Roční předplatné 499 KčToros Bravos
TEXT A FOTO: Petr Šmelc
Uprostřed kolumbijských And, téměř ve čtyřech tisících metrech nad mořem, se na stovkách hektarů těch nejlepších pastvin prohánějí toros bravos – bojoví býci. Býci, jejichž smyslem života je jeden statečný boj s toreadorem.
Bouřlivé ovace utichly a publikum najednou ani nedutá. El Juli tasí meč proti půltunovému Carcajadovi. Nepatrný pohyb muletou (pláštěm) a býk se dává do pohybu. Toreador nadskakuje a zaráží meč přímo mezi jeho lopatky. Zvíře balancuje, marně se snaží udržet na nohou. Mrtvé tělo padá do písku. Publikum opět propadá šílenství. El Juli získává za svůj bravurní výkon obě býkovy uši a pyšně obchází okolo arény. Carcajado ale bojoval dobře a spokojený je tak i Miguel Gutiérrez, z jehož chovu zvíře pocházelo.
Ztraceno v džungli
HLUBOKO V KOLUMBIJSKÉM PRALESE BYLO TEPRVE NEDÁVNO OBJEVENO INDIÁNSKÉ MĚSTO ZVANÉ TEYUNA. CHCETE-LI JEJ NAVŠTÍVIT, PŘIPRAVTE SE NA NĚKOLIKADENNÍ CESTU DŽUNGLÍ.
TEXT: MARTINA HORNÍČKOVÁ, FOTO: PAVEL POŘÍZEK
Po zhlédnutí fotografií by mohla Teyuna mnohým připomínat peruánské Machu Picchu v menším provedení. Rozdíl mezi nimi je ale výrazný. Není to jen o rozloze, tato dvě magická místa se liší především svou historií a přístupností. Zatímco k Machu Picchu doveze vlak denně nespočet turistů, Ciudad Perdida, jak se občas také nazývá, zůstává opravdu ztraceným městem uprostřed džungle, k němuž se dostanete až po mnoha hodinách chůze v náročném terénu. Kde se vlastně takové město v nehostinné džungli vzalo? Město založili asi 800 let př. n. l. příslušníci indiánského kmene zvaného Tairona. Pro indiány město nepředstavovalo jen místo, kde bydleli, ale určité části města sloužily k rituálům a ceremoniím. Během španělské conquisty indiáni město opustili, dnes žijí v blízkém okolí tohoto posvátného místa jejich potomci, kteří se seskupili do čtyř kmenů. Při cestě do Teyuny jsme měli možnost mluvit s indiánem z kmene Kogi, příslušníkem jednoho ze čtyř kmenů. Rozprava s ním byla opravdovým zážitkem. Po dvou hodinách vyprávění směrovaného našimi otázkami jsem viděla dění kolem sebe jinýma očima.
Poslední mohykáni
Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.
TEXT A FOTO: JAN SOCHOR
Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.
Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.
Tanec ďáblů
TEXT A FOTO: Jan Sochor
Indiáni Kankuamo po staletí srdnatě bránili svoji zemi a odolávali vpádům conquistadorů. Přestože většina jejich kultury zmizela pod nánosy španělské kolonizace, své kořeny úplně neztratili. Tanec ďáblů je toho živým důkazem.
V odlehlém kraji na úpatí zasněžených štítů Sierra Nevady usnul čas. Klikaté stezky horské džungle se za chladných rán ztrácejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících plodů manga pomalu stéká během horkých odpolední jako potůčky medu mezi vápnem bílenými zdmi domků. Za večerní tmy na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, to když znavená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a ozvěn vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.
V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Přestože většina z nich hrdě odvozuje svůj původ od indiánů Kankuamo, jednoho ze čtyřech původních kmenů obývajících území ¬Sierra Nevady, naprostá většina obyvatelů Atanquezu již nemluví původním jazykem a ztratila svoji indiánskou identitu.
