ikoktejl

4
Tag: 4 Nalezeno 401 výsledků.
Tag: 4 Řazení

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

3  Editorial5  Obchodní koutek

Naše téma: Léto6 Jak přežít léto?10 Vyrobte si: Balkonové jezírko12 Venčíte?36 Letní pozdrav z chalupy39 Povídka: Dovolená

14 Ze světa16  Jak se žije se somálskou kočkou19 Od tenisu ke kočkám, rozhovor s Helenou Sukovou22 Veterina: Nebezpečné lidské léky24 Veterina: Průjmovitá onemocnění koček26 Homeopatie29 Genetika30 Vyhodnocení fotografické soutěže32 Čtenářský koutek34 Plakát40 Kočičí život: Kotě v domě44 Šelmy: Černé kočky46 Evoluce: Šavlozubé kočičky48 Šelmy: Kočky čtyř kontinentů – Severní Amerika51 Křížovka52 Zdraví: Plíseň na vlastní kůži56 Zajímavost: Kočky na kolejích58 Podivuhodné přátelství J. Bowena59 Recenze: Kočky by kupovaly myši60 Polemika: Recenze nebo reklama?62 Koutek pro děti64 Vtipné fotografie66 Fejeton: Prvního ráno

Editorial 4/2015

Editorial 4/2015

Přejít na články z Koktejlu 4/2015

Papírová vůně vzpomínek

Bylo mi třináct, když v dubnu roku 1992 vyšlo první číslo Koktejlu. Teď by se slušelo napsat, že mě již jako mladou dívku zaujal tento perspektivní titul, z jehož obsahu přímo sršela dravost a ambice jeho zakladatelů… Nebudu vám lhát. Měla jsem jiné starosti, i když vůně časopisů mi byla blízká od dětství. Vnímala jsem ji jako součást naší domácnosti, kde se kupily tiskoviny, jež byly zrovna k dostání. Pravidelné zastávky u trafiky s obligátním dotazem „A Čtyřlístek, máte?“, byly rodinným rituálem. Jaké bylo mé dětské zklamání, když paní ve stánku jen omluvně zakroutila hlavou.

Vzpomínám si, že ještě v dobách předrevolučních vozil táta z jistého pražského antikvariátu německé společenské časopisy, které svým vzhledem byly jako z jiného – barevnějšího světa. Bavilo mě si u nich snít a zatrhávat si věci, o kterých jsem si mohla nechat zdát. Výstřižky jsem pak přichystala Ježíškovi do obálky a byla zvědavá, jak si s tím poradí… Coby puberťák jsem propadla „Bravíčku“. Vzpomínám si na autobusový zájezd s rodiči do Jugoslávie a čekání v brzkých ranních hodinách, než otevřou novinový stánek, abych si mohla koupit svou pravidelnou dávku bravíčkovských informací. Pranic mi nevadilo, že byly v němčině, svoje znalosti jsem si pravidelnou četbou utužovala. Tímto mohu potvrdit, že čtení určitých periodik může mít kladný vliv na vývoj lidské osobnosti Po sametové revoluci přišla éra prvních ryze holčičích časopisů, v nichž jsem si také načetla svoje. A pak jednou… vzpomínám si, když jsem poprvé ve své oblíbené trafice uviděla Koktejl. Přitáhl si mě jako magnet a už nepustil.

Magazín Koktejl tímto číslem slaví své 23 narozeniny. Miroslav Zikmund říká: „Věk není zásluha.“ Chápu, taky nemám ráda oslavy s tím spojené, ale u časopisu si troufám tvrdit, že to zásluha je. A to nejen týmu, který každý měsíc číslo usilovně připravuje a piluje, ale také inzerentů, bez jejichž financí bychom byli na mediálním trhu jako rytíři bez brnění. Hlavně je to ale vaše zásluha – našich věrných čtenářů, bez nichž nic z toho, co děláme, nedává smysl. Děkujeme, že jste s námi za každého počasí.

Přeji vám krásné a voňavé jaro,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

Téma – Očistná kúra

Křest ohněmV malé španělské vesnici každoročně očišťují koně ohněm a kouřem.

