ikoktejl

2
Tag: 2 Nalezeno 355 výsledků.
Tag: 2 Řazení

Editorial 2/2017

Editorial 2/2017

Přejít na články z Koktejlu 2/2017

Společné kořeny

Projíždím zasněženou krajinou Českého středohoří. Dokonalá zimní pohádka v režii přírody. Vrcholky pod sněhovou peřinou připomínají bábovky, které někdo ledabyle poházel na severu Čech. Unikátní scenerie tvořená vyhaslými sopkami. Pohled, který se mi naskytne při každém návratu domů, kam se cesta vine tímto magickým prostorem. Německý přírodovědec Alexander von Humboldt v roce 1819 označil výhled z Milešovky (836,5 m n. m.), nejvyššího vrcholu Českého středohoří, za třetí nejkrásnější na světě. Pravidelně se sem vracel a provázel tudy i pruského krále.

K dominantám zdejší vulkanické krajiny patří také vrch Bořeň, přestože nepatří k nejvyšším, je považován za nejskalnatější samostatně stojící vrch České republiky. Silueta hory může připomínat lva, mamuta či dokonce hlavu obra, záleží, z jaké strany na ni hledíte. I ona má svou legendu. Bořena, manželka knížete Kroka, po jeho smrti bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů a uzřela Krokovu hlavu zvedající se z řeky. Vrhla se ze skály dolů, ale místo manželovy náruče našla smrt. Od té doby hora nese její jméno.

V americkém Wyomingu mají také svoji „Bořeň“, proslulou Devils Tower, kde nechal Steven Spielberg ve svém filmu Blízká setkání třetího druhu přistát mimozemšťany. Hora připomíná skalnatý pařez, jenž zůstal na zemi po gigantickém stromě. Je pro indiány posvátným místem opředeným mnoha legendami. Geologové diskutují nad hypotézami o jejím vzniku před padesáti miliony let. Na kloub této záhadě nakonec přišli čeští vědci pomocí originálního geologického experimentu podpořeného výzkumem české hory Bořeň, která, světe div se, je své americké sestře podobná nejen svým tvarem, ale také vznikem (reportáž najdete v tomto čísle).

Vše souvisí se vším. Vše je propojeno. Příběhy lidí i hor.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Dobojováno

Diktátorské odcházeníDne 25. listopadu zemřel kubánský vůdce Fidel Castro. Jaká bude Kuba po jeho smrti a nezmění ji přívaly turistů?

Říp praotce SiouxeTuristickým magnetem státu Wyoming je Ďáblova věž, indiány uctívaný skalní útvar. Nyní bojují, aby se jeho název vrátil zpět medvědovi, tak jako za časů jejich předků.

Vzhůru na st. GeorgensbergKronikář Dalimil psal o muži jménem Čech, který kvůli vraždě odešel se svým lidem ze země charvátské. Našel sobě i jim nový domov, ale nejdříve musel vystoupat na Georgenberg.

**

Pralesní babylonOstrov Papua je proslulý pestrostí jazyků a kultur, přispěla k tomu vysoká členitost a neprostupnost krajiny.

Volná láska v království ženMosuové, pravděpodobně nejromantičtější etnikum na světě, vyznávají jen lásku a potěšení.

Poušť plná vodyBrazilská poušť Lençóis Maranhenses s bílými dunami a tyrkysovými jezírky je opravdovým klenotem.

První obchoďák světaIstanbulský Velký bazar připomíná houbu, která do sebe po staletí nasávala nejrůznější vlivy.

Súdánem bez penězChudá muslimská země velká jako půl Evropy má i přes složitou vnitropolitickou situaci co nabídnout.

Rozhovor: Harri Ahonen„Severní Skandinávie je poslední divočinou Evropy,“ říká finský cestovatel.

Poklad Botnického zálivuLuleåské souostroví je skupina asi 1300 šérových ostrovů a ostrůvků, ležících v Botnickém zálivu.

Kolik stojí chrám?Na Tchaj-wanu panuje dokonalá náboženská tolerance. Jak by ne, když tu uctívají desetitisíce bohů!

