ikoktejl

1
Tag: 1 Nalezeno 340 výsledků.
Tag: 1 Řazení

Rýžová plavba

Rýžová plavba

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Zemědělci v Tam Coc na severu Vietnamu mají nádherné pracovní prostředí. Přímo ze zelených rýžovišť rostou fotogenická vápencová skaliska. Vychutnají si i rolníci pohled, když se při obdělávání základní plodiny regionu stále musejí brodit vodou?

Zahanbeně se cítím jako bílý kolonista. Vezu se na přídi pramice a kolem sebe vidím Vietnamce s jejich kuželovými klobouky, jak se bosí brodí v matlavém bahýnku, ze kterého rostou třicet čísel dlouhá stébla rýže.

Do sklizně plodiny, kterou mají v jihovýchodní Asii na talíři v různých formách od snídaně po večeři, je ještě daleko. Zrnka se na rostlinách ještě ani nezačala formovat. Zemědělci mezi řádky vybírají parazitické šneky, kteří by mohli ohrozit úrodu a tak i pozici Vietnamu na pátém místě největších světových producentů rýže (po Číně, Indii, Indonésii a Bangladéši). Někteří vyhazují měkkýše na břeh, jiní je dávají do igelitky. Jedna z žen využívá toho, že dnes sluneční paprsky neprotrhly šedivou oblačnost nad krajem Tam Coc na severu země. Snímá z hlavy klobouk a dělá z něj improvizovanou nádobu na nepohodlné živočichy.

Číst dál...

Čert ví proč

Čert ví proč

TEXT A FOTO: JAROSLAV MACURA

Byli zde dávno před tím, než u břehů Tasmánie přistála loď s prvními trestanci a odsouzenci začali procházet branami věznice v Port Arthuru. Z okolních lesů se nocí nesl příšerný řev nahánějící hrůzu, který mohli podle úsudku dozorců a trestanců vyluzovat jedině pekelníci.

Tasmánii však nestrašili čerti s rohy a kopyty, ale ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii či Sarcophilus laniarius), kteří jsou známější pod jménem tasmánští čerti. Jde o vačnatce černé barvy s bílou náprsenkou na hrudi. Tasmánský ďábel žil ještě před příchodem Evropanů také na australském kontinentu. Na mase těchto zvířat si s oblibou pochutnávali Aboriginci a dílo zkázy dokonali predátoři jako například pes dingo. Ve 20. století se už ďábli na kontinentu nevyskytovali, s výjimkou několika jedinců chovaných v zajetí.

Číst dál...

Páchnoucí Titicaca

Páchnoucí Titicaca

TEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH

Zářivé oko And, tajemné jezero Titicaca, má problém. Přísun splašků a odpadních vod z dolování ho mění k nepoznání, možná až k záhubě. Jsme poslední, kdo má možnost vidět jeho plovoucí ostrovy ještě živé?

José zvedne prst na znamení nesouhlasu. „Ne, tak ani dnes to nepůjde. Ale zítra prý otevřou přechod na dva dny.“ Tváře v místnosti autobusové společnosti se rozjasní. Všem se ulevilo, vždyť skupinka Němců tu čeká již několik dní. Hranice mezi Bolívií a Peru je už dva týdny beznadějně uzavřená. „Stávka,“ objasňuje situaci José. „Peruánská vláda ztratila trpělivost. Bolivijské továrny vypouštějí do jezera odpad a zatím nevíme, jak se situace vyvine. Jedno je jisté, přístup okolních měst se bude muset změnit.“

My jsme k jezeru Titicaca dorazili teprve včera, a tak nás zpráva o dočasném otevření hranic potěší. Mnoho turistů muselo situaci řešit tak, že se vrátili do hlavního města a tam si pronajali letadlo, které je přeneslo přes hranice do Peru. Jinou možnost neměli. Přechod blokují ekologičtí aktivisté a spolu s pohraničníky odmítají do země kohokoli pustit.

Číst dál...

