ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 23 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

PŘÍSTAVNÍ BOX

TEXT A FOTO: Tomáš Železný

Labužnické doutníky, mohutná pole cukrové třtiny, stylové bary i drinky, šťavnaté ženy, vedro většinou k zalknutí a všudypřítomný charizmatický Fidel: to je Kuba v hrubých rysech. Začátkem naší

Číst dál...

PORTMONEUM

TEXT A FOTO: Tomáš Petr

Na rudě potažené posteli ve stísněné komnatě jsem vtažen do polosnu, do barevného strašidelného děje. Z vyřezávané pelesti na mě vyskakuje rozchechtaný "zloveselý" démon. Nad ním polehávají

Číst dál...

RÁJ V TYRHÉNSKÉM MOŘI

TEXT  A FOTO: Jiří Erben

Dlouhou dobu v minulosti sloužily Liparské ostrovy jako trestanecká kolonie. Byly místem, kde žili psanci a vyhnanci. Dnes je Sicilané nazývají Pozemským rájem v Tyrhénském moři. .

Číst dál...

EXPERIMENTY S POSVÁTNEM

TEXT: Libor Michalec

Chrám je dům boží vystavěný pro účely modliteb, rituálního uctívání, služeb bohům a přinášení obětí. Na úplném začátku to byly jen oltáře pod širým nebem, obvykle pod posvátnými stromy anebo v přírodních

Číst dál...

NENÍ KOLO JAKO KOLO

TEXT: Jan Králík

Vynález kola je přesvědčivým důkazem, že hnací silou pokroku je lenost. Parní automobil (tedy komplikovaný vehikl) zkonstruoval Francouz Nicolas Joseph Cugnot již v roce 1771, zatímco stroj nesrovnatelně

Číst dál...

POSEDLÝ PŘÍŠEŘÍM

TEXT: Rostislav Sarvaš

FOTO: Jan Škvára

V telefonu zněl jeho hlas jaksi smutně. Za dva dny mě ale usadil v Karlínském divadle, kde soubor Semaforu toho času hrál VÍKEND S KRAUSOVOU. Únava nikde. Během chůze na jeviště popíjel malé pivo.

Číst dál...

PŠTROSI NA SNĚHU

TEXT: Kamila Broulová

FOTO: Vladimír Šimek

Tak jako k poušti patří velbloudi, tak jsou s jižním cípem afrického kontinentu neodmyslitelněspojeni pštrosi. Jenže doba je dnes jiná a i možnosti jsou nevídané, a tak se pštrosi prohánějítaké

Číst dál...

KONĚ Z MOŘSKÉ PĚNY

TEXT: Simona Stejskalová

Koncem třetihor a počátkem čtvrtohor došlo ke katastrofě. Tající vrcholy ledovců způsobily vzdutí mořské hladiny i kontinentálního vodstva a bouřící vody řek Rh^ony a Durance na své pouti

Číst dál...

KRÁLOVNA BANDITŮ

TEXT: Libor Michalec

Říkali jí Královna banditů, Překrásná vražedkyně, Květinová bohyně. Jmenuje se Phúlan Deví. Ještě jí nebylo 26 let, když byla na její hlavu vypsána odměna 10 400 dolarů. Za sebou měla sérii vražd,

Číst dál...

BALADA O MRTVÉM MĚSTĚ

TEXT A FOTO: Tomáš Vlach

Stalo se to asi před 170 lety v pevnostním městě Josefově, typická nešťastná láska. Mladičká Kátinka Betsagová se zamilovala do italského poručíka Famagolliho, a protože svatba nebyla ze stavovských

Číst dál...

MALLORCA

TEXT: Petr Vavrouška

Největší ostrov Baleárských ostrovů Mallorca je starý přibližně patnáct milionů let. Od Iberského poloostrova ho vytěsnil africký kontinent, který se přibližoval k Evropě. Ostrov Mallorca, umístěný

Číst dál...

PO STOPÁCH ALBERTA SCHWEIZERA - OGANGA - BÍLÝ DOKTOR

TEXT: Jiří Haureljuk

Lambaréné procitá do nového dne. Vesničanky pospíchají k řece pro vodu. Ve svěžím ranním vzduchu se mísí pach kouře s vůní čerstvě ulovených ryb. Pozoruji východ slunce pln očekávání, co nového

Číst dál...