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

EditorialObchodní koutekKonečně jaroNezvaní hostéZe světaJak se žije s egyptskou mauKočičí život: PorodPoradnaSmí kočka do postele?Takhle ne: DomácnostMalý kočičí rájVyrobte si žraločí pelechPlakátSprávná krmná dávka Není tlustá?Péče o kotě nebo kočku z útulkuPovídka: Alfa potřebuje vedení Gepard: americký migrant!Rozhovor: Když byla krize…Žárlí vaše kočka?S kočičími drápyKočičí jména Murphyho zákony o kočkáchUž i kočky mají festivalČtenářský koutekBílá tlapka dětemVtipné fotografieKřížovkaTipy pro vásFejeton: Zemětřesení

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2016

„Dej tam konečně nějakou s jezdcem v sedle,“ požaduje kolega grafik, když začínáme vybírat fotografii na titulku. A nelení a hned loví ve fotobance. Samé krásné slečny, kterým to sice sluší, ale otěže drží obráceně. Nebo jsou v šatech. „To nejsou holky od koní,“ vyrážím do boje. „Tahle jo, má helmu!“ nedá se on. Helmu má. Na rozpuštěných rozevlátých vlasech, k tomu má háčkovaný svetřík a pod ním nic. Ta by prošla leda přes moji mrtvolu. „Tak proč se to jmenuje V sedle,“ uráží se kolega.

Nasadil mi brouka do hlavy. Pobyt v sedle je pro mne něco jako bonus. Třešinka na dortu. Valnou většinu času s koněm trávím vedle něj nebo prací okolo něj, pro něj. Zkoušeli jste to někdy změřit? Když spěchám a přijedu jen jezdit, tak je poměr pobytu v sedle a mimo něj tak půl na půl. Když mám čas, tak se dostávám k poměru 1 : 4. Přivést z výběhu, pořádně vyčistit, umýt zablácené nohy, nakrmit. Pak ho nechám v klidu žvýkat a podívám se, jak jezdí kamarádka přede mnou. Vykydám čerstvé kobližky, které nemohl udělat venku. Dohledám a poskládám vybavení, které včera moje dcera nechala sušit, kde mohla. Znovu přelíznout a hurá na plac. Povodit, protáhnout, s koněm v jedné ruce pomáhám uklidit plac. Po dvou hodinách se konečně vyhoupnu do sedla, odjezdím tak 45 minut a jdeme se projít, vydýchat a uschnout. Vyčistit. Umýt nohy. Namazat repelentem. Odvést do výběhu. Vykydat další bobky, kterými si musel označit již čistý box, posbírat věci, umýt zpocenou uzdečku... Vždyť to znáte. Vlastně by na titulce měla být slečna s vidlemi v jedné a s hromadou koňských věcí v druhé ruce. Ale koho by to lákalo, že? Přeji vám dobré čtení, šťastné chvíle v sedle i mimo děj a kolegovi Jirkovi děkuji, že má se mnou coby nekoňák trpělivost.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Editorial

Ze světa

(Ne)bezpečná pastva

Novinky v boji s laminitidou

Paddock Paradise – alternativní ráj

Klíšťata a borelióza u koní

Jednu mouchu dvěma ranami

Jak přežít s headshakerem

Pozná vás váš kůň?

Jak zlepšit sportovní kondici koně

Pozitivní motivace: Hra s ohlávkou

Pozitivní motivace: Ustupování na dotek

Nebojte se zapřáhnout III

Koňské stáří

Historie podkovy

Význam transformační komunikace v tréninku koní

Jak se fotí kůň

Koňská hlava

Hipoterapie – návrat do sedla

Váš příběh: Na koni po jednašedesáti

Tipy pro vás

Tagy:

Na koni po jednašedesáti

Na koni po jednašedesáti

Text: Otilie K. GrezlováFoto: Míla Sabó

„Prošlápnout paty a špičky ke koni,“ ozvalo se v krátké době už podruhé.