Šílený nápad

Šílený nápad

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

V bílém plátně zabalené lidské tělo nakládají zřízenci do ambulance. Na krátký okamžik jsem ho spatřil. Byl to mladý muž. První obrázek po přechodu hraničního terminálu Erez na severu Gazy mi mnoho odvahy nedodal.

Jsi blázen, že tam jedeš. Koleduješ si o pořádné problémy,“ vybavují se mi slova kolegyně Rity. Možná mluví pravdu. Původně na území pásma Gazy sídlil nesemitský národ Pelištejců (v češtině známý jako Filištíni), který sem přišel pravděpodobně z Kréty a vytvořil spojenecký svaz pěti městských států – Gaza, Ašdod, Aškelon, Gat a Ekron. V roce 1517 bylo toto území dobyto a zabráno Osmanskou říší a té patřilo až do 1. světové války. V té době sem přichází islám a v 19. století zde kulturně dominuje Egypt. Po dobytí Gazy Brity 1917 ji až do nepokojů v Palestině 1926 osidlují izraelští Židé. V současnosti je Pásmo Gazy, kde společně žijí muslimové i Židé, pod kontrolou palestinsko islámistické strany Hamás, která v roce 2007 vyhrála volby. Má uzavřenou hranici s Egyptem a Izrael kontroluje jeho vzdušný prostor i přístup k moři. Po byrokratickém boji s celními úředníky pokračuji taxíkem hlouběji do blokádou sužovaného území. Pásmo Gazy s jeho hlavním městem Gaza se skoro půl milionem obyvatel mě uvítalo typickým zápachem a špínou. V taxíku projíždím kempem na cestě k domu mého průvodce.

Číst dál...

Odysseova riviéra

Odysseova riviéra

TEXT: LUCIE CHVOJKOVÁ

Mohli byste si myslet, že jste v Řecku, nebýt toho, že tenhle ráj leží v „italské holínce“. V časech antiky si zde bohatí Římané budovali snová letní sídla, saracénští piráti zase plenili, co se dalo. Dnes sem jezdí lidé, kteří chtějí vědět, co Italové myslí, když řeknou dolce vita.

Sperlonga, přezdívaná perla Tyrhénského moře, leží na západním pobřeží Itálie, přesně na půl cesty mezi Římem a Neapolí. Její nepřehlédnutelná krása je vystavena na odiv na strmém skalním ostrohu. Domečky omítnuté bílým vápnem svítí do dálky a chvílemi nechávají návštěvníky na pochybách, zda se náhodou neocitli nějakým omylem v Řecku. Štěbetání místních obyvatel v dialektu, který italštinu přece jen nezapře, je ale uvede zpět do reality.

Uvnitř středověkých hradeb se nachází hotový labyrint uliček a půvabných zákoutí s obchůdky se suvenýry i místními specialitami. Svazky sušených feferonek, sáčky s dobromyslí, květináče s čerstvou bazalkou, ale i sádrové sošky rybek, dřevěné modely lodí nebo šperky z mušliček... Všechny tyto kulisy umocňují středomořskou atmosféru, kterou v člověku vyvolává křik racků, kroužících na téměř stále azurové obloze nad střechami sněhobílých domečků. Ty jsou k sobě neprodyšně nalepené z obranných důvodů. Městečko bylo ve středověku terčem četných nájezdů pirátů a mělo proto v hradbách jen dvě snadno kontrolovatelné přístupové brány.

Číst dál...

Šestinohý byznys

Šestinohý byznys

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jsou jich tu miliony pod jednou střechou. Cvrčci, saranče, larvy potemníků. Všichni dohromady vyžadují každodenní odbornou péči, aby se sami mohli stát solidní základnou zvláštní potravní pyramidy. Řetězce, který funguje za zdmi zoologických zahrad i běžných bytů. U nás i v zahraničí na ně totiž v teráriích čekají tisíce dalších tvorů, kteří mají pořád hlad. Vítejte na hmyzí farmě.

