ikoktejl

3
Tag: 3 Nalezeno 372 výsledků.
Tag: 3 Řazení

1. dáma Francie

1. dáma Francie

TEXT: ŠTĚPÁNKA STROUHALOVÁ

Dáma s pošramocenou pověstí leští zašlou krásu starých časů, hrdě vytahuje na světlo nejlepší rodinné stříbro a s pravým francouzským šarmem kombinuje tradiční s moderním. V přípravách na titul Evropské hlavní město kultury v roce 2013 líčí Marseille na své návštěvníky prastaré originály i nové umělecké projekty. Francie má novou první dámu!

O Marseille se dá říct, že prožívá moderní renesanci. Ještě nedávno jsme slýchali narážky na přistěhovalectví, nepořádek a kriminalitu. Ale málokdo třeba ví, kolik má tohle město francouzských nej. A nadto mimořádnou přírodní polohu a přirozený půvab – široký záliv a pobřeží s krásnými skalnatými zátokami a bílými útesy, malé rybářské přístavy a množství pitoreskních čtvrtí s domy úzkými jen na tři okna. Každá z nich má jedinečný charakter, takže se tu cítíte spíše jako ve spoustě malinkých městeček než v jedné velké metropoli. To vše na rozloze dva a půl krát větší než Paříž a s řetězcem vápencových pohoří v zádech.

Mnoha návštěvníkům dříve sloužila jen jako brána při cestách do Provence. Od té doby, co ji TGV spojilo s Paříží, přišla tahle „rebelka“ z jihu opravdu do módy, Pařížané tu začali nakupovat prázdninové byty a hlavní město regionu Provence--Alpes-Côte d'Azur prokouklo k nepoznání. S Prahou ji dnes spojuje přímý let, takže čistá, opravená a o poznání klidnější Marseille je nám nyní také na dosah.

Číst dál...

Záhada blahobytu

Záhada blahobytu

TEXT: KATEŘINA SVOBODOVÁ, FOTO: PETR TEUCHNER

Kdy jste naposledy slyšeli o Hondurasu? Nemůžete si vzpomenout? Není divu, tato nenápadná středoamerická země totiž není pro světová média tím pravým soustem k přežvykování. Možná však brzy bude. To až se provalí, odkud berou prostí vesničané prostředky na bezstarostný život.

Už několik dní jsme se ve městě Trujillo nechávali kolébat rytmem reggae, cpali se chlebem s vůní kokosu a usrkávali kokosové mléko. Nic ale netrvá věčně a my jsme se museli rozhodnout, kam dál. Na severu Hondurasu nás pohltí korálové Karibské moře. Na jihu na nás čeká hornaté vnitrozemí, na západě velkoměsta plná nadržených kovbojů. A co východ, co nás čeká tam? Nikdo nevěděl, a tak jsme vyrazili.

Každé ráno přijedou na rušné tržiště desítky terénních aut a začne boj o pasažéry. Vyhádali jsme si to nejlevnější auto, což ale představovalo sezení na pytlích na otevřené korbě. Čekala nás dlouhá cesta na „konec světa“. Ten jsme ale nenašli. Za každým koncem se totiž hned objevil další. Pak ale konečně přišel ten nejnekoncovatější kousek země Latinské Ameriky – La Mosquitia na samém severovýchodě Hondurasu.

VESNICE PLNÁ PALÁCŮ

Slunce pražilo, prach se vířil s narůstající rychlostí auta. Cesta se střídala s pobřežím a naše pozadí nadskakovala jako na kolotoči. Občas nás téměř spláchla vlna z Karibského moře. Mávali jsme rybářům na loďkách, dětem ve vesnicích, až jsme dorazili tam, kde cesta končí. Auto nás vyplivlo, otočilo se a zanechalo za sebou jen mračna prachu. Slunce běželo lehkým poklusem k západu, a tak jsme se rozhodli využít pohostinnosti vesnice Palacio na druhém břehu řeky. Hotely nás ale odmítaly, azyl v kostele nenabídli a nemocnice měla plno. Skončili jsme tedy u řeky v dřevěné boudě, která se pohupovala pouze na třech kůlech. Bylo nutné našlapovat s jemností.

Číst dál...