Auvajs, zaúpěla jsem v duchu. Ač to nebylo slyšet, bylo to na mně asi vidět, protože hned následovalo: „Nežeňte to do bolesti, nesmí vás to bolet.“

Tentokrát jsem se v duchu zachechtala, pravda, dost truchlivě. Když to nebudu hnát přes bolest, tak v životě paty neprošlápnu a špičky ke koni nenatočím. Pružnost v háji, klouby už nepříliš ohebné, některé svaly zatuhlé, i když nejsem žádná bábovka a pohybu a sportu mám docela dost. Jen jsem prostě nikdy neměla potřebu prošlapovat paty a klást chodidla jako kačer.

Číst dál...

Tagy:

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na články z Kočičí planety 2/2016

Je jaro, toto období mám moc ráda, na zahradě kvetou první kvítka, ptáci štěbetají od rána a především už nevstávám za tmy. I když podle našich koček očividně vstávám pozdě. Přišlo na ně jaro, obcházejí teritorium, což je v případě kočky zahrada naše a v případě Manfreda ta naše a všechny sousední, řvou mi pod oknem a po ránu mají hlad. Potřebují nakrmit. A hned, aby se pak mohly s plnými bříšky válet celý den na sluníčku. Míca si hlasitě stěžuje na chodbě, že chce jíst, aby náhodou nezhubla své barokní tajli a já si zase v duchu slibuji, že už jí vážně dám na dietu. Tedy nejprve ji musím zvážit, prostudovat složení krmiva, a pak ji hlídat, aby snědla jen svoji porci. To Manfréd se nezdržuje nějakým stěžováním, hrdě vejde do ložnice, i když si jsem jistá, že ví, že sem nesmí. Skočí mi do postele, kde za sebou nechává špinavé otisky tlapek, a tře si svou mokrou hlavu o moji. Brr. A za uchem má klíště. Tenhle aspekt jara teda ráda nemám. Že já jsem nevstala už na Mícy naléhání, dobře mi tak. 

Počítám, že jste na tom stejně, proto vám přinášíme článek o tom, co s kočkami dělá jaro, jak se vypořádat s invazí klíšťat nebo blech, návod na výrobu originálního pelíšku ve tvaru žraloka. Vyzkoušený na vlastní kůži a ověřený přísnou výstupní kontrolou našich koček. Nejtěžší je nastříhat materiál, věřte mi, zvlášť když vám pomáhá jeden akční zrzavec.

Krom jara a koček miluji také příběhy. Nejraději ty s dobrým koncem samozřejmě. A jsem moc ráda, že díky Kočičí planetě mohou prožívat i příběhy vaše. Libovala jsem si, když jsme fotografovali Fifinku na poslední titulku, že můžu nakouknout domů k jiným milovníkům koček a přinést vám příběh o kočce z titulky. Nebo článek o životě se servalem a karakalem. Rozhodli jsme se v tom pokračovat a navštívit zase další domov a vyslechnout si další kočičí příběh. Protože jako nejsou obyčejné kočky, nejsou ani obyčejné příběhy.

Přeji vám krásné jaro a příběhy s dobrým koncem

Pavla Růžičková

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na obsah čísla 2/2016

Štafeta dobra

Ve víru negativních zpráv člověka stále více těší hřejivé lidské příběhy. A i když bychom mohli lehce propadnout beznaději, že dobro již došlo, není to tak. Metál dobroty by si zasloužila japonská železniční společnost, která denně dojíždí do vzdálené stanice Kami–Širataki, aby svezla jediného pasažéra. Místní holčičku, která by bez tohoto vlakového spojení nemohla navštěvovat školu. Vlak pro ni přijíždí každý školní den v 7:04 a v 17:08 ji odváží zpět, a bude to tak dělat do 26. března, kdy dívce školní docházka skončí. Pak se železniční stanice Kami–Širataki uzavře, jak se mělo stát již před třemi lety. Když ale železniční společnost zjistila, že by tímto krokem dívku odřízla od školy, rozhodla se stanici udržet, dokud to bude její výuka vyžadovat. Ekonomicky to asi nebyl správný krok, jeho lidskou hodnotu ale nelze vyčíslit.