Jednu krabičku cvrčků, prosím. Takovou větu slýchají prodavači v teraristických prodejnách dnes a denně. Většinou od lidí, kteří si domů pořídili gekona či sklípkana, a teď shánějí pro své exotické miláčky něco vhodného na zub. Spokojeně si vezmou svou dávku šestinohých laskomin a jdou domů. Vůbec si nedokážou představit, co všechno se muselo stát, aby se pochoutky s tykadly dostaly až k nim. „Chovat krmný hmyz není jen tak,“ vysvětluje majitel farmy Vladimír Šefl. „U terarijních zvířat totiž platí, stejně jako u nás – jste to, co jíte. A protože podmínky v teráriích zpravidla nejsou stejně ideální jako v přírodě, je kvalitní živé krmivo nanejvýš důležité.“

Číst dál...

Trpaslíkov

Trpaslíkov

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: ARCHIV MUZEA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Trpaslíci jsou všude. Alespoň to tvrdí nanolog a vědecký tajemník Muzea města Ústí nad Labem Václav Houfek. Nanologie pochází z řeckého slova nanos – trpaslík, definice trpaslíka v nanologii však dosud nebyla formulována. „Tato bytost je složitá svou povahou, je ale problematická i charakteristikou kultury, která trpaslíky reflektuje. Jinak řečeno, trpaslík je stabilní, ale proměňují se lidé, kteří ho neustále znovu objevují,“ vysvětluje Václav Houfek. Figurka dnešního trpaslíka vychází podle nanologů z lidských představ na přelomu 15. a 16. století. Těžba kovů byla na vrcholu a věřilo se, že trpaslíci jsou vládci podzemí, pomáhající dobrým lidem hledat poklady nebo strážit jejich a obydlí. A mají ještě nějaké dobré vlastnosti? „Když vezmeme v úvahu klasické texty, tak je to především odpovědnost a spravedlnost. I když to bývá někdy vyváženo poněkud brutálním humorem,“ doplňuje Houfek výčet trpasličích kladů.

Číst dál...

To bylo tak…

To bylo tak…

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv J. WEIGELA

Jaroslav Weigel je jednou z postav divadla Járy Cimrmana, ale též vytváří tvář celého divadla, a to od jeho počátku. Nicméně tento člověk není jen hercem a „docentem“ přednášejícím semináře o tomto nevyslyšeném géniovi naší země. Ve svém soukromém životě je někdejším skautem a chovatelem psů.

Jsme cestovatelský magazín, tak bych se zeptal, jestli rád cestujete a zdá máte oblíbenou destinaci.

Ne, necestuji rád. V šedesátých létech jsem s CKM (Cestovní kancelář mládeže) cestoval a projel pár států Evropy, ale poslední léta jezdím jen z Prahy na chalupu, kterou mám za Mšenem u Mělníka. Jinak za hranice se dostanu s divadlem, třeba do Vídně. Ale osobně jsem rád jezdil do Francie, do Paříže, jelikož tam mám řadu přátel. V podstatě jsem tak nějak zvládl procestovat to, co se dnes jezdí běžně.

Zmínil jste se, že hrajete i ve Vídni. Divadlo Járy Cimrmana tedy hraje i v cizině?

Pravidelně jezdíme do Vídně, ale hráli jsme i v Bruselu či v Paříži. Hráli jsme tam operu v češtině, ale text semináře byl přeložen do francouzštiny a vytištěn jako příloha programu, takže dámy, které se provdaly do Francie, mohly vzít své francouzské manžely a naopak.

Číst dál...

Elixír mládí

Elixír mládí

TEXT A FOTO: KLÁRA JAKUBOVSKÁ

„Den na rybách se nepočítá,“ řekl mi kdysi, tisíce kilometrů od domova, jeden moudrý muž. Myslel tím, že ten den, kdy je člověku jen dobře, se nestárne. Prostě se nepočítá do věku. Může se to prý dít i v horách, ale po plavbě v Arktidě už vím, proč přísloví mluvilo o rybách.

