ikoktejl

3
Tag: 3 Nalezeno 372 výsledků.
Tag: 3 Řazení

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

 

3 Editorial

5 Obchodní koutek

6 Pod chlupatým diktátem – rozhovor Tomem Coxem

9 Ochutnávka z knihy Toma Coxe

10 Ze světa

12 Jak se žije se siamkou

16 Kočky, co si lakují nehty

 

18 Téma: O myslivosti, myslivcích, kočkách a psech 

21 Domácí kočky jako riziko pro volně žijící zvířata

22 Střelné poranění páteře kočky

 

26 Ta kočka není normální!

28 Poradna

30 Světová výstava koček Praha 2014

32 Čtenářská fotosoutěž: Kočky a jejich kamarádi

34 Plakát

36 Šelmy: Jaguraundi

38 Hypertrofická kardiomyopatie koček

40 Jsou kočky člověku nebezpečné?

44 O přátelství koček a „mužů pera“

46 Vymazlený domov pro kočku

48 Test: Je s vámi šťastná

50 Křížovka

51 Z pohledu kocoura Bertranda: Jak dvounožci odjížděli na dovolenou

52 Jméno s kočkou

54 Dětský koutek

56 Portrét útulku: V Kocourkově

58 Čtenářský koutek

59 Příběh: Bůh stvořil kočku, abychom si mohli hladit tygra

60 Tipy pro vás

61 Kalendář Kočky pro kočky

62 Kočičí kavárna v Praze

64 Podzimní fotografie

66 Povídka: Zásah v pravou chvíli

Obsah

 

3          Editorial

5          Obchodní koutek

6          Pod chlupatým diktátem – rozhovor Tomem Coxem

9          Ochutnávka z knihy Toma Coxe

10        Ze světa

12        Jak se žije se siamkou

16        Kočky, co si lakují nehty

 

18        Téma: O myslivosti, myslivcích, kočkách a psech

21        Domácí kočky jako riziko pro volně žijící zvířata

22        Střelné poranění páteře kočky

 

26        Ta kočka není normální!

28        Poradna

30        Světová výstava koček Praha 2014

32        Čtenářská fotosoutěž: Kočky a jejich kamarádi

34        Plakát

36        Šelmy: Jaguraundi

38        Hypertrofická kardiomyopatie koček

40        Jsou kočky člověku nebezpečné?

44        O přátelství koček a „mužů pera“

46        Vymazlený domov pro kočku

48        Test: Je s vámi šťastná

50        Křížovka

51        Z pohledu kocoura Bertranda: Jak dvounožci odjížděli na dovolenou

52        Jméno s kočkou

54        Dětský koutek

56        Portrét útulku: V Kocourkově

58        Čtenářský koutek

59        Příběh: Bůh stvořil kočku, abychom si mohli hladit tygra

60        Tipy pro vás

61        Kalendář Kočky pro kočky

62        Kočičí kavárna v Praze

64        Podzimní fotografie

66        Povídka: Zásah v pravou chvíli

Editorial 3/2014

Editorial 3/2014

Přejít na články z Kočičí planety 3/2014

Vážení přátelé,

zatím je teprve konec srpna, ale dnes ráno už byla strašná zima a na procházce se psy jsem viděla padat první listí. Na podzim se vždy těšíme, barevné listí, kaštany, jablka, chmýří poletující po zahradě v posledním slunci…

Naše kočky se probouzejí z letního nicnedělání a polehávání a víc si hrají venku. Psy beru na dlouhé procházky, na houby, do lesa, těšit se barevným podzimem. V našem příměstském lese na myslivce nenarazíme, ale na výletech se někdy mužů v zeleném s puškou bojím. Byť se chovám v lese ohleduplně v každém ročním období, psy mám pod dohledem, přesto je v nich něco strašidelného. To, že mohou jediným stisknutím spouště vzít život mému čtyřnohému štěstí, mne děsí.

Kočky a myslivci je jistě ožehavé téma. Stejně jako většina z nás jsem dosud chtěla věřit, že naše kočky do lesa nechodí a že se nemusím bát. Jenže při bližším studiu celé problematiky to vidím trochu jinak. Chováme doma pravou šelmu, která má instinkty a schopnosti lovce a díky naší péči navíc vůči volně žijícím zvířatům ohromnou výhodu – jistotu plné misky a zázemí, kde se nemusí bát o život. Po celodenním lenošení na měkkém pelíšku má celou noc dost sil na lov. Divoká zvířata, každý brouk či ptáček musí denně bojovat o život a o obživu a ještě mu hrozí, že se může stát kořistí naší hýčkané a dobře živené šelmy, která vlastně vůbec lovit nepotřebuje. Naši lovci to mají spočítané, na noc přijdou pod zámek. A pevně věřím, že se nám díky Kočičí planetě postupně podaří otevřít oči dalším chovatelům.

