ikoktejl

4
Tag: 4 Nalezeno 401 výsledků.
Tag: 4 Řazení

Leonardův šprým?

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Diskuse o pravosti Turínského plátna se vedou přes sto let. Dlouho vítězil názor, že se jedná o pravou relikvii. Dnes však již i římskokatolická církev přiznává, že jde vlastně o symbol Kristova utrpení. Pokud by se prokázala pravost Turínského plátna, byl by to jediný hmatatelný důkaz toho, že Ježíš skutečně žil. Nezanechal totiž po sobě jediný řádek, známa není ani jeho podoba, první text o něm napsal kolem roku 40 či 50 Pavel z Tarsu, i když ho nikdy neviděl, ani neslyšel, a novozákonní evangelia jeho učedníků vznikala teprve desítky let po jeho údajné smrti. Navíc vědci prokázali, že plátno bylo pravděpodobně utkáno mezi roky 1260 a 1390. Jisté je i to, že nemůže jít o otisk těla. Kdyby totiž bylo tělo položeno zády na dolní polovinu plátna, jehož horní polovina byla údajně přeložena přes hlavu na obličej, hruď a přední stranu nohou, byl by zaprvé otisk zad intenzivnější než otisk přední části těla, a zadruhé otisk na plátně zakrývajícím přední část postavy a zejména obličej by byl širší.

 

Číst dál...

Šifra z Broumova

Šifra z Broumova

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak tady je zima jako v klášteře, pomyslel jsem si, když jsem z jasného dne vešel do studené temnoty broumovského Benediktinského opatství sv. Václava. Kolega fotograf dotáhl poslední cigaretu a nasál chladivou vůni barokního zdiva. Oči přivykají šeru, uši tichu. Broumovský klášter je opuštěný už desítky let. Naposledy tu nedobrovolně trávily dlouhé smutné roky řeholnice z různých koutů republiky, které tu v 50. letech minulého století internovali komunisté. Kdyby tenkrát zdejší estébáci věděli, že mají nadosah jednu z nejvzácnějších českých církevních památek, byl by její osud nejspíš zpečetěn…Našich pár prvních kroků v opuštěném klášteře následuje udivený povzdech: „Jež…kovy voči!“ Premiérová setkání návštěvníků s klášterním kostelem sv. Vojtěcha bývají emotivní, v mém případě to bylo až dojemné. Při pohledu na překrásnou a velkorysou hlavní loď kostela ve stylu italského baroka jsem na několik vteřin ztratil řeč. Probraly mě až slova Přemysla Sochora, správce kláštera a našeho průvodce: „Tak támhle jsme ji našli. Byla složená nad kaplí svatého Kříže za tím zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon.“ Co? No přeci kopie Svatého plátna turínského, do kterého mělo být zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po sejmutí z kříže. Jde navíc o jednu z nejzachovalejších a nejzdařilejších kopií na světě.

Číst dál...

Sám proti oceánům

Sám proti oceánům

PTAL SE: MILAN ŠVIHÁLEK, FOTO: ARCHIV RICHARDA KONKOLSKÉHO

Nejznámější český osamělý mořeplavec Richard Konkolski žije od roku 1982 v americkém Newportu, ale pochází z Bohumína. V lednu 2011 se na několik dní vrátil na Moravu, aby navštívil svou maminku, příbuzné a kamarády a aby veřejnosti představil svou novou knihu Aljašský deník. Známe se skoro čtyřicet let, a tak mi v den křtu svého po třiceti letech vydaného cestopisu věnoval svůj čas, abychom zavzpomínali na dobu, kdy jsme společně s kamarádem režisérem Jirkou Vrožinou pro ostravskou televizi připravovali dokumenty o jeho velkých plavbách.

Asi se tě už ptali mnohokrát, ale co tě vlastně přivedlo na myšlenku obeplout svět?