Sandokanova země

Sandokanova země

TEXT: MILAN DEUTSCH, FOTO: SHUTTERSTOCK

Deštné pralesy, krásné písčité pláže, malé ostrůvky, korálové útesy s barevným rybím světem, moderní a barevná města, směsice kultur a náboženství, zelené čajové plantáže, bažinatá jezera, výborné jídlo několika národů, spousta tropického ovoce, vůní a barev. Taková je Malajsie.

Během několika týdnů můžete vidět pěkný vzorek toho, co Malajsie nabízí. Optimální je namíchat si koktejl z měst, proložit ho přírodou a okořenit pobytem u moře na východních ostrovech. Tak jako tak toho nestihnete poznat tolik, aby se ve vás pravidelně neprobouzela chuť k návratu do tohoto jihoasijského ráje. První město, které nás uvítalo na polo¬ostrově, bylo Kuala Lumpur. K.L., jak ho místní přezdívají, je rozvinutá a moderní metropole s dobrou infrastrukturou. Vydáte-li se na pouť horkými ulicemi města, uvědomíte si najednou, že jste konečně našli tu svoji vysněnou exotiku.

MĚSTA Z JINÉHO TĚSTA

První, co vás upoutá, jsou lidé. Malajsie je výjimečná v tom, kolik různých náboženství a etnik zde žije pohromadě. A tak se stane, že vám budou oči přecházet z barevných šátků muslimek, hlubokých a tmavých očí Indů a Indek, ze třpytivých a zářivých barev indických sárí a hned za rohem narazíte na čínské krámky a tržnice. V jedné ulici je tu k vidění buddhistický chrám, pár kroků vedle mešita a hned za ní pestrobarevný hindský svatostánek. Tenhle náboženský a lidský kolorit mě naprosto pohltil a fascinoval. Padesát pět procent obyvatel Malajsie jsou muslimové, a když vidíte, kolik stát investuje do výstavby velkolepých mešit, nenechají vás na pochybách, kdo tady vede. Islám sem přišel v 7. století s obchodníky z Perského zálivu. Sedmnáct procent místních vyznává buddhismus, čínský taoismus a konfucianismus vyznává dvanáct procent, do hindských chrámů přichází sedm procent obyvatel a jen šest procent zbývá na křesťany. Když si představíte tak vysokou koncentraci různých náboženství, musíte se trochu leknout. Vzhledem k mezinárodní situaci tenhle mix vyvolává strach ze vzájemných šarvátek a agrese. Opak je ale pravdou. Vládne zde naprostá náboženská tolerance a harmonie.

Číst dál...

Cesta ke kořenům

Cesta ke kořenům

TEXT A FOTO: TEREZA ŠÍROVÁ

Jak je mým zvykem, plán cesty vznikl poměrně rychle – přes noc. Pročetla jsem průvodce, udělala si poznámky, zhodnotila časové a finanční možnosti a po dvou hodinách spánku vyrazila na nádraží. Turecké dobrodružství začíná.

Po nekonečných hodinách jízdy vystupuji z autobusu a chvíli se na nádraží rozkoukávám, což nesmí trvat moc dlouho, protože se to nemusí vyplatit. Vždy se vás totiž – jako samotné holky – snaží někdo velmi aktivně ujmout. A to je potom těžké, vymanit se ze zajetí pohostinné, avšak ne vždy žádané pozornosti. Ve města Şanliurfa na jihu Turecka se teploty dají lehce srovnat s našimi červencovými, navzdory tomu, že je teprve březen. Město tepe každodenním životem. Před malými krámky sedí prodavači a pijí čaj z malých skleněných pohárků. Prodavači simitů, typického pečiva, které je k dostání absolutně všude na ulici, vyvolávají trénovaným hlasem: „Simiiiiiiiiit!“ Ženy zahalené v pestrobarevných šátcích vedou své děti ze školy nebo procházejí po hrubě dlážděné hlavní ulici s nákupem z bazaru. Přemýšlím, jestli by mi taky nebylo lépe pod vzdušným šátkem, aby alespoň část slunce zůstala mimo dosah mé světlé kůže. S krosnou na zádech poutám pozornost. Od neskrývaných zvědavých pohledů si jdu odpočinout do stínu parku u mešity, ze které proudí zástupy mužů z polední modlitby, zvané salát. Modlitba muslimů se opakuje pětkrát denně a je jedním z takzvaných pěti pilířů islámu. Dřívější jméno města bylo Urfa. Ještě stále mezi lidmi přežívá stará forma, a především pro starší obyvatele je přirozenější než nové Şanliurfa. Město je jedním z nejstarších na světě. Není divu, když leží v severní části prastaré Mezopotámie. Půl hodiny přešlapuji u budky s názvem Danišma (v turečtině „turistické informace“). Čekám na konec polední pauzy, která tady trvá daleko déle než u nás. Když se nic neděje a dlouho nepřichází nikdo, kdo by mi dal mapu města a nějaké informace, ujímá se mě majitel jedné z přilehlých kaváren. Představuje se jako Mustafa a zavede mě k místní radnici na konci hlavní ulice. Tam mě předá kultivované referentce, která mluví anglicky, a za všeobecného zájmu a pozornosti se dovídám o nejdůležitějších krásách a zajímavostech města. Dostávám mapu města i pravou tureckou kávu. Po vřelém rozloučení vyrážím k nádhernému Balikli Göl (Rybí jezírko), které je součástí nádherného parkového komplexu uprostřed města, přímo pod místní pevností, kde je posvátný pramen a místo s údajným hrobem proroka Abraháma.