Před Vánoci jsme s dcerou vzaly lucerničku a vyrazily na vlakové nádraží, aby nám skauti zapálili svíčku světlem z Betléma. Chtěly jsme toto poselství dobra předat a jako světlonoši jsme ho nesly dál… Ještě nikdy jsem si nedávala takový pozor, aby mi nezhasla svíčka. Zazvonil mi telefon. Na displeji se objevilo jméno kamaráda. Na druhé straně mluvila paní, že někdo ztratil telefon a že mu ho chce odevzdat. Poděkovala jsem za její laskavost a začala shánět svého kamaráda. Paní „andělka“ mu telefon odvezla, peníze za benzín nepřijala a nálezné nechtěla.

Jdu vynést odpadky a na popelnici leží balíček s doklady. Mám pocit, že bych něco měla udělat, ale… venku hustě sněží, silnice kloužou, nechce se mi. Pak si vzpomenu na „andělku“, zlomím v sobě všechnu nechuť a vyrazím na policejní stanici, překvapení policisté se usmějí, poděkují a doklady dopraví tomu, komu patří. Mám radost, štafeta dobra se nesmí zpřetrhat.

Přeji vám hodně dobrých andělů ve vašem okolí, je jich třeba.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Z lásky

Vysněné líbánkyCesta na nějaký malý ostrov s bílou pláží byl snem, který se splnil.

Vodní manželstvíPokud manželka chodí pro vodu a v okolí je vody málo, co uděláte?

Sdílené prostoryChalupaření není oblíbené pouze u nás, ale také u Islanďanů.

Královnin pramenAmazonka, největší a nejdelší tok světa, dlouho skrývala své velké tajemství.

Vládci vzduchuKaždý pátý savec této planety létá na blanitých netopýřích křídlech.

Mezi pavími lidmiJezídi prchající z Iráku nacházejí azyl mezi svými souvěrci v Arménii. Jaké je to setkání?

Šprýmující démoniV maďarském Moháči si připomínají historické vyhnání Turků z města svérázným způsobem.

Z jeskyní až do nebesO Číně by se dalo hovořit jako o zemi klášterů. Vybrali jsme čtyři, které rozhodně stojí za návštěvu!

Spojenectví nomádůJen tak se sebrat, věci naložit na koně a vyjet vstříc dálavám. Bláznivý sen? Pro někoho realita!

Božský slibV bavorském Oberammergau mají už skoro půl tisíciletí dlouhou tradici pašijových her.

Rozhovor: Hynek KmoníčekEvropa už dávno není centrem světa, říká budoucí velvyslanec v USA.

Zámek nad jezeremMůže se proměnit sen malé dívky ve skutečnost? A mohou takové sny být dva?

Kamenná galerieRock art, skalní kresby, najdeme po celém světě. My jsme je obdivovali v parku Matopos.

Tagy:

Editorial 2/2015

Editorial 2/2015

Přejít na články ze V sedle 2/2015

Vstoupila jsem do dvora, a tam stála. Socha. Jezdecká. Koník a jezdec, co má ruce až na zem. Kůň na sobě nic neměl, asi dobrý výcvik. Souhra s jezdcem. Ten byl taky skoro beze všeho. Rozhodně neměl helmu. Nejvíc mě na soše přitahovaly ruce. Jezdec na koni seděl tak ležérně, určitě tam patřil, ale ty ruce až na zem…

Nemohla jsem odtrhnout oči. Někdy si tak taky připadám, když se chystám na vyjížďku a táhnu do stáje celou výstroj. Čištění, uzdečku, kamaše, sedlo, korekční podložku, dečku, náušáky. Nezapomněla jsem na něco? Jasně. Vracím se pro helmu. S náručí plnou věcí se proplétám ke skříňce, narazím si na hlavu helmu a spadne mi dečka. Beru ji do zubů a snažím se procpat zpátky. Do stáje dorážím zplavená a ruce mám vytahané skoro až na zem. Jeník kouká vyčítavě, že jsem nepobrala taky něco dobrého pro něj. Paráda. Tiše závidím indiánům z filmů, ti jen vyskočili na holého koně a hurá pryč.

