ikoktejl

2
Tag: 2 Nalezeno 365 výsledků.
Tag: 2 Řazení

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Kočičí planety 2/2018

Stále si přesně vybavuji, jak jsem ho poprvé držela v dlani, tu malou ukňouranou rezavou kuličku. Na vůni malého kožíšku. Přivezli jsme ho z vesnice, kde ho jeho máma povila ve staré garáži. Byl malý, ale nebojácný. Neváhal zaprskat a „seřvat“ každého, kdo se mu nelíbil. Děti ho pojmenovali Many po postavičce velkého huňatého mamuta z Doby ledové, která byla zrovna velkým hitem. Bylo krásné pozorovat, jak se dnem ze dne mění, roste a sílí. Jen to proběhlo nějak strašně rychle, přála bych si vrátit čas.

Oproti animovanému mamutovi z pohádky, ale náš Many moc nevyrost. Místo mohutného huňatého kocoura máme drobného, štíhlého a neohroženého lovce. Jeho sebevědomí bylo a je nebetyčné, jeho lovecké úspěchy mimořádné, a tak se z Manyho stal Manfréd. Podle pilota Manfreda von Richthofena, neohroženého Rudého barona. To mu už zůstalo a nemohl by mít jméno přiléhavější. Jeho okouzlující šarm, inteligence a neohroženost ho neopustila ani teď, když už je v nejlepším, raně pozdním kocouřím věku. A loví stále, dělá svému jménu čest. Přes zimu si dal přestávku, ale s jarem náš rudý baron zase vyráží do svého rajonu. Přeji vám krásné jaro plné nezapomenutelných zážitků s vašimi kočičími miláčky každého věku.   Pavla Růžičkovášéfredaktorka  

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

3  Editorial 6 Ze světa   Naše téma: Koťata8 Kotě – vývoj uměleckého díla12 Krmení koťat15 Fotografická soutěž: Koťata16 Umělý odchov kotěte18 Náhradní mléko pro koťata19 Takhle ne: Koťata20 Výchova kotěte24 Omyl: Kočka by měla mít koťata26 Co z nás vyroste?   22 O antikoncepci s MVDr. Zelinkovou30 Vyhodnocení fotografické soutěže Kočičí zima33 Plakát37 Kočky a děti: Zafačuje-li se Jůlie…38 Jak se žije: Ve službách královny42 Paraziti: Už jsou tu zase44 Čipujte a registrujte svou kočku46 Osudy: Kocouří seznamka47 Život s kočkou: Alfa povolebně48 Útulky: AniDef, z. s. – Útulek Žim50 Příběh: Volání divočiny II.52 Anketa: Nejlepší titulka53 Šelmy: Margay – okatá šelmička54 Test: Rozumíte své kočce?56 Kočka jako kult i objekt57 Operní Saze58 Bílá tlapka dětem60 Čtenářský koutek62 Osmisměrka63 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie: Zdenka Tučková

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

3 Editorial

6 Ze světa

8 Rovnou za nosem

12 Jednoočky

16 Jaký je život s jednoočkou?

22 Mohou koně simulovat?

26 Emoce na uzdě

28 Rizika předvídatelná a nepředvídatelná

33 Plakát

37 Ostruhy

38 Vademecum začínajícího koňaře: Zcitlivění otupělých koní

44 I koně musejí k zubaři

48 Příběh: Nejcennější je čas...

54 Pozitivní motivace: Barely II.

58 Pamlsky ano nebo ne?

64 Začínáme závodit!

66 Tipy pro vás

Tagy:

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2018

Předvídatelná a nepředvídatelná rizika. Výborný článek ze života. Když jsem ho pročítala, říkala jsem si, že celý život je jedna velká nepředvídatelná událost. A pokud ho sdílíme s koňmi, tak to platí dvojnásob. Oproti našim praprapředkům dnes máme jistotu, že slunce vyjde každé ráno a neunikneme jen smrti a daním, ale jinak je to jedno velké překvapení. A to je na tom přece to krásné.Myslíte si, že udělat jednu dobrou fotografii s koněm je hračka, když máte jasnou představu a už se vám to předtím povedlo? Cvak a osud nebo matka příroda se tiše směje. Sníte o vlastním koni? O tom, jak v souladu s tím štíhlým tvorem překonáváte překážky a ostatní jen žasnou nad tou krásou? Pak vám osud do cesty přivede malého, tlustého poníka s jedním okem, který vám převrátí život vzhůru nohama. Nejlepší kůň mého života, přísaháte ještě v čekárně pohotovosti s otékajícím kolenem. Protože ti zachránění koně, co z čisté vděčnosti udělají vše, co vám na očích vidí, existují jen v pohádkách. A je to dobře. Život je pestrý, každý den je jiný, plný nečekaných zážitků. Smiřte se s tím a užijte si ho. Každý den, každou chvíli. Ideálně s vaším koněm. A s naším časopisem. Přeji vám krásné léto plné překvapení   Pavla Růžičkovášéfredaktorka
Tagy:

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Ke kořenům

Jediná vladařkaMarie Terezie byla jedinou ženou na českém trůnu, její cesta ke koruně nebyla vůbec jednoduchá.

Geniální flóraPro nás jsou rostliny němou součástí přírody, ovšem i ony mají svou komunikaci. Tichou, ale velmi efektivní.

Mezinárodní párPočátkem roku měl premiéru dvoudílní film Marie Terezie. V hlavních rolích se představili Vojta Kotek a Luisa-Marie Stockinger.

**

Ošlehaná větremLenka Požárová snila o návštěvě Patagonie deset let. Jaké bylo její procitnutí?

Íránský ráj vyznavačů canyoninguO kaňonu Reghez se říká, že je tím nejkrásnějším v celém Íránu.

Kolonie tkalcůNa březích říčky Soreq nedaleko Jeruzaléma každoročně vzniká společenství čítající miliardy členů.

V posteli Usaina BoltaV jamajských horách je ukrytý resort, kde s oblibou odpočívají světové celebrity. Můžete i vy!

TschäggättäNeobvyklá tradice u švýcarských horalů se dochovala až do dnešních dob.

Požehnání či prokletíČínští investoři začali v Laosu s pěstováním banánů. Místní jsou ale rozpolceni, bylo to dobře, nebo špatně?

Pravěké poklady v pouštiV libyjské poušti  se nalézají unikátní památky staré tisíce let.

Divoké srdce GabonuVládnoucí dynastie udržuje Gabon v dobře ovladatelné izolaci. Jaký tedy je?

Tagy:

Volná láska v království žen

Volná láska v království žen

Do světa matriarchátu se vypravila Kateřina Karásková

Mosuové, patrně nejromantičtější etnikum na světě, vyznávají jen lásku a potěšení. Neznají žárlivost. Mohou mít tolik milenců a milenek, kolik jen chtějí, aniž by se museli oženit či vdát. Děti vždy náleží ženě a její rodině. Tradiční role otce neexistuje. Vítejte u jezera Lugu, domova poslední opravdové matriarchální kultury, proslavené tradicí navštěvujícího manželství,“ hlásá v čínštině a angličtině plechová tabule s mapkou jezera. Skupina čínských turistů na ni zírá, jako kdyby skutečně dosáhli země zaslíbené nevázané lásce, a teď tak úplně nevěděli, jak s tím naložit. Jehličnatým lesíkem projdeme k dřevěné platformě. Otevře se nám výhled na překrásné jezero uhnízděné mezi horami. Nacházíme se ve výšce 2685 metrů, na deštivé straně Himálaje. Slunce na chviličku vychází a zabarvuje jezero do měňavě tyrkysové barvy. Tak rychle, jak se objevilo, slunce zase mizí, a jezero znovu získává magický stříbřitý lesk. Začínám chápat, proč tohle odlehlé království žen tak uchvacuje celou generaci čínských turistů. Nádherná scenerie a svěží horský vzduch omámí smysly snad každého návštěvníka. Mosuové si reputaci svůdného a vášnivého národa budují od nepaměti. Podle legendy iniciovala tradici „navštěvujícího manželství“, v mosujštině tisese, Gemu, jejich nejoslavovanější bohyně, patronka lásky a krásy. Na mosujskou prostopášnost poukazovali nejen čínští císařští úředníci, ale také cestovatelé a dobrodruzi. Slavný rakousko-americký objevitel Joseph Rock označil ve čtyřicátých letech 20. století mosujské mravy za pochybné. Jeho současník, ruský orientalista Peter Goullart, pro změnu vylíčil Mosujky jako krásné, vysoké a svůdné ženy s atraktivními tvářemi a dobře zformovanými těly, které myslely jen na to, jak svést co nejvíce mužů.