Užijte si s Kočičí planetou a vašimi kočičími miláčky krásný barevný podzim. Pokud by se vám zachtělo kočičí krásy, neváhejte a vyrazte na Světovou výstavu koček, která se letos v říjnu po dlouhých letech koná u nás, v Praze. A pokud vás zajímá, zda je s vámi vaše kočka šťastná, můžete si zkusit náš test. I když je spíše pro pobavení, spokojenou a šťastnou kočku přeci poznáte sami nejlépe.

S přáním krásného barevného podzimu

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 3/2014

Editorial 3/2014

Přejít na články z Koktejlu 3/2014

O psech a lidech

„Abych nezapomněl,“ zítra si jedeme pro psa, oznámil mi manžel, když už na mě šlo spaní. Tahle věta mě vrátila z říše snů zpátky do reality. „Cože? My a psa? Kdy ho budeme venčit? Jak se o něj budeme starat…?“ Chrlila jsem tisíce argumentů, proč mi nepřijde rozumné, abychom se zrovna my stali pejskaři.

Druhý den nám volala paní Nováková, chovatelka z Moravy, jestli to s tím psem myslíme vážně, aby do Prahy, kde jsme si měli štěně převzít, nejela zbytečně. Ujistili jsme ji, že se může spolehnout a vyrazili jsme směrem k Černému Mostu, kde jsme si měli chlupatou zásilku vyzvednout. Cestou jsem se už začala těšit, na svoje připomínky jsem nacházela pozitivní odpovědi a hlavou se mi začala honit vhodná jména… Vzpomněla jsem si na udatného německého ovčáka, kterého jsem potkala v Českém středohoří. Jmenoval se Ares a na první pohled budil respekt. Anebo Diana, fenka velkého černého knírače, která si to pravidelně štrádovala podél Labe a mně jako malé holce připadala neskutečně velká a krásná. Jenže jaké jméno vyberat pro čivavu? Dlouhosrstou čivavu.

Paní Nováková nám se slzou v oku dala do rukou drobné chlupaté nic a k tomu papíry, na nichž bylo napsáno: Denis z Podbukové hory. A tak se Denis, malý fešák s velkým srdcem, stal nepostradatelným členem naší domácnosti a nikdo už si nedokáže představit, že to někdy bylo jinak. 

Spisovatel Guy de Maupassant pronesl: „Historie je více naplněna příklady o věrnosti psů než o věrnosti přátel.“ O věrnosti našeho Denise si nedělám iluze, myslím si, že končí tam, kde se začíná linout vůně řízku. Ale jak se nechal slyšet někdo neznámý: čím víc poznávám lidi, tím víc miluji psy. Snad proto si tolik lidí pořizuje psí kamarády. A jak vědci nyní odhalili, je spojenectví mezi psem a člověkem starší než třicet tisíc let. Je tedy více než důkladně prověřené.

Přeji vám hodně nejen psí lásky

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Mysteriózní Svanetie – Na severu Gruzie žije v horách hrdý národ Svanů s jedinečnými zvyky i architekturou.

Rozpletená záhada – Český amatérský objevitel Jiří Sonnek přišel s hypotézou, která možná rozluštila záhadné obrazce na planině Nazca.

Trek u Krokodýla Dundee – Jak může dopadnout tříměsíční cesta australskou divočinou? Budete pokousáni, otráveni či sežráni?

Příroda

Ve tváři řeky Columbia – Úrodné břehy Columbie byly po tisíce let centrem života indiánských obyvatel.

Křídla Anděla Páva – Tajemné jezídy někteří považují za uctívače Satana. Jaká je pravda?

Téma – Psí život

30 000 let přátelství – Dlouhé soužití psa a člověka zanechalo na obou nesmazatelné stopy.

Poslední rikšové Kalkaty – Ve většině zemí světa jsou rikši už jen atrakce pro turisty. Ne tak v Indii.

Předplatné

Okna do Afriky – V povědomí lidí je Afrika zapsaná jako místo sucha, nemocí a trápení. Ovšem pravda je jiná, o poznání pozitivnější.