EL NIŇO OPĚT V AKCI

TEXT: Jaroslav Klokočník

FOTO: Rod Rolle

El Ni~no (Dítě, Ježíšek, Jezulátko) je jméno pro teplý mořský proud, který se jednou za dva až deset let objevuje při západním pobřeží Jižní Ameriky - hlavně Peru. Tak, jako se zemětřesením, žijí

Číst dál...

VIDŽAJANAGAR - ZAPOMENUTÉ EMPORIUM

Vidžajanagar najednou procválat, a po obou stranách jsou řady překrásných domů, postavených podle jejich zvyku s balkony, podloubím a rovnou střechou" - takto unesen byl zase po svém příjezdu do Vijaynagaru roku 1520 portugalský cestovatel Domingo Peas.

 

Vijaynagar - hlavní město stejnojmenné říše, ovládající v té době území téměř celé jižní části indického poloostrova, stál na vrcholu své slávy. Městská populace čítala bezmála půl milionu lidí, bazary přetékaly orientálním bohatstvím, výstavba nových chrámů a paláců byla v plném proudu. O padesát let později již Vidžajanagar neexistoval. Hordy islámských bojovníků ho téměř vymazaly z povrchu země.

 

Historie Vidžajanagaru, nebo též Hampi, jak je v současnosti častěji nazýván, se datuje od roku 1336, kdy město založili dva hinduističtí princové Hukka a Bukka. Vybrali si místo přímo k tomu stvořené. Proud řeky Tungabhadry chránil město ze severu, pás žulových kopců z ostatních tří stran. Také skutečnost, že některé z nejdramatičtějších scén slavného hinduistického eposu Rámájana se odehrávaly právě v těchto místech, byla založení města příznivě nakloněna.

Prvním vládcem Vidžajanagaru se stal Hukku, nazývaný Harrihara. Již za jeho panování se město vyvinulo ve významné obchodní a kulturní centrum a celá říše začala pozvolna vzkvétat. Hlavní část bohatství proudila z kontroly obchodu s kořením a bavlnou mezi jihem a severem indického poloostrova.

Uznaným náboženstvím byl hinduismus s tradičním uctíváním Šivy, Višny a také Hanumana, krále opic, který kdysi, podle Rámájany, vládl opičímu království, předchůdci současné říše. Jeho vyobrazení jako opice s dlouhým ocasem v červené barvě se objevuje na různých místech až doposud. Kněží - bráhmani - byli privilegovaní, chrámová prostituce byla běžná. Zvláštní pozornosti se těšil obřad satí - upálení vdovy na posmrtné hranici zemřelého manžela. Ženy odcházely na smrt hrdě a dobrovolně, bylo pro ně c tí následovat svého manžela. Hojně navštěvovaný rituál se konal na vymezeném místě za městem. Obřad smrti hrál v životě všech obyvatel velkou roli. Během konání velkých festivalů se někteří sami vrhali pod kola těžkých vozů nebo se nechali věšet zaživa na železné háky. Věřili ve vykoupení u svých bohů.

KRIŠNA DÉVA RÁJA

Vrcholu dosáhla říše za panování Krišny Dévy Rája (1509 - 1529). Jak se dozvídáme ze zápisů Dominga Pease, byl to muž atletické postavy, výborné kondice, který často stál v bitvách v čele svého vojska. Na druhou stranu byl skvělým básníkem a patronem umění. Všichni poddaní mu byli oddáni pro jeho statečnost, moudrost a spravedlivé vládnutí... Jeho vojsko o síle téměř milionu mužů nejen úspěšně odolávalo neustálým nájezdům muslimských mohamedánů ze severu, ale samo dobylo i mnoho nových území. Říše se rozkládala na celém jihu Indie a její hranice se postupně rozpínala až na východ k místům současné Kalkaty. Významně se také zasloužil o rozvoj a rozrůstání Vidžajanagaru. Nechal postavit tolik nových chrámů a paláců jako žádný z jeho předchůdců. Přikázal vybudovat pro město velmi dokonalý a důmyslný zavlažovací systém. Voda z několika rezervoárů, postavených na úpatích nejvyšších kopců, byla rozvedena kamenným vodovodem do všech budov. Síť rozvětvených kanálů zavlažovala velké plochy rýžových polí a zahrad. Zvláštní pozornost věnoval král oslavám důležitých festivalů a vojenských vítězství. Usazen na zlatém trůnu na nádvoří svého paláce přihlížel po několik dní umění tisíců hudebníků a tanečnic, procesím zlatem ozdobených slonů a těch nejkrásnějších koní. Přijímal hold od všech správců, vojevůdců a kněží. Poklonit se mu přišlo i jeho šestatřicet manželek, oblečených jen ve zlatě a drahých kamenech. Všude byly spousty květů a vůní. Na závěr pak samozřejmě nechybělo ani obětování stovek buvolů, ovcí a koz. Krále by ani ve snu nenapadlo, že za pár let budou na stejném nádvoří defilovat vojska jeho úhlavního nepřítele a z královského paláce budou jen trosky. Roku 1565 za panování Rámaráje bylo město dobyto mohamedány, říše zanikla a na jih Indie se začal šířit islám.

