ikoktejl

1
Tag: 1 Nalezeno 346 výsledků.
Tag: 1 Řazení

Etno bungee

Etno bungee

TEXT A FOTO: PETR ŠRÁMEK A KATEŘINA PARÁKOVÁ

Uprostřed pralesní mýtiny v prudkém svahu se tyčí několik desítek metrů vysoká konstrukce z kmenů a lián. Nápadně připomíná lešení. Na jednom z jejích můstků stojí mladík. Dříve než jsme si stačili uvědomit, co se kolem nás děje, zvedl mladík paže, zatleskal, ruce zatnuté v pěst zkřížil na své hrudi a se zavřenýma očima se po hlavě zřítil volným pádem k zemi. Jediné, co ho dělilo od jisté smrti, byly dvě liány, pevně přivázané k jeho kotníkům. To, co se může na první pohled jevit jako čiré šílenství a bezmezný hazard se životem, je ve skutečnosti významný a stovky let praktikovaný rituál, v místním jazyce zvaný nagol či n´gol. Jsme totiž na malém ostrově Pentecost, jenž společně s dalšími šedesáti tvoří souostroví Vanuatu v nekonečných vodách jižního Pacifiku.

Číst dál...

Kung-fu s pandou

Kung-fu s pandou

TEXT: ROBERT MIKOLÁŠ (ZPRAVODAJ ČRO V ČÍNĚ)

Roztomilý černobílý „medvídek“ požvykující bambus je mírumilovným symbolem Číny. Jenže on, stejně jako říše středu, dokáže ostře vytasit drápky. Dnes by se syn amerického prezidenta jistě nechlubil svou pandí trofejí. Za zabití pandy by mu totiž hrozil trest smrti nebo minimálně politický konflikt.

PANDA NENÍ PLYŠÁK

Z malého bambusového hájku vycházejí zvláštní zvuky. V houští lze brzy rozpoznat obrysy bíločerného zvířete. Po chvíli se zastaví, ohne jeden z výhonků a nerušeně začne pořádat jeden lístek za druhým. Panda velká, ač medvědovitá šelma, se totiž živí právě touto rostlinou. A v tzv. čínských Alpách, tedy pod pětitisícovými vrcholky hor S'-ku-niang v provincii S-čchuan, je bambusu naštěstí stále dostatek.

Číst dál...

U císaře kanibala

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Každý cizinec, který zavítá do Středoafrické republiky, se stává motýlem, poletujícím světem bez pravidel, zato s permanentně nastavenou dlaní. Země poskytující fascinující zážitky ale není pro každou náturu.

Úředník, lačnící utrhnout si svůj díl, klade zvídavé otázky: „Odkud jsi? Česká republika, Evropa? Tak to administrativní úkony budou stát 40 000 CFA (asi 1600 Kč).“ Možná to někomu může připadat jako situace ze špatného snu, ale tady v SAR (zkratka pro Středoafrickou republiku) je to každodenní chleba. Všude, kde se vyskytne uniforma, se smlouvá o peníze, a cizinec je vítaným chodícím oslíkem, kterého je nutné náležitě vytřepat až do posledního halíře. „Ale ty musíš dát peníze," pokračuje neodbytný úředník. „Když je nedáš, tak to se vrať do Kamerunu, o takový turisty tady nemáme zájem. Není tu jen moje kancelář, ale ještě tě čekají další čtyři a tam, když nic nedáš, tak tě stejně vrátí." Bohužel měl pravdu, ostatní kanceláře byly ještě horší. Četníci se nepokrytě dožadovali peněz a vlastně tu ani pro nic jiného nebyli. I kdybych převážel v zavazadlech kilo diamantů nebo dokonce mrtvolu, tak by je to vůbec nezajímalo, hlavně, že dostanou zaplaceno. Korupce je tady úplně běžnou záležitostí a nikdo se ji nesnaží ani skrývat. Cestovatele, který si projde sítem natažených dlaní, čeká na konci jeho vysněná země. Jen je nutné se v ní rychle ztratit, jakmile se zdržíte, brzy se objeví policisté nebo jejich noví kolegové, kteří na vás ještě nevydělali... 

Číst dál...

Počátek byl v Hirošimě

Počátek byl v Hirošimě

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

Pochopit Františka Janoucha znamená popřít v sobě cokoliv, co je podnícené emocemi, a vydolovat v sobě racionalitu. Ne každému se to daří, ne každému se to hodí. Není divu, že pan profesor má řadu nepřátel. Hnutí Greenpeace ho zřejmě považuje za jednoho z největších „zločinců“. Osobně jsem vnímal, jak mu jeho naturel velí bojovat za spravedlnost, za spravedlnost ve světě, který není spravedlivý, za spravedlnost vůči přírodě, která je daná a nemilosrdná.

