ikoktejl

Jižní Amerika
Tag: Jižní Amerika Nalezeno 263 výsledků.
Tag: Jižní Amerika Řazení

Hřbitov fantazie

Hřbitov fantazie

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.

„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.

Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“

Číst dál...

Čekání na tapíra

Čekání na tapíra

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Národní park Corcovado je podle některých zdrojů nejbohatší místo na Zemi z hlediska biodiverzity. Mezi tisíci zde žijícími druhy je i můj favorit – tapír. Podle všeho se potuluje všude kolem, zbývá tedy si na něj chvilku počkat.

Kostarika je v rámci ostatních zemí Střední Ameriky ve zvláštním postavení. Dlouhodobě se profiluje jako ideální turistická destinace, která je především bezpečná. Ve srovnání s ostatními zeměmi nabízejícími podobné klima a přírodu, ale také dopady občanských válek v podobě násilností a operujících drogových kartelů, je to unikum. Dá se říci, že Kostarika je přírodní klenot, na který se turisté slétají jako kolibříci na květ. Na mnoha místech ale máte pocit, že těch kolibříků je více, než kolik jich je schopné kvítko napojit. Takový národní park Manuel Antonio musí být dokonce aspoň den v týdnu zavřený, prý aby si zvířata odpočinula od davů. Národní park Corcovado na odlehlém poloostrově Osa je ale odlišná story.

Číst dál...

Mrtví odcházejí

Mrtví odcházejí

TEXT A FOTO: Mnislav Zelený

Zažít dnes slavnost mrtvých zvanou kuarup není nic výjimečného. Indiáni rádi sehrají za příslušný obnos celé divadlo se vší parádou. Mnislav Zelený je jedním z mála bělochů, který se rituálu zúčastnil v dobách, kdy byl celý obestřen dávkou tajemství.

Indiánské kultury mají celou řadu obřadů vztahujících se ke kalendářnímu a životnímu cyklu. Je zajímavé, že indiáni Amazonie některé z nich spojují do jednoho kulturního fenoménu. Indiáni z povodí řeky Xingú, obecně zvaní xingúští, dokonce směšují dva obřady z jejich životního cyklu. Jedná se o slavnost mrtvých – kuarup – a obřad dospívání, iniciaci. Dívky, které od posledního kuarupu dostaly menstruaci, mohou vytvořit skupinu pro iniciaci. Xingúští indiáni tvoří pacifickou koexistenci čtrnácti etnik. Jazykově patří k různým jazykovým rodinám, arawacké, tupiské a karibské, avšak kulturně tvoří jeden celek. Vedle stejných obřadů a ritů dodržují například i matrilokalitu, což znamená, že muži odcházejí žít do osady své manželky. Manželství tak společně s intertribálním ritem kuarup či zápasy huka-huka svým způsobem upevňují jejich mezikmenové a mírové spojenectví. A kuarup, podobně jako yurupary či jiné obřady indiánů jsou součástí celé jejich kosmologie.

Číst dál...

Žraločí jatka

Žraločí jatka

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Ekvádorští rybáři lovili žraloky odjakživa, ale v zanedbatelných počtech. Globalizační proces však přinesl do zapadlých vesnic na pobřeží Pacifiku zajímavou informaci: Číňanům žralok chutná. Tedy přesně řečeno – chutnají jim jejich ploutve, ze kterých vaří polévku.

Příběh ekvádorských žraločích ploutví je jedním z mnoha řekněme – globalizačních – příběhů. Přes kaluže žraločí krve, které se každodenně lesknou za svítání na pacifických plážích, lze těžko po důkladnějším pohledu označit někoho za viníka, či hledat nějaké hrdiny. Z nejednoznačného a mnohovrstevného příběhu však ční jeden nezpochybnitelný fakt: více než kdykoli v minulosti jedeme všichni na jedné společné lodi. Otázkou zůstává, kdo na jaké palubě.

Číst dál...

Všichni svatí

Všichni svatí

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Nikde jinde v Americe není koncentrace původního indiánského obyvatelstva tak velká, jako právě v Guatemale. A to i přes drsné zacházení ze strany bílého obyvatelstva ještě v nedávné historii.

