ikoktejl

Jižní Amerika
Tag: Jižní Amerika Nalezeno 263 výsledků.
Tag: Jižní Amerika Řazení

Bohové velikonočniho ostrova

Bohové velikonočniho ostrova

Obyvatelé Velikonočního ostrova věřili v nesmrtelnost duše. Duše mrtvých, nazývané ivi atua, se někdy vracely na různá místa ostrova. Respektovali- li za života ostrované všechna tabu, jejich duše získaly věčnou blaženost, zatímco duše těch, kteří tabu překračovali, byly odsouzeny zůstat poblíž mrtvoly a trpět hladem a žízní. Svědectví podaná četnými autory se shodují v tom, že ostrované vyvolávali duchy mrtvých, aby jim pomohli v pracovních záležitostech i válkách.

Číst dál...

IQUITOS POSLEDNÍ PŘÍSTAV NA AMAZONCE

IQUITOS POSLEDNÍ PŘÍSTAV NA AMAZONCE

Manu je typická řeka džungle, hnědá, plná sedimentů, téměř nehybná jako by bez života. Kajmani, vodní želvy a hejna malých ryb (možná i pirani) nás však přesvědčují o opaku. Po obou stranách toku, ve větší vzdálenosti od břehů, žijí další méně kontaktované, či zcela izolované skupiny indiánů. Povolení k pobytu získávají pouze vědečtí pracovníci ke svému výzkumu a pochopitelně původní etnické skupiny.

Číst dál...

PERUÁNSKÉ MOMENTKY

Sedím na převrácené rybář-ské lodi na travnatém břehu Urubamby, upíjím pivo z plechovky a pozoruji ruch na řece. Zažívám podvečerní atmosféru spolu s obyvateli vesnice Sepahua v amazonské oblasti. Slunce se již dotýká vrcholků stromů džungle na druhém břehu. „Buenas tardes“ - zazní náhle těsně vedle mne. Otáčím hlavu a vidím známou tvář ženy, která se mnou a mnoha dalšími čekala od rána na místním letišti na letadlo, které nepřiletělo.

Číst dál...

CESTA NA KONEC SVĚTA

Nikdy nezapomenu, jaký úžas se mne zmocnil, když jsem na pustém a rozervaném pobřeží poprvé spatřil skupinu obyvatel Ohňové země, neboť ihned mi probleskla hlavou myšlenka - takoví byli naši předkové. Ti lidé byli docela nazí a divoce pomalovaní, dlouhé vlasy měli zcuchané a vzrušením jim vstávala pěna u úst. Tvářili se divoce, vyděšeně a nedůvěřivě.

Číst dál...

Mučení v Haitské věznici

Mučení v Haitské věznici

 

Místo: Les Cayes, město v jižní části Haiti. Jednoho úterý zde přistály dvě helikopté ry chinoock se speciální jednotkou 3. skupiny amerických vojsk. Obyvatelé čtvrtmiliónového města, čtvrt ého největšího v Haiti, uvítali vojáky s nadšením.

Číst dál...

Peru - země sedmi nej

Peru - země sedmi nej

 

NEJVĚTŠÍ HLINĚNÉ MĚSTO

Historie Peru bývá často spojována výhradně s říší Inků. Na území mezi Ekvádorem, Bolívií a Chile však žili mnohé kultury dávno předtím než první syn Slunce sjednotil horské kmeny obývající břehy posvátného jezera Titicaca. Kultury jako Chavín, Chimu, Mochica, Nazca či Paracas známé především svou keramikou, textilem, ale i architekturou v mnohém předčily samotné Inky.

Číst dál...

Čekání na vulkán

Čekání na vulkán

Když čtvrtého listopadu roku 1502 při své čtvrté (a poslední) cestě do Ameriky přistál Kryštof Kolumbus blízko dnešního Puerto Limon, všiml si, že někteří domorodci nosí zlaté ozdoby. Pojmenoval tuto zemi Costa Rica (bohaté pobřeží), neboť Evropan é očekávali dále ve vnitrozemí bohatou říši. Tak tedy i mně se splnil dětský sen spatřit na vlastní oči tropickou přírodu, dostat se na opuštěná místa a zažít nějaké to dobrodružství. Přesouváme se k hranicím Národního parku Chirripó, do „městečka San Gerardo de Rival“, odkud chceme podniknout výstup na nejvyšší horu Kostariky, Cherro Chirripó vysokou 3819 m n. m.

Číst dál...

Hrátky s giganty

Hrátky s giganty

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Vždy, když jsme za rypouši vyráželi, modlili jsme se, abychom omylem nějaké nečekaně nepřekvapili. Neustále jsme museli kontrolovat volnou cestu k ústupu, protože kdybychom se dostali mezi rypoušího samce a moře, mohlo by to skončit tragédií.