Soukáme se do kombinéz, lezeme do člunu a vyplouváme na ledové vody Barentsova moře. „Pár tisíc kilometrů rovnou za nosem z tohohle fjordu už je jen severní pól,“ říká kapitán lodi Per, jeden ze skupiny dobrodruhů, kteří si tady, kousek od norského Kirkenes, stovky kilometrů za polárním kruhem založili Arctic Adventure. Dobrodružné cestovatele provázejí za každého počasí na rybářské plavby po Arktidě, koupání ve vysekaném ledu či jízdy na snowmobilech. My ale pro tentokrát jedeme jen pár set metrů, k ostré stěně skal padajících strmě pod vodu. Čekají mě dvě výpravy, ta první na lov obřích červených krabů královských k norsko-ruské hranici právě začala. „Možná jsou už pryč, někdy totiž přijde den, kdy krabi zmizí. Prostě nečekají na turisty a rybáře,“ prozrazuje Per. Jeho kolega, Rus Anton Kalinin z Petrohradu, se zatím navléká do neoprenu. Je jedním z nejzkušenějších arktických potápěčů na světě, potápěl se dokonce na severním pólu. Bude to on, kdo se ponoří do chladné vody a vydá se na lov až sedmdesáticentimetrových krabů, kteří mohou uštípnout prst jediným cvaknutím svých mohutných klepet.  

Číst dál...

On the road

On the road

TEXT A FOTO: VÍT MOUDRÝ

Byla to touha poznat americkou legendu. Bylo to splnit si víc než jen americký, ale i klukovský sen po velkém dobrodružství. Byla to touha projet stylově na velkém a těžkém motorbiku Harley Davidson legendami opředenou, slavnou a téměř mystickou „Route 66“.

V roce 2001 jsem se po návštěvě kouzelných ostrovů kolem Tahiti rozhodl, že si splním další z mých klukovských snů. Od chvíle, kdy jsem o ní jako kluk četl kdesi v Magazínu 100+1 zajímavostí, jsem byl uchvácen. Projet legendární americkou dálnici Route 66 v přesné trase? No jasně! Samozřejmě, že ne s pohodlným zázemím některé z cestovek, být veden v její přibližné stopě jako bernardýn a spát hezky podle programu v předem rezervovaných motelech. Kdepak, hezky na férovku. Ráno vyjet, nevěda, kde večer složíme hlavu. A samozřejmě i ve směru trasy Chicago – L.A. tak jako kdysi, tedy z východu na západ, a každý den být tudíž od odpoledních hodin týrán a smažen pekelnou sluneční výhní pálící přímo do obličeje. Výhní, kdy člověk mnohdy nevidí, jede-li po silnici, po poli či poušti. Vyjet z Grant Parku v Chicagu a skončit až na slavném molu v kalifornské Santa Monice, součásti dnes přelidněného Los Angeles. Byla to i výzva poznat svůj limit, protože 33 mi bylo před dvaceti lety. Tak vznikla „Expedice Route 66 – 5000 miles across USA 2009“.

Číst dál...

Břicho matky země

Břicho matky země

TEXT: BARBORA SCHEINHERROVÁ

Na orknejských ostrovech splývají země, voda a vzduch vjedno a čas neplyne. Je tu spousta míst odkrývajících moudrost, která nám jinde proklouzává mezi prsty. Například tajemná Maeshowe.

Oblá křivka Maeshowe se nápadně zvedá v mírně zvlněné krajině. Nakrátko střižený travní koberec zakrývá architektonicky dokonalou neolitickou stavbu. Nízká, deset metrů dlouhá šachta vede do jejího hlavního prostoru. Shrbeni v předklonu jí probíháme a na poslední chvíli se připojujeme ke skupině uvnitř.