SOUČASNOST

Přestože mohamedáni zničili a vydrancovali město jistě s náležitou pečlivostí, dají se v krajině stále objevit spousty důkazů o jeho existenci. Několik polorozbořených chrámů, bazarů a jiných budov, trosky opevnění, vodní nádrže, zbytky soch božstev, to všechno připomíná staré časy. Ruiny rozeseté mezi kopci žulových balvanů a ostrovy tropické vegetace působí velmi romantickým, až magickým dojmem. Každoročně je přijíždí navštívit statisíce hinduistických poutníků z celé Indie a v posledních letech, kdy se Vijaynagar dostává více do světového povědomí, přibývá také běžných turistů a cestovatelů. Prohlídku začíná většina z nich na slavném Hampi bazaru, který jako jediný ze všech původních dvanácti bazarů stále slouží svému účelu. Kupce s bavlnou a kořením pouze vystřídali prodavači pohledů, stánky s občerstvením a zástupy nabízejících se průvodců. Na západní straně bazaru se tyčí do výšky 52 metrů vstupní brána Pampati Templu. Je to nejstarší, nejsvětější a také nejzachovalejší chrám celého Vija ynagaru. Jeho útroby, rozčleněné do několika nádvoří, svatyní a sloupových hal, jsou vždy plné poutníků, kteří zde uctívají své hinduistické bohy stejně tak, jako to kdysi dávno dělali jejich slavní předchůdci.

Dalším ze zachovalých chrámů hodných zmínky je Venkatéšvara. Nebudí svou konstrukcí a výzdobou určitě takový dojem jako chrámy ostatní, ale zato je úžasně situovaný. Rozkládající se na vrcholku hory Tirumalai, obklopený bujnou tropickou vegetací, vzbuzuje při západu slunce jeho červený nádech představu o drahém kameni zasazeném do ryzího zlata.

Asi největším zachovalým klenotem stavitelského umění dávnověkých budovatelů je pak Vitala Templ. V jeho hlavní hale se tyčí 56 monolitických žulových sloupů. Ruce zručných sochařů otesaly tvrdou žulu do takových forem a tvarů, až se zdá, jako by kámen změnil svou strukturu a stal se plastickým. Vytesaným motivům vévodí spousty postaviček králových bojovníků, skupiny tanečnic a různá zvířata neurčitého původu. Každý z těchto úžasných sloupů po úderu vydává zvuk jiného bicícho nástroje. Hudební vysto upení se tu však po zákazu památkářů již nekonají. Minimálně stejnou pozornost jako sloupy v hlavní hale si zaslouží také na nádvoří stojící kamenný vůz, jehož obří kola působí, jako by se pohybovala.

Poněkud stranou vzpomínaných chrámů leží areál královského dvora. Na rozlehlé ploše jsou roztroušeny trosky paláce, královniných lázní, podzemního chrámu a hlavně dva překrásné pavilony Lotus Mahal a Elephant Stables. První z nich dostal své jméno podle střešních kopulí vytesaných do tvaru lotosových poupat. Druhý je pak obří budovou o jedenácti stájích pro královské slony. Zvláštností obou pavilonů je, že byly postaveny splynutím hinduistického a islámského stylu architektury.

Na závěr vyčerpávající procházky historií zapomenutého emporia nezbývá než se zastavit u gigantické sochy Narasinhy. Ačkoliv byla značně poškozena barbarskými útočníky, budí tento devítimetrový obr, sedící pod baldachýnem ze sedmera brejlovců, až strnulý úžas každého návštěvníka. Je tím pravým symbolem krásy a velikosti staré hinduistické říše. květen 1998

. . . . .