Rozhovor – Lejla Abbasová – Kráska s africkými kořeny je nejen modelkou a moderátorkou, ale hlavně samaritánkou tělem i duší.

Historie a archeologie

Horská dráha – Bez odvahy a hlavně drsné práce mužů, kteří si v horách sáhli na dno svých sil, by na Jungfraujoch vlak nejel.

Pevnost víry – Mohutný klášterní komplex na severu Ruska přečkal nejedno obléhání.

Magie cibéb – Tokajská vinařská oblast se neřídí státní hranicí, což je pro vinaře z Maďarska doslova trnem v oku.

Na dvou kolech – Často jen díky bláznivým nápadům se člověk dostane na místa, kam by se nedostal, pokud by se držel při zemi.

Lovci zelených pokladů – Jestli si myslíte, že práce botanika je pouze lisování květin do herbářů, tak se mýlíte.

Věda a technika

Nejpodivnější stavba – Atomium původně reprezentovalo Belgii na výstavě EXPO 58, dnes dohlíží na celý Brusel.

Tipy pro vás

Tagy:

Jak se najíst minami

Jak se najíst minami

TEXT: Marika Predná, FOTO: Zdenek Lněnička

Uháníme z Phonsavanu na zaprášené motorce po štěrkové cestě vedoucí kolem proslulé Planiny džbánů. Je poledne a úmorné vedro jen stěží zmírňuje jemný vánek pronikající pod naše košile. V dáli se tyčí zelené krasové kopečky a všude kolem nás se rozprostírá suchá planina plná obrovských kulatých kráterů. Sem tam se objeví nějaký další motorista, ale jinak jsme tu jen my a díry v zemi připomínající krátery po meteoritech. Po pár desítkách kilometrů dojedeme do malé vesničky s názvem Ban Napia, kde nás místní lidé s úsměvem zvou do svých domovů. Ukazují nám řemeslo, kterým se zde živí – přeměňují objekty sloužící k zabíjení v předměty, pomocí nichž se lze nasytit.

Číst dál...

Tady jedí psy

Tady jedí psy

TEXT A FOTO: David Těšínský

Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Může za to zřejmě Jerry, třicetiletý grafik, kterého stejně jako mě zajímají neobyčejné životy lidí. Společně jsme v Malakce, malajském městě se skoro milionem obyvatel, pátrali po vietnamské komunitě, která loví, zabíjí a jí bezdomovecké psy. Po pár dnech jsme konečně narazili na člověka, který nás vzal za svým známým, jehož rodina se na tuto nelegální akci chystala.

Číst dál...

Be happy

Be happy

TEXT: Lucie Radová

Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic však není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?

Kostarika, Belize, El Salvador, Panama, Nikaragua, Guatemala a Honduras. Kromě toho, že všechny tyto země leží ve Střední Americe, mají ještě jedno společné. Minulý rok se dostaly do první třináctky nejšťastnějších států světa vzhledem ke svým zdrojům. Pro mnohé velmi překvapivé výsledky přinesl britský think tank New Economics Foundation (NEF). K závěrům došel prostřednictvím svého indexu šťastné planety (The Happy Planet Index). Štěstí se podle britských výzkumníků dá vypočítat prostřednictvím třech ukazatelů: ekologické stopy země, předpokládaného věku dožití a pocitu pohody občanů. Nejšťastnější zemí světa se tak stala Kostarika. A Střední Amerika pak podle všeho nejšťastnějším územím naší planety.

Číst dál...

Ropné makarony

Ropné makarony

TEXT: Tomáš Nídr

U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.

Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.

Číst dál...

Šáhova obora

Šáhova obora

TEXT A FOTO: Jiří Sladký

Jalovcové hory jsou plné roklí a kaňonů. Ale jsou taky rájem zvěře. Kdysi šáhův lovecký revír, dnes takřka neznámá rezervace divočiny v jedné z nejodlehlejších částí Íránu.

Íránská ochranářská tradice má historickou obdobu v královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ještě v 70. letech minulého století znamenala ochrana fauny v uznaných rezervacích neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy. Islámská revoluce přinesla pro stav zvěře další ránu. Mezi obyvatele se dostala spousta zbraní a střeliva – touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Nenávratně zaniklo mnoho útočišť velkých sudokopytníků. Až v posledních letech stavy divokých zvířat začínají stoupat a díky introdukci (z biologického a ekologického hlediska se jedná o vysazení druhu na místo mimo lokalitu výskytu) se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Takovým je i národní park Tendooreh (čti tendure) v jedné z nejodlehlejších částí Íránu – v pohoří Kopet Dag. Z původní malé rezervace založené šáhem je po čtyřech desetiletích rozlehlá oblast o 700 km2.