Číst dál...

Vygruntovaná poušť

Vygruntovaná poušť

TEXT A FOTO: JURAJ KAMAN

Byla to láska na první pohled. Jakmile jsem zahlédl její fotku, věděl jsem, že ji chci poznat blíže. Strávit v její společnosti alespoň týden a vychutnat si ji všemi smysly. Nechtěl jsem však být tuctovým zákazníkem, který si požitky zaplatí. Tušil jsem, že bez peněz si to užiji více. Nemýlil jsem se.

Národní park White Desert je jedním z nejkrásnějších míst jižního Egypta. Není příliš známý. Na rozdíl od mnohem slavnějších pyramid v Gíze, které jsou některými považovány za nejstarší turistickou atrakci světa, je zde turistika téměř v plenkách. Před dvaceti lety sem nevedla ani silnice a dostat se sem z Káhiry znamenalo podstoupit útrapy několikadenní cesty. Nová asfaltová komunikace tuto vzdálenost zkrátila na necelých osm hodin. Kromě turistů přivedla i civilizaci se všemi klady a zápory. Počet návštěvníků, toužících spatřit půvaby tohoto odlehlého kraje, začal na přelomu dvacátého a jednadvacátého století narůstat. Úměrně tomu začal stoupat i počet místních cestovních kanceláří a agentur, nabízejících organizované výlety do pouště. Typický návštěvník tak využívá servis místních podnikatelů z nejbližších oáz Faráfra nebo Baharíja, u kterých si může zakoupit pouštní safari v terénních automobilech, na velbloudech, případně jejich kombinaci. Tyto firmy zprostředkovávají i vyřízení potřebných povolení a formalit. Pohyb turistů po odlehlejších oblastech Egypta je, zejména kvůli aktivitám islámských fundamentalistů, poměrně často omezovaný. Přítomnost ozbrojeného doprovodu bývá někdy nutností už při přesunu z Káhiry.

Číst dál...

Jak utopit sv. Patrika

Jak utopit sv. Patrika

TEXT: MONIKA OTCOVÁ

Starý McQuillan přijde do baru a objedná si třicetkrát martini. Z každého vyndá olivu, vloží ji do sklenice a martini vypije. Když je se vším hotov, popadne sklenici s olivami a potácí se ven. Barman se ho zeptá: „Pane, co to mělo všechno znamenat?“ McQuillan odpoví: „Co by, stará mě poslala pro olivy.“

Irové jsou hrdí na to, odkud pocházejí, a dokážou to oslavit jako málokterý národ. Je o nich všeobecně známo, že se rádi napijí. Trochu se ale zapomíná na to, že Irové jsou také velice zdvořilí a přívětiví. I vtipy, jejichž cílem je zesměšnit Iry a jejich popíjení neplní ten účel, pro který je hlavně Angličané vymýšlejí. Irové se jim totiž dokážou ze srdce zasmát.

