběžkováníNávyková jízda, v níž jsou Češi mistři

Léto v Krušných horáchKrušnými horami křížem krážem na kole

Hasištejn na strážiJak vypadaly středověké hrady v době své slávy?

Hudba na hradHrady CZ jsou největším putovním hudebním festivalem v ČR

Dominantní bergfritKrálův hrad i vězení

Stříbrné městoKdo ve středověku držel Kutnou Horu, měl i klíče od české země

Světlana HrabánkováŘeditelka Českého muzea stříbra

Cesty podzemímV místech, kam slunce nesvítí, se probouzejí legendy

Přírodní galeriePůvabnou krajinu Kokořínska zdobí dílo Václava Levého

Vzhůru na túruVýbava, která vám nesmí chybět

Kráčejte tiše, neboť tu žijí…Příběhy plaché zvěře

Lípa z LipkyTřetí nejkrásnější strom Evropy roste v našich Železných horách

Cyklista CimrmanU Tanvaldu je možno projet se v Cimrmanově stopě

Štramberské ušiPochoutka s kořeny v nelítostném drancování

Šipka z KotoučeŠtramberk neproslavily jen uši, ale také čelisti

Rodiště otce psychoanalýzyFreud na svůj Příbor nikdy nezapomněl

Expediční ikonaZ první cesty kolem světa s Tatrou se zachoval jen jeden snímek

Renesanční lákadloTušíte, k čemu našim předkům sloužila credenza?

Země sopekNejmladší vulkán Česka objevil Goethe

Na kole srdcem Zahrady ČechZážitkové putování aneb Kam na výlet

Evropou (téměř) bez penězSežeňte si parťáka a přihlaste se do závodu LowCost Race

Luštěte a vyhrajte

Přejít na články z Kočičí planety 1/2017

Před pěti lety jsem dávala dohromady první číslo Kočičí planety a myslela jsem si, že to bude jen jakýsi„kočičí speciál“ magazínu Koktejl, občasník, který nás občas zavede do světa sametových tlapek. Jenže pak vzaly můj osud do svých tlapek kočky. Náš kocour Manfréd dostal posilu v podobě kočky Mícy, která si nás vybrala sama a která by nemohla být odlišnější než on. Náš společný život je od té doby jedna velká výzva a mně je víc než jasné, že o kočkách je a bude stále co psát. Za posledních pět let se z občasníku s názvem Kočičí planeta stal nejprve čtvrtletník a následovně dvouměsíčník. Vyšlo 22 vydání, což je 1496 stran, a přitom mám stále pocit, že jsme toho ještě tolik neřekli a nenapsali. Stále se objevují nové úžasné příběhy, nové poznatky o našich průvodcích v hebkých kožíšcích, o jejich životě, historii, potřebách...

Další pětiletku s Kočičí planetou proto začínám s radostí a jistotou, že máme stále o čem psát. Má práce je o to krásnější a veselejší, že na druhé straně jste vy – čtenáři. Čtenáři Kočičí planety, kteří na každé vydání reagují, nebojí se ozvat, zeptat, posílají fotografie svých milovaných kočiček do soutěže nebo i jen tak, pro radost. Když jsem to posledně říkala svému kolegovi z jiného periodika, tak mi nevěřil. „Oni ti vážně píšou? Jen tak? I do poradny?“ Bojím se domyslet, co tím chtěl říct. A nechci si ani představit, jak bych pracovala bez vaší podpory. Lidé kočičí jsou prostě stejně jako kočky milí a bezprostřední a jsem za to ráda.

Také se vám líbí ten pozitivní obrázek? Představte si, že ho namalovala Žaneta Miženková a nazvala příhodně Kočičí planeta, aniž by o našem časopise měla tušení. Když ho vystavila na sociální síti, hned se jí ozvalo několik našich čtenářů a díky nim se teď můžeme obrázkem potěšit všichni společně.

Ani jsme nestihli vyhodnotit fotografie z jedné soutěže a již pro vás máme další. A co víc, čeká nás další hlasování o kočku, která bude mít právo zdobit titulku příštího vydání. Do boje se vydalo 15 kočičích krasavic a krasavců, neváhejte je podpořit svým hlasem na našem facebookovém profilu.

Takže vzhůru do další kočičí pětiletky, je mi potěšením

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial

Kočka není pes, rozhovor se Zuzanou Kulhavou

Ze světa

Soutěž o titulku – 15 statečných

Skřítek z Devonu – jak se žije s devon rexem

Poradna

Veterina: komplex kočičí rýmy

Stárnutí a význam preventivních prohlídek u koček

Takhle ne: senioři

Jak je to s krmením koček

Vyhodnocení velké fotosoutěže s Poesií

Plakát

Proberte kočku z letargie

Základy fotografování koček

O povaze kočky

Fotosoutěž s Fitminem

Kočky a děti

Bertrand: Můj dvounohý kamarád

Jak (ne)velet kočkám

Kočky jednou dobudou i Antarktidu, rozhovor s Martem Eslemem

Inspirováno jaguárem

Povídka: Promarněná odměna

Povídka: Po stěhování

Tipy pro vás

Křížovka

Čtenářský koutek

Ze světa

Bílá tlapka dětem

Vtipné fotografie

Fejeton: Loupež

Přejít na články z časopisu V sedle 1/2017

Každá chvilka je důležitá

Probojovala jsem se sněhem do stáje, silničáři tu ještě nebyli, snad pomáhají jinde. Jeník stojí spokojeně ve sněhu ve výběhu a okousává deku své stájové kolegyni. Sám má pravý huculský kožich, tak žádnou růžovou přikrývku nepotřebuje. Celkem ochotně však svou obalenou kamarádku opustí a ležérně sněhem dojde k východu z výběhu. Abych si snad nemyslela, že se na mne těší… Vyrážíme na vyjížďku do sněhu, v blízkém lesíku větří divočáky jak pes. Vážně. Stříhá ušima, pohazuje hlavou, z vršku si zařehtá dolů na stádo. Na place se bez nálady šourá nová kobyla ze stáje. „Jdu na plac, nejdu dělat nic důležitého,“ říkala její jezdkyně, když jsme vyráželi ven. Pořád mi to vrtá hlavou. Mizernou náladu hnědky rozpoznám i z dálky. Každou chvíli má uši dozadu. Ani se jí nedivím, s tímhle postojem. Pro koně má význam všechno, znají jen tady a teď. U nás lidí by to mělo být stejné, je jedno co s koněm právě děláme, ať trénujeme nebo se jen mazlíme ve stáji, pro koně a jiná zvířata neexistují žádné nedůležité okamžiky. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by se koně dokázali před miliony let rozšířit po světě, šelmy by je prostě sežraly. Pro koně je důležité všechno, pokud z nás cítí pravý opak, jsme pro něj nepřirození a nepochopitelní tvorové. Proč by s námi měl chtít trávit čas? Proč by nás měl následovat, stát se parterem a přítelem? Proto si pamatujte, každý okamžik s vaším koněm je důležitý. I když to vlastně platí pro celý život.

Krásné chvilky s koňmi vám přeje

Pavla Růžičkovášéfredaktorka