Na ostrov Sea Lion v jižním Atlantiku jsme přiletěli zejména kvůli koloniím tučňáků a kormoránů a trochu jsme doufali, že potkáme i nějaké ploutvonožce, lachtany nebo rypouše. Hned po přistání nám slova naší hostitelky Jenny Luxton dala naději, že naše objevování ostrova bude plodné. Na ostrově Sea Lion se obvykle zdržuje až 95 % populace rypoušů sloních z falklandských ostrovů. V září až listopadu to můžou být až dva tisíce zvířat, v lednu, v době naší návštěvy, jich mohly být asi dvě stovky.

Číst dál...

Peruánská ruleta

Peruánská ruleta

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

„Róbale la cámara! Róbasela!“ „Naskoč! Dělej, naskoč!“ Neztrácím čas, skloním foťák a naskakuju do rozjíždějícího se taxíku. Ve zvuku pískajících pneumatik stačím zahlédnout sveřepý výraz prvního z pěti bacilones, který přeskakuje zídku s nožem v ruce. Peru, Lima, nejchudší čtvrti.

Můj taxikář, podsaditý mladý muž, který toho moc nenamluví, mě zrovna zachránil. „Me salvaste un ojo (zachránil´s mi zadek),“ usměju se na něj. „Sí“, zabručí. Nutno poznamenat, že tahle epizodka se stala hned při první fotografii, kterou jsem se snažil pořídit. Provází mě taxikář Hector. Peruánské taxíky nejsou bez rizika, nikdy nevíte, jestli nenastoupíte do nějakého, který to nevezme trochu jinudy, najednou nezastaví a nebudete sedět v autě se třemi dalšími jihoamerikánci s žádostí o menší bezúročnou půjčku. Proto se řídím pravidlem, že můj taxikář musí být výrazně starší a slabší. U Hectora jsem musel udělat výjimku. Že jsem fotograf, a že chci vzít do nejrizikovějších čtvrtí, jsem vysvětloval třem taxikářům, kteří mě odmítli, než jsem narazil na něj. Hector je udělaný, s podmračeným výrazem, kterým se na mě zadívá přes mříž, dělící spolujezdce od řidiče. Pokývne, krátce smlouváme o ceně a nasedám. Vysvětluju mu celkem zbytečně, že nehledám problémy, mám sice nůž, nejvíce ovšem spoléhám na jeho pomoc. Já budu fotit, on bude dávat pozor. Peruánská ruská ruleta.

Číst dál...

Hitchcockova klasika

Hitchcockova  klasika

TEXT A FOTO: RADANA DUNGELOVÁ, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Hradba mraků nám cloní výhled na horský masiv Cordillera de la Costa a my v něm jen tušíme cíl naší cesty. Rancho Grande, hotel pohlcený džunglí, který již není obyvatelný, ale stále má co nabídnout.

Do národního parku Henri Pittier ve Venezuele přijíždíme taxíkem a k Rancho Grande se dostáváme ještě dost časně zrána. Budova před námi je celá zahalená v mlze, ze které někdy vykoukne jen nejvyšší, třetí podlaží. Stromoví velikáni s větvemi porostlými všemi myslitelnými plazícími se a povlávajícími rostlinami se za strašidelných zvuků kymácejí ve větru, zatímco jejich koruny se nad námi ztrácejí v husté mlze. K tomu trosky betonového přízraku, téměř již pohlceného okolní tropickou vegetací. Stavba by mohla od minuty sloužit jako kulisa k jakémukoli hororu, sami jsme si ji coby ctitelé Hitchcockovy klasiky přejmenovali na Batesův motel.

Číst dál...

Mayské srdce

Mayské srdce

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK

Když už vás zde neohrožují běsnící sopky, připlete se vám do cesty rizikový dopravní prostředek. To vše obklopují duchové slavné minulosti. I taková je země Mayů, Guatemala.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Seděl jsem v autobuse Linea Dorada jedoucím napříč Guatemalou a sledoval dva řidiče, kteří se evidentně dobře bavili, jen jsem nedovedl odhadnout čím. Jeden řídil a druhý stál v otevřených dveřích. Troubení, smích, troubení, pískot... Tak jsem vstal, sedl si na přední sedadlo a chvíli je pozoroval. Konečně jsem pochopil. Výborná zábava našich pilotů, jak si řidiči busů v Guatemale často říkají, spočívala v krmení toulavých psů za jízdy. Přestože jsme jeli po tzv. Panamerické dálnici, vedoucí z Mexika až do Panamy, mohl jeden z mužů permanentně stát v otevřených dveřích našeho autobusu. Kvalita silnice nevalná, navíc na každých pár kilometrech omezení, kyvadlový průjezd a podobně. Prostě nuda, nuda, nuda... Kolem cesty se ale pohybovaly mraky toulavých psů, kteří byli na podobnou zábavu už zjevně zvyklí, a tak jen čekali na zatroubení. Když přišlo, pes se podíval na řidiče za volantem, odhadl rychlost vozu, pomalu se rozběhl a pak jen čekal na sousto hozené z předních dveří. Za tuhle odměnu byl každý z nich schopen udělat trik, za který by se nemusel stydět leckterý freestylista na in-linech, skateboardu nebo cyklotria¬lu. Pozoroval jsem, jak řidič během půl hodiny takhle zkrmil celé balení jakýchsi buchet a obdivoval jsem psí akrobatické umění. 