Trojkombinace Irové – alkohol – veselí každý rok dosahuje svého vrcholu 17. března na Den svatého Patrika (v irštině Lá Fhéile Pádraig). Ačkoliv jde o původně náboženský svátek, připomínající úmrtí tohoto světce v roce 461, tak dnes ho Irové vnímají jako symbol své národnosti, hrdosti, tradic a zvyků. A to nejen v Irsku a v Severním Irsku, státním svátkem je i na ostrově Newfoundland a Labradorském poloostrově v Kanadě a na britském Montserratu. Oficiálním národním svátkem Irska byl však tento den prohlášen teprve roku 1903. Možná vás také překvapí, že se původně se svatým Patrikem spojovala modrá barva. Do zelené se Irsko začalo odívat teprve od 17. století a v tuto dobu si také ostrované přivlastnili shamrock, trojlístek, který pak dorostl v jeden ze symbolů celého Irska. Svatý Patrik tuto rostlinku podle pověsti používal, když pohanům vysvětloval trojjedinost Boží. Trojlístek se našívá na oblečení, maluje se na obličej a jeho zelená barva symbolizuje sytě zelené barvy trávníků farmářských půd na Smaragdovém ostrově, jak se Irsku také přezdívá.

Číst dál...

Vyrobeno ručně

Vyrobeno ručně

TEXT A FOTO: RADKA HÁŠOVÁ

Stítek, který vídáme stále častěji, ale hloubku těchto slov už možná nevnímáme. Daleko na indickém severu se mi naskytla příležitost nahlédnout pod „nitky“ výrobků, které se honosí nášivkou Tibetan Handicrafts.

V severní Indii není až tak výjimečné míjet tibetské kolonie. Jedna z těch známějších se nachází v Dekyilingu. V tomto městě ve městě (kolonie se nachází u milionového města Déhrádún) vstupuji do poměrně nenápadné, nízké budovy. Prostory uvnitř jsou tak pro mě velkým překvapením. Vcházím do velkého sálu, kde se nachází přes dvě desítky tkalcovských stavů. „Každý stav je starý přes sto let,“ ujišťuje mě hlavní mistr a ukazuje na dřevěné stroje, které u nás vídáme jen v muzeích.

DOŽIVOTNÍ UPRCHLÍCI

Plně vytížené ženy v tkalcovské dílně sedí za svými stroji. Když se přiblížím, mrknou na můj fotoaparát, pokynou hlavou na pozdrav a s úsměvem na rtech pokračují v práci. V jedné ruce drží dřevěnou tyčku s nití, druhou rukou drhnou dřevěným válečkem nitě způsobně k jednomu místu. Netroufám si říci, kolikrát za minutu provléknou tyčku pečlivě napnutými vlákny. Musím se soustředit, abych zpozorovala, jaký pohyb vlastně vykonávají. S otevřenou pusou tak sleduji barevné pruhy látek stáčející se na klíně každé ženy. Sytost, barevnost, kvalita a pruhovaný vzor patří k typickým znakům výrobků z Dekyilingu, v žádné jiné části Indie nenajdete nic podobného. Uvědomuji si, že ženy v šicích dílnách patří ke šťastnějším, protože i přes pozici uprchlic vykonávají důstojnou práci. Jiné takové štěstí potkat nemusí.

Číst dál...

Trosky amerického snu

Trosky amerického snu

TEXT A FOTO: KRYŠTOF KŘÍŽ

Detroit není zrovna vyhledávanou destinací ve Spojených státech. Město na severu USA je asi tak populární jako Duisburg v Porúří, moravskoslezská Ostrava, Wolverhampton v Anglii nebo Lutych v Belgii. Právě taková města mám v oblibě, zajímá mne jejich skutečný život a syrovost.