Číst dál...

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

3 Editorial

6 Ze světa

8 Čas hříbat

16 Tajemství kobylího mléka

20 Ježdění v těhotenství

24 Atypická myopatie

26 Pozitivní motivace: klusání

29 Podkova

30 Za koňmi Evropou

33 Plakát

37 Soutěž: za koňmi do světa

38 Vademecum začínajícího koňaře: Pud sebezáchovy a stádový pud

42 Senážní desatero

46 GHP: zkouška pohodářů

50 Cílená léčba vnitřních parazitů koní

56 Na bylinkách

60 Jak se fotí kůň: dostihy

64 Velký dostihový výlet

66 Tipy pro vás

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

3 Editorial

6 Fotíme titulku

8 Jak se žije s nebelungem

12 Ze světa

14 Paraziti – poslové jara

16 Autem s kočkou

18 Psychofarmaka – Existuje kouzelná pilulka?

21 Psychofarmaka – Názor MVDr. Načeradské

22 Rozhovor s Ninou Holíkovou o plemeni lykoi v Čechách

25 Bertrand: Jak jsem oslnil dámu

26 Veterina: Hrozba na tři písmena FIP a FIV

29 Takhle ne: Pohyb venku

30 Terapie kočkou

32 Kočky a děti: Pozornost

33 Vyhodnocení velké fotosoutěže s Fitminem

34 Plakát

38 Jak fotit kočky: Využití hloubky ostrosti

42 Výživa kočičích seniorů

45 Kočka a voda

46 Adopce starších koček

49 Povídka: Zlobík

50 Muž s kapsičkami po kapsách, rozhovor s Markem Feiglem

54 Inspirováno pumou

56 Tipy pro vás

58 Povídka: Jak neutopit kozu

59 Křížovka

60 Čtenářský koutek

62 Bílá tlapka dětem

64 Vtipné fotografie

66 Fejeton: Hrůzný nález

Editorial 2/2017

Editorial 2/2017

Přejít na články z Kočičí planety 2/2017

A je to tu zase… Krásné jaro, ale také fotografování titulky. Než jsme se rozjeli za úžasným kocourem Silverem a jeho mladou majitelkou, děly se věci.

Stejně jako minulý rok jsme i teď použili k hlasování sociální sítě, které se již dávno staly pevnou součástí našich životů. A přišla první vlna. Proč zrovna na facebooku? Proč nehlasujeme jinak? Co když na facebooku nejsem? Dotazy a reakce se valily s nezvyklou intenzitou. Nikdy se nezavděčím všem, ale facebook se mi zdá jako nejprůhlednější způsob hlasování. Ano, jsem si vědoma toho, že tam všichni nejsou.

Druhá vlna korespondence se zvedla ke konci hlasování. Přišla spousta dotazů a také dobře míněná upozornění (některá i anonymní), že je to spiknutí, že se do práce dali hackeři světového formátu a kdo ví, kdo ještě. Upřímně, fascinuje mne, kolik zájmu naše hlasování vzbudilo, kolik energie někteří vynaložili a jaké vášně může rozvířit patnáct fotografií krásných koček. Všem soutěžícím a hlasujícím, těm přejícím i nepřejícím, moc děkuji za jejich hlas a reakci. Soutěž nakonec vtipným nápadem vyhrála Lila se svým Silverem a já jí to moc přeji. Stejně jako bych výhru přála zachráněnému Mumínkovi, Merry s dlouhým rodokmenem či kterékoli jiné kočce.

Za každou kočkou ze soutěže stojí milující majitelé. A to bych ze srdce přála všem kočkám, ať koťatům právě narozeným, tak starším kočičkám, které neměly tolik štěstí a stále čekají v útulcích. Naši lásku si zaslouží všechny stejně.

S přáním krásného jara

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 2/2017

Editorial 2/2017

Přejít na články z Koktejlu 2/2017

Společné kořeny

Projíždím zasněženou krajinou Českého středohoří. Dokonalá zimní pohádka v režii přírody. Vrcholky pod sněhovou peřinou připomínají bábovky, které někdo ledabyle poházel na severu Čech. Unikátní scenerie tvořená vyhaslými sopkami. Pohled, který se mi naskytne při každém návratu domů, kam se cesta vine tímto magickým prostorem. Německý přírodovědec Alexander von Humboldt v roce 1819 označil výhled z Milešovky (836,5 m n. m.), nejvyššího vrcholu Českého středohoří, za třetí nejkrásnější na světě. Pravidelně se sem vracel a provázel tudy i pruského krále.