Slepičáky, tak jsem si přeložil lehce hanlivý název chicken buses, který mají turisté pro guatemalské autobusy. Tyto autobusy jsou sice tématem pro samostatný článek, nicméně žádný článek o Guatemale se nevyhne tomu, aby se o nich nezmínil. Jsou nejlevnější možností dopravy. Slepičáky se vyznačují neobyčejnou živelností, barevností a různorodostí zážitků. Jedním z důvodů, proč je i pro chudé domorodce cestování slepičáky dostupné, je jejich téměř nafukovací kapacita. Pokud je možné na dvousedačku ve vyspělém světě s pozvednutím obočí usadit tři děti, v Guatemale je možné na stejnou dvousedačku usadit pětičlennou rodinu. Plné zvuků, pachů i chutí, jsou jako neustále se vyvíjející příběh hyperaktivního spisovatele, jenž zapomněl, kdo je jeho hlavní postava. Kromě cestujících do nich neustále naskakují a vyskakují prodejci všeho možného – teplého jídla, pití, hodinek nebo třeba zdravotních mastí, které by dle jejich prodejců vzkřísily snad i mrtvého. Střechy slepičáků také slouží k přepravě všeho, co je potřeba, včetně stavebního materiálu, zboží na trh nebo zvířat.

Číst dál...

Ukradené děti

Ukradené děti

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Marcos Suárez Vedoya z Buenos Aires si jméno i obě příjmení změnil, když mu bylo třicet. „Zvykl jsem si rychle. Jako bych jméno Marcos měl od narození v sobě,“ říká. Nebyl za tím žádný rozmar. Jen se vrátil k tomu, jak ho pokřtili jeho rodiče předtím, než je tajná policie argentinské diktatury nechala na konci roku 1976 zmizet. Tehdy roční batole místo předání nejbližším příbuzným skončilo se zfalšovanými dokumenty v cizí péči. Podobně dala vojenská tyranie do rukou svých stoupenců na čtyři stovky potomků levicových rebelů, které brutálně zabila.

Číst dál...

Kdo s koho?

Kdo s koho?

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Třebaže od conquisty uplynulo skoro pět století, indiáni z jihoamerických hor na ni nezapomněli a Španělům neodpustili. Svátek Yawar, kdy se utká kondor s býkem, je důkazem živé paměti.

Každoročně na konci července, u příležitosti Dne nezávislosti Peruánské republiky, slaví indiáni v Apurímacu, odlehlém horském departamentu na jihu Peru, svátek Yawar. Pár zapomenutých vesniček beze jména, ke kterým vedou jen úzké kamenité cesty vykousané ve spirálách do horských masivů And, se na několik dní stanou dějištěm symbolického zápasu, který po celých pět set let nebyl zapomenut. Tady vysoko v horách, na dotek od nebe, si andští indiáni připomínají příběh boje a prolité krve. Yawar fiesta znamená v kečuánštině „Krvavý svátek“.

Souboj býka s kondorem byl a stále zůstává především alegorií a krvavou symbolikou. Býk, zvíře dovezené do andských hor z Evropy, byl indiány odjakživa vnímán jako symbol španělských conquistadorů. Naproti tomu kondor je pro indiány posvátným zvířetem. V prehispánské mytologii je kondor vtělením božstva Apu Kuntur, bytosti představující spojení nebe a země. Vedle pumy a hada jedno ze tří Inky nejvíce uctívaných zvířat. Kondor je zkrátka základním symbolem incké kultury. Ve světle této tradice tak představuje krvavý souboj kondora uvázaného na hřbet býka metaforickou skutečnost, ve které hrdá incká kultura dominuje, kdy „stojí nad“ kulturou evropských dobyvatelů.

Číst dál...

Zválcovaná koka

Zválcovaná koka

TEXT A FOTO: Tomáš Hájek

Boj s drogami? V Peru na denním pořádku. Nicméně, začalo se blýskat na lepší časy, změna totiž přišla přímo od pěstitelů. Možná vás překvapí, že komoditou, která dává tvrdé droze na frak, je kakao.

Kakaové boby v okolí městečka Tingo Maria na hranici amazonského pralesa již ze sedmdesáti procent nahradilo pěstování koky. V ulicích Tingo Maria sice stále narazíte na prodavačky s pytli plnými kokových lístků, ale všechny lístky jsou určeny jen pro osobní spotřebu, zejména starších lidí, které jejich žvýkání udržuje v čilejším stavu. „Pokud jde o velkoproducenty koky, ubylo jich za poslední roky v naší oblasti více než dvě třetiny. Koka sice plodí každé dva měsíce, ale její pěstování vyčerpává půdu. Navíc se kvůli ochraně před nemocemi musejí používat pesticidy a ty půdu okyselují a znehodnocují. Samozřejmě je pěstování pro výrobu drog nelegální,“ naší tlumočnici Markétě Kopkové vysvětluje Verónica Colqui Olazo z centrály úspěšného fairtradového družstva Naranjillo. Družstvo sice sídlí v malém městě, ale jeho členové žijí v horách v okolí. Dostat se například do vesničky Huayhuantillo, kde žije zhruba osmdesát rodin, není úplně jednoduché. Právě tady se sklízejí jedny z nejkvalitnějších kakaových bobů na světě. Veškerá produkce je přitom prodávána v systému fair trade a také v biokvalitě.