FOTOGRAFICKÁ BÁSEŇ - SKOTSKÝ MÁJ (Pocta Karlu Hynku Máchovi a skotským oblakům)

TEXT A FOTO: Hana Jackerlová

Byl pozdní večer, první máj..." Prvního května jsem překročila hranice Skotska. Jaro není obvyklou dobou k návštěvě této země, ale cestování sivě zelenou krajinou, osvěžovanou občasnými deštíky,

Číst dál...

SRDCE RUDÉHO STŘEDU

TEXT A FOTO: Oldřich Kilián

Čtyři sta padesát kilometrů jihozápadně od Alice Springs, jediného města ležícího v blízkosti zeměpisného středu Austrálie, se tyčí rudohnědá plošina obrovské skály Ayers Rock. Největší monolit

Číst dál...

HORKÁ MÍSTA

TEXT: Blanka Nedvědická

Sopky jsou svědectvím o dynamické podstatě Země. Většina vulkanické aktivity se objevuje podél okraje zemských ker, kde sopky vytvářejí "Kruh ohně". Série sopek, která zahrnuje např. Mount St. Helens

Číst dál...

DOGONI - LIDÉ Z VESMÍRU ?

Dogoni A právě vznik tohoto rozpínavé ho státu, provázený následnou islamizací, donutil některé kmeny, které se nehodlaly vzdát své víry a identity, k odchodu. Jedním z těchto vyštvaných kmenů byli i Dogoni. Tajemný kmen hledal útočiště na místě, kde by mohl být uchráněn před nájezdy všeho druhu. K tomuto účelu se ideálně hodila stolová hora Bandiagara. Dogoni zde začali budovat svá obydlí. Nejdříve ve skalních štěrbinách a jeskyních, později stavěli vesnice pod skalními převisy, které jsou dnes považované za nejpozoruhodnější v Africe. Toto jsou ale jen teorie historiků, tápajících v minulosti civilizace, která svou historii uchovávala pouze v ústní tradici v podobě mýtů. Tyto mýty jsou však natolik bohaté, zvláštní a fascinující, že mnozí experti začali mluvit o dogonské mytologii jako o mytologii typicky africké.

 

 

Dogoni mají bezesporu jednu z nejpropracovanějších tradic a mytologií v Africe, která ve své obdivuhodné celistvosti dává smysl úplně všemu, s čím se každý Dogon v životě setká. Všechno tu má své místo, svůj důvod i svůj čas. Proto jsem měl pocit, že je jejich život jedním velkým rituálem. Zásluhu na zpřístupnění dogonských mýtů, ve kterých je zachyceno komplexní filozofické a duchovní pojetí světa Dogonů, má Francouz Marcel Griaule. Tomuto muži se podařilo vzbudit důvěru Dogonů, mimo jiné i proto, že financoval stavbu přehrady v jejich hlavním městě Sangha. Při dlouhodobém soužití s nimi si M. Griaule získal sympatie tzv. Společenství masek (společenství, které má za úkol uctívání kultu mrtvých). Bylo mu dokonce dovoleno účastnit se i rozhovorů s patriarchy (rada starších v čele s hogonem). Mohl přímo u zdroje studovat tajemné příběhy, o kterých smí vědět pouze zasvěcení. Všechny informace, které získal, později zpracoval s týmem spolupracovníků. Výsledkem jejich práce byla jedinečná kniha "O bledé lišce", která má zásadní význam pro poznání života Afričanů. Jde o jakousi "bibli" Dogonů, ve které je důmyslným způsobem zachycen příběh o procesu a smyslu stvoření života, završeného smrtí. Díky knize "O bledé lišce" je tu jistá šance alespoň částečně porozumět některým zdánlivě iracionálním jevům v chování Afričanů. Kniha objasňuje i některé nejasnosti a nepochopitelnosti, se kterými se Evropané mohou v Africe setkat. Tato kniha je o vztahu černocha k vesmíru a přírodě, ale i o člověku jak o takovém, o smyslu a struktuře společnosti. Obsahuje informace z oblasti biologie, anatomie, fyziologie, a dokonce genetiky. Rovněž pak z oblasti zoologie, geologie, ale především neuvěřitelné znalosti z astronomie. Vše je sice popsáno obrazně, symbolicky, o to však názorněji.