Číst dál...

Pomeranče nechtěly ani kozy

Pomeranče nechtěly ani kozy
Když v roce 1499 objevili Španělé Curacao, malý ostrov v Karibiku nedaleko Venezuely, rozhodli se, že ho budou „zemědělsky kultivovat“. Netrvalo dlouho a ke břehům Curac5aa dorazila první loď plně naložená nejrůznějšími rostlinami včetně pomerančovníku.

Číst dál...

Ďábelské stříbro

Ďábelské stříbro

 

Provrtaná hora nepředstavitelného bohatství a nepředstavitelné tragédie se zasloužila o zrod nejvýše položeného velkoměsta na světě – Potosí. Leží ve výšce 4070 metrů nad mořem a v časech slávy zastiňovalo i Londýn a Paříž. V půlce 19. století ale začala těžba v Cerro Rico upadat, protože stříbro nahradil cín. S jeho produkcí Bolívie v roce 1945 dominovala na světovém trhu. V roce 1952 proběha tzv. Lidová revoluce, která byla spojena se zestátněním dolů a pozemkovou reformou. Těžba upadala ještě více a dnes zde působí jen několik společností. Zato sem mohou návštěvníci. Nejprve ale musejí podepsat prohlášení, ve kterém stojí: „Souhlasím, že agentura ... nenese žádnou odpovědnost za případné nehody, zranění nebo smrt, ke kterým může v době exkurze v dolech dojít. Prohlašuji, že do dolů vstupuji dobrovolně a na vlastní riziko.“ Jak je tenhle kousek papírku důležitý, jsem pochopila až uvnitř neslavně slavné hory. Můžete si být jisti, že v Evropě by vám takový kus papíru podepsat nedali. Do takových dolů by prostě nepustili vás jako návštěvníka, ale ani horníka. Dynamit a koka Nejprve každý z nás v jednom domě na předměstí Potosí vyfasoval pogumované kalhoty, gumáky, pásek s baterkou, helmu s lampou a další výbavu. Vysvětlili nám pár pouček a pak nás převezli na Cerro Rico. Naši skupinu doprovázel bývalý horník Juan, původem z Uyuni, který před osmi lety po tříleté práci v dolech přesedlal na průvodcování. Zavedl nás do jednoho z obchodů, abychom si koupili dynamit. Podle průvodce nejlepší pocházel z Argentiny, protože měl největší obsah nitroglycerinu. Nejhorší byl z Peru. Horníci začali používat dynamit asi před sedmdesáti lety, předtím si museli vystačit s obyčejným střelným prachem. Odpalovací bílá šňůra s kovovým koncem na jedné straně měla asi šest centimetrů, které stačily na čtyři minuty pro útěk a ukrytí se. Říkali jí la armada. Aby byl výbuch silnější, přidávalo se umělé hnojivo nebo nitrid amonia. Bolivijský dynamit zelené barvy o velikosti velkého kubánského cigára stál šestnáct bolivian. Pro porovnání – velká láhev bublinkové malinovky přišla na čtyři boliviana, láhev pitné vody na tři. V obchodě také nabízeli různé druhy helem, lamp a baterek. Tradiční lampy byly uhlíkové, trochu se podobají přesýpacím hodinám. Původně si horníci brali do dolů i kanárky, aby byli varováni před přítomností jedovatých plynů. Když Říká se, že ze stříbra, které v dolech v Potosí uprostřed bolivijského Altiplana vytěžili Španělé, by se dal odtamtud postavit most až do Madridu, přes celý Atlantský oceán! Cerro Rico neboli Bohatá hora se vypíná do výšky 4824 metrů a po čtyři století kolonizace krmila nenasytné kapsy španělských conquistadorů.

Číst dál...

Ostrov modrých ještěrek

Ostrov modrých ještěrek
Zuří druhá světová válka a německé ponorky občas pronikají s neuvěřitelnou lehkostí až k pobřeží Jižní Ameriky a ostrovům v Karibském moři. Zdá se, jako by je někdo navigoval. Američané byli nuceni pročesávat Velké a Malé Antily a hledat špiony, i když jde o tak pohodová místa, že připomínají spíš ráj na zemi než operační prostor moderní války.