Ale ten „vytahaný“ pocit mívám i v civilu. To, když se vláčím s batohem, s noťasem, čekám na vlak, co tu dávno měl být. To toho koně zase nestihnu, smutně mi dochází, když se vracím z akce. Pro samou práci na Jeníka nemám čas. Neměnila bych, dělám práci, kterou miluji, jen bych chtěla mít víc času. Chtěla bych mít koníka doma. Chtěla bych jezdit bez sedla a bez uzdečky. Chtěla bych, aby se mnou pracoval rád. Chtěla bych mít pro svého koně aspoň střípek ceny, kterou má on pro mne. Jeník si zatím stojí na pastvě a neví. Je spokojený. Neví, že se honím, abych ho uživila. Neví nic o tom, že po nocích hledám, čtu, studuji, překládám, píšu. Že jsem se před ním osm let bála posadit zpátky do sedla. Že v troubě suším chleba nakrájený na malé kousky. Že jsem jeho pastvinu prolezla s herbářem v ruce. Že kvůli němu uvažuji o závěti. Že si připadám, že mám ruce až na zem, ale nikdy bych neměnila.

Věřím, že v tom nejsem sama, že také hledáte informace, aby vašemu koni bylo s vámi stejně dobře jako vám s ním. Budu moc ráda, když vám k tomu pomůže i další vydání V sedle, které právě držíte v ruce.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

PS: Ta socha stojí v Horse Parku Kamenný dvůr a je od Michala Gabriela. Prý symbolizuje nejen souznění člověka a koně, ale také jejich spojení s přírodou, ztvárněné symbolikou protažených paží jezdce k zemi…

Tagy:

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Editorial

Letem světem

Téma: Život s hřebcem

Příběh: Pozitivně proti proudu

Výcvik: První trénink – odměny

Plemena: Pony

Reportáž: Kopyta v Milovicích

Výživa: Minerály

Analýza: Tajemství hřívy

Pastviny: Jedovatá kráska starček

Psychologie: Když úřaduje strach

Poradna: Mazlíček pro koníka

Památky: Koňáci a jejich muzeum

Fejeton: Setkání druhé a třetí

Test: Stačí vaše znalosti?

Fotoreportáž: Fotili jsme titulku

Zajímavost: Velká pardubická

Tradice: Babské rady

Právo: Srdeční záležitost

Fejeton: O lásce, přátelství a trpělivosti

Tagy:

Editorial 2/2015

Editorial 2/2015

Přejít na články z Kočičí planety 2/2015

Vážení čtenáři,

taky máte pocit, že kočky číhají všude? Na mne posledně vykoukly i z věru originálního zadání domácího úkolu mé dcery. Z matematiky. No posuďte sami: Paní Kočičková chovala siamské a mainské mývalí kočky. Dohromady jich měla 20. Rozhodla se vyměnit s paní Kocourkovou všechny siamské kočky za mainské mývalí. Dohodly se na výměně 3 siamských za 2 mývalí. Po výměně měla paní Kočičková 15 mainských mývalích koček. Kolik měla kterých koček na začátku? Ha! Přiznám se, že jsme se s Matyldou nějak nedokázaly odpoutat od absurdity zadání. „Jak jako vyměnit? To jsou koťata? Ona vyměnila dospělé kočky? A to měla dvacet koček v bytě?“ zajímalo Matyldu. Mě naskakovaly v hlavě hned jiné příklady. „Kolik toho sežere dvacet koček, když dvě zvládnou jednu konzervu denně? A kde tolik konzerv Kočičková skladovala? A kolikrát denně měnila paní Kočičková záchody? Jak se ty nové mývalky snesou s těmi původními? A jak došly bláznivá Kočičková s Kocourkovou k poměru tři siamky proti dvěma mývalkám?“ „Třeba to braly podle váhy,“ promluvil praktik z mého muže. Nakonec to s Matyldou vypočítal on. „Maminka už má koček i tak dost,“ zaslechla jsem, když odcházeli do pokoje… A kolik jich ta paní Kočičková původně měla? No, to musíte vypočítat sami.