Jste vědec, nakladatel, spisovatel, zajímáte se o politiku… Kým se v poslední době cítíte být nejvíce?

Otázky energetiky obecně a jaderné zvláště jsou pro mě dnes nejzávažnější. Jsem především vědec a angažovaný občan. Celý život mě problémy ve společnosti nenechávaly klidným, proto mě již v padesátých letech začali „disciplinárně řešit“ a nakonec mě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyloučili z komunistické strany.

Číst dál...

Země zaslíbená

Země zaslíbená

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Kdyby byl Noe rybářem, tak by nezaparkoval na Araratu, ale hnal by svou bárku na sever a tam by čekal, až vody opadnou a odhalí zemi jménem Norsko. Jeho potomci by z tamních fjordů tahali jednoho lososa za druhým a lidstvo by čekala krásná budoucnost...

Norsko je pro našince jednou z nejatraktivnějších zemí. Proč? Nevím. Zřejmě proto, že je tak obrovské a divoké, vznešené a čisté, liduprázdné, a přesto živé a bující jako zahrada po dešti. Nemusíte přitom procestovat celou zemi křížem krážem, což ostatně ani není v lidských silách. Stačí navštívit region Møre og Romsdal na západním pobřeží Norska, který nad všemi okolními regiony vyniká krásou a rozmanitostí své krajiny. 

Číst dál...

Rudý hrdina

Rudý hrdina

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Na mongolskou metropoli dopadá smog jako těžká deka. Není divu, když její ulice brázdí stále více aut. Do Ulánbátaru místní prchají splnit si svůj mongolský sen o lepším životě. Opravdu ho tady najdou?

Stojím na schodech památníku Zaisan a celé město mám jako na dlani. Ve středu pár nových výškových budov, na okraji panelová sídliště ruského střihu a všude kolem nekonečné moře malých dřevěných domků a jurt. S každým měsícem přibývají nové a nové. Pro Mongoly je Ulánbátar jako magnet. Jediné město celé země láká příslibem svých neomezených možností. Za necelých dvacet let od pádu komunismu smývá punc někdejšího zaostalého sovětského satelitu. I když jméno, které mu komunisté dali, mu nejspíš zůstane. Název Ulánbátar dostalo město až v roce 1924 a v překladu zní Rudý hrdina. Po novodobém hrdinovi Suchbátarovi, který po boku Rudé armády bojoval za osvobození od čínské nadvlády, aby pomohl nastolit nadvládu sovětskou. Z doby, kdy bylo Mongolsko fakticky ruskou kolonií, zůstala i azbuka, která nahradila původní mongolské písmo. Návštěvník ovládající ruštinu je tak v pokušení a snaží se rozluštit mongolské nápisy. Snaha je to ovšem marná. Tak třeba Ulice míru, hlavní tepna Ulánbátaru protínající město od západu na východ, se mongolsky jmenuje Enkh Taivny Orgon Choloo. Název možná přečtete, ruština tady ale opravdu není nic platná.

Číst dál...

Vláček do nebe

Vláček do nebe

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (magazín Maxim)

V severovýchodní Indii začíná nostalgická cesta do historie. Svezte se do Dárdžilingu úzkorozchodnou železničkou, označovanou za jednu z nejkrásnějších tratí světa! Z okna vagonu spatříte tropické pláně Bengálska i bělostné sněhy Himálaje.

Mark Twain, který se vláčkem do Dárdžilingu vydal v roce 1896, to označil za nejkrásnější den v životě – směs extáze, smrtelného strachu a nepředstavitelné radosti. Moje osobní dobrodružství ale nezačalo zrovna růžově. Do města Siliguri, kde tahle bizarní trať začíná, jsem poprvé dorazil na jaře 1994 celý pomlácený a nevyspalý (podruhé jsem tohle místo navštívil loni). Třicetihodinová jízda z Dillí vagonem třetí třídy, kterým cestují jen ti nejchudší z nejchudších, dá člověku pořádně zabrat. Britský spisovatel David Tomory ji přiléhavě popsal těmito slovy: Ještě předtím, než vlak zastavil, vzaly davy jeho dveře útokem a celé rodiny se začaly cpát skrz okna vagonu. Skončil jsem naproti dveřím WC, první čtyři hodiny vestoje a pak vsedě na svém batohu, zatímco se přese mne neustále sem a tam šplhali ti, kdo chtěli na záchod. To vše v sedmačtyřiceti stupních vedra a bez jakéhokoliv pití.