Číst dál...

Pandorina skrinka

Pandorina skrinka v kráľovninej záhrade

 

   Pripravili Inna Václavová a Andrea Novomeská

 V najlepšom havanskom hoteli „Nacional de Cuba“ je rušno. Čašníci vo frakoch s podnosmi naloženými lahodnými chladivými koktailmi sa s gráciou preplietajú medzi hosťami a turistami, ktorí sa prišli pokochať jednou z mála zachovalých „hrdostí“ Havany. Obrovský hotel s farebnými freskami a mramorovými schodmi je otočený k nádhernej záhrade, kde v tieni paliem s výhľadom na morský záliv posedávajú dámy a páni v bielom plátennom oblečení, kožených mokasínach a štýlových klobúkoch.

Číst dál...

Nedotýkejte se života

Základní krédo Galapág: Nedotýkejte se života!

  

   Text a foto: Tomáš Melichárek

 Tisíc kilometrů západně od pobřeží Ekvádoru v Tichém oceánu je roztroušeno několik ostrovů. Islas Galápagos − přesně tak zní název ekvádorského souostroví, složeného ze třinácti velkých a mnoha malých sopečných ostrovů . Divoké ostrovy s velmi rozmanitými formami života jak na souši, tak pod vodou vám zcela jistě učarují. Snad nikde na světě totiž nenajdete pohromadě tolik různých druhů života. Mimo jiné prehistoricky vyhlížející leguány mořské, obří suchozemské želvy, lachtany jihoamerické galapážské a bezpočet mořských ptáků.

Číst dál...

Tuláci světovými oceány

Tuláci světovými oceány

 

   Text Saša Dlouhý   Foto Markéta Dlouhá Márová

 Po půldruhém roce se vracíme do Argentiny k poloostrovu Valdes se smíšenými pocity. Stále živé jsou naše zážitky z předešlé cesty, kdy jsme poznali nejen podvodní svět této části Atlantiku, ale i velkou část čtyřicetimilionové jihoamerické země. Tentokrát však nebudeme cestovat, vracíme se na známá místa, nebudeme se potápět, a co víc, chceme z těsné blízkosti sledovat umírání zvířat, která se od nás minule nechala s důvěrou natáčet z těsné blízkosti.

Máme vyhrazen i výrazně kratší čas. Po dobu jednoho týdne chceme zůstat v hlavním městě Buenos Aires a čtrnáct dní budeme pokoušet štěstí zahrabaní v rozpáleném písku pláží Punta Norte na severní straně Valdesu. To musíme podstoupit, abychom měli možnost zachytit kosatky při jejich útocích na lachtany, kdy celým svým tělem vyjíždějí z vody na břeh a pomocí silného ocasu se dostávají zpět do svého přirozeného prostředí. Jsme si vědomi toho, že nemůžeme získat žádný nový unikátní materiál, pokud nějaký vůbec budeme mít. Veškeré známé fotografie i záběry nejrychlejších kytovců ležících na pláži pocházejí z tohoto místa. Místní populace kosatek si osvojila unikátní způsob lovu a předává si ho z generace na generaci. Filmové týmy, profesionální fotografové přírody a z komerčních důvodů někdy i movití nadšenci se tady po dobu asi šesti týdnů střídají každý rok v březnu a v dubnu. Všichni se pokoušejí lépe zaznamenat to, co bylo již nesčetněkrát publikováno. Nám zrovna vychází stejný termín pro natáčení jako filmařům z Channel Discovery a National Geographic, kteří jsou tady poněkolikáté. Přesto se tohoto přírodního divadla chceme zúčastnit. Jednak bychom rádi doplnili novou sekvenci do dokumentárního filmu o Valdesu, ale zároveň jsme přitahováni úkazem, který se neopakuje nikde jinde na světě.

 