Vaše kočka vám u toho bude určitě ráda asistovat. Pokud máte kočku bytovou, tak ty bývají přece u všeho a všude. Ráno asistují v koupelně, u snídaně, vyprovázejí vás do práce a velkoryse přidají i pár svých chloupků na památku na kabát, odpoledne se nechají opečovávat, vyslechnou vaše stesky na těžký den, taktně přejdou vaše slzy u romantického filmu v televizi a večer s vámi ulehnou do postele. Napadlo vás někdy, zda jí život mezi čtyřmi stěnami vašeho bytu stačí? Když má dostatek vaší pozornosti a péče, tak bude spokojená a šťastná a nic jí nebude scházet. Neboť jen my lidé můžeme toužit po něčem, co neznáme, nebo jsme ještě nikdy neviděli. A kdybyste si snad nebyli jistí tím, jak vypadá ideální byt pro kočku, co kočka potřebuje k životu, či jaké stelivo je nejlepší, stačí jen listovat dál. Kočka v bytě je hlavním tématem tohoto čísla.

Přeji vám krásné jaro plné kočiček, těch na stromech i těch domácích

Pavla Růžičková

Editorial 2/2015

Editorial 2/2015

Přejít na články z Koktejlu 2/2015

Sonda do švýcarské duše

Mám ráda Švýcarsko, a to nejen kvůli čokoládě, sýrům, hodinkám či kvalitním zubním pastám. Země helvétského kříže mi pokaždé dává naději, že svět, jemuž rozumím stále méně, funguje a nabízí jistoty, na něž se lze spolehnout. Třebaže váš vlak přijede opravdu ve 12.22 a ne dříve ani později. Opět jsem se o tom přesvědčila při nedávné návštěvě Davosu. I když máme tendenci Švýcary škatulkovat jako „nabubřelé a blahobytem zhýčkané“, ze svých setkání s obyvateli této svébytné země mám spíš opačný pocit. Jsou to především majitelé zdravého selského rozumu, jenž jim velí neskočit každému na špek. A právě díky této racionalitě je Švýcarsko rájem vybudovaným na solidních základech.Nemáte doma protiatomový kryt? Pak vězte, že Švýcarovi neslouží sklep jen k uskladňování jablek, ale také jako skrýš v případě válečné hrozby či přírodní katastrofy (přečtěte si rubriku očima reportéra, kde se k tomuto tématu vyjadřuje Ludmila Čarnecká, která ve Švýcarsku už roky žije).Sedím v útulné alpské hospůdce s Martinem, Švýcarem, který dlouhá léta působil v turistickém ruchu a dnes je v důchodu. Aktivním. Jako člen několika spolků – horského, turistického, golfového a dalších nemá na zahálku čas. „Spolkaření“ je způsob, jak si tady najít přátele, což se nabízí, když se scházejí lidé stejných zájmů. Jak jednoduché, praktické a švýcarské.„Martine, čím si vysvětlujete, že z hlediska bezpečnosti nejsou podobně obezřetné i jiné evropské národy, když o potencionální hrozby není v současnosti nouze?“ vyzvídám u sklenky bílého z místních hroznů. „My Švýcaři se necítíme jako Evropané. Tím nechci říct, že jsme lepší nebo horší. Pro nás je zásadní, abychom si o svých záležitostech rozhodovali sami. Kdo jiný by to taky měl za nás dělat?“ dostává se mi jednoduché odpovědi. V Bruselu by to asi neradi slyšeli, ale je zjevné, že Švýcaři vědí, co činí a nehodlají na tom nic měnit.

Ať vám rok 2015 šlape jako švýcarské hodinky

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Místa mého srdceRepublika lasturNavštivte nejjižnější bod USA, který učaroval i Ernestu Hemingwayovi.Podnikání v BrazíliiJuraj Vajda vybudoval nad pláží Copacabana úspěšný hostel.Pravý král ŠumavyKdo chce poznat Šumavu, měl by poznat i Karla Klostermanna.