Číst dál...

Kaktusové moře

Kaktusové moře

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Prašná a pustá, mezi mořem a vysokými Andami. Se sytě modrým nebem. Se solnými jezery a tyrkysovými lagunami. Na západě se setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání Atacamu před slunečním žárem camanchaca, pobřežní mlha přinášející život.

Jsme na cestě již třetí den, míříme na sever směr Antofagasta, chceme se zastavit na pacifickém pobřeží a pak pokračovat dál až do přístavního města Arica. Chile je nejbezpečnějším státem Jižní Ameriky, a tak bez obav spíme v autě, zaparkovaném na kraji prašné nezpevněné cesty, obklopeni mohutnými kaktusy Eulychnia.

Číst dál...

Horské aroma

Horské aroma

TEXT A FOTO: MIROSLAV CABAN

Hory... Za celou éru lidstva slovo nesčetněkrát vyslovené. Dokázal by někdo spočítat, kolikrát to bylo? Myslím, že ne. Stejně je to i s výhledy z vrcholků hor. Fascinující pohledy a scenerie se mění každou sekundou. Každý vidí stejnou scénu jinak a v tom je kouzlo hor.

Číst dál...

Koupání zakázáno

Koupání zakázáno

TEXT: OLGA a VÁCLAV ŠILHOVI, FOTO: VÁCLAV ŠILHA

„Této země se můžeš dotknout jen tehdy, když k ní budeš mít respekt. Zkušenost, kterou si s sebou odneseš, nenajdeš nikde jinde na světě.” Tak pravil Brian Baruwei z aboriginského klanu Wurrkbarbar. A každý, kdo chtěl poznat australské Severní teritorium, mu musí dát za pravdu.

Terra Australis – jižní země. Slova vonící dálkou a tajemstvím mě fascinovala už jako malého kluka. Po letech jsem si na své dětské okouzlení vzpomněl znovu. Bylo to na letišti ve Frankfurtu, kde jsem nastupoval do letadla směřujícího do Singapuru, odkud mě čekala poslední etapa cesty do severoaustralského Darwinu. Tuto část Austrálie jsem si jako cíl své cesty nevybral náhodou. Kromě proslulých přírodních lokalit a řady endemických druhů zvířat mě sem lákal především jeden tvor. Plaz s nechvalnou pověstí zabijáka – krokodýl mořský.

Číst dál...

S Irem na baru

S Irem na baru

TEXT A FOTO: ANTONÍN J. GRIMM

Dostat se do Irska a neochutnat whiskey by byla nejen škoda, ale snad i hřích. Návštěva originálního pubu či baru není jen prohlídkou nějaké nálevny, je to poznání části živoucí historie celé země.

Pryč je doba, kdy sv. Patrik na svém trojlístku, podle kterého je ostrov symbolicky zelený, vysvětloval princip svaté Trojice. V dnešní hektické době by patrně sv. Patrik svou zemi ani nepoznal. Ač na jeho počest každý rok 17. března barví Irové všechno možné i nemožné na zeleno a v jeho jménu propuká největší oslava roku, při které vládne přátelská a pohodová nálada.

Irové však neslaví jen jeden den v roce, bezstarostné Irsko se projevuje každý den. Důkazem můžou být i tradiční puby a bary, představující součást koloritu ostrova. Odnepaměti se v nich scházeli odbojní politikové, talentovaní spisovatelé, umělci i světoznámí hudebníci.

Číst dál...

PŘED DELIRIEM...

PŘED DELIRIEM...

S člověkem, který mi kupoval becherovku, jsem odjížděla někam do neznáma autobusem. Potom v hustém křoví na břehu Vltavy pod velkým viaduktem jsme spolu souložili. Nebyl na mě zlý, nakoupil hodně pití a to bylo moc príma. Pili j s m e v křovinách dlouho do večera. Večer pak seděli v zahradní restauraci. Zpívali jsme árie z operet, bylo tam plno lidí a bylo veselo.

Číst dál...