Jako kluk jsem miloval dobrodružné knížky ilustrované Zdeňkem Burianem a Václavem Junkem. Inspirovali mě k vlastnímu malování, hlavně plachetnic. Když jsem se skicákem seděl na břehu rybníka s nohama ve vodě, kolem šumělo rákosí a na hladině se kolébal vlastnoručně vyrobený model plachetnice, získávalo mé snění konkrétní obrysy. Někdy jsem za to samozřejmě zaplatil výpraskem, protože jsem se nestačil vrátit včas domů. Reálná myšlenka obeplout zeměkouli se však zrodila až v roce 1968, kdy jsem se připravoval na svůj první start v sólo závodě přes Atlantik. Tehdy jsem již začal stavět Niké a plánoval jsem trasu plavby z Anglie do Spojených států. Při pohledu na globus mě napadla myšlenka pokračovat po doplutí do cíle dále. Nedávalo mi totiž smysl plout zpět stejnou trasou. Začal jsem tedy připravovat nejdelší cestu, jakou může člověk na naší planetě uskutečnit, samozřejmě tajně, protože bych předem nikdy nedostal svolení od našich úřadů.

Číst dál...

Křováci nejsou šílení

Křováci nejsou šílení

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.

Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.

V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.

Číst dál...

Zkrocený západ

Zkrocený západ

TEXT: VÍT MOUDRÝ

Kanadská jízdní policie je jedním z nejvýraznějších symbolů země. Asistovala postupnému osidlování amerického západu, stejně jako zlaté horečce na Yukonu na přelomu 18. a 19. století. A dodnes je největším kanadským policejním sborem.

Ještě před necelými dvěma sty lety byla celá oblast dnešní Kanady na západ od Velkých jezer bílým mužem neosídlená a dokonce z velké části také nezmapovaná. Tuto obrovskou oblast dlouhá léta vlastnila soukromá společnost Hudson´s Bay Company. Teprve v roce 1870 území severozápadu koupila kanadská vláda a následně byly vytvořeny nové kanadské provincie. Do Ottawy, hlavního města Kanady, ale začaly ze západu brzy docházet první zprávy o živelném osidlování a o brutálním vraždění indiánů. K průniku obchodníků a lovců přitom docházelo většinou z území Spojených států, jejichž severní hranice byla již tehdy na 49° severní šířky. Poslední kapka trpělivosti přetekla kanadské vládě po masakru v Cypress Hills. Na jaře 1873 zde tábořila skupina amerických lovců kožešin, kteří používali i na zdejší drsné poměry ty nejotřesnější metody lovu. Trávili maso zabitých bizonů jedem, tím se pak otrávili vlci a kojoti, jejichž kůže se tak stávaly snadnou kořistí. Ale to, že se často otrávili indiáni i jejich děti, nikomu nevadilo. Lovci získávali kožešiny od indiánů jak se dalo. Většinou podlými způsoby a okrádáním, nejčastěji pak výměnou za ředěnou whisky, v lepším případě za korálky, zrcátka a jiné cetky. Tehdy také tato skupina lovců pátrala po zlodějích, kteří jim ukradli několik koní. Nejvíce podezřelí byli indiáni, a tak lovci vyvraždili první indiánský tábor, na který narazili.

Číst dál...

Trek po africku

Trek po africku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Když jsem na internetu kdysi četl, že se dá podniknout zajímavá cesta ze Senegalu do Guiney, netušil jsem, že se tam opravdu vydám. Objevování té pravé Afriky s kompasem v ruce, mnohdy o hladu a na pokraji vyčerpání, se rovná absolutnímu dobrodružství.