Číst dál...

Modrý křikloun

Modrý křikloun

TEXT A FOTO: Ondřej Prosický

Věděl jsem, že papoušek právě vylézá z hnízda a půjde se napít do blízké řeky Río Negro. Doběhl jsem ke stromu. Papoušek už byl rozkoukaný a nízkým průletem slétl na břeh k hladině. Třikrát se krátce napil, otočil se ke stromu a vrátil se do dutiny. Podobné občerstvení se sice opakovalo několikrát denně, ale přesto jsem si to nikdy nenechal ujít.

Vidět ary hyacintové v přírodě mě lákalo už dlouho. Četl jsem zprávy o ohrožení a snižování počtu těchto úžasných ptáků. Kromě toho jsem se ve Střední a Jižní Americe setkal s dalšími druhy papoušků. Nechali mě trochu nakouknout do svého života, ale stále mi toho spoustu skrývali. Papoušky totiž v tropech slyšíte na mnoho kilometrů, ale málokdy vás k sobě pustí blíž. Mě lákali arové hyacintoví, a tak jsem se za nimi vydal do Brazílie.

Číst dál...

Tanec ďáblů

Tanec ďáblů

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Indiáni Kankuamo po staletí srdnatě bránili svoji zemi a odolávali vpádům conquistadorů. Přestože většina jejich kultury zmizela pod nánosy španělské kolonizace, své kořeny úplně neztratili. Tanec ďáblů je toho živým důkazem.

V odlehlém kraji na úpatí zasněžených štítů Sierra Nevady usnul čas. Klikaté stezky horské džungle se za chladných rán ztrácejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících plodů manga pomalu stéká během horkých odpolední jako potůčky medu mezi vápnem bílenými zdmi domků. Za večerní tmy na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, to když znavená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a ozvěn vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.

V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Přestože většina z nich hrdě odvozuje svůj původ od indiánů Kankuamo, jednoho ze čtyřech původních kmenů obývajících území ¬Sierra Nevady, naprostá většina obyvatelů Atanquezu již nemluví původním jazykem a ztratila svoji indiánskou identitu.

Číst dál...

Doktor jamajka

Doktor jamajka

TEXT A FOTO: MICHAL PECHÁNEK

„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen.“ Sean na mě mrkne zarudlým okem zkouřeného rastamana, po letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Už z vody vedle lodi se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo.“

Nehodlal jsem trávit zimu doma a rozhodl se vyrazit opět do Karibiku. Volba tentokrát padla na Jamajku. V průvodcích se dočtete, jak je Jamajka krásná, ale také nebezpečná kvůli drogám a bídě, proto se turistům nedoporučuje vzdalovat se z hotelu, nanejvýš v doprovodu policie. Nějak mi to nesedělo k pohodové hudbě, jíž Jamajka zásobuje celý svět, a tak jsem se rozhodl věc prozkoumat sám.

Číst dál...

Oslepující svět

Oslepující svět

TEXT A FOTO: JIŘÍ KOLBABA

Jediné místo na Zemi, které si žádný člověk dosud nezabral. A jediné, kde má také příroda navrch. Krásná a tajemná Antarktida nabízí svá tajemství, ale jen pokud k ní přistupujete s náležitým respektem.

Po přistání v Buenos Aires vše proběhlo jihoamericky zdlouhavě, ale zdárně. Vystoupil jsem před budovu letiště a polilo mě neskutečné horko, teplota dosahovala 36 stupňů. V Praze jsem nastupoval při extrémních minusových teplotách a letěl jsem přece do Antarktidy. Kalhoty z trojvrstvého gore-texu, poctivá péřovka a vysoké hřejivé boty od Merrellu... Stačil jen nepatrný pohyb a už ze mě lilo. Po mnoha zmatcích a hodinovém zpoždění jsem nakonec s Aerolíneas Argentinas přeletěl do Río Gallegos, hlavního města provincie Santa Cruz.