Ukliďme ČeskoCelonárodní dobrovolnická akce vstupuje do svého druhého ročníku.

Lima má (na čas) zelenouDíky dobře vymyšlenému projektu přibylo v Limě půl milionu nových stromů.

 

Božský nepřítel?Krokodýl je v Mexiku odpradávna posvátné zvíře. Teď mu ale jde o existenci.

Nedotknutelní BadiKasta nedotknutelných Badi je předurčena k životu na spodku společenského žebříčku.

Tajemství pravěkých hrobůAustralská naleziště odhalují svá tajemství, prohlédněte si s námi dávnou megafaunu.

Mořské pannyPotopte se pod hladinu moře spolu s japonskými lovkyněmi perel ama.

Cuy barato!Na ekvádorském indiánském trhu koupíte vše. Od morčat přes lamy až po prasata.

Rozhovor: Mike Spencer BownŘíká se o něm, že je nejzcestovalejší muž světa. Za 23 let kontinuálního putování projel 195 zemí.

Vládce bez trůnuVíte, že lze v české přírodě potkat losa? Majestátní zvíře zůstává tak trochu stranou zájmu.

Hodinky do extrémuKlasické mechanické hodinky dnes dokážou věci, o kterých se nám před lety ani nesnilo.

O šťastném královstvíJedna z nejuzavřenějších zemí světa se považuje také za jednu z nejšťastnějších. Bhútán.

Básník a mistr kýčeJediný chilský poeta oceněný Nobelovou cenou je ve své zemi stále uznávanou celebritou

Tagy:

Vypálená tradice

Vypálená tradice

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Je mnoho míst, kde trvá obliba hrnčířského řemesla. Známé jsou čínské vázy, v Česku velice oblíbený cibulák a podstatnou historii má například i francouzská fajáns nebo německý míšeňský porcelán. Ale jak jsou na tom na severu Afriky?

Číst dál...

Hladové prokletí

Hladové prokletí

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Proč lidé ve východní části Demokratické republiky Kongo trpí podvýživou? Otázka, která se zdá být bez odpovědi. Přitom v tamní půdě vyroste a dá plody cokoliv, co do ní zarazíte.

Vůbec se mu nelíbí, že ho fotím. Mračí se a vyzáblými ručičkami se na nemocniční posteli křečovitě drží matky. Rachidovi Ntambovi jsou skoro dva roky, přesto váží jen 6,9 kilogramu. Ale ve srovnání se stavem před dvanácti dny, kdy měl podle záznamů pouze 5,7 kilogramu, už je cvalík. Klučina je jedním z mnoha podvyživených dětí, které rodiče v konžské provincii Jižní Kivu nezvládají správně krmit kvůli chudobě, kterou zapříčinily především boje mezi různorodými místní milicemi.

Číst dál...

Zaplať duší

Zaplať duší

TEXT: Jiří Škoda

Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?

Číst dál...

Cesta ke kořenům

Cesta ke kořenům

TEXT: Martin Krsek

Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.

Číst dál...

Záhada faraonových slonů

Záhada faraonových slonů

TEXT: Jaroslav Petr

Ve 3. století před Kristem vyhrál faraon Ptolemaios IV. bitvu, ve které jeho bojoví sloni fatálně selhali. Po staletí si vědci lámali hlavy, jaká zvířata si to vlastně egyptský vládce opatřil. Vždyť přece slon z Afriky je větší než z Indie a měl by mít tedy převahu.

Egypt pomalu ale jistě vyklízí místo na výsluní mezi středomořskými civilizacemi a navíc je oslabený dvorskými intrikami. Snad i proto si Antiochus III. troufl na kdysi tak silnou zemi. Vyprahlou plání proti sobě postupují dvě armády. Vzduch se tetelí horkem, pod nohama mužů i zvířat se zvedají mračna prachu. Ze severu, směrem od Gazy, se blíží v čele dvaašedesáti tisíc mužů, šesti tisíc jezdců a stovky válečných slonů seleucký král Antio­chus III. Jeho říše sahá od Turecka po Irák. Antiochovi to ale nestačí a rád by posunul hranice svého impéria dál na jih, až do Sýrie. Z jihu, od města Raphia (Rafáh) pochoduje vstříc Antiochovým vojům sedmdesát tisíc pěšáků provázených pěti tisícovkami jezdců a více než sedmdesáti slony pod velením egyptského faraona Ptolemaia IV. Faraon je odhodlán bránit Sýrii za každou cenu.