K dominantám zdejší vulkanické krajiny patří také vrch Bořeň, přestože nepatří k nejvyšším, je považován za nejskalnatější samostatně stojící vrch České republiky. Silueta hory může připomínat lva, mamuta či dokonce hlavu obra, záleží, z jaké strany na ni hledíte. I ona má svou legendu. Bořena, manželka knížete Kroka, po jeho smrti bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů a uzřela Krokovu hlavu zvedající se z řeky. Vrhla se ze skály dolů, ale místo manželovy náruče našla smrt. Od té doby hora nese její jméno.

V americkém Wyomingu mají také svoji „Bořeň“, proslulou Devils Tower, kde nechal Steven Spielberg ve svém filmu Blízká setkání třetího druhu přistát mimozemšťany. Hora připomíná skalnatý pařez, jenž zůstal na zemi po gigantickém stromě. Je pro indiány posvátným místem opředeným mnoha legendami. Geologové diskutují nad hypotézami o jejím vzniku před padesáti miliony let. Na kloub této záhadě nakonec přišli čeští vědci pomocí originálního geologického experimentu podpořeného výzkumem české hory Bořeň, která, světe div se, je své americké sestře podobná nejen svým tvarem, ale také vznikem (reportáž najdete v tomto čísle).

Vše souvisí se vším. Vše je propojeno. Příběhy lidí i hor.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Dobojováno

Diktátorské odcházeníDne 25. listopadu zemřel kubánský vůdce Fidel Castro. Jaká bude Kuba po jeho smrti a nezmění ji přívaly turistů?

Říp praotce SiouxeTuristickým magnetem státu Wyoming je Ďáblova věž, indiány uctívaný skalní útvar. Nyní bojují, aby se jeho název vrátil zpět medvědovi, tak jako za časů jejich předků.

Vzhůru na st. GeorgensbergKronikář Dalimil psal o muži jménem Čech, který kvůli vraždě odešel se svým lidem ze země charvátské. Našel sobě i jim nový domov, ale nejdříve musel vystoupat na Georgenberg.

**

Pralesní babylonOstrov Papua je proslulý pestrostí jazyků a kultur, přispěla k tomu vysoká členitost a neprostupnost krajiny.

Volná láska v království ženMosuové, pravděpodobně nejromantičtější etnikum na světě, vyznávají jen lásku a potěšení.

Poušť plná vodyBrazilská poušť Lençóis Maranhenses s bílými dunami a tyrkysovými jezírky je opravdovým klenotem.

První obchoďák světaIstanbulský Velký bazar připomíná houbu, která do sebe po staletí nasávala nejrůznější vlivy.

Súdánem bez penězChudá muslimská země velká jako půl Evropy má i přes složitou vnitropolitickou situaci co nabídnout.

Rozhovor: Harri Ahonen„Severní Skandinávie je poslední divočinou Evropy,“ říká finský cestovatel.

Poklad Botnického zálivuLuleåské souostroví je skupina asi 1300 šérových ostrovů a ostrůvků, ležících v Botnickém zálivu.

Kolik stojí chrám?Na Tchaj-wanu panuje dokonalá náboženská tolerance. Jak by ne, když tu uctívají desetitisíce bohů!

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

EditorialObchodní koutekKonečně jaroNezvaní hostéZe světaJak se žije s egyptskou mauKočičí život: PorodPoradnaSmí kočka do postele?Takhle ne: DomácnostMalý kočičí rájVyrobte si žraločí pelechPlakátSprávná krmná dávka Není tlustá?Péče o kotě nebo kočku z útulkuPovídka: Alfa potřebuje vedení Gepard: americký migrant!Rozhovor: Když byla krize…Žárlí vaše kočka?S kočičími drápyKočičí jména Murphyho zákony o kočkáchUž i kočky mají festivalČtenářský koutekBílá tlapka dětemVtipné fotografieKřížovkaTipy pro vásFejeton: Zemětřesení

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2016

„Dej tam konečně nějakou s jezdcem v sedle,“ požaduje kolega grafik, když začínáme vybírat fotografii na titulku. A nelení a hned loví ve fotobance. Samé krásné slečny, kterým to sice sluší, ale otěže drží obráceně. Nebo jsou v šatech. „To nejsou holky od koní,“ vyrážím do boje. „Tahle jo, má helmu!“ nedá se on. Helmu má. Na rozpuštěných rozevlátých vlasech, k tomu má háčkovaný svetřík a pod ním nic. Ta by prošla leda přes moji mrtvolu. „Tak proč se to jmenuje V sedle,“ uráží se kolega.