Číst dál...

Ostrostřelci

Ostrostřelci

TEXT A FOTO: Tomáš Trefný

Pracují tak, aby nebyli vidět oni, ale jejich práce. Tu ale nezasvěcený člověk nepostřehne. Jako duchové se pohybují po letištích, abychom my cestovatelé mohli bezpečně dorazit do svého cíle.

Na služebně zásahové jednotky cizinecké policie letiště Václava Havla v Praze zvoní telefon. „Oddělení mobilního zásahu, praporčík Celulák.“ „Tady operační středisko policie letiště Ruzyně, v 10.30 přistane na B 12 let Moskva RU 0473, Boeing 737, kapitán označil na palubě tři podnapilé osoby ohrožující cestující, připravte se.“ „Rozumím, konec.“ Skupina vyzvedává zbraně z trezoru, startuje vozidla a za pár minut je již připravena na místě, kam bylo letadlo navedeno.

Číst dál...

Běla Jensen: Noblesa zavazuje

Běla Jensen: Noblesa zavazuje

PTALA SE: Michaela Košťálová, FOTO: Miroslav Nebeský

Nemá ráda války, bídu, komunisty a dršťkovou polévku. A to je asi tak všechno. Jinak Běla Jensen, elegantní dáma s jiskrou v oku, působí, jako by se snad nad ničím nermoutila. Ještě jsem nepotkala člověka, ze kterého by vyzařovalo tolik optimismu! Ostatně, k úsměvu má důvod, humanitární hnutí na vlastních nohou – Stonožka, které založila, je dnes známé, získalo řadu cen a především pomohlo. Stonožka vybavila desítky nemocnic v Česku; do bývalé Jugoslávie poslala pět sanitek, pořídila školní výbavu tisícům dětí z Iráku i Afghánistánu; v Opařanech postavila farmu pro zooterapii... Vždycky to ale nebylo jednoduché. Běla Jensen studovala s Janem Palachem, a jak říká, když bylo „po tom“, nezvládla vyjít na Václavák. V roce 1969 emigrovala do Norska a už se nevrátila, přestože tam kariéru začala jako obsluha na benzínce. V roce 2012 ji diváci České televize a posluchači Českého rozhlasu zvolili vítězkou ankety Zahraniční Čech roku 2012.

Číst dál...

Zemí Škipetarů

Zemí Škipetarů

TEXT: Petr Mašek, FOTO: Petr Kalač

Karl May ji ve svém románu Ve stínu pádišáha popsal jako nebezpečnou, hemžící se nelítostnými hrdlořezy a krvelačnými medvědy. Procestovali jsme ji od severu k jihu a troufli si i tam, kam Mayův superman Kara ben Nemsí.

Už dřív jsme chtěli tuto nespravedlivě opomíjenou a obávanou zemi navštívit, porovnat fikci Karla Maye (který tam nikdy nebyl) se současnou realitou. Některé Mayovy popisy jsou trefné, na cestě po Albánii jsme našli mnoho míst, jež jsou jak vystřižená z Mayových románů.

Číst dál...

Ten jediný

Ten jediný

TEXT A FOTO: Martin Loew

Rozvrzaný vlak se skřípavě sune po vlnitých kolejích vzhůru do vrchu. Když to dál nahoru nejde, chvíli se postojí, kousek vycouvá a zkusí se to znovu. Však ono to půjde. Není kam spěchat. Na jediný osobní vlak na Madagaskaru jeho cestující počkají s nekonečnou trpělivostí jakkoliv dlouho.

Železniční trať FCE, směřující z přístavu Manakara na východním pobřeží Madagaskaru do města Fianarantsoa v centrálních horách, již něco pamatuje. Byla postavena v dobách francouzské kolonie, v letech 1926 až 1936, jenže ani tehdy vlastně nebyla nová. Historickou kuriozitou je totiž to, že kolejnice a pražce použité při stavbě FCE byly ukořistěny Němcům po první světové válce a odeslány Francouzy z Evropy na Madagaskar. Dodnes se tu jezdí po kolejích, po kterých drncaly vlaky v dalekém Alsasku již v roce 1894!