Na nádraží Royal Oak na předměstí Detroitu na mě vykřikne statný padesátník černé pleti místní angličtinou s notně rapovanou melodií: „Ty jsi muzikant!“ Nevím, jestli tak vypadám, ale možná, mám delší vlasy, ruksak a přes rameno fotoaparát, a tak říkám, že jsem fotograf z Prahy. „Aha, Evropan, odkud?“ „Čechy.“ „Mluvíš německy?“ „Ja, klar!“ Jaké je mé překvapení, když George najednou z bezprostřední angličtiny, jako bychom se znali dvacet let, přechází do němčiny, v níž precizně až uctivě vyká. „Vím, kde je Praha. Víte, žil jsem v Mnichově, dostal jsem tam práci v BMW, to byla úžasná doba, měl jsem se výborně, pak jsem se ale nechal znovu zlákat vidinou amerického snu do Detroitu. Několik let jsem tady pracoval v automobilce, ale teď jsem už rok bez práce,“ zasněně hledí na nástupiště, kde snad vyhlíží imaginární rychlík do Mnichova. Za deset minut odjíždí vlak do Chicaga. Od roku 2001 opustilo stát Michigan, jehož je Detroit největším městem, téměř půl milionu lidí. Podobný exodus lze snad srovnat jen s hromadnou emigrací občanů NDR přes Československo do NSR na podzim roku 1989. Podobně jako ve východním Německu, kde zůstala některá města téměř bez živé duše, je tomu nyní na mnoha místech v Detroitu. Méně obyvatel opustilo dokonce i New Orleans po ničivém hurikánu Katrina v roce 2005. Dnes má Detroit okolo 700 tisíc obyvatel, před deseti lety měl 951 tisíc a v roce 1950 dokonce 1,8 milionu lidí.

Číst dál...

Z pole na hrad

Z pole na hrad

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.

Číst dál...

Zvířecí akademie

Zvířecí akademie

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Zvířata nám pomáhají od počátku lidských dějin. Vlčí předkové dnešních psů lovili s člověkem už v době kamenné, dnes jim však vyrůstá překvapivá konkurence. V lidských službách se ocitají například krysy. Tvor, který způsobil jednu z největších epidemií moru v Evropě, nyní zachraňuje lidské životy. Krysy obrovské z Afriky dokážou něco, co člověk určitě nezvládne. Najít zahrabanou nášlapnou minu jen tak po čichu. Mohly by tím zachránit až dvacet tisíc lidských životů, které kvůli minám ročně vyhasnou. V tomto pátrání předčí dokonce i elektronické detektory kovů, protože na rozdíl od nich umějí vyhledávat také plastické trhaviny. Některé krysy jsou dokonce lepší než speciálně vycvičení psi a mohou se pochlubit mezinárodním osvědčením, které to potvrzuje. Ve srovnání se psy navíc mají hned několik výhod. Pomocníci s hlodáky jsou odolní proti tropickým chorobám a nejsou tak vázaní na svého pána, takže mohou bez problémů spolupracovat s různými lidmi. Na rozdíl od špičkově vycvičeného psa, který může vyjít i na půl milionu korun, jsou také řádově levnější a pracují za půl banánu. Na spuštění nášlapné miny většinou stačí hmotnost pouhých pěti kilogramů, takže psovodi neustále riskují, že jejich cenní pomocníci skončí v oblacích. Krysy vážící sotva dvě kila však mohou po minovém poli běhat zcela bezpečně.

Číst dál...

Život ve škarpě

Život ve škarpě

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

Trochu v sobě zahrnuje vážnost byznysmena, nezbytný egocentrismus, ale víc si v jeho přítomnosti užíváte hravost muzikanta, a humor cestovatele, kterému i altruismus není cizí. Ptám se ho na děti, které má s první manželkou Magdalenou Kocábovou. „Už jsou to staré tramvaje,“ říká s úsměvem, který více méně ovládá jeho mimiku. „Lucii je třicet a Dominice dvaatřicet. Představte si, Dominika vystudovala v Americe MBA, má skvělý džob, teď dodělala psychologii a chystá se vydělávat míň, ale být spokojená a šťastná. „Já bych jí to nedoporučoval, a zároveň se z toho raduju,“ dodá s hravým i zamyšleným úsměvem, a já si uvědomuji, že tahle věta dnešního Martina Kratochvíla hodně vystihuje.

Vaše první cesty se odehrávaly o prázdninách, kdy jste jezdil do Anglie a spal v příkopu. Ještě si vybavujete pocity, které vás v té době jímaly?

Velice dobře, protože to byl můj první dotyk se Západem. Měl jsem v kapse dvě libry a vydržel jsem tam skoro tři měsíce. Tehdy jsem pochopil, jak to s čundráky ve světě je. Moje máma mi totiž říkala: „Tam nemůžeš jít s ruksakem, už se tam nenosí, musíš si vzít tašku! A slušně se obléknout, jinak tě nikdo nevezme stopem!“ Nosit tašku přes město byla pěkná blbost, protože jsem měl hned vytahaný ruce, a bágly tam nosil kdekdo. Několik škarp bylo pro mě opravdu kruciálních. Pocity byly hrozné – zima, totální osamocení.