Číst dál...

Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné

Teresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné

Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět

Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.

Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?

Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.

Číst dál...

Národně ekologicky

Národně ekologicky

TEXT: Jiří Škoda, FOTO: Globe media/Reuters/Carlos Barria

Co mají společného neonacisté, Mongolsko a ochrana životního prostředí? Extrémistické skupiny se objevují všude, kde existuje nějaké pnutí. Nejinak tomu je i na Středním východě.

Něco zde nesedí už na první pohled. Většina z nás si při zmínkách o Mongolsku vybaví spíše rozsáhlou step s pastevci a jurtami, někdo si pak možná vzpomene na obrázky pingpongových stolů na šedivých ulánbátarských sídlištích. Ale hákové kříže a jiná nacistická symbolika v asijském prostředí? To je spíš jak z přehnaně komiksově stylizované počítačové hry. Přesto jsou snímky pravé a ukazují jednu z odvrácených stran mongolské společnosti.

Číst dál...

Guatemalská Atlantida

Guatemalská Atlantida

TEXT: FRANTIŠEK BUREŠ

Není tomu ani dvacet let, kdy byly na dně guatemalského jezera Atitlán objeveny zbytky dávného mayského města. Kde se tam vzalo? A mohlo by přinést odpověď na otázku, co způsobilo změnu ve vývoji mayské společnosti?

V motorovém člunu opouštíme přístaviště města Santiago Atitlán a vydáváme se po stejnojmenném jezeře severním směrem. Rybáři na člunech mezi porostem orobince loví ryby a kraby. Na břehu se pozvolna odvíjí řady domků, které se utápějí v zeleni a v krásně barevných bougainvilleích. Ráno se vodní hladina jezera podobá zrcadlu, ale odpoledne se hladina rozvlní větrem, kterému zde říkají „šokomil“. Někdy tento vítr od pobřeží Tichého oceá­nu znamená i nebezpečí pro menší vratké čluny.

Číst dál...

Na konci světa

Na konci světa

TEXT A FOTO: Pavel SvobodaDaleko na samém severu Indie se za hlavním himálajským hřebenem ve státě Džammú a Kašmír rozkládá oblast Ladáku. Toto bývalé království je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře zaslouženě nazýváno Malý Tibet.

Číst dál...

Krvavé Velikonoce

Krvavé Velikonoce

TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)

Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, který každoročně slaví více než miliarda věřících. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají jinak. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž. Vlastními hřeby.

Ulicemi San Fernanda prochází zástup mužů, v rukou drží provaz s důtkami. Jsou svlečeni do půl těla, šátek přes obličej, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže. Záda mají brzy zalitá krví. Bílá auta, která se proplétají hloučkem polonahých mužů i přihlížejícího davu, jsou během krátké chvilky krvavě rudá.

Číst dál...

Ostrovy draků

Ostrovy draků

TEXT A FOTO: Michael Fokt

Nikdo neví, kde se tu vlastně vzali. Ale jsou už zkrátka tady. Tisíce kilometrů daleko od své pravlasti na odlehlých ostrovech Fidži. Seznamte se s nejvzácnějšími leguány světa, a také asi nejohroženějšími. Jestli my, lidé, brzy něco neuděláme, tak zelené skvosty Tichomoří nenávratně zmizí a najdeme je jen v seznamech vyhubených druhů.

Číst dál...

Vodění jidáše

Vodění jidáše

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.

Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.

Číst dál...

Létající zobáky

Létající zobáky

TEXT A FOTO: Petr Bambousek

V pralese jsou nepřehlédnutelní. Tito fešáci jsou sice špatní letci, ale to jim nevadí, veškerou pozornost totiž strhnou na svůj výstavní zobák. Nemají ho ale jen na ozdobu, aby se předvedli před samičkami. Už jste někdy slyšeli o „tukaním chladiči“?