Velmi brzy jsem se zorientoval a za pár desítek minut už povlékal postel v jakýchsi předpotopních kasárnách přímo na letišti. Zprvu to vypadalo divně, ale měl jsem informace, že tady je někdo, kdo zná někoho, jenž prozradí někoho, kdo mi pomůže při plánované cestě na Antarktidu. A skutečně, druhý den jsem se sešel se sympatickým kapitánem Alonsem a vše jsme do detailu domluvili. Přelet vojenským speciálem Herkules do Antarktidy byl naplánován za několik dní, a tak jsem volný čas využil pro cestování po argentinské a chilské Patagonii.

Číst dál...

Královna moří

Královna moří

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Proud bílého světla z reflektoru propíchl řídkou ranní tmu. Vzdálené pištění fléten a vibrující temný hukot bubnů mě vytrhly z mrákot. Přímořská ulice se topí v dýmu kadidla, stovky bubeníků pochodují k pláži a v tíživém hlubokém rytmu buší do svých atabaques. Volají královnu moří. Volají Yemanjá.

Čtyři ráno. Reflektory v čele procesí šlehají studenými kužely světla proti nebi nad bahijským zálivem, jako by chtěly tmavá mračna nasáklá deštěm rozsekat na kousky. Rychle jsem vyběhl na ulici. Těžká kořenitá vůně stoupající z kadidelnic silně připomíná hašiš. Bělavý kouř zahaluje postavy průvodu v staroegyptských kostýmech. V čele procesí skáče na kangoo botách obrovitý černoch s vysokým modrobílým chocholem na hlavě. Carlinhos Brown. Nejslavnější muzikant Salvadoru a jeho družina bubeníků z favely – timbaleiros – zahájili každoroční oslavy bohyně Yemanjá. Carlinhos táhne průvod svým mohutným zjevem a mocnými tanečními přískoky k malému domku na pláži, ke svatyni královny slaných vod. Šaman vede svůj lid poklonit se bohům.

Číst dál...

Prales léčí

Prales léčí

TEXT A FOTO: PAVEL BORECKÝ

„Amazonie není nic než zelené peklo, které musejí Peruánci přetvořit v něco hodnotného, gringo!“ slyšíte od novousedlíků, kteří chtějí pít nebo alespoň usrkávat z jejích životadárných zdrojů. Nevšimli si ovšem, že už je dávno nejenom používá, ale dokonce i uctívá někdo jiný.

Skolegou Jiřím z Institutu tropů a subtropů jsme se snesli na jediné místo, kde se v okruhu desítek kilometrů dalo přistát, vystoupili na travnatou ranvej a mě přepadl silný pocit nespravedlnosti při pohledu do tolika vážných tváří, které se shlukly kolem letadla se směsí očekávání, ale i nedůvěry. Podobně nejistě si asi musela připadat pramáti želv motelo, která podle vyprávění kdysi žila s opicemi ve větvích daleko od reálného světa. Když se však poprvé a naposledy vypravila dolů, zůstaly v liáně její hluboké stopy. Mnohá amazonská etnika proto věří, že právě liána escalera de motelo (Bauhinia guianensis), přidaná do tradičního ayahuaskového odvaru, povznáší lidského ducha výše a přináší mu vize z nadpozemského světa. Přišel proto čas začít zde hledat šamana ochotného sdílet to, co mu předaly generace předků, a zachovat pro něj i jeho potomky extrakt tradičních znalostí o prostředí, které peruánský stát tolik touží kolonizovat a ekonomicky využít.

Číst dál...

Lamy v klobouku

Lamy v klobouku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Lidi, jezte lamy, to je zbožné přání bolivijských pastevců lam, doufajících, že se tak v zemi začne hýbat trh s masem a pomůže zlepšit jejich těžký úděl v zapadlém kraji na náhorní plošině v Andách.

