ikoktejl

Zpracovala Vlaďka Svobodová, foto archiv Petra Koláře

 

Zpěvák a milovník cestování. Rád navštěvuje jak horská lyžařská střediska, tak místa plná exotických dobrodružství. Poznává nová místa na zemi a seznamuje se s místními domorodci. Každou zemi se snaží, jak říká, ochutnat až do hloubky: Řecko, Thajsko nebo Kubu… Nejmagičtější místo Rád jezdím v zimě lyžovat do Itálie, kde mi učarovala hora s názvem Marmolada. Nejdramatičtější cesta Musím přiznat, že šlo o přistání letadla. Bylo to jednou, když jsme letěli s Karlem Gottem na řecký ostrov Zákynthos. Přistávací plocha je hned za skalami, nad kterými se proletí. Neopakovatelné setkání V Řecku, s místním pravoslavným mnichem. Bylo mi horko, tak jsem se chtěl zchladit vodou z jedné místní studny. V tu chvíli přišel zdejší mnich, který se začal také omývat. Působil na mě dost magicky a i když jsme nemluvili stejnou řečí, cítil jsem, že je to velmi zajímavé setkání. Největší strach Na cestách strach nemám, naopak si každou dovolenou a volný čas užívám. Strach jsem nikdy nezažil. Nezapomenutelné jídlo Nejsem vybíravý a chutnala mi každá kuchyně, kterou jsem poznal. Řecká, thajská, italská. Místní speciality ochutnávám vždycky. Pouze na Kubě jídlo nebylo nic moc, ale skvělé byly doutníky a rum. Nejsmutnější loučení Pokaždé, když skončí dovolená, tak se mi samozřejmě nechce domů a pokud je to vydařená dovolená a se správnou partou, je smutné, že všechno končí. Co si vždy berete s sebou Je fajn mít s sebou vždy dobrýho parťáka na cesty Zpěvák a milovník cestování. Rád navštěvuje jak horská lyžařská střediska, tak místa plná exotických dobrodružství. Poznává nová místa na zemi a seznamuje se s místními domorodci. Každou zemi se snaží, jak říká, ochutnat až do hloubky: Řecko,Thajsko nebo Kubu…

Číst dál...

Choquequirao, v kečuánštině zlatá kolébka, je součást systému inckých měst peruánského pohoří Cordillera Vilcabamba. Město leží ve výšce 3103 metrů nad mořem vysoko nad údolím řeky Apurimac.

Text a foto Luboš Brada

Choquequirao, v kečuánštině zlatá kolébka, je součást systému inckých měst peruánského pohoří Cordillera Vilcabamba. Město leží ve výšce 3103 metrů nad mořem vysoko nad údolím řeky Apurimac.

 

Číst dál...

Zpracovala Barbora Literová, foto Marek Wágner

Pro Eskymáky je medvěd učitelem. V nehostinné polární krajině, kde člověk bojuje o přežití každý den, je on dokonalý lovec. Silný, trpělivý, moudrý i mazaný.

Číst dál...

Ačkoli dolnosaský Wolfsburg letos slaví teprve 70. narozeniny, stačil již výrazně promluvit do historie. Té automobilové. Sídlí zde centrála firmy Volkswagen a denně do místní továrny přichází 44 tisíc zaměstnanců.

Číst dál...

Tisíce let ležela Hedvika v zemi nedaleko dnešních Mašovic. Teprve před necelým rokem opět spatřila světlo světa. Slovo spatřila však berte obrazně, archeologové totiž nalezli pouze torzo nohou a pánve. Hlavu, ruce a trup stále nejspíš konzervují metráky zeminy. Přesto nález unikátní venuše vzbudil obrovskou pozornost nejen u odborníků, ale i u široké veřejnosti. Málokdo tehdy tušil, že si ji všichni budeme moci prohlédnout na vlastní oči tak brzy.

Číst dál...

Hledání rodových kořenů si Helena Voldánová změnila z koníčka v povolání a šestý rok pomáhá hledat původ především české klientele. Jako genealogická badatelka je členkou správního výboru České genealogické a heraldické společnosti v Praze a podporuje činnost občanského sdružení Genea. Je ale vůbec dobré znát svůj rodokmen?

Číst dál...

Asi každý alespoň jednou slyšel nebo sám použil větu: „Po kom to dítě je?“ Odpověď bývá nasnadě po otci nebo matce. Jenže...

Číst dál...

Ruiny středověkého hradu Potštejna prý ukrývají poklad. Po staletí se jej snažili najít mnozí, nejvíce však proslul hrabě Chamaré, který zde kopal takřka čtyřicet let. Alois Jirásek sepsal jeho příběh do novely Poklad a Zdeněk Troška o něm natočil film. Jak to bylo doopravdy?

Číst dál...

Vidět vesmír na vlastní oči? Tenhle sen může být už za rok skutečností pro každého, kdo z konta nebo z kapsy dokáže vyškrábnout dvě stě tisíc amerických dolarů. Za ně získá šanci na zhruba dvě hodiny letu, kdy může pozorovat Zemi ze vzdálenosti něco přes sto kilometrů a vesmír asi do vzdálenosti tisíce mil.