Je zimní slunovrat a světlo právě vstoupilo do tunelu. Venku zapadá slunce mezi dva kopce vedlejšího ostrova Hoy. Jeho poslední paprsky se dotknou vrcholku stojícího kamene osamoceného v poli půl míle od Maeshowe, a zablýsknou se na ošlapaných kamenech ve vstupním otvoru. Mají barvu medu a pomalu se valí tunelem. Razí si cestu napříč štěrkovou podlahou a šplhají po protější stěně. Zadržujeme dech. Nemůžeme odtrhnout oči od toho pruhu tekutého zlata, všechno ostatní přestalo být důležité. „Ještě kousek,“ prosíme ho v duchu, nahlas se nikdo neodváží promluvit, ale ono už se zastavilo. Celé to trvá deset, možná patnáct minut. A pak to najednou skončí, když slunce venku zapadne mezi dvěma kopci. Tma, která nastala, je úplná a přináší otázky. Kdo byli lidé, kteří Maeshowe postavili, a k čemu sloužilo toto místo? Co věděli a čemu věřili? Ptáme se, když průvodkyně rozsvítí světlo. Odpovědět není snadné, moc toho se neví.

Číst dál...

Hvězdní Dogoni

Hvězdní Dogoni

TEXT A FOTO: MARTINA SVOBODOVÁ

Kolik má lidstvo ještě tajemství? Náš svět nám odkrývá jedno za druhým. A přesto je místo, kde se nestačíme divit. Dogoni, snad nejlepší hvězdáři Afriky, si své kulturní bohatství střeží.

Kdepak, v Africe nevznikl další stát. To jen kraj pod Bandiagarou, útesem, který jak obrovitá náruč objímá rovnou a pustou zemi malijskou, skýtá odpradávna útočiště lidem, kterým říkáme Dogoni. Tito lidé mnoha náboženství a rituálů sem přicházeli a pod svislými stěnami hledali bezpečí. Nevedly sem cesty, odevšad bylo daleko a než nájezdník mohl zaútočit, skolilo jej spíš vedro a žízeň než aktivní bojeschopnost vzdělaných Dogonů.

Číst dál...

Beránek či démon?

Beránek či démon?

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Milujeme je i nenávidíme. Pravěký lovec si oblékl vlčí kožešinu, aby na něj přešla vlčí síla. Respekt se postupně změnil ve štvanici na predátora „se špatnou pověstí“. Dnes netrpělivě čekáme, až zase uslyšíme jeho mrazivé vytí ve volné přírodě.

Se svým vztahem k vlkům si nějak nevíme rady. Pro lidstvo poměrně typické. Zničit, zabít, vyhladit... Pak se chytit za hlavu a s nářkem se snažit napravit nenapravitelné. Vlky jsme v celé Evropě téměř vystříleli a dnes jásáme, když objevíme jejich stopu. Koneckonců, válku s nimi vedeme od nepaměti.

Číst dál...

Damoklův meč

Damoklův meč

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Tohle jezero je jako pověstný sud se střelným prachem. Na jednu stranu představuje možnost obrovského bohatství, na tu druhou může každou chvíli způsobit záhubu tisícům jeho obyvatel. Seznamte se – Kivu, jedno ze tří afrických jezer smrti.

Jezero Kivu tvoří přírodní hranici mezi Rwandou na východě a Demokratickou republikou Kongo na západě. S plochou 2700 km2 a největší hloubkou takřka 500 metrů patří k největším africkým jezerům. Nachází se ve vulkány roztrhané krajině a jeho vznik je úzce spjat se sopečnou činností. Dnem jezera proniká oxid uhličitý, hromadí se tam a je stlačován obrovskou masou vody. Bakteriální procesy navíc mění oxid uhličitý na metan. Experti odhadují, že se při dnu jezera drží desítky kilometrů krychlových obou plynů. Samotná jejich přítomnost však není nebezpečná, dokud se plyn ve formě bublin uvolňuje v malých dávkách. Vrásky na čele však dělá lidem v okolí velká plynová kapsa o objemu tří kubických kilometrů v severozápadním cípu jezera. Obrovská zásoba oxidu uhličitého se nachází pouhých 12 metrů pod povrchem zálivu, který leží v oblasti tektonického zlomu. Pokud by se všechen plyn uvolnil naráz, mohlo by to mít katastrofální následky.