Západní Afrika na první pohled nenabízí takové trháky jako její východní část, přesto je tu několik míst, která si určitě zaslouží bližší poznání. Senegal je taková placka, kde se v létě mění planiny v absolutní pustinu s prachem, pískem a akáciemi, na něž bez ustání sálá slunce. Navíc časté požáry v buši způsobují jedno velké představení. Na jihovýchodě Senegalu leží pohraniční město Kedougou, které už moc cizinců nenavštěvuje. Komu se podaří dojet až sem, musí si najmout terénní automobil nebo vyrazit autobusem, tedy spíše troskou, který vyjíždí jednou za deset dní. My jsme tu naštěstí byli v ten pravý čas. Vzdálenost do vesničky Dindinfelo je asi čtyřicet kilometrů, ale jeli jsme více než šest hodin. Cesta byla v takovém stavu, že by člověk nevěřil, že i tudy jezdí auta. Možná by bylo lepší vyrazit pěšky, ale ten zážitek z jízdy a setkání s místními byl natolik živý, že bych toho do konce života litoval.

Číst dál...

Karibské drahokamy

Karibské drahokamy

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Umějí běhat po stropě jako gekoni, měnit barvu po vzoru chameleonů a odlamovat ocásek stejně jako naše ještěrky. Při vývoji karibských anolisů příroda trochu zamíchala různými plazími vynálezy jako dítě kostkami z lega.

V deštném pralese ostrovů Guadeloupe panuje vlhko jako v prádelně a po celý rok je tu kolem třiceti stupňů. Člověk se tu při každé větší námaze zpotí do poslední nitky. Pro zdejší anolise mramorované je to však hotový ráj. Jako malé zelené blesky pobíhají po kmenech stromů i mezi nimi. „Zastihnete je tu opravdu všude,“ potvrzuje guadeloupský znalec přírody Bruno Gargal. „Jsou ohromně přizpůsobiví. Třeba na Martiniku se vyrovnali s výstavbou domů tak dobře, že jsou v obydlených oblastech dokonce hojnější než v původním pralese.“ Ačkoli je zmiňovaný Martinik od Guadeloupu sotva sto padesát kilometrů daleko, tamní anolisové patří samozřejmě k jinému druhu než ti guadeloupští. Celý Karibik je doslova přehlídkou těchto drobných ještěrů. Žije jich tu přes sto třicet druhů a v tropickém vedru se dá jen těžko uvěřit, že za to může doba ledová – nebo spíš její konec. „Když roztály ledy, stoupla hladina moře a slaná voda zalila nižší údolí původních ostrovů. Nad hladinou zůstaly jen vrcholky hor, které tvoří dnešní Malé Antily i další souostroví. A na nich zase skupiny anolisů, které od sebe oddělil slaný živel. Z každé z nich se tak mohl vyvinout nový, zcela unikátní druh,“ vysvětluje Bruno Gargal.

Číst dál...

Čokoládová Čína

Čokoládová Čína

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (ZPRAVODAJ ČRo V ČÍNĚ)

Slavná Velká zeď i terakotová armáda prvního císaře Říše středu, čínský porcelán i luxusní kabelky… To vše z čokolády. Svět jako z pohádky Karlík a továrna na čokoládu se ukrývá v těsném sousedství Národního stadionu, kde to od olympiády zeje prázdnotou.

Ňadra ukrytá ve sladkém krunýři, sukýnka à la bonbon a na hlavě obří klobouk z nejjemnější čokolády. Módní show, pořádaná na počest posledního v řadě zprovozněných muzeí v čínské metropoli, měla obrovský úspěch. A není divu, všechny modely, a nepochybně i samotné modelky byly doslova k nakousnutí. „Čokoládové šaty vábí pozornost žen už kvůli jejich vůni,“ prohlásila jedna z modelek Čchen Jüan. A já dodávám, že přitahuje nejen příslušnice něžného pohlaví. V každém případě nechyběly ani různé doplňky včetně šály ve tvaru čínského draka. Pochopitelně z čokolády, navíc dovezené až ze Švýcarska. Organizátoři nezapomněli ani na ekologii. K výrobě obleků totiž vybrali jen recyklovatelný balicí papír. Na samotné exponáty vystavené v muzeu pak použili celkem osmdesát tun čokolády, většinu opět ze zahraničí. Vynaložené prostředky se jim prý stoprocentně vrátí, především zvýšeným zájmem čínských zákazníků o sladkosti a tím i vyššími zisky.