KOKTEJL alá ISTAMBUL

KOKTEJL alá ISTAMBUL

Istambul. Jediné město světa sídlící na území dvou kontinentů, nepřeberné množství trhů se zlatem, kůží, falešnou skotskou whisky. Neuvěřitelný počet cizinců, v minulosti budujících socialismus, jejichž hlavy připomínají kalkulačky v mžiku schopné vyčíslit, co se vyplatí či nevyplatí koupit. Mimo jiné i město, ve kterém vydělávají desetileté děti, město které se stalo eldorádem laciných prostitutek, které kromě svého těla nabízí kaviár, kapavku či syfilis.

Číst dál...

Kája Saudek: vteřiny života

Kája Saudek: vteřiny života

Proč vteřiny života? Kdyby si chtěl někdo někdy povídat o jeho celém životě, vzniklo by bezmála dílo takových rozměrů, jakým je například Ottův nauč-ný slovník. Proč Kája Saudek? Třeba je příjemné povídat si v jeho šedě vymalovaném ateliéru plném krásných obrazů nad hrnkem dobrého čaje...

Číst dál...

Tagy:

Kufr

Kufr

V roce 1993 uplyne 60 let od záhadné vraždy pražské prostitutky Mrtvol bylo v dějinách Československa hodně. Ale žádná z nich asi nevyvolala tolik diskusí a dohadů, jako Otylie Vranská. Její rozřezané tělo bylo nalezeno druhý zářijový den roku 1933 ve dvou kufrech. V jednom ráno na bratislavském nádraží ve vlaku z Prahy, v druhém týž den, taky ve vlaku z Prahy, ovšem v Košicích.

Číst dál...

Proto budu žít

Proto budu žít

Jednou jsem si myslel, že mám AIDS. Že jsem v prdeli. Naprostý černý tmě. Že jsem hrozný kretén, že jsem si NA TO nedal POZOR. Měl jsem pocit, že umřu a všichni se na mě ještě budou dívat skrz prsty - HELE TO JE TEN AJCÁK. Div si neodplivnou a já budu SÁM. MOC, MOC šílený pocit, na to že to byl jen pocit.

Číst dál...

Rákoska

Rákoska

Říkají mu Rak. Nebo taky Rákoska. Josef Rakoncaj, zasloužilý mistr sportu. Narozen 6. dubna 1951, ženatý, otec dvou dětí, světová horolezecká extratřída. Jako první na světě vystoupil dvakrát na K2, druhou nejvyšší horu světa. Žije v nejvyšším patře panelákového domu v Turnově. Pane Rakoncaj, proč se z horolezectví stal takový šlágr. Hory skýtají určité nebezpečí. Pobyt člověka v takovém prostředí vzbuzuje sám o sobě napětí.

Číst dál...

SATANISTÉ, JEHOVISTÉ A OSTATNÍ SEKTY V ČECHÁCH

SATANISTÉ, JEHOVISTÉ A OSTATNÍ SEKTY V ČECHÁCH

Pane doktore, jste naším předním odborníkem na destruktivn í kulty. Jak jste se k této disciplíně dostal? Shodou okolností náhodou. začal jsem se Svědky Jehovov ými, protože kolem mne byli lidé, kteří jimi byli nějakým způsobem postiženi. Když už jsem měl nastudováno spoustu jehovistick é literatury, přišlo mi líto zapomenout nabyté znalosti, a tak jsem to nabízel i ostatním.

Číst dál...

KOHO NUDÍ VELEHORY

KOHO NUDÍ VELEHORY

TAKŽE TAKHLE VYPADÁ CESTA DO NEZNÁMA. Podíváš se na bágl a zdá se ti titěrný na to, aby v něm mohl být veškerý tvůj majetek pro příští dva měsíce a zároveň hrozně těžký na to, aby s ním člověk mohl šplhat na kyslíkový dluh řádově čtyři tisíce metrů nad mořem. Ale o to právě jde. Bágl a pár dolarů v peněžence na krku signalizující fantastickou skutečnost: dneska se může do asijských pouští i království osmitisícových vrcholů podívat každý.

Číst dál...

ZEMĚ DLOUHÉHO BÍLÉHO MRAKU

ZEMĚ DLOUHÉHO BÍLÉHO MRAKU

Nový Zéland překvapuje bohatstvím a rozmanitostí přírodních krás. Má stále zasněžené hory i činné sopky, vřelá jezera i ledovce, písečná pobřeží i úrodn á pole, husté subtropické lesy i řeky plné ryby. Za příznivého podnebí, dostatku slunečního svitu a dešťů roste na pastvinách celý rok tráva. I původní stromy a keře jsou stále zelné. Jen ze- žloutlé listí vrb, topolů i jiných dovezen ých stromů nám prozradilo, že u nás doma je podzim.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group