Číst dál...

Jak zachytit obraz něčeho, od čeho se neodráží světlo? Vědci tušili, že ačkoliv pozorujeme vesmír pomocí dalekohledů stovky let a jeho fotografie dnes posílají na zem kosmické sondy, existuje ještě spousta jevů, které sotva tušíme.

Číst dál...

Projeli jste se někdy kočárem? Nádherným vozem, ve kterém se snoubí noblesa s nutnou dávkou kodrcání, které ovšem třeba takový Giacomo Casanova dokázal využít k hrátkám se svými milenkami?

Číst dál...

Tahle noc ve spacáku pod hvězdným pákistánským nebem určitě klidná nebude. Jsme blízko pod sedlem Shandur, kde se každoročně v červnu koná vyhlášený turnaj v koňském pólu. Autobus nás vyplivl pár kilometrů níže s tím, že dál ten den nejede. Tmu ale každou chvíli proříznou reflektory terénních aut deroucích se po nedaleké silnici nahoru k sedlu. Jako by každá vesnice mezi Gilgitem a sedlem Shandur vyslala své zástupce na poslední zápas tohoto nejvýznamnějšího pákistánského turnaje póla v sezoně.

Číst dál...

Pohádkové pobřeží s nádhernými bílými plážemi, domorodé vesnice, rytmus bubnů, spontánní oslavy, karnevaly, afronáboženství candomblé a osvěžující drink caipirinha, tak to je ta pravá Brazílie. Nikoli v Riu, ale ve státě Bahia.

Číst dál...

Jako kdyby tu zapomněli dinosauři svá vajíčka, tak vypadají zvláštní pukající zaoblené kameny v jedné části podivné a naprosto pusté oblasti, která v překladu doslova znamená špatná zem, neužitečná, prostě k ničemu. Bisti Badlands je název bizarní krajiny na severozápadě Nového Mexika.

Číst dál...

Přestože v Malém Stonu žije jen sto padesát lidí, stal se pojmem mezi labužníky. V malostonském zálivu totiž místní dodnes pěstují původní středomořské ústřice. Ty se již v evropských mořích kvůli chorobám téměř nevyskytují - farmy pěstují především odolnější, ale také tučnější ústřice tichomořské. Malý Ston je tak jedním z posledních míst, kde může člověk lahodné středomořské ústřice ochutnat.

Číst dál...

Mohutné hradby se táhnou po svazích vysoko k pevnosti, které dali stavitelé jméno Podzvizd, tedy Pod hvězdami. Nachází se sice jen 224 metrů nad mořem, to ale začíná hned pod kopcem. Procházka po strmém vrcholu hradeb tak představuje slušný výkon. Už proto, že kamenné opevnění chorvatského městečka Ston mizí až za obzorem, v sousedním Malém Stonu. Člověk opravdu nepotřebuje moc fantazie, aby pochopil, proč se právě této stavbě říká evropská čínská zeď.

Číst dál...

„Podívej, to je snoubenka oríši, iyavó, tedy nově iniciovaná santera,“ sděluje mi moje mulatka Yadira na terase kavárny ve staré Havaně, ukazujíc na nádhernou mulatku v bílém, která prošla právě kolem. „Denně jich potkáš v ulicích Havany na tucet. Aby se jí stala, musela stejně jako ostatní projít křtem, kterému se říká asiento,“ Později se mohou stát kmotrem nebo kmotrou – padrino někoho dalšího, kdo prochází santerským křtem. Oni pak povýší na kněží. Santerie má také svého „papeže“ – nejvyššího babalao. Říká se mu otec tajemství a představuje nejvyšší moudrost. Může jím být pouze muž. Žena se může stát jen jeho pomocnicí. „Ale kdo tyto vyvolené učí moudrosti,“ ptám se své mulatky.

Číst dál...

Každé ráno, krátce poté, co se nad přístavem vynoří slunce a začne pozlacovat střechy staré Havany a svými ostrými tropickými paprsky vyhánět příjemnou ranní brízu z města, zazní z otevřených oken mé sousedky rytmické chřestění rumbasek. Teresita, šedesátiletá dáma, mě budí zpívajíc jasným hlasem: Dá yo salú orissá...

Číst dál...

Za největší div Šrí Lanky je považována pevnost Sigiriya. Jde o granitový monolit, který se tyčí dvě stě metrů nad okolní džunglí. Na úpatí kdysi stála gigantická brána ve tvaru lva, z níž se zachovaly jen dvě impozantní tlapy s drápy. Proč však dávní umělci vyzdobili všechny okolní strmé stěny nádhernými freskami polonahých krasavic, když je nikdo stejně nemohl spatřit?

Číst dál...

Svalnatí polonazí muži vzrušeně pobíhali pod skálou a cosi pokřikovali. Těla se leskla, svaly byly napjaté. Další stavěli primitivní lešení. Pak na něm rozdělali oheň. Konečně se ozvala silná rána. Vystřídaly ji takřka nelidské skřeky nadšení. Takhle to na Nové Guineji vypadalo vloni na podzim a takhle to asi vypadalo i kdysi v neolitu.

Číst dál...