AMA

Jako absolutní, člověku nepředstavitelné božstvo a tvůrce všehomíra je pro Dogony Ama (do sebe sevřený). V knize "O bledé lišce" tvoří Ama svět tak, že vstupuje do vejce, které sám stvořil, aby vznikl život. Vejce bylo stvořeno ze čtyř sevřených klíčků na způsob semínka. Když se klíčky rozevřely, vznikl čtyřrozměrný prostor se čtyřmi světovými stranami a úhly. V té chvíli vznikly i čtyři živly (oheň, voda, vzduch, země), se kterými začal Ama hníst hmotu ze svého masa, špíny a slin. Tak stvořil zrníč ko stromu, první prarostliny Sene. Co zbylo mezi prsty, stalo se kořeny. Při vší té práci si Ama občas odkašlal, aby uvolnil z hrdla prach. Tak vznikla hlína a země. Funěl, a rozproudil se vítr. Odplivl si, a rozlila se voda. Nadechl se, vzplanul oheň. Kniha je psaná velice důmyslně a mnohoznačně. Po komplikovaném procesu stvoření vznikají rostliny, zvířata i člověk. Vše tu má stejnou důležitost. Vše je ve své závislosti a propojenosti harmonické. Ještě předtím, než vznikl člověk, poslal však Ama na Zem jakési mýtické polobohy. Byli to předkové lidstva. Měli podobu šesti dvojic, či jakýchsi dvojbytostí, z nichž každá měla svůj mužský i ženský aspekt.

OGO

Rozhodující úlohu v tomto příběhu hraje Ogo, jedna z těchto božských postav. Jelikož je plný netrpělivosti (nemůže se dočkat, až Ama stvoří jeho druhou polovičku), vzbouří se a začíná jednat sám. Ve své touze po osobní svobodě se chce zmocnit světa svého stvořitele a ve své nevědomosti ho začne ničit. Za to ho Ama potrestal tím, že ho zbavil dokonalosti a proměnil ho v bledou lišku. Ogův osud mi v něčem připomíná i osud lucifera. Je tu však také jedna odlišnost. Dogoni nevnímají Oga jako ztělesněné zlo, nedívají se na jeho jednání černobíle. Oceňují totiž jeho odvahu, se kterou získal nezávislost, i když si tím zkomplikoval život. Liška je činorodá a cílevědomá. Její cíle jsou však nicotné a krátkozraké. Je svobodným, osamělým štvancem, který se vzpírá světu. Jelikož se světa bojí, nehodlá se mu pokořit a uchyluje se k lstivosti a anarchii. Do světa vnáší chaos. Pro Dogony je však i chaos součástí přírody. Dokonce má i svůj produktivní význam. Proto by lišku nikdy nezatratili. Do života Dogonů přináší liška určitá znamení. Její stopy protínají osudy lidí. Prý se z nich dá vyčíst i budoucnost. Proto stojí v některých vesnicích liščí věštírny. Kolik lidskosti je v počínání Oga? Nebo "ega"? Je to individuum se všemi nedokonalostmi. Jako takový je mi však Ogo i sympatický. Připomíná mi Adama. Chápu ho a je mi ho líto pro jeho nešťastnou povahu.

NOMO

Opakem Oga, tedy ideálem, je další mytická postava - Nomo. Chce zabránit zmatku, který zapříčinil jeho bratr. Ama mu ale nařizuje, aby Oga potrestal. Nomovi je svého bratra líto, a díky svému milosrdenství porušuje svou poslušnost stejně jako Ogo. I on tudíž musí být potrestán. Proto z něho Ama udělal oběť. Roztrhal ho na kusy, oddělil od sebe obě jeho duše, mužskou i ženskou, zbavil ho obou pohlaví a každou nepatrnou částečku jeho těla naplnil novým významem, který je v mytologii vyjádřem symbolem. Všechny ty symboly tvoří dohromady komplikovaný a důmyslný celek, nastiňující obraz světa, přírody a člověka. Toto je tedy oběť, kterou Nomo musel zaplatit za své milosrdenství. Tak očistil svět od hříchu. Tímto způsobem vznikl člověk v dnešní podobě muže a ženy. Po této oběti shromáždil Ama všechny síly z Nomova těla, spojil je dohromady a naplnil jimi svět. Proto Dogoni věří, že Nomovy díly jsou ve všem, co na světě existuje. Je energií času, života a plození. Nomo je ve všem. V rostlinách, zvířa tech i lidech. Nomo je Amův posel, který učí člověka žít na Zemi. Je skutečnou modlou Dogonů. Má v sobě hodně z Ježíše Krista. Byl poslán proto, aby lidem zprostředkoval zákon.

LIDÉ Z HVĚZD?

