Roční předplatné 499 KčRituály Tucana
Spolu s ostatními nadšenci nasedám do člunu, motor zahučí a vítr se mi opře do obličeje. Pohled zabořím do amazonského obrazu přede mnou. Pouze pár míst na světě dokáže člověka tak nadchnout.
TEXT A FOTO: ZDENKO SOMOROVSKÝ
Po půl hodině motor ztichne a člun se začne kolébat z jedné strany na druhou. „Encontro das Águas!“ křičí na mě průvodce Juliano. Přede mnou se odehrává jedinečný přírodní fenomén – míchání dvou řek. Hnědá voda Amazonky odráží sluneční záření a nepřehřívá se jako Rio Negro, která svou tmavou barvou teplo absorbuje. Její teplota dosahuje až 28 °C, zatímco Amazonka má o šest stupňů méně. Hlavní příčinou jejich slabého promíchání jsou rozdílné fyzikální vlastnosti vody obou řek, hlavně hustota. Rio Amazonas obsahuje vysoké množství jílovitých částic, a proto je její voda více zásaditá, zatímco Rio Negro má vysokou koncentraci huminových látek, které její vodu výrazně okyselují. Pro její černé zbarvení si šlechtičny z období kolonizace posílaly prát své róby až do Evropy. Bály se, že by se jim mohlo oblečení „zašpinit“.
Hřbitov fantazie
TEXT A FOTO: Jan Sochor
Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.
„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.
Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“
Mrtví odcházejí
TEXT A FOTO: Mnislav Zelený
Zažít dnes slavnost mrtvých zvanou kuarup není nic výjimečného. Indiáni rádi sehrají za příslušný obnos celé divadlo se vší parádou. Mnislav Zelený je jedním z mála bělochů, který se rituálu zúčastnil v dobách, kdy byl celý obestřen dávkou tajemství.
Indiánské kultury mají celou řadu obřadů vztahujících se ke kalendářnímu a životnímu cyklu. Je zajímavé, že indiáni Amazonie některé z nich spojují do jednoho kulturního fenoménu. Indiáni z povodí řeky Xingú, obecně zvaní xingúští, dokonce směšují dva obřady z jejich životního cyklu. Jedná se o slavnost mrtvých – kuarup – a obřad dospívání, iniciaci. Dívky, které od posledního kuarupu dostaly menstruaci, mohou vytvořit skupinu pro iniciaci. Xingúští indiáni tvoří pacifickou koexistenci čtrnácti etnik. Jazykově patří k různým jazykovým rodinám, arawacké, tupiské a karibské, avšak kulturně tvoří jeden celek. Vedle stejných obřadů a ritů dodržují například i matrilokalitu, což znamená, že muži odcházejí žít do osady své manželky. Manželství tak společně s intertribálním ritem kuarup či zápasy huka-huka svým způsobem upevňují jejich mezikmenové a mírové spojenectví. A kuarup, podobně jako yurupary či jiné obřady indiánů jsou součástí celé jejich kosmologie.
Modrý křikloun
TEXT A FOTO: Ondřej Prosický
Věděl jsem, že papoušek právě vylézá z hnízda a půjde se napít do blízké řeky Río Negro. Doběhl jsem ke stromu. Papoušek už byl rozkoukaný a nízkým průletem slétl na břeh k hladině. Třikrát se krátce napil, otočil se ke stromu a vrátil se do dutiny. Podobné občerstvení se sice opakovalo několikrát denně, ale přesto jsem si to nikdy nenechal ujít.
Vidět ary hyacintové v přírodě mě lákalo už dlouho. Četl jsem zprávy o ohrožení a snižování počtu těchto úžasných ptáků. Kromě toho jsem se ve Střední a Jižní Americe setkal s dalšími druhy papoušků. Nechali mě trochu nakouknout do svého života, ale stále mi toho spoustu skrývali. Papoušky totiž v tropech slyšíte na mnoho kilometrů, ale málokdy vás k sobě pustí blíž. Mě lákali arové hyacintoví, a tak jsem se za nimi vydal do Brazílie.
Královna moří
TEXT A FOTO: JAN SOCHOR
Proud bílého světla z reflektoru propíchl řídkou ranní tmu. Vzdálené pištění fléten a vibrující temný hukot bubnů mě vytrhly z mrákot. Přímořská ulice se topí v dýmu kadidla, stovky bubeníků pochodují k pláži a v tíživém hlubokém rytmu buší do svých atabaques. Volají královnu moří. Volají Yemanjá.