V pusté části Bolívie, na půli cesty mezi městy Oruro a Potosí ve výšce čtyř tisíc metrů osaměle žije pastevec Cristóbal Colquechoque. Táhne mu asi na šedesát. Zevnějšek zanedbaný, zuby zažloutlé od ustavičného žvýkání koky. Manželka i šest potomků žijí a pracují v Potosí, vzdáleném čtyři hodiny jízdy teréňákem. „Občas sem přijedou, aby si vyzvedli maso,“ říká o jejich řídkých návštěvách. Bere mě dovnitř ohrady, vystlané vysokou vrstvu bobků. Několik desítek lam se na sebe mačká na čtverci o rozměru zhruba 50 x 50 metrů a zadupává do výkalů zbylý sníh. Metrová zídka kolem nich je postavená z naskládaných kamenů, které kromě gravitace nic nespojuje. Stačilo by se opřít a celá chatrná konstrukce by se musela poroučet k zemi. „Lamy se o plot neopírají, nedrbou, ani se ho nesnaží přeskočit,“ vysvětluje Colquechoque. Dospělým jedincům hledím přímo do očí, ony ustupují o několik kroků dozadu a decentní odstup si zachovávají po celou dobu. Připravuji se, z kterého hloučku na mě přilétne dobře mířená slina, protože v tomto oboru zaujímají huňatí savci v živočišné říši přední příčky. Colquechoque se tomu směje s tím, že plivají jen sami na sebe. Zejména ti starší a v hierarchii skupiny výše postavení, když chtějí umravnit omladinu. Na člověka prskají, jen když se cítí ohroženi, nebo rozmazlenci, kteří byli odkojení pomocí láhve a dvounohou bytost proto považují za jednoho ze stáda.

Číst dál...

Kšefty s bídou

Kšefty s bídou

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Udýchaně jsem shodil ze zad pytel rýže. Spalující odpolední slunce se opíralo do rezavých vrat sirotčince na předměstí haitského hlavního města Port-au-Prince. Ezequiel zabušil pěstí na plech. Úzký průchod vykrojený do vrat se skřípavě pootevřel a ze tmy zasvítila bělma několika párů zvědavých dětských očí.

Nebýt kubánského misionáře Ezequiela, nikdy bych se do sirotčince Bon Samaritain v Croix-Des-Bouquets nepodíval. Promluvil s madam Paul, která sirotčinec spravuje a řídí, a ta souhlasila s návštěvou i fotografováním. Pouze však pod podmínkou, že přineseme jídlo. Zhruba sedmdesát dětí, o které se v sirotčinci sama stará, totiž často trpí hladem.

Někdy v polovině 90. let, když madam Paul St. Vilus, starší kreolská žena s vlasy zcuchanými do černých bodlinek, vychovala svých vlastních jedenáct dětí, začala se spontánně starat o sirotky a děti ulice ve svém sousedství. Na popud jedné ze svých dcer pak v roce 1998 založila sirotčinec Bon Samaritain. Útulek nikdy neměl dostatek jídla ani oblečení pro všechny sirotky. Děti mají společné boty, společná trička, společné postele, na kterých spí dvě až tři na jedné matraci. Problémy vysokého počtu sirotků, dětské práce a pašování dětí sužovaly Haiti dávno před ničivým zemětřesením. Jen v hlavním městě Port-au-Prince a v jeho okolí existovalo více než tři sta sirotčinců a různých útulků. Přestože často uváděné číslo okolo půl milionu sirotků je zavádějící, protože se jednalo o počet dětí s jedním nebo žádným rodičem, lze doložit, že na Haiti žilo před zemětřesením asi 50 tisíc sirotků. Katastrofa z ledna 2010 počty sirotků a z toho vyplývajících problémů samozřejmě mohutně navýšila.

Číst dál...

Kde se rodí vítr

Kde se rodí vítr

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Tahle země není pro slabý... Přesto tady najdeme jednu z nejfotogeničtějších scenerií světa, nejsvůdnější stezky pro trekaře a místa tak tichá, kde vás vyruší jen hvízdání větru.

Je tma jako v pytli. Stojím ve svahu nad jezerem Pehoé a pode mnou nesměle blikají světla prvního ubytovacího zařízení v národním parku Torres del Paine. Obloha se pomalu stává tmavomodrou a je možné rozeznat obrysy mraků. Čekám na svítání s naivní představou, že vyfotím tisíckrát zobrazené panorama pohoří Cuernos del Paine jinak než ostatní, kteří tu už mrzli přede mnou. Tyto tři žulové stěny připomínající rohy (cuernos) zdobí snad všechny pohlednice z tohoto národního parku, jenž byl roku 1978 vyhlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Torres del Paine zároveň patří k největším a nejkrásnějším parkům, které můžete v Chile vidět. Zmíněné rohy jsou dokonce častěji zobrazované než „věže“, které daly parku jméno. Místní legenda říká, že tyto dokonale hladké jehlany, tyčící se až ke třem tisícům metrů, jsou bojovníci, které proměnil v kámen zlý démon…

Číst dál...