Číst dál...

Etno bungee

Etno bungee

TEXT A FOTO: PETR ŠRÁMEK A KATEŘINA PARÁKOVÁ

Uprostřed pralesní mýtiny v prudkém svahu se tyčí několik desítek metrů vysoká konstrukce z kmenů a lián. Nápadně připomíná lešení. Na jednom z jejích můstků stojí mladík. Dříve než jsme si stačili uvědomit, co se kolem nás děje, zvedl mladík paže, zatleskal, ruce zatnuté v pěst zkřížil na své hrudi a se zavřenýma očima se po hlavě zřítil volným pádem k zemi. Jediné, co ho dělilo od jisté smrti, byly dvě liány, pevně přivázané k jeho kotníkům. To, co se může na první pohled jevit jako čiré šílenství a bezmezný hazard se životem, je ve skutečnosti významný a stovky let praktikovaný rituál, v místním jazyce zvaný nagol či n´gol. Jsme totiž na malém ostrově Pentecost, jenž společně s dalšími šedesáti tvoří souostroví Vanuatu v nekonečných vodách jižního Pacifiku.

Číst dál...

Kung-fu s pandou

Kung-fu s pandou

TEXT: ROBERT MIKOLÁŠ (ZPRAVODAJ ČRO V ČÍNĚ)

Roztomilý černobílý „medvídek“ požvykující bambus je mírumilovným symbolem Číny. Jenže on, stejně jako říše středu, dokáže ostře vytasit drápky. Dnes by se syn amerického prezidenta jistě nechlubil svou pandí trofejí. Za zabití pandy by mu totiž hrozil trest smrti nebo minimálně politický konflikt.

PANDA NENÍ PLYŠÁK

Z malého bambusového hájku vycházejí zvláštní zvuky. V houští lze brzy rozpoznat obrysy bíločerného zvířete. Po chvíli se zastaví, ohne jeden z výhonků a nerušeně začne pořádat jeden lístek za druhým. Panda velká, ač medvědovitá šelma, se totiž živí právě touto rostlinou. A v tzv. čínských Alpách, tedy pod pětitisícovými vrcholky hor S'-ku-niang v provincii S-čchuan, je bambusu naštěstí stále dostatek.

Číst dál...

U císaře kanibala

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Každý cizinec, který zavítá do Středoafrické republiky, se stává motýlem, poletujícím světem bez pravidel, zato s permanentně nastavenou dlaní. Země poskytující fascinující zážitky ale není pro každou náturu.

Úředník, lačnící utrhnout si svůj díl, klade zvídavé otázky: „Odkud jsi? Česká republika, Evropa? Tak to administrativní úkony budou stát 40 000 CFA (asi 1600 Kč).“ Možná to někomu může připadat jako situace ze špatného snu, ale tady v SAR (zkratka pro Středoafrickou republiku) je to každodenní chleba. Všude, kde se vyskytne uniforma, se smlouvá o peníze, a cizinec je vítaným chodícím oslíkem, kterého je nutné náležitě vytřepat až do posledního halíře. „Ale ty musíš dát peníze," pokračuje neodbytný úředník. „Když je nedáš, tak to se vrať do Kamerunu, o takový turisty tady nemáme zájem. Není tu jen moje kancelář, ale ještě tě čekají další čtyři a tam, když nic nedáš, tak tě stejně vrátí." Bohužel měl pravdu, ostatní kanceláře byly ještě horší. Četníci se nepokrytě dožadovali peněz a vlastně tu ani pro nic jiného nebyli. I kdybych převážel v zavazadlech kilo diamantů nebo dokonce mrtvolu, tak by je to vůbec nezajímalo, hlavně, že dostanou zaplaceno. Korupce je tady úplně běžnou záležitostí a nikdo se ji nesnaží ani skrývat. Cestovatele, který si projde sítem natažených dlaní, čeká na konci jeho vysněná země. Jen je nutné se v ní rychle ztratit, jakmile se zdržíte, brzy se objeví policisté nebo jejich noví kolegové, kteří na vás ještě nevydělali... 