   Orca

Kosatka patří do čeledi delfínovitých. Ze všech delfínů je největší, měří přes 9 metrů. Pro svůj sofistikovaný způsob lovu bývala nazývána killer whale – velryba zabiják. Dnes již méně užívané označení bylo nahrazeno všeobecně přijatým názvem orca. V původním jménu, chybně přeloženém ze španělštiny, neodpovídalo nejen zařazení pod velryby, ale ani výraz zabiják. Není znám jediný případ, kdy by záměrně napadla člověka. Pouze výjimečně dojde k tomu, že je malá loď zaměněna s její kořistí. Avšak okamžitě poté, co kosatka zjistí svůj omyl, útoku zanechá. Jediné projevy agresivity byly u ní pozorovány v zajetí. Zejména v osmdesátých letech bylo odchyceno velké množství mláďat pro odchov pro účely zábavního průmyslu. K popularizaci tohoto živočišného druhu přispěla nejen mořská akvária, ale i filmová produkce. Většinou se jednalo o snímky nevalné kvality bez opory v základech skutečného života kosatek. Nejznámější byl asi film Zachraňte Williho s populárním samcem Keiko. Velká učenlivost kosatek, která je při představeních využívána, je podmíněna jejich vysokou inteligencí, mozek mají několikanásobně větší než člověk. Inteligence lidská by ale měla naopak pochopit, co představuje ohraničený prostor akvaparku pro takové zvíře. Žije ve skupinách, které buď vedou kočovný život a toulají se napříč světovými oceány, především těmi s chladnější vodou včetně oblastí okolo pólů, nebo se zdržují pouze v určité oblasti a nemigrují. Jednotlivé smečky mají stabilní osazenstvo a ke změnám ve skupinách dochází jen přirozenou cestou – úhynem nebo narozením. Hejna jsou rodinná, zahrnují i několik generací. Jejich složitý sociální systém je založený na mateřské linii. Tím je dána stálost oddělených skupin, mezi kterými nedochází k míchání. Každá z nich má dokonce svůj dialekt, podle kterého jsou rozpoznatelné. Kosatky si navzájem předávají zkušenosti, které se týkají především specifických způsobů získávání potravy. Nahánění sleďů, atakování mláďat jiných kytovců včetně těch největších, vyjíždění na ledové kry za tuleni nebo tučňáky nebo například lovení lachtanů a lvounů na rozhraní vody a souše. Sami několikrát pozorujeme, jak starý samec trpělivě učí svou družku technikám lovu. Ačkoliv je sám nasycen, opakovaně vyjíždí na břeh, aniž by ulovil jediné lachtaní mládě. Samice ho sleduje v těsném závěsu a po několika nájezdech nanečisto sama zaujímá vedoucí pozici, ale akci už končí s potravou v zubech. Díky stabilitě stád kosatek je možné dobře identifikovat jednotlivé členy skupiny. Samec je vždy větší než samice, může mít i dvojnásobnou váhu, činící až kolem 10 tun. Pohlaví se snadno rozliší podle ploutví. Samčí jsou větší, a to jak prsní a ocasní, tak i hřbetní. U starších samců je charakteristický vysoký trojúhelník hřbetní ploutve, podle kterého se dá určit věk jedince. Skupina kosatek u Punta Norte má 15 členů, kteří dostali i svá jména. My nejčastěji pozorujeme téměř padesátiletého samce Mela s jeho partnerkou Sol. Když uvážíme, že se tito kytovci dožívají maximálně 80 let, tak se dá říct, že Mel je na vrcholu svých sil.

 

   Sledovaní kosatek

Po dobu celých dvou týdnů provádíme každý den stejnou monotónní činnost. Ráno zkontrolujeme techniku, zbavíme ji všudypřítomného prachu a písku, který na ní ulpí i přes používání ochranných obalů, vyčistíme objektivy a filtry. K náhradním bateriím přibalíme zásoby vody a nějakou housku. Bohužel jen jednou si s sebou bereme láhev výborného červeného. Do rozpálené písečné výhně není zapotřebí tahat více než jeden argentinský Malbec, nicméně ani na ten se správci parku nedívají s pochopením. Proto konzumaci vzorků z místní vinné produkce necháváme raději k večernímu prohlížení záběrů. Pravdou je, že k navození opojného stavu ani žádný alkohol nepotřebujeme. Poté, co si vyhrabeme svou „díru“, rozestavíme stativy a nastavíme kamery, zaujmeme klidovou polohu, kterou smíme porušit jen v případě nutné potřeby. A i na tu se musíme odplížit. Naše chování má však své opodstatnění. Lidé z organizace Orca Research, kteří pobyt organizují, sledují celoročně kosatky na mnoha místech celého světa. Nejlépe vědí co dělat, abychom dosáhli dobrých výsledků a zároveň nerušili zvířata v jejich prostředí. Nejedná se ani tak o kosatky, které se vyrušit nenechají a dobře rozpoznají, co se děje na břehu a na koho mají zaútočit. Dokladují to i pokusy přírodovědců na místní pláži, kam se postavili před vyjíždějící kytovce a ti je nechali bez povšimnutí. Jde spíše o malé lachtany. Ti si chvíli zvykají na naši přítomnost a pokud je vyplašíme, tak nebude potrava a my pojedeme domů s prázdnou. Uvědomujeme si, že je takové uvažování cynické a po prvním útoku kosatky, který vidíme, máme dokonce potřebu lachtany ochraňovat. Postupně si ale zvykáme a dobře víme, že by se toto divadlo odehrávalo i bez nás, a že je součástí koloběhu života. Z těsné blízkosti několikrát denně sledujeme, jak jedna z kosatek trpělivě čeká v mělké vodě a po chvíli již dokážeme odhadnout, kdy se odhodlá k útoku. Ne vždy malého lachtana zabije okamžitě. Někdy ho v tlamě odvleče na volné moře, kde si s ním dokáže i desítky minut pohazovat nebo hraje s malým tělíčkem něco jako volejbal s ostatními členy skupiny. Na vlastní oči vidíme, že kosatka je vedle člověka jeden z mála tvorů, který dokáže zabít i z jiných důvodů, než je opatření potravy.