Nasadil mi brouka do hlavy. Pobyt v sedle je pro mne něco jako bonus. Třešinka na dortu. Valnou většinu času s koněm trávím vedle něj nebo prací okolo něj, pro něj. Zkoušeli jste to někdy změřit? Když spěchám a přijedu jen jezdit, tak je poměr pobytu v sedle a mimo něj tak půl na půl. Když mám čas, tak se dostávám k poměru 1 : 4. Přivést z výběhu, pořádně vyčistit, umýt zablácené nohy, nakrmit. Pak ho nechám v klidu žvýkat a podívám se, jak jezdí kamarádka přede mnou. Vykydám čerstvé kobližky, které nemohl udělat venku. Dohledám a poskládám vybavení, které včera moje dcera nechala sušit, kde mohla. Znovu přelíznout a hurá na plac. Povodit, protáhnout, s koněm v jedné ruce pomáhám uklidit plac. Po dvou hodinách se konečně vyhoupnu do sedla, odjezdím tak 45 minut a jdeme se projít, vydýchat a uschnout. Vyčistit. Umýt nohy. Namazat repelentem. Odvést do výběhu. Vykydat další bobky, kterými si musel označit již čistý box, posbírat věci, umýt zpocenou uzdečku... Vždyť to znáte. Vlastně by na titulce měla být slečna s vidlemi v jedné a s hromadou koňských věcí v druhé ruce. Ale koho by to lákalo, že? Přeji vám dobré čtení, šťastné chvíle v sedle i mimo děj a kolegovi Jirkovi děkuji, že má se mnou coby nekoňák trpělivost.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Editorial

Ze světa

(Ne)bezpečná pastva

Novinky v boji s laminitidou

Paddock Paradise – alternativní ráj

Klíšťata a borelióza u koní

Jednu mouchu dvěma ranami

Jak přežít s headshakerem

Pozná vás váš kůň?

Jak zlepšit sportovní kondici koně

Pozitivní motivace: Hra s ohlávkou

Pozitivní motivace: Ustupování na dotek

Nebojte se zapřáhnout III

Koňské stáří

Historie podkovy

Význam transformační komunikace v tréninku koní

Jak se fotí kůň

Koňská hlava

Hipoterapie – návrat do sedla

Váš příběh: Na koni po jednašedesáti

Tipy pro vás

Tagy:

Na koni po jednašedesáti

Na koni po jednašedesáti

Text: Otilie K. GrezlováFoto: Míla Sabó

„Prošlápnout paty a špičky ke koni,“ ozvalo se v krátké době už podruhé.

Auvajs, zaúpěla jsem v duchu. Ač to nebylo slyšet, bylo to na mně asi vidět, protože hned následovalo: „Nežeňte to do bolesti, nesmí vás to bolet.“

Tentokrát jsem se v duchu zachechtala, pravda, dost truchlivě. Když to nebudu hnát přes bolest, tak v životě paty neprošlápnu a špičky ke koni nenatočím. Pružnost v háji, klouby už nepříliš ohebné, některé svaly zatuhlé, i když nejsem žádná bábovka a pohybu a sportu mám docela dost. Jen jsem prostě nikdy neměla potřebu prošlapovat paty a klást chodidla jako kačer.

Číst dál...