Ale na deprese bych vás netipoval?

Tím já moc netrpím. Při další škarpě mi ale šlo doslova o život. Vracel jsem se v říjnu, pršelo a já jsem se někde u rozestavěné dálnice v Německu schoval do šalunku na betonový most. Přikryl jsem se prkny z bednění a lepenkou a doufal, že do rána v pohodě přečkám. Ráno slyším hrozné troubení, řev strojů, a nade mnou visí kubík betonu v kontejneru, který se měl právě vysypat do toho šalunku. Na poslední chvíli jsem vyskočil ven. Jinak bych byl dodnes zabetonovaný někde u Karlsruhe.

Číst dál...

Pán bažin

Pán bažin

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Je to jako ponořit se do studeného mléka. Ranní mlha letí v chuchvalcích proti přídi člunu. Když do ní zasvítí první sluneční paprsky, promění se v oslňující zlatý závoj. Nevidím dál než na lesknoucí se příď loďky. Plavba do neznáma. Tedy pro mě. Zkušená ruka stopaře Ailtona Lary na kormidle nás spolehlivě vede říčním korytem.

Tropický Pantanal! Slovo tropický se mi přes drkotající zuby vyslovuje dost špatně. Mám na sobě veškeré oblečení, které jsem si přivezl, a skrčený, zabalený do pláštěnky sním o péřové bundě. Není ani patnáct stupňů. To je chladno i pro místní obyvatele této části Brazílie. Oblast, o které nikdo přesně neví, jak je veliká, je nazývána nejkrásnější bažinou světa. Tento unikátní ekosystém o rozloze sto padesát až dvě stě tisíc kilometrů čtverečních je domovem tří set druhů savců a nespočetného množství ptáků. V záplavové oblasti je člun tím nejběžnějším dopravním prostředkem. A pro pátrání po zvířeti, za kterým jsem se do brazilského státu s dobrodružným názvem Mato Grosso vypravil, zcela nepostradatelným. Řeka je neoddělitelnou součástí jeho života, odpočívá na jejích březích, loví v jejích mělčinách a hravě překonává její proud při cestě z jednoho břehu na druhý, protože je i výborným plavcem. Řeč je samozřejmě o jaguárovi, největší kočkovité šelmě amerických kontinentů.

Číst dál...

Údolí hladových tygrů

Údolí hladových tygrů

TEXT: DAVID GLADIŠ

Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy ležící na pomezí Thajska a Myanmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice tvoří Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast divoké přírody v jihovýchodní Asii. Naplní se smělý cíl výpravy – vidět tygra?

Kaeng Krachan, nejrozlehlejší z těchto národních parků chrání neobydlené údolí, známé také jako „Údolí hladových tygrů.“ Podle jednoho vysvětlení název údolí vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se sem v minulosti vydali, byli hladovými tygry rychle sežráni. Dnes už sem vesničané nechodí a šelmy si tak musejí hledat jinou kořist. A zjevně jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejíž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst.

Číst dál...

Pojďme se sečíst

Pojďme se sečíst

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jsem sčítací komisař a nesu vám archy k vyplnění, říká komisař vodníku Čochtanovi. „Hlavně mi jde o tohle, pane Čochtan, tohle potřebuju vyplnit,“ ukazuje komisař na jednotlivé kolonky. A Čochtan píše… Nesmysl? Omyl! Citovali jsme z hvězdně obsazeného reklamního spotu, který v roce 1950 vyzýval Čechoslováky k účasti na prvním poválečném sčítání lidu. Komisaře ztvárnil František Černý, vodníka Jan Werich. Jako kdyby k letošnímu sčítání lákali Karel Gott a Mirek Donutil.

Už zbývá jen pár dní a konečně se opět dozvíme, kolik nás vlastně je. Zákon nám přikazuje spočítat se jednou za deset let. Rozhodný okamžik pro letošní sčítání lidu, domů a bytů bude o půlnoci z 25. na 26. března. Kdo se narodí byť jen vteřinu po půlnoci, sečten nebude.

Číst dál...