Je těžké vyznat se v podobenstvích a symbolech dogonských legend. Mnoho lidí je interpretuje po svém. Protože jsou v nich už po tisíciletí uchovány neuvěřitelné znalosti o vesmíru, spekulují někteří badatelé s tím, že by sami Dogoni mohli být potomky vesmířanů. Údajně to i domorodci o sobě tvrdí a mají pro to řadu důkazů. Jelikož jsou však důkazy tajné, nikdo je nemůže ověřit. Kdo byl onen bájný Nomo? Archanděl? Či snad biblický Noe, který ve své arše, o které se rovněž domorodci ve svých legendách zmiňují, přistál na Bandiagaře, aby se svými syny a dcerami obnovil život na Zemi? Někteří fantasté v Nomovi vidí dokonce vesmírnou bytost z hvězdyPo-tolo (Orion B), která je souputníkem Siria. Odtud prý kdysi ve své kosmické arše ve tvaru létajícího talíře dopravil na Zemi lidi se vším, co pro svůj vývoj potřebují. V tomto případě jsou tedy Dogoni potomky bytostí z hvězdy (Bílého trpaslíka), jejíž hustota je prý podle nedávných výzkumů 50 tun na cm3. Údajně i to vše Dogoni ve svých mýtech popisují. O vesmíru mají prý tak detailní znalosti, že tím vědce doslova šokovali. Mají je skutečně od Noma? Nebo jim je podsunuli misionáři? Proč by to děl ali? Nevím. Myslím však, že jde v knize "O bledé lišce" spíš o snahu popsat a názorně vyjádřit metafyzické představy odpozorované z přírody výjimečně talentovanými a duchovními lidmi. Všechny ty pokusy o interpretace, podle mého názoru, mýtus ničí a ubírají mu na univerzalitě. Samozřejmě, dogonské masky mohou připomínat masky kosmonautů. Stačí si však zajít do Náprstkova muzea a přesvědčit se o tom, že se dá tvrdit totéž o každé druhé masce, která kdy byla Afričany vytvořena. Nechci nikomu brát jeho domněnky. Je vzrušující sestavovat si nejrůznější scénáře o minulosti a budoucnosti. Je ale problematické psát o domněnkách jako o faktech, a proto vám radím, abyste brali mé informace s rezervou. Ani já se totiž nedokážu zbavit svého evropanství. Jelikož nejsem zasvěcen, uvádím tyto informace spíš pro zajímavost. Dělám to proto, abych vás přesvědčil o tom, že je pojem afrického primitiva relativní, že v sobě africká společenství při vší své chudobě skrývají vysoký stupeň kulturnosti a civilizovano sti. Jak dokonale je v životě Dogonů propojena technika se spiritualitou. Každý úkon má hluboký význam, i když si to někteří Dogoni ani sami neuvědomují. Tito lidé mají své posvátné stromy, jejichž dřevo má určité vlastnosti a síly. Proto dělají z určitých druhů dřev specifické druhy nábytku, koryta na vodu, dveře, ceremoniální artefakty, fetiše a masky. Vše má svůj přesný funkční tvar, inspirovaný legendami. Jedním z nejposvátnějších stromů je baobab. Vypadá, jako by měl nad zemí spíš své kořeny ne ž korunu. Má neuvěřitelně tlustý kmen. Z jeho listí a plodů Dogoni dokonce připravují kaši. Jiné speciální rostliny jsou určené k pletení košíků ve tvaru Nomovy archy. Dogoni jsou obdivuhodní zemědělci. V neúrodné poušti dokáží vypěstovat rýži, boby, kukuřici a různé druhy zeleniny. Zvláštní význam má pro Dogony proso. Když leží prosná pole úhorem, pěstují na nich po, což je drobounká odrůda prosa. Po zná pouze Ama. Jeho úprava má rituální charakter. Uvnitř každého člověka je totiž uloženo osm semín ek, která vyjadřují uspořádání celého vesmíru. Člověk je tedy obrazem světa Amy, stejně tak jako je každé dítě obrazem svých rodičů. Podle seřazení semínek má každý člověk své místo na světě i ve společnosti. Konstituce semínek je dědičná, a proto existují různé kasty. Každá kasta má své zákony, práva a povinnosti. Jejich příslušníci žijí ve speciálních čtvrtích a mohou se pohybovat jen po určitých územích a ulicích. Příslušníci kast většinou nepracují na poli, protože se musí věnovat řemeslu, které je vzhledem k jejich postavení dědičné. Děti kováře mohou být pouze kováři a nesmí chodit po stezkách jiných kast. Jejich výsadou je vyrábět obřadní náčiní, ale také například motyky k obdělávání půdy. Při mých úvahách mne mnohokrát napadlo, že svým způsobem je tento pro nás tak notoricky užitý nástroj pro Dogony nástrojem rituálním. Jak chcete obdělávat svatou půdu, ze které budou klíčit posvátná semena a růst posvátné rostliny, bez lásky? Bez zvláštního napětí v srdci, které vyvolává představa to ho, že je v tom všem posvátném Nomova síla a energie? Podle mého názoru není mezi motykou a maskou velký rozdíl. I maska slouží svému účelu. Vyrobí se pro určitou speciální příležitost a po svém využití se může klidně zničit nebo prodat turistům. Maska není umělecký předmět, ale rituální nástroj k dosažení přesných cílů. Pro znalce afrického umění jsou dogonské masky (kanaga, sirige) originální tím, že mají nad částí, která zakrývá obličej, nástavec ve tvaru jakýchsi křížů připomínajících antény. Je den z křížů symbolizuje boha stvořitele, nebe a zemi, druhý kříž rotační pohyb boha, symbolizující rovněž tvořícího člověka. Jsou to masky tzv. totemické neboli nástavcové, které se používají pouze v oblastech povodí Horní Volty. Některé jiné druhy masek připomínají jakési geometrické přilby se zaječíma ušima. Musím se přiznat, že bych se nedivil, kdybych našel v některé z chýší sekerou vysekaný stůl v podobě počítače. Je toho mnoho, co o Dogonech nevíme. A ještě dlouho vědět nebudeme.