Tagy:

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na články z Kočičí planety 2/2016

Je jaro, toto období mám moc ráda, na zahradě kvetou první kvítka, ptáci štěbetají od rána a především už nevstávám za tmy. I když podle našich koček očividně vstávám pozdě. Přišlo na ně jaro, obcházejí teritorium, což je v případě kočky zahrada naše a v případě Manfreda ta naše a všechny sousední, řvou mi pod oknem a po ránu mají hlad. Potřebují nakrmit. A hned, aby se pak mohly s plnými bříšky válet celý den na sluníčku. Míca si hlasitě stěžuje na chodbě, že chce jíst, aby náhodou nezhubla své barokní tajli a já si zase v duchu slibuji, že už jí vážně dám na dietu. Tedy nejprve ji musím zvážit, prostudovat složení krmiva, a pak ji hlídat, aby snědla jen svoji porci. To Manfréd se nezdržuje nějakým stěžováním, hrdě vejde do ložnice, i když si jsem jistá, že ví, že sem nesmí. Skočí mi do postele, kde za sebou nechává špinavé otisky tlapek, a tře si svou mokrou hlavu o moji. Brr. A za uchem má klíště. Tenhle aspekt jara teda ráda nemám. Že já jsem nevstala už na Mícy naléhání, dobře mi tak. 

Počítám, že jste na tom stejně, proto vám přinášíme článek o tom, co s kočkami dělá jaro, jak se vypořádat s invazí klíšťat nebo blech, návod na výrobu originálního pelíšku ve tvaru žraloka. Vyzkoušený na vlastní kůži a ověřený přísnou výstupní kontrolou našich koček. Nejtěžší je nastříhat materiál, věřte mi, zvlášť když vám pomáhá jeden akční zrzavec.

Krom jara a koček miluji také příběhy. Nejraději ty s dobrým koncem samozřejmě. A jsem moc ráda, že díky Kočičí planetě mohou prožívat i příběhy vaše. Libovala jsem si, když jsme fotografovali Fifinku na poslední titulku, že můžu nakouknout domů k jiným milovníkům koček a přinést vám příběh o kočce z titulky. Nebo článek o životě se servalem a karakalem. Rozhodli jsme se v tom pokračovat a navštívit zase další domov a vyslechnout si další kočičí příběh. Protože jako nejsou obyčejné kočky, nejsou ani obyčejné příběhy.

Přeji vám krásné jaro a příběhy s dobrým koncem

Pavla Růžičková

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na obsah čísla 2/2016

Štafeta dobra

Ve víru negativních zpráv člověka stále více těší hřejivé lidské příběhy. A i když bychom mohli lehce propadnout beznaději, že dobro již došlo, není to tak. Metál dobroty by si zasloužila japonská železniční společnost, která denně dojíždí do vzdálené stanice Kami–Širataki, aby svezla jediného pasažéra. Místní holčičku, která by bez tohoto vlakového spojení nemohla navštěvovat školu. Vlak pro ni přijíždí každý školní den v 7:04 a v 17:08 ji odváží zpět, a bude to tak dělat do 26. března, kdy dívce školní docházka skončí. Pak se železniční stanice Kami–Širataki uzavře, jak se mělo stát již před třemi lety. Když ale železniční společnost zjistila, že by tímto krokem dívku odřízla od školy, rozhodla se stanici udržet, dokud to bude její výuka vyžadovat. Ekonomicky to asi nebyl správný krok, jeho lidskou hodnotu ale nelze vyčíslit.

Před Vánoci jsme s dcerou vzaly lucerničku a vyrazily na vlakové nádraží, aby nám skauti zapálili svíčku světlem z Betléma. Chtěly jsme toto poselství dobra předat a jako světlonoši jsme ho nesly dál… Ještě nikdy jsem si nedávala takový pozor, aby mi nezhasla svíčka. Zazvonil mi telefon. Na displeji se objevilo jméno kamaráda. Na druhé straně mluvila paní, že někdo ztratil telefon a že mu ho chce odevzdat. Poděkovala jsem za její laskavost a začala shánět svého kamaráda. Paní „andělka“ mu telefon odvezla, peníze za benzín nepřijala a nálezné nechtěla.

Jdu vynést odpadky a na popelnici leží balíček s doklady. Mám pocit, že bych něco měla udělat, ale… venku hustě sněží, silnice kloužou, nechce se mi. Pak si vzpomenu na „andělku“, zlomím v sobě všechnu nechuť a vyrazím na policejní stanici, překvapení policisté se usmějí, poděkují a doklady dopraví tomu, komu patří. Mám radost, štafeta dobra se nesmí zpřetrhat.

Přeji vám hodně dobrých andělů ve vašem okolí, je jich třeba.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Z lásky

Vysněné líbánkyCesta na nějaký malý ostrov s bílou pláží byl snem, který se splnil.

Vodní manželstvíPokud manželka chodí pro vodu a v okolí je vody málo, co uděláte?