Život v utopii

Život v utopii

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.

Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno.Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“

Číst dál...

Hlava na hlavě

Hlava na hlavě

TEXT A FOTO: LUCIE ŠINDELKOVÁ

Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimilionové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s mým kolegou Didarem pokřikovat, i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale za jízdy přiskakují další dva. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží, a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.

Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů druhé nejhorší místo k životu na celém světě. Tomu tady člověk snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků, snažících se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxíkáři a hoteloví naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka se samopaly.

Číst dál...

Lara Croft divočiny

Lara Croft divočiny

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.

Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?

To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky... A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.

Číst dál...

Přelet nad kosovskými hnízdy

Přelet nad kosovskými hnízdy

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

Jsou dvě hodiny po půlnoci. Stojíme na kosovsko-srbské hranici. Okolo se šourají chlapi v kožených bundách se samopaly. Přijíždíme do nejmladšího státu světa, kde je mír velmi křehký.

Asi čtvrt hodiny po přejezdu hranice nás předjíždí policejní auto s majáčkem a zatarasí cestu. Vystupuji a myslím na kapalný úplatek v kufru auta. „Češi!“ Křičí na mě. „Kolik u vás stojí Škoda Superb?“ Můj mozek šrotuje, co je to asi za fintu. „Kolik stojí ojetý Superb?“ Upřesňují dotaz a já tápu. Radši rychle vystřihnu pravděpodobnou sumu. „Tak to je super,“ křičí a naskakují do auta, které za blikání policejního stroboskopu mizí v dáli. Vítejme v Kosovu. Vyrazili jsme do Kosova, abychom zmapovali život menšin, žijících v novém malém státu. S pomocí příslušníků mise EULEX, která má u minorit velmi dobré jméno, navštívíme jednotlivá etnika, která v oblasti žijí. Podíváme se za Srby, za Cikány, za Chorvaty a za Turky. Fakt, že Mezinárodní soud v Haagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo porušením mezinárodního práva, udělalo některým menšinám ze života peklo.

Číst dál...

Keňský Babylon

Keňský Babylon

TEXT A FOTO: ROMI STRAKOVÁ

Pojem „národ“ je pro Čechy poměrně čitelným termínem. Na africkém kontinentě ale často ztrácí smysl. Nemilosrdné geometrické hranice států totiž jednotlivá etnika v úvahu neberou. A tak je jen otázkou času, kdy se rozhoří nějaký nový konflikt…

Lidé si spojují Keňu převážně s hrdým pasteveckým kmenem Masajů, jejichž válečný štít dominuje keňské státní vlajce. V Keni dnes ale žije přes čtyřicet milionů obyvatel z více než šedesáti etnik. A Masajové tvoří pouze jedno procento z celkové populace. Každé etnikum má svoji vlastní kulturu i jazyk – svahilštinu používají jako rodnou řeč pouze obyvatelé svahilského pobřeží. O tom, že ani ona, ani angličtina nestačí k tomu, abyste se dorozuměli s místními obyvateli, jsem se přesvědčila na vlastní kůži při cestě na keňský sever.

Číst dál...

Kde bydlí nirvána

Kde bydlí nirvána

TEXT A FOTO: DÁVID MALEC

Střelka mého kompasu ukazuje na sever, mířím do Sikkimu, království na úpatí třetí nejvyšší hory světa, kde v izolovaných vesničkách přežívá unikátní kultura.

Pro ty, kteří se chtějí alespoň dočasně očistit od civilizačního shonu, je Sikkim kulturní nirvánou. Několikadenní „monastery trek“ provede poutníky přes většinu důležitých buddhistických klášterů. Jeden z nejvýznamnějších leží paradoxně na jeho začátku, nedaleko malého městečka Pelling, kde moje sikkimská odysea začíná. Předtím mě ale čeká celodenní kodrcání v terénním autě. Místní řidiči nefandí zpomalovaní v zatáčkách a o pasažéry se starají méně než o neživý náklad. Početné jámy na cestě berou přímo, ale upřímně řečeno, příliš kličkování na indických cestách nemá valný význam. S úlevou skládám těžký batoh v prvním guesthousu, který mi přišel do cesty, a po rýži s čočkou, pokrmu, jemuž se tady říká bhat, usínám spánkem spravedlivých.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group