Čtyři ráno. Reflektory v čele procesí šlehají studenými kužely světla proti nebi nad bahijským zálivem, jako by chtěly tmavá mračna nasáklá deštěm rozsekat na kousky. Rychle jsem vyběhl na ulici. Těžká kořenitá vůně stoupající z kadidelnic silně připomíná hašiš. Bělavý kouř zahaluje postavy průvodu v staroegyptských kostýmech. V čele procesí skáče na kangoo botách obrovitý černoch s vysokým modrobílým chocholem na hlavě. Carlinhos Brown. Nejslavnější muzikant Salvadoru a jeho družina bubeníků z favely – timbaleiros – zahájili každoroční oslavy bohyně Yemanjá. Carlinhos táhne průvod svým mohutným zjevem a mocnými tanečními přískoky k malému domku na pláži, ke svatyni královny slaných vod. Šaman vede svůj lid poklonit se bohům.
Pán bažin
TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
Je to jako ponořit se do studeného mléka. Ranní mlha letí v chuchvalcích proti přídi člunu. Když do ní zasvítí první sluneční paprsky, promění se v oslňující zlatý závoj. Nevidím dál než na lesknoucí se příď loďky. Plavba do neznáma. Tedy pro mě. Zkušená ruka stopaře Ailtona Lary na kormidle nás spolehlivě vede říčním korytem.
Tropický Pantanal! Slovo tropický se mi přes drkotající zuby vyslovuje dost špatně. Mám na sobě veškeré oblečení, které jsem si přivezl, a skrčený, zabalený do pláštěnky sním o péřové bundě. Není ani patnáct stupňů. To je chladno i pro místní obyvatele této části Brazílie. Oblast, o které nikdo přesně neví, jak je veliká, je nazývána nejkrásnější bažinou světa. Tento unikátní ekosystém o rozloze sto padesát až dvě stě tisíc kilometrů čtverečních je domovem tří set druhů savců a nespočetného množství ptáků. V záplavové oblasti je člun tím nejběžnějším dopravním prostředkem. A pro pátrání po zvířeti, za kterým jsem se do brazilského státu s dobrodružným názvem Mato Grosso vypravil, zcela nepostradatelným. Řeka je neoddělitelnou součástí jeho života, odpočívá na jejích březích, loví v jejích mělčinách a hravě překonává její proud při cestě z jednoho břehu na druhý, protože je i výborným plavcem. Řeč je samozřejmě o jaguárovi, největší kočkovité šelmě amerických kontinentů.
Božský Pantanal
TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC
Temné laguny řeky Rio Negro jsou pokryty hustým porostem vodních hyacintů, z nichž zírají stovky kajmaních očí. Stačí jejich nepatrný pohyb a klidná hladina se promění v divoké peřeje způsobené úlekem obrovského množství piraní, které jsou všude kolem. Velkolepé přírodní divadlo začíná a lze se jen oddat úchvatné symbióze zdejší fauny a flóry.
Neodolatelné peklo
Text a foto Jiří Kolbaba
Když se řekne Brazílie, člověka hned mimoděk napadne – karneval. Brazílie má unikátních symbolů mnoho, ale tradice každoročních strhujících masopustních karnevalů s divokými rytmy samby je snad ještě známější, než ohromná socha žehnajícího Krista na hoře Corcovado v kouzelném Riu de Janeiro, světově uznávaní fotbalisté, silná brazilská káva nebo polonazí a čokoládově hnědí cariocas na pláži Copacabana.
Ztracené město "zet"
TEXT A FOTO: JAN R. HRDINA
Existovala v srdci Brazílie vyspělá civilizace? Skrývá pohoří Roncador pozůstatky záhadného města známého pod šifrou „Z“? A střeží jeho podzemní vstupy tajemní morçegos?
Docela jiné diamanty
Pravá duše Brazílie
Nohy jsem měl ve vzduchu
JAK SE HÝŘÍ V RIU
„Možná nastává konec jejich kultury,“ říká o amazonských indiánech etnograf Mnislav Zelený
AMAZONŠTÍ INDIÁNI
ZASTAVENÍ U VELKÉ VODY
POHLEDY ZPÁTKY XXVII. - Tajemství kódu "Z"
Autor: Jaroslav Haidler
Vnitrozemí brazilského státu Mato Grosso o rozloze 881 001 km² bylo až do poloviny 20. století neproniknutelným deštným pralesem obývaným indiány. Jedním z mnoha, kdo se pokoušeli objevit původ jihoamerické civilizace, byl britský plukovník P. H. Fawcett.
2500 KILOMETRŮ BRAZILSKOU AMAZONIÍ
Autor: Martin Mikyska
Autostopem po teritoriu Roraima a státech Amazonas, Pará a Mato Grosso.
AMAZONIE V DĚSIVÝCH SOUVISLOSTECH
Autor: Martin Mikyska
Zhruba před čtyřiceti lety začalo intenzivní odlesňování pralesů. Co je příčinou a jaké budou důsledky?
KOUPEL S KAJMANEM
TEXT A FOTO: Josef Sloup
No es peligroso," procedil suše mezi zuby Gabriel. Na důkaz svého tvrzení se ponořil do kalné vody. Na obou březích slepého ramene řeky Rio Negro se povaloval asi tucet kajmanů. Byly dvě hodiny