Sdílené prostoryChalupaření není oblíbené pouze u nás, ale také u Islanďanů.

Královnin pramenAmazonka, největší a nejdelší tok světa, dlouho skrývala své velké tajemství.

Vládci vzduchuKaždý pátý savec této planety létá na blanitých netopýřích křídlech.

Mezi pavími lidmiJezídi prchající z Iráku nacházejí azyl mezi svými souvěrci v Arménii. Jaké je to setkání?

Šprýmující démoniV maďarském Moháči si připomínají historické vyhnání Turků z města svérázným způsobem.

Z jeskyní až do nebesO Číně by se dalo hovořit jako o zemi klášterů. Vybrali jsme čtyři, které rozhodně stojí za návštěvu!

Spojenectví nomádůJen tak se sebrat, věci naložit na koně a vyjet vstříc dálavám. Bláznivý sen? Pro někoho realita!

Božský slibV bavorském Oberammergau mají už skoro půl tisíciletí dlouhou tradici pašijových her.

Rozhovor: Hynek KmoníčekEvropa už dávno není centrem světa, říká budoucí velvyslanec v USA.

Zámek nad jezeremMůže se proměnit sen malé dívky ve skutečnost? A mohou takové sny být dva?

Kamenná galerieRock art, skalní kresby, najdeme po celém světě. My jsme je obdivovali v parku Matopos.

Tagy:

Editorial 2/2015

Editorial 2/2015

Přejít na články ze V sedle 2/2015

Vstoupila jsem do dvora, a tam stála. Socha. Jezdecká. Koník a jezdec, co má ruce až na zem. Kůň na sobě nic neměl, asi dobrý výcvik. Souhra s jezdcem. Ten byl taky skoro beze všeho. Rozhodně neměl helmu. Nejvíc mě na soše přitahovaly ruce. Jezdec na koni seděl tak ležérně, určitě tam patřil, ale ty ruce až na zem…

Nemohla jsem odtrhnout oči. Někdy si tak taky připadám, když se chystám na vyjížďku a táhnu do stáje celou výstroj. Čištění, uzdečku, kamaše, sedlo, korekční podložku, dečku, náušáky. Nezapomněla jsem na něco? Jasně. Vracím se pro helmu. S náručí plnou věcí se proplétám ke skříňce, narazím si na hlavu helmu a spadne mi dečka. Beru ji do zubů a snažím se procpat zpátky. Do stáje dorážím zplavená a ruce mám vytahané skoro až na zem. Jeník kouká vyčítavě, že jsem nepobrala taky něco dobrého pro něj. Paráda. Tiše závidím indiánům z filmů, ti jen vyskočili na holého koně a hurá pryč.

Ale ten „vytahaný“ pocit mívám i v civilu. To, když se vláčím s batohem, s noťasem, čekám na vlak, co tu dávno měl být. To toho koně zase nestihnu, smutně mi dochází, když se vracím z akce. Pro samou práci na Jeníka nemám čas. Neměnila bych, dělám práci, kterou miluji, jen bych chtěla mít víc času. Chtěla bych mít koníka doma. Chtěla bych jezdit bez sedla a bez uzdečky. Chtěla bych, aby se mnou pracoval rád. Chtěla bych mít pro svého koně aspoň střípek ceny, kterou má on pro mne. Jeník si zatím stojí na pastvě a neví. Je spokojený. Neví, že se honím, abych ho uživila. Neví nic o tom, že po nocích hledám, čtu, studuji, překládám, píšu. Že jsem se před ním osm let bála posadit zpátky do sedla. Že v troubě suším chleba nakrájený na malé kousky. Že jsem jeho pastvinu prolezla s herbářem v ruce. Že kvůli němu uvažuji o závěti. Že si připadám, že mám ruce až na zem, ale nikdy bych neměnila.

Věřím, že v tom nejsem sama, že také hledáte informace, aby vašemu koni bylo s vámi stejně dobře jako vám s ním. Budu moc ráda, když vám k tomu pomůže i další vydání V sedle, které právě držíte v ruce.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

PS: Ta socha stojí v Horse Parku Kamenný dvůr a je od Michala Gabriela. Prý symbolizuje nejen souznění člověka a koně, ale také jejich spojení s přírodou, ztvárněné symbolikou protažených paží jezdce k zemi…

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group