KRÁLOVSTVÍ Z HLINĚNÝCH DOMEČKŮ

Vracím se myšlenkami do Bankasu, malého městečka na úpatí Bandiagary. O půlnoci vystupuji z korby náklaďáku. Zatím si mě nikdo nevšiml. To je skvělé, musím toho využít. Strkám si ruce za triko a přes tvář si stahuji kapuci. Procházím městem, abych si mohl v poušti nikým nepozorován rozbalit moskytiéru a ulehnout. Nemají zde elektřinu, a proto po všech ulicích svítí pouze svíčky a petrolejové lampy. Kolem mihotavých světel sedí černoši. Je jim vidět jen bělmo očí, tváře mají zahalené bílými šálami. Ráno mám štěstí. Seznámil jsem se s výborným černochem z univerzity v Bamaku. Dává mi potřebné informace, nechávám si u něho všechny své věci. On mi půjčuje ukrajinu a já se mohu s kanystrem vody a bagetou na zadním nosiči vydat k Dogonům. Jízda na kole po písečných dunách není ideální, takže se začínám vztekat. Kdyby to kolo bylo moje, mrsknul bych s ním bez milosti do písku a šel dál po svých. Po sedmi kilometrech se konečně na obzoru objevuje stolová hora. Nabírám dech, házím kolo na záda a v polo běhu se pokouším vpíjet zrak do skalních převisů. Fantazie. Po dalších několika stech metrech začínám už rozlišovat desítky malinkých obdélníčků, nalepených na stěnách skal jako ptačí hnízda. Je to fantastická architektura. Každá sýpka mi připomíná pravěký lunochod. Chýše vypadají jako ledničky na nohách. Samozřejmě všechny ty tvary jsou funkční. Chýše, kurníky a sýpky uprostřed pouště stojí na kůlech proto, že když tu párkrát za rok zaprší, tak pořádně. Podle mých informací dali Dogoni této vesnici jméno Teli. Naproti mi běží černoušek. Přivádí mě k náčelníkovi, který mě s překvapivě rozzářeným úsměvem vítá. A hned mi ukazuje své království - minipalác z hliněných domečků. Jsou vyztužené vyřezávanými kůly. Dveře i všechen nábytek jsou z vyřezávaného dřeva. Vše je typicky dogonské, jak jsem to znal z knížek, kromě mrazáku. Tohle je teda síla. Od náčelníka dostávám kus ledu a za měděnou minci i jeho syna k dispozici. Nejvíce mě zajímá horní část věznice. Evidentně je nejstarší. Je postavena pod skalním převisem, který na ni vrhá stín. Je to už dávno, co ji Dogoni opustili. Můj dychtící zrak ulpívá na každé maličkosti. Ve skalních štěrbinách a kolem nich je nalepena spousta mrňavých hliněných kukaní. Nechápu, jak se do nich vešel člověk, natožpak jak v nich mohl bydlet. Později jsem zjistil, že to bývaly příbytky totemů - malých trpaslíků, podobných Pygmejům, kteří postupně asimilovali s Dogony. Všude se povaluje spousta žebříků, nádobí a nábytku, jako by tu ještě včera byli lidé. V nejvýš e položené části vesnice je hliněný domek. Na několika místech je ještě dnes vidět, že byl kdysi pestrobarevně pomalovaný. Všude kolem něj jsou na skále hlínou přilepeny lebky nejrůznějších zvířat. Možná je to místní chýše hovorů? Uvnitř není nic, jenom bílá nástavcová maska, která má prý doposud svého majitele. Za chýší jsou schody. Chystám se po nich vystoupit nahoru, ale syn náčelníka mi to zakazuje. Vedou do jeskyně, kterou Dogoni používají k pohřbívání svých mrtvých. Využívám příležitosti k tom u, abych se chlapce zeptal, jestli je možné dostat se do nejposvátnější dogonské jeskyně vysoko ve skalách, kde údajně kněží hlídají své nejcennější relikvie. Z této jeskyně je prý jako z jediného místa na naší planetě vidět hvězda Po-tolo pouhým okem. Uchovávají v ní snad některé předměty, svěřené jim samotným Nomem. Kdo ví? Černoušek mi odpovídá, že neví, kde jeskyně je. A neví to prý nikdo kromě zasvěcených.