Díky počasí, relativně klidnému moři a samozřejmě i velké dávce štěstí pořizujeme nakonec záběry, v které jsme ani nedoufali. Asi by nebylo vhodné použít výraz krásné, když obsahují detailní pohledy na drcené tělo malého lachtana v čelistech kosatky, ale možná spíše fascinující. Zároveň trochu více chápeme něco o zákonitostech přírody a o jejích neměnných cyklech.  

Prehistorický svět v ohrožení

Prehistorický svět v ohrožení

 

   Text a foto Jiří Karbus

 Co nás žene na ostrovy, které byly celá staletí zapomenuty v Pacifiku, na místo na konci světa, kterému se každý námořník raději vyhnul. Ostrovy, kde není pitná voda a ráz krajiny připomíná dračí doupě. Galapágy se nacházejí na křižovatce čtyř oceánských proudů, což zajišťuje neustálý pohyb planktonu, ryb, mořských savců a ptáků v různých ročních obdobích. Přes pět set druhů ryb a neskutečný podmořský svět dělají z ostrovů jednu z nejlepších potápěčských destinací na světě.

Milovníci divoké přírody si přijdou na své i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy – zvířata, která byla dříve považována za strašidelná až odporná. A tak ostrovy po staletí zavrhované a pokládané za nezajímavé jsou dnes na vrcholu seznamu všech vědců, oceánografů, filmových štábů a fotografů. Čas jako by se zde zastavil. Příjezd na Galapágy je únik z uspěchaného světa, je to útěk od falešných pokladů dnešní civilizace, za kterými se tolik lidi stále žene. Galapágy jsou ostrovy s unikátní přírodou a s původními obyvateli. Najdete zde hned několik endemických zvířecích a rostlinných druhů, které nežijí nikde jinde na světě. Pokud objevíte zvíře, o němž si myslíte, že ho dobře znáte, překvapí vás absolutně odlišným chováním nebo jiným způsobem lovu. Na tak zdánlivě nehostinném místě se kvůli přežití musel každý živočich přizpůsobit. Jednou z unikátností Galapág je, že zvířata zde nemají strach. Snad nikde jinde na světě nebudete mít bližší kontakt s divokými zvířaty než právě tady. Být na Galapágách, to je návrat do prehistorického světa a kdo si v dětství chtěl uskutečnit cestu do pravěku, pro něj jsou Galapágy místem, které se filmu nejvíce přibližuje.

 

   „Tak tohle je místo!“

Letos v únoru jsem měl to štěstí a mohl strávit čtyři týdny na tomto neobyčejném místě. A tak jako každý milovník přírody, který Galapágy navštívil, užíval jsem si každou chvilku v prehistorickém světě. Hned první den ukázal, že jsem se ocitl v ráji. U ostrova San Cristóbal byly výborné vlny a já jsem neváhal vyzkoušet surfing v Pacifiku hned pár hodin po příletu. Jen co jsem vypádloval na místo, kde se vlny lámou a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou ohromná mořská želva, aby se nadechla. Nebylo to ani dvě minuty nato a metr nad hlavou mi prolétl obrovský pelikán, jako kdyby o mně vůbec nevěděl. A když už přišla krásná vlna a já se do ní rozpádloval, abych si ji sjel, ukradl mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

„Tak tohle je místo!“ prohlásil jsem již po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách je všechno jinak. Jednou jsem v podvečer surfoval na místě zvaném La Lobería (mimochodem bylo to dva týdny potom, co tady žralok ukousl nohu a kus ruky zdejšímu surfaři). Bylo tak dvacet minut před západem slunce, když začal ze zdvihající vlny před námi v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to „bonito“ a rozhodně mu šlo o život. Bylo vidět, že někdo po něm jde, že by žralok! Všiml jsem si, že znejistěli i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků už jsme viděli lachtana s kořistí v zubech, mlátil s ní o hladinu jako rozzuřený pes.