Číst dál...

Růžové zlato

Růžové zlato

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vlastnit něco vzácného může mít pro každého jiný význam. Pokud zavítáte do Bulharska, tak tady jsou za pravý poklad považovány růže. Dodnes se z nich tradičními metodami vyrábí růžový olej, který je ve světě vnímán jako nejlepší a platí se za něj vskutku královsky.

Ještě před rozbřeskem putují rozespalé siluety česáčů na velká pole pod horstvem Stara planina nedaleko města Kazanlak. Muži si připalují nedočkavě cigarety a někteří se po ránu posilují hltem rakije. Není divu, čeká je totiž namáhavý den, kdy se musí pustit mezi keře růží a sesbírat rozkvetlé růžové květy. I za svitu baterky se dá sbírat, a tak se na poli mihotají blikající světýlka a česáči se blátivou stopou řadami keřů dávají do sběru svého živobytí. Možná někoho napadne, že sbírat růže je jednoduché, ale zkuste si to třeba půl dne. Pak dáte za pravdu česáči Ivanovi, který mě zasvětil do tajemství sběru. „To musíš velice oparně trhat jen květy, které jsou již rozkvetlé. Poupata přijdou na řadu až příště. Musíš mít grif, jak co nejlépe odtrhnout květ, nebo ustřihnout, pokud je větší stonek. Musíš dávat pozor na trny, větve a také oči,“ dodává Ivan zachumlaný do kulichu a pláštěnky. Přeci jen ráno je všude mokro a stačí jen chvíle prodírání mezi keři, a člověk je promočený na kost.

Číst dál...

Národní poklad

Národní poklad

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. V jižních Čechách jsem si dopřával odpočinku v jedné budějovické restauraci a zapovídal se s Alešem. Ukázalo se, že pracuje v místním pivovaru, a po družném hovoru mě pozval do provozu. Kdo by odolal?

Vrátnicí jsme prošli jak horký nůž máslem a já vstoupil do „země zaslíbené“, kterou by každý, kdo jednou propadl pivnímu moku, rád navštívil. „Tady máme novou expozici týkající se historie pivovaru a vlastně celého pivovarnictví v Budějovicích. Jo, to musely být časy, když se pivo vařilo snad v každém měšťanském domě,“ zasní se Aleš. „Akorát postupem času malí pivovarníci začali upadat, až zanikli úplně, protože na scénu přišel roku 1495 městský pivovar a čtyři století po něm Český akciový pivovar, náš přímý předchůdce. Víš, že slovíčko Budvar je složeno z prvních a posledních třech písmen názvu Budějovický pivovar?“zní mi v uších Alešova otázka. Já se však ještě uklidňuji po cestě důlním výtahem do studny pivovaru, což je součástí prohlídky. Jedná se o třistametrovou cestu artéským vrtem do nitra Země k místu, z kterého Budvar čerpá vodu. Ač jsem věděl, že se jedná jen o simulaci, tak efekt jízdy a hlavně otřesů je tak dokonalý, že se mi stále třesou kolena.

Číst dál...

Továrna na sny

Továrna na sny

TEXT A FOTO: JANA TROUPOVÁ

Jednou ročně se v bolivijském La Paz stávají zázraky. Lidé přicházejí na tržiště s několika drobnými v kapse a odcházejí s koupenými domy, luxusními auty nebo akademickými tituly. Každý si může splnit svůj sen.

Řidičský průkaz či letenka první třídy do Miami za pár bolivianos? Nebo univerzitní titul – chcete být právník, doktor, učitel? Nebo raději toužíte po stavebním pozemku? „Samozřejmě ho máme se všemi dokumenty,“ usmívá se na mě drobná indiánka. „A když si malinko připlatíte, můžete mít rovnou i stavební materiál – cihly, cement, písek,“ dodává již s vážnou tváří.