Barevné odstíny pouštěŘíká se mu „divoký západ Indie“. Neúrodný sezonní poloostrov Kutch.Za nejsevernějším LeninemMěsto Pyramiden mělo být výkladní skříní komunismu. Dnes zeje prázdnotou.Zapomenutá ZagoriŘecko, to nejsou jen pláže a letoviska. Objevte neznámý severní kout této země.Baroko v praleseV 16. století měli jezuité nápad jak ukázat, že indiáni jsou také lidé.Rozhovor: Štěpán Rak„Kanibalům bych zahrál Škoda lásky,“ říká slavný kytarový virtuos.Big durianProjděte se s naším redaktorem Martinem Dlouhým hlavním městem Indonésie Jakartou.Barevný originálIndonéská batika je doslova národním pokladem, dokonce byla zapsaná na Seznam UNESCO.Vulkánu vstřícNaposledy procitla 1965 a dodnes je činná. Místní ji uctívají i nenávidí.Krvavé zlatoObě strany konfliktu ve Středoafrické republice využívají místní pro těžkou práci v dolech.Živé šperkyKubánští hlemýždi se vyznačují pestrými ulitami v barvách duhy. Chybí jen modrá.

Tagy:

Dobroty v ulicích

Dobroty v ulicích

Představte si americké velkoměsto, jehož centrum netrápí smog, protože tramvaje tu jezdí zdarma. Ulice lemují dlážděné chodníky, kde ve stínu zelených stromů lidé chodí pěšky. A když vás přepadne hlad, nabízí stovky pouličních stánků kulinářské zážitky za lidové ceny. To není utopie, to je Portland.

TEXT A FOTO: MARTIN LOEW

Portland je městem neobyčejně moderním, elegantním a v pravém slova smyslu pokrokovým. Automobilovou magistrálu vytěsnili z centra již před několika lety, podnikají tu všemožné kroky proto, aby ulice byly živé a plné lidí, nikoliv aut, jako tomu je ve většině jiných amerických měst. K životu v ulicích tu patří právě početné stánky s jídlem, které se v posledních letech staly doslova fenoménem Portlandu. Jinde v USA nic takového nenajdeme. Věhlas zdejších pouličních občerstvoven dokonce již přesahuje i americký kontinent.

Číst dál...

Vánoce slečny Latimerové

Vánoce slečny Latimerové

K důkladnému poznání nestačilo ani pětasedmdesát let, jež uběhly od objevu živé latimérie podivné, jedinečné ryby, která přežila v hlubinách Indického oceánu z dob dinosaurů. A co víc, s každým zkoumáním se objevují další nezodpovězené otázky.

TEXT: JAROSLAV PETR

V roce 1938 dostala slečna Marjorie Courtenay-Latimerová jedinečný vánoční dárek. Do jihoafrického přístavu East London jí ho přivezla s úlovkem rybářská loď Nerine.

Když kapitán zavolal mladé kurátorce zoologických sbírek místního přírodovědného muzea, že má pro ni něco extra, nasedla i s asistentem do taxíku a ihned se vydala do přístavu. Za chvíli se už v podpalubí Nerine přehrabovala úlovkem vytaženým z hloubky 70 metrů z moře při ústí řeky Chalumny. Pod těly žraloků objevila rybu, jakou nikdy předtím neviděla.

Číst dál...

Mocná iboga

Mocná iboga

V současném Gabonu, rozvinuté a moderní africké zemi, se stále hojně praktikuje prastarý rituál Bwiti, který je dodnes zahalen tajemstvím. Je spojen s užíváním ibogy, halucinogenní rostliny, která zúčastněným umožňuje kontakt s bohy a duchy mrtvých předků.

TEXT: ROMANA GRODZOVÁ, FOTO: JAN GRODZA

Gaboňané jsou silně věřící, jako ostatně většina národů v Africe. Převládá křesťanství, většina obyvatel pravidelně každou neděli chodí do kostela, kde zpívají písně o Bohu, okázale slaví křesťanské svátky a obřady. Nicméně i přesto se stále obracejí k Bwiti.Jsem jen pár kilometrů od hlavního města Gabonu Libreville, uprostřed malé vesničky jménem Malibé. Je tmavá sobotní noc, měsíc je schovaný za mraky, a já pomalu mířím bludištěm polorozpadlých chatrčí k chrámu, kde se má obřad Bwiti odehrávat. Už z dálky je slyšet hlas bubnů a já si tiše opakuji tajuplná slůvka, zdravici, kterou budu tuto sobotní noc určitě potřebovat – Bokaye. Je to pokřik všech účastníků Bwiti a během obřadu se často zvolává. Každý obřad je pro ně vlastně cestou ze světa živých do světa předků. Tuto cestu provázejí vize, které jim umožňují přístup k jejich minulosti, přítomnosti ale i budoucnosti.