Každý den jsem propadal kouzlu a hravosti lachtanů galapážských. Pod vodou mě uchvátily jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu. Jindy jsem zase potají tak, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými lachtánky. Někteří okusovali i můj objektiv, a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven. Večer jsme pak do nekonečna mohl sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání svou pláž, nebo jak členové skupiny vylétají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Nevěřil bych tomu, že tak často si může lachtan loknout vody. Vidět takového přeborníka ve vodě, jakým lachtan je, zakuckaného je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým. V lachtaní kolonii se toho děje.

U León Dormido jsme při freedivingu pozorovali ladné siby skvrnité se závěsným doprovodem sib Steindachnerových. Kanálem mezi dvěma mohutnými skalami ladně proplouvali žraloci galapážští a žraloci černocípí. Po ránu jsem rád při potápění pozoroval mořské draky, když se potápěli do několikametrové hloubky, aby se dostali na kameny porostlé zelenými a červenými řasami. Jejich dračí pohyby pod vodou ještě umocňovaly atmosféru tohoto místa. Přes den jsme pak společně s draky sdíleli místo na skále, kde jsme odpočívali mezi plaváním s lachtany.

Na ostrově Isabela jsme si užívali s tučňáky galapážskými v mělkých vodách v blízkosti mangrovníků. Sledoval jsem tučňáky, jak pronásledují hejna malých ryb, pelikány, kteří do nekonečna vzlétali a pak se šipkou vrhali do vody, aby nabrali do obrovských zobanů co nejvíce rybek. Čas od času přiletěli terejové modronozí, a ve tvaru indiánského šípu se z desetimetrové výšky vrhali střemhlav do moře, aby i oni získali svou kořist. A pak fregatky, ti piráti ve vzduchu věčně kroužící nad zálivem a čekající na svou šanci. Se štěstím jsme jeden překrásný den začínali pozorováním přeletu plameňáků kubánských přímo nad pláží. Siby skvrnité, které nepředvídatelně vyskakovaly někdy až jeden a půl metru nad vodu, jsem se marně snažil vyfotografovat. Pořídit jejich snímek pod vodou mi zase zabránila špatná viditelnost, způsobená zvířeným pískem u pláže.

Překrásná podmořská stěna na Floreaně mě uchvátila nespočetným množstvím ryb a proplouvajícími žraloky lagunovými, které sem tam prohnal hravý lachtan. Dalo by se napsat ještě tolik o všech těch krásných setkáních se zvířaty, bohužel to není v rámci tohoto článku možné.

 

   Měsíc na Galapágách

Zůstat měsíc na Galapágách bylo krásné, mohl jsem chodit na svá oblíbená místa v různou dobu a odpozorovat tak denní rytmus zvířat, která jsem chtěl fotografovat. Měl jsem dost času počkat si na příliv či odliv, nebo na lepší počasí. Ceny jsem si po pár dnech domluvil s kapitánem lodě, která nás vozila na moře, vždy s námi jel ještě někdo, kdo zaplatil jednou tolik přes potápěčskou kancelář na ulici. Znalost španělštiny byla výhodou nejen pro vyjednání lepší ceny, ale také pro navázání bližšího kontaktu s místními obyvateli. Zůstat v jedné ze tří osídlených oblastí Galapág znamená vidět, jak se přistěhovalci z kontinentálního Ekvádoru sžívají s místní přírodou z jiného pohledu, než jak to vidí turisté, žijící na lodi. Většina lidí přijíždějících na ostrovy si již na pevnině zaplatí několikadenní okružní jízdu kolem Galapág, objedou pár ostrovů, několikrát se podívají na předem určená místa nebo se jdou potápět. Poslední den si na hlavní ulici v Santa Cruz koupí na památku tričko a jedou spokojeně domů. Vše je pod kontrolou a probíhá za dozoru průvodce nebo divemastra. Nezasvěcený turista si řekne, že navštívil přírodní rezervaci a peníze, které zaplatil jako vstupní poplatek na ostrovy (100 dolarů), jdou na záchranu parku. Bohužel realita je poněkud jiná. Galapážské ostrovy spravuje Ekvádor, stát prohnilý korupcí a s nestabilní ekonomikou a vládou. Jenom to, že v Ekvádoru zvolili osm prezidentů za posledních deset let, mluví za vše. Čtyři sta milionů dolarů ročně vydělaných turistickým ruchem Galapág bohužel neputuje do národního parku.