Vedle nabízí muž středního věku auta. „Máme mnoho typů, osobní pro svou potřebu či jakýkoli typ a značku určenou na podnikání, přepravu osob či materiálu.“ Muži vážně vybírají nejlepší a nejspolehlivější model, přece jen bolivijské silnice nepatří mezi nejkvalitnější a o bezpečnosti by se dalo hovořit dlouhé hodiny. Nebo jste romantický typ a rádi byste získali vysněného manžela či manželku? Rozhlédněte se okolo, nabídka je široká. Rozbil se vám starý sporák? Tak si kupte nový. Pouze 10 Bs (26 Kč). „Señorita, nechcete vízum do Spojených států amerických? Nebo vás spíše láká bolivijský cestovní pas?“ šklebí se mladík v potrhaném tričku a cpe mi dokumenty do ruky. Toužíte po zlaté visa kartě, dolarech, eurech? To vše i více můžete mít jako mávnutím kouzelného proutku za pár drobných. Nevěříte? V La Paz si každý může za několik bolivianos koupit to, co zrovna chce a potřebuje. Tady se plní přání. Pokud vám tedy nevadí, že jsou tu ke koupi pouze miniatury vysněných věcí.

Číst dál...

Timurova pohádka

Timurova pohádka

TEXT: PŘEMYSL RABAS

Poprvé jsem navštívil Uzbekistán ještě v dobách hlubokého komunismu, podruhé dvacet let poté. Změnilo se toho mnoho, ne však vlídná tvář místních obyvatel.

Hallo, come visit my shop – zve mne pohledná pestrobarevně oděná prodavačka s čertíky v očích k návštěvě svého krámku se stejně pestrobarevnou keramikou. Když jsem tady v Buchaře pod jedním z největších minaretů Střední Asie stál před dvaceti lety, nebyla asi ještě na světě. Možná jsem tu tenkrát potkal její rodiče, bratry, strýce. Tenkrát se na mě obraceli se slovy: „Zdrávstvujte, odkuda vy? Pribaltika?“ Volně pohybujících se cizinců tu tehdy mnoho nebylo, a tak mě, vzhledem k mé ne příliš vybroušené ruštině, pokládali většinou za občana Litvy, Estonska či Lotyšska. Toulám se znovu křivolakými uličkami prastaré Buchary, plnými překřikujících se prodavačů, kteří se snaží zmocnit se svého turisty. Z paměti se mi jak karavana v zamlženém oparu pomalu vynořují vzpomínky na mou poslední návštěvu. Sortiment zboží byl skrovnější, lidé vás oslovovali rusky a… často se opatrně rozhlíželi kolem.

Číst dál...

ROZHOVOR PŘED ZATČENÍM

ROZHOVOR PŘED ZATČENÍM

Působilo to jako bomba. Chomutov byl na nohou. Šestého prosince 91 byl totiž zatčen jeden z největších chomutovských podnikatelů Stanislav Týr se svým společníkem Antonínem Drbohlavem a oba byli vztati do vazby - kvůli vydírání na aukcích malé privatizace, ale i v běžném životě. Okolo případu je mnoho nejasností. O události se mluvilo v jiných souvislostech díky vystoupení poslance FS Michala Malého.

Číst dál...

Mexiko

Mexiko

Auto pomalu ukousávalo kilometry pohoří SIERA MADRE DE ORIENTAL. Byla tmavá, nejtmavější noc v mém životě. Světla vypověděla službu a my jeli serpentinami nad několikasetmetrovou propastí jen za blikání příruční baterky a blíže nepopsatelného pocitu, který nás hnal vstříc onomu okamžiku těsně před smrtí. Tehdy jsme nebezpečí nevnímali, protože jsme se hnali za něčím, co normální smrtelník nepochopí.

Číst dál...

Žena za pultem dějin?

Žena za pultem  dějin?