ŽIVOT VE SKALÁCH

Zmíním se už jen o jedné z vesnic. Tou je vesnice Kanicombole. Domorodci mi řekli, že byla jeden čas dokonce hlavním městem Dogonů místo Sanghy. Stejně jako Teli se i ona skládá ze dvou částí. Ta starší se táhne několik kilometrů, doslova vpresovaná do skalních štěrbin. Je neuvěřitelné, kde všude mohli lidé bydlet. V minulosti, když jim prý došla voda, museli si postavit vesnici druhou - pod skalním masivem. Uprostřed této druhé vesnice stojí mešita, uplácaná z hlíny, která je nanesena na skelet z k lacků. Její tvar je inspirován středověkými súdánskými mešitami. O kus dál stojí prazvláštní stavba, podobná obrovské hromadě bahna postavené na kůlech. Je to jistojistě chýše hovorů. V chladném stínu, který bezesporu tato střecha poskytuje, se válí deset znuděných černochů, pravděpodobně stařešinů. Někteří hrají jamky, jiní metličkami odhánějí hmyz ze svého líného těla, popřípadě spí. Je to něco jako radnice. Shromáždiště starých mužů, kde se řeší naprosto vše, co se týká obyvatel vesnice. Samozřej mě, že se klaním a usmívám. Jsem příjemně přivítán. Rozkládám své kosti na velkých pokroucených prknech a nechávám napojit svou kůži božským stínem. Ochutnávám hořký, kořeněný a hustý kefír. Poté je mi nabídnuto prosné pivo místní výroby a ražniči s gumovým masem (spíš očouzeným než opečeným). S díky přijímám a po krátké siestě se vydávám prozkoumat kastovní čtvrť. Při práci tu však nacházím pouze kováře. Jeho nářadí je velice primitivní, on sám mne však překvapuje neobvyklou zručností. No, mám před sebou ještě spoustu času. Než se vydám prozkoumat další dogonské vesnice, natáhnu se na chvíli pod jedním z nedalekých baobabů a budu pozorovat, jak dogonské ženy dřou na poli. Drazí čtenáři, kdybyste jen tušili, jak je tady pod Bandiagarou krásně. květen 1998

. . . . .

HRA NA SKUTEČNOST

TEXT: Tomáš Lamberský

FOTO: Rudolf Kresa

Magická struna vyluzující čáry, tajemství a fantazii se rozezvučela. Sny, nejen Benátčanů, nabírají na intenzitě - stávají se skutečností. Začíná oficiální Benátský karneval. "O

Číst dál...

IRBIS

TEXT A FOTO: Vladislav T. Jiroušek

Uncia uncia - - Irbis je nádherná, velmi plachá vysokohorská šelma. Je také nazýván sněžným levhartem. Žije skrytě ve skalnatých údolích, rododendronových porostech, na alpínských loukách i

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group