Útěk bez konce
TEXT A FOTO: JAN SOCHOR
Téměř půlstoletí trvající konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Více než tři miliony Kolumbijců opustily své domovy jen během posledních deseti let. Šance na návrat je mizivá…
Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V mojí Bogotě – každej den víc – lidí se topí v chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají své rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš bohatne – a šmelařům nikdo nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí v Ciudad Bolívaru svádějí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. Se životem v Kolumbii pod krunýřem občanské války.
Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jako by se praly o každý metr prostoru.
Bílí a Černí
Jsem ve městě Pasto, v kolumbijských Andách v nadmořské výšce 2350 m, s cílem vyfotografovat karneval bílých a černých. Dnes je 5. ledna, a to je den černých. Zitra bude den bílých. Charakteristickým znakem těchto slavností je natírání černým krémem první den a rozpra- šování spousty mastku druhý den. GENEZE Tento karneval je jednou z nejstar- ších a nejfantastičtějších slavností v Jižní Americe a současně nejméně zná- mou za hranicemi Kolumbie.
La Línea - trať smrti
Na nejvyšším bodě kolumbijských And, 2900 metrů nad mořem, existuje skupina ďábelsky odvážných mladíků, kteří si říkají PROFESIONÁLOVÉ. Chlapci, z nichž někteří teprve nedávno překročili deset let, denně riskují životy na dřevěných kárách s ložisky místo kol na nejnebezpečnější silnici v Kolumbii, zvané LA LÍNEA 5. Silnice La Línea 5 spojuje hlavní město Kolumbie - čtyřmiliónovou Bogotu - s úrodnými oblasti kávových plantáží na východě a přístavem Buenaventura na pobřeží Pacifiku.
Ostrov modrých ještěrek
OBR z pravěku
Zkrocení nomádi
„Nezapomínat! Chtít sušjenka a batelka!“ Mia-be svraštil čelo bez obočí. „A ka-hoty. Taky musíš. Přines,“ pípla indiánka lenošící v potrhané hamace. Rezignovaně si zapisuji přání v uprchlickém táboře, dočasném domově indiánů Nukak- Makú, kteří přeskočili z doby kamenné přímo do 21. století.
Zapovězené chocó
TEXT A FOTO: ZUZANA MUSILOVÁ
Riskantní vstup na nebezpečné
kolumbijské území jen kvůli rybkám, které zná i akvarista amatér? Modré akary mohou prozradit mnohá tajemství!
Drogová zpráva z Kolumbie a z Venezuely
Zátah na kokain
Honba za smaragdem
INDIÁNI MĚ NA STŘECHU KOLUMBIE NEPUSTILI
NEPOMÁHÁ UŽ ANI JUAN VALDÉZ
CALVARIO, SEM NEVSTOUPÍ ANI KOLUMBIJCI
Autor: Jan Sochor
Calvario je čtvrť, která leccos napoví o tom, proč Kolumbie zásobuje ze tří čtvrtin světový trh kokainu.
SLOUŽIL JSEM V GUERILLE - PŘÍBĚH KLUKA MIGUELA
Autor: Juraj Liška
říkají často studenti univerzity v Bogotě. Neudělat to by totiž znamenalo ohrozit vlastní rodinu.
ŘADA ZEMÍ OSN BY ZE SROVNÁNÍ VYŠLA HŮŘE,
Autor: Juraj Liška
míní velvyslanec Kolumbie ve Vídni Rosso José Serrano Cadena, který byl před příchodem do Evropy jednou z nejvlivnějších osob země.
POHLEDY ZPÁTKY XXII. - Nejsladší melodie světa
Autor: Jaroslav Haidler
Nad vrcholem každé chýše visely tenké pláty zlata a vydávaly ve větru zvuky, které lidé granadského advokáta Gonzala Jiméneze de Quesady považovali za nejsladší melodie světa. Psal se rok 1537 a