Číst dál...

Kola s duší

Kola s duší

TEXT A FOTO: MARTIN HOMAN

Městečko Gunjur se ještě utápí v ranním oparu, když potkáváme holčičku Kaddy Touray. Je jí deset let a chodí do školy vzdálené šest kilometrů. Kaddyiny nohy se líně šoupou po asfaltu. Otáčí hlavu, jako by se ujišťovala, že opravdu jdeme s ní. Každý den musí Kaddy absolvovat tuto náročnou cestu pěšky. Teď ráno je ještě příjemně a teplota dosahuje patnácti stupňů. To se ale rychle změní. Pomalým tempem se pachtíme dále. A přece by stačilo naskočit do sedla kola a vyrazit. Nebýt toho všudypřítomného písku, člověk by nemusel skoro ani šlapat, tak rovná je tu krajina. Technický stav kol, těch, která tu poskrovnu jsou, odpovídá jejich stáří. Především brzda je tady skoro neznámé slovo. Brzdy nejsou potřeba, překážce se vyhnete, hada přeskočíte a v písku stejně zastavíte. Pokud už máte kolo, pak je dobré ho náležitě využít. Děti na kole svážejí dřevo i vodu. Na kole se také jezdí do mešity stejně jako do kostela, na kole se mlčí i svačí, zpívá i povídá. Tady jezdit je veselé a chodit smutné. Přemýšlíme o místní cyklistice a okolo nás se zatím začínají míhat šťastnější děti na rozvrzaných kolech. Většinou jedou na jednom kole hned dva školáci. Děti pokřikují na Kaddy a ta se směje. Je evidentně šťastná, že má exotický doprovod. Zpívá nějakou písničku a cesta tak lépe ubíhá.

Číst dál...

Bambusový příběh

Bambusový příběh

TEXT: RADOMÍR DOHNAL, FOTO: PAUL MULENGA

Zambikes je firma, která vznikla na popud dvou amerických studentů během jejich studijního pobytu v zemi. Všimli si totiž, že velké procento místních je závislých na cyklodopravě. Založili tak společnost, která si kladla za cíl nejen poskytnout lidem kvalitní kola, ale i něco navíc.

Základním produktem firmy Zambikes jsou pro nás možná obyčejná, ale kvalitní horská kola. Ty ale v Zambii rozhodně nepatří mezi běžné spotřební zboží. Vzhledem k tomu, že zemi chybí potřebná infrastruktura a výrazná část obyvatel stále žije v odlehlých oblastech, existuje tu vysoká poptávka po spolehlivém dopravním prostředku. V řadě vesnic nenajdete ani jeden automobil a autobus tam jezdí jen jednou týdně. Pokud tedy potřebujete dovézt své výpěstky z pole do „města“, nebo koupit to, co si nevypěstujete, je kolo jediná možnost. Firma sama je distribuuje zdarma nebo za sníženou cenu do izolovaných oblastí, kde slouží lékařům, pastorům a učitelům, aby se mohli rychleji dostávat k lidem, kteří právě potřebují jejich pomoc. Cyklistická doprava zboží však není jediné, na co Zambikes myslí. Hned dalším produktem, který lze chápat jako „neziskový“, je Zambulance.

Číst dál...

McDrive středověku

McDrive středověku

Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

V různých zemích Orientu se jim říkalo různě. Pro Indy a Peršany to byl karavanseráj, pro osmanské Turky han, pro Araby fundúk, pro Egypťany wikala, pro severoafrické Berbery qayrawan nebo rabat. Funkce byla ale ve všech případech stejná: umožnit poutníkům z daleka, aby po namáhavé cestě našli bezpečí a odpočinuli si. Řečeno dnešním jazykem je karavanseráj jakýsi motel pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe. Příkladem je hedvábná cesta mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžírsku nebo Maroku.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group