Hledání obrů

Hledání obrů

TEXT A ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Nemusíte trpět ofidiofobií, aby se vám při pohledu na obrovskou hmotu těla anakondy velké rozklepaly kolena. Ti nejotrlejší pak v takové chvíli sahají pro metr, aby gigantického plaza rozmotali a změřili. Někoho k tomu vede vidina vysoké odměny, jiné prostá zoologická zvídavost.

Líný proud nás bezstarostně unášel pod soutokem řek Tigor a Río Negro. Náhle jsme před přídí lodi zahlédli trojúhelníkovou hlavu a tělo, které se za ní vlnilo v délce několika stop. Byla to obrovitá anakonda. Skokem jsem se zmocnil své pušky a zatímco se had přibližoval ke břehu, bez míření jsem mu střelil měkkou kouli ráže 0.44 do hřbetu, asi deset stop za jeho odpornou hlavou. Okamžitě se vyvalil oblak pěny a kýl lodi se otřásl několika silnými nárazy, jako bychom narazili na nějakou těžkou překážku. Vyskočili jsme na břeh, obezřetně se připlížili k hadovi a pokusili se změřit jeho délku. Část těla, která ležela na břehu, měřila 45 stop, zatímco zbytek ponořený ve vodě 17 stop. Celkem tedy 62 stop. Tělo však nebylo silné, mělo pouze 12 palců v průměru, což jsme si vysvětlili tak, že had již dlouho nepozřel potravu.

Tak popisuje setkání se šestadvacetimetrovou anakondou v roce 1906 Percival Harrison Fawcett (1867–1925). Nechám bez komentáře krutý konec nebohého tvora a omezím se pouze na konstatování, že předsudky a lidská malost jsou největším nepřítelem anakond i dnes. 

Číst dál...

Peklo v ráji

Peklo v ráji

TEXT A FOTO: PETR ROLEČEK

„Nechcete vidět Bolivijský ráj?“ oslovila nás perfektní angličtinou mladá dívka před turistickou kanceláří v centru La Pazu. No, ráj bych vidět chtěl, jak by ne. Jenže jak se ukázalo, tak představy o ráji se mohou v různých částech světa docela lišit.

Asi čtyři sta kilometrů na sever od La Pazu leží uprostřed divočiny městečko Rurrenabaque, které slouží jako základna pro výlety do džungle či pampy, a to je ten slíbený „Bolivia´s paradise“. O výletu do přírody s pozorováním zvířat jsme tak jako tak při pobytu v Bolívii uvažovali, tak jsme se nechali snadno přemluvit.

Do Rurrenabaque vede pozemní cesta, tzv. higway notre, ale to je klasická jihoamerická jungle road a čtyři stovky kilometrů zdolává nepříliš pohodlný autobus osmnáct hodin. Většina turistů tedy volí pro cestu alespoň jedním směrem letadlo. Cena je sice vyšší, ale let trvá jen padesát minut. Poskytuje nádherný výhled nejprve na La Paz a okolní náhorní plošinu, hřeben And a pak na nedozírné zelené moře pralesa. Shora to opravdu vypadá jako ráj.

Číst dál...

Páchnoucí Titicaca

Páchnoucí Titicaca

TEXT A FOTO: ANDREJ HORVÁTH

Zářivé oko And, tajemné jezero Titicaca, má problém. Přísun splašků a odpadních vod z dolování ho mění k nepoznání, možná až k záhubě. Jsme poslední, kdo má možnost vidět jeho plovoucí ostrovy ještě živé?

José zvedne prst na znamení nesouhlasu. „Ne, tak ani dnes to nepůjde. Ale zítra prý otevřou přechod na dva dny.“ Tváře v místnosti autobusové společnosti se rozjasní. Všem se ulevilo, vždyť skupinka Němců tu čeká již několik dní. Hranice mezi Bolívií a Peru je už dva týdny beznadějně uzavřená. „Stávka,“ objasňuje situaci José. „Peruánská vláda ztratila trpělivost. Bolivijské továrny vypouštějí do jezera odpad a zatím nevíme, jak se situace vyvine. Jedno je jisté, přístup okolních měst se bude muset změnit.“

My jsme k jezeru Titicaca dorazili teprve včera, a tak nás zpráva o dočasném otevření hranic potěší. Mnoho turistů muselo situaci řešit tak, že se vrátili do hlavního města a tam si pronajali letadlo, které je přeneslo přes hranice do Peru. Jinou možnost neměli. Přechod blokují ekologičtí aktivisté a spolu s pohraničníky odmítají do země kohokoli pustit.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group