Pamatuji si to úplně živě. Pluli jsme na kánoi pomalu plynoucí řekou v Belize, když z levého břehu těžce přeletěl pták a přistál na vysokém stromě naproti. Z loďky to spíše vypadalo, že to byl okřídlený zobák. Tiše jsme ho sledovali a pohlédli do míst, ze kterých vyletěl. Oči se setkaly s druhým letícím zobákem, který jakoby kopíroval trasu prvního. Párek tukanů pátrá po sladkých plodech! Opět jsme pohlédli na levý břeh, ale až k němu jsme nedohlédli. Oči zachytily dalšího tukana. To se odehrálo celkem dvanáctkrát za sebou a my si připadali jako při sledování tenisového zápasu. Tukani poskakovali po větvích řídce větveného stromu s velkými listy rodu Cecropia, který je nápadným symbolem krajiny Střední Ameriky. Tukany jsem měl možnost pozorovat na všech cestách do latinské Ameriky, včetně poslední výpravy do kostarických lesů, odkud pochází většina fotografií v tomto článku.

Číst dál...

Nejzelenější škola světa

Nejzelenější škola světa

TEXT A FOTO: Lucie Lipovská

Zastavme se na chvíli. Vraťme se do doby, kdy jsme chodili na základní školu. Bylo nám osm, devět, možná dvanáct let. Někdy jsme se těšili. Ale taky se nám často nechtělo zavřít se na několik hodin denně, pět dní v týdnu, mezi tlusté školní zdi. Poposedávali jsme na tvrdých židlích, ztráceli jsme pozornost a těšili jsme se, až školní část dne skončí, praštíme aktovkou do kouta a půjdeme s kamarády ven. Co kdybych vám nabídla školu bez zdí a oken s výhledem do zeleného lesa, kde stále zní zpěv ptáků a šum řeky, ke svačině dostáváte třeba citronový koláč z vlastních přírodních surovin a vyučování je vedeno jako oboustranná komunikace mezi žákem a učitelem? Myslíte si, že je to nesmysl? Pak vám ukážu, že není. Ne v srdci indonéského ostrova Bali, kde takovou školu najdete. Jmenuje se Green School a je to opravdu ta nejzelenější škola na světě. A má na to papír. V roce 2012 totiž vyhrála přesně takovou cenu.

Číst dál...

Editorial 4/2014

Editorial 4/2014

Přejít na články z Kočičí planety 4/2014

Vážení čtenáři,

kočičí dvířka jsou pro mne symbolem. Symbolem lásky ke kočkám. Vpouštíme je do svých příbytků, do svých srdcí, do svých životů. Kocour mé sestry by se mohl testováním dvířek živit. Jednoho dne zamňoukal u dveří na jejich samotě u lesa a pustili ho dál do domu. Už zůstal. Ale neměl rád zavřené dveře a trval na tom, že bude chodit ven. Přes léto to nebyl problém, ale na podzim věčně pootevřenými dveřmi táhlo. Dostal proto první model dvířek. Ty nejobyčejnější z prvního obchodu. Dělaly neskutečný kravál a ukázalo se, že Mourek chodí v noci ven a dovnitř s pravidelností ponocného co hodinu. Inu dostal nový, tišší model. Jenže Mourek dospěl a začal chodit za kočkami. U toho nezůstalo, začal si vodit kočky domů. Bohužel měl slabost pro řekněme „sociálně slabší“ dámy prosté základních společenských pravidel a hygienických návyků. Oproti Mourkovi odmítaly respektovat veškerá pravidla a sežraná bábovka, vylitá barva v předsíni a louže v košíčku toho nejlepšího krajkového spodního prádla již byly onou poslední kapkou. Mourek dostal další model dvířek. Luxusní italský model opatřený mikročipem, který měl vpustit pouze nositele správného čipu. Jejich pořizovací cena hravě přesáhla součet cen obou předchozích modelů. První čip z obojku ztratil Mourek hned druhý den, životnost ostatních se počítala na týdny. Účet za doobjednané čipy z Itálie se dostal do rukou pána domu a vypadalo to, že se Mourek bude stěhovat. Žije tam však stále. Poslední model dvířek byl robustní a kvalitní, s možností regulovat směr propouštění. Inu Němci. Mourek může dvířky ven, dovnitř se naučil chodit přes verandu, kde si na paničku zamňouká.