 

   Stát prohnilý korupcí

Galapágy byly popsány ve filmu Master and Commander kapitánem Jackem Aubreyem jako vzdálená strana země. To bylo začátkem 19. století. Dnes dopraví tucet letadel týdně více a více turistů a pracujících Ekvádorců na tyto odlehlé ostrovy v Pacifiku. Ještě před osmi lety bylo na ostrově Santa Cruz jen jediné místo, odkud jste mohli telefonovat. Dnes jsou v Puerto Ayora desítky internetových kaváren a každý obyvatel vlastní mobil. Navzdory zákonům zakazujícím více automobilů na Galapágách jejich počty stále rostou, zvláště v Santa Cruz, kde v současnosti jezdí kolem 1500 aut. Úřady také nezvládly uhlídat migraci pracujících Ekvádorců na ostrovech, a dnes se už potýkají s pěti tisíci ilegálních přistěhovalců. S rostoucím počtem obyvatel roste počet domácích zvířat. Před několika lety společnost Sea Shepard asistovala při kastraci více než čtyř tisíců koček a psů. I navzdory tomu je rostoucí populace koček velkou hrozbou pro mnoho druhů ptáků, které nikdy před tím neznaly predátory. Toulaví psi často zakousnou mořské iguany, které jsou proti psům naprosto bezbranné.

Peníze a korupce mají v Ekvádoru takovou moc, že starosta Puerta Villamil se rozhodl na ostrově Isabela vybudovat druhé Miami Beach. Letiště pro velká letadla už je připraveno. Tento muž čelí obviněním z vykácení mangrovníků pro přístav pro ekoturismus. Dále má na svědomí úpravy pláže buldozery a tím zničení tisíců vajec mořské iguany. I přes četná obvinění je tento člověk stále na svobodě. Obrovským problémem Galapág zůstává pytláctví. Národní park Galapág se nachází 40 námořních mil kolem ostrovů a v těchto vodách je zakázán jakýkoliv komerční rybolov. Ochranu má na starosti ekvádorské námořnictvo, které je bohužel zkorumpované. A proto se velmi často stává, že posádka zadržené lodě, lovící žraloky pro jejich hřbetní ploutve pro asijský trh, podplatí námořnictvo, a to ji propustí již pár dní po zadržení. Snad každý vám poví, že potápění na Gordon Rock´s nebo Darwin a Wolf už není, jako bývalo před sedmi lety. Bylo zabito mnoho žraloků, přibližně 300 tisíc ročně jich umře, aby byli použiti na výrobu předražené polévky Asiatům přes půl světa daleko. Lachtaní samci jsou zabíjeni a jejich penisy jsou používané jako posilovač erekce pro Čínany.

Podle slov prezidenta Sea Shepard kapitána Watsona bude na ostrovech ještě mnoho práce, ale určitě není vše ztraceno. Musí se vytvořit silná národní ekopolicie a její tréninkové centrum v Santa Cruz. Je třeba limitovat počet turistů, kteří ostrovy navštěvují, a stabilizovat populaci obyvatel. Bude nutné humánní cestou odstranit psy, kočky, kozy a ostatní zvířata, která na Galapágy nepatří. Skoncovat se také musí s korupcí v námořnictvu a přivést pod kontrolu pytláctví. Pokud se tohle vše podaří, máme velkou šanci, že toto překrásné přírodní dědictví bude zachováno i pro budoucí generace a i oni budou mít šanci nahlédnout do prehistorického světa Galapág.          

 

   Jiří Karbus

Velký obdivovatel mořských savců. Milovník oceánu a přírody vůbec. Fotograf, surfař, freediver a záchranář. Už pátým rokem žije na západním pobřeží Irska, na jednom z nejmagičtějších pobřeží naší planety, kde každý den může plavat s delfíny nebo surfovat po vlnách Atlantiku, aby tak mohl nasávat inspiraci pro své fotografie. Za pouhé tři roky se zrdcadlovkou v ruce dokázal uspět v prestižních světových soutěžích jako Digital Camera Photographer Of The Year, nebo vyhrát Nature‘s Best Photography v kategorii Ocean Views.

„Snažím se zachytit krásy tohoto světa a ukázat každému opravdové poklady našich životů. Věřím, že to lidi přiměje žít ve větší harmonii s přírodou.“

Záhada Zlaté kolébky Inků

Záhada Zlaté kolébky Inků
Choquequirao, v kečuánštině zlatá kolébka, je součást systému inckých měst peruánského pohoří Cordillera Vilcabamba. Město leží ve výšce 3103 metrů nad mořem vysoko nad údolím řeky Apurimac.

Text a foto Luboš Brada

Choquequirao, v kečuánštině zlatá kolébka, je součást systému inckých měst peruánského pohoří Cordillera Vilcabamba. Město leží ve výšce 3103 metrů nad mořem vysoko nad údolím řeky Apurimac.

 

Číst dál...

Hrobka mayského krále

Hrobka mayského krále

NAPSAL JOSEF ŠEVČÍK A VYFOTOGRAFOVAL JAN ŠEVČÍK

 

Nejznámější muž Palenque se sice nesmazatelně zapsal do doby největšího rozkvětu města, ale do všeobecného povědomí vešel obdobně jako Tutanchamon.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group