Číst dál...

Klášterní noci

Klášterní noci

TEXT: Viktória Bajaníková, FOTO: Wei Liu

Do tmy se ozývají údery gongu a já pospíchám do třetího patra chrámu, kde začínají ranní modlitby. Holohlaví mniši přicházejí majestátním krokem, vždy se třikrát pokloní a sednou si nejblíže k pozlaceným sochám Buddhy. Čeká mě rychlokurz vnitřní očisty.

Soul je plný spěchajících lidí, nákupních center, obchodů amerických značek a reklam na plastické chirurgy. „Chtěla bys teď jít nakupovat?“ ptají se mě korejské kamarádky snad po tisící, a pokaždé jsou překvapeny, že odpovídám ne. Pro ně je normální trávit každý víkend v centru v Myeong-dong, nákupní mece Soulu, ale mě jako cizince zajímají i jiné aspekty korejské kultury.

Číst dál...

Malované hory

Malované hory

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Někdy se cestovateli zdá, že divočina už mu není dost odlehlá, poušť vyprahlá a hory vysoké. Možná by potřeboval facku, která ho vrátí zpátky na zem. Jenže kdo mu ji dá? Když to nejméně čeká, udělá to sama příroda.

Painted Hills Unit je přírodní skvost, ukrytý ve východním Oregonu. Nevyniká žádnou zvláštní pompou, není přehnaně velký, přesto je to ale místo, na které musíte myslet ještě dlouho po odjezdu. Vrátil jsem se sem již potřetí, abych se zase oddal magii těchto pruhovaných kopců. Na Painted Hills je zajímavý již samotný příjezd. Začněme však poněkud zeširoka. Oregon je stát vyhlášený svou zelení, kde množství srážek od Pacifiku zavlažuje zemi, a proto se zde daří farmaření. Určitě to platí pro většinu obyvatel, žijících v západní části státu kolem dálnice 5, vedoucí z Mexika do Kanady. Na ní také leží největší město státu Portland. Území na východ od Kaskádového pohoří, které dálnice vzdáleně kopíruje, je ale obydlené jen spoře a je všechno, jen ne zelené.

Číst dál...

Korálové království

Korálové království

TEXT A FOTO: Richard Jaroněk

Poté, co se nad námi zavřou vlny, se ocitáme v tichém světě, který prosvěcují jen sluneční paprsky. Klesáme pod hladinu oceánu do barevné říše plné života. Všude víří spousty malých ploutviček, jako by nás obyvatelé moře vítali ve svém království.

V rozhovoru nám dva rybáři na písečné pláži Indického oceánu potvrdili výbornou viditelnost. Všichni jsme se po pár letech těšili na opětovné potopení do oblíbených mosambických vod. A navíc, když se k natěšení ještě přidá pozitivní zpráva, že je skvělá voda, radost se zdvojnásobí.

Číst dál...

Na žhavé půdě

Na žhavé půdě

TEXT A FOTO: Vít Moudrý

Evropská oáza v Indickém oceánu. Nadosah Afriky, ale přesto na území Evropské unie. Je docela fajn, že právě z tohoto ostrova Francouzi při dekolonizačním úprku z Afriky neutekli.

Toulal jsem se kolem kráterů všech možných sopek na Havajských ostrovech, ve Francouzské Polynésii, na Novém Zélandu, ale ke kráterům ostrova Réunion se mi moc nechtělo. Kdo by se také chtěl toulat po rudém prachu, kde každou škvírou funí bílý kouř a každou geologickou vteřinu, tedy co pár let, vyletí tuny lávy, popela a kouře k nebesům?

Číst dál...

Riviéra východu

Riviéra východu

TEXT A FOTO: PETR ANDREAS

Poloostrov ve tvaru dravého ptáka, lovícího v Černém moři, se může pochlubit tak pestrou historií a vývojem osídlení jako málokterý kout Evropy. Nárokovali si ho a postupně obývali Řekové, Hunové, Byzantinci, Janované, Tataři, Turci či Rusové a je studnicí neuvěřitelného kulturního bohatství.