Už jsem viděla dvířka vedoucí na půdu, ven na střechu garáže, i kočičí dvířka v krytém bazénu na zahradě. Mám je ráda. Ukazují, že za nimi jsou lidé, co vpustili kočky do svých srdcí. Že jsou kočičí dvířka i v historických dveřích britské ambasády v Praze mi nejprve vyrazilo dech. Ale vlastně to tak musí být. Když si přečtete náš rozhovor s paní velvyslankyní, pochopíte.

Vpusťte i vy kočky do svých srdcí i životů, budete bohatší. Bohatší o spoustu zážitků, zvířecí lásky a získáte nový pohled na svět. Ať už s dvířky nebo bez.

A pokud z jakéhokoli důvodu pozorujete kočky jen zpovzdálí, zachovejte nám přízeň. Od nového roku pro vás máme překvapení – budeme se vídat každý sudý měsíc, z Kočičí planety bude dvouměsíčník.

Přeji vám krásné svátky a těším se na viděnou v novém roce.

Pavla Růžičkovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Obsah - Kompletní přehled článků v čísle

3 Editorial

5 Obchodní koutek

6 Kočky její excelence – Rozhovor s britskou velvyslankyní

10 Ze světa

12 Jak se žije s evropskou krátkosrstou kočkou

16 Ohlédnutí za světovou výstavou 2014

18 Jiný kraj, jiná kočka

20 Kočky by kupovaly myši

22 Optimální strava ve stáří

23 Krmíme pacienta

26 Poradna

28 Šelmy: jaguár

30 Alimentární lymfom koček

32 Krutá daň zimy

35 Plakát

37 Fotografická soutěž

38 Jak se žije kočkám ve francii

40 Istanbulské uličnice

42 Dopis ježíškovi

44 Nebezpečí v květináči

46 Vánoční nebezpečí

48 Strom splněných přání

49 Pomáhat a nenaletět

50 Křížovka

51 Z pohledu kocoura Bertranda: zákon granulí

52 Nic kočičího mi není cizí

54 Dětský koutek

57 Vyrobte si s námi: přání s kočkou

58 Čtenářský koutek

59 Příběh: život s kočkou

60 Tipy pro vás

61 Kočičí humor

62 Kočičí hlavy

64 Zimní fotografie

66 Povídka: Štědrý den školníka Jindřicha

Editorial 4/2014

Editorial 4/2014

Přejít na články z Koktejlu 4/2014

Hledání v čase

Kovové police jsou plné starých knih. Od podlahy až ke stropu nacházíme svědectví o existenci našich předcíchků, tajemství rodu a jeho rozplétání je dobrodružství hodné Indiana Jonese. Dozvědět se, kdo byl ten či onen můj předek…?

Pátrání teď bude významně snazžší, ale možná o to méně romantické. Už nemusíte hledat pátrat po svýché prapředky prapředcích v objemných matričních knihách, ale díky americkým mormonům je toto nyní můžeme hledatožné pohodlně a odkudkoliv. Žijeme přece v online věku a i tento krok je toho důkazem. Materiál od historika Martina Krska o aktivitách tohoto náboženského hnutí spojených s digitalizací genealogických dat najdete v tomto čísle.

S čím větší nejistotou hledíme do budoucnosti, o to raději se vracíme do dob minulých. Snad i proto ta touha vědět, odkud jsme se vzali a kam patříme. Koktejl tento duben oslaví své dvaadvacáté narozeniny, pro vVesmír je to jako jen když škytnutíe, pro nás je to ale velké číslo. Inspirováni hledáním v minulosti jsme i my v redakci provětrali svá stará alba a probudili vzpomínky na své první dětské expedice, které nás dříve nebo později dovedlyi do redakce Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group