Přesně jsem to spočítal. Od složitého získání telefonního čísla a adresy Jiřiny Švorcové jsem absolvoval do samotného interview celkem šestnáct telefonátů. Mezitím se tato známá herečka a členka bývalého ÚV KSČ vrátila z operace žlučníku ve Vojenské nemocnici v Praze a já stál před dilematem. Provokovat otázkami na tělo, či si jen tak obyčejně povídat, aby se náhodou opět neponořila do svého porevolučního mlčení před tiskem? Zvolil jsem nakonec povídání, protože jde u něj v klidu popíjet víno. A v něm je přece občas pravda. I když se někdy musí setsakramentsky hledat...

Číst dál...

SENZACE SE NEKONALA I KDYŽ ČS. VOJÁK SLOUŽIL V ANTARKTIDĚ!

SENZACE SE NEKONALA I KDYŽ ČS. VOJÁK SLOUŽIL V ANTARKTIDĚ!

Terezínská kasárna krátce po 17. listopadu 1989. Ranní nástup. Čte se denní rozkaz. Tlustý důstojník vyvolává jméno svobodníka Jaroslava Rosáka. Speciálně kvůli tomuto rozkazu ho pustili před chvílí z posádkové basy, kde seděl pro drobný prohřešek. Ostatní vojáci nevěřícně poslouchají důstojníkova slova: „Svobodník Rosák ... hlašte se na československé polární stanici na ostrově Nelson, Jižní Shetlandy, Antarktida ..." Rozkaz je řádně opatřen všemi náležitostmi, mezi jiným i upozorněním o postihu v případě opilosti, pozdního příchodu či neupraveného zevnějšku.

Číst dál...

„SVOBODNÍ" OTROCI KULTU

„SVOBODNÍ" OTROCI KULTU

Zaznamenali jsme zvýšení kriminality a zvýšené užívání drog. Ale zapomínáme na další fenomén. Na působení kultů a různých náboženských sekt. Američtí vědci Flo Conway a Jim Siegelman se působením kultů zabývali a dokonce na toto téma provedli v USA celostátní průzkum. Výsledky otiskli v časopise Science Digest. Překlad některých jejich prací otiskl časopis Fanatismus x duchovní svoboda, který je vydáván pro vnitřní potřebu členů Nadace pro ochranu individuální svobody.

Číst dál...

APRÍLOVĚ ŠÍLENÉ AUTOINTERVIEW

APRÍLOVĚ ŠÍLENÉ AUTOINTERVIEW

Milí čtenáři, nejmilejší čtenářky. Od tohoto čísla se budeme spolu potkávat, vrážet do sebe, uhýbat si... Když si mě budete číst. Stalo se, že jsem se stal va- šim s vašim dovolením sepisovatelem, škrábalem, jedním z redaktorů vašeho oblíbeného Koktejlu. Děkuji za vlídné přijetí. No a co se ode mne dočtete? - Drby, senzace, kde jsem všude byl a co zajímavého tam viděl - slyšel, fejetony, básně, povídky a rozhovory se zajímavými a popul árními osobnostmi.

Číst dál...

Kdo stál v pozadí aprílové senzace Woody Gate

Kdo stál v pozadí aprílové senzace Woody Gate

To jsem tak jednou vymýšlel s kamarády z agentury Desing centre neotřelé fóry na apríla. Jak se začalo mluvit o dvojnících slavných lidí, vzpomněl jsem si na prázdniny u babičky, kde v domku za návsí bydlel jeden pán. Tak trochu mu odstávaly uši, byl malej a na hlavě měl vlnitejch vlasů spíš míň než víc. Vzhledem tak nezapamatovatelnej, až jsem si ho nakonec zapamatoval.

Číst dál...

NELZE ZŮSTAT NAPŮL

NELZE ZŮSTAT NAPŮL

Dr. Dušan Tříska má doktorát jak práv, tak i nukleární fyziky. Pracoval mnoho let v Ekonomickém ústavu Univerzity Karlovy. V roce 1990 byl náměstkem ministra financí, architektem privatizace v České republice. Navrhoval legislativu a počítačovou technologii jak pro Burzu, tak pro obchodování na RM Systému. Je ředitelem projektu RM Systém. Jak byste charakterizoval český model tržní transformace?

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group