Ráno se rozkoukáváme na oděském avtovakzalu, tedy autobusovém nádraží. Řidiči se procházejí před budovou a vykřikují názvy cílových stanic. „Izmail! Izmail! Nikolaiv! Nikolaiv!“ Pár užitečných rad nám česky dává paní, která pracovala v Praze. Vlakové jízdenky jsou na několik dní dopředu zcela vyprodané, do Sevastopolu se pojede autobusem, ale to až večer. „Ja prehral děngi v báre, igráju na gitáre a pojedu do Oděsy na bál“ zazněla mi v duchu hospodská odrhovačka při korzování po milionovém městě a největším ukrajinském přístavu Oděse, kterému dominuje gigantická socha batolete symbolizující kosmopolitnost celého města. Na hlavní Primorski Bulvar vystoupáme po 192 stupních Potěmkinových schodů, které posloužily Sergeji Eizenštejnovi jako kulisy pro slavnou davovou scénu s jedoucím kočárkem po schodišti v filmu Křižník Potěmkin. Bulvárem korzujeme až k Akademickému divadlu opery a baletu, první elektricky osvětlené budově v Oděse. Samotná budova vznikla již roku 1809, avšak o 64 let později vyhořela. Nové divadlo bylo postaveno za dalších deset let. Zajímavostí je, že ho navrhli pánové Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, předlohou jim byla Semperova opera v Drážďanech. S přibývajícím časem jsme obešli v podstatě celé srdce Oděsy a navázali na druhé křídlo Primorského Bulvaru. S tmou se rozsvěcí pouliční osvětlení a k mému údivu dokonce i všechny stromy v aleji. Za dne jsme si nevšiml malých lampiček v mohutných korunách stromů. Nevím, zda to nazvat zkrášlením nebo kýčem, ale rozhodně je to jeden z odlesků místní kultury.

Číst dál...

Slovácko sa nesúdí

Slovácko sa nesúdí

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.

Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.

Číst dál...

Naši milí Pémové

Naši milí Pémové

TEXT A FOTO: TOPI PIGULA

„Ta naše písnička česká...,“ zaznělo z úst řezbáře v Eibentálu. Symboličtější přivítání jsem si v rumunské vesnici osídlené českou menšinou nemohl představit. Drží se tady tradice velikonoční, vánoční i svatební. Právě ta poslední mě čeká.

Podle literárních údajů přišla první skupina českých kolonistů do Rumunska v rozmezí let 1820–1821, další je následovali o tři roky později. Než zhruba 120 až 200 rodin (údaje o přesném roku i počtu lidí se liší) převážně z Plzeňska a Klatovska urazilo na povozech vzdálenost téměř tisíc kilometrů, uběhly dva měsíce. Cesta byla náročná, ale na konci je, podobně jako kolonizátory Divokého západu, čekal příslib nového života. Bylo ale nutné vymýtit les, postavit domy a pojmenovat místo nového domova.

První osady získaly jména po světicích – Svatá Helena má své české obyvatele dodnes, po Svaté Elizabetě zůstaly v krajině už jen nepatrné pozůstatky. Své jméno získali i emigranti, v Rumunsku se jim neřeklo jinak než Pémové, což bylo odvozené od německého slova Böhm.

První osídlenci pracovali pro místního boháče a nájemce rozsáhlých lesů Magyarlyho. Klučil se les, kácely se kvalitní vzrostlé buky, z kouřících milířů se odebíraly dávky dřevěného uhlí. Svou práci tady našli smolaři, kováři, tesaři i zemědělci. Zlom nastal roku 1826, když Magyarly bez varování zastavil všechny práce. Byla to rána pod pás, znamenající že všichni jeho zaměstnanci zůstali v cizí zemi daleko od původního domova zcela bez prostředků. Nezbylo než požádat o přijetí do Vojenské hranice, tedy stát se strážci místní oblasti. Bylo to podobné jako v případě Chodů, kteří odměnou za střežení hranic získali velká privilegia. „Přes Temešvár se žádost dostala k válečné radě ve Vídni, kde byla schválena. Potom byly obě osady administrativně spojeny v jednu hraniční obec se strážnicí a úřady v českém guberniu se ujaly organizování další kolonizace území. Nabídka byla velkorysá – cesta na státní útraty, příspěvek tři koruny na každé dítě a šest korun denně na nutné výdaje, který byl nakonec vyplácen pět let. Dále osvobození od daní a od služeb v zemské obraně na deset let, orná půda, pastviny, místo pro dům se zahradou, zdarma obilí k setí a dřevo pro stavění domů. Sliby vyvolaly takový zájem, až úřady musely zažádat ve Vídni o zákaz vystěhování pro riziko vylidnění některých oblastí,“ píše Václav Culka v práci Hudební život české menšiny v Banátu.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group