Číst dál...

Počátek byl v Hirošimě

Počátek byl v Hirošimě

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

Pochopit Františka Janoucha znamená popřít v sobě cokoliv, co je podnícené emocemi, a vydolovat v sobě racionalitu. Ne každému se to daří, ne každému se to hodí. Není divu, že pan profesor má řadu nepřátel. Hnutí Greenpeace ho zřejmě považuje za jednoho z největších „zločinců“. Osobně jsem vnímal, jak mu jeho naturel velí bojovat za spravedlnost, za spravedlnost ve světě, který není spravedlivý, za spravedlnost vůči přírodě, která je daná a nemilosrdná.

Jste vědec, nakladatel, spisovatel, zajímáte se o politiku… Kým se v poslední době cítíte být nejvíce?

Otázky energetiky obecně a jaderné zvláště jsou pro mě dnes nejzávažnější. Jsem především vědec a angažovaný občan. Celý život mě problémy ve společnosti nenechávaly klidným, proto mě již v padesátých letech začali „disciplinárně řešit“ a nakonec mě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyloučili z komunistické strany.

Číst dál...

Země zaslíbená

Země zaslíbená

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Kdyby byl Noe rybářem, tak by nezaparkoval na Araratu, ale hnal by svou bárku na sever a tam by čekal, až vody opadnou a odhalí zemi jménem Norsko. Jeho potomci by z tamních fjordů tahali jednoho lososa za druhým a lidstvo by čekala krásná budoucnost...

Norsko je pro našince jednou z nejatraktivnějších zemí. Proč? Nevím. Zřejmě proto, že je tak obrovské a divoké, vznešené a čisté, liduprázdné, a přesto živé a bující jako zahrada po dešti. Nemusíte přitom procestovat celou zemi křížem krážem, což ostatně ani není v lidských silách. Stačí navštívit region Møre og Romsdal na západním pobřeží Norska, který nad všemi okolními regiony vyniká krásou a rozmanitostí své krajiny. 

Číst dál...

Rudý hrdina

Rudý hrdina

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Na mongolskou metropoli dopadá smog jako těžká deka. Není divu, když její ulice brázdí stále více aut. Do Ulánbátaru místní prchají splnit si svůj mongolský sen o lepším životě. Opravdu ho tady najdou?

Stojím na schodech památníku Zaisan a celé město mám jako na dlani. Ve středu pár nových výškových budov, na okraji panelová sídliště ruského střihu a všude kolem nekonečné moře malých dřevěných domků a jurt. S každým měsícem přibývají nové a nové. Pro Mongoly je Ulánbátar jako magnet. Jediné město celé země láká příslibem svých neomezených možností. Za necelých dvacet let od pádu komunismu smývá punc někdejšího zaostalého sovětského satelitu. I když jméno, které mu komunisté dali, mu nejspíš zůstane. Název Ulánbátar dostalo město až v roce 1924 a v překladu zní Rudý hrdina. Po novodobém hrdinovi Suchbátarovi, který po boku Rudé armády bojoval za osvobození od čínské nadvlády, aby pomohl nastolit nadvládu sovětskou. Z doby, kdy bylo Mongolsko fakticky ruskou kolonií, zůstala i azbuka, která nahradila původní mongolské písmo. Návštěvník ovládající ruštinu je tak v pokušení a snaží se rozluštit mongolské nápisy. Snaha je to ovšem marná. Tak třeba Ulice míru, hlavní tepna Ulánbátaru protínající město od západu na východ, se mongolsky jmenuje Enkh Taivny Orgon Choloo. Název možná přečtete, ruština tady ale opravdu není nic platná.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group